Příjemná atmosféra duhové Prahy

V úvodu do zatím posledního příspěvku z rubriky Obrázky týdne jsem se již nechal znát, že jsem se samozřejmě i letos účastnil akcí v rámci festivalu Prague Pride a jeho antikapitalistického protějšku Alt Prajd. Tímto příspěvkem se pokusím shrnout své pocity z letošní podoby duhové Prahy, a kdo ví, třeba po jeho přečtení budete - nejste-li již pravidelnými účastníky pražského prideu či prideů - inspirováni zúčastnit se příští rok. Před začátkem těchto událostí se stala spousta zvláštních věcí. Zjistilo se, že na bratislavský pride chystala útok skupina neonacistů, v níž byl zahrnut i jakýsi mladík z Moravy (to je přesně ta část Česka, kde bych takové extremistické exoty mezi mladými lidmi čekal), a z toho důvodu byla letos při festivalu výrazně posílena policejní ochrana. U Pride House se nacházeli sekuriťáci, i při sobotním průvodu z Václavského náměstí na Letnou to byl všude na kraji samý těžkooděnec... Krajní pravice nadále útočí na queer a trans lidi, což je otřesné, a je třeba se jí stavět. Historicky samozřejmě na nácky nějaký policista rozhodně nestačil; k nenávistným a násilným krajním pravičákům je třeba přistupovat úplně jinak, zcela je zadupat. Radši bych žil ve světě, kde bych si pride mohl užít bez policie, ale co už - v liberálním kapitalismu, v němž žijeme, alespoň muži v uniformách nejdou vždycky po nás, totiž po menšinách hlásících se o své naprosto platné slovo.

V rámci festivalu Prague Pride jsem navštívil dvě přednášky, z nichž jedna se týkala queer Palestinců a jejich útlaku ze strany sionistických izraelských vojáků a sionistické izraelské vlády; druhá pojednávala o právech LGBTQIA+ lidí v zemích Vyšegradské čtyřky. Středeční přednáška, kterou pořádala queer palestinská skupina Pangea (coby zájemci o prehistorický svět je mi tento název velice sympatický), byla podle mne velice přínosná, a nemálo lidí, kteří ji v Pride Kafé navštívili, hledělo. Ne každý z LGBTQIA+ lidí byl totiž obeznámen s akademickými termíny jako je queer teorie, homonacionalismus či homokolonialismus; pro liberály navštěvující festival Prague Pride mohlo jít o zcela nové termíny, s nimiž se předtím ve svých životech neseznámili. Bylo vlastně docela překvapivé, že Prague Pride umožnil řešit v rámci svého programu i Palestinu; běžně se současný konflikt mezi Palestinou a Izraelem řeší ve více levicových kruzích, marxistických a anarchistických, ale pro obyčejné liberály je to spíše ožehavé a nepříliš populární téma. Můžu vám však říci, že Pride Kafé bylo narvané zájemci, přednáška erudovaných aktivistů byla zakončena dvěma hlasitými aplauzy, a to zcela zaslouženě. Co vlastně jsou homonacionalismus a homokolonialismus, a jak se týkají současného konfliktu na Blízkém východě? No, stát Izrael údajně podporuje LGBTQIA+ lidi a sionističtí vojáci se dokonce fotografují mezi ruinami palestinských vesniček, srovnaných se zemí izraelskou armádou, třeba s duhovými vlajkami, přičemž používají narativ, že chrání queer Palestince před krajně pravicovým Hamásem. Jenže to má háček - queer lidé jsou v Palestině často v closetu, nejsou tedy vyoutovaní, neboť by je, ano, palestinští nacionalisti zabili. Jak izraelští vojáci chrání queer Palestince, když všechny Palestince bez rozdílů zabíjejí? Homonacionalismus je v krajně pravicových kruzích v současné době běžný. Vzpomeňme na to, jak Donald Trump v roce 2016 sliboval "ochranu gayů před muslimy v USA", přičemž démonizoval muslimské obyvatelstvo a muslimské migranty; má oblíbená YouTuberka, feministka Alice Cappelle, nedávno vydala výtečné video na téma "Je dnes krajní pravice přátelská ke gayům?" By the way, krajní pravice nikdy není k menšinám (včetně gayů) ve společnosti přátelská, ale může se údajnou a lživou přátelskostí zastírat, a to je dobré vědět.

Čtvrteční přednáška o právech queer lidí v zemích Vyšegradské čtyřky mi nepřinesla mnoho nových informací, ale byla výtečně zvládnutá a pochopitelně velice přínosná. Pro mne jako zopakování důležitých informací opravdu dobré. Situace v České republice se na tomto setkání řešila jen minimálně, mnohem více času z vytyčené hodiny a půl zabraly výklady odvážných aktivistek ze Slovenska, Polska a Maďarska, tedy zemí, kde to dosti vře. Zasmáli jsme se nedávno vypuštěným slovům slovenské ministryně kultury Šimkovičové, která propaguje simplistické myšlenky konspirační teorie o velké výměně (započaté francouzskými krajními pravičáky v roce 2011), a jež opravdu působí jako stereotypní fašistka 21. století. Bylo vzpomenuto, že trans lidé to mají v Maďarsku za vlády Putinova kamaráda Orbána opravdu těžké, a to bylo přitom Maďarsko před patnácti lety jednou z nejvíce progresivních zemí východní Evropy, co se týče práv transgender osob. Mluvilo se o Ficovi a dalších slovenských bigotech, o bývalé polské vládě plné křesťanských nacionalistů, i o současné polské vládě, jež stále nedodala, co před loňskými podzimními volbami slibovala. Boj za svobodu v zemích Vyšegradské čtyřky rozhodně neskončil. Zvítězí nakonec kremelské narativy, jež štvou nevzdělané a nesnášenlivé vůči různým menšinám ve společnosti, anebo zvítězí hodnoty rovnosti a svobody, a fašismus Orbána, Fica a jim podobných bude poražen? Hřeje mě u srdce, že odvážní queer aktivisté v těchto zemích dělají, co se dá, byť je to pro ně nebezpečné. Musíme je podporovat, aby se nám všem žilo lépe, a abychom všichni mohli být sami sebou.

Queer vlajka před budovou Národního divadla, fotografováno mobilním telefonem autora blogu při cestě ze Střeláku

V pátek večer jsem se byl v rámci Alt Prajdu podívat na dokument televize ARTE zabývající se nelehkou situací duhových rodin v Itálii za současné vlády fašistické premiérky Georgie Meloni. Jde o půlhodinový snímek Same-Sex Parenting Under Threat in Italy, a zhlédnout jej můžete právě na webu ARTE (zapněte si anglické titulky, nejste-li mluvčími italského jazyka). Po promítání následovalo živé spojení se dvěma paními a jejich dcerou, které v dokumentu vystupují. Jedné z nich hrozilo, že nebude nadále legálně uznávána jako matka. Dokument ale diváky seznamuje i s příběhem dvou gayů, kteří chtějí založit vlastní rodinu, ale není jim to v současné Itálii umožněno; a s příběhem mladé ženy, jež vyrostla se dvěma matkami, což je samozřejmě naprosto normální věc, a nyní se snaží italskému obyvatelstvu prostřednictvím sociálních sítí vyvracet různé škodlivé mýty o duhových rodinách (a ne, nevěřte hloupým ultrakatolíkům a kdovíkomu, dítě opravdu nepotřebuje "matku a otce"). Doufám, že se situace v Itálii zlepší, a že Meloni v příštích volbách nevyhraje. Kolik stresu vnáší její politika a rétorika do životů duhových rodin v oné zemi! Jen cynik (a totální idiot) by se stavěl na stranu fašistické premiérky, jež se v mládí hlásila k odkazu Benita Mussoliniho. Duhové rodiny patří do veřejného prostoru, patří jim větší vizibilita a rozhodně jim patří stejná práva, jako jiným rodinám. V Itálii, i tady. Je opravdu ohavnost, že jim rovnoprávnost není umožněna, doufám však v lepší budoucnost.

Sobotní průvod byl výtečný zážitek. Začínal samozřejmě na Václavském náměstí, jež je v současné době - jak je vám asi známo, i pokud nejste z Prahy - rozkopáno z důvodu obnovy dávno odstraněné části tramvajové tratě. Na pochod šlo údajně asi 60 000 lidí, což je podobný počet, jako loni. Přijeli se na něj podívat i návštěvníci z jiných částí světa; pride ostatně lidi spojuje, a přivádí je k sobě třeba i přes půlku planety. Nějaké otravování ze strany klerofašounů bylo tentokrát ojedinělé; pár trapáků se někde po cestě objevilo, a ze stran stovek anarchistů dostali nazpět pokřik "Vaše děti budou jako my!" (což je mimochodem fakt, kolik velkých levičáků a progresivních lidí globálně a historicky vzešlo z těch nejvíce regresivních, krajně pravicových a dokonce náboženských rodin!). Pochodu se účastnily různé organizace, od iniciativy Jsme fér přes křesťanské LGBTQIA+ lidi ze skupiny Logos po členy Pirátů a dalších středových nebo středolevicových politických stran. Nechyběla ani obvyklá část pochodu s černorůžovými, černofialovými a černorudými vlajkami, s níž jsou asociována hesla jako "A-anti-antikapitalista!" či "Alerta, alerta, antifascista!" a také pro-palestinská část pochodu, které se ze strany různorodých médií dostává špatné pověsti - a to zcela neoprávněně. Věřte mi, byl jsem tam, a přijde mi, že o pro-palestinské části pochodu se jen málokdo vyjadřuje se základními znalostmi toho, o čem vlastně byla.

Sedmadvacet sekund z antifašistického a pro-palestinského bloku v rámci pochodu Prague Pride. Video autora blogu

I legitimní zdroje opomínaly uvádět důležité informace okolo pro-palestinského bloku "No Pride in Genocide" - přijde mi, že třeba takové Seznam Zprávy, které píšou liberálové, mohly jít opravdu více do hloubky. Již výše jsem se vám zmiňoval o těžké situaci queer Palestinců; na území ovládaném krajně pravicovým Hamásem jim není možno se vyoutovat a žít své životy tak, jak chtějí. Ze strany krajně pravicových sionistů jsou vybíjeni spolu s ostatními Palestinci. Izraelské armádě nezáleží na tom, co jsou Palestinci, které zabíjí, zač. Skutečné queer osvobození nemůže nastat bez genocid jako je ta, jež právě probíhá na okupovaných palestinských územích. Jsem samozřejmě proti palestinskému nacionalismu i proti izraelskému nacionalismu, tak jako jsem proti jakýmkoli krajně pravicovým a nacionalistickým idejím a politikám. V rámci této části pochodu šlo o to vyjádřit solidaritu s utlačovanými queer Palestinci. Taky se mi líbil něčí banner s nápisem "Judaismus není sionismus, sionismus je kolonialismus." Současné izraelské vládě nejde o ochranu Židů ani LGBTQIA+ lidí (v rámci středeční přednášky jsme ostatně slyšeli příběh dívky z Palestiny, která je lesba, a která byla po přestěhování do Tel Avivu nucena změnit si své arabské jméno a přijít tak o část své identity; rozhodla se ale ponechat si své jméno). Skutečný pride je prostě o osvobození queer lidí. A toho nelze docílit, dochází-li ke světě ke genocidám. Všichni, jež na pro-palestinské levičáky útočí, by si to měli uvědomit. Nikdo z nás nepodporuje fašouny z Hamásu, podporujeme utlačované.

Rád bych se vyjádřil ještě k velmi příjemně působícím duhovým vlajkám, jež jsou každoročně v prideovém období vyvěšeny na Národní třídě a na cestě ke Střeleckému ostrovu, který se vždy mění v Pride Village. Proč nezůstávají duhové vlajky na telegrafních sloupech po celý rok? Proč nad ulicemi, kterými jsme procházeli, nejsou queer a trans vlajky po 365 dní v roce? Nehovořme o osvobození lidí jen jeden týden, hovořme o něm neustále! Neustále se snažme o to, aby se lidem žilo lépe. Aby byli svobodní, aby nebyli diskriminováni na základě své sexuální orientace a genderové identity. LGBTQIA+ vlajky patří do veřejného prostoru po celý rok! A nejen do ulic Prahy, ale do ulic každého města.

Celkově byla atmosféra duhové Prahy velice příjemná a přátelská. Kdyby jen taková byla Praha každý den. Bigotnost, nenávist, násilí, to vše pramení z nepochopení, a hodí se fašounům usilujícím o moc. Doufám, že jednoho dne bude pro LGBTQIA+ lidi náš svět přívětivějším a více akceptujícím. Heteronormativita, standardizace heterosexuality, absolutně neodráží rozmanitou realitu lidského druhu. Jsem rád, že tuto standardizaci česká společnost postupně vysouvá ven z okna. Stále je před námi však dlouhá cesta. A akce, jako ty, jež jsem navštívil, mi přinášejí pocit naděje pro lepší svět. Lepší svět pro všechny - ať jsme kýmkoliv.😊🏳️‍🌈