Krajta hnědohlavá - Plachý noční lovec z Austrálie

K mému úžasu se na Blogorgonopsidu po více než dva měsíce neobjevil hadí popisek! Příznivcům beznohých šupinatých zázraků s rozeklaným jazykem, mezi něž sám patřím, se tímto velmi omlouvám, a doufám, že vám čekání tento slíbený popisek krajty hnědohlavé vynahradí. 

Latinský název: Aspidites ramsayi,

Rozšíření: Austrálie,

Velikost: délka 1,5 až 2,3 metru.

Rod Aspidites, zavedený v roce 1877 německým přírodovědcem Wilhelmem Petersem, zahrnuje v současné době dva druhy australských krajt. Jeho typovým druhem je možná poněkud známější krajta černohlavá (Aspidites melanocephalus), vyskytující se v severní části kontinentu. Jedinou další specií je pak krajta hnědohlavá, A. ramsayi, pojmenovaná nikoliv po vulgárním televizním šéfkuchařovi Gordonu Ramsayovi, ale na počest australského zoologa Edwarda Piersona Ramsaye, autora popisu kupříkladu smrtonoše Acanthophis praelongus či novoguinejského papouška karmínového (Alisterus chloropterus). Tento had byl popsán v roce 1882 skotsko-australským zoologem a politikem Williamem Johnem Macleayem. Dalo by se čekat, že podobně jako druhové přízvisko krajty černohlavé v podstatě jednoslovně shrnuje zbarvení její hlavy, i české druhové jméno tohoto druhu hada bude jednoznačně poukazovat na to, že jeho hlava je zbarvena dohněda. Pravda je však taková, že je to jméno poněkud zavádějící, protože v mnoha případech jsou vlastně šupiny na hlavě tohoto hada naoranžovělé a na spodní čelisti dokonce až žluté. Hlava je poměrně úzká, a krajta s její pomocí může rozšiřovat své úkryty v půdě. V těch - a také pod dutými kusy dřeva či v listí - se skrývá v průběhu horkého dne, na lov se vydává až po setmění. Mimo svůj úkryt může být vzácně zastižena i za bílého dne, ovšem za chladnějšího počasí. Je-li nucena překonat území s horkým pískem, pohybuje se po něm tak, že své tělo natahuje co možná nejvíc dopředu, aby mezi hlavou a částí těla položenou na písku vytvořila co největší prostor, a břišními šupinami mezi těmito dvěma "záchytnými body" se horkého písku nedotýkala. Domovinou krajty hnědohlavé jsou hlavně aridní a semiaridní oblasti; setkáme se s ní v poušti, v tropické savaně, na travnatých planinách, ale také v suchých tropických lesích západní a střední Austrálie. V Západní Austrálii bývala kdysi hojná, dnes je však v některých částech tohoto státu kriticky ohrožená. Jinak se s ní setkáme také v jižní části Severního teritoria, na severu Jižní Austrálie, na jihu Queenslandu a na severozápadě Nového Jižního Walesu. Právě z posledního jmenovaného australského státu, a konkrétně pak z lokality Forte Brouke, pocházel exemplář použitý Macleayem k popisu celého druhu. Ačkoliv je na Červeném seznamu IUCN krajta hnědohlavá klasifikována jako málo dotčený druh, je její ochraně věnována jistá pozornost takovými institucemi, jako jsou například Adelaide Zoo. Z této zoologické zahrady v Jižní Austrálii jsou v zajetí vylíhnuté a odchované krajty vypouštěny do volné přírody. Velkým nepřítelem krajty hnědohlavé je ztráta přirozeného prostředí. Proměna jejích domovských habitatů v zemědělskou půdu na ni má zvláštní vliv od roku 1989, zvláště pak v oblasti západoaustralského Wheatbeltu v metropolitním regionu města Perth (toto území je také domovem 11 % všech kriticky ohrožených australských rostlin). Přirozeným nepřítelem tohoto hada je jedovatá pakobra australská (Pseudechis australis) z čeledi korálovcovitých. Dále ji loví také zdivočelé domácí kočky a lišky, introdukované v Austrálii člověkem. Nebezpečí naopak krajta hnědohlavá představuje pro hlodavce, malé ještěry, ptáky a jejich vejce. Drobné savce často loví právě v norách - mnoho z těchto hadů má na těle jizvy po kousnutí myšmi či krysami, které se jejich útokům právě v omezených prostorech podzemních doupat bránily. Jakožto nejedovatý had samozřejmě krajta hnědohlavá svou kořist zabíjí škrcením. Zajímavé ovšem je, že obě krajty z rodu Aspidites postrádají tepločivné jamky, jež jsou u ostatních krajt přítomny na labiálních (retních) šupinách, případně mezi nimi. Proč tato krajta a její ikonická příbuzná tento znak nemají, a nejsou tedy schopny vnímat tepelný obraz svého okolí, to není úplně známo. Jde o vejcorodého hada; samice - dorůstající vždy větší délky, než samec - klade 5 až 20 vajíček ve snůšce, kolem kterých se na dva až tři měsíce obtočí, a zahřívá je trhavými pohyby svalů. Ačkoliv se ve volné přírodě jedná většinou o plachého hada, může být dobrým domácím mazlíčkem, byť rozhodně ne pro začátečnické teraristy. Má nicméně pověst jednoho z odolnějších hadích mazlíků.

Příště užovka mexická!