Prehistorický park slaví 10 let!

Přesně před 10 lety, 22. července 2006 večer, měla na stanici ITV1 premiéru první epizoda seriálu Prehistorický park! Tento britský televizní seriál je dodnes ve Spojeném království velmi dobře známý a proslul i v celém světě. Dnes Prehistoric Park slaví své 10. narozeniny! Jak všichni víme, v tomto seriálu se dobrodruh a přírodovědec Nigel Marven vydává na cesty zpět v čase díky speciálnímu časovému portálu, aby zachránil pravěká zvířata na pokraji vyhynutí. V přírodní rezervaci v Jižní Africe jim pak dává novou šanci k životu s pomocí svého týmu, tvořeného i ošetřovatelem Bobem a veterinářkou Suzanne... Prehistorický park je mým nejoblíbenějším seriálem a jsem velmi rád, že je tak oblíbený i po deseti letech. Příběhy, ve kterých se lidé střetávají s pravěkými zvířaty, mám velice rád. Popřejme tedy Prehistorickému parku vše nejlepší!

Správce dinosauřího parku - Velký útěk Adelobasileů

Další pátek znamená další Správce dinosauřího parku! Zřejmě není co dodat, máte-li zájem, přečtěte si, co správce Dan prožil...

Velký útěk Adelobasileů

V pondělí se na ostrov vrátil Oliver, k našemu překvapení se Erythrosuchus Eric trochu uklidnil a ani se nepokoušel o útěk z ohrady. Přesto jsme byli rádi, že Oliver je zpět. Na tohoto člověka je spolehnutí. Tedy až na jednu věc, je to vtipálek. Když nepomáhá zabránit útěkům zvířat nebo neběhá po Isle of Die s cílem najít podivuhodné tvory, dělá si z nás legraci. Hned v pondělí mi u večeře dal dárek. Z krásně vypadajícího, zeleného diamantu, jenž prý našel přímo pro mě, se vyklubala zapáchající látka. Přilepila se mi na ruku a já nakonec musel použít nože k tomu, abych ji odsekl. Sebe jsem nezranil, ale nůž je dodnes nepoužitelný. Oliver říkal, že látka ztvrdne, ale zmýlil se, anebo to byl další vtip... V úterý přijel zpět na ostrov i Charles. Dovolenou si prý užil a příští týden sem přijede zbytek jeho rodiny. Děti se prý nemohou dočkat, až uvidí svého tatínka obklopeného pravěkými zvířaty. Bohužel, Charlesovi největší miláčci se ještě v úterý stačili vytratit. Normálně se drží u něj na zahradě a přebývají ve velké kleci porostlé rostlinami. Pod klecí mají spoustu nor, jež pak vedou ven do různých částí zahrady. Jakmile Charles klec otevřel, nespatřil jediného Adelobasilea! Nejprve je hledal na zahradě, pak i v obydlích pracovníků, jež jsou vlastně jeho sousedy. Byl opravdu v rozpacích a okamžitě mi zavolal, abych se chopil vedení akce na odchyt těchto malých tvorečků. Popravdě, když mi osobně sdělil, co se stalo, zamrazilo mě. Měl jsem černé svědomí, jelikož jsem na Adelobasilei v posledních dnech tak trochu zapomněl. Ani ostatní krmiči a ošetřovatelé se na ně nepřišli podívat. Nikdo jim nenosil potravu, a tak nebylo čemu se divit. O tom jsem ale pomlčel. Nechtěl jsem, aby Charles věděl něco o mém zapomnění na jeho mazlíčky. Hned jsem ohlásil všem veterinářům, ošetřovatelům a údržbářům, kterých v úterý bylo na ostrově dohromady jen osm, aby začali s hledáním. Běhali jsme po ostrově a hledali jedinou známku přítomnosti malých chlupatých savců. "Mám ho! Mám ho!" vykřikl toho dne v šest hodin odpoledne Jarrod, nový asistent veterináře. Za ocas držel svíjející se, chlupatou kouli, jež ani trochu nepřipomínala Adelobasilea. "To je jen krysa," vydechl jsem zklamaně. Jarrod pak strávil půl hodiny mytím rukou, což nás mírně zpomalilo. Během úterý jsme nanašli jediného z těch uprchlíků, jaká to škoda... Rozhodli jsme se pokračovat druhého dne.

Oliver se vše dozvěděl u snídaně. Bleskurychle jeho hlavou proběhla přímo geniální myšlenka. "Když si dělají nory, hledejte je! Samotná malá zvířátka asi nenajdete, protože jsou moc plachá a cítí vibrace vašich kroků. Kde ale budou nory, tam budou i Adelobasileové!" řekl nám. Byl to skvělý nápad a brzy se odvědčil. Veterinář Tom brzy jednu noru objevil. Problémem bylo, že byla přes dva metry hluboká. Zbývalo jediné: podívat se dovnitř. Jakmile se Tomův rýč ocitl v polovině zčásti vykopané jámy, vyběhli z ní dva Adelobasileové. Tom popadl síťovou pistoli a jednoho z nich dostal, ten druhý utekl. Vběhl však pod nohy samotnému Charlesovi, který nalezl síť jamek v blízkém lesíku. Charles až překvapivě hbitě skočil za malým savcem a pevně jej uchopil za zadní nožičky. Vystrašený Adelobasileus pískal, ale pak poznal, že jej drží Charles. Snad si uvědomil, že toho muže zná, a uklidnil se. V síti jamek bylo nalezeno dvanáct Adelobasileů, opravdu skvělý úspěch! Oliver a já objevili několik dalších na opačné straně ostrova. Pět Adelobasileů, včetně dvou březích samic, nalezly úkryt v malé skalní sutině blízko pobřežních útesů. Zde již žádný ryč nepomohl. Oliver zjistil, že sutina je poměrně hluboká. Po hmatu přišel na to, že nová nora je delší než jeho ruka. Malé savce jsme nakonec nalákali na několik šťavnatých červů, to si ovšem vyžádalo množství času. Než jsme tuto pětici dostali ven a ujistili se, že v sutině nejsou další jedinci, uběhlo půl druhé hodiny. Pokud vím, chytili jsme již 19 Adelobasileů, z osmadvaceti. Vynořily se spekulace o tom, že někteří Adelobasileové vtrhli do výběhů Troodonů, Siamotyranna, Erythrosucha nebo třeba i Lagosuchů, a pochopitelně nepřežili. Pátrání však pokračuje a já jsem ochoten strávit i několik dní hledáním zvířat, která Charles tolik miluje. Nechci, aby jeho rodina byla zklamána z toho, že neuvidí všechny Charlesovy mazlíčky...

Najdou Dan a jeho spolupracovníci zbytek skupinky Adelobasileů? Neskončil již jejich život setkáním s dravými zvířaty? To se dozvíte příště...

Gigantičtí pravěcí hadi Austrálie

Mnozí z nás mají rádi hady, skupinu plazů, která si během milionů let osvojila unikátní strategie k přežití. Pravěcí hadi byli přinejmenším stejně zajímaví jako ti dnešní, a mnozí dorůstali velkých rozměrů. Prostřednictvím tohoto článku Vám představím pár australských hadů, kteří byli skutečnými giganty...

Austrálie je zemí hadů, o tom není pochyb. V současnosti žije na kontinentu, který je zároveň státem, 140 druhů hadů. Asi stovka z nich je jedovatých a patří mezi korálovcovité hady, včetně legendárních taipanů, pakober, smrtonošů, pseudoploskolebců a dalších. Austrálii však obývá také několik poměrně velkých hadů. Krajta ametystová, která se vyskytuje na severním cípu Yorského poloostrova, žije v korunách stromů v hustě zalesněných oblastech. Tito hadi prý mohou být až 8 metrů dlouzí, i když obvykle dosáhnou délky okolo 4 metrů (výjimečněji i 6). Také krajta olivová, žijící především na severu země v kamenitých, skalnatých oblastech, může být velmi dlouhá. Dosahuje délky 4 metrů, existují však zprávy i o šestimetrových jedincích. V případě krajty olivové je délka šesti metrů možná něčím zvláštním... Nedá se to však říci o prehistorických hadech, jež kdysi Austrálii obývali. Dvojice obrovitých hadů, kteří se ve své vládě vystřídali během pozdních třetihor a dále i čtvrtohor, byla schopna zabít a uškrtit i velkého vačnatce. Tito hadi se řadí do čeledi zvané Madtsoiidae (podle paleogénního hada rodu Madtsoia), jež je dnes vyhynulou. V současnosti již zástupce této čeledi na světě nenajdete. V období Křídy byli hojní po celém světě, ale pak náhle vymizeli. Jen Austrálie byla jejich posledním útočištěm, posledním místěm, kde byste se ještě před pár tisíci lety s některými madtsoiidy setkali. První zástupci čeledi byli malí a žili ve stínu dinosaurů. Naši dva hadi však byli obři, a jeden z nich jako by zapadal do kultury australských domorodých obyvatel. Byl pojmenován Wonambi, "duhový had". V jejich mytologii je to nadpřirozená bytost, jež je velice význačná. Stejně tak podivuhodný byl i skutečný Wonambi (druhy W. naracoortensis a W. barrei). Při délce pěti až šesti metrů se snadno rovnal plně vzrostlé krajtě ametystové. Nebyl však tolik úzký, jako stromová krajta, byl to poměrně zavalitý had žijící zřejmě ve skalních štěrbinách. Tam čekal na svou kořist, a když se nějaká přiblížila, bleskurychle ji popadl mezi zuby a uškrtil ji svými masitými smyčkami. Kořistí se mohlo stát cokoliv od klokana a wallabyho až po menšího jedince Diprotodona. Wonambi vyhynul teprve před 50 000 lety, jakožto poslední zástupce čeledi Madtsoiidae. V této době dorazili do Austrálie lidé a je dost pravděpodobné, že se s Wonambim setkali. Takový obří had mohl představovat nebezpečí pro jejich děti. Ačkoliv dnešní hadi, jmenovitě krajta mřížkovaná a krajta písmenková, již zabili několik lidí pro potravu a je to velmi neobvyklé, vzácné chování (snad nejvzácnější události na světě), velký pravěký had mohl být schopen se na lidech přiživit. Je nicméně pravdou, že lebka Wonambiho byla poměrně malá, takže na dospělého člověka by si snad nedovolil (možná by ramena dospělého muže byla příliš široká na to, aby je vcelku spolkl).

Na obrázku vidíte Wonambiho číhajícího na pravěkého příbuzného (nebo snad i předka) dnešního ďábla medvědovitého... Wonambi nebyl jediným gigantickým hadem, který kdy v zemi u protinožců žil. V období před 15 až 11 miliony let, v pozdním Oligocénu a části Miocénu, poskytovala Austrálie domov pro dalšího madtsoiida, pro rod Yurlunggur. Y. camfieldensis byl 6 metrů dlouhý (někdy se uvádějí i větší míry, ale držme se lépe stanovených velikostí) s tělem tlustým 30 centimetrů. Z tohoto hada toho není známo tolik, jako z Wonambiho. Zatímco fosilie Wonambiho byly mnohem zachovalejší a našlo se více kostí, z Yurlunggura máme "pouze" lebku i se spodní čelistí. Není to však málo. Kosti hadů jsou křehké a obtížně se fosilizují, a nález lebky pravěkého hada je vzácností (i když tento nález zdaleka není jediný). Důvodem, proč se lebka tohoto hadího obra tak dobře zachovala, je fakt, že byla uložena v sedimentech, jež byly jednou dnem mělkého jezera. Jinak řečeno, had mohl zahynout ve vodě, nebo byla lebka vodním proudem dopravena na ono bahnité místo. Pokud však had opravdu zahynul ve vodě, mohlo by to znamenat, že byl alespoň částečně vodní. Je to jen domněnka, ale obrovské tělo Yurlunggura by bylo vodou dobře nadnášeno. Na to se ostatně spoléhají i dnešní velcí hadi, anakondy a velké krajty, které v dospělosti tráví nemalou část svého času ve vodě. Čekání na kořist mezi vodními rostlinami není špatnou taktikou lovu, a anakonda občas uloví volavku nebo kapybaru. Yurlunggur mohl podobným způsobem lovit miocénní savce... Wonambi i Yurlunggur patří do australské megafauny, jež z velké části vymizela celkově nedávno. Snad v tom mohl mít prsty i člověk, nový příchozí do Austrálie, ačkoliv se zdá být pravděpodobnější, že tato zvířata podlehla spíše přírodním zákonům. Izolovanost Austrálie však představovala pro tyto dva velké hady, oba žijící v jiné době, něco skutečně důležitého. Možná právě díky tomu dokázali dorůst takových rozměrů. Byli schopni pohltit relativně velkou kořist a přežít v prostředí, které jim též vyhovovalo, a jejich velká těla jim pomáhala udržet tělesné teplo. Wonambi a Yurlunggur jsou již jen stíny minulosti a jediné, co z nich máme, jsou jejich zkamenělé kosti, ale přesto to byli úžasní živočichové...

Zdroje obrázků:

http://www.geocities.ws/ozraptor4/wonambi.html

http://blogs.abc.net.au/queensland/images/2009/02/04/yurlunggur_skulljaw.jpg

Ve stínu přízraků-část 4.

Po delší době je čas na další část příběhu Ve stínu přízraků! Andrew sice zastřelil tajemného Ahoola, ale vydal se dál do lesa, neboť tam zahlédl dým. Nakonec tým obklopili vojáci... Co to vše znamená?!

VE STÍNU PŘÍZRAKŮ-ČÁST ČTVRTÁ:

Všichni stáli jako přibití. Vojáci se na tým dívali jako na nesmírně nebezpečné vetřelce, zatímco vědci byli vším pořádně vystrašeni. S každým mrknutím oka se napětí stupňovalo. James byl rozčilen, pokusil se ovšem promluvit. Dříve než stačil říci jediné slovo, voják přímo před ním vyhrkl: "Co tady děláte?" Několik slov trochu snížilo nervozitu a Andrew řekl: "Jsme vědci, kteří tady prověřují výskyt jednoho zvířete. Jsme na expedici a sbíráme vzorky a..." "Ha, to je Američan! Tak to bude jistě velmi rozumná diskuze," řekl ten voják, z jehož slov bylo poznat, že je také Američanem. Měl typický louisianský přízvuk. Ostatní vojáci byli však také Američané, anebo Indonéšané. "Jste ve vojenské oblasti. Víme, že jste si toho dosud nebyli vědomi," řekl ten louisianský voják, "ale musíte odsud zmizet." Po těchto slovech všichni vojáci sklopili své samopaly. John se konečně cítil bezpečněji. "No jo, pořád samí vojáci. Dneska jsou už i v pralese... Vždyť za chvíli nebudete moci jít na procházku! Všude se jenom cvičí a zbrojí... Vy mě jednou rozbrečíte, pánové," řekl John a Yan se na to již tradičně zasmál. Alice byla strachy bez sebe, až nyní se trochu uklidnila a něco zašeptala do ucha Johnovi. Ten se pousmál, udělal krok vzad a upadl. Yan se teď smíchy popadal za břicho. "Smíme se zeptat, proč je nutné oblast opustit?" zeptal se konečně James. "Protože zde nemáte co dělat," řekl již trochu přísněji ten voják. "Našli jsme tu žijícího kryptida, Ahoola. Byl zastřelen, bude zkoumán. Viděli jsme tu i dalšího jedince a chceme vědět, proč..." pokračoval James. "Ne," řekl suše voják, "opusťte oblast." "Smím se zeptat ještě na jednu věc?" přidal se do rozhovoru Andrew. "Co ten dým vycházející z lesa?" Odpověď však byla jiná: "Není v mé kompetenci vám toto sdělovat." Týmu nezbylo nic jiného, než místo opustit. Při výstupu na kopec si hned povšimli jedné skutečnosti. Tělo Ahoola zmizelo. "U všech klepítnatců a jávských makaků, proč jste ho aspoň nevyfotili?!" zlobil se Andrew. "Mě by spíš zajímalo, proč je ta mrtvola pryč. Buď nebyl mrtvý, což je nemožné, jelikož... Počkat! Vraťme se tam, tady něco nesedí! Tohle je fakt divné!" řekl na to James a opět seběhl z kopce. Ostatní ho tedy následovali. John byl už velice neochotný, bolely ho nohy a chtěl si lehnout. V lese se ozývala spousta prapodivných zvuků. Andrew k nim řekl jen jediné, a to že je nikdy neslyšel. Po chvíli narazili na prvního vojáka. Hlídkoval u řeky. Jamesovi mohl rozum stát. Nechápal to. Proč jsou tady všude vojáci? Proč hlídkují v pralese? Andrew podle přítomnosti dýmu usuzoval, že je zde prales kácen. Všichni se proplížili houštinami tak neslyšně, že si jich voják ani nevšiml. Dalšího znuděného vojáka potkali asi sto metrů na místem, kde byli předtím obklíčeni. Les začínal být řídčejší a při dosažení jeho okraje uviděli všichni, včetně Jamese, jenž tam byl první, něco neuvěřitelného. Kus lesa zde byl vypálen a vykácen, a ve středu obrovského nažloutlého pole, na němž nerostla jediná rostlina, stálo několik budov. Byly tu vrtulníky, vojáci i nějací prostěji odění lidé. Pomalu se stmívalo, ale tým na budovy dobře viděl. Za nimi se nacházela klec. Cosi tam bylo, nějaký pestře zbarvený živočich. Než však mohl kdokoliv něco říci, Andrew byl omráčen. James se otočil a spatřil vojáka, který pažbou samopalu míří i na jeho hlavu...

Rychle vstal a vší silou vojákovi vrazil pěst do obličeje. To však příliš nezabralo. Za chvíli i James padl po ráně pažbou do hlavy. Yan po vojákovi skočil, ale ten z hrdla vydal skřekavý zvuk omdlívajícího člověka. Nebyl moc slyšet, ale i to stačilo k tomu, aby všichni okolo budov zpozorněli. Yan neměl proti takové přesile šanci. Když se všichni probudili, nacházeli se v nějaké malé, tmavé místnosti. Malým kruhovým oknem procházelo do místnosti světlo měsíce. James se podíval na hodinky, byly čtyři hodiny ráno. Obratně vstal, ale pak se zase posadil, protože jej rozbolela hlava. Otevřel dveře. Tím vstoupil do dobře osvětlené části toho domu. Sedělo tam pár lidí, kteří se na něj dívali. "Dobré ráno, i když trochu časně," řekl jeden docela sympatický muž s šedým plnovousem, brýlemi a tmavě modrým kabátem. "Co má tohle znamenat?" zeptal se James. Muž se mu představil jako Edward Roxton, genetik. Při těchto slovech se James probral docela. Pouhé slovo genetik mu stačilo k tomu, aby si uvědomil, o co tady jde. Bylo to šílené, naprosto neuvěřitelné. Přiběhl k tomu vědci a chytil jej pod krkem. Ostatní lidé vstali a zamířili na Jamese samopaly. Většina z nich byli vojáci, i když několik mužů vypadalo spíše jako nějací nosiči nebo pomocníci, a byli to Indonéšané. "Chápu vás," řekl mu Edward a poprosil Jamese, aby se posadil. Hluk samozřejmě vzbudil všechny ve vedlejší místnosti a tak se brzy dostavil i Andrew a těsně za ním očividně naštvaný Yan. "Vy tady klonujete nějaká zvířata, že?" řekl James. "Nikdy jste o tom neměl vědět. Veřejnost o tom nemá vědět. Tohle je přísně tajný projekt. Nemohu Vám o tom říci nic dalšího. Prostě zmizte. Buďte rádi, že vás ti vojáci nezastřelili," řekl na to Edward Roxton. "Darebáci," pomyslel si James. Uvědomoval si teď, o co zde kráčí. Tito lidé vykáceli plochu pralesa, aby zde postavili malý komplex, daleko od civilizace. Ten pestře zbarvený tvor v kleci musí být nějakým klonem. Tříprsté stopy v pralese, nepatřily něčemu, v čem má tato organizace prsty? Ale co Ahool, který je snad skutečný? "Já na to všechno přijdu, i kdybyste mě měli zabít," řekl James genetikovi přímo do očí. "Ne, budete mlčet. Kdo by chtěl mluvit o tomhle?" řekl na to Edward Roxton. Jakmile vyšli ven, uviděli James, Andrew a Yan, stejně jako zrovna příchozí Alice a John, toho živočicha v kleci. Připomínal velkého ptáka, ale samozřejmě to byl dinosaurus. "Nic lepšího a originálnějšího jste nevymysleli?" řekl na to James. "Ale proč?" optal se pak. "To je tajné. A vy to o tom pomlčíte. Teď běžte a vraťte se tam, odkud jste přišli... Nebo snad... Máme použít náš vrtulník?" řekl na to ten vědec. "Tohle je ale úžasné! Naprosto!" řekl Andrew. James vycítil, že Andrew nemluví pravdu. Ale snad se obdivnými slovy chce dostat k tomu, proč zde dochází k tomuto projektu. Dříve než stačil kdokoliv něco říci, přiběhli z lesa dva vojáci. "Šéfe! Šéfe!!! Objekt Superbat se naštval! Letí přímo sem!" křičel jeden z nich. Z budovy vylezl důstojně oblečený člověk, na kterého byla slova mířena. James, Andrew a ostatní teď viděli něco naprosto neuvěřitelného. Z lesa za muži vyletěl obrovský netopýr, Ahool, mnohem větší než ten jedinec, kterého Andrew zastřelil. Jeho spáry směřovaly k obličeji jednoho z těch vojáků!

Co víc k tomu dodat?! Pokračování příště!!!

Vývoj želv, 2. část

První část projektu Vývoj želv se věnovala počátkům této skupiny živočichů na začátku Triasu. Nyní se podíváme na slabě se rozrůstající diverzitu želv na počátku druhohor...

Vývoj želv, 2. část:

Poté co tvorové jako Eunotosaurus a Pappochelys dali základ řádu želv, objevila se v Triasu velmi primitivní želva Odontochelys. Krunýř, který měla pouze na břiše a ne na zádech, sloužil zcela jistě k ochraně před nepřáteli. Jak je známo, když se u druhu během evoluce objeví jistý znak, jeho potomci jej budou mít též a bude se vyvíjet spolu s nimi. To se tedy týkalo krunýře želv, který během milionů let začal nabývat na tloušťce a síle. Už to nebyl jen plastron, který se dal nazvat krunýřem. Brzy se objevil karapax (zádová část krunýře) a želvy tak byly plně chráněny. Odteď mohl jejich brnění rozdrtit pouze stisk toho největšího masožravého dinosaura, se kterým se mohly potkat... A překvapivě, jen deset milionů let poté, co se na Zemi objevil Odontochelys, došla evoluce krunýře k tomuto zásadnímu bodu. Nejstarší dosud nalezenou želvou se skutečným krunýřem byl rod Proganochelys. Tato želva žila před 210 miliony let a její rozšíření bylo zřejmě kosmopolitní. Lze tak usuzovat díky faktu, že její fosilie byly nalezeny v Německu, Thajsku a Grónsku. Tyto tři části světa jsou dnes nesmírně vzdáleny, nicméně v období Triasu byly všechny kontinenty spojeny v jeden superkontinent zvaný Pangaea. Různí živočichové, ať už to byli savcovití plazi, dinosauři nebo právě první želvy, měli možnost rozšířit se po souši kamkoliv, aniž by narazili na souvislou vodní plochu, jež by jim v osídlování nových území bránila. Proganochelys je někdy nazývana Triassochelys, Psammochelys, Stegochelys či dokonce Chelytherium. Ať už si člověk oblíbí jedno nebo druhé jméno, je tato želva důležitým dokladem evoluce želv v Triasu. Proganochelys měla jeden metr na délku, byla plně obrněna svým krunýřem a překvapivě, na konci ocasu měla řádku trnů. Mohly sloužit k obraně. Zajímavé je, že výsledkem konvergentního vývoje (kdy se nepříbuzné druhy vyvíjejí podobně v závislosti na životě ve stejném prostředí) se podobná ocasová zbraň objevila nejen u ankylosaurů, ale také u pleistocénních, dnes již vyhubených, želv z Tichého oceánu...

Proganochelys neměla zuby, zato byla vybavena malými výběžky v čelistech, jež byly uchopovaly potravu. Těžko však říci, čím se živila... Po Proganochelysovi máme ve fosilním záznamu nevyplněnou linii, pokud jde o želvy. Jak již bylo zmíněno, Proganochelys žila před 210 miliony let. Další vyhynulá želva v pořadí pochází z doby před 196 miliony let a jmenuje se Kayentachelys. Její jméno je poctou geologické formaci Kayenta v Arizoně, kde byly objeveny její pozůstatky. Tento neobyčejný tvor měl pouhých 60 centimetrů na délku. Kayentachelys byla zemní želvou, což se dá poznat podle silných končetin zakončených tuhými drápy. Výzkumy naznačují, že Arizona byla na začátku Jury územím písečných dun a úzkých řek. To bylo prostředí, ve kterém želva Kayentachelys žila. Zda šlo o býložravce (což by mohlo být pravděpodobné) nebo snad o masožravce, to není úplně jisté. Jinou raně jurskou želvou byla Australochelys, žijící před 190 až 180 miliony let v Africe. V něčem se podobala Proganochelysi, neboť například neměla zuby, ale opět jen jakési malé útvary v čelistech. Lebka Australochelyse dokazuje, že tento plaz měl mimořádně dobrý sluch. V budoucnu se sluch stal jedním z hlavních smyslů, jež želvy využívají...

Pokračování příště...

Nová rubrika je tady!

Dnes otevírám na tomto blogu novou rubriku s názvem Slavní paleontologové! Budu do ní psát o paleontolozích dneška i minulosti, kteří výrazně ovlivnili dějiny paleontologie a našich možností mapování života v pravěku. Články budou zřejmě různě dlouhé, vždy se však budu snažit zaměřit se na nejvýznamnější práci určitého člověka. S něčím podobným jsem přišel již v roce 2011, když jsem začal psát seriál Lovci dinosaurů, napsal jsem však pouze o Jacku Hornerovi a dále již seriál nepokračoval. Tyto články se více zaměří na paleontology, jako Robert Bakker, John Ostrom, Paul Sereno a mnohé další...

Správce dinosauřího parku - Nový návštěvník

Momentálně jsem sice v západních Čechách (proto nebudu moci odpovídat na Vaše případné komentáře), ale Správce dinosauřího parku, výjimečně přednastaveného ke zveřejnění tento pátek, rozhodně nevynechám! Snad se Vám bude tato část líbit...

Nový návštěvník

Zase přišla doba, kdy většina pracovníků Dinosauřího parku odjela na týdenní dovolenou. Charles se svou rodinou zamířil na Havaj, aby se společně prošli po písečných plážích, zaplavali si v moři a prošli si některé z posledních nedotčených lesů těch ostrovů. Oliver si zajel na Filipíny na zoologickou výpravu, jejímž cílem je studovat nártouny, netopýry a další malé savce. Tim se jako jeden z mála rozhodl zajet si domů, do Velké Británie. Určitě teď leží na gauči ve svém bytě v Cornwallu a raduje se, jak má volno a nemusí nic dělat. Na rozdíl od Olivera, Tim není ten typ dobrodruha, který by za každou cenu jel kamkoliv. Rozhodně si totiž potrpí na dovolenou... Od pondělí jsem na ostrově jen já, dva veterináři a také jeden muž, který je odborníkem ve svém oboru, paleontologii. Je to Andrew Collins, náš starý přítel. Dlouho se na ostrově neukázal, ale nyní nás navštívil. Naštěstí zrovna v době, kdy může přiložit ruku k dílu, odklízet trus zvířat a také je pozorovat. Andrewa nyní zajímá hlavně chování Othnielií. Zaujaly ho mé poznatky o jejich hnízdění a také fakt, že své nepřátele odrážejí neuvěřitelně silnými kopanci. Tak jsem mu aspoň vysvětlil, jak jsem získal tu jizvu, co mám na čele. Andrew se tomu smál a děkoval mi, že jsem mu pověděl nějaký veselý příběh. Mě to moc veselé nepřišlo. Vždyť ten chlap ani neví, co to znamená, když Vás kopne Othnielia do hlavy! Nosí to neštěstí... Dobrá, nebudu pověrčivý, to slibuji. Ale neštěstí to nosí, poněvadž se po takovém kopanci dlouho rozspomínáte, jak se vlastně jmenujete. Přinejmenším to však nepřináší mezi lidi tolik nervozity, jako kousnutí jedovatého ještěra...

Estesia, prehistorický korovec, kterého Oliver přivezl minulý týden, je nevrlá. Veterinář Tom byl tímto jedovatým ještěrem kousnut do dlaně, zatímco zvíře vytahoval z terária. Estesia měla na hlavě klíště, jež během týdenního pobytu u nás dorostlo velkých rozměrů. Tom si toho všiml a chtěl ještěrovi pomoci. Jakmile však klíště odstranil, Estesia sebou trhla, kousla ho do dlaně a začala žvýkat, úplně jako dnešní korovci. Tom chytil ještěra za hlavou a jemně, avšak také silně jej z ruky odtáhl. Rána dosti bolela. Krvácení se nám povedlo zastavit brzy, ovšem byly to účinky jedu, z čeho jsme měli strach. Andrew, který Tomovi také pomáhal, řekl, že by bylo lepší podat nějaký protijed. "Kde ale sehnat protijed na korovce? Ten nejbližší bude někde v Mexiku a to je zapeklitě daleko!" řekl jsem mu na to. Tom navrhl, že si lehne a počká, až jed začne účinkovat. Předpokládal, že podobně jako jed Pachyrhachise, který před rokem uštkl jednoho pracovníka do kolena, nebude jed Estesie tolik silný. Nebyla to však síla jedu, nýbrž fakt, že prakorovec neměl dost času k vypuštění jedu do rány, co Toma zachránilo. Lékařské testy ukázaly, že se do jeho krevního oběhu dostalo jen pár kapek jedu. Toma však ruka velmi bolela po celý den. Ještě že však přežil... Ve dnech, kdy jsme na ostrově jen čtyři, jsou všichni mírně vyděšeni. Stačí jedno zařvání Siamotyranna, a každý je v pohotovosti. Velcí predátoři zatím příliš nezlobili, ačkoliv Erythrosuchus Eric se znovu snažil podhrabat kolíky v plotě (byly to fláky masa hozené do výběhu, jež ho od této činnosti nakonec odlákaly). Také péče o Charlesovy pravěké savce rodu Adelobasileus nebyla jednoduchá. Spočítal jsem, kolik jich je, a došel k číslu 28. To je o třináct více, než původně. Daří se jim výtečně. Opravdu doufám, že se do pondělí nic špatného nestane. Pak už přiletí Oliver, a s ním můžete počítat i v té nejhorší situaci. Pokud chtějí Siamotyrannus nebo Erythrosuchus něco provést, snad tak učiní až v pondělí. Nejlépe však bude, když nikdy...

Obrázek Erythrosucha z www.carnivoraforum.com . Ze západních Čech se domů vrátím zřejmě v pondělí, avšak nejsem si jistý, zda se v ten den dostanu k počítači. Vězte však, že články budu psát každý den zase brzy, pravidelně snad již od úterý...

Omluva na týden

Stejně jako každý rok v létě, i tentokrát odjíždím na týden do západních Čech za dědečkem. Jelikož odjíždím zítra a vrátím se zřejmě v pondělí (alespoň v to doufám), nebudou tu po celou tuto dobu žádné nové články. Výjimkou bude pouze pátek, protože představím Správce dinosauřího parku, kterého napíšu teď. Jinak však nebudu mít přístup k internetu, takže nebudu psát články, chodit na Vaše blogy a komentovat nové články. Všichni se mějte pěkně! Až se vrátím, zase budu psát každý den...

HAAS

Ptačí řády a jejich evoluce: Sovy

"Všem se líbí ptáci. Které jiné divoké zvíře je více přístupno našim očím a uším blízko k nám i všem ve světě tak univerzálně, jako pták?" David Attenborough

Sovy

Stratigrafický výskyt: Pozdní Paleocén (60-57 ma) až současnost

Areál rozšíření: Všechny kontinenty kromě Antarktidy.

CO TO VLASTNĚ JSOU TY SOVY?

Pro tento řád ptáků jsou typické tyto znaky: dopředu namířené oči, peří uspořádané v obličeji do závoje a většinou mocné drápy. Známo je celkem šest čeledí sov, čtyři z nich jsou vymřelé. Pro zbývající dvě současné, tedy sovovité a puštíkovité, jsou také typické znaky, díky nimž je od sebe navzájem odlišíme. Sovovití mají dlouhý zobák, kdežto puštíkovití ho mají krátký. Mnoho druhů sov má každé ucho jinak tvarované. To těmto dravým ptákům pomáhá při lovu. Jsou schopni takřka přesně určit polohu kořisti a její vzdálenost. Sovy jsou zároveň velmi přizpůsobivé. Některé žijí v trvale zaledněných oblastech severu, jiné se vyskytují v nejteplejších tropech na rovníku. Tak tomu bylo i v minulosti...

Výreček bělolící Grantův z Afriky

EVOLUCE ŘÁDU STRIGIFORMES:

Nejstarší sovy, jež máme z fosilního záznamu doloženy, žily před 60 až 57 miliony let, v období pozdního Paleocénu. Rozvinuly se tedy krátce po vymírání dinosaurů, které se odehrálo o pět až osm milionů let dříve. Z této doby známe dva rody: rod Berruornis ze severovýchodní Francie a rod Ogygoptorynx ze Severní Ameriky. Oba však nepatří mezi nejznámější pravěká zvířata, jelikož je toho o nich známo jen málo. Až fosilie z Eocénu a Oligocénu dokládají, jak přizpůsobivé sovy vlastně byly, dokonce přizpůsobivější než dnes. Během Paleogénu (starších třetihor) totiž zabraly snad všechny ptačí ekologické niky. Palaeoglaux ze středního Eocénu Francie a Německa byl zřejmě denním živočichem. Navíc měl peří, které mohlo sloužit k předvádění se, podobně jako paví ocas. Také Eostrix z raného Eocénu Severní Ameriky byl pozoruhodný. Tito ptáci a jejich příbuzní většinou tvořili vymřelé čeledi Ogygoptyngidae, Sophiornithidae, Protostrigidae a Palaeoglaucidae. Zástupci čeledí puštíkovitých a sovovitých se začali objevovat na přelomu Eocénu a Oligocénu...

Palaeoglaux

DNEŠNÍ SOVY:

Jak jste si již přečetli, dnes žijí na Zemi pouze puštíkovití a sovovití. Přesto je jich hodně, okolo 200 druhů. Setkáte se i s druhy aktivními ve dne, ale na rozdíl od mnohých prehistorických sov, ty dnešní bývají zpravidla noční. Proto také mají velké oči, aby dobře viděly. Tichý přílet ke kořisti, kterou mohou tvořit malí savci, ptáci nebo snad i obojživelníci či plazi, je pro sovy důležitý. Mnohé jsou dobře maskované. Díky speciálně utvořeným křídlům nevydávají některé sovy při letu téměř žádný hluk. Kořist zabíjejí silným sevřením prstů nebo klapnutím zobáku. Jen pokud je kořist větší, trhají ji. Malou totiž obvykle polykají vcelku. Čtvrtý prst mají navíc otočený dozadu, další výhoda při lovu kořisti. Současné sovy jsou velice inteligentní, což mnoho lidí překvapí. V podstatě jsou s krkavci a papoušky nejingeligentnějšími ptáky. Asi nejdůležitějšími smysly jsou pro ně zrak a sluch, přičemž mají binokulární vidění a ačkoliv je jejich zorný úhel překvapivě menší než u ptáků s očima postavenýma více po stranách hlavy, vidí skvěle (viz. o nočním vidění výše). Pokud jde o sluch, jsou schopny zaměřit kořist velmi dobře. Některé z dnešních sov se těší přísné ochraně, jiné v současnosti žijící druhy už byly téměř vyhubeny a bojují o přežití, jiné jsou na tom relativně v pořádku. Soví pytláctví, které se po léta rozvíjelo v Malajsii, je pro tyto ptáky stále velkým nebezpečím. Je ale nutné uvést, že tito tvorové jsou v ekosystému nezbytní. Jednak loví hlodavce, kteří jsou schopni se rychle přemnožit, jednak mají zajímavou historii...

Výřík ušatý ze střední a Jižní Ameriky

Ve stínu přízraků-část 3.

Uběhlo jen pár dnů od napsání druhé části příběhu, řekl jsem si však, že tu třetí musím napsat co nejdříve... A tak Vám ji nyní přináším! Ale proč se v jávské džungli vyskytuje prapodivný netopýří obr Ahool a neovykle velký varan?

VE STÍNU PŘÍZRAKŮ-ČÁST TŘETÍ:

"Kdybych neviděl ty fotky, tak bych Ti nevěřil ani slovo," snažil se moudrým tónem říci John Campbell, "taky kdo by věřil takovým báchorkám a pohádkám o obřích monstrech, že?" Alice jen pokyvovala hlavou. Yan raději seděl opodál, protože ho Johnova slova pořád dokola rozesmívala. James jim vysvětloval, co to s Andrewem vlastně viděl. Všichni seděli kolem stolu v domě, který byl jejich základnou. "Říkám Vám, ten varan byl obrovský. Hnal se za námi neskutečnou rychlostí. Nevím, zda to bylo proto, že jsme ho jen vyrušili. Možná měl i hlad," mluvil dále James. Náhle vstoupil do domu Andrew. "A mám to! Tři další lovecké pušky a jedna pistole, to se mi podařilo získat od toho chlapa vedle," informoval své společníky. Pak jim podal získané zbraně. "Kdo tady umí střílet?" zeptal se nechápavě John. "A po čem chcete střílet? Snad ne po těch krásných zvířatech?" vyhrkla Alice. "Ale ne, je to prostě na obranu... Jeden nikdy neví," řekl chladně Andrew a dodal: "Je na čase jít. Musíme vyrazit hned! Doufám, že věci máte zbalené a že jste tu nic nenechali, protože vesnici neuvidíte na několik dní!" Po těchto slovech všichni vyběhli do lesa. Nejprve šli rychlým krokem a nezdržovali se studováním malých zvířat, která potkávali. Nevypadali jako členové obyčejné expedice. Díky puškám připomínali spíše vědce studující zvířata ve válečné zóně. Po delší chvíli velmi rychlé chůze dorazili tam, kde včera James a Andrew poprvé potkali Ahoola. Doufali, že tu sídlí, ale v okolí nenašli žádné stopy jeho přítomnosti. Ani fotopast již nic nezachytila. "Dejte mi moment," řekl Andrew a zavedl Jamese k nedaleké řece. Přebrodili ji a ocitli se na bahnitém břehu, v němž se táhly stopy ocasu a drápů jakéhosi tvora. "Tohle není Ahool, ale ten varan je zanechat mohl, co ty na to?" zamyslel se James. To už je ale dohnali Alice, John a Yan. "Do té vody nevkročím. Je to špinavé!" řekl John. "Ty stopy můžou být od krokodýla," informoval Jamese a Andrewa Yan, který zrovna procházel rychle tekoucí vodou, "je to dost pravděpodobné." "Pro nás není Yane," řekl mu na to suše James. "Jdeme dál," pokračoval, "a vy, Johne, přebroďte tu řeku, nebo tu zkameníte na místě! My jdeme!" Opět chvíli běželi, až se dostali do vyšších poloch. Věděli, že jsou příliš daleko od hnízda Ahoola, ovšem pomalu se blížili k místům, kde se setkali s obřím varanem. Náhle uslyšeli skřeky. Vycházely z koruny blízkého stromu. Andrew k němu přiběhl a zamířil puškou nahoru, přestože kromě listí a větví neviděl nic. "To je on," zašeptal pak Jamesovi. Ve vteřině vystřelil. Obrovský tvor se vznesl do vzduchu a obratně mezi stromy plachtil dolů, k lidem. John, který zrovna líně přišel za všemi ostatními, měl zažít něco skutečně neobvyklého. Obrovitý netopýr doletěl až k němu a v mžiku ho srazil k zemi. John jen vyděšeně křičel, a nutno podotknout, že tentokrát to Yanovi k smíchu nebylo. Ahool ale brzy odletěl. "Dobrý, Johne?" optal se James. John jen naznačil, že se mu nic nestalo. Očividně byl však ve velkém šoku. "Nesmíme ho ztratit, jdeme! Pal!" vyhrkl Andrew a rozběhl se za Ahoolem. James ho následoval. Přidal se k nim také Yan, též vybavený loveckou puškou. Ahoolovo obrovské tělo bylo chvíli dobře viditelné, i když se zanedlouho ztratilo v hustém porostu. Andrew však věděl, kam letí. Po chvíli ho zase spatřil a vystřelil. Zvuky, které se v tu chvíli ozývaly z Ahoolova hrdla, byly jakoby z jiného světa. Náhle bezvládně spadl. Terén se už začal měnit. Yan téměř sklouzl ze strmého svahu. Naštěstí se zachytil kořenů nějaké rostliny, ale když odkryl listy kapradin nacházejících se před ním, spatřil velký sráz. Ahool spadl kamsi do toho údolí...

"Připomíná mi to spíš loveckou akci než vědeckou expedici," řekl James, když se po dlouhém běhu uklidnil. Hned nato pomohl Yanovi dostat se ze svahu na jeho úpatí, kde se dalo stát. "Už ho vidím," řekl náhle Andrew, "leží tam dole. Propána, co jsme to vlastně udělali?" Ve chvíli se ale spustil dolů, držíce se různých rostlin, až se dostal k Ahoolově tělu. Zjistil, že kulka zasáhla zvíře do krku. "Jestli jsem teď právě zabil nejvzácnější zvíře na světě, tak se tady na místě zastřelím. Žádný vědecký výzkum nenahradí život toho zvířete," začal trochu smutně Andrew. Mezitím se už na místo dostavili Alice a John. Také sklouzli dolů a stanuli před Ahoolovým tělem. Yanovi a Jamesovi nezbývalo, než je následovat. "Jak tohle dostanete do tábora? Mimochodem, znamená to, že ještě dnes se ohřejeme ve vesnici?" řekl John. Všichni si Ahoola prohlíželi. "Nejspíš velký druh kaloně. Koukněte na ty zuby, tohle se živí ovocem. Aspoň myslím," podotkl James. Andrew se mezitím chytal za hlavu. Ze zabití tak "úžasného, vzácného tvora", jak jej nazýval, mu bylo špatně. Mezitím si povšiml dýmu vystupujícímu kdesi z údolí. Bylo to daleko, ale nikdy nic takového neviděl. Většina lidí by řekla, že je to jen šedý mrak. Ale Andrewovi se to nezdálo. "Nechte ho tu a pojďte!" řekl nervózně a po bahně sjel dolů. "Tohle je celý pan Goodman. Něco zastřelí, pak toho lituje, najednou uteče... Co máme dělat?" začal zase John. James dal všem pokyn, aby Andrewa následovali. Dlouho jej však nemohli najít. James předpokládal, že Andrew utíkal vpřed. Tam také mířil a ostatní běželi za ním. Až poté nalezli u další řeky Andrewa, jak se sklání nad nějakými stopami. Bylo jich tu po málu, ale Andrewovi stačily k tomu, aby se nad nimi podivoval. Neřekl jediné slovo, přestože jich měl teď na jazyku stovky. Pak přeskočil řeku a utíkal dál. James ty stopy vyfotografoval. Jednoduše by se daly popsat takto: byly středně velké a tříprsté. Běh již trval asi půl hodiny a všichni byli unaveni. Pak se začalo ozývat další "a'Hool!" a každý zpozorněl. Větve vysokého stromu opustil další netopýr, byl dobře viditelný a rozeznatelný. "Kam nás to vedeš, Andrew? Není to úžasné?" zeptal se ostatních James. Asi za tři minuty dohnal tým Andrewa. "Tiše! Něco slyším!" řekl jim. Kolem expedice to v křoví začalo šustit. Něco se tamtudy pohybovalo a bylo to čím dál blíž. John asi na vteřinu uviděl něco zeleného. Raději na to místo namířil puškou. Už byl připraven vystřelit po tom zvláštním tvorovi. Ukázalo se to však být něčím, co nikdo nečekal. Z křovin vystoupily těžké boty, zelené kalhoty i bunda, přilba na hlavě a samopal. Byl to voják. Pohled zpět, a další voják. Tým byl jimi obklopen. Vojáci na ně mířili zbraněmi jako na nesmírně nebezpečné vetřelce. "Propána, co se to tady děje?" pomyslel si James...

Co má tohle všechno znamenat? Pokračování příště!!!

Správce dinosauřího parku - Jedovatý ještěr

Prázdniny nám pokračují, ale správce Dan tohle říci určitě nemůže. Pro něj je červenec měsíc jako každý jiný. A navíc se teď musí vypořádat s novým přírůstkem...

Jedovatý ještěr

Oliver již dlouho nepřivezl do Dinosauřího parku žádné nové zvíře. Chceme-li ale park otevřít veřejnosti, k čemuž se už delší dobu chystáme, je třeba mít hezkou sbírku zvířat. Pak se v parku bude lidem líbit. Oliver opět vyčerpal spoustu paliva z helikoptéry, když se rozhodl znovu zaletět na Isle of Die s cílem chytit nějakého podivného, bizarního tvora. Přistál na severním pobřeží, které je Tedovu ostrovu nejblíže, a začal s průzkumem lesa. Nalezl několik vajec v oválném hnízdě. Přiblížil se k nim, ale náhle byl vyrušen. Objevila se matka-samice Citipatiho-a odehnala ho. Oliver byl však nadšen. Viděl, jak tito dinosauři používají své opeřené přední končetiny k zastrašení predátorů. Jeho tým mezitím nalezl mršinu dinosaura, ke které se přiblížil nějaký druh raptora. Byl tak trochu zvláštní, měl totiž nezvykle krátkou lebku. Srpovitý dráp mu však na zadní končetině nechyběl. Až po návratu do Dinosauřího parku se Oliverovi povedlo zjistit, že to byl zřejmě Adasaurus. Toto zvíře rozhodně nemělo být tím tvorem, kterého chtěl odchytit. Hlouběji v lese Oliver narazil na úzkou jámu. Vzal si baterku a pronikl dovnitř. Jen asi metr za vchodem do úzkého tunelu uviděl hlavu s malýma očima, hledícíma upřeně na něj. Opatrně to zvíře chytil za hlavou a vynesl jej ven. Ukázalo se, že je to nějaký ještěr podobný současným korovcům. Vlastně to byl jeho přímý předek! Byla to Estesia! Tento "prakorovec" žil v Mongolsku v období Křídy a podobně jako jeho dnešní příbuzní ze západu Severní Ameriky, byl jedovatý. Estesia sebou začala v Oliverových rukou házet a pořádně ho podrápala. Naštěstí se Oliver vyhnul kousnutí. U korovců bývá velice bolestivé, i když jed člověka málokdy zabije. Co ale jed těchto pravěkých plazů? Nikdo si nemůže být jistý. Oliver zvíře opatrně přesunul do boxu k přenášení zvířat, odnesl jej do vrtulníku a pak se vrátil do parku...

Upřímně, byl jsem zděšen, když jsem to zvíře uviděl. Vždycky jsem obdivoval jedovaté tvory s vidlicovitým jazykem... Ale proč Oliver zase přivezl něco nebezpečného? Copak není na Isle of Die něco, co by nás nemohlo ohrozit? Dostat zvíře do terária nebylo nic obtížného, vlastně jen stačilo otevřít tam box a ještěr sám vylezl. Brzy se zabydlel ve svém novém domově. V teráriu má dřeva, po kterých může lézt, zároveň jsem tam pro něj vyhloubil podzemní noru, kde, jak se ukázalo, přečkává většinu dne. Asi je to noční živočich, který aktivně loví po setmění. S jeho krmením také nejsou potíže. Obden zhltne krysu... Pořádně velkou krysu... Je to velký plaz... Víte, kromě příchodu Estesie se stalo ještě něco. Přivezli nám na ostrov živé krysy! Rozutekly se po hlavní budově poté, co unikly z nějakých krabic nebo co. Kdo si řekl o živé krysy?! Pochytat ta zvířata bylo nemožné. Některá asi unikla ven. Asi skončí v čelistech našich dravců, pokud se dostanou do jejich výběhů... Jen doufám, že se Estesii bude dařit dobře a že svým jedem nikoho nezabije. Hlavně, abych tím zabitým nebyl já! Většina z mých spolupracovníků se totiž chystá vzít si dovolenou a já na ostrově zůstanu jen s pár lidmi, s nimiž budu muset zvládnout péči o všechna ta zlobivá zvířata!

Co všechno Dana čeká? Nebude muset čelit větším nebezpečím, než tuší?

Vývoj želv, 1. část

Kde hledat původ želv? Jakými změnami tato skupina plazů během svého vývoje prošla? Na tyto a mnohé další otázky si zodpovíme v novém projektu Vývoj želv. Sliboval jsem ho již před několika měsíci, avšak nyní jej konečně začínám psát... Nejprve nás čeká výlet do minulosti vzdálené přes dvě stě milionů let...

Vývoj želv, 1. část:

Želvy (Testudines) patří k tvorům, jež zná každý. Některé druhy jsou populární jako domácí mazlíčci, jiné současné želvy jsou kriticky ohroženy destrukcí přirozeného prostředí, sběrem a zabíjením. Mnohé se těší přísné ochraně, jiné jsou zase přes měnící se podmínky celkově v pořádku. Mezi asi 327 žijícími druhy želv nalezneme velkou variaci, od dravých kajmanek po obrovské aldabranské želvy, od sedmnácticentimetrové želvy skalní po dvoumetrovou kožatku. Kde však vývoj těchto plazů začal? Zvláště v poslední době se vynořila nová fakta, nebo alespoň teorie o vzniku některých z jejich znaků. Zdá se, že želvy pro nepřítomnost spánkových jam v lebce patří mezi anapsidy. Do této velké skupiny se řadili například pareiasauridi, již vymřelí permští plazi (např. Scutosaurus a jemu podobní). Avšak před pár lety se vynořily spekulace o tom, že spánkové jámy u želv mohly během evoluce vymizet. Původně snad jejich předci mohli být diapsidní, tzn. měli dvě spánkové jámy. Někteří vědci navíc pokládají želvy za bližší příbuzné šupinatých plazů (Squamata) než archosaurů. Proběhly již některé morfologické analýzy, avšak stále jde o diskutabilní téma... Evoluce želv začala zřejmě v Permu nebo Triasu. Je možné, že jedním z předchůdců želv byl Stephanospondylus pugnax, který žil v době před 300 až 290 (případně 285) miliony let na území Německa. Poměrně dobře zachovalá lebka a kosti končetin svědčí o tom, že to byl poměrně robustní živočich. Femur, kost stehenní, se díky zvláštně utvářenému krčku podobala té želví. Lze jen těžko říci, zda byl Stephaspondylus tvorem z vývojové linie želv. Co víme jistě je to, že jeden z jeho možných následovníků již do této linie spadal. Jako její člen byl popsán teprve minulý rok (originální popis však pochází z roku 1892), ale poskytl vodítko k hledání původu želv. Eunotosaurus, jehož pozůstatky byly odkryty v pánvi Karoo v Jižní Africe a nyní jsou uloženy v Paleontologickém institutu Bernarda Price v Johannesburgu. Jeho žebra byly unikátní. Byly velmi široké a podobaly se v mnohém jakémusi primitivnímu karapaxu (horní části želvího krunýře). Tento paraplaz (jak bývají tito tvorové někdy označováni) měl anapsidní lebku bez spánkových otvorů a byl blíže příbuzný želvám, než jakékoliv jiné skupině zvířat. Tolik zatím prozradily dosavadní výzkumy...

Někdy se také setkáme s tím, že předky želv mohli být plazi ze skupiny Procolophonia, mající silný "krunýř" z hřbetních desek. Jelikož jsou štíty želv velmi tvrdé a při fosilizaci se jen tak nerozpadnou (na rozdíl od jemných lebek primitivních savců nebo malých plazů), zachovala se jich řada. Díky tomu můžeme určit i velmi pritivní želvy. Ta dosud nejstarší žila před 220 miliony let... Byla nazvána Odontochelys, což znamená "zubatá želva s polokrunýřem". Její fosilie byly nalezeny v Číně a popsána byla teprve roku 2008. Odontochelys byla želvou, která ještě neměla skutečný karapax. Právě z toho je odvozena část názvu, "polokrunýř". Myšleno je to takto: karapax chyběl, ale spodní část krunýře zvaná plastron se už u Odontochelyse vyskytovala. Takže by se dalo říci, že tento tvor měl chráněné alespoň břicho. Byl to pravděpodobně vodní živočich. To dokazuje, že želvy vznikly v mořském prostředí. Někteří následovníci želvy rodu Odontochelys byly již suchozemskými formami. Adaptace na různá prostředí hrála ve vývoji želv velkou roli...

Zdroje některých informací: Velká kniha o pravěku, autor: Zdeněk V. Špinar.

Ve stínu přízraků-část 2.

Můj nový příběh, Ve stínu přízraků, pokračuje... Co je zač ten podivný tvor, jehož Andrew zachytil díky fotopasti? A proč se to zvíře později pohybovalo v ohradě s dobytkem?

VE STÍNU PŘÍZRAKŮ-ČÁST DRUHÁ:

Den poté, co Andrewův fotoaparát automaticky vyfotografoval zadní končetiny toho zvířete, rozhodl se tomu s Jamesem přijít na kloub. James již předtím mluvil o průzkumu lesa v okolí vesnice. Tímto tedy Andrew řekl konečné ano. Oba si řekli, že Campbellovi ani Yana s sebou nevezmou, raději. James si vzal fotoaparát a pár dalších potřebných věcí. Nezapomněl také na lupu, jelikož doufal, že objeví nějaký zajímavý hmyz. Andrew si od jednoho známého vesničana vypůjčil loveckou pušku. Okolo desáté hodiny dopoledne se vydali do lesa. Přes noc nepršelo, takže vyšlapaná cesta nebyla tvořena pouze blátem. Šlo se jim dobře. "Proč zrovna puška?" zeptal se starostlivě James svého společníka. "Kdyby tam něco bylo, tak to zastřelíme. A podíváme se na to," odpověděl mu Andrew. "Je pravda, že k vědeckému popisu zvířete musíš mít před sebou nejčastěji neživý exemplář, ale... V tomto případě by fotka stačila, ne? Kdo ví, jestli to zvíře není vzácné," řekl mu na to James. "A kdo ví, jestli vůbec je... Zda vůbec existuje," řekl překvapivě Andrew, ale pak se zarazil a vzpomněl na své fotografie, "ovšem já neříkám, že neexistuje. Vždyť jsme ho vyfotografovali." Poté šli mlčky. Za patnáct minut odbočili doprava a opustili lesní cestu. Kráčeli teď po mokrém listí, které se hemžilo různými tvory. James se občas zastavil kvůli nějakému bezobratlému, nebo kvůli obojživelníkům, aby je vyfotografoval. Andrew jej ale pobízel, aby šel. "Všechna tato zvířata jsou tu tak hojná, že jich během expedice uvidíš ještě triliardy. Pojď! Už jsme skoro tam!" poučoval ho. Mířili totiž ke stromu, kde byla nastražena první fotopast. Právě tam byla pořízena fotografie očí, jež Jamese tolik vyděsila. Netrvalo dlouho, a byli tam. Andrew fotoaparát okamžitě zkontroloval. "Propána, objektiv je poškozený! To asi silný vítr nebo co..." vykřikl a začal s nadávkami. "Podívej se na záznam," napadlo Jamese. Andrew tak učinil. Nejprve uviděl na fotografiích několik netopýrů, poté krysu a pak nějaké zuby. Skončily v objektivu a zničily ho! "Není to jasný?" pověděl nakonec Andrew a ukázal veškerý záznam Jamesovi. "Asi tady něco je," zašeptal James. Andrew nabil pušku. "To bude kousek pro muzeum. Pokud to není nějaký, nějaký..." Andrew větu nedořekl. Mezi stromy se začal ozývat slabý zvuk. Přes všechen zpěv ptáků a bzučení hmyzu jej takřka nešlo zaslechnout, nicméně stále se přibližoval. Oběma to přišlo jako nějaké houkání. Když už bylo docela blízko, ptáci přestali zpívat. Džungle naprosto ztichla. Mezi stromy se teď ozývalo hlasité "a'Hoool! a'Hooool!" Jedna hustě porostlá větev se zatřásla, jako kdyby na ni někdo v mžiku pověsil dvousetkilové závaží. Jako v horrorovém filmu, vykoukla zpoza těch listů šeredná hlava. James ji vyfotografoval. Blesk, který byl při tom vyvolán, se asi zvířeti nelíbil. Sneslo se dolů s podivnými skřeky. "Pryč! Dělej! Vypadni!" zařval Andrew a začal střílet. Trefil to zvíře do křídla. Úplně se protrhlo, ale létající obr přesto odletěl a usadil se na blízkém stromě. "Ernest Bartels, znáš ho? Popsal tohle zvíře..." říkal téměř neslyšně James, stále vystrašený tím, co se stalo. "Nemýlil se, existuje. Myslel jsem, že ty oči budou patřit jemu. Jmenuje se Ahool. Ta šedá srst, zvuky, velikost, všechno..." rozpovídal se Andrew. Příšera se na ně opět podívala. Znovu se snesla dolů. Nejspíše bránila své teritorium, nevypadalo to, že by tyto zvědy považovala za snídani. Andrew to do obřího netopýra zase napálil. Překvapila ho však rychlost, s jakou uhnul. Náhle zmizel v hloubi pralesa, ptáci zase začali zpívat, navíc se spustil deštík a Jamesi i Andrewovi mohl rozum zůstat stát...

"Co teď?" zeptal se James, když se trochu vzpamatoval. "Rychle za ním, ne? Máš málo fotek!" navrhl Andrew. Zároveň řekl, že by to zvíře mělo být zastřeleno a prozkoumáno. Jamesovi, který byl odjakživa milovníkem zvířat, se ten nápad příliš nelíbil. Na druhou stranu si uvědomoval, že bez hmatatelného důkazu nebude moci nikoho přesvědčit, že toto zvíře viděli. Rychlostí blesku utíkali oba lesem, uhýbali větvím a trnům a přeskakovali jednu kládu za druhou. Dostali se tak hluboko do lesa, že ani nevěděli, kde jsou. Andrew to tu možná znal dobře, ovšem zde byl v koncích. Avšak, nemyslel na to. Hlasité zvuky Ahoola byly tím jediným, na co se oba muži zaměřovali. Dívali se do korun stromů. Nikde však nic neviděli. Ten přízrak se někde schoval a nebyl vidět. Náhle James stoupl na kládu a spadl. Andrew se zasmál. Jamesovi ale do smíchu nebylo. Věděl, že neuklouzl. "To ta kláda se pohnula," řekl tajemně. Jakmile se otočil, spatřil před sebou obrovské drápy. Při pohledu za své rameno spatřil obrovský, dlouhý ocas, pomalu se táhnoucí po zemi. Nyní se James otočil dopředu. Zvíře se mu dívalo přímo do očí. Veliký jazyk zakmital před jeho obličejem. James se postavil. Ten čtyřnohý tvor zvedl hlavu a stále si ho prohlížel s jistou nervozitou. "Vypal odsud, Jamesi! Střílím!" vyhrkl Andrew. Našil do toho zvířete pár kulek, to však nebyl dobrý nápad. Obr se řítil vpřed neskutečnou rychlostí a kdyby muži nevyšplhali na strom, toho tvora by se nezbavili. I tak stál pod stromem a čekal, zda neslezou. Měl hrubé šupiny, obrovskou hlavu plnou zubů, mohutné končetiny a dlouhý vidlicovitý jazyk. "Tohle jsem v životě neviděl! Varani komodští a tady? To ani není možné!" křičel Andrew. "Taky že to není varan komodský. Koukni na ty barvy! A ta velikost, tohle zvíře má dvacet stop... Přinejmenším!" řekl na to James. Andrew nato: "Aha, ty chceš říct, že... Tohle mi připomíná jedno zvíře, které jsem jako evoluční biolog také studoval. Obrovský varan z Austrálie, Megalania, Varanus priscus. Na Jávě? Nemožné! Blbost!" Obří varan mezitím odešel a stejně jako Ahool, i on zmizel v džungli. Oba vědci slezli ze stromu. "Zpátky, okamžitě do vesnice!" navrhl Andrew, James jen souhlasně pokýval hlavou. Když se vrátili, bylo už šest hodin večer. Zprvu o tom nikomu neřekli a sami se dohadovali, co to má znamenat. Pak je napadlo, že tito tvorové zde mohli přežít po velmi dlouhou dobu, bez lidí a bez kácených lesů. Nyní se možná přibližují k lidským sídlům z důvodu ničení jejich pralesní domoviny. Nebo by to mohlo být jinak? James si začínal uvědomovat, že tato expedice půjde nakonec jiným směrem. Jen dosud nevěděl, do čeho se tím dostává. A že bude muset čelit veliké výzvě...

Pokračování příště! Zřejmě ho napíši ještě tento týden...

Hroznýš madagaskarský-Ohrožený lovec ptáků a savců

Slíbený popis hroznýše madagaskarského je tu. No posuďte, není to nádherný had?

Latinský název: Acrantophis dumerili,

Rozšíření: suché lesy Madagaskaru a Reunionu,

Velikost: 1,5 až 2 metry.

Hroznýš madagaskarský byl popsán již v roce 1860 a jméno mu bylo dáno na počest francouzského herpetologa A. M. C. Dumérila (odtud latinský název a také další český název, hroznýš Dumérilův). Dříve byl nazýván Boa dumerili, ale později se zjistilo, že k americkému Boa constrictor (hroznýš královský) má jako rod zřejmě příliš daleko, ačkoliv jsou to blízcí příbuzní, a proto byl rodový název změněn na Acrantophis. Jinak se však hroznýši královskému podobá jak vzhledem, tak barvou. Nádherné sedlovité vzory na kůži tvoří skrvny v několika odstínech hnědé. Mláďata se však rodí na svět (samice má v jednom vrhu až 15 mláďat) oranžová, narůžovělá nebo cihlově červená. V dospělosti však tyto barvy přejdou do hnědé. Neexistují dva jedinci hroznýše madagaskarského, jejichž kresba by byla identická. Tlamu lemují inkoustově černé skvrny.. Tělo tohoto hroznýše je robustní. Je to silný škrtič, který loví tak, že číhá v záloze na kořist a když nějaká kolem projde, v rychlosti po ní udělá výpad. Než se kořist naděje, je držena v tlamě plné dozadu zahnutých zubů, had kolem ní obtočí pár smyček a začne utahovat. Poté, co je uškrcena, najde její hlavu a od hlavy po zadní končetiny svou kořist spolkne. Živí se hlavně teplokrevnými zvířaty: ptáky a savci. Ti jsou v oblastech jeho výskytu často hojní. Jinak byl však pozorován i při útoku na ještěry. Hroznýš madagaskarský je aktivní především v noci. Někdy šplhá po stromech, ale častěji číhá na kořist na zemi... Tento nádherný had se zrnitými šupinami je bohužel čímdál vzácnější. Oficiálně sice není považován za ohrožený druh, ale vzhledem k ničení jeho přirozeného prostředí na Madagaskaru a Reunionu pochopitelně klesají jeho počty. Setkat se s tímto zvířetem ve volné přírodě není jednoduché, neboť obývá suché lesy často daleko od lidí. I tak mu hrozí velké nebezpečí. Z madagaskarských lesů totiž zbyly už jen jakési ostrůvky porostu, zbytek země je přeměněn na zemědělskou krajinu. Ačkoliv se v poslední době na Madagaskaru vysazují nové lesy, bude trvat stovky let, než se vše vrátí do normálu. Hroznýš madagaskarský, stejně jako další unikátní hadi tohoto ostrova, a dále i lemuři, chameleoni a další zvířata, jsou tak ve velkém ohrožení. Naštěstí v současnosti probíhá chovný program, jehož cílem je znovuobnovit počty hroznýšů madagaskarských. V blízké budoucnosti by jedinci ze zajetí mohli být reintrodukování do své původní domoviny...

Příště výjimečně želva, krátkokrčka Irwinova!

Původ pliosaurů (1/2)

Dnes začíná slíbený dvoudílný projekt s názvem Původ pliosaurů! Navazuje na můj předchozí, třídílný seriál o původu plesiosaurů, jehož poslední část jste měli možnost číst od 21. května... Nyní je na čase vrátit se do jurských oceánů a podívat se na jeho pozoruhodné obyvatele!

Původ pliosaurů

Zrod zabijáků

Představte si, že jste potápěčem zkoumajícím prehistorické moře. Kolem Vás proplouvají amoniti, belemniti a různé druhy jen málo známých ryb. Zároveň jsou tu s Vámi plesiosauři, kteří ryby loví. Celá hejna těchto plazů, třeba kolem čtyřech metrů dlouhých, vplouvají do rybích hejn a "kradou" jeho členy. Náhle je ale všemu konec. Plesiosauři znejistí, ucítí prudký proud vody, narážející na jejich těla. V mžiku nechají lovu ryb a prchají. Vy teď máte možnost sledovat lov obrovitého, patnáct metrů dlouhého zabijáka! Přiřítí se k jednomu z plesiosaurů, který vedle něho vypadá jako trpaslík, a jediným stiskem mocných čelistí rozdělí jeho tělo na dva kusy! Jeden sežere, druhý padne na dno moře, a predátor se k němu vrátí až později. Těžko říci, zda ho ještě bude mít v plánu sežrat. Právě jste pozorovali útok pliosaura na plesiosaury!

Pliosauři byla skutečně neuvěřitelná stvoření, živočichové představující tygry nebo snad i kosatky jurských a křídových moří. Za oběť jim mohlo padnout téměř vše. Jako mláďata naháněli hrůzu rybám i žralokům různých velikostí. V dospělosti sáhli po ještě větší kořisti, často ji tvořili ichtyosauři, snad i někteří primitivní mořští krokodýlové a je pravděpodobné, že i plesiosauři. Ale vždyť plesiosauři byli předchůdci pliosaurů! Tito obrovití predátoři pojídali i své blízké příbuzné...

Pliosauři, formálně Pliosauroidea, se dělili na dvě velké čeledě: Rhomaleosauridae a Pliosauridae. Celá skupina Pliosauroidea patří do velkého řádu Plesiosauria. Dalo by se tedy říci, že pliosauři byli plesiosaury, i když takto Vám tyto tvory jen málokdo popíše. Pliosauři se od klasických plesiosaurů v mnohém lišili. Evoluční historie obou jmenovaných čeledí pliosaurů začíná překvapivě již v pozdním Triasu, asi před 200 miliony let. Tehdy se na Zemi objevily dva rody: britská Anningasaura (pojmenovaná na počest Mary Anning, slavné sběratelky fosilií) z čeledi Rhomaleosauridae a její příbuzný Thalassiodracon z čeledi Pliosauridae, který byl nalezen v Somersetu v Anglii. Oba to byli tvorové, kteří byli teoreticky na 80 % identičtí s plesiosaury. Rozdíl mezi plesiosaury a pliosaury se však začíná projevovat při pohledu na jejich lebku a utváření krku...

Krk je jedním ze základních znaků pliosaurů (myšleno jeho délka a stavba). Víme, že pozdní pliosauři měli krátké krky, mnohdy pouze s 13 krčními obratli (pro srovnání, plesiosauři jich měli okolo 30, avšak plesiosaur Elasmosaurus jich měl 71!). Například Thalassiodracon měl 27 krčních obratlů, což je stále hodně. Jeho krk byl však v poměru k velikosti těla kratší než u plesiosaurů. Právě Thalassiodracon představuje zřejmě nejznámějšího raného pliosaura. Anningasaura je známa jen z pár kostních fragmentů a příliš toho o ní nevíme...

Z rané Jury britských ostrovů, konkrétně znovu Anglie, pochází další zajímavý rod. Ten je také velmi dobře známý a byl popsán na základě relativně velkého množství zachovalých kostí. Jméno tohoto zvířete je Macroplata. Zřejmě patřila do nadčeledi Pliosauroidea, lze to usuzovat z jejích tělesných znaků. Macropalta měla hlavu podobnou té krokodýlí, měla zavalité tělo a na pliosaura celkově dlouhý krk, což však u těchto raných zástupců skupiny není výjimkou. Krk byl vybaven 29 krčními obratli, jež však byly mírně zkráceny. Oproti jiným, dřívějším pliosaurům můžeme v případě Macropalty zpozorovat i větší počest prstních článků. Také ramenní kosti byly velké. Oba tyto znaky svědčí o jejích skvělých plaveckých schopnostech. Macropalta byla zároveň větším raným pliosaurem, měřila na délku 4,5 metru.

Stále tu však něco nesedělo... Byl to ten dlouhý krk... Jak jsme si již řekli, pliosauři měli později krátký krk. Rozdíl mezi 13 krčními obratli obrovského Pliosaura a 29 Macropalty je opravdu velký... V pozdní Juře se to vše změnilo. Tehdy dosáhli pliosauři bodu ve vývoji, při němž ztratili dlouhý krk a získali ten krátký. Zmohutněla jim hlava, vyvinuly se i delší zuby a někteří z nich začínali růst... Ale nepředbíhejme. Evropský Peloneustes, známý z Anglie a východní Evropy, měřil 3 metry, žil asi před 150 miliony let a jeho zuby vykazují přizpůsobení k chytání hlavonožců a drcení schránek amonitů. Jeho krk měl 20 obratlů a vzhledově byl již poměrně krátký.

V pozdní Juře se mezi pliosaury objevil i jeden velmi známý rod. Vlastně je to možná nejznámější pliosaurus vůbec. Zahrál si ve třetí epizodě seriálu Putování s dinosaury, kde byl vyobrazen jako obrovitý zabiják měřící 20 metrů. I když Liopleurodon, pokud víme, měřil spíše okolo 5 metrů, mohl být krutým zabijákem. Někteří plazi rostou po celý život, takže by ve věku 100 let mohl Liopleurodon dosáhnout takové velikosti, jako v seriálu. Ať tak či onak, Liopleurodon byl pokročilým pliosaurem. Avšak skutečný rozkvět pliosaurů započal až v Křídě...

Alespoň se to týká jejich velikosti. Křídoví pliosauři dorůstali úctyhodných rozměrů. Představíme si je příště...

Ve stínu přízraků-část 1.

Dnes začíná na tomto blogu další příběh, ve kterém se lidé střetávají s podivnými tvory. Zavede nás do oblastí vzdálených, které skrývají jedno velké tajemství... Nápad na tento příběh se v mé hlavě zrodil už před mnoha měsíci, kdy se na blogu www.martinoraptor.blog.cz objevil článek o jednom tvorovi (prozatím nenapíši, o jakém). To mě inspirovalo k vytvoření tohoto příběhu... Doufám, že se Vám bude líbit...

VE STÍNU PŘÍZRAKŮ-ČÁST PRVNÍ:

Slunce vysílalo své paprsky skrze větve obrovských, snad dvacetimetrových stromů. Na nebi se nenacházel jediný mráček, nevál žádný vítr a bylo jen horko. Nebýt stromů tropického pralesa, nedalo by se na takovém místě vydržet. Ale právě zde seděli na zemi čtyři lidé zabraní do zkoumání mapy. Na čas se zde ztratili a hledali cestu k místům, kam mířili. Mapu v rukou držel James Stevenson, vynikající jihoafrický zoolog britského původu. Byl to mladý, asi pětatřicetiletý vědec, od dětství nadšený přírodou. Po jeho levé ruce seděli manželé Campbellovi. Oběma jim bylo okolo padesáti let. John Campbell byl aplikovaný zoolog a geolog, jeho manželka Alice byla ornitoložkou. Campbellovi byli ze Skotska a oba celý život působili na tamních univerzitách. Konečně po pravé ruce, a přinejmenším stejně zabraný do studování mapy jako James, seděl Yan Hunt. Nebylo to jeho pravé jméno, ale říkal si tak. Byl to indonéšan, místní průvodce a nosič, který zde žil po celý svůj život. Narodil se, vyrostl a žil na Jávě. To byl ostrov, na kterém tato obvyklá vědecká expedice měla zažít něco zvláštního... Přivedlo je sem hledání nových druhů obratlovců, v což především nadšený James tolik doufal. "Měli bychom jít tamtudy, dát se na sever a když se zase neztratíme, tak jsme ve vesnici už v sedm!" řekl. "Tvůj úsudek je správný," chytl se za bradu John Campbell, "ale opravdu by nešlo jít touhle oklikou? Přejít po téhle travnaté pláni, bývalé mýtině? Komu se chce kráčet v bahně pralesa?" "Mě jo," zasmál se Yan. "Pojďme po mýtině," navrhla Alice. "Když hledáme nové druhy, hledáme je v pralese, jasné?" podíval se na ni trochu naštvaně James. "Tak se hned nezlobte... Máme na všechno měsíc, a vy nás ženete už od začátku... Kde jsou ty časy, kdy byl v zoologii ještě klid?" říkal nahlas John. "Nevzpomínej zase! Mysli na to, že jsme teď tady a tady máme nějaký úkol!" zasupěla Alice. Yan se tomu smál. Pak Jamesi navrhl, aby Campbellovým vyhověl a šli do vesnice přes mýtinu. Asi to vzhledem k jejich tvrdohlavosti bylo jediné možné řešení. Ta vesnice, do které expedice mířila, byla jen malým bodem na jejich seznamu míst, kam museli zavítat. V té vísce na ně totiž čekal evoluční biolog Andrew Goodman, který zde na Jávě žil už dvacet let, od té doby, co opustil svou rodnou Ameriku. Pokud výprava k zmapování minulosti místních živočichů, především nových druhů, někoho potřebovala, pak to byl Andrew. Byl to odborník, expert ve svém oboru a ten nejlepší, kdo jim mohl pomoci. Ani Yan neznal okolní lesy tak dobře, jako on. "Do Prčic! Klíšťata! Zase klíšťata!" vykřikoval John, když vešel do vysoké trávy. James a Yan se smáli. Zprvu si příliš nerozumněli, ale pohled na bláznivé Campbellovi, především tedy hysterického Johna, je vždy rozesmál a to měli společné... Navečer výprava došla k velkému rýžovému poli, zaplavenému kalnou vodou. Zapadající slunce zde vytvořilo nádhernou podívanou. Voda se leskla. Místní obyvatelé, kryjící si oči před stále spalujícím sluncem, na ně z dálky mávali. Čtyři výzkumníci došli do vesnice o půl hodiny později a seznámili se s Andrewem...

Po společné večeři, asi v deset hodin večer, začal Andrew vyprávět o svých výzkumech. "Myslíte, že máme šanci na nalezení nového druhu?" zeptal se ho zdvořile James. "Hmm... Šance by se našla. Vždyť jen já před rokem objevil jeden druh blanokřídlého hmyzu. Jen kdybych si vzpomněl, jaké bylo rodové jméno... Cha cha! Ale druhové bylo na mou počest! Každopádně, nalézt nový druh v tropickém lese není tak těžké," rozpovídal se Andrew. "Třeba bych mohl konečně něco objevit," zašeptal John co nejtišeji Alice. Ta se mu zasmála. Když je uviděl Yan, skoro se potrhal smíchy. "Začneme hned zítra?" optal se svého nového přítele James. "Není důvod, proč ne," odvětil Andrew, "jen chci, abychom se každou noc vraceli do vesnice." "Proč?" podivil se James. Měl totiž v plánu zůstat po několik dnů v pralese a nastražit tam pasti na netopýry, aby je pak mohl zkoumat. Andrew si chvíli rozmýšlel odpověď. "Víte," začal zdrženlivě, "tady něco je. Jak bych vám to řekl... Prověřuji tady výskyt jednoho zvířete." Jamese to příliš nepřekvapilo. Od Andrewa, který zde žil po dvě desetiletí, by se to přece dalo očekávat. "Něco vám ukážu," řekl pak Andrew. Z tašky vytáhl dvě fotografie. "Před nedávnem jsem tady nastražil past. Proč jsem to udělal? Místní lidi se bojí nějakého démona... Nebo co to je. Koukněte!" řekl a ukázal Jamesovi první fotografii. "To se kolem toho stromu asi něco mihlo, že? Vypadá to jako ptačí křídlo," konstatoval James. "Kdepak ptačí křídlo. Kde je peří? No, nevadí. Podívejte se na tuhle," řekl mu na to Andrew a nato ukázal Jamesovi tu druhou fotografii. "Fuj!" vykřikl James. Alice se na ní také podívala, ale nepřišla jí ničím podivná. Chvíli bylo ticho, nikdo nevěděl, co má říci. "No, stejně je to rozmazané. Není to náhodou levhart? V poslední době se jim tady v lesích daří?" pověděl nakonec James. "Nevím, ale ty oči, ty velké oči, kterých jste se tak lekl, vypadají fakticky zvláštně," ukončil rozhovor Andrew. Až druhého dne ostatním pověděl, že zde kolují vyprávění o nějaké létající příšeře, jež se nezdráhá zaútočit na dobytek. V minulosti prý dokonce zabila i několik lidí. Tehdy se s ní místní obyvatelé setkávali jen několikrát do roka. V poslední době však na Jávě probíhá intenzivní těžba dřeva. Snižující se plocha pralesa, a možná i nějaké další důvody, přivádějí toho tvora blíže k civilizaci. Jeden muž si myslel, že jde o démona, a čarovnými slovy jej chtěl odlákat. Když jej zahlédl před měsícem v úplňku, a spatřil jeho svítivé oči, utekl. Dnes se prý vesničané setkávají s tím tvorem každý měsíc. Andrew nastražil další fotopast, tentokrát u ohrady s dobytkem. Zachytil pak přítomnost nějakých nohou s drápy. První, komu o tom řekl, byl James. Expedice sice začínala, ale James se rozhodl udělat si malý výlet do blízkého lesa. Oba vědce zajímalo, co je ten tvor zač...

Pokračování příště! Zřejmě ho napíši již příští týden... Snad se Vám první část příběhu líbila...

Ocenění seriálu Záhady oceánů s Jeffem Corwinem

Jeff Corwin, světoznámý ochránce přírody a televizní moderátor a producent, v současné době vystupuje v populárním seriálu Záhady oceánů s Jeffem Corwinem (Ocean Mysteries with Jeff Corwin). Tento oblíbený seriál, vysílaný pravidelně v sobotu dopoledne na americké stanici ABC jakožto součást bloku Litton Weekend Adventure, měl premiéru 3. září 2011. Běží však dodnes, jen v současnosti už byste v USA měli možnost sledovat 5. sérii. Celkově tento seriál dosáhl přes sto dílů. Nezaměřuje se jen na oceány a jejich hlubiny, ale také na další vodní světy. Některé epizody pojednávají například o ostrovech a jeho suchozemských obyvatelích, řada epizod byla natočena v deltě řeky Okavango v Botswaně, několik nově vysílaných epizod je zase z Kostariky (Jeff mj. navštívil i slavný Institut Clodomira Picada, kde se z hadího jedu připravuje protijed)... Zřejmě není divu, že byl tento pořad několikrát nominován na věhlasnou cenu Emmy. V roce 2014 vyhrály Záhady oceánů dvě Emmy, a to za Nejlepší pořad o cestování a Nejlepší režii. V roce 2016 byl seriál nominován dokonce na čtyři Emmy, mj. i na cenu za Nejlepšího moderátora. Ačkoliv tentokrát již seriál nezvítězil, je skvělé, že byl alespoň nominován. Jeff samotný už jednu cenu Emmy za nejlepšího moderátora drží-a to za provázení seriálem Jeff Corwin na cestách (Jeff Corwin Unleashed) z roku 2003. Kromě cen Emmy získaly Záhady oceánů také cenu Telly za Nejlepší televizní pořad... Záhady oceánů s Jeffem Corwinem poskytují pohled na život zvířat v okolí vodních ploch, a na práci vědců a ochránců přírody, kteří se jim věnují. Mnohé epizody jsou o kriticky ohrožených druzích, jiné se zase zaměřují na záchranu divokých zvířat a jejich vypuštění zpět do moře. Nemálo epizod se také věnuje velkému akváriu Georgia Aquarium, jež je partnerem Záhad oceánů. Každá epizoda i s reklamními přestávkami trvá půl hodiny... Kromě toho se nedávno objevila skvělá zpráva. Jeff informoval o tom, že v současnosti natáčí nový seriál o oceánech a jeho zvířecích obyvatelích-máme se tedy na co těšit! Podle mě jsou Záhady oceánů, stejně jako další pořady Jeffa Corwina, krásným seriálem...

Zdroje obrázků:

www.littonweekendadventure.com

www.coralreefphotos.com .

Správce dinosauřího parku - Othnielie se vracejí do původní domoviny

Začínají nám prázdniny! To však nemůže říci náš přítel Dan, správce Dinosauřího parku. Každou chvíli je nucen vypořádat se s pravěkými zvířaty, která působí problémy...

Othnielie se vracejí do původní domoviny

Minulý týden jsme se já, Charles, Oliver a Tim dohodli na několika nových plánech. Jeden z nich jsme již začali realizovat. Jde o přesun několika skupin Othnielií z parku zpět na Isle of Die. Dosud jsme nevěděli, jak se jim bude ve volné přírodě dařit. Týkalo se to především mláďat, jež se narodila v zajetí. Jejich matky jsou nicméně stále divokými jedinci, usoudili jsme tedy, že se o své potomky budou i nadále dobře starat bez pomoci ošetřovatelů. Náš úsudek byl správný. Ale nebudu předbíhat. Nejprve k tomu, jak to vlastně začalo... V pondělí jsem se v hlavní budově setkal s Oliverem a sdělili jsme si, co si o plánu myslíme. Zároveň jsme vytvořili strategii, jak vše učinit. Oliver si ze mě bohužel dělal legraci. Na konec rozhovoru mi řekl, že vypadám jako Saltoposuchus vyválený v blátě... Velmi mě to urazilo... Zvláště pak, když jsem si zjistil, co to ten Saltoposuchus je. Malé zvířátko s hubenýma nožičkama, a vyválené v blátě? Nicméně, v úterý přesun Othnielií započal. Vybrali jsme čtyři matky, z nichž každá měla dvě mláďata. Některé Othnielie mají mláďat více, avšak my vybrali zrovna ty samice, které měly stejný (a nepříliš vysoký) počet mláďat. Matky jsme uspali střelami z uspávacích pušek. Bohužel se střel zalekly a v ohradě způsobily příšerný chaos. Celé stádo bylo vylekané a utíkalo sem a tam, bez jakéhokoliv řádu, každý sám za sebe. Někteří samci se dokonce přiblížili k plotu a kopali do něj zadníma nohama, pozorujíce nervózní ošetřovatele za ohradou. Situace se uklidnila až za půl hodiny. Aby se tak stalo, museli jsme její okolí opustit, protože naše přítomnost dinosaury doslova štvala... Až poté jsme se vrátili, opatrně vtrhli do výběhu a Othnielií matky přepravili. Mláďata s nimi dosud zůstávala, volajíce své spící matky o pomoc. Mláďátek nám bylo líto, ale takto to chodí. Matky se stejně zanedlouho probraly a s mláďaty se zase setkaly. Nyní bylo třeba přesunout Othnielie do klecí, jež poté odnesla helikoptéra. Přesun byl celkově jednoduchý, ačkoliv se při něm jedna samice probrala a kopla Jima, našeho veterináře, do hlavy. Zranění nebylo vážné, ovšem ošetření bylo nutné. Jimovi na čele zůstaly dvě krvavé rýhy. Musel jsem se smát, přišlo mi to hrozně vtipné. Až pak mě někdo pořádně praštil do zad a já se uklidnil. Teď se mi smál zase Oliver, že prý má křehká záda, podobná hřbetu Saltoposuchova, nic nesnesou. Tohle mě pořádně urazilo. Během letu vrtulníkem jsem se od Olivera držel co nejdál...

Přílet na Isle of Die byl problémový. Počasí se zhoršilo a my vletěli přímo do bouřky. Jen šedesát metrů od stanoviště příletu (konkrétně malé pláňky mezi lesem a řekou) uhodil do stromu blesk a zapálil ho. Nejprve se zdálo, že toto prostředí není k vypuštění Othnielií vhodné. Nakonec jsme se však rozhodli riskovat a využít šanci. Vypuštění zvířat do přírody nebylo nic těžkého. Jen jsme otevřeli klece a matky s mláďaty vyběhly ven. Po kamenech přehupkaly řeku, s opatrnými mláďaty za zády, a zmizely v otevřené buši poblíž vysoké stolové hory, nad kterou se zrovna vznášeli pterosauři. Akce se zdařila! Kvůli sílící bouřce jsme však nebyli schopni vzlétnout. Bylo to příliš riskantní... Proto jsme v helikoptéře museli strávit další tři hodiny. Když se bouřka proměnila v osvěžující letní deštík, ostrov jsme opustili. Doprovázely nás přitom Tapejary, ladně plachtící nad ostrovním pralesem. Za několik desítek minut jsme opět stanuli v Dinosauřím parku. Mise byla splněna! Nebylo to však jednoduché... Nevím proč, ale při pobytu na Isle of Die, byť krátkém, se mi vždycky roztřesou ruce. Těžko říci, co od toho místa očekávat... To se týká i jeho vyslanců do světa. Moře v jeho okolí už krřižují tajemní mořští plazi. Nikdy jsme se však nesetkali s případem, jenž se vynořil včera. V okolí jednoho malého atolu byl zaznamenán výskyt čehosi podivného. Šlo o obrovskou ploutev čnící přes dva metry nad vodou. Ti, co ji sledovali, zaznamenali, že se během dvaceti minut ani jednou nepotopila. Co to bylo zač?

Jak je zvykem, další část Správce dinosauřího parku, nyní již prázdninového, napíši za týden!