Včera jsem nenapsal žádný článek, protože jsem byl ve Vídni. Dnes jsem však zpět doma a jelikož je pátek, píši další část Správce dinosauřího parku...
Nový výběh pro Teleocerase
Dinosauří park se vylidňuje. Letní prázdniny jsou totiž v plném proudu a tak se většina pracovníků hromadně vydává zpět do svých domovů, do Velké Británie, Spojených států, Kanady, Austrálie i jiných zemí, odkud jsou, aby si užili několik týdnů se svými přáteli a rodinami. V Dinosauřím parku nás tedy zůstává jen několik. Momentálně je nás sedm, ale jeden veterinář v neděli odjede domů, do Německa, a tak nás zde zůstane jen šest. Pracovat s pravěkými zvířaty, čistit jejich výběhy, udržovat cesty, chodníky, vyzvedávat náklady z lodí a letadel a přitom si ze všeho dělat legraci je složité, je-li Vás na Tedově ostrově jen sedm. Obvykle se celý den nezastavíme. Hromadný odjezd našich přátel, včetně ředitele parku Charlese a mého přítele, vtipálka a přírodovědce Olivera, nastal v pondělí brzy ráno. Od té doby se potýkáme se všemi problémy sami, jako bychom byli izolováni od okolního světa. Každý den se vracím do svého domku za Leptoceratopsem Dinem zcela znaven. Nemá cenu sledovat noviny, když se mé oči po celodenní práci jen klíží. Včera večer jsem si však alespoň vyšel na útes na jižním pobřeží a díval se, jak daleko na západě mizí rudé slunko za obrovskou plochou poklidně se pohupující vody. Sledoval jsem noční ptakoještěry, jak přilétají k Tedově ostrovu z Isle of Die a loví nad ním hmyz a ve vodách poblíž ostrova také ryby. Nejmajestátnějším úkazem byl zajisté Ornithocheirus. Obr s dvanáctimetrovým rozpětím křídel proletěl vysoko nad mou postavou, takřka již v hluboké temnotě. Jen poslední večerní paprsky osvětlovaly jeho křídla, tenké blány napjaté mezi předními a zadními končetinami, a ty se leskly a třpytily tmavě rudou, avšak do očí bijící barvou. Tento zážitek byl ještě posílen Ornithocheirovým krákáním, jež ve mne vytvořilo dojem, že se dívám na neuvěřitelně starého živočicha, a že jsem se vrátil do pravěku. Ale ono to tak skoro je. Tito tvorové jsou z pravěku! Rozhodně nejsou nudní, jak si někteří lidé myslí, protože dokáží být dosti vypočítaví nebo nebezpeční. A to platí i v případě našich Teleocerasů. Od června 2014 chováme v parku samici s mládětem. Mládě však za tři roky dospělo a stal se z něj poměrně agresivní sameček. Tento týden jsme se pustili do velmi obtížného úkolu: v sedmi dokončit stavbu velké ohrady pro samce Teleocerase...
Zabodávat těžké, kompaktní dřevěné kůly do měkké hlíny nám sice působilo potíže až po několika hodinách intenzivní práce, přesto jsme však naříkali, že jsme se do celé věci nepustili už o týden dříve. Pravda, bylo třeba začít se stavbou Giganotosauří ohrady, kterou jsme dodnes nedostavěli, ale Teleoceras si už minulý týden žádal více pozornosti. Začal totiž vrážet do své matky, zaháněl ji do kouta výběhu a zuřivě na ní funěl. Nebylo pochyb, že kdyby chtěl, mohl by ji i zabít. Tento mladý nosorožčí samec se totiž rozhodl uhájit si teritorium. Avšak vlastníkem teritoria byla matka. Z tohoto důvodu ji začal napadat. Zranění nebyla vážná, naopak, takřka žádná zranění nebyla zaznamenána, ale i tak je jisté, že dříve či později by mladý Teleoceras matku klidně zabil jen proto, aby se cítil být pánem svého území. V pondělí odpoledne jsme ho převezli do provizorní ohrady, kde se nachází i nyní. Stavíme pro něj tedy výběh. Ještě že nám do toho neprší. Místo toho je parno, dusno a horko. Na nebi se sice čas od času objeví pár mráčků a na několik minut se strhne přeháňka, ale jinak pracujeme v hrozném horku. Mohu si však slíbit, že výběh se během několika příštích dnů dostaví. Prostě musíme jen vytvořit ohradu kolem kupy vegetace, to je celé...
Brzy napíši článek o Přírodovědném muzeu ve Vídni, které jsem včera navštívil. Máte tedy, na co se těšit! Za týden očekávejte další část Správce dinosauřího parku...
Žádné komentáře:
Okomentovat