Pravěké safari-Cesta obrů (3/3)

Zatím poslední část najdete tady: http://blogorgonopsid.blog.cz/1309/praveke-safari-cesta-obru-2-3 .

Pravěké safari-Cesta obrů-třetí část:

Bylo na čase zapojit do našeho safari další technologie jedenadvacátého století. Sledoval jsem stádo Diplodoků. putující už třetího dne po solných pláních, díky ultralightu. Zbytek týmu se stáhl více na sever a já jen slíbil, že migrační trasu natočím. Ale obři měli mít společnost. Ne mě, který je sledoval z pterosauří perspektivy, ale velké dravé dinosaury, jako je Saurophaganax. Jedna smečka včera složila takřka dospělého jedince, který jen malinko zaostával. Být poslední tady znamená být brzy mrtvý. Za teplého večera s příjemně červenou oblohou jsem na solné pláni přistál. "Hej, Jacku," oslovil mě přes vysílačku John poté, co jsem tým kontaktoval, "jak to vypadá?". "No, myslím, že slušně," řekl jsem trochu ledabyle. "Máme vyrazit?" zeptal se John. "Určitě." odpověděl jsem. Večer jsem trávil za neskutečné samoty. Stádo Diplodoků jsem nechal putovat dále na jih. Věděl jsem, že šli k jakémusi průsmyku, který se odsud zdál hezky zelený a já doufal, že za den nebo dva nás čeká les. Druhý den ráno mě vzbudil řev. Chvíli jsem utíkal směrem na jih. Predátoři si opět vybrali svou daň. Tentokrát ale neměli se zabíjením žádné problémy, mladého Diplodoka totiž skolilo vedro a nedostatek tekutin. Nebyli to Saurophaganaxové, ale jejich jen o něco málo menší příbuzní, Allosauři, které já už moc dobře znal. Poté, co mladý Diplodok naposledy vydechl, přiběhli k němu a rvali z něho kusy masa, které hned polykali. Viděl jsem i potyčku mezi dvěma mladými samci, ale ta neskončila jinak, než bez násilí. K letadlu jsem se vrátil až za největšího horka, v poledne. Konečně přijel celý přívěs i s dvěma džípy. Ultralight jsme tu nechali, každopádně tudy obyčejně žádná zvířata skoro nepochodují a tak tu neexistuje nic, co by nám ho poničilo. Zbytek cesty byl klidný...

Když druhý den ráno konečně dorazilo stádo Diplodoků k hnízdištím na jihu, všichni jsme si pořádně oddychli. Samice začaly klást vejce a zahrabávaly je do měkké půdy vlhkého jehličnatého lesa. Pláně ožily. Ale mě cosi zaujalo. Tvor, který se skrýval kdesi v podrostu. "Něco tam je..." zašeptal jsem, ale nikdo mi nevěnoval pozornost. Ostatní členové týmu balili vybavení a byli připraveni konečně opustit tuto nebezpečnou oblast. Z keříku vylezlo mládě jakéhosi dinosaura. I u tak malého dinosauříka byl patrný trn na nose. Byl to malinkatý Ceratosaurus. Vůbec se mě nebál, což mi poskytlo šanci, abych si ho i pohladil. Dotkl jsem se ho, ale malý dinosaurus začal kvičet a volat. Znehybněl jsem strachy. Rychlý dusot naznačoval, že se mládě patrně vylekalo a začalo volat matku. Ta ke mě v mžiku přišla, příliš přívětivě nevypadala. Naklonila se nade mne s otevřenou tlamou, jako bych se měl stát její další kořistí. Migraci Diplodoků jsme sice viděli, teď, když dorazili k hnízdištím, by jsme ale měli nebezpečenství Jury rychle opustit...

Příště: Jack bude putovat o 9 miliónů let zpět v čase, aby se setkal s několika zástupci pravěkých krokodýlů. Jižní Amerika však za Miocénu skýtala domov i různým dalším nebezpečným zvířatům...