Správce dinosauřího parku - Nelehký odchyt Archaeopteryxe

Týden utekl rychlostí blesku a tak se dnes, v pátek 4. března, opět vracíme na malý ostrov v Tichém oceánu za našimi přáteli z Dinosauřího parku... Co nového asi zažili?

Nelehký odchyt Archaeopteryxe

Po návratu z jednání o budoucnosti Isle of Die nás čekalo v Dinosauřím parku pořádné překvapení. Když jsme v neděli odpoledne vstoupili do středu ostrova, spatřili jsme spoustu poničených budov. Některé stromy byly vyvráceny ze země, všude se válely kusy zdí a nábytku, a kdesi v dálce se skupinka lidí dohadovala, co teď bude dál. Když si nás všimli, rozběhli se za námi. Robert, jeden ze správců hlavní budovy, nás informoval o nečekaném zvratu v chovu Deinotheria. Už krátce po našem odletu se prý velký samec vylámal ze své ohrady. Ta byla přinejmenším desetkrát silnější, než ta, kterou zničil už před téměř dvěma lety, když jej Oliver přivezl. Zdá se, že náš svěřenec zesílil. Deinotherium se vrhlo přímo do centra ostrova, rozzuřeně po něm pobíhalo a děsilo každého, kdo byl v tu chvíli jak venku, tak uvnitř svého stavení. Při pádu jednoho domku zahynuli dva lidé, další dva byli hlučným monstem udupáni. Jednoho z ošetřovatelů Deinotherium doslova nabralo na chobot, naštěstí jej nevyzvedlo vzhůru a vyplašený jen utíkal jako zajíc, snažící se uniknout bystré a rychlé lišce. Celkem tedy zahynuli čtyři lidé. O úniku obra se samozřejmě brzy dozvěděli rangeři, a odchytili ho. Hlavní budova jako zázrakem pohromu přečkala. Ne všechna okolní stavení byla zničena, takže škody nejsou tak velké, jak se zprvu očekávalo. To bylo tedy překvapení! Taková strašná událost! Ještě štěstí, že ten hromotluk s chobotem minul můj dům, a s ním i výběh Leptoceratopse Dina, sídlícího v mém sousedství. Další pravěký tvor nám z výběhu utekl ve středu. Tentokrát jsem to byl já, kdo se s tím měl vypořádat. Byl to jeden z našich tří Archaeopteryxů, praptáků, kterých si v parku velmi vážíme, možná i díky vědeckému výzkumu, jenž se na ně zaměřuje. Samička Archaeopteryxe využila momentu překvapení, a když krmič, otevírající výběh, donesl nějaký hmyz k obědu-frnk! A byla pryč! Vylezla na nějaký strom poblíž aviaria, tedy ptačí budovy, a skryla se v listí. Vyděšený krmič nám nechtěl dělat problémy, a zkusil ji chytit sám. Přitom vyšplhal na jeden ze stromů. Jakmile se ocitl ve výšce asi patnácti metrů, a pohlédl na strom vedlejší, zjistil, že se zmýlil. Archaeopteryx byl totiž skryt právě na tom vedlejším stromě. Krmiči trvalo hodnou chvíli, než slezl dolů, a pak vyšplhal na druhý strom. Když se tak stalo, a samičku Archaeopteryxe měl doslova na dosah ruky, uletěla. Krmič trochu zpanikařil a ze stromu téměř spadl, možná i proto, že se tak rychlého pohybu zvířete lekl. Okamžitě utíkal za rangery, aby je na situaci upozornil...

Při svém sprintu ovšem narazil na mě. Zrovna jsem se chystal nakrmit několik z našich zvířat: nesl jsem čerstvé fláky masa děsoptáku Mesembriornisovi, několik zmražených ryb pro našeho hada Pachyrhachise, a trochu salátu pro dvojici Teleocerasů. Když mi krmič sdělil, co se stalo, vše jsem odhodil, a utíkal k místu nehody. Archaeopteryx už tam pochopitelně nebyl, ale já se prostě musel přesvědčit. Poručil jsem svému společníkovi, ať běží upozornit rangery, ke kterým už měl předtím namířeno. Sám jsem se pokusil Archaeopteryxe stopovat. Nebylo to nic lehkého, protože stopy za sebou nezanechával. Takový mistrovský letec Vám dokáže zmizet pěkně rychle. Riziko, že by odletěl z ostrova, neexistuje, ale že by třeba sedl do tlamy nějakému dravému dinosaurovi u nás v parku... Toho jsem se bál nejvíce. Proběhl jsem okolí několika ohrad, včetně té se Siamotyrannem. Později jsem zamířil k Erythrosuchovi-v tu chvíli se mi zastavilo srdce! Erythrosuchus zrovna něco požíral. Jen ať to není náš Archaeopteryx, pomyslel jsem si. Nebylo to tak, Eric měl zrovna oběd. Rangeři už po utečenci také pátrali, bohužel však neúspěšně. Po třech hodinách jsem doběhl na pobřeží. Archaeopteryx zrovna lezl na jeden z útesů! To tedy byla náhoda. Bohužel, mé prsty ani v nejmenším nepřipomínají ostré drápky Archaeopteryxovy. Se šplháním jsem měl značné potíže. Když jsem téměř dosáhl vrcholu, a prapták mi uletěl, uklouzl jsem a padal dolů. Byl to vážně tvrdý pád... Útes nebyl zase tak vysoký, ale ta rána, co jsem dostal do zad... Na místě jsem ležel dobré tři minuty, než jsem se pomalu zvedl. Páteř jsem si sice nezlomil, a nezabil se, ale zvíře mi uniklo. Viděl jsem jej plachtit nízko nad blízkým lesíkem, čerstvě vysazeným. Perfektní, řekl jsem si. Na takové ploše se stromky, sahajícími člověku zhruba po pás, mi prapták nemohl uniknout. Nedávný déšť však způsobil, že byla oblast trochu zaplavena. Opět jsem měl Archaeopteryxe skoro na dosah, když jsem zapadl do zhruba osmdesát centimetrů hluboké louže. Mlaskavé bahno mne zpomalilo. Pronásledoval jsem našeho uprchlíka i nadále, až pak byl odchycen. Paradoxně jsem to nebyl já, kdo jej dostal, ale rangeři. Poděkovali mi však za to, že jsem jim ho tak skvěle nahnal do sítí. Raději jsem jim ani nevysvětlil, jak nelehký odchyt to pro mne byl...

Další část Správce dinosauřího parku napíši zase za týden! Do té doby se však v parku může přihodit řada dalších, neobvyklých věcí...