Pravěký mrož-Zabiják mořských savců?

Námět i informace pro tento článek mi poskytl web Science Daily, který v nedávné době informoval o něčem velmi zajímavém. Jedná se totiž o vyřešení jedné pravěké záhady...

Dnešní mroži jsou celkově poklidná zvířata, žijící ve studených vodách Arktidy. Na mnoha fotografiích či v mnoha filmech je uvidíme shromažďovat se na ledových krách. Živí se bezobratlými živočichy, obývajícími mořské dno. Jak samci, tak samice jsou vybaveni párem dlouhých klů, což jsou vlastně přeměněné horní špičáky. První mrožovití se zřejmě objevili ve středním Miocénu, zhruba před 15 miliony let... Jak už tedy bylo zmíněno, dnešní mroži požírají drobné živočichy. Avšak co jejich prehistoričtí příbuzní a předchůdci? Když byl v 80. letech v Kalifornii v USA nalezen jeden z nejstarších mrožů, vynořily se teorie o jeho neobvyklých potravních zvycích. Dostal jméno Pelagiarctos thomasi (popsán roku 1988) a žil před 13 miliony let. Jediné, co z tohoto živočicha známe, jsou čelisti. To se nezdá být mnoho, ale v případě savců jsou paleontologové často schopni určit, do jaké skupiny vlastně daný tvor patřil, a čím se živil. Pelagiarctos měl jakožto asi 2,5 metru dlouhý predátor poměrně ostré zuby. Lícní zuby pak dokonce měly dva kořeny. Tím nemálo připomínají zuby některých suchozemských šelem, jako jsou hyeny... Často se setkáme s interpretací Pelagiarctose jakožto zabijáka mořských savců, jehož zuby k tomu byly dokonale uzpůsobeny. Podle některých starých výzkumů snad byly jeho čelisti schopny drtit kosti. Takový tvor by byl zřejmě vrcholným predátorem miocénních vod Kalifornie. Tehdejší kytovci, jako pravěký vorvaň Aulophyseter dosahující délky až 6 metrů nebo ploutvonožci rodu Allodesmus mohli být vítanou kořistí. Nyní se však pohled na Pelagiarctose změnil. Novozélandští vědci z Univerzity v Otagu publikovali výsledky svého výzkumu, v nichž srovnávají strukturu zubů kalifornského Pelagiarctose a lachtanů a tuleňů obývajících pobřeží Nového Zélandu. Sklovina zubů všech zkoumaných ploutvonožců byla překvapivě podobná, dokonce by se dalo říci, že až na několik pod mikroskopem viditelných detailů stejná. Dnešní lachtani a tuleni jsou především lovci mořských bezobratlých, včetně krakatic. To vše tedy nasvědčuje, že Pelagiarctos zřejmě nebyl tím obávaným zabijákem pravěkých velryb a dalších mořských savců. Specializoval se spíše na lov kořisti s měkkým tělem. Pokud měl opravdu tak silný skus, jak se předpokládá, pak mohl měkkou kořist zabít ve vteřině jediným kousnutím. Ty masivní čelisti tedy zřejmě nesloužily k drcení kostí... Pelagiarctos asi nebyl zabijákem velkých obratlovců, nicméně svými potravními zvyky se stále nepodobal dnešním mrožům. Mnohá tajemství tohoto zvířete však ještě čekají na svůj objev...

Snad se Vám článek, popisující důkazy proti teorii Pelagiarctose jakožto zabijáka mořských savců, líbil. Do komentáře můžete napsat své názory!

Svět opičích ještěrů, 7. část

Nadešel čas na poslední díl příběhu Svět opičích ještěrů! Po několik měsíců a v několika částech jsme sledovali život Megalancosaura Stephena, žijícího u napajedla v jednom z menších lesíků v jinak převážně suché, pouštní krajině prehistorické Itálie v období Triasu. Stephen čelil mnoha nebezpečím, ale žádné z nich se ještě nerovnalo tomu, jemuž se bude muset postavit tentokrát. Přežije, nebo zahyne?

Svět opičích ještěrů, 7. část:

Uběhlo pár suchých dnů. Z nebe nespadla ani kapka, vítr nepřestal nosit k napajedlu pouštní písek, a dění kolem jezera se nijak výrazně nezměnilo. Začínala doba, kdy měly začít zrát plody či semena některých stromů. V tomto období také Plateosauři kladli vejce. Po těch několika dnech se náhle zbytek stáda obrovských plazů dal do pohybu. Následoval tak již ty, kteří odešli předtím. Hnízdiště byla na dosah, Plateosauři jich dosáhli relativně brzy. Také Peteinosauři již vyvedli svá mláďata. Z vajec, která schovávali a tak pracně opečovávali v děrách v kůře stromů, se již vylíhla maličká mláďatka. Hned po vylíhnutí byla schopna letu, a tak se v průběhu těch pár dnů nad jezerem roztančila celá skupinka maličkých létajících plazů. Třepotali jemnými křídly a vytvářeli pískavé, někdy až roztomilé zvuky. Někteří Megalancosauři teď kladli vejce. Stephen neměl s ničím takovým starosti, byl totiž rád, že před pár dny vyvázl živý ze souboje s Drepanosaurem. Před ostatními Megalancosaury se sotva párkrát ukázal a k napajedlu chodil většinou po půlnoci, kdy si byl jist bezpečím vod. Samice Nothosaura se chovala nějak podivně. Poté, co zabila dva Megalancosaury bojující o samici, vůbec nebyla viděna. Také pro to měla dobrý důvod. Ve velké skalní puklině nakladla několik vajec. Nestalo se tak po útoku, ale už předtím. To byl tedy důvod, proč jakoby byla v několika posledních týdnech zcela nepřítomna. Z vajec se ke konci této periody začala líhnout mláďata. Malá Nothosauřata si prohlížela svou mámu jako si kuřata prohlíží slepici. Matka s mláďaty měla zůstat po několik dalších dnů. Eudimorphodoni a Peteinosauři pak viděli velké tělo vodního plaza následované sotva viditelnými zelenými skvrnkami na hladině. Malí Nothosaurci se nadechovali mnohem častěji než stará samice, a tak se čas od času na hladině jezera objevila zubatá tlama s nodzrami nasávajícími vzduch. Bylo paradoxem, že tato docela hezunká, jemná mláďata se jednoho dne měla stát vládci Triasských moří. Po několika dnech Nothosauři odpluli řekou právě do těch slaných vod. Na rok tu měl být od těchto predátorů klid... Megalancosauři si však stále dělali starosti, ačkoliv jejich mozek na to přímo uzpůsoben nebyl. S každým příchodem k vodě však byli nervózní. Mnozí měli ještě stále strach z toho netvora, skrývajícího se v hlubinách, ten byl však pryč. Jiní věděli, že nebezpečí se teď neschovává pod vodní hladinou, ale na břehu. Ticinosuchus! Všichni Megalancosauři ve chvíli vyšplhali na stromy. Třímetrový suchozemský krokodýl byl postrachem opičích ještěrů. V pozdním Triasu byl tento druh silně ohrožen, a již vymíral. Tento byl možná jedním z posledních desítek jedinců svého druhu, mrzutý samotář vyhýbající se Nothosaurům a Liliensternům, zato však pronásledující vše živé v době, kdy tu ti velcí vrcholní predátoři nebyli. S rychlostí na plné pecky utíkajícího varana přiběhl ke stromu a předními končetinami se opřel o jeho kmen. Nyní dosáhl na jedno z Megalancosauřích mláďat, popadl je za ocásek a jemným, avšak nesmírně účinným stiskem čelistí je zabil. Kořist pozřel na místě a pak se opět ztratil mezi nekonečnými školkami kapradin. Samice Megalancosaurů, momentálně se starající o vejce, okamžitě zkontrolovaly hnízda. Vejce nakladená mezi pukliny v zemi však nebyla poškozena. Ticinosuchové občas požírali i vejce různých zvířat, proto se jich opičí ještěři tolik báli. Stephen se Ticinosucha také zalekl. Stejně tak Drepanosaurus, žijící na vedlejším stromě. Oba vyšplhali do korun stromů... Večer byl toho dne rudý. Silně žluté slunce zacházelo mezi krvavě zbarvené červánky, táhnoucí se po celé délce oblohy. I jezero se z toho důvodu zbarvilo do ruda. Stephen se chystal na lov. Slezl ze stromu, vtrhl do kapradí a chytil švába. Náhle ucítil dusot něčích končetin. Otoči se a přímo za ním stál Ticinosuchus, opět připravený k útoku. Nejbližší stromy se nacházely desítky metrů od obou zvířat, co měl teď Stephen udělat? Neváhal a začal s útěkem. Ticinosuchus ho však v několika vteřinách dohnal. Popadl jeho ocas zakončený drápem mezi zuby. V poslední chvíli jím Stephen švihl a dráp zasáhl útočníka do jazyka. To však Stephenovi příliš nepomohlo. Ticinosuchus sevřel čelisti a opičího ještěra odhodil na vysušenou hlínu. Stephen měl mžitky před očima. Byla to opravdu silná rána. S Ticinosuchy se již ve svém životě setkal, ovšem nikdy nečelil nebezpečí tohoto rázu. Pomoc přišla v poslední chvíli! Ticinosuchus, mířící na Stephena s otevřenými čelistmi, byl zašlápnut a zardoušen jiným dravcem. Šlo o Liliensterna. Nezvykle pozdě slídil poblíž jezera. Obvykletito theropodi odcházeli s velkými prosauropody, ale tento se rozhodl zdržet. Zřejmě na svačinku, ale Ticinosuchus mu zdá se nestačil. Možná toužil po nějakém zákusku, nebo spíše předkrmu. Stephen se postavil na rozbolavěné nohy a utíkal, co mu jen stačily. Řev Liliensterna nepřipomínal nic jiného, než smrt. Stephenovi se podařilo vylézt na nejbližší stromek, ten byl však nepřesahoval výšku pěti metrů. Na tenké větvičky tam nahoře se opičí ještěr neodvážil. Zůstal tak jen několik centimetrů nad predátorovou hlavou. Liliensternus mohutným tělem vrazil do kmenu, strom se otřásl a Stephen téměř spadl. Jeho zraněný ocas, stále obtočený kolem větve, mu ovšem znovu zachránil život. Liliensternus tak učinil ještě jednou, tentokrát se kmen mladého stromu zlomil. Stephen však nespadl. Těsně před možným pádem se už zachytil větve mohutného jehličnanu, a tak když Liliensternus zjistil, kde je jeho předkrm, neměl již šanci. Zašel si pro zabitého Ticinosucha, sežral ho a pak zlesíka zmizel... Stephenovi se zranění zahojilo, ačkoliv měl na celý život v ocase pořádnou jizvu. Ostatně jako tomu bylo po soubojích s jinými zvířaty. Podařilo se mu však přežít zřejmě nejnebezpečnější etapu jeho života. Dobu, kdy se kolem jezera shromáždili velcí predátoři a ohrožovali takřka vše! Mnozí opičí ještěři nepřežili, to Stephen moc dobře věděl. Jemu se však díky obratnosti, síle i přizpůsobivosti podařilo přečkat tyto děsivé časy... Konec.

Upřímně doufám, že se Vám sedmidílný příběh Svět opičích ještěrů líbil... Do komentářů můžete psát své názory jak na tuto část, tak na příběh celkově. Budu za ně opravdu rád...

Správce dinosauřího parku - Masiakasauří problém

První červnový Správce dinosauřího parku, tedy alespoň v tomto roce, je tu! Dan Jameson Vás seznámí s problémy, jimž nyní čelí...

Masiakasauří problém

Přítomnost podivně se chovajících lidí na západu Isle of Die se během týdne téměř vůbec neřešila. Vyšel o tom sice novinový článek, který oběhl svět, letoun Ochránců pak na ostrově nezaznamenal již žádné lidi, ale kromě toho se ohledně tohoto případu nic nestalo. Snad už však bude konec těm strašným bitkám mezi námi a různými lidmi ze všech koutů světa, jež nám jdou po krku... Jak jsem už zmínil, my samotní jsme problém takřka neřešili. Za poslední dva týdny napršelo na Tedově ostrově víc vody, než kdy předtím. Množství vody zaplnilo především kanalizaci. Byla to i chyba údržbáře. Ale velký podíl na tom měla pochopitelně i dešťová voda. Jen odsát všechnu tu vodu zabralo mnoho času... Zvířatům množství vody příliš nevadí. Siamotyranna jako bychom nepoznali. Běhá po výběhu, drží se hlavně v jeho středu a vypadá velice šťastně. Také agresivní samec Deinotheria se s příchodem dešťů trochu uklidnil. Sucho asi na tato velká zvířata působilo opravdu hodně, což vedlo k jejich zuřivosti a možná i snaze dostat se ven z horkých výběhů (ačkoliv se přece mohli schovat do úkrytů). Hlavní problém se však týkal Masiakasaura. Znovu se ukázalo, že jméno, jež mu dal Oliver, se k němu hodí více, než to, kterým ho nazývám já. Joe, podle Olivera Zuboun, už několik měsíců polehává mezi křovinami a tak ho prakticky nevidíme. Až teď se ukázalo, že je aktivní hlavně v noci, a přes den se jednoduše skrývá. Zjistil to jeden ošetřovatel, který v noci dostal hlad a vydal se do hlavní budovy. Poté, co si v ledničce vybral sendvič, jen tak pro nic zkontroloval kamery. Záznam z kamer mu pak ukázal Masiakasaura hbitě běhajícího po výběhu. Hledal, kudy by z ohrady utekl. Ošetřovatele to moc nezajímalo. Mávl nad tím rukou a snědl si svůj sendvič. Potom v budově zhasnul, odešel z ní a nechal Masiakasaura, ať si dělá co chce. A právě to byla ta chyba...

Masiakasaurus přes noc našel nějakou škvíru ve výběhu a protáhl jí svou hlavu. Nápad to byl opravdu špatný, protože se jednak nedokázal protáhnout dále, a také se nemohl vrátit do původní polohy. Když šel Tim zkontrolovat ohrady masožravců, krátce po snídani, uviděl chudáka Joea (Zubouna) uvíznutého v kruhové díře, která mu div nesvírala krk. Dinosaurus zoufale pištěl, určitě mu to nebylo moc příjemné. Tim okamžitě zavolal na místo mě a další dva ošetřovatele. Jeden z nich byl právě ten pojídač sendvičů. Řekl nám, že asi ví, proč se to stalo. Pak se omluvil, a řekl, že už nám bude vždycky všechno hlásit. Tim se tomu podivil. Ne ošetřovatelově chuti na sendviče, ale spíše faktům o noční aktivitě Masiakasaura. Jen dostat zvíře z kruhové díry byl problém. Museli jsme ho uspat. Přišel jsem s dobrým plánem-část ohrady bude prostě zbořena. Jinak bychom ho odtamtud nedostali. Jenže poté, co ucítil ve své noze přítomnost uspávací šipky, začal sebou Masiakasaurus nebezpečně házet z jedné strany na druhou. Nakonec se z maléru dostal zcela sám. Nato použil své zuby k odtrhnutí šipky z nohy, což nás vyděsilo. Chvíli si nás prohlížel a pak vyběhl po Timovi. Ten okamžitě vylezl na nejbližší strom. Joe se obrátil ke mě a než jsem se nadál, kousl mě do ruky! Byla to strašná bolest! Představte si takové tesáky, vhodné k chytání ryb, projíždět Vaší rukou! Není divu, že jsem bolestí i šokem skoro omdlel. To už ale na Masiakasaura začala působit některá sedativa, jež se do něj předtím dostala. Malátný, upadl na zem, stále ovšem chňapal čelistmi. Tim seskočil ze stromu a zvíře okamžitě chytil za hlavou. To se ještě probralo, a téměř Tima koplo zadní končetinou do obličeje. Oba ošetřovatelé mu však pomohli tvora zajistit. Nakonec pomohli na nohy mě. Rána to byla dost hluboká, Masiakasaurus se mi do ruky zakousl pořádně. Musel jsem jít k lékaři, ten naštěstí vyloučil jakoukoliv otravu krve například kvůli nějakým hnijícím bakteriím, jež by měl dinosaurus v tlamě... Masiakasauří problém byl naštěstí tím jediným, který jsem během týdne musel řešit. Nemám ale nejmenších pochyb o tom, že brzy přijdou další...

Doufám, že se Vám tato část líbila. Pokračování napíši zase za týden!

Nový stříbrný had z Karibiku

Jedním z nových druhů hadů objevených tento rok, jehož nález byl vlastně ohlášen teprve nedávno, je zářivě stříbrný hroznýšovec z Karibiku. Jeho vědecký název zní Chilabothrus argentum (někdy se uvádí i Epicrates argentum). České jméno zatím nemá, v angličtině se mu však výstižně říká silver boa. Jeho šupiny mají skutečně až kovovou barvu, mezi hady je to něco vzácného. Vyskytuje se pouze na Conception Bank Island, což je neobydlený ostrov, jenž je součástí Baham. Bahamská vláda již dávno vyhlásila tento a několik dalších malých zalesněných ostrůvků jako chráněné území. To by mohlo pomoci nově objevenému druhu i nadále přežít. Zářivě stříbrný hroznýšovec byl objeven až teď, což svědčí o malém počtu těchto hadů v divoké přírodě. Z důvodu toho, že obývá malé území, je tento druh nesmírně zranitelný. Proto je podobně jako většina docela velkých, nově objevených druhů zvířat, řazen mezi kriticky ohrožená zvířata. Lidská činnost se však těchto hroznýšovců téměř nedotkla. Chilabothrus argentum byl objeven herpetologickou expedicí z Univerzity v Severní Karolíně-jeden z hadů dokonce probudil člena expedice, když mu při spánku lezl po obličeji! Týmu se podařilo nasbírat i vzorky DNA. Následující výzkum ukázal, že se Chilabothrus argentum během evoluce odtrhl od svých příbuzných před 2,7 milionu let. Celkově tento druh měří asi 1 metr na délku. Je to silný škrtič, který loví ptáky a možná i plazy. Stejně jako jeho příbuzní, i tento druh čeká v záloze na blízko se pohybující kořist. Poté po ní udělá rychlý výpad, chytne ji mezi dozadu zahnuté zuby, drží a obtočí kolem oběti jednu nebo více smyček. Následně utahuje, a tak život kořisti končí. Ta je uškrcena, je pouze mýtem, že škrcení láme kosti-takovou sílu tito hadi nemají... Tento nádherný druh musí být zachráněn před vyhynutím, žije však na území, jež je chráněno. Jen doufejme, že tito hadi přežijí a snad o nich bude v blízké budoucnosti zjištěno i více! Jelikož jde o nový druh, stále neznáme některé aspekty jeho chování...

Informace o nálezu tohoto hada jsou z www.natureworldnews.com a www.carnivoraforum.com . Z druhého uvedeného webu pochází i obrázek... Do komentářů napište, co si o novém nálezu myslíte! Mě osobně skutečně nadchnul!

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Ornithomimidae

Začíná červen, a s ním přichází i další část projektu Základní údaje o čeledích dinosaurů!

Název čeledi: Ornithomimidae,

Autor názvu a popisu: Othniel Charles Marsh, 1890,

Nejznámější dinosauři z čeledi: Ornithomimus, Struthiomimus, Gallimimus,

Doba výskytu: Pozdní Křída.

Ornithomimidi, nebo-li "napodobitelé ptáků", byli typickými pozdnokřídovými dinosaury. Vzhledem připomínali pštrosy, jelikož chodili po zadních, měli dlouhý krk a byli neobyčejně rychlí. Mezi ornithomimidy patřili zřejmě ti nejrychlejší dinosauři vůbec, schopni překonat rychlost 70 km/h i více. Čeleď Ornithomimidae se v pozdní Křídě úspěšně rozvíjela. První nám známí ornithomimidi žili před 95 miliony let. Konkrétně je jím Sinornithomimus, který v těch dobách žil v severní Číně. Avšak dobře známé druhy známe až z konce Křídy. Například Struthiomimus, žijící před 75 miliony let na území Kanady a Spojených států, byl dokonce největším severoamerickým zástupcem čeledi. Také Ornithomimus, proslavený seriálem Prehistorický park, patří mezi nejlépe prozkoumané ornithomimidy. Dalším populárním rodem je Gallimimus, nejen rychlý běžec z Jurských parků, ale i jeden z největších či dokonce největší ornithomimid. Žil v Mongolsku před 75 miliony let. V případě některých pštrosích dinosaurů (příkladem je opět Gallimumus) známe jak dospělce, tak i mladé, sotva odrostlé jedince. Pokud se ornithomimidi chovali tak, jako jejich dnešní příbuzní, pak pečovali o hnízda s vejci, a pak zřejmě i o mláďata. Byla to stádní zvířata. Již bylo zmíněno, že byli dobře stavěni k rychlému běhu-některé rody, např. Dromiceomimus z Kanady, byli velmi lehce stavěni. Nyní se vraťme k anatomii těchto zvířat. Dlouhý krk nesl malou hlavu s velkýma očima a se zobákem, který se možná trochu podobal tomu kachnímu. Protože šlo o všežravce, mohli ornithomimidi požírat jak rostliny, tak i mlže, plže či dokonce mršiny. Pokud jde o zuby, ornithomimidi je v průběhu evoluce ztráceli. Staří zástupci čeledi měli v dolní čelisti degenerované pozůstatky zubů, u mladších druhů vymizely úplně. Na předních končetinách měli tito dinosauři prsty postaveny proti sobě, což je důkaz toho, že manipulovali s potravou. Mohli předměty chytat a pevně svírat. Dalším důležitým znakem bylo peří. Pernatý pokryv měla zřejmě většina ornithomimidů. Ačkoliv jsou tito dinosauři prozkoumáni celkově dobře, stále je nejistý jejich původ. Dříve byl například za primitivního ornithomimida považován africký Elaphrosaurus, žijící už na konci Jury, avšak dnes víme, že šlo o theropoda podobnného např. Allosaurovi. Proto zřejmě i v blízké budoucnosti zůstane evoluční původ pštrosích dinosaurů záhadou...

Jako poděkování za různé informace pro článek bych chtěl uvést knihu Velcí dinosauři... Doufám, že se Vám článek o pštrosích dinosaurech líbil!

Diplomy za Květnový kvíz

Nadešel čas na rozdání diplomů! Jsem moc rád, že Květnového kvízu se zúčastnili čtyři lidé, je vždy skvělé vidět, že o soutěž má někdo zájem. Vaše výsledky byly opravdu skvělé. Protože šlo o takovou malou soutěž, a spíše než o vědomosti tu šlo tak trochu o zábavu, nejsou podle mě výsledky zase tak podstatné, ale opravdu se Vám všem dařilo. Některé otázky mohly být těžké, ale jinak jste se s kvízem vypořádali skvěle...

Bleskobleska získala 3 z 5 bodů, což je podle mě opravdu krásný výsledek!

Martinoraptor získal 4 z 5 bodů, gratuluji!

A nyní ti, co obdrželi plný počet! Nejprve uvedu JPRExe...

A Alfaraptor! Oběma též gratuluji, skvělý výsledek!

Snad se Vám diplomy líbí... Snažil jsem se na ně vybrat ty nejlepší obrázky, které jsem viděl (snad byl můj úsudek dobrý). Doufám, že někteří z Vás se třeba zúčastní i mé další soutěže! Nashledanou u ní...

Národní muzeum přírodních věd ve Washingtonu

Je tu popis dalšího zajímavého místa! Doufám, že se Vám zalíbí, a že jej podobně jako já budete chtít jednou navštívit...

Národní muzeum přírodních věd (National Museum of Natural History) se sídlem ve Washingtonu D. C. je pravděpodobně třetí nejnavštěvovanější přírodovědné muzeum na světě. Patří proslulé společnosti Smithsonian Institution, zabírá 123 000 metrů čtverečních a v jeho kolekcích se nachází více než 124 000 000 exponátů. Od vycpaných zvířat přes rostliny, nerosty, meteority, nástroje pravěkých lidí až po kostry dinosaurů. Ty jsou zřejmě hlavním lákadlem muzea. Zřejmě to nejsou dinosauři, ale velký slon v sekci s vycpaninami současných savců, co se místním obyvatelům při vyslovení názvu muzea vybaví. Kruhovitý sál, v jehož středu slon stojí, působí opravdu skvěle. Současná zvířata jsou pak v sekci rozdělena podle kontinentů. Podle mého je mnohem lepší dívat se na stále žijící zvířata, ale i jakožto nehybné exempláře jsou zajímavá. Chcete-li se ale setkat s živými tvory, muzeum to možňuje též. Hmyzí zoo takový zážitek nabízí. V hale věnující se původu člověka se návštěvníci seznámí mj. i s průběhem velice důežitého výzkumu ve východní Africe, jenž byl Smithsonovým instituem v minulosti veden. Nechybí ani fosilie člověka neandrtálského, stejně jako jeho věrná rekonstrukce. Také sál zaměřený na geologii a minerálologii snad stojí za to navštívit, protože vystavuje více než 15 000 drahokamů. Jde-li však o klasické minerály, jsou jich zde desítky, snad i stovky tisíc. Perfektní místo ke shlédnutí mnohých, avšak zřejmě ne všech, typů hornin a dalších součástí neživé přírody... Dinosauři samozřejmě Národnímu muzeu přírodních věd dominují. Muzeum vystavuje kostry Tyrannosaura Rexe, Triceratopse, Diplodoka, hadrosauridů a dalších dinosaurů (kterých je údajně 46), stejně jako kostry pravěkch savců, např. "hromového koně" Brontotheria. Samotný exemplář T-Rexe je nanejvýš zajímavý, protože jde o slavného Wankel Rexe, jehož původně vlastnilo a vystavovalo Museum of the Rockies. Do Národního muzea přírodních věd ve Washingtonu byl dopraven před pár lety, k oficiálnímu představení exeponátu došlo roku 2013... Mě samotnému by se v tomto muzeu určitě líbilo, a velice rád bych ho jednoho dne navštívil!

Máte-li zájem, více informací naleznete na webu www.mnh.si.edu .

Velikost aljašského Troodona

Troodon formosus žil v Severní Americe v období pozdní Křídy. Kampanské souvrství Two Medicine v Montaně prozradilo mnohé o životě tohoto druhu dinosaura. Bylo to právě tam, kde byla nalezena zkamenělá Troodoní vejce s embryi. To však zdaleka nebylo to jediné, čím se souvrství mohlo pochlubit. I nález hnízd a důkazy rodičovské péče o vejce se ukázaly být přítomny u tohoto druhu dinosaura. Byl to dvoumetrový predátor s ostrými zuby, byl to masožravec nebo možná všežravec. Jeho končetiny byly zakončeny zlověstnými drápy... Tento rychlý běžec západoamerických plání patřil k menším predátorům tehdejší doby. To byl tedy případ západu Ameriky. Ale dále na sever to s Troodony vypadalo jinak. Dorůstali tam na Troodoní poměry celkově monstrózních rozměrů... V roce 2008 vědec Tony Fiorillo, pracující v Muzeu přírodních věd v Dallasu, zkoumal Troodoní zuby. Nebyly nalezeny v Montaně či v okolních státech, ale na Aljašce. Víme, že Troodoni žili i dále na severu, také na území Kanady. Avšak zpět k aljašskému Troodonovi. Zuby byly nalezeny na Colville River (odkud pochází například i Ugrunaaluk, kachnozobý dinosaurus popsaný v minulém roce). Tonyho na fosilních zubech něco velice zaujalo. Byly ostré a dozadu zatočené, jako obvykle. Ale něco tu nehrálo. Byla to jejich velikost. Tony porovnal zuby aljašského Troodona se zuby montanských jedinců. Dospěl k rozhodujícímu závěru: zuby aljašského Troodona byly dvakrát delší. V zoologii platí jeden důležitý poznatek, který mnohdy pomáhá i paleontologům při odhadnutí velikosti zvířete. Zuby totiž většinou souvisí s celkovou velikostí těla. Takže aljašský Troodon měl zuby dvakrát delší než jeho dvoumetrový montanský příbuzný. To jednoduše znamená, že byl dvakrát delší. Jinými slovy, měřil 4 metry, a byl i dvakrát tak těžký, tzn. jeho hmotnost se pohybovala okolo 100 kilogramů. Tony Fiorillo dále studoval, čím se Troodoni živili. Podle všech dostupných zdrojů se jižní i severní Troodon živili stejným typem potravy. Tu tvořili malí ještěři, savci, obojživelníci, snad i bezobratlí, a dinosauři. Když však bylo přežití těchto velikostně odlišných poddruhů tak závislé na stále stejném typu potravy, proč dorůstal aljašský poddruh takové velikosti? Odpověď by mohla být velice jednoduchá: 4 metry byly na severu lepší, než 2. Ale proč? Například poměr velikostí očí k velikosti těla byl u aljašských Troodonů stejný, jako u těch jižních. Ve tmě viděli stejně dobře. Toho se týká i fakt, že v pozdní Křídě už na severu Severní Ameriky panovaly zimy a několikaměsíční noci. To ovšem příliš nesouvisí s velikostí poddruhu. Někteří paleontologové si nejsou jisti, zda určité poddruhy vůbec k Troodonovi patří, a zda už to nebyly samostatné druhy. Je to i případ aljašského Troodona, ale přece jen neexistují důkazy, které by vyvracely jeho spojitost s rodem Troodonů. U dnešních zvířat také nalézáme poddruhy, jež jsou větší než jiné. Medvěd hnědý je skvělým důkazem, například evropští medvědi jsou mnohem menší než jejich bratranci z Kodiaku, jež jsou shodou okolností jedněmi z největších medvědů na světě. V případě Troodonů na Aljašce mohla hrát velikost důležitou roli... Představte si malé porovnání Troodona s dnešním medvědem ledním, ikonou Arktidy a dalším zvířetem vyskytujícím se na Aljašce. Medvěd lední je zřejmě největším druhem medvěda na světě (ačkoliv jedinci některých populací medvědů hnědých, například těch z Kodiaku, bývají takřka stejně velcí). Podle některých zoologů je velikost ledních medvědů přizpůsobením k přežití v chladu. Zvířata s větším tělem totiž mohou lépe udržovat teplo. Teplý kožich, který polární medvědi mají, k tomu ještě napomáhá. Aljašský Troodon se tedy pravděpodobně zvětšil ze stejných důvodů. Aby jeho tělo neztrácelo teplo, muselo svou délku zdvojnásobit. Troodoni byli navíc opeření, což potvrzují i nálezy jejich příbuzných z východní Asie. U Troodonů měla přítomnost peří asi primární účel v udržování tepla... Severští Troodoni byli postrachem býložravců, jako byl Edmontosaurus. Netýkalo se to dospělců, ale především mláďat těchto ptakopyskatých dinosaurů. Lov Troodonů na mladé Edmontosaury během kruté aljašské zimy byl ukázán i v seriálu Planet Dinosaur...

Troodoni žijící na Aljašce stále skrývají mnohá tajemství... Některé informace pro tento článek mi poskytla kniha Planeta dinosaurů...

Svět opičích ještěrů, 6. část

Na konci minulé části to s Megalancosaurem Stephenem vypadalo opravdu zle! Při bitce s dalším opičím ještěrem, Drepanosaurem, se totiž dostal do pořádného průšvihu. Sok mu uštědřil takovou ránu, že se Stephen pustil větve a visel nad zemí, zavěšen na tenké větvičce svým ocasem... Ta se začala lámat, a Stephen je nyní blízko neštěstí!

Svět opičích ještěrů, 6. část:

Stephen byl velice vyděšený. Každý sval mu teď cukal a v rychlosti otáčel hlavu na jednu a na druhou stranu, hledaje nejbližší větev, které by se zachytil. Moc dobře věděl, že se větvička, kolem které se ovíjel jeho ocas s drápem, láme. Jen co sebou trochu cuknul na pravou stranu ve snaze přichytit se na poměrně silnou vedlejší větev, větvička se asi v polovině svého objemu utrhla. Stephen teď visel doslova na vlásku. V poslední chvíli zaryl drápy pravé přední končetiny do kůry té vedlejší větve. Jakmile ocasem větvičku pustil, spadla na zem z desetimetrové výšky. Takový pád by Stephena zabil, roztříštil by mu kosti. Stephen se pevně jako kočka držel na větvi a pomalým pohybem se dostal až ke kmenu stromu. Drepanosaurus na něj dosud hleděl, jakoby nevěděl, co si o tom všem má myslet. Stál takřka strnulý ve stejné poloze po celých několik minut. Stephen byl stále v šoku a trochu se třásl. Stromoví ještěři se někdy dostávají do problémů, i když ne zrovna často. Ale takovou chvíli náš opičí ještěr ještě nezažil. Vyvázl doslova v poslední chvíli, a to zdaleka ještě nebylo to největší nebezpečí v jeho životě. Teď se konečně došplhal k Drepanosaurovi. Ten si jej opět nevšímal a zakulaceným drápem vrtal do kůry, z níž pak vytahoval chutné larvy. Zabíjel je svými ostrými zoubky a poté je vcelku spolkl. Stephen už nechtěl na možného nepřítele útočit. Ukázalo se, že hájit své teritorium jen kvůli tomu, že nějaký jiný živočich zde hledá potravu, nemá cenu. A navíc za to Stephen téměř zaplatil životem! Drepanosaurus se po patnácti minutách nasytil a přes dotýkající se větve přelezl na další strom. To už ale Stephen ležel ve svém pelechu, tedy na vrcholku stromu, a jen tak pozoroval krajinu. S přicházejícím odpolednem se náhle většina Plateosaurů dala do pohybu. Asi polovina všech zvířat během relativně krátkého okamžiku napajedlo opustila. A zase se vydala na to nekonečné putování pouští, na cestu k hnízdištím, jež však nebyly tak daleko. Z pohledu opičího ještěra to nicméně nekonečná cesta byla. Písek blízké pouště se po týdnech opět rozvířil pod nohama obrů. Za měsíc či dva se sem snad zase vrátí, sem k poklidnému napajedlu, odkud s nově vylíhnutými mláďaty vyrazí dále na sever, který je jejich domovem. Ještě toho večera bylo u jezera klidněji. Stephen slezl ze stromu, napil se vody a začal pátrat do hmyzu. Stejně tak učinili ostatní Megalancosauři. Dnes však byli všichni nervózní. Zaregistrovali totiž, že Nothosaurus opět číhá pod hladinou jezera. Velice dobře maskovaný, nebyl vidět. Zvířata to znepokojovalo, během noci mohl kdykoliv zaútočit. Stephen uviděl, jak dva Megalancosauří samci zuřivě bojují. Opodál stála samice, důvod jejich rvačky. Nejprve se oba samci jen měřili, syčeli na sebe a ukazovali si pestře zbarvené hrdlo. Pak se ale jeden nějak moc přiblížil, druhý moc nahlas zasyčel, a už v tom byli! Rvali se jako kdysi Stephen se svým starším protivníkem. Stephen si toho příliš nevšímal. Hluk ale přilákal Eudimorphodony. Posedali si na větvích stromů a čekali, zda nějaký z bojovníků nebude zraněn. To by pak mohli lehce zaútočit a získat večeři. Oba samci spolu bojovali na pobřeží jezera. Jeden z nich omylem šplouchl ocasem do vody. To ale neměl dělat. Po chvíli se oba soci zastavili a jen na sebe syčeli. A pak to syčení přerušilo něco jiného, něco velice odlišného... Jako torpédo se z vody vynořila samice Nothosaura, a jednoho z nich popadla do čelistí. S neuvěřitelnou silou jej odhodila asi pět metrů daleko-chudák opičí ještěr zemřel právě kvůli dopadu na křehkou lebku. Také druhý z Megalancosaurů se ocitnul v Nothosauřích čelistech. Predátor mu ukousl končetinu, když byl Megalancosaurus ještě živý. Pak se zase ponořil. Zmrzačený Megalancosaurus se sotva dokázal pohnout. Za pár vteřin se Nothosaurus opět vynořil a tentokrát svou kořist do vody stáhl celou. Vody jezera se zabarvily krví. Někteří Megalancosauři se shromáždili kolem svého zabitého druha, jenž byl Nothosaurem odhozen. Brzy je ale vyplašili mrchožraví Eudimorphodoni, přilétaje k mrtvole. Hlasitými skřeky po sobě pak vzájemně vyjížděli, drápali se a odháněli od mršiny jeden druhého. Byli ještě zuřivější, než vyhladovělí supi. Moc dlouho u jezera klid nebyl... Stephen to všechno viděl, ovšem nehodlal se tím nijak zastrašit. Pokračoval v lovu hmyzu až do rána... Krátce před úsvitem se nad jezerem prohnala skupinka Peteinosaurů. Poklidní malí ptakoještěři jakoby zakončili tu strašnou noc. Stephen ale přežil. Zase se vrátil na svou základnu, kde prospal celé dopoledne. Stephen ale neví o blížícím se nebezpečí. Tentokrát mu může být osudným...

Příští část již bude poslední! Napíši ji v červnu, snad se tedy těšíte! Pokud se Vám líbila tato část, komentujte...

Správce dinosauřího parku - V zajetí

Poslední květnový pátek zakončuje tento celkově teplý týden... Ale pokud je u Vás doma teplo, pak v Dinosauřím parku a jeho okolí to přímo vře. A Dan Jameson si není zrovna jistý, jak bude vše pokračovat...

V zajetí

Ještě v průběhu pátečního odpoledne se náš radiotechnik několikrát pokusil navázat přímé spojení s posádkou helikoptéry. Veškerá data, která mu byla pilotem poslána v pátek okolo jedné hodiny odpolední, poukazovala na přítomnost helikoptéry nad nejvyššími vrchy Praještěřích hor. Za hodinu, kdy bylo navázání trvale přerušeno, se samozřejmě přemístila někam úplně jinam. Situace byla zoufalá. Charles navrhl vše probrat při společné debatě večer, ale Oliver byl zrovna mimo ostrov, na pozorování ryboještěrů v hlubokých vodách severně od Tedova ostrova. Proto schůze začala až v sobotu ráno. Do té doby radiotechnik spojení s pilotem helikoptéry nenavázal, přes noc však informoval základnu Ochránců pravěké zvěře o celé události. Ti na místo okamžitě vyslali letadlo, v němž mimo jiné letěl i Joe Tits. Při ranní poradě jsme se pak shodli, že i Dinosauří park se zúčastní pátrání po helikoptéře. Charles přišel s nápadem, že mohla být například sestřelena. Technické poruchy nebo chybu pilota jsme sice nevyloučili, ale také jsme si nebyli jisti, zda Andy Lower je jakožto vynikající pilot vůbec schopen nějaké chyby. A pokud tedy byla helikoptéra sestřelena, kým?! Vzali jsme druhý vrtulník a odletěli na Isle of Die. Posádku tvořilo dvanáct mužů, včetně mě i Olivera, a také Andyho nejlepšího kamaráda Jacka. Dostat se k Praještěřím horám nebylo jednoduché. I v jedenáct hodin odpoledne se nad Praještěřími horami stále držela mlha a náš vrtulník se rázem ocitl v "mračné kaši". Dohled byl pro pilota opravdu špatný, s helikoptérou se mu velice špatně pracovalo a poté nás napadlo, že právě taková mlha mohla způsobit onu nešťastnou událost. Někdo to dokonce řekl nahlas, ale Jack ho okřikl, že ani nevíme, zda byl ztracený vrtulník zničen. Třeba jen někde přistáli a čekají na pomoc. Tato teorie, v tu chvíli vyslovená poprvé, se líbila i Oliverovi. Nejdříve však bylo třeba najít vhodné místo k přistání. Na svazích Praještěřích hor, stále zahalených mlhou, nebylo přistání nejjednoduší záležitostí. Když jsme z vrtulníku vystoupili, překvapila nás zima. Nebylo tam tak chladno, ale 15°C opravdu není to, na co jsme zvyklí. Také, že jsme byli pořádně vysoko. Jen sestup do údolí trval hodinu a půl. Když jsme se usadili u říčky v lese s konečně teplejším klimatem, zahlédli jsme letadlo blikající na znamení nálezu. Dohodli jsme se s Ochránci, že nám dají světelné znamení, naleznou-li něco důležitého. Joe Tits pak Olivera informoval o tom, že na úpatí strmého srázu asi kilometr od nás se nachází tábor. Ztracený vrtulník prý stojí na okraji toho svahu, zhruba dvě stě metrů nad táborem. Nezbývalo, než se tam vydat. Letecká hlídka se také rozhodla zaujmout postavení na zemi a na nejbližší rovné ploše se "vylodila". Čekalo nás však děsivé překvapení...

Při cestě k táboru jsme byli přepadeni. Nebyli to dinosauři, kteří po nás šli. Jeden z členů týmu byl při pochodu chladnokrevně zabit člověkem! Výstřel ze samopalu byl tak rychlý, že nikdo z nás nedokázal v tu chvíli zareagovat. Mezi keři se objevila skupinka podivně vyhlížejících mužů se zbraněmi. Oliver stál klidně na místě s rukama nahoře, věděl, že není úniku. Někteří z členů týmu však začali utíkat, a tak to popadlo i mě. Jeden z těch zvláštních chlapů se ke mě přihnal a dal mi loktem do obličeje. Tedy téměř, protože mé bleskurychlé reakce skutečně zapůsobily. Než se stačil vzpamatovat z perfektního uhnutí, vrazil jsem mu jednu do zubů a sebral pistoli, již upustil. Pak mě někdo praštil do hlavy... Když jsem se probudil, ležel jsem spoután. Všichni, kromě našeho zabitého přítele, byli na místě také. Viděl jsem, jak se nějaký tlustý muž s velkou jizvou na čele hádá s Oliverem. Byli jsme v zajetí lidí, kteří sem byli vysláni majiteli západu Isle of Die. Oliverovi bylo během hádky vysvětleno, že skupina pokračuje v cestě do vnitrozemí a chytá dinosaury. Více řečeno nebylo, a ten drzoun pak ještě Olivera udeřil, když mu můj přítel připomínal, že Isle of Die je ostrov zcela chráněný a má zůstat bez lidského vlivu! Ze zajetí jsme se ale dostali relativně brzy. Už během noci Oliver přeťal provazy, jimiž měl svázány ruce. Nejprve se samozřejmě napil, jako většina z nás byl již žíznivý. Pak odpoutal všechny ostatní. Když jsme se ho ptali, jak se z provazů dostal, pokrčil rameny a pak řekl, že je to tajemství. Oliver je skutečně skvělý. Hlídku tábora, malého mužíčka se starou puškou, jsme omráčili velkým kamenem. Nevíme, zda ránu do hlavy přežil, ale pro nás byl důležitý útěk. Jen dostat se ze srázu do lesa nám zabralo hodně času. Bez baterek a jakkoliv nevybaveni jsme pak lesem bloudili až do svítání. Strachy bez sebe, že náš ti podivní lidé sledovali, nalezli jsme náš vrtulník. Odlet zpět zabral celkově krátkou dobu. Původní tým Ochránců už se ke svému letadli nevrátil, mohlo by to být příliš riskantní. A tak jsme se zpět na Tedův ostrov všichni dostavili vrtulníkem. Ten "ztracený" však zůstal na místě. A stále jsme nezjistili, co se stalo s jeho posádkou. Proto byla ve středu na Isle of Die vyslána další expedice, ale ta nenašla žádné stopy lidí, dokonce ani našich únosců. To se však bude řešit již brzy, zdá se, že majitelé západní části Isle of Die budou muset hodně věcí vysvětlit...

Tato část sice nebyla o dinosaurech, ale přesto doufám, že se Vám líbila... Příště se zase seznámíme s některými problémy, jež představuje péče o pravěká zvířata v parku. Snad do té doby naši přátelé zjistí, kdo je vlastně přepadl, a kde jsou zmizelí členové předchozí výpravy!

Květnový kvíz

Po nějaké době opět přicházím se soutěží! Tentokrát se jedná spíše o malou soutěž, sestávající pouze z pěti otázek. Pokud pravidelně sledujete novinky ze světa paleontologie na různých webech, pak byste neměli s tímto kvízem mít problémy... Přihlásit se samozřejmě může kdokoliv, počet soutěžících je neomezený! Do komentářů prosím napište, že se hlásíte, a co chete na diplom. Podmínkou však je, že na diplomu musí být pravěké zvíře (kvůli tematice diplomu). Odpovědi pak posílejte na haasvojt@volny.cz (nejlepší bude, když do komentáře napíšete, z jaké adresy mi Vaše odpovědi přijdou). Hlásit a posílat odpovědi můžete do neděle. Nejlepší by bylo, kdybyste odpovědi nikde nevyhledávali-jde přece jen o krátkou soutěž (ačkoliv já nijak neohlídám, zda si odpovědi na otázky na internetu najdete či ne)... Vyhlášení výsledků bude snad už příští týden!

1. Co to byl Spiclypeus shipporum?

2. V Argentině byl nedávno objeven nový druh sauropoda se jménem začínajícím na písmeno S. Znáte celé jméno tohoto býložravého dinosaura?

3. Je pravda, že Timurlengia euotica byla příbuzným Tyrannosaura Rexe?

4. Existuje fosilie březí Tyrannosauří samice?

5. Poslední otázka bude snad již jednodušší: Kdy vyhynul Smilodon?

Všem přeji hodně štěstí!!!

Zvláštní znaky dinosaurů-Ankylosauridi

Předchozí část Zvláštních znaků dinosaurů jsem napsal přesně před měsícem a dnem. Tentokrát opustíme svět převážně dvounohých dinosaurů, i když minulí Hadrosauridi se často pohybovali po čtyřech stejně jako jim nepodobná skupina dinosaurů, na kterou se podíváme dnes...

Ankylosauři patří mezi nejpopulárnější dinosaury. Patřili do skupiny Thyreophora společně se svými bratranci Stegosauridy (o těch jsme si již povídali). Ovšem ankylosauři nebyli stegosaurům podobní co se týká plátů na zádech. U nich se objevilo něco zcela jiného, jiný typ brnění, který z nich učinil skutečné dinosauří tanky... Je známo, že velká skupina zvaná Ankylosauria se dělí na dvě čeledi: Nodosauridae a Ankylosauridae. My se dnes podíváme speciálně na Ankylosauridy. Na rozdíl od Nodosauridů, Ankylosauridé měli celkově kratší lebku i končetiny-nebyli tedy tolik pohybliví. Mnoho známých druhů se objevilo v Křídě. Patří mezi ně Amtosaurus, Ankylosaurus, Maleevus, Euplochephalus, Pinacosaurus, Talarurus, Tarchia, Gobisaurus, Saichania apod. Jen vypsání jmen všech by zabralo mnoho místa. Vesměs to byli pomalí býložravci, ať už malí, tak velcí. Ti největší, jako Ankylosaurus, měřili až 10 metrů na délku. Jiní, například Saichania či Euplocephalus, stále dosahovali maximálních délek dnešních obřích hadů, tzn. 5,5 až 6 metrů. Typickým znakem Ankylosauridů byla mohutná pánev, mírně podobná ptačí (proto patřili mezi ptakopánvé dinosaury). Je ovšem pravdou, že pánev Ankylosauridů během evoluce ztrácela původní tvar a stávala se z ní spíše plošší, beztvará kost. Tělo těchto tvorů bylo silně stavěno. Muselo být, jelikož neslo velkou zátěž. Ankylosauridi byli tak pomalí a těžcí hlavně proto, že se u nich během evoluce vyvinulo několik neobvyklých znaků, nepřítomných u žádné jiné skupiny dinosaurů...

Silný kostěnný pancíř táhnoucí se po celé zadní části těla Ankylosauridů se na pohled podobal osteodermům, jež mají krokodýlové. Věřte však, že byl ještě silnější. Musel chránit tělo, jak již bylo zmíněno, v některých případech až deset metrů dlouhé. Kostěnné desky byly od sebe dobře rozeznatelné. Pancíř byl tvořen oválnými destičkami spojenými dohromady a usazenými v kůži. U některých Ankylosauridů na kůži vystupovaly i pravoúhlé hrany. Důvod, proč byli Ankylosauridi, podobně jako jejich bratranci Nodosauridi, takto vybaveni, je zřejmý. Pancíř je chránil před útoky takových predátorů, jako byl Tyrannosaurus Rex a jeho příbuzní-velcí karnivoři z období pozdní Křídy. Chcete-li uniknout smrtícímu stisku T-Rexe o síle 4 tun, musíte mít podstatně silné brnění. K tomu se váže ještě jeden znak, který vlastně Ankylosauridy od Nodosauridů odlišuje už na pohled. Ten kostěnný kyj na ocase, smrtící zbraň, která vážila snad i desítky kilogramů. Jediné švihnutí překvapivě prudkým ocasem by dokázalo zlomit zadní končetinu dvounohého predátora a odsoudit ho tak k zániku. To konec konců potvrdil i test při natáčení seriálu televize BBC zvaného Vraždící stroje: Pravda o dinosaurech zabijácích. Kořen ocasu byl navíc silně osvalený. Ankylosauridy ale charakterizují i další podivné znaky. Oční víčka byla například také kostěnná, boky byly v mnoha případech porostlé ostny a lebka se zdála být kostěnnou krabicí. Ve skutečnosti však byla spetí různých vzduchovodů, nejspíše odlehčujících lebku. Víme také, že dýchací cesty oddělovala v jícnu silná přepážka. V nozdrách některých Ankylosauridů, jako byla Saichania, se zřejmě nacházely i slzné žlázy-zachovalé lebky to potvrzují...

Doufám, že se Vám tento článek líbil... Jinak mám pro Vás přichystáno malé překvapení, těšte se!

Captain Marshall Field-paleontologické expedice

Ve 20. letech minulého století proběhla řada expedic, jež do historie paleontologie, archeologie i zoologie vstoupily pod názvem Captain Marshall Field Expeditions. Organizovalo je Chicagské muzeum (Field Museum of Natural History), které je dodnes známé už jen díky bezpočtu skvělých zkamenělin a jejich odlitků, jež vystavuje. Jedním z důvodů, proč toto muzeum ročně naláká okolo 2 milionů návštěvníků, jsou právě exponáty dovezené z expedic. Ty také pomohly paleontologům proniknout do tajuplného světa prehistorických zvířat. První ze série Captain-Marshallovských expedic putovala do Brazílie za současnými tvory, poté však přišla řada na paleontologickou výpravu do Argentiny a Bolívie. Začala roku 1922 a skončila v roce 1925. Při zkoumání druhohorních hornin Patagonie objevila řadu nezvyklých zkamenělin, včetně obrovských kostí gigantických sauropodů Antarctosaura a Argyrosaura. Už jen kosti těchto zvířat byly úžasným nálezem, co pak ale tepve 900 nasbíraných obratlů pravěké zvěře! Není tedy divu, že druhá paleontologická expedice Chicagského muzea, počínaje rokuem 1926, zamířila do stejných zemí, tedy opět do Argentiny a Bolívie. V tomto případě patřili mezi nejvýznamnější nálezy pravěcí savci a ptáci: například šavlozubý vačnatec Thylacosmilus či 1,5 metru vysoký dravý děsopták Andalgalornis. Obě expedice byly vedeny Elmerem Samuelem Riggsem, slavným paleontologem, jenž například také pojmenoval Brachiosaura. Obě tyto paleontologické výpravy vynesly na světlo světa asi 1400 předmětů. Tolik materiálu bylo zkoumáno po celá léta. K Captain-Marshallovským paleontologickým expedicím patří jméno již zmíněného E. S. Riggse, avšak podílela se na nich řada dalších významných paleontologů. Mezi ně patřil německý geolog Rudolf Stahlecker, americký paleontolog Robert C. Thorne (fotografie zobrazující Thornea pracujícího na vykopávkách kostí Doedicura oběhla snad celý svět), či George F. Sternberg. Další z expedic se však věnovaly archeologii, a to v Peru, Hondurasu a na Blízkém východě... Jsou to ale dvě paleontologické expedice Chicagského muzea, jež se staly tak slavnými, a díky kterým přinejmenším částečně celá série těchto výprav tolik proslula...

Na obrázku se nachází Thylacosmilus, jehož fosilie byly nalezeny 2. paleontologickou expedicí Chicagského muzea. Za ním vidíte další zástupce jihoamerické megafauny z doby Pleistocénní...

Pelanomodon

Pelanomodon moschops, dříve známý jako Dicynodon moschops, byl býložravý therapsid (savcovitý plaz) hojně se vyskytující před 255 miliony lety, v pozdním Permu. Nalezištěm fosilií tohoto plaza je Jihoafrická republika-tamní pánev Karoo poskytla paleontologům mnoho zkamenělých pozůstatků pozdně permských zvířat, včetně Pelanomodona samotného. Dicynodonti byli velice úspěšnou, dokonce i jednou z nejúspěšnějších skupin plazů všech dob. Některé druhy, jako například Lystrosaurus, přežily i masové vymírání na konci Permu (největší vymírání v historii Země). Pelanomodon však žil ještě dříve, než velké vymírání začalo. Před 255 miliony let vypadala Jižní Afrika zcela jinak než dnes. Pouštní území s občasnými prehistorickými rostlinami čas od času protkala říčka či jezero, kolem nichž se shromažďoval téměř veškerý život. Dicynodonti žili ve skupinách a Pelanomodon zřejmě nebyl výjimkou. Stejně jako jeho příbuzní, byl i on býložravcem, spásajícím nízko rostoucí vegetaci. K tomu mu sloužila pórovitá zobákovitá kost. Právě s její pomocí trhal lístky rostlin. Většina dicynodontů měla alespoň jeden pár zubů, ale Pelanomodon neměl zuby žádné. Víme to, protože lebka tohoto tvora se zachovala přímo skvěle. Prozradila tak mnohé o čelistní stavbě tohoto zvířete. Při konzumování potravy posunoval Pelanomodon spodní čelist dopředu a pak zase zpět, čímž rostliny rozmělňoval. Další pozoruhodností, kterou se může lebka Pelanomodona chlubit, jsou pozůstatky krevních cév. Nejde o to, že by krev fosilizovala, to pochopitelně ne. Avšak malé otvory kolem zobáku jsou zachovalými stopami po tekoucí krvi. Pelanomodon měřil pouze 1 metr na délku, patřil tedy mezi skutečně malé dicynodonty. Jedním z jeho přinejmenším vzdálenějších příbuzných byl hrabavý Cistecephalus, který byl objeven v horninách stejného stáří na stejném místě (Cistecephalus Assemblage Zone). Když byl Pelanomodon roku 1938 popsán Robertem Broomem, byl zprvu považován za nový druh Dicynodona. Později se ale ukázalo, že šlo o jiné zvíře, ačkoliv bylo Dicynodonovi blízce příbuzné. Matoucí ale může být druhové jméno, P. moschops. Rodové jméno Moschops má totiž jiný savcovitý plaz, shodou okolností také žijící v pozdním Permu v Jižní Africe. I Moschops byl tvorem, kterého Pelanomodon mohl potkat. Kvůli své velikosti patřil Pelanomodon na jídelníček mnohých predátorů, včetně "permských vlků" nebo-li gorgonopsiantů. Trvalé nebezpečí pro něj mohl představovat například metrový Lycaenops...

Popis Pelanomodona naleznete například v knize "Dinosauři Dětská obrazová encyklopedie" či na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Doryaspis!

Rozdíly mezi nalezenými jedinci Pteranodonů

Pteranodon byl pozdně Křídovým pterosaurem, jehož fosilie byly nalezeny na území Severní Ameriky. Byl to jeden z velkých ptakoještěrů, s rozpětím křídel přes 6 metrů, tedy alespoň v některých případech. Tento tvor, popsaný a pojmenovaný Marshem roku 1876, je zřejmě nejznámějším ptakoještěrem, spolu se slavným Pterodactylem. Pteranodon se objevil v bezpočtu televizních pořadů, seriálů, filmů, v mnoha knihách, a to jak encyklopediích, tak i dobrodružných příbězích o pravěkých zvířatech. Patří také mezi nejrozmanitější ptakoještěry co se týká informací, jež o něm máme... Paleontologové rozlišili několik základních rozdílů mezi jednotlivými jedinci. Možná to byly poddruhy, možná i samostatné druhy-zde si nejsou vědci zcela jisti. Dobře známý Pteranodon longiceps měl hřeben na hlavě směřující dozadu, ačkoliv v některých případech se také lišil. Někteří jedinci totiž měli špičku hřebene směřující nahoru, kdežto jiní zase dolů (viz. obrázek). Jiný druh Pteranodona, P. sternbergi, měl na hlavě zcela jiný útvar. Byl vyvýšený, špička směřovala nahoru a tvořil něco, čím se tento druh od P. longicepse diverzifikoval. Proto někteří vědci zastávají názor, že to byl už samostatný druh, nemajíce s Pteranodonem příliš mnoho společného (kromě toho, že oba patřili do čeledi Pteranodontidae). Nazvali jej Geosternbergia sternbergi. Zde je ovšem vše předmětem diskusí... Některé paleontology však zaujal postupný vývoj Pteranodonů. Na začátku 90. let minulého století publikoval Christopher Bennett zajímavý poznatek. Pteranodoni z formace Niobrara v USA je jedním z hlavních nalezišt fosilií tohoto pterosaura. Bennett a jeho tým rozpoznali, že mezi P. sternbergi (či Geosternbergia sternbergi) a P. longiceps je časový rozdíl 4 miliony let! Jinými slovy, P. sternbergi mohl být předchůdcem P. longiceps. Pokud by tomu tak nebylo, minimálně bychom si byli jisti, že byla zdokumentována jedna vývojová větev. Avšak znaky, jež odlišují dva druhy poskytují dobrý obrázek toho, jak se během několika milionů let mohl tento živočich proměnit...

U Pteranodonů však můžeme rozeznat i samce a samice! Samci byli větší, s rozpětím křídel přes 6 metrů. Největší nalezené samice měly okolo 3 metrů, což je však stále značná velikost. Mezi ptakoještěry to ale příliš mnoho nebylo... Rozdíl ve velikosti byl pochopitelně patrný ve všech znacích, včetně krátkého ocasu. Samci ho měli asi 25 centimetrů dlouhý, což bylo asi 3,5 % velikosti rozpětí křídel. U samic byl ocas pochopitelně opět menší. Avšak jak můžeme rozlišit samce od samic? Jako u mnoha dnešních zvířat, například u ještěrů, i ptakoještěří samci používali zřejmě pestře zbarvené hřebeny k předvádění se. Můžeme tedy tvrdit, že jedinci s delšími hřebeny byli samci. Nalezené exempláře s krátkými hřebeny byly zase samice. Hřeben nehrál roli jen v předvádění se, pravděpodobně jej tito ptakoještěři používali i při létání jakožto kormidla... Pokud byste měli možnost cestovat zpět v čase do období pozdní Křídy a setkat se s Pteranodony, zřejmě byste skutečně dokázali říci, zda jedinec před Vámi je samcem či samicí. Díky rozdílům patrným i na fosiliích se nám tedy naskytl dobrý pohled na biologii tohoto více než 75 milionů let vyhynulého tvora...

Informace pro tento článek mi poskytly weby Wikipedia.org a www.prehistoric-wildlife.com . Snad Vám tento článek přinesl něco nového. Pokud se Vám líbil, komentujte...

Původ plesiosaurů (3/3)

Více než měsíc uplynul od doby, kdy jsem napsal druhou část projektu Původ plesiosaurů. Nyní se však k tomuto projektu vracím, a je zde tedy třetí a zároveň poslední část!

Původ plesiosaurů

Začátek dynastie

V minulé části jsme se setkali s nothosauridy, kteří mohli být předky plesiosaurů. Pokud ne, tak jistě alespoň patřili do stejné vývojové linie a jejich zkamenělá těla nám mohou poskytnout výborný pohled na postupně se měnící znaky těchto vodních plazů, jež nakonec směřovaly k jistým charakteristikám plesiosaurů. Nothosauridi jako byl Ceresiosaurus jsou toho dokladem a kombinují v sobě znaky pokročilých nothosaurů a raných plesiosaurů. Ještě dále zašel Pistosaurus, jediný zástupce vlastní čeledi, který se natolik podobal plesiosaurům, že bývá někdy řazen mezi jejich předchůdce...

Řád plesiosaurů charakterizuje několik osobitých znaků. Zaprvé, čtyři končetiny kompletně přeměněny v ploutve. Zadruhé, dlouhý krk a relativně malá hlava plná ostrých zubů vhodných k chytání ryb. Dále tu máme krátký ocas, ne dlouhý "krokodýlí" ocas typický pro nothosaury. Prsty na předních i zadních končetinách měly někdy až deset článků, i když v některých případech pouze pět. Břišní kostěnné desky plesiosaurů byly spojeny s páteří břišními žebry v oblastech pánevního a ramenního pletence. Plesiosauři pravděpodobně nerodili živá mláďata, tak jako ryboještěři ichtyosauři. Ačkoliv byli skvěle přizpůsobeni životu ve vodním světě, tato na souši nemotorně se pohybující zvířata kladla vejce při pobřežích podobně jako mořské želvy-alespoň se tak můžeme domnívat...

Vědci roztřídili řád Plesiosauria na nadčeledě i čeledě, jež však měly řadu shodných znaků. Avšak kde hledat původ plesiosaurů? Kteří mořští plazi byli těmi prvními, řadícími se přinejmenším do tohoto řádu, a možná i mezi samotné plesiosaurovité (Plesiosauridae)? Mezi ty nejstarší by mohl patřit Augustasaurus. Žil již ve středním Triasu (asi před 240 miliony let), ale paleontologové si nejsou příliš jisti jeho správným zařazením... Zřejmě nejstarším pravým plesiosaurem byl ten, kterého znají snad všichni. Plesiosaurus, obratný rybožrout mávající čtyřmi ploutvemi v prosluněných vodách dnešní Evropy v období rané Jury.

Plesiosaurus je dokladem toho, že během následujících 135 milionů let se plesiosauři změnili jen málo. Všechny znaky typické pro tohoto plaza jsou k nalezení i u jeho potomků a mladších příbuzných. Plesiosaurus byl nesmírně úspěšný, žil po více než 20 milionů let. První kostra tohoto mořského plaza byla objevena již Marry Anning v Sinemurianských horninách britských ostrovů, v prosinci roku 1823. Od té doby bylo o Plesiosaurovi mnohé zjištěno. Měřil asi 3,5 metru na délku...

Plesiosaurus nebyl schopen zvednout hlavu do výšky, stejně jako krk. Obě tyto části těla se neustále nacházely ve vodorovné poloze vzhledem k trupu. Mohl však svou hlavou bleskurychle vtrhnout do skupinky rybek, poklidně plavajících mořem, a několik z nich lapnout? Často se setkáváme s takovými teoriemi ohledně plesiosauřího lovu. Plesiosaurus to však nedokázal-jeho krk zřejmě nebyl dost flexibilní na to, aby tak vůbec učinil. Je pravděpodobné, že se spíše podobně jako krokodýlové ukrýval v kalných vodách, kde jej ryby nemohly spatřit. Možná se pak samy přiblížily dost rychle k jeho otevřeným čelistem, a Plesiosaurus už jen sklapl a nasytil se. Existuje ovšem skupina plesiosaurů, kteří lovili rychlými výpady do hejna ryb. Byli to elasmosaurovití...

Objevili se už v pozdní Juře, a jedním z prvních zástupců této čeledi byl Muraenosaurus. Krk murénosaura byl dlouhý jako ocas s tělem dohromady. To se stalo typickým pro jeho potomky, jako byl i křídový Elasmosaurus-12 metrů dlouhé zvíře, jeden z největších plesiosaurů všech dob. Murénosaurus byl celkem malý, tedy v porovnání se svým křídovým příbuzným. Byl polovičný, měřil tedy 6 metrů na délku, přičemž jeho tělo bylo nekompaktní a nepříliš pohyblivé. Zato krk, který elasmosaurovití měli nejdelší z plesiosaurů, byl výtečný. Rychlý pohyb vtrhl murénosaurus do hejna ryb, chytil několik jedinců a v rychlosti odplaval pryč. Byl to hbitý lovec, žijící na území dnešní Evropy, především Anglie a Francie...

V pozdní Juře se objevili i cryptoclididi, proslavení především Cryptoclidem, jenž byl roku 1999 vyobrazen v populárním seriálu Putování s dinosaury. Cryptoclidus žil na území dnešní Anglie před 150 miliony let a jeho zuby byly nesmírně ostře zašpičatělé. V takovéto pasti pak uvízly jak ryby, tak i korýši s tvrdou schránkou. Cryptoclidus byl dokonalým plavcem, články každého z pěti prstů byly zmnožené a z končetin se tedy staly pravé ploutve. I Cryptoclidus mohl lovit svou kořist v rychlosti: skupinky těchto plazů mohly obklíčit rybí hejno a pak rychlými výpady zaútočit.

Cryptoclididi představují již pokročilejší plesiosaury. Krční páteř měla až 30 obratlů, lebka byla protáhlá s dlouhým čenichem a nozdrami posunutými poněkud dozadu. Tato skupina vymřela na začátku Křídy, ale v Jurských vodách zřejmě dominovala. Čtyřmetrový Cryptoclidus byl zjevně jedním z hlavních mořských predátorů vod, jež kdysi pokrývaly část Anglie. Během následujících milionů let se vyvinula řada dalších druhů plesiosaurů. Ti se ukázali být skutečně úspěšnými...

Pak se ale mezi plesiosaury objevila nová skupina mořských plazů. Své předchůdce nakonec překonali co se týče velikosti. Stali se z nich možná největší mořští predátoři, kteří kdy žili... Byli to Pliosauři. Těm se bude věnovat seriál Původ pliosaurů, jenž na tomto blogu odstartuje již brzy!

Správce dinosauřího parku - Uvíznutí v Praještěřích horách

Květen se pomalu blíží ke konci a vypadá to, že s jeho koncem se vrací i slunné počasí, alespoň tedy na tento víkend. Ať už to však s počasím bude jakkoliv, nic neznamená, že by Dinosauří park neměl nadále pokračovat! Minule se vynořily nové záhady... Přijdou jim naši hrdinové na kloub?

Uvíznutí v Praještěřích horách

Tento týden byl přímo nabit tajemstvím. Nechybělo však ani možné nebezpečí... Kvůli nadálému suchu a horku byl samec Deinotheria podrážděnější, než kdy jindy. Důsledkem byla jeho snaha dostat se ven ze střeženého výběhu, a nakonec se mu to podařilo! Zřejmě se mu nelíbil uzavřený prostor ohrady, navíc tam ani neměl dostatek místa k úkrytu před horkým sluncem. Jakmile byl venku, pustil se do malé toalety, kterou brzy zboural. Naštěstí na záchodech nebyl nikdo přítomen, a brzy se na místo přihnala skupinka rangerů a zvíře odchytila za pomocí velice účinných síťových pušek. Tyto zbraně nám byly dodány teprve nedávno, a nyní se ukázaly jako skvělá výbava k odchytu zvěře. Jakmile jsou vystřeleny, zabodnou se automaticky vyklopené bodce do země, zatímco síť pevně obalí cíl a přichytí se na něm. Silná kůže Deinotheria nebyla příchytkami sítě nijak poškozena, ale zvíře zůstalo paralyzováno na místě. Ačkoliv je pravda, že tak těžký tvor se i z takové pasti brzy vymaní-když se to stalo, byla však v jeho hřbetě uspávací šipka a samec Deinotheria se stačil jen vrátit do blízkosti ohrady, kde usnul. Přemístit ho jen pár metrů od místa usnutí však představovalo značný problém. Jen dostat tak velké zvíře do náklaďáků bylo obtížné. Když si představíte, že náklaďák jen popojel dozadu a Deinotherium pak bylo rázem ve výběhu... Bylo to skutečně neuvěřitelné. Při odchytu jsem sice nebyl, díval jsem se ovšem na záznam z kamer. Byla to skutečně pohotová akce. Abychom předešli dalším problémům způsobených suchem, jež tak dotírá Deinotherium, postavili jsme ve výběhu vyšší stříšku, kam se snad samec bude moci do stínu uložit celý. Další zvířata extrémně teplé podnebí snášela celkově dobře. Včera večer konečně začalo pršet, podle předpovědí by se počasí nemělo změnit až do pondělí. Jen doufám, že nádrže zase nepřetečou, to by byla docela velká potíž. Zvláště kdyby pak voda zaplavila výběh některého ze zvířat...

V úterý jsme do naší tajné schránky dostali podivnou zprávu. Jediné, co obsahovala, byla slova: "Akce, zničit, rychle, 5 minut, další rozkazy brzy". Náš správce schránky i já jakožto správce parku jsme na tuto zprávu hleděli s otevřenými ústy. Nevíme, co to mělo znamenat. Máme strach, že to brzy zjistíme. Snad nepůjde o nic vážného, třeba to byl jen nějaký vtip... Oliver pokračoval v pátrání po možná vymizelých druzích na Isle of Die, jež mohli být vyhubeni zničující činností nových majitelů západu ostrova. Potvrdil, že kromě jednoho druhu rostliny a několika druhů hmyzu snad žádný jiný druh nevymizel. Vypálená část lesa navíc zarostla nízkou vegetací a láká kromě býložravých savců i menší druhy dinosaurů. Při pátrání po lidských ostatcích souvisejících s lebkou, kterou Oliver a jeho tým našli minulý týden, se skupinka výzkumníků dostala až do Praještěřích hor. Tuto oblast nazval sám Oliver, ale nikdy v ní nebyl. Pouze z vrtulníku kdysi viděl, jaká zvířata se v tajemných, zamlžených údolích těchto hor nacházejí. Jde hlavně o prvohorní plazy, a brzy po příchodu na území se tým s jedním setkal. Bohužel právě toto setkání rozhodlo o následném osudu výpravy. Tvor zvaný Dimetrodon, více než 2 metry dlouhý, rychlý zabiják s plachtou na zádech, napadl jednoho člena výpravy a pevně se zakousl do jeho nohy. Oliverova rychlá střelba zvíře nakonec zastrašila, ale pach krve ucítili další Dimetrodoni a tým se s nimi brzy setkal. Těch pár zbraní, které lidé měli, příliš nepomohlo. Útěk byl jediným možným řešením problému. Oliver vedl zraněného, společně pak kvůli nepozornosti sklouzli do hluboké rokle. Zbytek týmu se ztratil, Oliver se jim nemohl dovolat vysílačkou. V té tmavé propasti se Oliver pokoušel zavolat alespoň helikoptéru, povedlo se to až na asi čtyřicátý pokus!!! Zraněný byl sice zachráněn, a to i díky Oliverově péči, je však v zuboženém stavu, a téměř bezmocný-z kousnutí dostal otravu krve. Ochránci pravěké zvěře během posledních dvou dnů prohledali celé Praještěří hory, nenašli však jedinou stopu svých přátel. A před hodinou přišla další tajemná zpráva. Piloti helikoptéry neodpovídají na volání základny... Co se propána stalo?!

Podle obrázku můžete získat představu, jak to v Praještěřích horách vypadá... Tak tedy, pokračování za týden!

Videohra Putování s dinosaury

Tentokrát do této rubriky napíši výjimečně o videohře, a ne o čistě počítačové hře. Tuto hru totiž můžete hrát pouze na Playstationu, konkrétně tedy na Playstation 3... Putování s dinosaury (Walking with Dinosaurs) je jedním z nejznámějších seriálů vůbec. Tento cyklus, stejně jako na něj navazující série a řada speciálů, je dodnes velice populární. V roce 2013 tedy vyšla videohra Wonderbook: Walking with Dinosaurs. V Severní Americe byla vydána 12. listopadu 2013, v Evropě o den později. Tato videohra se skládá z pěti částí: první se odehrává v době před 70 miliony let a objevují se v ní Gorgosauři, Pachyrhinosauři, Deinosuchus či Alexornis, ve druhé odehrávající se v pravěké Argentině před 94 miliony let potkáme Argentinosaura, Mapusaura a Pterodaustra, třetí je plná Diplodoků a Ceratosaurů a odehrává se v Juře Severní Ameriky, čtvrtá zobrazuje prehistorické Mongolsko před 75 miliony let a poslední patří Tyrannosaurům a dalším tvorům z doby konce vlády dinosaurů. Zvířat je v této videohře opravdu hodně, rekord sedmi jednotlivých druhů drží právě první část. Asi si všimnete, že ta se točí okolo stejných zvířat, jako ve filmu Putování s dinosaury 3D, který taktéž vyšel roku 2013. Zajímavé je také to, že ne všichni dinosauři ve hře striktně připomínají modely ze seriálu. Například Allosaurus vypadá jakoby vypadl z Planet Dinosaur, vědecky založeného seriálu z roku 2011. Co je však ve hře Vaším úkolem? Začátek každé části se odehrává při vykopávkách: Vaším cílem je odkrýt kostru dinosaura. Následují například aktivity, kdy hráč sleduje svého "dinosaura" při boji proti sokovi, a vlastními pohyby jej musí dovést k vítězství. Hra však staví také na vědomostech a obsashuje řadu kvízů a informací o velikosti či době majestátních veleještěrů...

Do komentářů můžete napsat, co si o hře myslíte. Nezapomeňte také hlasovat v anketě!

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Camarasauridae

Další čeledí, kterou si v tomto seriálu představíme, jsou Camarasauridi! Tito velcí sauropodi byli opravdu podivuhodní... Jaká tajemství však skrývají?

Název čeledi: Camarasauridae,

Autor názvu a popisu: Edward Drinker Cope roku 1877,

Nejznámější dinosauři z čeledi: Camarasaurus,

Doba výskytu: Pozdní Jura.

Camarasauři a jejich příbuzní patřili mezi jurské obry, často dorůstající úctyhodných rozměrů, díky nimž se s ostatními gigantickými sauropody řadili mezi největší obratlovce vůbec. Jako čeleď nejsou Camarasauridi zrovna známí, navíc jsou si celkem podobní s Brachiosauridy a tak je někdy lidé považují za zástupce jedné velké skupiny. Ale pozor! Zřejmě to nebyli tak blízcí příbuzní. Camarasauridi měli podobně jako Brachiosauridi zadní končetiny kratší, než ty přední. Například Camarasaurus byl na úrovni předních končetin vysoký 3,8 metru. Dále je tu dlouhý krk, směřující vzhůru-nebyl k tělu připnut vodorovně jako u Diplodocidů či jiných. Hřbet byl vzhledem ke končetinám takřka ve vodorovné poloze. Lebka byla nápadně široká. Zuby těchto dinosaurů byly lžícovité. Obrovský Camarasaurus byl 17,5 až 20 metru dlouhý, mohl vážit i 30 tun a žil před 150 miliony lety na území západu USA-alespoň tam byly nalezeny jeho kosti. Jedna slavná kostra se nachází v Dinosaur National Monument v Utahu. Je zajímavá tím, že kosti vůbec nebyly vyproštěny z horniny, a proto se v ní dále nacházejí. Kosti jsou také v anatomické poloze. To není případ sestavené kostry Camarasaura, kterou můžete vidět v Pittsburghském muzeu. Camarasaurus je nejznámějším členem této čeledi, avšak někteří Camarasauridi byli objeveni i v Asii. Opisthocoelicaudia byla alespoň v minulosti považována za Camarasaurida (dnes za Titanosaurida, kteří žili o 80 milionů let později). Avšak například čínský Euhelopus zřejmě byl Camarasauridem. Toto zvíře žilo v rané Křídě, krátce po skončení Jury, a měřilo 15 metrů na délku. Ve stejné době žil v Číně i Asiatosaurus. Bohužel, ten je někdy považován za nomen dubium, jelikož jej známe pouze z fosilizovaných zubů. Zkoumat takový druh je tedy opravdu velice obtížné... Camarasauridi byli pochopitelně býložravci, živící se hlavně vysoko rostoucí vegetací. Mnozí, jako Camarasaurus, žili ve stádech tvořených jedinci různých generací...

Další část tohoto projektu již brzy! Pokud se Vám však líbil tento díl zaměřený na Camarasauridy, komentujte...

Ostrovní trpaslíci-Zakrslý ostrovní sauropod

Vracíme se k Ostrovním trpaslíkům! Tentokráte se podíváme na druh dinosaura, který se podobně jako další miniaturní verze obrů, zmenšil pro život na malém ostrově... Je to slavný Europasaurus!

Místo: Ostrovy pravěké Evropy,

Čas: Jura,

Příklady ostrovního nanismu: Europasaurus.

Většina lidí si s pojmem dinosaurus spojí obrovské dinosaury, například dlouhokrké sauropody jako byli Diploducus, Brachiosaurus či Apatosaurus, kteří dorůstali více než 20 metrů na délku. Naproti tomu konkrétní evropské dinosaury nepovažují lidé za takové obry, jako byli ti z Nového světa. "Evropský ještěr" je toho dokladem. Takto pojmenovali v roce 2006 Octávio Mateus, Nils Knötschke a Thomas Laven dinosaura, jehož pozůstatky byly o pár let dříve objeveny v severním Německu. Už při pohledu na nalezené obratle bylo paleontologům jisté, že tento tvor byl malý. Možná to byl jeden z nejmenších sauropodů, jací kdy na této planetě žili. Vědecký výzkum totiž prokázal, že dospělci byli opravdu velice drobní. Proto je Europasaurus jedním z dokladů ostrovního nanismu. Jeho předci byli zřejmě větší, ale jelikož se tento druh vyvíjel na několika malých, izolovaných ostrovech, musela se zmenšit jeho velikost. Po většinu času druhohor byla dnešní Evropa zaplavena mořem, z něhož vystupovaly samostatné ostrovy různých velikostí. Ten Europasaurův, z něhož se jednoho dne stalo severní Německo, mohl být skutečným pravěkým rájem. Podobně jako křídový ostrov Hateg z Rumunska, i tento ostrůvek představoval útočiště pro "dinosauří liliputány". Někteří vědci se domnívají, že Europasaurův ostrov mohl zabírat méně než 2000 čtverečních kilometrů. Během své evoluce se samotný druh zmenšil rapidně, zřejmě během několika desetitisíců let. Fosilie Europasaura, jež máme k dispozici, jsou asi 155 milionů let staré. Tento veleještěr žil v období pozdní (svrchní) Jury, a je takřka neuvěřitelné, že na druhém konci planety v tu dobu pochodovali jemu příbuzní giganti typu Camarasaura nebo již zmíněného Diplodoka. A v porovnání k jejich délkám, byl to skutečně trpaslík. Dospělci měřili maximálně 6 metrů na délku, někdy se uvádí spíše 5 metrů. Nejmenší nalezený jedinec měl pouze 1,7 metru, ale bylo to mládě. Zatím nebyli objeveni další dinosauři z Europasaurova ostrova, případně pásu malých ostrovů. Je ale hodně pravděpodobné, že jejich fosilie ještě čekají na objevení. Kde se nachází kořist, tam je většinou i predátor a sever Německa mohl být před 155 miliony let domovem i zmenšených verzí megalosauridů či jiných masožravců. Dokud však nebudou objeveni, nebudeme moci tvrdit s jistotou, co představovalo pro Europasaury nebezpečí...

Zdroje obrázků: WikiMedia a www.prehistoric-wildlife.com. Pokud se Vám článek líbil, komentujte...