středa 5. července 2017

Útěk před časem-část 1.

V přání k minulým Vánocům jsem uvedl, že napíši pokračování jednoho z mých velkých příběhů. Neměl jsem však na mysli příběh Lovci kryptidů. Chtěl jsem nastínit existenci nadcházejícího pokračování mé ságy příběhů, jež je složena z mých nejoblíbenějších, které jsem zatím napsal... O letních prázdninách v roce 2014 jsem začal psát příběh Džungle času, který měl tehdy celkově úspěch. Jistě si pamatujete na slibný projekt amerických vědců v panamské džungli. Z pouhého výzkumného procesu se nakonec stal boj o přežití, v němž zahynula řada pracovníků Džungle času i samotných obyvatel Panamy. George McCann, paleontolog, který za vším stál, nakonec všech událostí litoval. O deset let později se však do Džungle času vrátil (druhý díl, Zpět do Džungle času) s filmařskou expedicí, která mu nabídla velkou finanční odměnu za roli průvodce. Výsledek byl pro George katastrofální. Se zvukařem Dixonem a tvrdým mužem džungle Fernandem zůstal ztracen v čase a potuloval se s nimi po různých geologických obdobích (třetí díl, George McCann ztracen v čase). Poslední část příběhu jsem napsal 22. února 2015. Skončila velmi otevřeně; George McCann se záhadně pomocí časové smyčky dostal do budoucnosti. Na cestování do budoucnosti nebyly časové smyčky ani samotný stroj času, který byl v Džungli času využit, uzpůsobeni. George zůstal, celý zahořklý po celém nebezpečném dobrodružství, uvězněn v budoucím světě bez lidí. A co se zdálo jako zápletka, na kterou naváže další část příběhu, skončilo pro George jako trpná porážka. Takový měl být konec celé série příběhů o Džungli času... Avšak již delší dobu jsem jako autor přemýšlel, zda mám George McCanna, postavu, kterou jsem si oblíbil, nechat zemřít ve světě plném obřího hmyzu a poničených mrakodrapů, v němž může zemřít zrovna tak kvůli strachu a šílenství ze samoty, jako kvůli ostrým kusadlům nových obyvatel Země. Žádný z mých příběhů ještě neskončil tak špatně. A tak jsem se právě již minulý rok rozhodl, že pokračování musí přijít. Tentokrát je to spíše osobní záležitost, neboť jako autor cítím, že příběh o čase a jeho tajemné síle ještě neskončil. A tak se George McCann vrací, a s ním přichází i čtvrtá část série o Džungli času... Velmi bych si přál, abyste si ji užili stejně tak, jako si její psaní užiji já sám!

ÚTĚK PŘED ČASEM-ČÁST 1.:
Rudé sluneční paprsky líně prorazily temnotu. Okraj žhavé hvězdy, kdysi tak životodárné pro lidstvo, oslňoval svým světlem poničený svět. Polorozbořené mrakodrapy vrhaly strašidelné stíny, které si svými tvary a velikostmi nezadaly ani s hrůzou největších dravých dinosaurů. Pro člověka, který by v takovém světě žil, by takové úkazy znamenaly jen památku po hrůzné dychtivosti lidstva ovládnout přírodu. Celou tu plošinu plnou smetí a odpadu, celé Chicago a vůbec celý svět však neobýval jediný člověk. Všichni zmizeli a v této době již nikdo a nic nevěděli, proč. A přesto jeden cestovatel v čase přežíval v tomto výjevu z hororového filmu. Byla to pro něj noční můra. Byl tou tajemnou silou, která mu kdysi umožnila studovat prehistorické tvory, vysazen ve vlastním domově, v Chicagu, a přesto ne v současnosti. Snad to bylo jednadvacáté století, snad ne? George McCann měl však ve všem jasno: zde prohrál. Uběhl už měsíc od doby, kdy do světa budoucnosti přišel. Tehdy se baterie přístroje s časovou smyčkou vybila. Vysílačka, přes kterou kdysi poslal vzkaz z minulosti Jeremymu Stewartsovi, stále fungovala, ale nikdy mu nikdo na jeho zprávu neodpověděl. A jak čas plynul, den za dnem, George stále více litoval toho, že "Džungli času" vůbec vymyslel, a že jej to vše ohledně cestování v čase někdy napadlo. Teď za to sám platil tvrdou daň. Slunce již vystoupilo nad obzor a George, dosud přemýšlející o svých nebezpečných dobrodružstvích i svém trpkém konci zde v budoucnosti, konečně vstal. Byl celý vysílený. Jeho šedobéžová košile, nyní dokonale zčernaná kvůli nečistotám, byla zcela roztrhána na cáry. Kalhoty už měl až po kolena roztrhané na třásně a boty byly kompletně okopány. Jen klobouk, tak výrazný symbol kdysi nadšeného amerického paleontologa, si stále ponechal svou čistotu. George si jej nasazoval na hlavu jen občas, jindy jej skrýval ve svém ušpiněném batohu. Dosud se nedozvěděl, do jaké doby se to vlastně dostal. Přístroj časové smyčky mu to nikdy neukázal, nebyl na to ani vyroben. Mezi troskami zde George nenalezl jediné vodítko, žádný nápis s letopočtem, ne, toto byla jednoduše blízká budoucnost. George přežíval jen díky tomu, že pojídal larvy hmyzu. Nejprve se živil syrovými larvami, nyní se však naučil rozdělávat oheň a tak si je opékal. Po rutinní snídani složené z larev švábů se vydal na průzkum okolí. Držel se na vyvýšenině, kterou si před měsícem nalezl. Nejdále se vydával k mostu, tam se to ale hemžilo dospělými šváby, dlouhými až 30 centimetrů, a těm se George kvůli jejich dravosti snažil vyhýbat co největším obloukem. Z toho důvodu k mostu raději nechodil příliš často. Vodu si zprvu nabíral v řece, ale když pak dostal třídenní záchvat bolestí v břiše, rozhodl se, že tak již činit nebude. Místo toho si v městském parku, který se měnil na prales plný šlahounů a lián, rozmístil několik plechovek, do nichž každé ráno padala rosa. Občas i pořádně zapršelo, a tehdy měl George jedinou příležitost se osprchovat. Tentokrát se vydal k velkému mrakodrapu, který však připomínal spíše nějakou zrezivělou věž ve starém přístavu. Zabývat se páčidly skleněných dveří nebylo nutné. George prolezl velkými prasklinami ve skle. Ocitl se v temném přízemí budovy. Neměl svítilnu, ovšem jeho oči si tmě brzy přivykly. Okamžitě přiběhl k rohu poblíž schodiště, zataraseného kusy omítky a nějakými trámy. Nalezl zde velká hmyzí vajíčka, přilepená ke stěně. Všechna je umístil do své plechovky. Náhle za sebou uslyšel pískot. Jako ve snu vstal pomalu ze dřepu a otočil se na tvora, který tak pronikavý skřek vydal. Byla to obrovská krysa. S nimi George špatné zkušenosti. Tito nemilosrdní hlodavci z něj neměli strach, poněvadž dobře věděly, že George je naprosto neozbrojen a není schopen jim ublížit. Rychlostí blesku se vrhla k jeho nohám. George ucukl a vykřikl hrůzou. Po mnoha dnech ze sebe vydal hlásku. To mu najednou dodalo na sebevědomí, vždyť uslyšel hlas George McCanna! Utíkal ke dveřím a prolezl velkou prasklinou. Krysa utíkala za ním. Byla rychlejší než on, avšak George se vyšplhal na jeden z telegrafních sloupů a tím unikl jejím ostrým zubům. Nebylo pochyb, že obří krysa by jej již ráda viděla mrtvého, stejně jako všichni její bratři, sestry, strýčkové i tetičky. Za pár minut se vzdálila a George seskočil dolů, a utíkal do svého úkrytu jak jen nejrychleji mohl...


Proklouzl skulinou, která vedla do prostorného sklepení vysoké budovy. Byl zde nízký strop, proto zde George mohl lézt jen po kolenou. Cítil se zde však bezpečně. Zatarasil vchod tak, aby do něj žádná velká krysa nestrčila svůj ohyzdný obličej a obrátil svou pozornost k uhasínajícímu ohni uprostřed sklepení. Přiložil do něj hrst větviček, které nasbíral v parku, a oheň ho hned trochu rozradostnil. Nabodal na dva ostré, tenké klacíky hmyzí vajíčka, která právě uloupil a opekl si je. Potom se uložil ke
spánku. Odpoledne ho probudily šustivé zvuky. Něco se snad dostalo do jeho úkrytu! Otevřel oči a zpozoroval tři obří šváby, jak zrovna prorazili skulinu. Nevěděl, jak se jim to podařilo, ale nemělo cenu nad tím přemýšlet. Neměl, jak se bránit, tak se George dal na okamžitý ústup. Měl tu nouzový východ. Odkryl zrezavělou mříž a skočil do kanálu, kterým nyní neproudila již žádná voda. Pak za sebou mříž zavřel. Nevěděl, že se právě dostal do teritoria obrovského zabijáka, žijícího tajně v podzemí poničeného Chicaga. Kráčel k nejbližšímu otvoru, kterým pronikalo seshora světlo. A tu náhle uslyšel klapavé zvuky končetin nějakého členovce. V té tmě nějakých deset metrů za sebou spatřil ohavný zjev. Opět ze sebe vydal zvuk plný hrůzy, ale tím zároveň nabyl jinak poloztraceného vědomí, jež mu jinak způsobovalo trápení ze ztráty v budoucnosti a osamění. Přiběl k otvoru a silou vyrval poklop. Nebyl nijak silný, zvláště po měsíci stráveném v tomto děsivém světě, ale odstranit zrezivělý poklop bylo vážně snadné. Utíkal dál po špinavé asfaltové silnici. Z kanalizace mezitím vylezla obrovitá stonožka. Musela mít minimálně čtyři metry na délku a Georgovi, který si po mnoha dnech uvědomil, co bylo jeho povoláním, se vybavilo v mysli jméno Arthropleura. Vzpomněl si na setkání s tou obří stonožkou v období Karbonu. Tato stonožka však mnohem více připomínala ty dnešní. Byla to v podstatě její zvětšená verze. Lišila se od nich jen svou velikostí. George při běhu sípal, byl zcela znaven a jen tak tak se protáhl vstupem do nějakého domu. Stonožka se hnala za ním. Prorazila vchod a donutila George stáhnout se ke zdi. Z George lil pot a začínala ho bolet hlava. Trochu churavěl už delší dobu, ale nyní se ho vše zmocnilo naráz. Klesl k zemi, neschopen boje, který by tak jako tak skončil dobře jen pro stonožku. Očekával už jen svou smrt. Ještě ze sebe vydal poslední křik. Sám se divil, jak pronikavý byl. Nato se před jeho očima začaly objevovat mžitky. Velká stonožka se měnila v rozmazaný patvar. Jak se k němu pomalu blížila, její ohromná kusadla připomínala kulaté míčky. Pak se náhle ozval jakýsi zvuk. George omdléval hrůzou, ale ten zvuk poznal. To přece nemůže být pravda! Odmítal tomu uvěřit! Ne, skutečně, nemýlil se! Ten zvuk je mu známý. "Tady je!", to přece byla lidská slova. Teď ale přece nemůže omdlít! Snad jsou tu lidé! A snad jej chtějí zachránit před jistou smrtí! George bojoval sám se sebou, zatímco se stonožka vyděšeně otáčela a sama se setkávala se svým koncem. Když padla, mžitky před Georgovýma očima na chvilku zmizely. Viděl světlo baterky. Oči se mu otevřely a třesoucí se ruku natahoval k temné postavě. Za ní přicházela další. Viděl, že se na něj obě lidské postavy dívají. Když se k němu začaly blížit, ztratil vědomí...

Co má znamenat přítomnost lidí v budoucnosti? Bude snad George zachráněn? Zachránil se snad Fernando před dravými dinosaury a přivedl mu pomoc, nebo snad vděčí za záchranu Jeremymu Stewartovi? A jak ho mohli lidé nalézt v době, do níž se žádný člověk nikdy neměl dostat? Není to jen nějaký sen? Nebo je budoucnost skutečně obývána přežívající skupinou lidí? Na tyto jednoduché otázky se nám možná dostane složitá odpověď, rozhodně se jí však dočkáme ve druhé části příběhu Útěk před časem!!!

Žádné komentáře:

Okomentovat

Nejčtenější