Lovci kryptidů 2: Krev v džungli (3/5)

Jack, Roger a Pauline zachránili mladé Mokele Mbembe, které odchytila skupina vojáků a chystala se jej s pomocí helikoptéry kamsi přenést. Vrtulník sice odletěl, ale Fahad a místní letec Ewet jej mají sledovat. Jack, jeho přítelkyně a jeho kanadský pomocník se však dostali do problému, neboť sami padli do spárů vojáků. Jeden z nich jim slíbil, že je přivedou do vojenského tábora a tam je zabijí... Otázkou je, kdo je vlastně ten důstojník Claude Ngoy, který, zdá se, za tímto "lovem kryptidů" v konžské džungli stojí... Základnu Lovců kryptidů v jižním Londýně mezitím hlídá Pierrova přítelkyně Kate. Jakýsi neznámý muž, který budovu navštívil, jí však hodlá ublížit...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: KREV V DŽUNGLI, ČÁST TŘETÍ:

Kate musela něco rychle udělat. Uviděla, jak se čepel nože zaleskla. Bleskově zavřela dveře zrovna ve chvíli, kdy k ní podivný návštěvník natahoval ruku. Zakřičel, když mu dveře ruku přiskříply. Nůž se zabodl do podlahy. Kate uhodila pěstí do červeného tlačítka asi tak metr od dveří vedle věšáku. Darebák, otevírající dveře a sahající po muži, náhle spatřil, jak se přímo před ním vysunula ze zdi laserová puška. Dala mu ránu a on se odkolébal před dveře. Kate zmáčkla další tlačítko na zdi, a dvě laserové pušky se vysunuly ze zdi, každá po jedné straně dveří. Teď dostal muž takovou ránu laserem do zad, že odletěl až na silnici. Měl štěstí, že po ní nejelo žádné auto, jinak by bylo po něm. Kate zmáčkla další cuplík, a dveře se zamknuly. Další stisknutí, a laserové pušky venku se už jen zaměřovaly na pomalu vstávajícího muže. Jakmile si všiml, že jej hlavně pušek automaticky sledují, dal se na bezhlavý útěk. Zastavil se až tak o padesát metrů dál, za rohem domu. "Je tam nějaká... Ehm... Mladá slečna," řekl tento až tyransky působící chlápek svému komplicovi. "Che, to tě takhle zřídila?" zachechtal se jeho kolega. V ulici se hned objevilo deset dalších chlápků a nahlas se smáli. Vyrušilo je zvonění telefonu. "Tak co, jak to jde?" ozval se z mobilu stařecký hlas. "Ne moc dobře. Do té základny se asi nedostaneme. Někdo ji hlídá. Ale i kdyby budova nebyla hlídána, mají tam pořádný arzenál," řekl ten zmožený zločinec. "No dobrá," ozvalo se z telefonu, "uvidíme, co se dá dělat, Deane. Navrhuju hodit jim tam třeba granát." Všichni ti darebové se zachechtali. Právě poslouchali svého šéfa, Gregory Martina... Jack šel mlčky noční džunglí. Samopal se neustále dotýkal jeho zad. Občas se otočil, aby zkontroloval, že je Pauline, jež byla stále v bezvědomí, a nesli ji dva vojáci, v pořádku. Roger se už probíral. Jack mu musel při pochodu všechno krátce vysvětlit. Rogera velmi popudilo, že u sebe neměl laserovou pistoli. Jak někdo z vojáků poznamenal, "tahle technologie by mohla být užita v jejich prospěch". Pomalu postupovali pralesem dál. Pochod se zdál být nekonečný. A pak náhle, zcela neočekávaně, ozvalo se z prapodivné blízkosti hlasité zahoukání. Jack zpozorněl, Roger také, a Pauline to probralo. Vojáci trochu znejistěli. "Tenhle zvuk jsem v lese ještě neslyšel," řekl jeden z nich. "Chytíme to?!" zeptal se druhý. Jiní sprostě nadávali. Chtěli už být v táboře a nezabývat se odchytem nějakého dalšího kryptida, zvláště poté, co se jim kvůli zásahu Lovců kryptidů nepodařilo chytit Mokele Mbembe. "Hele!" zvolal jeden voják a posvítil na cosi drsného, se zvláštními, rohovitými výrůstky. Vypadalo to jako stěna. Voják se toho letmo dotkl. Zvíře, ze kterého byl vidět jen bok, a hlava a ocas byly schovány mezi houštinami, se prudce pohnulo. Vojáci se začali řehtat. Zvíře vystrčilo z houštin hlavu. Vypadalo tak mírně, a tak polekaně. A přitom měřilo na výšku minimálně tři, možná čtyři metry. "To je Mbielu-mbielu-mbielu. Vypadá úplně jako Stegosaurus," zašeptal vzrušeně Jack. "Teď není čas na to, abychom ho chytili," řekl ten voják, který se ho prve dotkl, "ale vrátíme se pro něj." Byla to jeho poslední slova. Dva metr dlouhé bodce na ocasu Mbielu-mbielu-mbielu probodly jeho záda a břicho skrz na skrz. Zmasakrovaný voják dopadl po prudkém úderu a bodnutí asi o pět metrů dál. Vojákům se začaly klepat ruce. Jeden z nich vytáhl samopal. Střílel, co to šlo, ale kulky se od tvrdé kůže Mbielu jen odrážely. Řvoucí čtyřnohý netvor s trojúhelníkovitými pláty na zádech a mávajícím ocasem se hnal přímo proti němu. Zadupal ho jako mravence. Mezi vojáky nastal zmatek. Mbielu, přestože nevypadalo vůbec naštvaně, mávalo ocasem ze strany na strany, zasahovalo jednoho vojáka po druhém. Jack, Roger a trochu malátná Pauline se toho rozhodli využít a dali se na útěk. Bohužel je přitom následovali i čtyři ozbrojení vojáci. Nehodlali Lovce kryptidů ztratit. Z mely vyvázli ještě tři další vojáci. Dali se na útěk opačným směrem. Zcela udýchaní zakopávali o padlé kmeny stromu, malé větvičky je bičovaly do očí... A když si mysleli, že jsou z nejhoršího venku, uslyšel šelest. Jeden z nich vyděšeně cosi vyhrkl. Pak mu hrdlo stiskla ruka ve spandexové rukavici. "Kde jsou?" zasyčel útočník. Byl to Akihiko. Už hledal Jacka, Rogera a Pauline. Voják sice neodpověděl, protože omdlel, a další dva se dali do běhu, ale Akihikova kovová tyč je pár ranami povalila na zem. Nezbývalo jim, než zuřivému Japonci mnohé vysvětlit...

Svítalo. Nad konžským pralesem panoval celkem klid. Jen malé letadlo svištělo nad vší zelení jako o závod. Seděli v něm Ewet a Fahad. Helikoptéra, kterou "sledovali" pomocí radaru, přestože ji ještě nezahlédli, už někam přistávala. Brzy se měli dozvědět, kam hodlali vojáci přenést Mokele Mbembe vzdušnou cestou. To, co se před nimi objevilo, byla nádhera. Skály porostlé džunglí, ozářené ranním sluncem. Ewet zde již jednou byl. Tady přece Jack, Pierre a jeho dnes již zesnulá sestra Sabine nalezli jeskyni, jež byla domovem obávaného Kongamata, přežívajícího ptakoještěra. Tak sem mělo být Mokele Mbembe přeneseno? Ale proč? Fahad kontaktoval vysílačkou Pierra, jenž zůstal ve vesnici. "Co máš v plánu?" zeptal se ho. "Hm," zamyslel se nejistě Pierre, "asi počkám, až Akihiko zachrání Jacka a ostatní, a přivede je sem. I když mi říkal, že mi asi dá souřadnice vojenského tábora, a já tam zasáhnu ve chvíli, kdy Jacka, Rogera a Pauline budou chtít popravit. Prý mu to vyzvonili vojáci, které v noci v džungli vypátral a přepadl, a ranami holí do hlavy možná navždy uspal." Jack, Roger a Pauline byli čtyřmi vojáky, kteří je neztratili z dohledu, nakonec skutečně přivedeni do tábora. Přestoupili před důstojníka Claude Ngoye. Byl to sice Konžan, ale měl takové zlé rysy. Koutky jeho úst byly až tak zvláštně pozdviženy, jako by se neustále zle usmíval. Jack si pořádně prohlédl jeho oblek. "Vy jste konžská armáda?" zeptal se ho sebejistě. "Popravdě, hochu, ne," odpověděl Claude Ngoy, "odkud jsme ti může být jedno. Nebudeš to potřebovat vědět." "Chytáte kryptidy pro někoho? Nebo pro sebe?" zeptal se Jack. "Nebudu ti odpovídat," pousmál se Ngoy. Bylo na něm vidět, že ho tyto sebejisté otázky pořádně dopálily. "Zastřelit!" poručil. Kdyby věděl, že na tento povel dostane ránu laserem, asi by ta slova nevyslovil. Akihiko střílel z houštin po všech vojácích. Roger a Pauline utíkali k němu. Akihiko okamžitě pomocí vysílačky poručil Pierrovi, aby sem přiběhl. Jeho pomoc by se teď hodila. Jack se překvapivě nedal na útěk. Umínil si, že vtrhne do velitelského stanu a zjistí, co jsou tito vojáci zač. Neměl na to ale moc času. Do stanu hned vtrhl jakýsi svalouč bílé pleti. Jack mu dal kopanec do břicha, takže se nepřítel hned svalil. Jack popadl pár papírů ze stolu. Chytal se je odnést. Jenže na vteřinu se musel zastavit jako solný sloup. Oči se mu rozevřely. To, co viděl na jednom z papírů, byla mapa. Byly na ní vyznačeny jisté body. Místa, která kdysi s Pierrem a Sabine navštívil. A pak, vedle mapy, jméno Zhou Len... Tady něco nehrálo! Jack vyběhl ze stanu. Akihiko laserem odstřelil, vojáka, který se chystal po Jackovi vypálit z kulometu. Jackovi se v hlavě budoval obrázek toho, kde hledat původ této vojenské expedice. Zhou Len... Toho přece zabil v New Yorku... Ale jeho kolega je přece na svobodě, ne? Jack už byl z tábora skoro venku. Pak ho ale chytili dva vojáci za ramena a odvlekli do nedalekého křoví. Střelba samopaly donutila Akihika, Rogera a Pauline, aby se stáhli. Nehodlali se vzdát, ovšem místo, kde stáli, je činilo zranitelnými. Vojáci pevně drželi Jacka. Stoupl si před něj Claude Ngoy. "Co jste si to od nás vypůjčil?" zachechtal se. Vytrhl Jackovi papíry z ruky. Jack setřásl oba vojáky a dal jim pár ran pěstí. Pak chytil Ngoye za ruku. Papíry z ní vypadly. Jack se roztřásl. Ta ruka, kterou držel... To nebyla lidská ruka... Byl to nějaký polotekutý sliz, prsty se prodlužovaly, ruka se zvětšovala, a celá zezelenala... I obličej Claude Ngoye se stával zrůdnějším... Pierre utíkal směrem k vojenskému táboru. Při běhu dostal ránu klackem do hlavy. Spadl na obličej. Zvedl se, utřel si krev, která mu vytekla z nosu, a zlostí mu začaly drkotat zuby... Ten, kdo ho právě napadl, nebyl nikdo jiný, než Sam Weber...

Kdo nebo spíš co je zač Claude Ngoy? Co tady dělá Sam Weber, bývalý pomocník Zhou Lena a vrah Pierrovy sestry? Zjistí Fahad a Ewet, proč mělo být Mokele Mbembe přeneseno do skal? Nachází se tam nějaká základna či co? A proč se navíc muži Gregoryho Martina hodlají vtrhnout do základny Lovců kryptidů na předměstí Londýna? Pokračování příště!

Správce dinosauřího parku - Takový normální pátek

Máme tu na dlouhou dobu předposledního Správce dinosauřího parku. Jak jinak se s naším přítelem Danem Jamesonem rozloučit než pár docela jednoduchými částmi, které se snad budou více podobat těm původním z podzimu 2013... Dane, informuj nás o tom, co se v Dinosauřím parku přihodilo!

Takový normální pátek

Tak, a bouře jsou tu. Tuto zimu přišly deště mnohem později než obvykle. Počasí má několikatýdenní zpoždění. Oliver plánuje svou další výpravu na Isle of Die, nicméně v úterý dostal nabídku od jednoho svého přítele, ze které byl velice nadšen. Čínský přírodovědec Zhou Xing jej pozval na měsíční expedici do jihočínské provincie Jün-nan. Oliver se už nemůže dočkat, až se tam na začátku února vydá. Stráví několik týdnů v jihočínských lesích. Xingův tým se bude snažit mapovat výskyt varanů druhu Varanus salvator, kteří jsou největšími ještěry v Číně. Oliverova výprava na Isle of Die nicméně proběhne příští týden. Řekl mi, že neví, zda něco nového přiveze, ale pokud ano, rád by, aby se do parku dostal nějaký na chov nenáročný tvor. Náš Deinonychus nám bohužel dává pořádně zabrat. Včera jsme ho přemisťovali do většího výběhu. Museli jsme mu dát dvojitou dávku anestetik. Pořádně dováděl a přes klec, v níž byl přenášen, roztrhal mému kolegovi košili. Naštěstí nikoho nezranil, a teď se už prohání po svém výběhu. Zdá se, že po těch událostech na Havaji má tohle zvíře na lidi dost velký vztek... Dnešek je takový normální. Lepší už to snad být nemůže. Celý tento týden mi připomněl ty staré dobré časy, kdy náš park začínal. Tehdy v něm bylo jen pár zvířat, a jak se za ta léta rozrostl! Přesto jsem měl především dnes pocit, že byl čas na to, abych se na chvíli zastavil. Jen tak jsem si stoupl před výběh Erythrosucha Erica a dvacet minut na něj hleděl, jako by neexistovalo nic poutavějšího...

Úplně mě to dostalo. Vzpomněl jsem si na začátky parku, kdy jsem se já a mí kolegové museli starat jen o pár zvířat denně. Práce bylo taky dost, park nezaměstnával tolik lidí, když člověku někdo pomohl, byl za to rád, přestože to ten pomocník dělal třeba ve svém volném čase. Sledoval jsem Erica jak pobíhá po výběhu, hltá vodu z umělého jezírka... Pak si lehl do stínu a pět minut tam ležel. A obloha se zatáhla, a začalo pršet. Od rána už prší celý den. Vynesl jsem Rhamphorhynchovy vyvrhnuté zbytky potravy, vyklidil jsem výběh jedné skupinky Othnielií, a před obědem jsem obhlédl Archeopteryxe. Při obědě jsem si povídal s Oliverem o tom, co všechno chystá. A po obědě mi Charles sdělil, kdy začne náš kanadský přítel financovat park. Asi před půl hodinou, krátce po třetí, jsem se rozhodl pro další volnočasovou aktivitu. Začalo mi docházet, jak úžasné to vlastně v parku je. Opět jsem přestal myslet na všechnu tu práci, vzal si šnorchl a potápěčské brýle, a před zraky nikoho skočil do akvária plného belemnitů. Díval jsem se, jak plavou, jak se ve vodě vlní jejich plovací blanky... Tak si nakonec říkám, že to nebyl jen takový normální pátek... Ne ve srovnání s těmi předchozími. Mnohem víc mi připomněl, o čem Dinosauří park vlastně je...

Správce Dinosauřího parku končí tak, jak začal... Jako poklidná, krátka zpráva z Dinosauřího parku. Tak tedy bude vypadat i příští, na dlouho poslední část...

Arthur Smith Woodward

Zdroj obrázku: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:PSM_V75_D415_Arthur_Smith_Woodward.png

Sir Arthur Smith Woodward (23. května 1864 až 2. září 1944) byl anglický paleontolog působící v Londýnském přírodopisném muzeu. Ve své době patřil mezi největší světové experty na vyhynulé druhy ryb, k jeho nejznámějším pracím patří Catalogue of the Fossil Fishes in the British Museum. Na tomto velice rozsáhlém katalogu fosilních ryb, jejichž vlastnictvím se v té době Přírodopisné muzeum v Londýně mohlo chlubit, pracoval v letech 1889 až 1901. Mimo Velkou Británii pracoval na svém výzkumu pravěkých ryb v Řecku a také v Jižní Americe. Jedním z nejznámějších rodů, jež popsal, je Mawsonia, velká pravěká latimérie dorůstající délky několika metrů, jež žila v období Křídy, před zhruba 100 miliony let, jak v Jižní Americe, tak v Africe. Woodward ji popsal v roce 1907. Jiným živočichem, kterého popsal mnohem dříve, roku 1889, byla ryba ještě větší. Šlo vlastně o největší rybu, která kdy existovala. Woodward pojmenoval jurského rybího giganta, dorůstajícího délky asi 16 metrů (i když podle některých zdrojů až 27 metrů), Leedsichthys. Woodward dále popsal podivnou křídovou rybku Pharmacichthys či vyhynulou paprskoploutvou rybu Pholidophoroides. Byl velkým zastáncem hypotézy ortogeneze a proslavil se svou spekulací, že během vývoje života na Zemi mohl existovat jakýsi směr, jehož produktem je v současné době lidský mozek. V době, kdy působil, bylo již odhalováno něco o původu člověka. Woodwardově reputaci bohužel uškodilo, že mu amatérský archeolog a geolog Charles Dawson ukázal lebku "hominida", kterého sám "našel" v Sussexu a pojmenoval "Eoanthropus dawsoni". Mělo jít o pozůstatky prehistorického člověka. Tento hoax byl odhalen až roku 1953 a "fosílie" proslula jako tzv. Piltdownský člověk. To, co vypadalo jako lebka hominida, byla ve skutečnosti lebka středověkého člověka, jež byla spojena s orangutaní kostí a šimpanzím zubem. Viník nikdy nebyl odhalen. Woodward, stejně jako všichni jeho kolegové, byli přesvědčeni, že jde o skutečnou lebku hominida. Woodward proto napsal knihu The Earliest Englishman. Bohužel dnes víme, že Woodwardova práce na popisu Piltdownského člověka byla zbytečná. Přesto se však tento význačný paleontolog zasloužil o mnohé, zvláště pak v oboru paleoichtyologie, a získal za svou práci řadu ocenění. K nejvýznamnějším jistě patří Lyellova medaile nebo Zlatá medaile Linného společnosti, ocenění však bylo dohromady šest, a získal je během svého života. Byl také členem Královské společnosti. Rodák z Cheshire na severozápadě Anglie zesnul ve věku 80 let na jihu, v Sussexu. Dne 21. května 2014, na 150. výročí narození Sira Woodwarda, se v Přírodopisném muzeu v Londýně konalo denní sympozium. Jeho tehdejší výzkum pravěkých ryb významně ovlivnil i ten dnešní...

Vodnářka krabožravá-Specialista na požírání krabů

Slíbený popis vodnářky krabožravé je tu... Hadích popisků zde bude jen přibývat...

Latinský název: Fordonia leucobalia,

Rozšíření: jihovýchodní Asie, jih Nové Guineje a sever Austrálie,

Velikost: délka 60 až 90 centimetrů.

Vodnářka krabožravá patří mezi několik málo hadů, o nichž bylo zjištěno, že svou kořist jen tak nepolykají. Obecně se ví, že hadi polykají svou kořist v celku. Zvládnou to díky své anatomii. Avšak každý, kdo si někdy sáhl na kraba, moc dobře ví, jak tuhý je jeho exoskeleton. Má-li had, specializovaný na požírání krabů, spolknout takové sousto a strávit ho, potřebuje něco víc než jen velice silné trávicí šťávy, tolik typické pro všechny plazy. Když had chytí kraba do tlamy, obtočí jeho končetiny a silou je urve. Každou pak spolkne jednotlivě! To činí z vodnářky krabožravé jediného hada, který si skutečně svou kořist rozdělí na menší části, jež poté sežere. Nepoužívá k tomu zuby, síla svalů mu k tomu stačí. To však stále není všechno. Svalnatá žaludeční výstelka vodnářky krabožravé je velmi silná, a nedovolí ostrým klepetům kraba, aby žaludek protrhly... Vodnářka krabožravá je sice dokonale vybavena na lov krabů, ale ve velmi malém množství se může přiživit i na nějaké té rybce či žábě, ač k tomu nedochází často. Obývá přílivové zóny, kde se střídá moře s pevnou zemí. Daří se jí v mangrovových porostech i v naplaveninách v ústích řek. Je aktivní po setmění; většinu dne tráví v norách spolu s kraby. Zbarvení tohoto až devadesát centimetrů dlouhého hada je velice proměnlivé, někteří jedinci jsou černí, jiní tmavě šedí, u některých se výjimečně setkáme se žlutým zbarvením. Spodní strana těla je světlejší, v mnoha případech je bílá. Oči jsou malé a nachází se na vrchu hlavy, jež je oválná. Na nozdrách se nacházejí klapky, které je uzavřou, když se had potopí. Vodnářka krabožravá je výtečným plavcem. Jedná se o hada živorodého; stejně jako všechny ostatní užovky z podčeledi Homalopsinae (česky vodnářky) přivádí na svět živá mláďata. V jednom vrhu jich může být 10 až 15. V současnosti je vodnářka krabožravá klasifikována jako druh, který není lidskou činností ohrožen. Pokud však bude pokračovat znečišťování moří a oceánů, je vysoce pravděpodobné, že bude její existence přinejmenším zranitelná, a to možná už v brzké době...

Příště užovka tykadlová!

Nilssonia

Nilssonia je vyhynulý rod rostlin ze skupiny benetitů (Bennettitales) žijící v obdobích Trias, Jura a Křída, tedy po celé druhohory. Benetity smotné byly velice úspěšnými rostlinami, a vydržely ještě asi třicet milionů let poté, co Nilssonia vyhynula. Poslední benetity existovaly na naší planetě v Oligocénním období. Je však pravdou, že většina zástupců tohoto řádu vymizela už na sklonku údobí Křídového. Nilssonia byla typickým benetitem; vzhledem, zvláště pak svými listy, se podobala cykasům, které na rozdíl od benetitů žijí dodnes. Listy byly většinou eliptické. Tato rostlina byla poměrně malého vzrůstu, je však obtížné soudit, jaká byla její výška. Pravděpodobně nebyla vyšší než metr, i když tuto domněnku je třeba brát s velkou rezervou. Zkameněliny Nilssonie, zejména pak otisky listů v horninách, byly nalezeny v Severní a Jižní Americe, východní Asii i v Západní Austrálii, především pak v tamním Broomském pískovci z období rané Křídy. Dosud byla popsána celá řada druhů, z nichž B. brevis je druhem typovým (na základě něho byl popsán celý rod). Popis zhotovil Brongniart v roce 1825.

Krátký popisek Nilssonie nalezenete například na anglické verzi Wikipedie.

Příště Cycadeoidea!

Shamosaurus

Shamosaurus ("ještěr ze Shamo") je primitivní ankylosaurid, zástupce vlastní podčeledi Shamosaurinae, který byl popsán Tumanovou roku 1983. Jde o nejranějšího ankylosaurida nalezeného v Mongolsku, a jednoho z vůbec nejprimitivnějších vůbec, ačkoliv už byli popsáni i pozdně jurští ankylosauři. Ve spodní Křídě stupňů apt a alb, v době před asi 110 až 100 miliony let, kdy se tento gigant procházel po mongolských pláních, žil však ve stejné oblasti ještě jeden ankylosaur, a to sice jemu velice podobný Gobisaurus, jehož kosti byly nalezeny už v 50. letech minulého století, zato k popisu došlo až roku 2001. Obě zvířata si byla blízce příbuzná... Shamosaurus je znám na základě několika exemplářů, nalezla se i lebka. Zobák měl úzký, více se podobající zobáku nodosauridů než ankylosauridů. Uvnitř lebky se nacházel systém nosních trubic, jež sloužily k ohřívání vdechovaného vzduchu a k vydávání zvuků. Je pravděpodobné, že zvuky, které vydával, byly bučivé. Složitý systém nosních trubic je typický pro všechny ankylosauridy, není to výjimečný znak tohoto rodu. Druhové jméno zní scutatus, tedy "pokrytý štítky". Hřbet a horní polovina hlavy byly pokryty velice silnými osteodermy. Dospělý Shamosaurus byl prakticky nezranitelný; žádný predátor nedokázal toto brnění s pomocí svých zubů prokousnout. Pokud se nějaký velmi odvážný dravec dostal příliš blízko, mohl jej Shamosaurus zasáhnout bijcem na konci ocasu. Mláďata však tak dobře chráněna nebyla; tvrdé destičky pokrývající tělo měli pouze starší jedinci... Shamosaurus spásal nízko rostoucí vegetaci, včetně polopouštních keříků. Ačkoliv se uvádí, že dospělý Shamosaurus dosahoval délky až 7 metrů, paleontolog Gregory S. Paul v roce 2010 odhadl jeho tělesnou délku přibližně na 5 metrů. Takový těžkopádný čtyřnohý ornithopod pak vážil přinejmenším 2 tuny. Šlo o velice pomalé zvíře, trávící většinu času požíráním vegetace. Od již zmíněného příbuzného Gobisaura se liší jen nepatrně; dobrým dokladem toho, že jde o rozdílné rody, je nicméně velikost maxilární zubové řady (zuby na horní čelisti)...

Popis Shamosaura naleznete v knize "Dinosauři-Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona z roku 2009.

Příště Majungasaurus!

Diluvicursor, nově objevený australský ornithopod

Roku 2005 nalezl George Caspar v lokalitě Eric the Red West nedaleko Cape Otway v blízkosti proslulé Dinosaur Cove v australské Viktorii část kostry poměrně malého ornithopodního dinosaura. Po třinácti letech, v lednu 2018, byl živočich vědecky popsán a dostal jméno. Doktor Matt Herne a jeho kolegové jej pojmenovali Diluvicursor pickeringi. Rodové jméno znamená "běžec před záplavou". To proto, že nalezený exemplář zahynul v řece. Pochopitelně nevíme, zda jej skutečně zastihla nějaká sezónní záplava nebo zkrátka jen zahynul na břehu řeky, která se pak zvedla a odnesla jej. Jeho kosti byly nicméně pochovány na dně řeky, dobře se zakonzervovaly a o 113 milionů let později spatřil Diluvicursor znovu světlo světa. Druhové jméno je pak poctou Davidu Pickeringovi, manažer sbírky fosilií ve Viktorijském muzeu v Austrálii. D. Pickering velmi významně ovlivnil paleontologický výzkum v "zemi tam dole", bohužel však zesnul o Vánocích 2016. Diluvicursor je teď připomínkou jeho význačné vědecké práce... Tento dinosaurus patřil mezi ornithopody. Jak uvedl doktor Herne, nyní díky objevu tohoto dinosaura víme, že v Austrálii žili v období Křídy dva typy ornithopodů. Jeden typ byl lehce stavěný a byl vybaven dlouhým ocasem. Diluvicursor se od všech předchozích australských ornithopodů v něčem liší, a proto představuje prvního zástupce toho druhého typu. Nebyla to taková lehká váha, alespoň mezi malými býložravci, a měl o něco kratší ocas. Nalezený jedinec pravděpodobně nebyl dospělý. Paleontologové, kteří jej studovali, si myslí, že šlo o mládě nebo dinosauřího teenagera, jenž byl stále v růstu. Měřil 1,2 metru na délku. Měření nalezených kaudálních (ocasních) obratlů prokázalo, že dospělý Diluvicursor mohl dorůst délky až 2,3 metru... Před 113 miliony let, kdy se po australských pláních a lesích proháněl Diluvicursor, byl kontinent, který si dnes spojujeme s klokany a koalami, spojen v Antarktidou. Nacházel se mnohem jižněji než dnes. Je pravděpodobné, že Diluvicursor patřil k těm dinosaurům, kteří zažívali křídovou antarktickou zimu.

Na prvním obrázku se nachází dva Diluvicursoři pátrající po potravě, zatímco na druhém zkamenělé ocasní obratle zvířete (jen pro úplnost, byly nalezeny pouze ocasní obratle a část zadní končetiny dinosaura). Do komentářů můžete napsat, co si o tomto objevu myslíte!

Lovci kryptidů 2: Krev v džungli (2/5)

Šestice Lovců kryptidů zamířila do Konga. Pro některé členy týmu je to starý rajón, pro jiné zase úplně nové prostředí. Cíl mise je však jasně daný: zjistit, proč se po džungli, která je, jak ve čtvrté kapitole první série tehdy ještě začínající Lovci kryptidů zjistili, plná tajuplných tvorů, potulují vojáci. Něco tady nesedí... Naši přátelé musí zjistit, co se děje!

LOVCI KRYPTIDŮ 2: KREV V DŽUNGLI, ČÁST DRUHÁ:

Houštiny se roztřásly. Prohnal se jimi hbitý muž malého vzrůstu. Jeho bosé nohy se zarývaly do měkké půdy. Běžel tak obratně, že se jeho chodidla vyhýbala všem ostrým kamenům a klackům. Vždy se mu podařilo uhnout i pod tou nejnižší větví, která by mu nemilosrdně vypíchla oko. Neměl u sebe nic. Přesto tak naléhavě kamsi pospíchal. Nevěděl, že ho přitom sledují oči jiného muže. Byl mu velmi podobný. Oba to byli místní obyvatelé. Ale každý z nich patřil k jiné straně. Chlapík, který běžce sledoval, utíkal potichu za ním. Jeho vypracované lýtkové svaly a bronzová kůže svítily, když se na pár setin vteřiny ocitly pod slunečním svitem, pronikajícím do pralesa skrze mezery mezi listy pralesních gigantů. První muž neměl o špehovi potuchy. Doběhl do vojenského tábora. Napřed se zdálo, že skoro vrazí do hlavního stanu na jeho okraji. Obratně se však zastavil a vyslovil jakési jméno: "Claude Ngoy". Ze stanu vyšel voják v důstojnickém obleku. Byl však značně zašpiněný. Rysy jeho obličeje a barva pleti prozrazovaly, že je to též Konžan. Prazvláštně se usmál. Chyběly mu dva přední řezáky: jeden vpravo nahoře a druhý vlevo dole. "Říkejte mi důstojníku Ngoy. Nesluší se, abyste mi říkal vlastním jménem," řekl podrážděně, což se po jeho úsměvu nedalo očekávat. Špion, skrytý za keřem jen pár metrů od nich, vyzvěděl všechno, co si pověděli. Chystal se z tábora odejít, ale plán mu překazila skupina vojáků, jež se vydala na pochod z tábora kamsi do džungle. Špeh, skrývající se před vojáky, kráčejícími okolo křoviska, přemýšlel, zda má sledovat je, nebo se vrátit domů. Nakonec zvolil druhou možnost... Už se stmívalo. Velké rovníkové slunce před pár minutami zašlo. Muž bronzové pleti zabušil na dveře chatky. Ani nemusel čekat, a už je otevřela Pauline. "Stalo se něco?" zeptala se. "Musím mluvit s panem Owenem, rychle!" řekl nedočkavě ten konžský chlapík. Pauline jej k němu dovedla. Jack si zrovna četl knížku v posteli a chystal se ke spánku. Byl trochu překvapen, když byl zastižen Konžanem, jak je rozvalený na lůžku v županu. "Pane Owene, sledoval jsem toho muže z naší vesnice. Někteří z nás se obávali, že má s vojáky něco společného, a bohužel je to pravda. Setkal se tam s důstojníkem, jehož jméno je Claude Ngoy. Pověděl mu, že v roklině kousek odsud nalezl mladé Mokele Mbembe. Skupina vojáků se tam pak vydala, aby zvíře chytila!" Jack vyskočil z postele. Rychle se převlékl do spandexu, Pauline udělala to samé. Jack okamžitě podal zprávu ostatním Lovcům kryptidů. Pauline trochu zarazilo, že jí Jack řekl, aby šla s ním, a že si vezmou jen jednoho dalšího Lovce kryptidů. Jack byl pro Rogera. "Nevíme, co chtějí s tím zvířetem udělat, zatím nevíme nic. To je každopádně typické pro začátek každé mise," řekl jí spěšně Jack, když se ve dveřích objevil Roger, "vojáci jsou v přesile. Nevíme, čeho je ten Ngoy schopný, ani co chce s Mokele Mbembe udělat. Každopádně to musíme zjistit, a potřebujeme někoho, aby nám kryl záda. Akihiko a Fahad zůstanou ve vesnici. Jestli se s námi něco stane, Akihiko nás vypátrá. A Pierra bych tam radši nebral." Špeh z vesnice jim jen sdělil, kam vojáci šli. Jack mu jen řekl, že to místo moc dobře zná. Pochopitelně, vždyť šlo o to údolí, kde kdysi s Pierrem a Sabine Leroyovými objevili samici Mokele Mbembe s mládětem. Mladé zvíře, po kterém vojáci pasou, je zřejmě jen odrostlý jedinec, jehož kdysi studovali... Pochod džunglí po setmění byl náročný. S každým šelestem zhasínali Jack, Pauline a Roger svítilny. Když je však rozsvítili, viděli zase na všechno. Tiskli v rukou své laserové pistole. Asi po dvou hodinách se jim podařilo dosáhnout údolí. Čekalo je tu nepříjemné překvapení. "Kruci," řekl Roger, když, jak poznamenal, něco vyšlápl. Ale nebylo to přesně to, co si myslel. "Je to tekutý," poznamenal, "ale fuj! Je to krev!" Šlápl do louže krve. A nacházely se tu další. "Lidská?" zeptala se Pauline. "Nejspíš," odpověděl Jack. "Tahle nepatří plazu," dodal. "Takže se tu něco stalo," doplnil Roger. "Už to tak vypadá," pokýval hlavou Jack a posvítil si na okolí. Náhle se ozvalo zvolání. Trojka Lovců kryptidů se rozběhla tím směrem, odkud vycházelo. Skryli se mezi keři na svahu. Tam dole se nacházelo mladé Mokele Mbembe, ovázané řetězi připevněnými do země kovovými kolíky. "Co to sakra dělaj?" zeptal se Roger. "Loví kryptidy. Ale pořád nevíme proč," řekl Jack. Vojáci tam dole na sebe hulákali. Po chvíli se nad džunglí ozval zvuk helikoptéry. Větvemi stromů se dolů prodral spuštěný řetěz. Vojáci ho připoutali k řetězům na zádech houkajícího zvířete. Chtěli ho vytáhnout nahoru a někam odnést. "Tak dost, teď by mu vážně ublížili!" řekl Jack. Vytáhl laserovou pistoli a odpálil dva vojáky zaráz. Zařvali bolestí i šokem a dopadli nějakých deset metrů dál, a omdleli. Ostatní se hrozně vyděsili, vytasili zbraně, ale dostávali jednu ránu za druhou. Pauline během střelby zavolala Akihikovi, aby se ve vesnici kdyžtak připravili. Jediná rána laserem přeťala mohutný řetěz čnící z oblohy. "Ať Ewet ve vesnici vezme své letadlo a letí za tou helikoptérou! Ať si s sebou vezme třeba Fahada!" řekl Jack a Pauline to okamžitě sdělila Akihikovi přes speciální komunikační zařízení Lovců kryptidů. Roger a Jack sjeli ze svahu, stříleli do vojáků lasery a hnali se k vyděšenému zvířeti...

Všichni vojáci byli na čas odrovnaní. Helikoptéra odlétala. To ale nebyl konec problémů. Jack moc dobře věděl, že pilot teď volá na svou základnu, ať už byla kdekoliv, a informuje své komplice o tom, že se právě v džungli přihodilo něco zvláštního, něco "laserového". Pár laserových střel přeťalo všechny řetězy, kterým bylo chudák mladé Mokele Mbembe svázáno. Postavilo se. Naštěstí nebylo zraněno. Žádná krev. Zdvihlo krk, který se tyčil asi metr nad Jackovou hlavou, a odkráčelo pryč. Jack a Roger si prohlíželi ležící vojáky. Mnozí z nich se už zvedali. Jack přitiskl jednoho k zemi. "Co jste zač? Co tady děláte?! Mluv, sakra!" řekl mu a zamířil mu laserovkou na čelo. "Lovíme kryptidy, ne?" řekl voják. Jacka zezadu další voják kopl do zad. Roger ho odstřelil svou laserovkou, ovšem další voják zase samopalem rozstřelil jeho pistoli a dal mu pažbou ránu do hlavy. Pauline to sledovala ze svahu. Když viděla, co se děje s jejím kolegou a s jejím přítelem, pokusila se je zachránit. Začala střílet jeden laser za druhým. Pár vojáků odrovnala, pak ji však zezadu chytila neznámá ruka a praštila jí do hlavy. Při přestřelce totiž někteří vojáci zavolali svým komplicům. Ti jim sem přišli pomoci. Vypadali zuřivě. Sešli ze svahu, držíce Pauline za ruce tak silně, že je jí div nezlomili. Jack, který byl jediný při vědomí, byl držen třemi vojáky kolem ramen a krku. "Proč jste to zvíře zachránili?!" řval na něj jeden voják. "Proč jste ho vy chtěli někam přenést?!" zařval na něj Jack, pak mu však jeden voják stiskl hrdlo. "Tohle je naše území. Co tu s těma zvířatama děláme, to je na nás," chopil se slova ten voják. "Myslím, že vás odvedeme do našeho tábora, kde s vámi důstojník udělá krátký proces. Nevím, kdo jste..." "To byste se divil, kdybyste to věděl. Stačí si přečíst nápis na mém obleku..." "... ale nebude škoda, když se oficiálně ztratíte v pralese a zemřete tu." Tisíce kilometrů od dějiště tohoto zápasu si Kate prohlížela fotky Lovců kryptidů v jejich základně, kterou hlídala. Čím víc jich viděla, tím méně měla pocit, že se jí Pierre jen tak vychloubá. Všechno to, co jí o sobě pověděl, byla pravda. Všechny ty fotky s kryptidy to dokazovaly... Zazvonil zvonek. Kate šla otevřít. Muž, který se před ní objevil, vypadal šokovaně. Očividně jej překvapilo, že v budově někdo je. Chvíli ze sebe nemohl vymáčknout slovo. Vypadal dost nejistě. A pak si Kate všimla, že zajel rukou do kapsy. Nenápadně začal vytahovat rukojeť nože... Kate začalo bít srdce jako o závod...

Kdo je ten Claude Ngoy? Proč jeho vojáci loví kryptidy? Přežijí Jack, Pauline a Roger setkání s takovým darebákem, nebo je Akihiko včas zachrání? Zjistí Fahad, kam míří helikoptéra, jež měla přenést odchycené Mokele Mbembe neznámo kam? Co čeká v konžské džungli Pierra? A konečně, co má znamenat ta podivná návštěva na jihu Londýna? Jakému nebezpečí bude muset Kate čelit? Čtěte další část, a něco z toho se dozvíte...

Správce dinosauřího parku - Akce na Havaji

Správce dinosauřího parku se blíží ke konci... Ale předtím, než se s Danem na dlouhou dobu rozloučíme, musíme zjistit, co zamýšlejí jistí zločinci s raptory, které vypustili na Havaj...

Akce na Havaji

Když se Oliver vrátil po oslavě Vánoc do Dinosauřího parku, dozvěděl se závažnou zprávu. Ochránci pravěké zvěře mu na mobilní telefon potkali tento krátký vzkaz: "Odleť okamžitě na Kauai na Havaji. Vypátrali jsme je." Ani jsem se s Oliverem nepotkal, zase odletěl z ostrova, zamířil na Fidži a odtamtud až na Havaj. Byla to dlouhá cesta. Když v úterý dorazil na Kauai, setkal se na letišti s mužem, který mu zprávu poslal. Byl to Max Cash, velitel jednotky Ochránců pravěké zvěře, jež od Nového roku sledovala život raptorů, žijících v havajských lesích, ve spolupráci s místní policií i speciálními jednotkami FBI. Po nějakém čase tento podivný, smíšený tým zjistil, že raptory často navštěvují lidé s uspávacími puškami. Raptory jednoduše vypátrali, neboť malá zařízení zabudovaná v kůži na jejich krcích vysílala signál, jenž se dal jednoduše vystopovat. Ostatně, proto také Ochránci pravěké zvěře raptory bez problémů nacházeli. Ti darebáci byli zároveň tupí, neuvědomili si, že signál může zachytit prakticky kdokoliv. Zvířata uspávali, dávali jim injekce s nějakými látkami, a když se raptoři probudili, vždy měli velký hlad. Ochránci dokonce z houští pozorovali, jak jeden raptor párá muže, který ho před chvílí uspal. Byl to děsivý pohled: všude se ležely vnitřnosti, a raptor hltavě pil krev stříkající jako gejzír z mužova krku. Fuj... Nic pro mě... Když se k nim Oliver připojil, našli už doupě těch chlapíků. V odlehlé části lesa, nepřístupné běžným návštěvníkům, se nacházela malá budova. Malá tedy byla jen její část viditelná zvenku a nikterak přitažlivá. Zkrátka otrhaný domek. Avšak pod zemí, tam se nacházela hotová laboratoř. Za nějakých mně neznámých okolností se Oliver, Ochránci a všichni ti policisté dostali do této laboratoře, pozatýkali všechny pracovníky, včetně šéfa, jistého Freda Franklina, a odvezli odtamtud čtyři klece. V každé z nich se nacházel jeden Deinonychus. Nepochybně se jedná o zvířata z Isle of Die. Dodnes byli také pochytáni všichni Deinonychové divoce žijící v té oblasti. Jejich řádění je u konce...

Celkem sedm zvířat, z toho tři nalezená v laboratoři, byla vypuštěna na Isle of Die. Oliver to natáčel, a já se na to díval dnes po obědě. Ach, jak krásný to byl pohled. Divoká zvířata se vracela do divoké přírody... Jen kdyby se Oliverovi tolik netřásla ruka... Každopádně jsem rád, že se tohle vyřešilo. Vlastně se to vyřešilo rychleji, než jsem si myslel. Bál jsem se, že to bude zase pořádně komplikované. I když bych ani neměl tvrdit, že nám to nepřineslo něco... Řekněme, překvapivého. A to v negativním slova smyslu, tedy alespoň z mého pohledu. Čtvrtý Deinonychus z laboratoře byl totiž raněný. Ty zrůdy na něm zřejmě prováděli nějaké pokusy a nějakým nechutným způsobem (ani nechci vědět, jakým) mu naštípli ulnu. Zvířeti musela zlomenina způsobovat nesnesitelnou bolest. Naštěstí bylo zranění relativně čerstvé, a tak mohl být ošetřen. Jenže víte, co se děje s pravěkými zvířaty, o která se musí člověk postarat? Zůstávají u nás, v Dinosauřím parku! A mít tu agresivního Deinonycha, který dnes ráno stačil vyděsit naši krmičku tak, že poté, co jí poškrábal nezraněnou přední končetinu, omdlela (ale já ji zachránil, che!), to není zrovna to, po čem jsme toužili. Oliver je z jeho příjezdu nadšený, ale přiznal se mi k tomu, že by byl radši, kdyby byl Deinonychus vypuštěn na Isle of Die. Taky je možné, že k tomu dojde. On totiž Oliver není žádný blázen, a ví, že máme v parku práce už dost. Zvláště pak s Giganotosaurem, Siamotyrannem, Erythrosuchem Ericem, dokonce i našimi Lagosuchy, kteří se ve středu zase servali, ani nevíme, proč...

Ještě nás čekají dvě části Správce dinosauřího parku! Tak schválně, co se asi stane příště...

Diplom za Soutěž Dinosauři 2017

Je tu vyhlášení výsledků Soutěže Dinosauři 2017! Tentokrát se zúčastnil jeden soutěžící, Martinoraptor. Velmi mu za účast děkuji! Očekával jsem totiž, že se do soutěže nepřihlásí nikdo...

Přejděme tedy rovnou k předání diplomu. Martinoraptor zodpověděl všech dvacet otázek, a zodpověděl je správně! Nenapsal jsi jen odpověď k bonusu, ale to vůbec nevadí. Na diplom jsem vybral tento obrázek ze druhé epizody seriálu Dinosaur Revolution. Gratuluji tedy ke skvělému výsledku a vlastně i k vítězství v Soutěži Dinosauři 2017!

Více soutěží, zvláště pak znalostních kvízů, přibyde do této rubriky už velmi brzy!

Čas Správce dinosauřího parku nadešel...

Všechno někdy končí. Může to být překvapující, ale Správce dinosauřího parku není výjimkou. Od 15. listopadu 2013 jsem prakticky každý pátek psal tento týdeník, v němž postava, z jejíhož pohledu je vyprávěn, Dan Jameson, popisuje, co se za poslední týden přihodilo v Dinosauřím parku na Tedově ostrově v Tichém oceánu. Nápad to byl zprvu jednoduchý, nakonec byl rozveden mnohem dále, než jsem si představoval. Správce dinosauřího parku byl kontinuálně publikován mnohem déle než předchozí Obrázky týdne, případně Blog polárních medvědů, jež nahradil... Jak jste si však, milí čtenáři, zřejmě povšimli, zvláště v posledních měsících dorazil Správce dinosauřího parku tam, kam by se žádný příběh neměl dostat. Možná je to pohled pouze můj jakožto autora, ale dobré náměty a nápady pro příběh už byly vyčerpány. Důkazem toho byly Danovy "vtípky", jako že uzavřel s jiným zaměstnancem sázku, vyhrál ji, a proto se onen zaměstnanec vyválel v hnoji v náklaďáku. Jediný důvod, proč se taková scéna v příběhu objevila, byl ten, že jsem už nevěděl, co do Správce dinosauřího parku "nacpat". A tak se většina posledních částí Správce dinosauřího parku, přestože jsou rozsahem delší než ty z podzimu 2013, stala pro mě nezáživnou. Mnohé části jsem po sobě ani nečetl, jen jsem příběh publikoval dál s vědomím toho, že některé ze zápletek a scén se v příběhu pouze opakují, jiné pro něj vůbec nemají význam. Jednoho dne v říjnu jsem si jen tak řekl, díky brilantním slovům jednoho proslulého australského herce, kterému zase podobně poradila jiná hvězda s ukončením jeho dlouhodobé role, že Správce dinosauřího parku prostě ukončím. Nyní je na čase o tom informovat. Správce dinosauřího parku tedy skončí, a to už s koncem tohoto měsíce. Myslím, že zápletka s raptory na Havaji se do té doby vyřeší. Od února pak začnu konečně přidávat na blog Obrázky týdne, opět každý pátek. Budou to články o hodně kratší, ale já myslím, že mám velmi dobrý důvod, proč je sem vkládat a šetřit si čas na něco jiného... Rozlučte se tedy se Správcem dinosauřího parku! Pokud byste si chtěli příběh číst i nadále, můžete začít prvním z asi 223 článků v rubrice Správce dinosauřího parku. Z mého pohledu byly první části nejlepší... Avšak neznamená to definitivní konec tohoto týdeníku. Potřebuje oddech, není to však ukončení trvalé. Takřka s jistotou mohu tvrdit, že v létě 2018 se Správce dinosauřího parku vrátí. Těch několik měsíců oddechu mu prospěje, a na další zhruba dva měsíce se tak vynoří v novém, a bude čerstvý a zajímavější...

HAAS

Odontocyclops

Odontocyclops ("Kyklop se zubem") byl velký dicynodont žijící v období pozdního Permu před 260 až 250 miliony let. Jeho fosilie byly nalezeny v pánvi Karoo v Jihoafrické republice a v horninách Madumabisa Mudstone v údolí Luangwa v Zambii. Bylo nalezeno několik exemplářů, z nichž si paleontologové mohou udělat dobrý obrázek o vzhledu a životě Odontocyclopse. Lebka dosahovala délky 60 centimetrů, kost tvořící nasální oblast je pokryta malými jamkami, které svědčí o tom, že byla za života zvířete pokryta keratinem. Rozdíl mezi samci a samicemi lze určit jednoduše: samci měli výčnělky, kly, které zřejmě používali k soubojům, zatímco samicím chyběly. Lebky jsou jinak zhruba stejně velké, což dokazuje, že šlo o dospělé jedince, tudíž se nemusí diskutovat o tom, zda někteří z jedinců byli mláďaty či ne. Blízkým příbuzným a zároveň současníkem Odontocyclopse byl Oudenodon, další jihoafrický dycinodont z pozdního Permu. Stejně jako všichni dicynodonti, byl i Odontocyclops býložravý. Spásal vegetaci ve výšce 20 až 100 centimetrů nad zemí. Dospělci byli vysocí přibližně 1 metr. Toto zvíře mělo poměrně vzpřímenější postoj než většina ostatních dicynodontů; pohyboval se nicméně velmi pomalu. Odontocyclops se stával častou kořistí větších predátorů, především gorgonopsiantů jako byl Gorgonops longifrons. Jelikož nebyl schopen rychle utíkat, bylo zřejmě jeho jedinou obranou množství jedinců. Samci se případně mohli bránit svým masožravým nepřátelům s pomocí klů. Je pravděpodobné, že Odontocyclops vyhynul koncem Permského období, kdy vymřelo 90 % druhů na Zemi. Někteří dicynodonti, kupříkladu Odontocyclopsův vzdálený bratranec, Lystrosaurus, jej však přečkali, a žili ještě několik dalších milionů let v Triasu...

Popis tohoto živočicha najdete například na anglické verzi Wikipedie.

Příště Pelanomodon!

Objevena lebka pliocénního medvěda

Na konci roku 2017 byly zveřejněny zprávy o objevu a výzkumu lebky pravěkého medvěda, který byl donedávna známý pouze z jediného fosilizovaného zubu. Paleontologové z Canadian Museum of Nature a Natural History Museum of Los Angeles County identifikovali lebku jako pozůstatek medvěda druhu Protarctos abstrusus. Zvíře bylo popsáno Bjorkem roku 1970, a jediné, co z něj bylo ještě před nedávnem známo, byl zub z amerického státu Idaho. Nyní se materiál, díky němuž lze zvíře lépe studovat, rozšířil na zkamenělou lebku včetně spodní čelisti, a také kosti trupu dvou exemplářů. Všechny tyto kosti Protarctose byly nashromážděny během dvacetiletého výzkumu lokality Beaver Pond na kanadském ostrově Ellesmere. Netušilo se, že se Protarctos v době, kdy žil, vyskytoval tak daleko na severu. V arktické Kanadě už byla v období Pliocénu poměrně zima, i když zdaleka ne tak, jako v následujícím časovém úseku historie naší planety, v Pleistocénu, na jehož počátku začala doba ledová. Protarctos byl dosahoval v kohoutku výšky 80 centimetrů, měřil asi 150 centimetrů na délku a vážil 50 až 90 kilogramů. Byl menší než dnešní medvěd baribal, tedy americký medvěd černý (Ursus americanus), i když musíme připustit, že samci dnešních kalifornských baribalů mohou vážit okolo 86 kilogramů, což je srovnatelné (naopak baribalové závislí na tažení lososů na Aljašce mohou dosáhnout tělesné hmotnosti i 115 kilogramů). Nálezy nasvědčují tomu, že před 3,5 miliony let, v době, kdy Protarctos žil, byl ostrov Ellesmere pokryt boreálními lesy, podobnými těm, do nichž můžeme v současnosti vkročit například v národním parku Wapusk v kanadské Manitobě. Během polární zimy přežíval tento medvěd dlouhé období tmy, celých čtyřiadvacet hodin denně nevycházelo slunce, a po šest měsíců byly tehdejší boreální lesy na ostrově Ellesmere pokryty sněhem. Ačkoliv je nález kostí přímo fantastickým objevem, rozšiřujícím naše znalosti především o anatomii tohoto medvěda, i o způsobu, jakým žil a jak se pohyboval, nikdy zřejmě nezjistíme, zda se každou zimu uchyloval k hibernaci. Ze stejné oblasti, jako kosti Protarctose, pocházejí i zkamenělé ostatky pravěkých bobrů, drobných jelenů i tříprstých koní, stejně jako řady druhů ryb. S těmito zvířaty Protarctos sdílel své životní prostředí. Nicméně analýza nalezených zubů a dentálních dutin, uskutečněná s pomocí CT skenu, prokazuje, že Protarctos se živil spíše bobulemi než zvířaty. U medvěda to není překvapivé; z dnešních medvědů je takřka striktním masožravcem teprve relativně nedávno vyvinutý medvěd lední (Ursus maritimus), jenž se specializoval na lov tuleňů. Vzhledem k anatomii tohoto medvěda lze tvrdit, že patřil mezi medvědy z podčeledi Ursinae, byl tedy blízkým příbuzným všech dnešních medvědů s výjimkou východoasijských pand velkých (Ailuropoda melanoleuca) a jihoamerických medvědů brýlatých (Tremarctos ornatus). Dlouho se předpokládalo, že se medvědi začali vyskytovat v chladných mírných oblastech, a též oblastech subpolárních a polárních, relativně nedávno. Grizzlyové, některé populace medvědů černých a medvědi lední však nejsou těmi, kdo učinili první krok na sever. Protarctos je nyní důkazem toho, že tento trend se objevil už v Pliocénu.

Děkuji webu Science Daily za některé z informací a za obrázek. Jistě jde o velmi zajímavý objev. Doufejme, že toho bude o Protarctovi ještě mnoho zjištěno.

Psovité šelmy pravěku: Vlk jeskynní

Projekt Psovité šelmy pravěku pokračuje i v roce 2018. Ještě zbývá tolik prehistorických psovitých, o kterých se musím přinejmenším zmínit, nebo lépe o nich napsat celý článek... Tato část se zaměřuje na vlka jeskynního...

Jméno: Canis lupus spelaeus,

Období: pozdní Pleistocén,

Místo: západní Evropa.

Dnešní vlk obecný (Canis lupus) má 38 poddruhů, z nichž některé však vlivem člověka v několika posledních stoletích vyhynuly. Ovšem ještě předtím, než začal člověk výrazně ovlivňovat přírodu, existovaly na naší planetě větší poddruhy, jež vyhynuly spíše kvůli klimatickým změnám než kvůli působení lidského druhu, jehož moc tehdy nesahala daleko. V době ledové se po zasněžených pláních západní Evropy procházela stáda mamutů, srstnatých nosorožců, a ti byli následováni pravěkými lidmi, kteří občas nějaké z těch zvířat ukořistili. Z pozdního Pleistocénu ale známe také několik šelem, jež byly v té době dominantními predátory. Možná, že naši předkové se jich skutečně báli. Fosilní ostatky řady těchto tvorů byly nalezeny v jeskyních, proto v souvislosti s nimi tak často zaznívají jména jako hyena jeskynní, medvěd jeskynní či jeskynní lev. Jedním z méně známých "jeskynních dravců" doby ledové je jeskynní vlk. Jedná se o vyhynulý poddruh vlka obecného, jenž však dorůstal větší velikosti, než jeho dnešní bratránek, vlk eurasijský (Canis lupus lupus). Proporce jeho kostí se blížily vlku kanadskému (Canis lupus occidentalis) z Aljašky a Kanady, a jenž se po staletích útlaku pomalu vrací do státu Washington a putuje dále na jih. Pozůstatky vlka jeskynního, velké dravé šelmy žijící nepochybně v dobře organizovaných tlupách, byly nalezeny v Sofiině jeskyni a v jeskyních Zoolithen a Grosse Teufels v Německu. Zvláště z jeskyně Zoolithen pochází více než 380 odkrytých kostí. Naopak Sofiina jeskyně poskytla vědcům možnost studovat vůbec první zachovalé doupě vlka jeskynního. Při výzkumu došlo k mnoha překvapením: nález zpola strávených kostí medvěda jeskynního by se asi nedal označit jinak, než jako vzácný. Jeskynní vlci požírali těla jeskynních medvědů, jež zahynuli při hibernaci. Rány na kostech jednoho exempláře prozrazují, že pravděpodobně bojoval s medvědem, a byl těžce, možná i smrtelně raněn. Zvířata nežila většinu svého života v jeskyních, rozsáhlé chodby ve skalách byly pouze jejich doupaty, nosili si do nich však svou potravu, rodili v nich mláďata a přečkávali v nich nepříjemné počasí. Nicméně důvod, proč využívali jako doupata právě jeskyně, čímž se od dnešních vlků lišili, přesně neznáme. Toto zvíře nebylo ani nějak důkladně prostudováno. O jeho evoluci se toho také příliš neví, zvláště také proto, že dosud ještě nebyla provedena analýza jeho DNA. Pokud k tomu v brzké době dojde, budeme o původu tohoto vlka vědět více. Stavba kostí však jasně prozrazuje, že se jednalo o poddruh vlka obecného. Vyhynul na konci Pleistocénu, nejpozději před 10 000 lety. Snad za to mohla změna klimatu. Byl každopádně nahrazen menšími, lesními vlky, které až o tisíce let později začal utlačovat lidský druh, považující vlky za své nepřátele.

Další část tohoto projektu napíši asi v polovině ledna...

Lovci kryptidů 2: Krev v džungli (1/5)

Poté, co Lovci kryptidů oslavili Vánoce, čeká je další vlna dobrodružství. Zprvu přírodovědecký tým pátrající po kryptidech se stal týmem bojovníků za bezpečí pro tato podivná, tajemná zvířata. Teď jsou to superhrdinové, bez nichž je náš svět uvrhnut ve velké nebezpečí. Jak se nedávno dozvěděli, Deylin Nieto a jeho inteligentní robot Metaller nejsou jejich jedinými nepřáteli, kteří mají s naší planetou jisté úmysly, a využívají k dosažení svých cílů kryptidy. Objevil se stařík Gregory Martin, schopný zastřelit jakéhokoliv kryptida. A zlý Sam Weber, vrah Pierrovy sestry, je už nějakou dobu na svobodě... Do toho všeho nyní přichází zpráva od jejich přítele, který je informuje o dění v jednom vzdáleném koutu světa, který už navštívili...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: KREV V DŽUNGLI, ČÁST PRVNÍ:

Kolem poněkud obyčejně vypadajícího patrového domu na jihu Londýna proběhl muž s tajemným výrazem ve vystrašeném obličeji. Rychle si nasadil přilbu, nasedl na svou červenou motorku a rozjel se tím směrem, odkud přijel. Mířil přímo do středu Londýna, doufaje, že unikne těm, kteří jej právě spatřili dělat před budovou něco, co se jim vůbec nelíbilo. Z garáže základny Lovců kryptidů vyjel rychle jako šílenec na motorce Roger Neill, a dal se do pronásledování toho muže. Vzápětí za ním vyrazil z garáže Cryptid Chaser, moderní, rychlé a autopilotem ovládané auto. Jakmile se dostal na hlavní vozovku, začal neznámý na motorce kličkovat. Přejížděl z jednoho pruhu do druhého, všude se ozývalo houkání vyděšených řidičů, jež si užívali poklidnou ranní cestu do práce. Roger se svou motorkou přeskakoval jedno auto po druhém, občas zakličkoval, a po chvíli se už dostal přímo za motorku vetřelce. Střelil do jeho zad laserový paprsek nejnižšího stupně. Muž spadl na okraji silnice. Kryt obličeje se při takovém pádu div nerozmlátil. Roger seskočil z motorky a přiběhl k němu, držíce laserovou pistoli u jeho krku. Z krásného černého vozu, jenž byl zaparkován opodál, vyběhli Akihiko s Fahadem. Jakmile je neznámý uviděl, sundal si svou přilbu a prudce ji hodil Rogerovi do obličeje. Roger vypálil paprsek, ale netrefil se. Neznámý vytáhl pistoli a začal střílet po Akihikovi. Avšak reakce zuřivého Japonce naprosto předčily jeho očekávání. Jedna rána proslulou kovou tyčí, a pistole ležela na zemi. Pak dostal muž kopanec do břicha od Fahada. Padl na zem. Akihiko vytáhl z jeho kapsy fotoaparát. "Co to sakra děláte?!" zařval muž. "Vymazal jsem ty fotky," odpověděl klidně Akihiko, "člověk musí být opatrný." K muži přišel Roger, chytil ho za paži a s násilím jej postavil na nohy. "Proč jste si fotil základnu Lovců kryptidů? Tak proč?!" ptal se ho. Muž neodpovídal. "Pobíhal jste kolem naší základny a fotil si každý detail. Nemyslete si, že jsme vás neviděli. Začala nám pracovní doba a všichni jsme už byli vzhůru," řekl mu Fahad. "Neřeknu Vám nic," řekl ten chlápek. Roger se na něj pořádně podíval. Náhle pohnul obočím, něco si totiž uvědomil. "No jistě! Vy jste byl nedávno ve Wolverhamptonu! Ten vousáč, který tam byl s Gregorym Martinem! Nechal jste se oholit?" vyhrkl a při posledních slovech se zasmál. "Pokud nebudete mluvit," řekl Akihiko a po očku se podíval na všechny ty lidi kolem, kteří sledovali tři muže v černém spandexu, jak obklíčili a mluvili s jakýmsi obyčejným chlapíkem, "budeme vás muset odvést na policii. Věřte mi, jsou to naši kámoši, ti z vás už všechny informace dostanou." "Tak ať," usmál se drze chlápek... V městském parku spolu na lavičce seděli Pierre a Kate, a Pierre se hrozně chlubil tím, co zrovna nedávno prožil ve Wolverhamptonu. Teprve, když mu to začalo být trapné, změnil téma, ale protože nevěděl, o čem má mluvit, a podotkl, že "jeho angličtina je přece jen limitovaná", mluvil už jen o počasí, o tom, jak by si přál, aby nasněžilo, aby byla trochu zima. "Jaké je to být Lovcem kryptidů?" zeptala se pak Kate, čímž byl Pierre velmi překvapen. Znovu se chystal rozpovídat se o své práci. "Nemohla bych vám třeba s něčím pomoct? Dost by mě to zajímalo," řekla Kate ještě předtím, než stačil Pierre něco říct. "Ehm, no... Nebylo by špatný, kdybys nám občas pomohla nebo... He, třeba se stala i členkou týmu... Jo, to jo... Řeknu to Jacku Owenovi, tomu drsnýmu hezounovi, co nás vede. Osobně se s ním znám už spoustu let, ale občas je taky trochu mimo..." "Taky?" "Nesměj se mi. Říkal jsem, že moje angličtina je trochu limitovaná." Pierrovi zazvonil telefon. Právě mu volal Jack. Na Pierrovy otázky však nebyl čas. Jack ho informoval o tom, že by se měl co nejdříve připravit na další nečekanou akci.

Pierre se dostavil do základny. Zastihl Rogera, Fahada a Akihika, jak Jackovi sdělují, že muže, který si fotografoval jejich základnu, zrovna předali policii. Pauline měla plné ruce práce s balením svého kufru. "Doporučuju vám vzít si několik spandexových obleků. V naší příští destinaci je pořádně horko. Jak už víme," řekl Jack a s poslední větou položil ruku na Pierrovo rameno. "Kam se jede, šéfe?" zeptal se neklidně Pierre. "Volal mi Ewet*, náš starý známý z Konga," řekl Jack. "Propána, já mu zapomněl poslat Vánoční přání," zasmál se Pierre, "to se asi hodně zlobil, co?" Podíval se na ostatní. "Je to můj starý spolužák, je z Konga, ale vyrůstal ve Francii," dodal. "Konžským pralesem se potuluje přinejmenším jedna, ale možná i dvě skupiny vojáků. Ewet řekl, že chytají kryptidy. Protože se ví, kde se nachází doupě Mokele Mbembe, je podle Eweta dost pravděpodobné, že tam vtrhnou a ta zvířata odchytnou. Nevíme proč. Nikdo o tom neví. Vojáci se prý usídlili na malé vykácené ploše nedaleko Ewetovy vesnice. Troufám si říct, že o téhle tajné vojenské akci ví jen pár desítek lidí na téhle planetě," řekl Jack. "Jacku," řekl ještě Pierre, "vadilo by Ti, kdyby občas základnu obhlídla ta má přítelkyně? Když se tady potuloval nějaký bastard..." Jack souhlasil. Pak vyrazili do Konga. Let z Londýna do New Yorku byl kvůli odletu speciálního letadla, pouze pro Lovce kryptidů, zpožděn o hodinu. Lidé nadávali. Kdyby tak věděli, že jejich let byl zpožděn kvůli tak důležitým věcem... Druhý den ráno přiletěl tým na malé konžské letiště. Šlo o to samé konžské letiště, na němž Jack, Pierre a jeho zesnulá sestra už kdysi stáli, když sem přijeli "jen tak" pátrat po místních kryptidech. V době, kdy většina vědců, včetně samotného Jacka, existenci většiny kryptidů zavrhovala. To bylo dávno předtím, než se vynořili darebáci jako Zhou Len nebo Deylin Nieto, kteří s nimi měli, a v případě Nieta mají, své úmysly. Pozdravili se s Ewetem, který, jak Jack řekl, vůbec nezestárl. Ba naopak, zdálo se, že je ještě mladší. Ewet se smál a říkal, že to dělá to africké slunce. "Pierre, kamaráde," řekl Ewet, "Váš tým se pořádně rozrostl. Už jsem o něm mnohé slyšel. Ale kde máš Sabine?" Teprve teď si Pierre uvědomil, že svého dávného spolužáka neinformoval o smrti své sestry. Pierre se otočil a odešel. Nechtěl, aby ostatní viděli, že mu začaly téct slzy. "Sabine byla zastřelena. Je to už nějaký rok a půl, snad víc," řekl Jack tiše Ewetovi. Ewet trochu poděšeně pokýval hlavou. "Pierre, dám vám čaj," řekl. Ale Pierre jen mávl rukou a odešel do domku, v němž měli po zbytek dne zůstat. Zavřel se tam ve svém pokoji a po zbytek dne už ho nikdo neviděl. Jackovi se živě vybavily scény z Tokia. Kdyby teď Pierre kvůli tomu, že mu chybí sestra, udělal nějakou chybu, všichni by za to zaplatili. "Kryptidů tu žije spousta," řekl u čaje Ewet, "četli jste ten nedávný rozhovor s Adalbertem Thompsonem?** Sice do Konga nezavítal už řádku let, ale nedávno s ním v Telegraphu mluvili o jeho zážitcích z pralesa. Zažil toho mnohem víc, než my. Ale nikdy na to nezapomenu. Ten náš výlet a ty jeskyně a tak..." "Ano, Adalberta znám," pokýval hlavou Jack. "Každopádně co se tady děje?" zeptal se. "Nevím přesně," odpověděl Ewet, "ale mám pocit, že má někdo spadeno na místní kryptidy. Džunglí se potulují chlapi v maskáčích. Jeden chlápek z vesnice mi říkal, že dokonce poblíž jejich tábora, kam se ze zvědavosti vplížil, našel bednu, a v ní cosi pípajícího. Mám obavu z toho, že to bylo mládě Mokele Mbembe." "Ale proč?!" zděsil se Jack.

* - Ewet vystupoval ve čtvrté kapitole první série Lovců kryptidů, s názvem Obr z pralesa

** - Adalbert Thompson, hlavní postava mého příběhu Thompson kontra KryptoAfrika ze září 2011.

Přijel si někdo odchytit pár kryptidů? Nebo je pozabíjet? Ke komu vojáci patří? A proč si ten vousáč, nyní již bez vousů, fotografoval základnu Lovců kryptidů? Zvládne ji Kate pohlídat? Pokračování příště...

Správce dinosauřího parku - Exploze v parku

Pátý den roku 2018 je pátek, což skvěle sedí, a já přináším další část Správce dinosauřího parku... Jen doufám, že tento rok nezačal v parku nějak špatně!

Exploze v parku

V neděli jsme oslavili příchod Nového roku. Naši přátelé slavili doma, Oliver mi dokonce v jedenáct večer poslal fotku sebe a své matky, jak se zubí do kamery s legračními špičatými čepicemi a na místě očí mají nakrájenou mrkev. Musím přiznat, že jsem na tu fotku zíral do příchodu Nového roku, což naštěstí bylo jen hodinu, ale chechtal jsem se jako nikdy. Když začal Nový rok, byl všude hluk. Po celém světě bouchaly ohňostroje. Jen v Dinosauřím parku bylo úplné ticho. Ohňostroj by naše zvířata, z nichž mnohá se v tuto dobu již uložila k spánku, pořádně vyděsil. Jen když jsem přišel do svého skromného příbytku, zapálil jsem si prskavku, a protože byl v mé ložnici Dino a také už spal, užil jsem si pohled na ní v koupelně. Prskavka dohořela, já si šel lehnout a doufal, že rok 2018 bude pro Dinosauří park příhodný... Začátek roku byl trochu jiný, než jsem si představoval. I když vypadal první lednový den tak jako všechny ty předchozí, a mí čtyři kolegové byli u snídaně velmi příjemní, brzy přišly potíže. Říká se, že jak na Nový rok, tak po celý rok. Ne že bych byl pověrčivý, ale neustále jsem na tuto frázi, či jak to napsat, již se mi nedostává slov, myslel, když jsem lákal rozzuřeného Giganotosaura do středu výběhu na fláky masa. Giganotosaurus, který už za těch pár let pobytu v parku pořádně vyrostl, dostal šílenou zlost, a snažil se vybourat se ze své ohrady. Nejdřív jsme vtipkovali, že uslyšel z Isle of Die volání nějaké samice a hrozně se mu za ní chce, ovšem legrace přestala, když vylomil jeden trám v plotě. Pak už to bylo vážné. Ranger Jack ho chtěl trefit, avšak Giganotosaurus sebou v ohradě neustále mrskal. Proto jsem jej lákal do jejího středu na šťavnaté steaky. Po chvíli ho konečně zaujaly, byla jich však už pořádná hromada. Když ho Jack trefil uspávací šipkou, nastal teprve chaos. Sletěl jsem z konstrukce u ohrady, narazil totiž hlavou do plotu tak silně, až se konstrukce otřásla. Nevím, kolikametrový pád to vlastně byl, ale tropické křoví, přinejmenším dva metry vysoké, mě zachránilo. Pád, u kterého jsem příšerně řval a kryl si oči, abych nic neviděl, byl vlastně celkem měkký. Všichni se mi smáli, a já sám sobě taky. To je už ale odlišný příběh... V úterý přiletěl na ostrov Charles spolu s jedenácti zaměstnanci. Hned se nám pracovalo líp. Ve středu pak přiletěla další kupa, hned dvacet zaměstnanců, z toho dva noví. Potom přišly potíže...

Včera, tedy ve čtvrtek, začala všechna zvířata hrůzou řvát. Příšerně je vyděsilo něco, co dokáže každé zvíře vyděsit stejně jako ohňostroj. V tomto případě to však téměř ohrozilo životy mých kolegů. Před hlavní budovou explodovala po domácku vyrobená bomba. Tři kolemjdoucí, kteří šli zrovna na oběd, zranilo pár střepin, ale zranění nebyla horší, než krvácející rameno. Nebyla to nikterak velká exploze, spíše prostě vybuchl malý zelený objekt naplněný kdo ví čím. Hluk to však způsobilo hrozný... Hned jsme s Charlesem začali vyšetřovat, jak se tam ta věc objevila a proč způsobila to, co způsobila. A pak přišla další rána. Ve tři hodiny odpoledne vybuchla ještě větší bomba na východním pobřeží ostrova. Z písečné duny na pláži jen sjel písek, asi to byla testovací exploze či co, neumím si to vysvětlit. A ten hluk! Vyšetřování však bylo krátké. Ten, kdo explozi způsobil, byl ještě pořád na místě. Skryl se sice mezi křovinami, avšak mé bystré oči jej zahlédly, když se dával na útěk, zatímco si myslel, že si hloupě z blízkosti dvou centimetrů prohlížím písečná zrníčka (hledal jsem střepiny atd., ale ne že bych nedával pozor!). Spolu se dvěma přáteli jsme ho dostali k zemi a odvedli do hlavní budovy. Protože byl agresivní, mířil mu ranger Jack neustále na záda puškou. Odmítal s námi mluvit. Byl to nový zaměstnanec, Jackson Peters, Kanaďan. Nakonec řekl, kdo mu za tohle zaplatil a proč do parku přijel. Jakýsi chlápek z Havaje ho prý podplatil, aby se pokusil odpálit hlavní budovu v parku. Proč, to Peters neví, nebo to zatajuje. Každopádně naši přátelé od armády mají dobré vodítko. Vyzvonil totiž jméno toho chlapa. Je z Havaje, jak už jsem napsal, a navíc na Havaj někdo vypustil pár raptorů z Isle of Die, a k té organizaci patřili i ozbrojenci, kteří na stejném ostrově napadli Olivera a jeho mužstvo... To jsem zvědav, co se o nich dozvíme!

Sám jsem zvědav, o čem nás Dan informuje příště. Snad na ty padouchy z Havaje naši přátelé z Dinosauřího parku vyzrají!

Attenborough a gigantický mořský drak v premiéře

Od roku 2016 natáčí společnost Humble Bee Films, už předtím ceněná za natočení seriálu Přírodní kuriozity Davida Attenborougha (David Attenborough's Natural Curiosities), hodinové speciály provázené Sirem Davidem Attenboroughem, jež se zaměřují na gigantická zvířata svého druhu, rodu či čeledi. V roce 2016 se poprvé vysílal film Attenborough a gigantický dinosaurus (Attenborough and the Giant Dinosaur, viz. rubrika Fotogalerie BBC), v prosinci 2017 pak skvělý dokumentární film Attenborough a gigantický slon (Attenborough and the Giant Elephant), vyprávějící příběh Jumba, první zvířecí superstar a slona, který se osobně znal s P. T. Barnumem (je skvělé, že dokument byl poprvé vysílán předtím, než šel do kin The Gratest Showman). Tuto neděli, 7. ledna 2018 ve 20:00, odvysílá kanál BBC One ve Spojeném království premiéru už třetího dokumentu tohoto typu, Attenborough a gigantický mořský drak (Attenborough and the Giant Sea Dragon). Moc dobře si pamatuji na začátek více než hodinového rozhovoru Sira Davida s Chrisem Packhamem z podzimu 2016, kdy Sir David krátce řekl, že právě minulý týden začali natáčet nový program o icthyosaurovi zcela nového, nepojmenovaného druhu. K nálezu došlo blízko Bristolu, hlavního města natáčení filmů o zvířatech a přírodní historii, tudíž nebylo problémem natočit vykopávky a poté vědecký výzkum, jenž po nich následoval... V tomto pořadu Sir David odhalí, jak tento gigant, měřící asi 6 metrů na délku, vypadal. Jeho kostra byla potažena zkamenělou kůží, díky čemuž bude o jeho vzhledu zjištěno ještě více, než pouze z kostí. Sir David a tým vědců také zjistí, co tohoto mořského predátora zabilo: zřejmě to byl ten nejhrůznější predátor Jurských vod před 200 miliony let, Temnodontosaurus. BBC také slíbila, že počítačový model ichtyosaura v tomto programu bude nejdetailnější. Sám se tedy nemohu dočkat, až pořad uvidím!!!

Musurana černá-Velký užovkovitý had, který se živí jinými hady

Je tu slíbený popis musurany černé, jednoho z mých oblíbených užovkovitých hadů...

Latinský název: Clelia clelia,

Rozšíření: Střední a Jižní Amerika,

Velikost: délka 2 až 2,5 metru.

Neotropickou oblast obývá několik velkých druhů užovkovitých hadů, kteří se živí jinými hady. Kromě proslulé užovky indigové a jejích příbuzných, kterým se v Latinské America cribo, je to i sedm druhů rodu Clelia, obecným názvem musurana. Nejznámější je musurana černá, latinsky Clelia clelia. Pro tohoto velkého užovkovitého hada je charakteristické podsadité tělo s plochou hlavou. Tělo je u dospělců tmavé a pokrývají ho lesklé tělní štítky. Zbarvení je většinou modročerné, pokud se had pohybuje na slunci, jeho šupiny se nádherně lesknou. Spodní strana těla má bílou barvu. Musuranu černou si nelze splést s žádným jiným hadem, snad pouze s jinými druhy musuran, zvláště pak s musuranou druhu Clelia scytalina. Avšak mláďata musurany černé se podobají užovkám rodu Pseudoboa, které jsou někdy označovány za nepravé hroznýše a nepravé korálovce (zbarvení jednotlivých druhů se od sebe liší a tak různé druhy připomínají tu či onu skupinu). Dobře lze mladou musuranu, nejčastěji zdobenou žlutými a černými kroužky na krku a s červeným až oranžovým zbarvením, identifikovat především tehdy, zvedneme-li ji ze země. Uvidíme-li podocasní štítky, které jsou párové, na rozdíl od nepárových štítků užovek rodu Pseudoboa, víme, že se díváme na musuranu. S věkem pak kůže zvířeti ztmavne. Ačkoliv průměrná délka dospělé musurany činí asi 160 centimetrů, nejsou 200 centimetrů dlouzí jedinci žádnou výjimkou, a byly také odchyceny musurany o délce 2,5 metru. Tento had je takřka specialistou na lov jiných hadů. Nepožírá však pouze jiné užovky, živí se také jedovatými zmijovitými hady z podčeledi chřestýšovitých. V oblasti jejího výskytu, v neotropech, jsou to především křovináři jako je Bothrops, případně i "bushmaster" Lachesis. Malou část jejího jídelníčku tvoří myši a jiní malí savci, a také ještěři. Jedná se o hada vybaveného jedovými zuby, umístěnými v zadní části tlamy, což je pro jedovaté užovky typické. Jedové zuby nejsou příliš velké, jsou vlastně jen zvětšenými zuby, jež na rozdíl od jedových zubů jejich časté kořisti, zmijovitých hadů, nejsou duté. Při vypuštění jedu taková užovka vytlačí asi jen polovinu možné dávky jedu. Jed musurany černé je více efektivní při zabíjení savců, a to je hodně zvláštní. Živí se totiž převážně plazy. Ale testy prokázaly, že účinnost jedu na plazy není vysoká. Její jed nicméně plazy jen omámí. Poté, co jed vypustí, ovine se musurana kolem své křovináří či chřestýší oběti a uškrtí ji. Musurana je imunní vůči uštknutí těmito hady. Ve 20. letech 20. století tuto imunitu vůči bothropickému jedu studoval brazilský immunolog a herpetolog Vitas Brazil... Tento had je bohužel čím dál vzácnější. S mizejícími plochami deštného pralesa musuran ubývá ve velkém. Její kořist, křovináři, zvláště pak ti rodu Bothrops, se sice úspěšně stěhují do zemědělské krajiny, kde loví krysy a myši, musuranám však toto loviště nesvědčí. Musurana černá se však těší přísné mezinárodní ochraně.

Příště vodnářka krabožravá!

Azhdarchoidi, křídoví vládci oblohy

Řád ptakoještěrů, Pterosauria, se dělí na několik skupin, podřádů, z nichž jednou jsou pterodaktyloidi (Pterodactyloidea). Tito krátkoocasí ptakoještěři se však od sebe ještě v mnohém různí, a tak je i tento podřád rozdělen na celou řadu skupin, z nichž jednou je skupina Azhdarchoidea. Azhdarchoidi byli skutečně pozoruhodnými ptakoještěry. Patřili mezi ně i giganti jako severoamerický Quetzalcoatlus, největší ptakoještěři a vlastně i největší zvířata, která kdy vzlétla. Takový dospělý Quetzalcoatlus dosahoval na zemi výšky žirafy, a když rozevřel svá křídla, tvořená tenkou koženou blánou, ukázal rozpětí asi 10 metrů, i když se někdy uvádí 12 až 13 metrů. Quetzalcoatlus žil v pozdní Křídě. Mezi azhdarchoidy patřili také dsungaripteridi, například čínský Dsungaripterus z počátku Křídového období. Tito divoce vyhlížející ptakoještěři se zobákem zahnutým mírně nahoru měli oční důlek posazený na lebce o něco výše než většina ptakoještěrů. Možná i to dávalo jejich vzhledu na jakési divokosti a podivnosti. Dsungaripterus už patřil k těm menším azhdarchoidům, rozpětí jeho křídel však stále činilo 3 metry, což není málo; je to koneckonců délka osobního automobilu. Navajodactylus, azhdarchid z pozdní Křídy Nového Mexika, z doby před 75 miliony let, měl zase rozpětí křídel 3,5 metru. Avšak ne všichni azhdarchoidi byli tak obrovití. Ačkoliv již zmíněný Quetzalcoatlus nebo jemu podobný evropský Hatzegopteryx byli těmi největšími létajícími mašinami všech dob, a zcela jistě také vládci křídové oblohy, na rozdíl od malých, tehdy poměrně primitivních létajících ptáků, existovali také azhdarchoidi, jež byli dosti malí. Roku 2013 vědecky popsaný a pojmenovaný pterosaur z anglického Isle of Wight to dokazuje. Vectidraco byl stejně velký jako dnešní vrána. Mezi ptakoještěry šlo tedy o trpaslíka, i když ne drobečka (například jurský Anurognathus, patřící do čeledi Anurognathidae, by se člověku vešel do dlaně). Rozhodně to byl jeden z nejmenších azhdarchoidů vůbec, ne-li ten nejmenší. Žil před 124 miliony let v rané Křídě, a pokud žil ve vnitrozemí, živil se hmyzem či ještěrkami, žil-li u moře, požíral malé rybky. Tvar jeho lebky je typicky azhdarchoidní... Ať už byli velcí nebo malí, azhdarchoidi patřili mezi poslední ptakoještěry, kteří kdy žili. Vyhynuli po dramatických událostech na konci Křídy, a zmizeli z naší planety spolu s dinosaury, mořskými plazy a amonity...

Na obrázku se nacházejí dva exempláře velkého ptakoještěra rodu Arambourgiania...

Prehistoričtí lasicovití: Chamitataxus

Přišel rok 2018, a tak jsem si řekl, že nejlepší způsob, jak ho zahájit, bude vytvořit zcela nový projekt. Již jsem se zmínil o svém plánu psát o vyhynulých lasicovitých šelmách. Tyto šelmy velice obdivuji pro jejich eleganci a přizpůsobivost. Stojí za to dozvědět se něco o jejich vývoji. Zatímco tedy projekt Psovité šelmy pravěku pokračuje, začíná dneškem nová série článků Prehistoričtí lasicovití. Bude se podobat Psovitým šelmám pravěku, Vyhynulým tvorům Karibiku a Ztracené fauně Nového Zélandu... Užijte si tedy cestu zpět v čase za předchůdci dnešních kun, lasiček, vyder a jezevců!

Jméno: Chamitataxus avitus,

Období: pozdní Miocén, před 6 miliony let,

Místo: Severní Amerika.

Tradičně se lasicovité šelmy (čeleď Mustelidae) dělí na dvě podčeledě: kunovití (Mustelinae) a vydry (Lutrinae). Nicméně ještě přesnější je novější dělení na pět podčeledí. V takovém případě je podčeleď kunovitých rozdělena, a nezahrnuje například medojedy nebo americké jezevce. Právě američtí jezevci vykazují sami o sobě znaky své vlastní podčeledi, která byla pojmenována Taxidiinae. Jezevec americký, latinsky Taxidea taxus, je jediným v současnosti žijícím zástupcem této skupiny. Obývá většinu území Spojených států amerických s výjimkou východu a jihovýchodu, na severu areál jeho rozšíření zasahuje až do Severozápadních teritorií v Kanadě a na jihu do Mexika. Preferuje otevřené plochy s malým množstvím stromů, nejčastěji je k přistižení na travnatých prériích. Jezevec americký je jakožto rod Taxidea jen jedním ze tří rodů jezevců, kteří se řadí do jeho podčeledi. Těmi dalšími jsou málo známá Pliotaxidea a lépe prozkoumaný Chamitataxus. Je pravděpodobné, že Chamitataxus se v mnohém podobal svému dnešnímu příbuznému. Tento pozdně miocénní jezevec měl krátké končetiny, protáhlý čenich a zuby typické pro masožravce. Dosud byl nalezen a prostudován pouze jediný exemplář, pocházející z lomu nedaleko městečka Lyden v Novém Mexiku, USA. Lom je součástí geologické formace Chamita, podle níž byl živočich pojmenován. Exemplář, objevený v roce 1935, sestává z téměř kompletní lebky. To je vzácnost, každopádně právě z lebky lze o zvířeti mnohdy zjistit nejvíce. Vzhledem k tomu, jak se lebka Chamitataxe podobala lebce dnešního amerického jezevce, přestože je v detailech odlišná, lze tvrdit, že žil Chamitataxus podobným způsobem života. Šlo o masožravce, který se jako jeho dnešní bratránek živil malými savci, kupříkladu pišťuchami, které existují už přinejmenším 16 milionů let. Pravděpodobně to byl žravý lovec. Měl výtečný sluch a byl citlivý na nízkofrekvenční zvuky. Ve své době však čelil konkurenci ze strany větších masožravců, jež si jej případně mohli dát k obědu. Psovité šelmy překvapivé velikosti i šavlozubé kočky už před 6 miliony let křižovaly americké pláně. Chamitataxus se před nimi musel mít na pozoru. Ve formaci Chamita byly objeveny i ostatky vyhynulého vidloroha rodu Osbornoceros. Žil ve stejné době jako Chamitataxus. Vidlorozi se vyskytují na pláních. Z toho lze vyvodit, že pravěké Nové Mexiko se co se týče krajiny podobalo tomu dnešnímu. Právě v takovém prostředí slídil Chamitataxus po chutném jídle...

Pokud se Vám první část Prehistorických lasicovitých líbila, komentujte. Možná už během ledna přibydou další nové projekty!