Původ mosasaurů (2/2)

V poslední červencový den do rubriky Podivuhodné zprávy ze světa pravěku přibývá druhá a zároveň poslední část projektu Původ mosasaurů. Tentokráte se zaměřením na pozdně křídové mořské zabijáky!

Původ mosasaurů

Velcí predátoři

Do nadčeledi Mosasauroidea se řadí dvě čeledi: Aigialosauridae a Mosasauridae. Byli to právě mosasauridi, kteří v pozdní době Křídové osídlili moře celého světa. Rychle vystřídali vymizelé ichtyosaury a od stravy původně složené z rybek a malých amonitů se přesunuli k požírání velkých žraloků, mořských plazů a gigantických hlavonožců. Během relativně krátkého období, kdy existovali (před 92 až 65 miliony let) se vypracovali k těm největším oceánským zabijákům své doby. Někteří byli spíše menší, jiní byli přímo hrůzostrašně velcí. Jisté však je, že zaznamenali jakýsi posun ve velikosti. Od metr dlouhého Dallasaura, který žil před 90 miliony let, k monstróznímu Mosasaurovi o délce až 18 metrů. Nikdy nebyli mosasauři tak velcí, jako na konci druhohor...

S koncem Křídy se ve fosilním záznamu objevuje podčeleď Halisaurinae. Žádný z jejích zástupců neproslul tolik, jako Halisaurus, středně velký (asi 3 až 4 metry dlouhý) mosasaur, jenž byl vyobrazen v cyklu BBC Putování s dinosaury: Monstra pravěkých oceánů jakožto lovec vodních ptáků Hesperornisů. Halisaurus obýval vody prakticky celého světa, jeho fosilie se našly v Apalačském pohoří v USA, v severní Africe, v Evropě i v Peru. Pojmenován byl už v roce 1869 slavným americkým paleontologem a účastníkem "Války o kosti" Othnielem Charlesem Marshem. Halisaurus pravděpodobně lovil při pobřeží, kde se jeho kořistí stávali právě vodní ptáci nebo také menší vodní plazi. Jeho protáhlé čelisti byly též výtečné k chytání ryb. Skupinka Halisaurů mohla například nahnat celé hejno ryb až na mělčinu a pak jednotlivé rybky, jež vyskočily ven z vody, sbírat z bahnitého břehu, podobně jako to dělají dnešní delfínovci v Indii...

Halisaurini, tedy Halisaurus a jemu podobní, byli malí. Eonatator měřil jen asi 2,8 až 3 metry na délku, takže byl o něco delší, než největší zdokumentovaní jedinci kajmana brýlového. Eonatator měl též velký areál rozšíření, zdá se však, že nezasahoval do oblasti jižní polokoule. Druh se držel především při vodách v pozdní Křídě již rozpadlého Laurasijského kontinentu. Nicméně existují fosilie jemu přiřazované, jež byly nalezeny i v Jižní Americe, tudíž je možné, že se Eonatator vyskytoval i o něco dál na jih. Ať už byl jeho areál rozšíření jakkoliv velký, Eonatator sám se řadil k menším vodním predátorům. V době asi před 75 miliony lety, kdy žil, musel už čelit nebezpečím ze strany svých větších bratranců, mosasaurů skutečně úctyhodných rozměrů...

Dalšími halisauriny z pozdní Křídy stupňů kampán a mastricht (období před 83 až 65 miliony let) byli Phosphorosaurus a Pluridens, též dorůstající délek většinou nepřesahujících 3 metry od špičky čenichu po špičku ocasu. Zcela jiným případem byla velmi rychle se rozvíjející podčeleď Mosasaurinae. Její zástupci žili už na samém počátku éry mosasauridů, před 90 miliony let. Avšak nyní, na konci Křídy, se objevily druhy skutečně velké. Tak například Plotosaurus byl mezi mosasaury obrem. Dorůstal délky 9 až 10 metrů a jeho zkameněliny byly objeveny v Kansasau, USA. Páter trupu a krku tohoto tvora sestávala z 50 obratlů, a k tomu přibližně stejný počet obratlů tvořil jeho ocas. Je jisté, že zakončení ocasu bylo rozšířeno ve svislou ploutev. Protáhlé čelisti se nelišily od těch, kterými byli vybaveni jemu příbuzní predátoři. Podle některých rekonstrukcí mohl připomínat ichtyosaura, jindy je vyobrazován jako klasický mosasaur. Rozhodně však patřil k těm největším.

Pozoruhodné je, že hledači fosilií nalezli zkameněliny dokazující typický šupinatý pokryv Plotosaurova těla. Otisky kůže těsně u končetin, jež byly nalezeny v křídových horninách, poukazují na to, že Plotosaurova šupinatá kůže byla velmi podobná té hadí... Plotosaurus byl údajně dobrým a rychlým plavcem. Jistě šlo o mohutného pronásledovatele menších mořských obratlovců...

Největší z mosasaurů byl také výsledkem vývoje podčeledi Mosasaurinae. Mohutný Mosasaurus hoffmani byl s délkou 17 metrů vrcholovým predátorem v Křídovém moři před 70 až 65 milióny let. Je toho tolik, co by se dalo říci o tomto pozoruhodném tvorovi, o jeho nálezu, prvních domněnkách o jeho zařazení v dobách, kdy ještě lidé o prehistorii věděli pramálo. Nyní však spolehlivě víme, že mohutný ocas mu sloužil k manévrování ve vodě, že svými hrůzu budícími, kuželovitými a ostrými zuby dokázal rychle řezat maso z nevinných obětí, jimiž byly želvy, žraloci, dokonce i jiní mosasauři. Víme také, že je k rodu Mosasaurus řazeno několik dalších druhů. "Hoffmanův ještěr od řeky Mázy" však zřejmě zůstává tím největším...

Konec Křídy však kromě mosasaurinů patřil i tylosaurinům. V mnohém se mosasaurinům podobali. Jedním z klíčových rozdílů mezi dvěma čeleděmi byla velikost rostra (rypce). Mosasaurini měli malý rypec, u tylosaurinů byl naopak velký. Mosasaurini měli v horní a spodní čelisti 14 či více zubů. Tylosaurini jich měli obvykle 12, ale číslo vyšší než 12 mohlo též představovat počet jejich zubů... Tylosaurini byli nalezeni na pěti ze sedmi kontinentů; jejich fosilní pozůstatky zatím nebyly objeveny jen v Jižní Americe a na australském kontinentu.

Dva rody tylosaurinů pocházejí z Antarktidy: Kaikaifilu a Taniwhasaurus (ostatky druhého jmenovaného nicméně byly odkryty i na Novém Zélandu a v Japonsku). S délkou okolo pěti až šesti metrů se řadili ke středně velkým mořským predátorům, podobně jako již výše uvedený Halisaurus. Avšak jiní tylosaurini byli obři mezi obry. Tylosaurus a Hainosaurus dosahovali délek, jež sice nepřekračovaly velikost Mosasaura, přesto však mohli být dobrých 15 metrů dlouzí a živili se bezpochyby velkou kořistí, opět žraloky, velkými rybami, Hesperornisy, snad i jinými mosasaury. Ostatně zbytky kořisti nalezené v žaludku jednoho dobře fosilizovaného tylosaura z Jižní Dakoty obsahovaly i kosti dalších zástupců jeho druhu. To, že mosasauři celkově byli kanibalové, je však obecně známo.

Tylosaurus, jenž vyhynul před 75 miliony let po asi desítce milionů let své existence, připomínal zřejmě nějakého obrovitého varana s ploutví vystupující z ocasu. Ve vnitrozemském moři, jež v té době rozdělovalo Severní Ameriku na tři samostatné ostrovy, šlo o dominantního dravce. Hainosaurus ("ještěr od řeky Hain") naopak dominoval evropským vodám přibližně ve stejném čase. Z fosilního záznamu podle dostupných zdrojů mizí v době před 68 miliony let, krátce před tím, než mosasauři nadobro vymizeli z hlubin moří...

Mosasauři nebyli mezi těmi, kteří velké vymírání na hranici Křída-Terciér přečkali. Spolu s dinosaury, létajícími ptakoještěry a dalšími mořskými plazy, stejně jako s hlavonožci amonity, pro druhohory tolik typickými, nadobro vyhynuli. Trvalo desítky milionů let, než se ve světových mořích opět objevili predátoři, jež byli tak velkými, že bez problémů lovili i žraloky, kteří se po vyhynutí mosasaurů opět po dlouhém, velmi dlouhém čekání stali na čas dominantními mořskými masožravci. Těmi novými zabijáky pak byli savci, kytovci, a ti jakožto dravé kosatky a vorvani loví v mořích dodnes. Ve stejných mořích, v nichž kdysi lovili mocní mosasauři...

Zmije Latasteova-Menší verze zmije růžkaté

Je čas na další hadí popisek, tentokrát Vám představuji zmiji Latasteovu... Snad se Vám popisek zalíbí!

Latinský název: Vipera latastei,

Rozšíření: Španělsko, Portugalsko, Maroko, Alžírsko, Tunisko,

Velikost: Délka 60 až 75 centimetrů.

Zmije Latasteova se vzhledem podobá zmiji růžkaté. Obě patří s dalšími evropskými zmijemi do rodu Vipera, který se vyznačuje tím, že všechny jeho druhy rodí živá mláďata. Zmije Latasteova má v jednom vrhu až 13 mláďat, i když obvykle je jich mezi 2 až 8. V průměru samice rodí jen každé tři roky. Tento had se svým zbarvením podobá ostatním evropským zmijím, včetně zmije růžkaté. Je to způsobeno především tmavě lemovanou klikatou čarou, která se táhne po celé délce hadova hřbetu. Tato čára je obvykle načervenalá, a jak již bylo zmíněno, lemy jsou tmavé. Základní zbarvení na bocích je šedé až hnědé. Další znak, díky kterému se zmije Latasteova podobá své růžkaté sestřenici, je mírně zdvižený čenich. Je ale jen lehce protáhlý, rozhodně se na něm nenachází pozoruhodný šupinatý útvar jako na čenichu zmije růžkaté... Tento had obývá spodní okraje hor, obývá především suché, zalesněné kamenité stráně a žije tam mezi kamením a sutí. Občas se vyhřívá poblíž kapradin. Avšak nevyhřívá se tolik jako ostatní evropské zmije. Obvykle se vystaví sluníčku jen tehdy, když tráví svou kořist. Vyhřívání pak trávení urychlí. Menu zmije Latasteovy tvoří ptáci, savci a ještěři. Někdy však požírá i členovce. Loví ze zálohy; čeká, až kořist projde kolem, a pak bleskurychle zaútočí. Vpíchne do kořisti své jedové zuby, jež jsou jako u ostatních zmijovitých hadů zahnuté a duté. Jed je poměrně dost silný a byl by schopen člověka zabít. Jako všichni hadi, i zmije Latasteova si ho však raději uskladní na svou kořist, než aby jej plýtvala při sebeobraně. Je-li ohrožena, syčí a dělá velmi prudké, varovné výpady. V ohrožení je to jedna z nejagresivnějších zmijí. Zároveň však patří k těm, jež se hledají nejobtížněji. Hledači hadů a herpetologové někdy mohou strávit celé dny procházením kamenitých sutin, aniž by nalezli známku přítomnosti tohoto hada. Zmije Latasteova je velice plachá a zastihnout ji je tedy mimořádné... Dnes se s tímto druhem setkáme ve Španělsku, Portugalsku, Maroku a Alžírsku. Je sporné, zda se vyskytuje v Tunisku. Dříve bychom se tam s ní setkali, nyní jsou však tamní populace zřejmě vyhubeny, není to však jisté. Samotný druh je zranitelný; persekuce ze strany lidí i degradace přirozeného prostředí si na tomto hadovi vybírají svou daň. Zmije Latasteova se stěží přizpůsobuje novým prostředím, takže ničení její původní domoviny je pro ni fatální. Podle Bernské konvence je to nicméně druh na Appendixu II. Plné ochraně se těší na severu Portugalska a v několika chráněných územích ve Španělsku a Maroku... Zmije Latasteova byla pojmenována podle francouzského herpetologa Fernanda Latasteho. V roce 1878 ji pojmenoval Eduardo Boscá. Jeho kolega, Lataste, o rok později udělil podobnou poctu samotnému Boscámu, a pojmenoval podle něj čolka druhu Lissotriton boscai... Ačkoliv se zmije Latasteova normálně vyskytuje na zemi, příležitostně šplhá po stromech...

Příště užovka trávozelená!

Mezinárodní den tygrů

Dnes je 29. července, Mezinárodní den tygrů! Dnešek patří těmto velkým kočkám, které si zaslouží velký obdiv i ochranu. V divoké přírodě Asie už zbývají jen asi 4000. Díky práci ochránců přírody, velkých společností, mezi nimiž jsou i WWF, Panthera, Australia Zoo nebo Wildlife Conservation Society budou tygři jistě zachráněni před vyhynutím... Nezapomeňte, že pomoci můžete i vy, jelikož každý hlas se počítá!

Lovci kryptidů: Komiks

První série Lovců kryptidů skončila v posledních červnových dnech. Jack Owen, Pierre Leroy, Akihiko Yukimura, Roger Neill, Fahad Ghazalli a Pauline Jetkins tvoří tým, jehož úkolem však není jen hledání kryptidů, záhadných zvířat. Jejich cíle se pomalu mění... Avšak nyní se nacházíme v období mezi první a druhou sérií. Slíbil jsem, že vytvořím krátký komiks o Lovcích kryptidů, který do této doby zapadá. Užijte si tedy tento jednoduchý mezisériový příběh, který maličko nastiňuje, čím se bude druhá série Lovců kryptidů zabývat...

Druhou sérii Lovců kryptidů očekávejte v srpnu!

Správce dinosauřího parku - Vražda v parku

Správce Dan se vrací, a já mu tedy předávám slovo, aby popsal události, jež se v Dinosauřím parku udály za poslední týden... Možná se budeme divit!

Vražda v parku

Po dobu, kdy má většina zaměstnanců Dinosauřího parku volno, nás na ostrově bylo pouze šest. To se brzy změní, neboť se někteří z pracovníků postupně začnou vracet, stejně jako sem začnou přijíždět noví. Avšak v současnosti je nás pouze pět. Není to kvůli tomu, že by během tohoto týdne někdo odjel na dovolenou, plánovaně či neočekávaně. Není to ani kvůli tomu, že by byl někdo zraněn a musel být hospitalizován v nemocnici například na Fidži. Bohužel se událo něco strašlivého... Údržbář Jackie byl zavražděn. Byla to pro mne těžká rána. Pamatuji si, jak jsem v úterý vstal, pohladil po zádech spícího Dina, který opět jako pejsek ležel vedle mé postele, zašel do koupelny, začal si čistit zuby a zrovna ve chvíli, kdy jsem měl pusu plnou pasty, mi někdo zavolal. Tak jsem zvedl telefon a Roger mi oznámil, že údržbář Jackie byl nalezen mrtvý na silnici u jedné pumpy nedaleko skladu zbraní. V krku měl bodnou ránu. Úplně jsem se zděsil. Zkusil jsem Rogerovi říci, že tam letím, že tam hned budu. Ale s pusou plnou pasty jsem to jaksi nezvládl. "Běž do háje s tím smetím! Uklízet si můžeš jindy!!!" zařval Roger do mobilu tak mocně, že jsem ten svůj musel od ucha odtrhnout. Očividně neslyšel, že říkám "Už tam letím." Jakmile jsem přiběhl na místo Jackieho smrti, všichni kolem něj stáli. "A hele, uklízeč přiběhl," řekl naštvaně Roger. "Hele, Rogere, všechno Ti vysvětlím," snažil jsem se ho uklidnit. Mrtvého Jackieho jsme naložili na nosítka, které přinesl doktor. Ten také určil, že Jackie nebyl zabit žádným zvířetem, ale skutečně ho do krku bodl nějaký člověk. Vražednou zbraní byl nůž. "Tak se mi zdá," vyhrkl Roger, když jsme zesnulého Jackieho nesli do nemocnice, "že se Dan chová podezřele. Ráno jsem mu volal, že byl Jackie zabit, a on jen prohodil: 'Musím si uklidit. Pryč s tím smetím.'" To jsem se ale fakt naštval! "Pitomče, máš vyhazov!" zařval jsem. Doktor položil mrtvého Jackieho na lůžko a vtrhl mezi nás. Vyhuboval nás za to, že se chováme nedůstojně ve chvíli, kdy se vyšetřuje vražda. Jisté je, že údržbáře zabil někdo z nás pěti. Ale proč šel Roger po mě? Svitlo mi. Buď já, nebo on. Anebo snad nevinný doktor, veterinář Carl, který mě minulý týden zachránil před rozběsněným Deinotheriem, či jeho asistent Dave? Úterní oběd byl zcela jiný, než jakýkoliv předchozí. Nikdo se s nikým nebavil. Po prostorné jídelně jsme seděli roztroušeni, sedíce co nejdál od ostatních. Já měl aspoň hezký výhled z okna. Roger se na mě pořád tajemně díval. Po očku jsem sledoval doktora. Tvářil se ustaraně. Carl si hleděl oběda a Dave se drbal na čele. Neustále. Podezřelé. Zvlášť, když jsem si všiml, jak má okousané nehty. Tak jsem si řekl, že přede mnou asi něco tají! Zašel jsem za ním. Když jsem se ho zeptal na smrt Jackieho, téměř se rozbrečel. "Byl to můj kamarád," šeptal a zadržoval slzy. Zvláštní. Nikdy jsem je spolu neviděl. Carl mi řekl, že Jackieho viděl o den dříve asi po osmé večer, jak se prochází po ulici. Doktora prý zahlédl půl hodiny předtím mezi houštinami. Prý tam jen tak stál. Pak něco zvedl ze země a šel to zřejmě analyzovat. Roger mne odbyl a řekl, že on by byl lepším správcem parku, neboť nepomýšlí na smetí. Musel jsem mu snažně vysvětlit, že jsem neřekl "smetím", ale "letím"! A uklidnil jsem ho, že s tím vyhazovem jsem to nemyslel vážně.

Pak jsem přemýšlel o tom, zda jsem Jackieho nezabil sám. Šampaňské jsem naposledy pil před měsícem, a to mi do něj Oliver nacpal larvu brouka, takže jsem ho ani nevypil. Od té doby jsem nepopíjel alkohol. Tudíž já to být nemohl. Ve středu se ukázalo, že parkem se potuluje ještě někdo. Do mého domu totiž vlezl pavouk Mesothele. Zase unikl! Mohl by on být vrahem Jackieho? Chvíli jsem o tom přemýšlel. Ale ne, ta rána v Jackieho krku nemohla být způsobena pavoučími tesáky. Zeptal jsem se doktora, co toho večera dělal v houštinách. Řekl mi, že se šel vyvenčit a pak se rozesmál. Tu jsem ho chytl pod krkem! Seřval jsem ho za to, že si ze mne dělá legraci. Zapípal, že v houštinách ztratil prsten a tak si pro něj došel. Jeho slova byla podezřelá. Řekl jsem mu, že na něj zavolám policii za to, co Jackiemu provedl. Doktor se začal huronsky smát. Byla to pravda, doktor ho zabil. Ale najednou do místnosti vtrhl Dave a mířil na mě pistolí. Vystřelil, jenže se strefil do doktorova kolene. Ten sebou groteskně trhl, ležel na zemi a křičel. Vzal jsem židli a hodil jsem ji po Daveovi. Zásah! Omdlel. Rychle jsem vzal řetězy a spoutal je k sobě. Doktora jsem trochu ošetřil a vyfackoval. Pár ran jsem dal i Daveovi. Jakmile byli v pořádku, ke všemu se přiznali. Jackiemu prý záviděli, kolik peněz měl u sebe v domku. A tak ho zabili. Doktor ho nalákal na pivo, Dave mu protrhl krk nožem. Doktor prý skutečně zvedl ze země prsten. Byl to Jackieho prsten. Ztratil jej při práce u pumpy. Jackie nebyl u pumpy zavražděn, k vraždě došlo v jeho domku. Mrtvý Jackie byl pak Davem odnesen k pumpě. Přitom se pořezal na čele o větvičku a ránu se mu tam vyrazil exém. Proto se tak škrabal. Peníze si s doktorem přerozdělil, ovšem nakonec jsem je přece jen převzal já. A vrátím je Jackieho rodině. Řeknu Vám však, vraždu bych v Dinosauřím parku nečekal. Několik lidí zde již zemřelo, zabili je dinosauři, ale že by zde zabíjeli lidé jiné lidi? Ukazuje se, že člověka prostě neodhadnete... Jen doufám, že příště nebudu obětí já!

Toto byl poslední červencový Správce dinosauřího parku! V srpnu se už na ostrov vrátí Oliver Marsh, tak bude zase o zábavu postaráno!

Ztracená fauna Nového Zélandu: Tučňák Waitaha

Začíná další velký seriál, nazvaný Ztracená fauna Nového Zélandu! Podobně jako v projektu Vyhynulí tvorové z Karibiku, i zde se seznámíme s podivuhodnými tvory, kteří kdysi obývali jednu část naší planety. Tentokrát je to Nový Zéland, úžasná země, která dnes magicky přitahuje pozornost milovníků přírody či cestování... Co díl, to zvíře. Tohle je Ztracená fauna Nového Zélandu!!!

Vědecké jméno: Megadyptes waitaha,

obecné jméno: tučňák Waitaha,

Vyhynutí: Náš letopočet.

Když lidé osídlili Nový Zéland, setkali se s řadou pozoruhodných stvoření. Maorové byli těmi prvními, kdo se s nimi setkali, a v mnoha případech též jedinými. Na Novém Zélandu do té doby nežili žádní velcí savci. Původně ho obývaly pouze tři druhy netopýrů. A pak se náhle objevil člověk, který byl v této krajině nově příchozím. První Maorové pochopitelně museli získávat obživu a tak lovili místní zvířata. Nebyli to však jen ptáci moa. Byl mezi nimi zřejmě i druh tučňáka, který však v jednadvacátém století na světě nenajdeme. Kdyby žil dnes, existovalo by na Zemi 18 druhů tučňáků, takto je jich 17. Waitaha vyhynul dávno předtím, než jej mohli spatřit evropští kolonizátoři Nového Zélandu. A tak může být překvapivé, že tento živočich byl objeven až roku 2008. Nález několika kostí v listopadu toho roku spustil vědeckou senzaci. Nakonec byl popsán nový druh vyhynulého tučňáka, nazvaný Megadyptes waitaha. Dnes má jednoho velmi blízkého příbuzného. Je jím tučňák žlutooký (Megadyptes antipodes), vyskytující se na jihu Nového Zélandu a patřící do stejného rodu. Vzezřením si byli zřejmě velmi podobní, ale studiem kostí se ukázalo, že Waitaha byl o nějakých 10 % menší než pětasedmdesát centimetrů dlouhý tučňák žlutooký (který je 4. největším tučňákem na světě). Tučňáci žlutoocí se živí rybami a jejich vyhynulý bratránek se rovněž tak živil obědy složenými z ryb. Waitaha byl výborným plavcem. Není pochyb o tom, že jako ostatní tučňáci ladně proklouzával vodami při sběru své potravy a dokázal zadržet dech na poměrně dlouhou dobu...

Otázkou zůstává, kdy vyhynul. V maorských pověstech nebo pamětech se rozhodně neobjevuje. Toto vedlo k domněnce, že pravděpodobně vyhynul krátce po příjezdu Maorů na ostrovy. To by znamenalo, že člověk za jeho vyhynutím prakticky nestál, a pokud ano, mohl vyhubit jen několik posledních jedinců. Zdá se, že tučňák Waitaha byl už přirozeně ohroženým druhem okolo roku 1300. Je předpokládáno, že nadobro vymřel ve 14. století, což je z hlediska geologického času skutečně nedávno. Nicméně v roce 2015 byly uveřejněny výsledky výzkumu, podle něhož tento druh tučňáka zcela vymizel až v 15. století, a to konkrétně v čase okolo roku 1487. Stále však zůstává otázkou, zda novozélandští domorodci tyto ptáky lovili či ne. Jisté však je, že během 200 let od příjezdu Maorů vymřelo 40 % tamních ptáků. Maorští domorodci však nemohli vědět, že tato zvířata mizí nadobro a proto je nemůžeme vinit ze záměru vyhubit tyto pozoruhodné živočichy... Ať už to s vyhynutím tučňáka Waitaha bylo jakkoliv, určitě byl velmi zajímavý... Za své jméno vděčí maorskému kmeni Waitaha, jemuž patřily oblasti, jež tučňák zřejmě obýval...

Zdroje obrázků:

1. https://fossilpenguins.wordpress.com/2010/08/15/megadyptes-waitaha-the-last-penguin-to-go-extinct/

2. WikiMedia, https://en.wikipedia.org/wiki/Yellow-eyed_penguin#/media/File:Yellow-eyed_Penguins_Auckland_Islands.jpg

Projekty "Vyhynulí tvorové z Karibiku" a nyní také "Ztracená fauna Nového Zélandu" budou brzy pokračovat!

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Gymnogyps varonai

V další části projektu "Vyhynulí tvorové z Karibiku" si představíme úžasného dravého ptáka, jenž ještě s koncem poslední doby ledové přežíval na Kubě... Užijte si tedy pohled na tohoto unikátního predátora!

Jméno zvířete: Gymnogyps varonai,

Zařazení: řád Cathartiformes (kondoři),

Vyhynutí: Pozdní Pleistocén či raný Holocén,

Příbuzní? Existuje zástupce rodu Gymnogyps.

Rod Gymnogyps je v současnosti jedním z pěti rodů, které dohromady zahrnují sedm druhů čeledi kondorovitých (Cathartidae). V jednadvacátém století je součástí rodu Gymnogyps pouze jediný druh, a to G. californianus, jenž není ničým jiným, než proslulým kalifornským kondorem. Tento kriticky ohrožený pták byl kdysi na samém pokraji vyhynutí, ovšem dnes je jeho druh již zachráněn díky vitální práci dobrovolníků i odborníků. Kdybychom jej v minulosti ztratili, vymizel by z naší planety jediný blízký příbuzný vyhynulého kondora, který se kdysi podobně jako jeho dnešní bratranec vznášel vysoko nad zemí využívaje termických proudů. Nikoliv však nad Kalifornií, ale nad Karibikem. Čtvrtohorní éra na Kubě patřila kondoru kubánskému, jehož latinské jméno je Gymnogyps vorai. Velmi se podobal kondoru kalifornskému, vždyť také měli společného předka... Fosilie tohoto kondora byly objeveny v dehtových depozitech zvaných Las Breas de San Felipe asi půl šestého kilometru na západ od městečka Martí na Kubě. Z jejich výzkumů vyplývá, že jsou převážně Pleistocénního původu. Dosud bylo nalezeno několik kostí, ze všech ale jasně vyplývá, že jde o kondora rodu Gymnogyps. Ačkoliv není snadné určit celkovou velikost zvířete, je velmi pravděpodobné, že bylo zhruba velikosti kondora kalifornského. Šířka lebky činí zhruba 4 centimetry, její výška asi 3 centimetry, což rozměry hrubě odpovídá kalifornskému kondoru. Dále lze předpokládat, že vyhynulý kubánský kondor se také živil zdechlinami. Zřejmě hnízdil na vysokých skalách ve vnitrozemí Kuby. Zatím nebyly jeho ostatky objeveny v jiné části Karibiku. Je také možné, že to byla kubánská specialita, endemit ostrova...

Kubánský kondor se živil mršinami pozemních lenochodů, kteří se v Pleistocénu stále vyskytovali na ostrovech v Karibiku. Byl tedy přirozeným odklízečem jejich vzdechlin. Pokud se choval podobně jako kondor kalifornský, jen málokdy se přiživoval na vzdechlinách plazů, například vyhynulých karibských musuran. Dnešní kondor kalifornský nedisponuje jedním smyslem, a tím je čich. Kubánský kondor jím zřejmě také nebyl vybaven, a tak po vzoru svého dnešního bratránka sledoval ostatní mrchožravé ptáky, snad ostatní druhy kondorů, shromažďující se nad vzdechlinou, kterou sami svým čichem našli. Zrak měl kubánský kondor zjevně hodně dobrý. Charakteristickým znakem tohoto druhu byl opravdu velmi výrazný výstupek, díky čemuž možná vypadal více jako kondor andský (Vultur gryphus) či než kondor kalifornský.. Vyhynul buďto na konci Pleistocénu, či na začátku našeho období, Holocénu. Ať tak či onak, je jasné, že z naší planety zmizel ještě dříve, než ho lidské oko mohlo spatřit živého...

Zdroj obrázku: www.carnivoraforum.com

Další část zřejmě na začátku měsíce srpna...

Útěk před časem-část 4.

Čtvrtá část čtvrtého příběhu o Džungli času je tu... Jak již víte, George McCann se s pomocí Jeremyho Stewartse a amerických vojáků vedených Dwaynem Jacksonem dostal z nebezpečné budoucnosti obývané obrovskými šváby. Nyní však čelí dalším nebezpečenstvím. Spolu s Dwaynem míří do Kostariky, kam z Džungle času unikl obrovský Allosaurus. Podaří se ho zastavit? A opravdu se problémy s Džunglí času vyřešily pouhým zničením stroje času, který se z neznámých důvodů zapínal sám od sebe a umožňoval zvířatům z minulosti volně procházet do našeho světa?

ÚTĚK PŘED ČASEM-ČÁST 4.:

Po přeletu hranice Panamy a Kostariky stanul celý tým na malém letišti nedaleko pralesa a pastvin s dobytkem. "Jsme na místě," řekl Dwayne a ukázal Georgovi na mapě místo, kde Allosaurus řádí. "To je přece nedaleko odsud. Tam dojdeme ještě dnes odpoledne," odpověděl George. "Bude to určitě skvělé. Allosaury mám rád," řekl Lawrence a prsty pročesal svou výraznou šedou bradku. "Dáme se na pochod, poručíku?" zeptal se Dwayna jeho pobočník, Stanley Creeper. "Ano, vyrážíme!" zvolal Dwayne. Lawrence byl trochu znechucen tím, že si nemůže odpočinout po krátkém letu letadlem, jenž ho prý unavil. Dwayna to naštvalo, ale nenechal se jeho slovy zabrzdit. Vojáci se dvěma paleontology se brzy ocitli v hlubinách kostarického deštného lesa. Místo, jež Allosaurus obýval, se nacházelo nedaleko odsud. Byla to vyvýšená plošina s farmou. Její majitel, kterému se pravidelně každé dva dny ztratila jedna kráva, už zvíře viděl. Dosud se ale neodvážil na velkého masožravého plaza vystřelit. George si při pochodu všiml, že Stanley má na čele výraznou jizvu. Voják však působil velmi drsně a George se s ním zrovna nechtěl vybavovat. Proto se zeptal přátelského Dwayna: "Ten muž vypadá jako drsňák. Odkud má tu jizvu?" "Ani to nechtějte vědět," řekl záhadně Dwayne, "je to příběh plný krve." "Rád bych si ho poslechl. Jdeme mlčky, a já si už na lidskou společnost zase zvykl. Tak bych rád věděl..." namítl s úsměvem George. "No dobrá. Toho chlapíka zranil jeden z našich vojáků, Joe. To je ten chlap vzadu. Tak Vám radím, nezačínejte si s ním. Ne že by byl tak nebezpečný, aby nemohl být vojákem. On je jen... Bývalým teroristou. Přidal se k armádě. Ale občas se pořádně naštve a v boji je schopen ostatní poranit. Ještě jsme ho nevyhodili, protože pro americkou armádu poskytuje důležité informace určitého typu. Ale to se Vás netýká, příteli," řekl spěšně Dwayne a pak zrychlil krok, aby už Georgovi unikl. George se na Joea zadíval. "Heh," pousmál se, "ten že je nebezpečný? Vždyť si tak hezky hvízdá..." Jakmile celý tým, složený ze třinácti lidí, dorazil na plošinu, otevřela se před ním široká travnatá pastvina. Tady se rozkládala farma. Vedla k ní jedna prašná cesta. George se chtěl Dwayna zeptat, proč sem raději nešli po cestě, ale jak brzy zjistil, silnice byla pokryta hlubokými loužemi. Nejspíše to byl výsledek dlouhého období dešťů. Vždyť také bahnem zastříkané farmářovo auto o tom svědčilo. Po celém namáhavém pochodu se Dwayne farmáře zeptal na Allosaura. Ten ukázal směrem, kde se má nacházet jeho doupě. Vojáci okamžitě popadli své zbraně, George a Lawrence si pro jistotu vzali pistole a hned se vydali na pochod k doupěti. Jak tak kráčeli lesem, děsili je všechny různé zvuky ozývající se ze všech světových stran. Pojednou to bylo krákání, jindy zase kuňkání. Pak se ozval výkřik z hloubi pralesa, člověk by zprvu přísahal, že to byla nějaká nešťastná lidská oběť, jež padla Allosaurovi za oběť. Náhle se však ukázala skupina opic, jež se mezi sebou dorozumívaly právě těmito strašidelnými hrdelními vokalizacemi. Lawrence do něčeho šlápl. Ozval se zvuk pádu. "Co se Vám stalo, pane Lynne?" zeptal se ho ochotně George a přiběhl k němu. "Nevím. Nějaký sajrajt. Fuj..." řekl Lawrence, sundal si botu a snažil se tekutou hmotu očistit použitím velkých tropických listů. "Není pochyb. Allosauří trus," řekl George, zrovna když k němu doběhli Dwayne a Stanley. "Hm, asi jsme blízko, když si tady pan domácí značí teritorium," zněla Stanleyho slova. "Podívejte se na to!" křikl George. Z trusu vytáhl polovinu holenní kosti krávy. "Určitě je to jeho trus. Máme tedy důkaz, že zvíře tu skutečně je. Lepší to být nemůže." Lawrence se na něj se znechucením zadíval a stále se snažil očistit si botu. Ostatní vojáci na ně volali. George, Stanley a Dwayne se dali do běhu. Za pár minut stanuli u velké jeskyně, kterou ostatní vojáci v čele s Joem obcházeli. "Našli jsme tu stopy. Vedou přímo do jeskyně. Je ale pěkně hluboká. Je to jako dračí jeskyně. Netvor číhá na jejím konci," usmíval se Joe. "Vylákám ho ven. Vy ho pak odchytíte," navrhl George. Dwayne s tím jen souhlasil. Hned nato přiběhl k jeskyni Lawrence a nabídl se, že půjde s Georgem. Dinosaura prý chce vidět přímo v jeho domově. Vzali si svítilny a vkročili do černé temnoty strašidelné jeskyně...

Z vysokého stropu jeskyně těžce padaly k zemi kapky vody. Každý dopad byl jako malý výbuch. Lawrence se trochu bál, že s takovou Allosaura neuslyší, až se k nim přiblíží. Ale George mu vysvětlil, že právě zvuk dopadajích kapek vody na podlahu jeskyně je právě tím, co je maskuje. Takhle by už Allosaurus jejich kroky dávno uslyšel. Vchod do jeskyně brzy zmizel za ostrou zatáčkou. Někde tam v hloubi jeskyně musel Allosaurus pobývat. George i Lawrence zapnuli své svítilny. Lawrence náhle hrůzou vykřikl. Padl k zemi, jako by ho skolil neviditelný výstřel z pušky. "Co je? Co s váma je?!" křičel na něj George. Lawrence se celý třásl. "Přízrak..." opakoval tiše. "Kde ho vidíte? Kde je?" znejistěl George. "Tak kde je ten dravec?!" naštval se po chvíli a křičel na Lawrence. "Ale kdežpak dravec. Netopýr tu byl. Proletěl mi nad hlavou. Děsně se jich bojím," třásl se hystericky Lawrence. George si naštval. Dal Lawrencovi ránu do obličeje pěstím. "Vy jste teda vážně výzkumník," řekl mu. "Hele, já jdu odsud pryč, vy bojovný šašku," řekl Lawrence a odkolébal se ven z jeskyně. Zrovna v tu chvíli uslyšel George tajuplný, hluboký dech. Posvítil před sebe. Z hlubiny komory vystupoval červenooranžový netvor. Vypadal tak hbitě. A ty červené růžky nad očima v záři světlice působily jako rohy čerta. "No nazdar," řekl si pro sebe George. Začal utíkat. Slyšel, jak se Allosaurus žene za ním. Jeho dvoutunové tělo nedělalo při běhu moc hluku. Zato George už zapadl do nějaké kaluže a než z ní nohu vysunul, Allosaurus stál za ním. George vytáhl pistoli. Dvakrát po zvířeti vystřelil, jako by si nevzpomněl, že tím zvíře jen naštve. Kolikrát se už v Džungli času bránil Dilophosaurům, a každá rána je učinila jen agresivnější. Allosaurus mocně zařval. Jeho dunivý řev přilákal do jeskyně tři vojáky. Dinosaurus zavřel tlamu a z boku do George narazil. Ten odletěl ke stěně jeskyně. Chytl se za rameno, které mu bylo pořádně naraženo, a zůstal jen tak ležet. Vojáci už po predátoru stříleli samopali. Allosaurus vyběhl ven z jeskyně. Po jednom vojáku okamžitě chramstl. George se vzchopil a vyběhl ven z té temnoty. To, co viděl, mu připomnělo všechny ty hrůzy z Džungle času. Allosaurus držel muže za ruku a dvakrát mocně stiskl. Skřípot zlomených kostí a vřískot vojáka děsili všechny ostatní. Střelba ze samopalů pokračovala, ovšem Allosaurus svou oběť držel pevně jako pit bull. Nakonec mocně trhl hlavou směrem nahoru a vojáka vyhodil do vzduchu. Ten sebou praštil o zem. Allosaurus k němu přišel, přidržel si jeho tělo u země pravou zadní tlapou a čelistmi s pilovitými zuby natrhl vojákovi krk. Pak se otočil a hnal se proti těm dalším. Celé jeho tělo bylo zkrvavené kvůli střelbě, nicméně stále v něm bylo dost síly na to, aby se mstil. Ocasem práskl Stanleyho tak, že mu přerazil nohu. Dwayne vyskočil na skálu, takže na něj Allosaurus nedosáhl. Zato vojín, jež se snažil Dwayneův skok napodobit, skončil s Allosauřími zuby v zádech. Prostor před jeskyní se stal krvavou lázní. Lawrence se snažil do zvířete střelit s pomocí své pistole, ale nedokázal se trefit. Naštěstí byl vysoko na stromě, nějakých třicet stop nad zemí, takže mu nehrozilo žádné nebezpečí, pokud by tedy ze stromu náhle nespadl. George se rozhodoval, co má udělat. Všiml si samopalu vojáka, který byl roztrhán jako první...

Vzal si tedy samopal a vystřelil do vzduchu. Allosaurus k němu obrátil pozornost. George nechtěl do za nic nemohoucího tvora střílet, ale dravec se už k němu hnal. Pistolí i samopalem střílel do vzduchu ve snaze, že ho zastraší. Ovšem jeho čelisti byly blíž a blíž... Spadl na záda a střílel do Allosaurovy otevřené tlamy. Mocný predátor zachroptil a padl. "Vždycky mě naštve, když nějakého dinosaura musím zabít," řekl George a vyčítavě se chytl za čelo. Dwayne k němu doběhl a uklidňoval ho: "To nic, pane McCanne, to zvíře už napáchalo dost škody. Muselo být zabito." "Myslel jsem, že ho jedeme odchytit, ne zabít. A škodu napáchalo jen kvůli mě. Celý ten projekt se strojem času a jeho superfunkčností byla jen má chyba. Tenhle tvor měl žít o 145 milionů let dříve a lovit Camtposaury a bojovat se Stegosaury," mluvil rozmrzele George. Teď mu dal někdo ránu pěstí ze zadu. "Lynne! Co jste si to dovolil?!" zařval na Lawrence Dwayne. "Dlužím mu to z jeskyně. Navíc jsem kvůli němu neměl šanci to zvíře zkoumat živé. Ten McCann je podvodník," supěl Lawrence. George se zdvihl a dal mu dvě rány pěstí do břicha. Lawrence se za břicho chytil a s bolestí si lehl. George na něj skočil, povalil ho na záda a chtěl mu dát další ránu do obličeje, když tu mezi ně vběhli vojáci a oddělili je od sebe. "Zabiju tě, pitomče!" řval Lawrence. "Uklidněte se, páni vědátoři!" řval Dwayne. "Já jsem klidný," řekl George a skutečně to byla pravda. Při celé bitce se v jeho obličeji neobjevil náznak naštvání či touhy po pomstě. Jen se bránil. Chvíli před jeskyní seděli, poté zabalili těla mrtvých, jenž měli být dopraveni do Spojených států na pohřby. Následovala cesta k farmě. "Všechny ty problémy se strojem času jsou už vyřešeny. Věřte mi. Zničili jsme ho. Už žádné časové smyčky, které se objevují jen tak samy od sebe. Odchytem Allosaura se problém takřka vyřešil. Možná ještě pár uniklých zvířat pobíhá po Panamě, ale ty také odchytíme. Odchytíme, nezastřelíme," říkal Dwayne Georgovi. Jakmile se vrátili na plošinu, zastavili se. Udiveně zírali na ten výjev. Nebyla tu žádná farma. Dobytek se poklidně pásl před něčím neuvěřitelným. "Ne, Dwayne. Tady to všechno teprve začíná..." řekl hořce George. Farma zmizela. Místo ní se na planině nacházela obrovská časová smyčka, přinejmenším dvacet metrů široká a možná patnáct metrů vysoká. Točící se stříbrné paprsky jí dodávaly na děsivosti. Kam zmizela farma, to bylo otázkou. "Ale... Jak se sem dostala? Jak se tu vytvořila? Vždyť stroj času neexistuje! Byl zničen!" křičel Dwayne. "No právě. Čas si dělá, co chce, a my nevíme proč..." řekl tajemně George. Pak se z časové smyčky začaly ozývat hrůzostrašné zvuky. Dokonce i George se zděsil. Znělo to jako něco, co lidské ucho dosud neslyšelo...

Jak je možné, že se časové smyčky stále vytvářejí? A proč se jedna objevila zrovna zde, v Kostarice? Čemu patří ty strašné, uši rvoucí zvuky z ní vycházející? Pátá část příběhu Útěk před časem již brzy!

Wild Alaska Live: Velký živý přenos z divočiny

Včera v hlavním vysílacím čase večer proběhl na stanicích BBC One a PBS první ze tří velkých živých přenosů přímo z centra aljašské divočiny! Nová trilogie vznikající ve spolupráci BBC a PBS s názvem "Wild Alaska Live" poskytuje neuvěřitelný pohled na jednu z největších událostí ve světě přírody. Právě nyní, v létě, ohromné množství lososů táhne do vnitrozemí Aljašky, zpět do těch vod, kde se sami před lety narodili. Ne každý z nich však dorazí na místa tření. Obrovský počet predátorů, jako jsou medvědi, vlci, orli a aljaští žraloci, je následují nebo na ně při cestě číhají, a to jak na moři, tak u řek, kterými lososi táhnou. Ještě nikdy předtím se v televizi neobjevily záběry všech aspektů této události živě... Avšak nyní se vše mění. Už včera měla první epizoda Wild Alaska Live velký úspěch. Desítky milionů lidí po celém světě sledovali prvních šedesát minut živého přenosu, který bude pokračovat ve středu 26. července opět večer... Nejde o první přírodovědný seriál BBC, který se vysílá z divočiny živě. Už v roce 2015 měl podobně velký úspěch cyklus Big Blue Live, zaměřující se na plejtváky v Kalifornii. Provázeli jím Matt Baker, Liz Bonnin a Steve Backshall. Minulý rok BBC vysílala Arctic Live. Provázeli jí Kate Humble, Simon Reeve a Gordon Buchanan. Podle mě je to v obou případech hvězdné obsazení... Pro Wild Alaska Live se vrací obsazení moderátorů z Big Blue Live, k Angličanům Mattu Bakerovi a Stevu "Bite" Backshallovi z Deadly a irské moderátorce Liz Bonnin se navíc ještě přidávají američtí bratři z divočiny Krattsovi... Ve druhé epizodě, vysílané na BBC a PBS ve středu, se Steve Backshall vydá do hlubin aljašského ledovce. Něco takového už podnikl při natáčení Expedition Alaska (2007) a Deadly Pole to Pole (2014), ovšem toto bude vůbec první živý přenos z místa, kde, jak už Steve v Deadly řekl, "člověk prostě nemá co dělat". Wild Alaska Live je tedy televize ve svém zlatě... A já se už nemohu dočkat shlédnutí této fascinující nové řady!

Zmije růžkatá-Nejjedovatější had Evropy

Nyní mám pro Vás slíbený popis zmije růžkaté... Tento had je zřejmě nejjedovatějším z těch, kteří na našem kontinentu žijí!

Latinský název: Vipera ammodytes,

Rozšíření: jihovýchodní Evropa a jihozápadní Asie,

Velikost: délka obvykle 65 až 90 centimetrů.

Tento nádherný had s klikatou čarou s tmavými okraji probíhající po celé délce hřbetu a růžkem vyčnívajícím z čenichu je nejjedovatějším evropským druhem hada. Ačkoliv se toxicita jedu liší populace od populace, je zcela jistě schopen zabít dospělého člověka bez nejmenšího problému. A k zabití myši stačí během infúze pouhé 1,2 miligramu na kilogram. Jed je jak neurotoxický, tak hemotoxický. Uštknutá oběť, ať už had útočí na kořist či v sebeobraně např. na člověka, pociťuje bolest, otok v okolí uštknutí, stejně jako změnu barvy kůže. Jed nejaktivněji působí na savce a ptáky, převážně těmi se také zmije růžkatá živí. Naopak méně působí na ještěry či obojživelníky, její jed totiž není primárně přizpůsoben k rychlému zabíjení tohoto typu kořisti. Jako všechny zmije, má i zmije růžkatá sklápěcí jedové zuby. Když je had v klidu, leží při horním patře. Jakmile otevře tlamu, jedové zuby zamíří vpřed, aby mohly proniknout do těla oběti a vpravit do její krve smrtící jed. Je to právě jed tohoto druhu, který se používá k výrobě většiny hadích protijedů užívaných v medicíně na evropském kontinentu... Zbarvení tohoto hada může být proměnlivé. Někdy je klikatá čára souvislá, jindy rozdělená. Samci a samice se od sebe liší zbarvením. Samice bývají hnědé nebo oranžové, stříbřitě šedí s tmavou klikatou čárou jsou pak samci. Především pěkný je konec ocasu, jenž je zeleně, žlutě či oranžově zbarven. Existuje celá řada druhů, od chřestýšovců (zmijovití chřestýšovití) přes smrtonoše (suchozemští elapidi) až po zmije (zmijovití, pravé zmije), jež používá konec ocasu k nalákání kořisti. Had jím napodobuje pohyb červa před svou tlamou, a když se malý hlodavec, nebo případně ještěrka, přiblíží, had zaútočí. Zmije růžkatá má širokou hlavu. Ze svrchu je plochá, ale z čenichu vyčnívá masitý výběžek, jenž je kryt devíti nebo deseti drobnými šupinami. Význam tohoto růžku, který vysloužil zmiji růžkaté její české i anglické jméno (horned viper či long-nosed viper, nepleťme si ji s horned viper z pouštních oblastí Afriky a Arábie), je dosud neznámý. Všichni zástupci rodu Vipera, tedy převážně evropských zmijí, rodí živá mláďata. Zmije růžkatá tedy není výjimkou. Hadi se páří v dubnu a květnu, čemuž předcházejí boje samců o samičky podobně jako u zmije obecné, a samičky přivádějí na svět maličké repliky dospělců v srpnu až září téhož roku. V jednom vrhu je jich obvykle mezi 5 až 15... Přestože obývá pahorkatiny a horské svahy jihovýchodní Evropy a Turecka, můžeme se s ní vzácně setkat i ve Švýcarsku a Rakousku. Jedná se totiž o reliktní populace. Naštěstí se mnoho let těší zákonné ochraně, tudíž jsou rakouské i švýcarské zmije růžkaté takřka v naprostém bezpečí. Ani hadi z jihovýchodu Evropy a jihozápadu Asie však nejsou ve velkém ohrožení lidí. Svou kořist nacházejí často blízko polí, takže z lidské činnosti částečně těží. Většinou je najdeme ve směsi kamení či při základnách malých keříků. Zmije růžkaté však také efektivně šplhají po stromech. Můžeme se s nimi někdy setkat i v dolinách, zvláště jsou-li suché a písčité... Zmije růžkatá má sice vertikální zorničky, jež prozrazují, že je to noční druh, což je pravda, je však občas aktivní i přes den...

Příště zmije Latasteova!

Nový druh dinosaura nese jméno Philipa Currieho

Nedávno byl objeven a identifikován nový druh masožravého dinosaura z období pozdní Křídy, z doby před 75 miliony let. Pochází z kanadské provincie Alberta, což mu vysloužilo rodové jméno Albertavenator. Druhové jméno je A. curriei. Zvíře bylo pojmenováno podle kanadské paleontologické ikony, jednoho z nejznámějších vědců zabývajících se dinosaury v celé Kanadě. Philip Currie je proslulý paleontolog, který je znám široké veřejnosti díky vystupování v mnoha různých dokumentárních filmech o dinosaurech, včetně těch, které poukazují na jeho práci (například Tyrannosauří smečky). Jméno nově objeveného dinosaura tedy znamená "Currieho lovec z Alberty". Jeho fosilie byly nalezeny u slavné Red Deer River. Původně se předpokládalo, že Albertavenator je vlastně jen Troodon, ale později došli výzkumníci k závěru, že jde o zcela nový rod a tedy i nový druh, a nyní je otázkou, zda budou v budoucnu nalezeny i nějaké další druhy rodu Albertavenator. Nicméně je jisté, že tento dvounohý masožravec byl Troodonům blízce příbuzný a patřil s nimi do stejné čeledi, Troodontidae. Byl to tedy inteligentní dinosaurus; troodontidi byli nejchytřejšími mezi dinosaury. Poměr velikosti mozku ku poměru velikosti jejich těla z nich činil mimořádně nadané dinosaury, ačkoliv se s dnešními vránami, sojkami nebo papoušky nemohli srovnávat. Uvažovali zřejmě podobně jako dnešní kasuáři. Zuby Albertavenatora se výrazně podobaly zubům Troodona. Je dost pravděpodobné, že se Albertavenator živil malými zvířaty, jako byly ještěrky, savci nebo mláďata dinosaurů. Možná také vykrádal dinosauří hnízda, kdo ví... Rozdíl mezi Troodonem a nově identifikovaným Albertavenatorem byl učiněn pouze díky anatomickým a statistickým porovnáním velikosti kostí v lebce. Albertavenatorova lebka byla kratší a robustnější. Jinak si byly tyto dva rody hodně podobné. Albertavenator byl podobně jako jeho bratranec lehká váha mezi dinosauřími predátory. Jakožto dravec výšky dospělého muže byl pokryt peřím a nejspíše byl velmi rychlý. To se při lovu malých a hbitých zvířátek, skrývajících se často v norách, obzvlášť hodilo. Na území, které Albertavenator obýval, žili také velcí kachnozobí dinosauři, stejně jako ceratopsidi. Před těmi se však Albertavenator nemusel mít tolik na pozoru, problém pro něj mohli znamenat spíše masožraví tyrannosauridi jako byl mohutný, osmimetrový Albertosaurus...

Obrázek ze Science Daily. Tomuto webu také děkuji za poskytnutí informací... Snad Vás tento objev nadchl!

Správce dinosauřího parku - Útok Deinotheria

Prázdniny jsou v plném proudu a stejně tak řada projektů na tomto blogu! Pochopitelně však nesmí chybět ani Správce dinosauřího parku... Tak se podívejme, co Dan Jameson zažil...

Útok Deinotheria

"Hele, Dane, vstávej! Musíš nakrmit želvy Testudo atlas!" křičel na mne dnes ráno jeden z těch mála pracovníků parku, kteří zde zůstali. Zbytek, asi stovka lidí, je na dovolené. "Slyšíš mě?! Vstávej!!!" řval a bušil na dveře. Dal jsem si polštář na hlavu a neposlouchal ho. "Jmenují se Colossochelys!" vykřikl jsem poté, když jsem jeho pronikavý hlas i přes polštář uslyšel. "A už jdu..." dodal jsem ještě. Oblékl jsem si pouze župan, neboť jsem měl v plánu se brzy do svého skromného obydlí vrátit. Leptoceratops Dino, který celou noc spal vedle mé postele jako poslušný pes, nepohnul ani svalem. Jakmile jsem otevřel dveře, můj obličej byl osprchován. Uviděl jsem před sebou plastovou vodní pistoli. "Co je tohle za levný vtípek?" ptal jsem se veterináře. "Někdo musí zastat roli Olivera Marshe," krčil rameny, "a myslím, že jsem na to vhodný adept." Vynadal jsem mu, že si tohle nesmí dovolovat! Spěšně jsem ho informoval o tom, že Oliver je můj nadřízený a proto si na mne takhle dovoluje, ale tento veterinář je můj podřízený, a proto si to dovolit nesmí! Vysmál se mi a řekl, že jestli toho nenechám, podá výpověď. Celé ráno jsme spolu nemluvili. Urazil jsem se tak, že jsem s nikým nepromluvil! Až teď, okolo desáté ráno, jsem ho potkal, jak nese maso Troodonům. Sdělil mi, že to celé byl vtip, že chtěl otestovat, jak pevné mám nervy. Teď se ale fakt naštval!!! Šel jsem k nejbližšímu stromu a kopl jsem do něj jak jsem jen mohl. Výsledek byl katastrofální. Jeden z mých přátel okamžitě přiběhl a ptal se mne, co se stalo. Musel jsem s pravdou ven. Ukázalo se, že mám namožený palec, ovšem nic vážnějšího se mi nestalo. To jsem zrovna musel kopnout do nějakého stromu se silnou kůrou! Ale nakonec jsem si řekl, že veterináře nepropustím, neboť je velmi schopný. Přesvědčil mne o tom ve středu. A řeknu Vám, vděčím mu za svůj život. Nebýt jeho zásahu, asi bych skončil rozdupán tlapami pravděpodobně nejnebezpečnějšího a nejzuřivějšího zvířecího svěřence, který se v parku nachází. Deinotherium totiž uteklo z ohrady. V parku je momentálně jediný ranger, všechna zařízení ho ve středu po obědě upozornila na to, že ohrada Deinotheria byla z velké části stržena. Obrovitý chobotnatec se potuloval v jejím okolí a zuřil. Ranger Joe nasedl do vrtulníku a odletěl na místo. Obhlédl celou situaci. Nasupěný samec Deinotheria se v těch chvílích hrnul k hlavní budově. Tam jsem seděl já a všichni ostatní kromě rangera, jenž jako jediný věděl o tomto problému. Náš život byl v ohrožení...

Joe popadl vysílačku a s její pomocí nám o všem řekl. Začali jsme panikařit. Přiběhli jsme k oknům hlavní budovy, kousek od vchodu, a spatřili, jak se k nám po asfaltové cestě hrne zvíře větší a zuřivější než slon. Nařídil jsem, ať se stáhneme do skladu zbraní, ale můj přítel vtipálek nás rychle přesvědčil o tom, že opustit budovu a schovat se do jiné nepřichází v úvahu. Kdyby nás jehom na chvíli uviděl, rozdupal by samec Deinotheria klidně celý sklad i s těmi trhavinami a nakonec by celý ostrov vyletěl do povětší. Proto jsme vyběhli do patra. Veterinář vzal uspávací pušku. Otevřel okno a chystal se z patra po Deinotheriu vystřelit, když tu se náhle objevil vrtulník, s jehož pomocí ranger celé dění pozoroval. Vrtulník Deinotherium naštval. Jeho hluk působil na zvíře jako dávka zuřivosti. Troubení, které ze sebe Deinotheirum vydalo, by bez pochyby rozbrečelo malé dítě. A nás také pořádně šokovalo. Bylo to bojovné troubení. "Do Prčic, já ho netrefím! Je moc rychlej!" řval veterinář. Pak se ozvala příšerná rána. Prásk!!! Přiběhl jsem ke schodům. Díval jsem se dolů, aniž bych ze schodů seběhl, a viděl toho obra, jak stojí v hlavním sále. Strop je tam docela dost vysoký, nějakých pět metrů, ale tohle zvíře prostor co se týká výšky podstatně vyplnilo. Zuřivě teď po hlavním sále pobíhalo. Bylo to jako mít slona na steroidech u Vás doma. Popadl zábradlí chobotem a pořádně trhl. Zábradlí odletělo a prorazilo jedno z oken. Jenže zábradlí jsem se držel i já! Skončil jsem přímo před Deinotheriem. Mohutná noha otřásla podlahou přímo vedle mě. Postavil jsem se a chtěl jsem se dát na útěk, ale když jsem před sebou viděl ty ostré, dolů směřující kly, nacházející se přímo nad mou hlavou, udělalo se mi špatně. Nevěděl jsem, co mám dělat. Schodiště bylo mohutným zvířetem blokováno, já byl v blízkosti jeho klů a cítil jeho odporný dech. "Zelí," řekl jsem si, "zkažené zelí. Čím tě to krmili?" Zatroubení mne skoro ohlušilo. A pak se najednou ve dveřích objevil veterinář. Byl oblečen jen do půl těla, košili měl v ruce a mával s ní na Deinotherium. Obrovský chobotnatec se na něj obrátil. Já uskočil a vyběhl po schodišti, které mi odblokoval. Veterinář se teď dal na útěk. Přitom se na asfaltové cestě obrátil a střelil do zvířete uspávací šipku. Pak přiběhl k džípu, který byl zaparkován poblíž skladiště zbraní na západ od hlavní budovy, nahodil motor a rychle ujížděl pryč. Vyčerpané Deinotheirum za chvíli usnulo. Pak už následovalo jen připoutání Deinotheria k helikoptéře a jeho transport do provizorní ohrady. Ta je snad silnější než jeho původní, a proto snad "velký býk" neuteče. Veterinář mi zachránil život a proto nějaký ten vtípek s vodní pistolkou přežiji...

Brzy se dočkáte další části příběhu Útěk před časem, druhé části projektu Původ mosasaurů a také zcela nového seriálu, zatím však neprozradím, o čem bude... A za týden Vás samozřejmě čeká další část Správce dinosauřího parku!

Almas, divoký člověk z Kavkazu a Mongolska

Mezi kryptidy, živočichy či rostlinami, jejichž existence není vědecky potvrzena a mnohdy vychází pouze z neověřených pozorování a mytologie, se nevyskytují jen tajemná zvířata, od Yettiho k Nessie, a obrovité masožravé rostliny. Mohou mezi ně patřit i prehistoričtí lidé jiného druhu než Homo sapiens sapiens, kteří možná přežili do současnosti... Právě tímto případem je Almas, také nazývaný Alma. Divoký člověk z Kavkazu, Mongolska a celkově ze střední Asie, který by údajně mohl být přežívajícím typem člověka z doby ledové nebo snad z doby před ní. Nic však není potvrzeno. Jako u všech kryptidů, i zde nemáme jediný spolehlivý důkaz, že údajné zkazky o existenci tohoto tvora vypovídají o jeho existenci. Je proto velmi pravděpodobné, že divoký člověk ze střední Asie neexistuje. Tvorové, kteří přežili vymírání na konci ledové, sice mohli přežít (i mamutům se to poštěstilo) vyhynuli však o pár tisíc let později, a jejich populace byly velmi malé. Pokud je Almas prehistorickým člověkem, nejspíše by neměl již tisíce let existovat... Jaká je tedy pravda? Almas se vyskytuje v legendách místních obyvatel jakožto tajemný člověk, dalo by se tedy říci, že je to pohádková bytost. Staré tibetské knihy představují celou řadu živočichů, jež z oblasti Tibetu a střední Asie známe, ale Almas mezi nimi rozhodně není. Almas byl údajně zahlédnut německým spisovatelem a cestovatelem Hansem Schiltbergerem roku 1420. O jeho vzhledu se však příliš nezmiňoval. V roce 1963 se do Mongolska vydal Ivan Ivlov a údajně se s Almasy viděl. Také se snažil dokázat, že se mongolské děti Almasů nebály, a malí Almasové se snad i kamarádili s malými Mongoly. Samozřejmě existují jisté pochyby o tom, zda jsou tyto příběhy alespoň z části pravdivé... Avšak jeden Almas byl přece jen lidem známý, a jeho DNA je dokonce studovatelná. Otázkou je však, zda skutečně šlo o Almase, neboť se v roce 2013 jasně ukázalo, že to byl člověk jako my. V roce 1850 byla v Abcházii nalezena divoce žijící žena jménem Zana, která žila ve velmi vzdálené, izolované vesničce T'hkina v pohoří Kavkaz. Někteří lidé si mysleli, že právě ona by mohla být přežívajícím Almasem. Byla prý velmi divoká, zvláště, když se setkala s lidmi. Roku 2013 bylo její DNA podrobeno výzkumu, který vedl Brian Sykes jako součást natáčení dokumentu Bigfoot Files pro britský Channel 4. Dokázal, že Zana nebyla geneticky vůbec příbuzná ostatním lidem ze střední Asie. Byla ze subsaharské Afriky! Je velmi pravděpodobné, že to byla otrokyně, kterou Turci přivezli z afrického kontinentu, a ona tedy musela zbytek života strávit ve střední Asii. Lišila se od ostatních ne proto, že by byla jiným druhem člověka, ale jen proto, že pocházela z jiné části světa. O dva roky později Sykes provedl analýzu vzorků slin šesti žijících příbuzných Zany a ukázalo se, že jejich africký původ není mýlkou. Zana však byla údajně členkou jakési neznámé etnické skupiny, proto se Sykes domnívá, že patřila ke skupině lidí, která už před mnoha tisíci lety opustila Afriku a žila ve střední Asii... Almas je však pouze součástí mytologie dávných obyvatel střední Asie. Zjevně nejde o přežívajícího Homo erectus, ani o přežívající neandrtálce, jak si někteří lidé myslí... Já sám si myslím, že příběhy o Almasech mohou být velmi zajímavé, avšak patří do mytologie, neboť pravdivé nejsou...

Do komentářů můžete napsat, co si o Almasech myslíte-věříte tomu, že existují? Nebo zastáváte podobný či stejný názor jako já?

Přírodovědné muzeum ve Vídni

Slíbený článek o Přírodovědném muzeu ve Vídni je zde... Navštívil jsem ho ve čtvrtek 13. července 2017 a velmi se mi v něm líbilo. Je to skutečně jedno z nejlepších míst ve střední Evropě, kde se můžete seznámit s celou řadou pozoruhodných exemplářů. Všechny fotky v tomto článku jsou mé vlastní, proto je nekopírujte, a jsou navíc označeny...

Do Přírodovědného muzea se můžete jednoduše dostat z železniční stanice ve Vídni, stačí dát se severním směrem po Favoritenstrasse a dále, cesta pěšky trvá okolo půl hodiny. Jinak si také můžete na nádraží koupit jízdenku do metra, potom se do své destinace dostanete velmi jednoduše a v podstatě za pár minut.

Stavba současné budovy byla dokončena roku 1889, dne 10. srpna onoho roku se pak muzeum poprvé otevřelo. Císař František I. Štěpán Lotrinský, manžel Marie Terezie, jejíž socha Vás uvítá před muzeem, však muzejní sbírky založil už roku 1750. Přírodovědné muzeum se nachází takřka v těsné blízkosti Uměleckohistorického muzea, takže milovníci muzejí si na Marien Theresien Platz jistě vychutnají skvělé chvíle. Po vstupu do muze vkročíte do nádherného sálu, v němž si můžete zakoupit průvodce v němčině i v angličtině, a pak už se můžete vydat na procházku přírodní historií...

V patře si můžete dát občerstvení a poté se vydat buďto do expozic o vývoji života, nebo kamkoliv jinam. Trochu netradičně začneme u současných živočichů. Přímo za restaurací vkročíte do světa parazitů a mořských živočichů. Velmi zajímavé jsou především přesné modely mořských zvířat, které vyráběli bratři Blažkové z Čech. V této části muzea se také seznámíme s tím, jak fungují mořské ekosystémy, jak vypadá dno moře, a uvidíme celou řadu zajímavých živočichů, z nichž jedním z nejúžasnějších je japonský pavoučí krab, největší krab na světě. Následuje celá řada krabích druhů i jiných korýšů, stejně pozůstatky chobotnic. Mě se velmi líbil pohled na prezervovaný zoban hlavonožců, jenž zcela jistě působí poněkud ostře.

Velmi pozoruhodná je také sekce věnující se rakouskému potápěči a filmaři mořských živočichů Hansi Hassovi. Ve 40. letech minulého století již natáčel zblízka pod vodou taková zvířata, jako byli vorvani či další velcí mořští živočichové, a činil tak ještě před legendou jménem Jacque Cousteau. Část, která se věnuje rybám a parybám, též nabízí pohled na spoustu zajímavých exemplářů, např. na žraloky, kostru rejnoka (nikdy předtím jsem ji neviděl), či obrovité lebky zubatých ryb. Nechybí ani latimérie, jejíž objev roku 1936 vyvolal takový rozruch.

V sekci o plazech a obojživelnících jsem strávil mnoho času. Herpetologické sbírky muzea jsou stručně řečeno úžasné a ohromné. To množství různých druhů ještěrů, dobře prezervovaných, agamidů, iguanidů, lacertidů, varanidů (od mláděte varana nilského, V. niloticus, přes dospělce V. salvator až po V. komodoensis, tedy varana komodského, a dokonce i V. salvadorii, tedy varana papuánského) je pro někoho, kdo se věnuje plazům a hodně se o ně zajímá, zkrátka úžasné. V hadích sbírkách se shledáme s mořskými hady (jen jsem si všiml, že vodnář dvoubarvý je označen ještě jako Pelamis, i když se podle některých zdrojů označuje jako Hydrophis), všemi možnými dalšími korálovcovitými (zajímavé jsou i kobry stojící pouze na krátkém ocasu, což ale není možné, protože tito hadi s kápí drží pouze třetinu těla nad zemí), následují různí zmijovití, užovkovití, různé druhy krajt, velká anakonda a poblíž hadů se setkáme i s modelem slepýše křehkého, beznohého ještěra, kterého si někteří lidé občas ještě s hady pletou. Mezi želvami se také shledáme s mnoha exempláři, a krokodýli jsou též úžasní. Uvidíme krokodýly, kajmany, aligátory i gaviály. Z obojživelníků jsou zde například američtí úhořci.

Také ornitologické sbírky jsou skutečně velké. Strávil jsem mnoho času procházením této části, poznal některé nové druhy, a ujistil se, že jiné dobře znám. Nejvíce se mi líbili kondoři a mláďata krahujců. Také kolpíci, čápi či kolibříci, včetně jejich vajíček, jsou skutečně velmi pěknými exempláři, ostatně stejně jako všechny ostatní. Část věnující se savcům je také ohromná. Uvidíme kostru plejtváka myšoka, slony, žirafy, nosorožce, hrocha, všechny velké kočky, od lvů přes levharty a irbise po tygra a jaguára, nechybí ani "menší" kočky jako je gepard, uvidíme celou řadu kopytníků, jeden sál se takřka výhradně věnuje jelenovitým, a uvidíme i podivného seraua z Japonska (viz. obrázek). Tolik jen stručný popis obrovských savčích sbírek Vídeňského přírodovědného muzea...

Nyní se přesuňme k vývoji života na Zemi. Návštěvníci se dozví, jak vlastně život na Zemi vznikl, a jak se rozvíjel. Velmi se mi líbily zkameněliny trilobitů, různých prvohorních ryb i dalších živočichů a rostlin ze starších prvohor. Každého jistě zaujme prehistorický obojživelník vylézající ven z vody, nebo v tomto případě ze své expozice...

Mezi zkamenělinami z Karbonu se nachází i několik fosilií z České republiky. Zřejmě nejpozoruhodnějším je zkamenělý kmen Siggilarie. Nechybí však ani pozůstatky dalších prvohorních rostlin. Velmi pěkný je model Edaphosaura, je to jako pohled na konec období Karbonu, kdy plazi začali nabývat na síle a velikosti. V části věnující se Permu uvidíme kostru Bradysaura, lebku Dicynodonta a mnoho dalších pozoruhodností.

Část věnující se druhohorám je také velmi obsáhlá. Popíši ji tedy opět je ve zkratce. Setkáme se zde s pozůstatky mořských plazů (vyobrazena čelist Ichthyosaura), zjistíme, proč někteří rodili živá mláďata, dozvíme se také něco o pterosaurech, a o vývoji dinosaurů v ptáky. Nakonec se dozvíme, proč dinosauři vyhynuli, a zjistíme také něco o vývoji savců v druhohorním světě. Samozřejmě nejoblíbenější místností je pro návštěvníky ta, v níž se nacházejí dinosauři. Kostra obrovského Diplodoka se táhne skoro přes celou místnost, a je určitě dvacet metrů dlouhá, obrovitý Archelon zde figuruje jako největší želva všech dob, Henodus ze skupiny plakodontů dodává všemu na podivuhodnosti. Uvidíme zde lebky T-Rexe a Triceraropse, stejně jako velký model hlavy Tyrannosaura. Vždycky je plno u pohyblivého modelu Allosaura, zajisté velmi pozoruhodného. Hýbe se totiž jako živý, vypadá vážně jako z Jurského parku nebo z Putování s dinosaury. Velmi pěkné jsou i červené růžky na jeho hlavě. Setkáme se zde s modelem Pteranodonta, kostrou Allosaura, hnízdem Oviraptora nebo Citipatiho, kostrou Protoceratopse, nedaleko je i kostra Psittacosaura... Je zde toho spousta!

Dále se projdeme třetihorami a čtvrtohorami. Zde se setkáme s pozůstatky Deinotheria z Františkových Lázní, i s pohledem na vývoj člověka. Od drobných primátů se přesuneme k Australopithecům, prvním lidem a nakonec až ke kosmonautům. Zde prozatím končí vývoj člověka... Vyjdete-li ze sálu, spatříte model obydlí, jaké si stavěli pravěcí lovci, vyrobeného z mamutí kůže a klů. Kromě toho uvidíme model mamuta s mládětem, kosti mamuta v hornině, a naskytne se nám i pohled na tvory, které člověk vyhubil (Wanted). Mezi nimi jsou i kostry ptáků moa v blízkosti silně ohroženého novozélandského ptáka kiwi. V jiných částech muzea uvidíte ještě vakovlka a ptáka dodo.

Doporučuji si také projít sbírky věnující se minerálologii a geologii, jsou plné velmi zajímavých nerostů. Část se také věnuje meteoritům, včetně toho, který vyhubil před 65 miliony let dinosaury, mořské plazy, pterosaury a amonity. V neposlední řadě můžete navštívit technicky vyspělé, digitální planetárium...

Dle mého byl tento popis v porovnání s návštěvou muzea poněkud stručný, věřte tedy, že muzeum samotné nabírí mnohem více, než to, co jsem zde popsal. V současnosti totiž vystavuje 30 milionů exemplářů a artefaktů! Od dinosauřích kostí po Venuši z Willdendorfu. Nechybí ani lidské náčiní z dob počátků civilizací... Přírodovědné muzeum ve Vídni je skutečně nádherným místem! Jeho navštívení vřele doporučuji!

Dippyho vystřídala Hope

Na britských webech se o této zprávě začalo hodně psát asi před týdnem. Už přinejmenším půl roku víme, že Dippy, slavný Diplodocus z Přírodovědného muzea v Londýně, odjíždí na velkou tour po Spojeném království. Jeho místo v hlavním sále muzea vystřídala kostra plejtváka obrovského, která byla pojmenována Hope ("Naděje"). Zatímco bude Dippy ukazován v krátkých časových úsecích po celém Spojeném království, budou návštěvníci muzea moci obdivovat kostru největšího živočicha, který kdy žil. Plejtvák obrovský je totiž stejně dlouhý jako velcí sauropodi (30 metrů!), ale váží třikrát víc než oni. Obrovští živočichové, kteří se vyvinuli a žijí ve vodě, totiž vždy bývají větší než ti suchozemští. Plejtvák obrovský byl prvním živočišným druhem, jehož se lidé rozhodli zachránit. Krátce poté, co se národy celého světa poprvé spojily v boji za záchranu životního prostředí a zakázaly škodlivé freony, díky čemuž se nyní, po desetiletích, ozonová díra pomalu, ale jistě zaceluje, přišlo rozhodnutí o ochraně plejtváků obrovských. 99 % populace bylo vyhubeno, avšak dnes jejich počty rostou díky intenzivní ochraně. I proto se kostra plejtváka z Přírodovědného muzea v Londýně jmenuje Hope... Kostra byla dosud vystavována ve zvířecí galerii muzea, ale po přesunutí Dippyho zaujala místo v hlavním sále. Nyní to tedy není Diplodocus, kterého návštěvníci muzea spatří jako první velký exemplář, ale samotná Hope. Dippyho kostra není skutečná, na vystavění v muzeu by byla příliš zranitelná, takže všechny kosti, které ji tvoří, jsou odlitky. Kostra velryby je však tvořena skutečnými kostmi. Dippy byl Přírodovědnému muzeu v Londýně darován v roce 1905 jistým boháčem. Hope se v muzeu objevila už roku 1881. Dippy byl v hlavním sále od roku 1979. Hope se v něm nachází od roku 2017. Muzeum nyní podstupuje svou největší transformaci za 136 let své existence, a je jisté, že výsledek bude úžasný! Na BBC byl již vysílán díl vědecké série Horizon, jenž se výměně Dippyho za Hope věnuje, a který vyprávěl Sir David Attenborough...

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Acratocnus

V seriálu "Vyhynulí tvorové z Karibiku" uvidíme nejpodivnější zvířata, která kdy obývala ostrovy v Karibském moři... Tentokráte se podíváme na živočicha, jehož současní příbuzní žijí v pevninské Americe, ale na rozdíl od něj žijí na stromech...

Jméno zvířete: Acratocnus,

Zařazení: Pozemní lenochodi (vyhynulá skupina),

Vyhynutí: Holocén,

Příbuzní? Existují.

Mezi chudozubé savce, kteří se vyvinuli na jihoamerickém kontinentu během jeho 40 milionů let trvající izolace, patří pásovci, mravenečníci a lenochodi. S dnešními druhy lenochodů se můžeme setkat pouze ve větvích stromů, nejsou-li tedy zrovna na zemi, kam vždy po několika dnech slézají kálet. Avšak v nedávné minulosti žila na americkém kontinentu řada druhů lenochodů, které se vyskytovaly pouze na zemi. Tito lenochodi byli příliš těžcí na to, aby lezli po stromech, a své zahnuté drápy, tolik se hodící ke šplhání po větvích, obvykle používali k přitahování vegetace do tlamy. Někteří byli velcí, jako například šestimetrové Megatherium, které se řadí k největším suchozemským savcům všech dob. Jiní byli menšího vzrůstu, a mezi ně patřili i druhy vyskytující se na karibských ostrovech. Jejich předkové možná byli obrovští, ale oni sami žili na ostrovech, a během vývoje se kvůli omezenému prostoru museli zmenšit... Acratocnus patřil k malým pozemním lenochodům, ale přesto byl podstatně větší než všichni dnes žijící stromoví lenochodi. Vážil od 20 do 70 kilogramů, zatímco hmotnost dospělců dnešních druhů sotva překračuje 9 kilogramů. Nejbližšími žijícími příbuznými Acratocna jsou lenochodovití dvouprstí (Megalonychidae). Tato čeleď se vyvinula na konci Eocénu, už před 35 nebo 36 milióny let. Bylo to však teprve nedávno, kdy lenochodi získali svůj moderní vzhled. Existovaly tři druhy: A. ye, A. odontrigonus a A. antillensis. Fosilní pozůstatky druhu A. odontrigonus byly nalezeny v jeskyních na Portoriku, ostatní druhy pocházejí z ostrovů Kuba a Hispaniola (na němž se rozkládají Dominikánská republika a Haiti). Acratocnus žil v nížinách ostrovů a preferoval deštné lesy. Přestože se řadil k pozemním lenochodům, dokázal vzhledem ke své velikosti (jak již bylo zmíněno, byl menším pozemním lenochodem) šplhat po stromech. Jeho hákovitě zahnuté drápy byly k lezení po stromech dokonalé. I tak je ale jisté, že značnou část svého života trávil Acrotocnus na zemi. Živil se rostlinami...

Vyhynutí Acratocna stále vyvolává mnoho otázek. Podle některých odborníků vymizel už v Pleistocénu, ale obecně se domníváme, že vymírání s koncem tohoto období přežil a vyhynul až v Holocénu, tedy v našem časovém úseku. Změna klimatu způsobená ústupem ledovců daleko na severu jistě hrála ve vymírání pozemních lenochodů roli, avšak je pravděpodobné, že na konci Pleistocénu či na počátku Holocénu již byly ostrovy v Karibiku kolonizovány pravěkým člověkem. Lenochodi byli pro nově příchozí lidi vítaným zpestřením jídelníčku, bohužel však tento lov zredukoval jejich počty. V případě Acratocna to však není potvrzeno. Někteří z Acratocnových prehistorických příbuzných, jako karibský Megalocnus, vyhynuli asi před 5000 lety, kdežto první lidští obyvatelé Karibiku se zde objevili v době před 4000 lety. Otázkou je, zda byli pozemní lenochodi již vyhynulí, anebo se s nimi lidé ještě setkali. I kdyby se tak stalo, pozemní lenochodi byli už v té době na pokraji vyhynutí...

Zdroj obrázku:

https://en.wikipedia.org/wiki/Acratocnus#/media/File:Habanocnus.JPG

Projekt o vyhynulých zvířatech Karibiku bude pokračovat...

Útěk před časem-část 3.

Pokračování příběhů Džungle času, Zpět do Džungle času a George McCann ztracen v čase je v plném proudu. V minulé části Útěku před časem jste se dočetli o záchraně George McCanna, do té doby uvězněného v nedaleké budoucnosti, v níž bylo lidstvo záhadně vyhubeno. Poručík Dwayne Jackson z americké armády popsal Georgovi, zprvu zmatenému z pobytu v současném Chicagu, jak ho zachránil. Při obědě mu pak sdělil něco velmi podstatného...

ÚTĚK PŘED ČASEM-ČÁST 3.:

"Moje oblíbené," usmál se George, když pohlédl na talíř zdobený dvěma cukrem posypanými sladkými knedlíky. "Višňové, pane. Věřím, že Vám budou chutnat," řekl číšník. "Jsou výtečné," řekl George a chystal se dodat: "Milionkrát lepší, než larvy hmyzu, které jsem musel jíst celý měsíc.", ale nakonec to neudělal. Navíc v celé jídelně mluvil jen on s číšníkem, všichni vojáci v základně byli zticha a snažili se své obědy sníst, co nejdříve to jen šlo. "Nebude-li Vám to vadit," promluvil na něj po chvilce Dwayne, "sdělil bych Vám tu důležitou věc." George pokývl hlavou. "V době, kdy jste byl ztracen v čase, se začaly dít podivné věci. Podívejte," začal tedy Dwayne a ukázal Georgovi titulní stránku novin The Costa Rican Times. Nacházela se na ní pochybná černobílá fotografie světlého, dvounohého netvora s obrovskou hlavou plnou zubů, jež byly na fotografii rozmazány, a s růžky nad očima. "To je nepochybně nějaký druh dinosaura, masožravce," řekl na to George. "Právě o to jde. To zvíře nebylo zpozorováno jen jednou, ale vícekrát. Údajně se toulá kostarickými pralesy a míří čím dál blíž k San José, hlavnímu městu," vysvětloval dále Dwayne. "Myslíte, že pochází z Džungle času? Z Panamy?" optal se ho George. "Jsme si tím jisti. Když jsme pro Vás šli a zavítali do Džungle času, jednoduše jsme se do té rezervace dostali. A to proto, že její oplocení bylo poničené. Tolik obrovských, třeba čtyři metry širokých děr v plotě jsem osobně nikdy neviděl. Věřím, že ohrada Džungle času je silná, to ano. Ale zvířata jí přesto doslova procházejí. Šíří se dál a dál od Džungle času, zatím máme zprávy o jejich možném výskytu v Kostarice, zdá se však, že některá míří i na opačnou stranu, k Panamskému průlivu. Představte si, co by se stalo, kdyby se nějaký Tyrannosaurus či jiný super-predátor vrhl na lodě v nejslavnějším průlivu na světě. To přece nesmíme dopustit," mluvil dále Dwayne. "Můj bože," řekl George a chytl se za čelo, "tohle je moje noční můra. Zvířata nakonec z Džungle času přece jenom unikají. Že jsme kdysi přepnuli to elektrické vedení! Když jsme totiž z rezervace před deseti lety utíkali, museli jsme přetnout dráty, které zásobovali ohradu elektřinou. Mysleli jsme, že plot je dost silný na to, aby tam zvířata udržel i nadále, ale teď, po deseti letech, se ukazuje, že jsem se zase mýlil..." "Nebojte, pane McCanne," uklidňoval ho Dwayne, "z Vaší nejhorší noční můry už jste venku. Ze ztracence v čase se znovu stal velký paleontolog, věřte mi. Jen je na čase skončit tu celou věc s Džunglí času." "Jak to myslíte? Zničit jí?" vyhrkl George. "Ne, nebojte. Džungle času klidně může existovat. Ale je třeba zastavit řádění těch zvířat, která z ní unikají, a zastavit řádění stroje času, který se neustále zapíná a vypíná. Pochopili jsme to tak, že se stroj času, napojený na geotermální energii, občas sám zapne, což vytvoří časovou smyčku v nějakém období pravěku. Tou smyčkou projde do Džungle času nějaké zvíře nebo klidně třeba stádo zvířat, pak se stroj času vypne, smyčka zmizí, a zvířata zůstanou 'uvězněna' v současnosti. Některá jsou obrovská a z rezervace unikají. Potřebujeme tedy zjistit, jak stroj času zničit," mluvil dále Dwayne. Georgovi probleskla hlavou vzpomínka na šek, na který kdysi Rodríguez Edgar Corwin napsal, kolik stroj času stál a kolik on sám jakožto finanční podporovatel projektu zaplatí. Podíval se na Dwayna trochu smutně. "Nic jiného nelze udělat. Stroj času musí být zničen, jinak se Džungle času stane velkým nebezpečím. Jak víte, zvířata se odtamtud rychle šíří," řekl Georgovi poručík. "Dobrá. Asi budete potřebovat mou pomoc, že?" řekl již zklidněný George. "Přesně tak, pane. Vy jediný nám můžete pomoci," zněla odpověď.

Uběhlo pár dní, které George strávil ve vojenské základně. Zcela se proměnil. Poprvé se po dlouhé době hladce oholil, díky čemuž vypadal jako tehdy, před deseti lety. Zdálo se mu, že omládl. Vojáci ho později zavezli zpět do jeho domu. George si vzpomněl na tu hořkou chvíli, kdy mu filmař Ian Palmer nabídl roli průvodce na dokumentaristickém výletu do Džungle času, který skončil tak tvrdě a pro George takřka smrtelně. Dva dny strávil George doma. Pak nadešla chvíle odletu. Let do Panamy byl dlouhý. Na letišti v Ciudad de Panamá se George musel zastavit u recepce. Jeremy Stewarts zde však nebyl. Mladou slečnu, která měla toho dne směnu, George jen poprosil, aby svému kolegovi zanechala vzkaz, který mu George napsal. Děkoval mu v něm za to, že pro něj Jeremy nechal poslat americkou armádu, která mu nakonec zachránila život. Z letiště vyrazili přímo do panamského deštného lesa. Neušli ani dva kilometry, když spatřili první stopu dinosaura daleko od Džungle času. "Víte, co je tohle?" zeptal se Dwayne. George se chtěl na stopu podívat, ale předběhl ho ten druhý paleontolog, Lawrence Lynn. Byl to starší, holohlavý pán s šedou bradkou, brýlemi, žlutými zuby a úzkým úsměvem. Chichotal se a řekl: "To vypadá na nějakého ornithomimosaura. Mohl by to být třeba Struthiomimus. Délka tak tři metry." George jen pokývl hlavou na znamení souhlasu. Na starého pána byl Lawrence Lynn až příliš nadšený. George se ho zeptal, proč. Lawrence řekl, že ho nadchlo hledání George McCanna v minulosti, a od té doby se prý nemůže odtrhnout od studia prehistorické zvěře, živoucí prehistorické zvěře. "Aha," pomyslel si George, "tady si někdo z mých chyb dělá úspěšný závěr kariéry." V podvečer dorazila velká skupina vojáků se dvěma paleontology k Džungli času. Prošli velkým otvorem v plotě. "Tohle místo se mi hrozně líbí, je plné tak zajímavých zvířat!" smál se Lawrence Lynn. "Mě se tedy moc nelíbí," řekl George, "nadělali jsme tu spoustu chyb." "Vždyť bylo vaším snem Džungli času udržet, ne?" zeptal se ho překvapeně Lawrence. "Jo. Ale měli jsme to udělat jinak. Stroj času měl být zničen. Pak by se nestaly ty strašné věci, které mě potkaly..." řekl mu George. "Myslíte, že se ke stroji času dostaneme brzy?" zeptal se Dwayne. George se mu chystal odpovědět, ale najednou se ozval pištivý zvuk. Třepot křídel jako by všechny omámil. Všichni se začali dívat tím směrem, odkud zvuk vycházel. Byl stále blíž a blíž. Jak třepot křídel sílil, ozývalo se jen více a více pištivých zvuků. "Ne!!!" zařval George. Náhle z houštiny vyletělo obrovské hejno Anurognathů. "Pryč! Okamžitě pryč!!!" řval George. "Střílejte, chlapi!" velel Dwayne a celá četa začala pálit ze samopalů. "Tyhle nikdy nepostřílíte!" křičel George. "To chce plamenomety, tak jako kdysi, před deseti lety! S tímhle nic nesvedete... Do Prčic, utíkejte všichni!!!" Vojáci se dali na útěk. Utíkali za Georgem, který je vedl přímo k budovám, z nichž v jedné se stroj času nacházel. Anurognathové napadli jednoho vojáka, ale pouze ho pokousali a pak odletěli. Jaká to byla úleva. Před budovou, v níž se osudný vynález nacházel, nalezl George spoustu prehistorických rostlin. "Páni, vypadají nádherně! Tohle tu posledně nerostlo!" šílel nadšený Lawrence. "Propána, vždyť to jsou jurské kapraďorosty. Časovou smyčkou se sem muselo dostat tolik semen pravěkých rostlin, že se za chvíli mohou stát invazivním druhem," řekl George. Náhle je vyrušil řev. Nějaký voják vřískal a řval o pomoc. Dwayne popadl svou samopal a běžel mu na pomoc. Prohrábl rukou křovisko a odhalil tělo vojáka marně se snažící vymanit se ze spárů Deinonycha. Dwayne na zvíře dvakrát vystřelil, ale tím ho jen naštval. Deinonychus nechal zraněného vojáka ležet a vyběhl přímo proti Dwaynovi. Celá četa vojáků začala s palbou a tak Deinonychus lehl k zemi dříve, než stačil Dwaynovi něco udělat. Ten si jen utřel pot z čela a poručil vojákům, ať se postarají o zraněného. Vrátil se k Georgovi a Lawrencovi. Zrovna vcházeli do stavení se strojem...

"Zničíme stroj času a všechno bude v pořádku," řekl poručík. "Dobrá. Nechte mě to udělat," řekl George. Popadl velkou železnou tyč a začal do celého vynálezu bušit. Ozývaly se zvuky zkratů, drobných výbuchů uvnitř stroje a nakonec hlasité "Zzz!!!". Tím bylo vše ukončeno. "Teď musíme tohle místo opustit," řekl Dwayne. Cestou zpět prošli okolo stáda Camptosaurů. Opět ho doprovázela samice Kentrosaura, pořád ta stejná. George si vzpomněl na to, jak veterináře, který ji ošetřoval, zabil Dromaeosaurus. Celý příběh Džungle času se mu opět přehrál v hlavě. Vyjít z ohromné rezervace uprostřed pralesa nebylo tak nebezpečné, jako sem přijít. Kupodivu nebyl tým následován žádnými hladovými netvory. Padla však tma a tak byl uprostřed pralesa postaven provizorní tábor. George ulehl do stanu a brzy usnul. Po půlnoci se však probudil. Jeho stanu se dotýkal čumák nějakého zvířete. George se zděsil. Vzal si však pistoli a rychle ze stanu vyskočil. Spatřil celkem malého ještěra, jak stan zkoumá. Chytil ho za hlavou. "To není možné. Vždyť to je Estesia! Taky ona prošla časovou smyčkou!" řekl. Nechal však zvíře jít. Odchyt tvorů, kteří z rezervace unikli, nastane až někdy jindy. Ráno se dala četa na pochod. Mnoho hodin poté dorazila na okraj hlavního města země. "Nyní je na čase odletět do Kostariky. Řádí tam to zvíře, které z Džungle času uniklo. Prý napadá krávy na pastvinách, ale jinak se ukrývá v kostarických pralesích," sdělil Georgovi Dwayne. "Myslím, že je to Allosaurus. Ty růžky na hlavě, tvar lebky. Vím, že všechny fotky toho zvířete jsou rozmazané, ale prostě jsem si jistej, že je to Allosaurus, ať to chceš, nebo ne," mluvil otravným tónem Lawrence. "Odchytíme ho," řekl Dwayne. George souhlasil...

Jak si George, Lawrence, Dwayne a vojáci poradí s Allosaurem, nebezpečným masožravcem z období Jury, který nebyl mezi zvířaty, které George McCann a jeho přátelé v Džungli času zkoumali, a nezná tedy všechny aspekty chování tohoto agresivního predátora? A opravdu se část problému vyřešila pouhým zničením stroje času? Nic není tak jednoduché, jak to vypadá...