Crocodiles of the World

Přináším další popis zajímavého místa, které bych třeba jednoho dne rád navštívil...

Crocodiles of the World je jedinou krokodýlí zoo ve Spojeném království a patrně jednou z mála evropských soukromých sbírek většiny světových druhů krokodýlů. Nachází se v Brize Norton, v Anglii, a v roce 2014 vyhrála Certificate of Excellence. Od února minulého roku je Crocodiles of the World návštěvníkům otevřena po všech sedm dnů v týdnu od 10 hodin ráno až do 5 hodin večer, včetně Bank Holidays, tedy svátků, při kterých jsou jinak i banky zavřeny. Je zde chováno 14 druhů krokodylianů, z nichž 6 zaujímají samotní krokodýlové. Zbytek patří oběma druhům aligátorů, několika druhům kajmanů (včetně obrovského šestimetrového kajmana druhu Melanosuchus niger), gaviála zoo nechová. Jak tomu ale bývá zvykem, taková zoo se nezaměřuje jen na krokodýly, podívat byste se zde mohli i na některé další plazy-čtyři druhy varanů, včetně druhého největšího ještěra na světě, varana druhu Varanus salvator, tu mají svůj domov též. Crocodiles of the World dále chová dracenu krokodýlovitou, kajmanku a několik dalších želv. Jelikož jde o soukromou sbírku, je jasné, že vstupné zde bude asi o něco vyšší, než v klasické zoo, ale vidět tolik různých krokodýlů a pár dalších plazů pohromadě určitě stojí za to. Zvláště když uvážíme to, že Crocodiles of the World napomáhá záchraně mnohým druhům. V jednadvacátém století jsou bohužel mnohé druhy krokodýlů silně ohroženy. V zoo chovaný krokodýl siamský je v obrovském nebezpečí, ve Vietnamu už byly jeho populace vybity za Vietnamské války, navíc se ve volné přírodě kříží s velkým krokodýlem mořským a hybridi již nejsou zástupci onoho pravého druhu. Jinak je tento druh loven pro svou nádhernou kůži, ale v zoologických zahradách, jako je tato, se těmto krokodýlům daří. Dále tým z Crocodiles of the World chová i krokodýla Moreletova, který se vyskytuje pouze na poloostrově Yucatán a jeho okolí, tedy v Mexiku, Belizi a Guatemale. Tento vzácný druh, měřící asi 3 metry, začíná být ohroženým, jelikož v přírodě žije jen asi 10 000 jedinců. Zoo chová i krokodýla kubánského, nejohroženějšího krokodýla na světě. Ve volné přírodě zbývá 3000 až 6000 jedinců, ti se navíc kříží s americkým krokodýlem, což má za následek nárůst počtu kříženců. Podobnou důležitost týkající se chovu bychom našli i u čínského aligátora. V Crocodiles of the World jsou zároveň lidé učeni o stavu počtů krokodýlů a důležitosti jejich záchrany, především proto, že se většinou jedná o vrcholové predátory ekosystému. Zdejší tým připomíná lidem, že náš druh je zde sice krátce, ale zavinil už vymírání tolika úžasných zvířat... Crocodiles of the World byla postavena teprve v roce 2013 na území farmy. Založena byla Shaunem Foggettem, který si tak splnil svůj dlouholetý sen o postavení podobného typu zoologické zahrady... Já sám bych toto místo určitě jednoho dne rád navštívil...

Obrázek z www.crocodilesoftheworld.co.uk .

Na lovu jihoamerických dinosaurů-Paleontologie v Jižní Americe

Rozhodl jsem se odstartovat nový seriál, který se bude zabývat naším poznáváním prehistorie Jižní Ameriky, především co se týká druhohor. Nikdy bych však tuto sérii nevymyslel, nebýt rozhovoru s Timem Hainesem a Jasperem Jamesem, tvůrci sérií Putování s dinosaury, jenž je k vidění na YouTube, a v němž Tim Haines mluví o natáčení Putování s dinosaury speciál: Země obrů. Zmiňuje se totiž o tom, že jsou často znenadání v Jižní Americe objevovány obrovské kosti naprosto neznámých zvířat, a tato pro mne fascinující představa mě inspirovala k vymyšlení této série článků... Upřímně doufám, že si ji s radostí užijete!

Severní polokoule je, co se týká dinosaurů, relativně dobře prozkoumanou částí světa, ačkoliv nám ještě zbývá mnoho co objevovat. Vždyť také první kdy popsaní dinosauři byli objeveni v Evropě, nálezy zkamenělin pokračovaly i v Severní Americe a později, především ve 20. století, se dostalo i na Asii. Jižní polokoule je ale zcela odlišným případem. Představte si, že jste nadšeným amatérským hledačem fosílií a vyrazíte do pouštní krajiny kdesi v argentinské Patagonii. Náhle při průzkumu druhohorních hornin narazíte na stehenní kost, která výškou přesahuje polovinu Vašeho těla. Může to být jen sen? Pravda je taková, že jižní polokoule je skutečně málo prozkoumanou částí světa, pokud jde o fosílie dinosaurů. A především se to týká Jižní Ameriky. Zde je hledání pozůstatků více než 65 milionů let vymřelých dinosaurů těžkým úkolem. Zvláště, když polovinu světadílu zakrývají neotropické, deštné pralesy, v nichž se zkameněliny zkrátka hledat nedají. Jižní část Jižní Ameriky však tvoří Patagonie, nehostinná pouštní oblast nacházející se na území Argentiny a Chile. A právě zde dochází k oněm úžasným a překvapivým dinosauřím objevům, z nichž mnohé navždy změnily náš pohled na dinosaury. Ukázalo se, že Jižní Amerika byla domovem největších býložravců a tím pádem tedy i největších suchozemských zvířat všech dob. Zároveň se ukázalo, že zde žili někteří z největších a nejdravějších predátorů vůbec, kteří, pokud se shromáždili do smečky, mohli takovou obrovskou kořist skolit. A především, což je důležité, se nám v posledních 20 nebo 30 letech ukázalo, jak málo toho o druhohorách Jižní Ameriky víme. Inspirující myšlenka, která možná jednoho dne přivede na ono místo celou novou generaci nadšených paleontologů prohledávajících nehostinná naleziště ve snaze objevit ostatky zvířat, o nichž se nám ani nesnilo... Geologická historie Jižní Ameriky je skutečně fascinující a od ostatních kontinentů se výrazně liší. Do střední části Mezozoika byla tato velká pevnina součástí velkého prakontinentu, který se nazývá Gondwana, nebo také Velký jižní kontinent. To znamená, že zvířata mohla přecházet z místa na místo, aniž by narazila na větší vodní plochy, které by jednotlivým druhům této expanzi zabránily. Proto v období Jury, jak lze předpokládat, žila v Jižní Amerika spousta dinosaurů z Afriky anebo Indie. Gondwana se později začala rozdělovat a Jižní Amerika se od Afriky čímdál více vzdalovala. Některé typy dinosaurů byste pak nenašli nikde jinde na světě. Je ovšem pravdou, že izolovaným kontinentem se Jižní Amerika stala až po vyhynutí dinosaurů... Jak tedy probíhá výzkum fosílí na tomto určitém místě? Jaká je historie paleontologického odvětví a paleontologického výzkumu v Jižní Americe? Asi není překvapením, že první zkameněliny zde nalezl britský přírodovědec Charles Darwin v 19. století, ty ale patřily savcům z třetihor. Byl to ale právě on, který jako první z evropských přírodovědců kdy vstoupil na patagonské území a našel zde pozůstatky vyhynulých zvířat. Hon na rané dinosaury začal až později. Až v minulém století, konkrétněji v jeho druhé polovině, se přišlo na to, že jihoamerický kontinent mohl být kolébkou všech dinosaurů. Roku 1958 zde totiž pastevec koz Victorino Herrera objevil kosti nějakého přibližně čtyřmetrové dinosaura, který žil v období Triasu. A nejen to, dokonce to byl jeden z prvních známých dinosaurů! Paleontolog Osvaldo Reig nazval tvora Herrerasaurus, na počest nálezce, a ukázalo se, že Měsíční údolí, tedy formace Ischigualasto, skýtala domov mnoha jiným stvořením z doby Triasu. V roce 1988 americký paleontolog Paul Sereno nalezl kompletní lebku Herrerasaura, a o tři roky později našel menšího, zato však ještě starobylejšího Eoraptora. Brzy došlo i k nálezům jurských dinosaurů, příkladem je Patagosaurus, a pak došlo na Křídové obry, jako byl Giganotosaurus, Argentinosaurus, nebo Dreadnoughtus, který byl popsán teprve minulý rok a je dokladem toho, že všichni obři z Patagonie ještě nebyli nalezeni. Existuje celá řada lokalit, kde hledat, jak třeba v již zmíněné formaci Ischigualasto, tak například v Plaza Huincul. Možná vstupujeme do zlaté éry paleontologie a mnohá tajemství prehistorie jihoamerického kontinentu budou brzy odhalena...

První část byla krátká a taková úvodní, v příštích dílech si již budeme popisovat samostatné objevy jihoamerických dinosaurů, jak k nim docházelo a co světu paleontologie přinesly...

Ptačí řády a jejich evoluce: Trogoni

"Všem se líbí ptáci. Které jiné divoké zvíře je více přístupno našim očím a uším blízko k nám i všem ve světě tak univerzálně, jako pták?" David Attenborough

Trogoni

Stratigrafický výskyt: raný Eocén (49 ma) až současnost

Areál rozšíření: rovníkové oblasti (střední a Jižní Amerika, subsaharská Afrika, jižní a jihovýchodní Asie)

CO TO VLASTNĚ JSOU TI TROGONI?

Trogoni jsou řádem ptáků příbuzných srostloprstým, sovám a myšákům. Samci se ozývají hlasitými, výraznými zvuky, zatímco samice jsou mnohem tišší, důležité je však uvést, že jsou tito ptáci poklidnými lovci hmyzu nebo sběrači ovoce. Jiným typem potravy se zpravidla neživí. Slovo "trogon" znamená v řečtině "okusování" a poukazuje na zvláštní vlastnost těchto ptáků, kterou je možno pozorovat v období jejich hnízdění. Trogoni totiž vyhlodávají díry do kůry stromů a následně si v nich vytvářejí hnízda. Dalším typickým znakem trogonů je kompaktní tělo a dlouhý, v případě některých zástupců řádu, velmi dlouhý ocas. Mezi ptáky je unikátní také uspořádání jejich prstů na zadních končetinách, dva prsty míří dopředu a dva dozadu. Křídla jsou obyčejně krátká, ale dostatečně silná na to, aby unesla tělo trogonů. Svaly uchycující křídla tvoří i přes 20 % hmotnosti těla, které váží v případě kvesala chocholatého, největšího současného zástupce trogonů, nanejvýš 210 gramů...

Trogon rudohlavý (Harpactes erythrocephalus)

EVOLUCE ŘÁDU TROGONIFORMES:

Jak je již zvykem u většiny moderních ptačích řádů, i první trogoni se objevili v Evropě. V období Eocénu zde totiž převládalo mnohem teplejší klima a většina Evropy, včetně dnešního Německa, byla porostlá tropickými lesy, jež by na první pohled jistě připomínaly deštné pralesy dnešní jihovýchodní Asie. Možná nejstarší známý zástupce řádu trogonů se objevil už před 54 miliony let na území Dánska, nicméně zde opět není zcela jasné, zda nepatřil do jiného, třeba mnohem primitivnějšího ptačího řádu. Mnohem jistější nález pochází z Německa, konkrétně z Messelu, což je největší evropské třetihorní naleziště. Jmenoval se Masillatrogon a žil před 49 miliony let. Znaky řádu trogonů jsou u něj již patrné, včetně postavení prstů na zadních končetinách nebo délky křídel k poměru velikosti těla. Vedle kostry se na fosílii (viz. obrázek pod textem) zachovaly i obrysy peří, jež dokazují, že měl Masillatrogon dlouhý ocas, což je pro trogony typické. Vývojově pokročilejší rody trogonů se také vyskytovaly ve střední a západní Evropě, jeden nález pochází kupříkladu ze Švýcarska a byl nalezen v horninách z období Oligocénu. Mnoho jiných ptačích řádů, např. papoušci nebo myšáci, dnes v Evropě nežijí, ale stejně jako trogoni se vyvinuli právě zde. Evropa před cca 50 miliony lety opravdu poskytovala dokonalé útočiště velké diverzitě ptáků. Pozdějši se však trogoni z Evropy přesunuli do Afriky a do Asie, k tomu došlo v pozdním Oligocénu nebo v raném Miocénu. První američtí trogoni, kteří se zabydleli v neotropech (střední a Jižní Americe), se ve fosilním záznamu objevují až před 2,6 milionu let...

Masillatrogon z německého Messelu

DNEŠNÍ TROGONI:

Dnešní trogoni jsou tropickými parádníky. Vyskytují se v tropických oblastech skoro celého světa, tedy ve střední a Jižní Americe, v subsaharské Africe a v jižní a jihovýchodní Asii. Z kontinentů se jim nepodařilo osídlit Austrálii a Antarktidu, a v Evropě, své pravlasti, se už desítky milionů let nevyskytují. Trogoni se zpravidla zdržují v korunách deštných a monzunových lesů a hrají všemi možnými barvami. Je ale pravda, že trogoni Nového světa jsou pestřejší a barevnější, než trogoni Starého světa. Tito nádherní ptáci, kteří vesměs svým peřím reprezentují snad všechny barvy, tvoří 7 rodů (Apaloderma, Apalharpactes, Harpactes, Priotelus, Trogon, Euptilotis a Pharomachrus). Druhů žije na Zemi celkem 39, nejvíce je jich v neotropech-24 druhů se zdržuje v tropických oblastech střední a Jižní Ameriky. 12 druhů žije v Asii a jen tři se rozšířily po subsaharské Africe. Vesměs jsou zástupci řádu označováni jako trogoni nebo kvesalové. O jejich chování se toho však mnoho neví, většina poznatků vychází z pozorování ornitologa Alexandera Skutche. Protože jsou však tito ptáci veřejností označováni jako "jedni z nejkrásnějších", mnoho ekoturistických společností ve střední Americe zřídilo rezervace, ve kterých se pozorovatelé mohou dostat blíže ke kvesalům. Trogoni se živí ovocem a hmyzem a stejně jako všechny dnešní druhy žijící v pralesích, čelí i oni velkému nebezpečí ze strany člověka. Kácení lesů a ničení přírozeného prostředí trogonů má za následek úpadek jejich počtů, ale člověkem zatím nebyl vyhuben jediný druh. Zajímavé je, že jsou tito ptáci teritoriální, a mají asi také výbornou paměť, neboť dobře znají ostatní jedince žijící ve stejné oblasti a možná z toho důvodu spolu páry žijí po celý život. Trogoni žijící v nížinnách nejsou příliš dobrými letci, ačkoliv na kratší vzdálenost se vrhnou kamkoliv. Horské druhy naopak často překonávají kilometrové vzdálenosti. Jeden z nejkrásnějších zástupců tohoto řádu, trogon šedoprsý, byl poprvé odchycen viktoriánským přírodovědcem Johnem Whiteheadem, průzkumníkem jihovýchodní Asie a prvním mužem, který kdy vystoupil na nejvyšší horu ostrova Borneo. Pták, kterého našel, je endemitem ostrova Borneo a žije pouze v horských pralesích v nadmořské výšce 900 až 1500 metrů nad mořem...

Trogon šedoprsý (Harpactes whiteheadi), kterého roku 1888 objevil John Whitehead

Konvergence: Chobot

Konvergence je podivuhodným typem evoluce, při němž se nepříbuzné živočišné či rostlinné druhy vyvíjejí podobným způsobem nezávisle na sobě. Způsobuje to především život ve stejném prostředí, jehož výsledkem je někdy až zarážející podobnost různých životních forem... V tomto seriálu se budeme zabývat nejznámějšími příklady konvergence, a sami uvidíte, jak si evoluce během milionů let pohrála se spoustou druhů...

V této části si představíme jeden z dokonalých příkladů konvergence. U některých tvorů totiž během milionů let evoluce srostly horní a spodní ret, a vytvořily pohyblivý orgán, který může sloužit podobně, jako naše ruce. Pro mnohé se zdá přítomnost tohoto pohyblivého svalu u některých zvířat samozřejmostí, zarážející je ovšem fakt, že se vyvinul u nepříbuzných druhů. Co tedy vedlo tyto skupiny zvířat k tomu, aby se u nich vyvinul chobot?

CHOBOTNATCI:

Zcela jistě nejznámější skupinou savců, která je vybavena chobotem, jsou tvorové, jež díky tomuto znaku dostali název-chobotnatci. Dnes žijí pouze tři druhy, a ty jsou kvůli člověku ještě ohroženy, ale v minulosti existovala celá řada chobotnatců-mastodonti, mamuti, barytheriidi, deinotheriidi... Lidé si myslí, že žili stejně, případně že se i chovali stejně, jako dnešní sloni, jediní současní zástupci řádu chobotnatců. S pomocí chobotu dokáží dnešní sloni uzvednout těžké břemeno a případně jej i přemístit. Nabírají jím vodu, kterou na sebe poté chrlí a tím se chladí, někdy vodu nahradí bláto a to má stejný účel. Sloní chobot je neuvěřitelně citlivý, díky němu mají tato zvířata skvělý čich. Chobot jim však pomáhá i při krmení, trhají s ním trávu či jinou potravou a podávají si jí k tlamě. Je to skutečně důmyslný znak. Tohle všechno určitě dokázali i pravěcí bratránci slonů. Mamuti žili ještě před 10 000 let a geneticky i taxonomicky měli blízko k dnešním slonům indickým, zřejmě tedy vzešli ze společného předka. Američtí mastodonti, blízcí příbuzní mamutů, byli trochu zavalitější, a vyhynuli také ke konci doby ledové, kdy nastalo globální oteplování a to zapříčinilo vymírání celé řady na chlad přizpůsobených zvířat. Kde se ale vzali první chobotnatci? A proč se u nich vyvinul chobot? Pro odpověď na tyto otázky je třeba podívat se do dávných skal, v nichž se pozůstatky těchto fascinujících zvířat zachovaly. Nejstarším známým chobotnatcem je Eritherium, které žilo v období Paleocénu, tedy před 60 miliony let. To ale znamená, že se první chobotnatci objevili už pouhých 5 milionů let po vyhynutí dinosaurů! Tento malý savec žil na území dnešního Maroka v severní Africe. Na jednu stranu Eritherium vykazuje typické znaky chobotnatců, na stranu druhou sdílí však mnohé znaky se sirénami. To jen dokazuje, že jsou si chobotnatci a sirény příbuzní. Chobot se samozřejmě u tohoto živočicha nedochoval, to je jasné, jelikož svaly shnijí a nezkamení jako kosti. Nicméně je pravděpodobné, že se u tohoto rodu již zárodky chobotu vyvinuly. Mnohem lépe známým chobotnatcem, jenž zároveň patřil mezi ty první, je Phosphatherium. Žilo před 56 miliony let také v Maroku, možná je přímým potomkem Eritheria. Chobot se u těchto primitivních druhů teprve vyvíjel a na první pohled by na nich nebyla jeho přítomnost znát. Až u Moeritheria, které žilo v Egyptě před 35 miliony lety, v období Eocénu, se objevily první známky přítomnosti chobotu. Tento savec jej zřejmě používal ke sbírání potravy. Právě to je zřejmě důvod, proč se u chobotnatců tento znak objevil...

TAPÍŘI:

Jednou ze skupin lichokopytníků jsou tapíři, velice zvláštní, velcí savci, připomínající tvarem těla prasata. Ve skutečnosti jsou blízce příbuzní nosorožcům a koním. Na populárním vzhledu jim však dodává přítomnost chobotu. Nejsou příbuzní s chobotnatci, tedy až na to, že to jsou stejně jako oni savci. Jinak jsou si tyto nepříbuzné skupinny podobné pouze v ohledu na chobot. A právě to je příklad konvergence, neboť se u tapírovitých tento pohyblivý sval objevil též. První tapírovití se zřejmě objevili před 55 miliony let, nejprimitivnějším zástupcem byl severoamerický Heptodon. Moderní formy tapírů se jako takové s delším chobotem objevily v obdobích Oligocén a Miocén. Byli tehdy rozšířeni mnohem, mnohem více než dnes, obývali většinu Eurasie, včetně střední Evropy (např. Palaeotapirus), přes Beringovu úžinu se pak dostali do Severní Ameriky, odkud se rozšířili do neotropů, jež obývají dodnes. Přesto nakonec většina rodů vyhynula, dnes žije pouze jediný, a tím je Tapirus. Ten zahrnuje pět různých druhů z jihovýchodní Asie a střední a Jižní Ameriky, čtyři z pěti jsou ale kvůli lidskému působení zranitelné nebo ohrožené. Je zřejmé, že se u tapírovitých objevil chobot také kvůli sběru potravy. V jejich případě je totiž mnohem menší, než u chobotnatců, takže jím nemohou sbírat a přemisťovat jiné předměty...

DINOSAUŘI:

Tato myšlenka je čistě spekulativní a nikdy nebylo potvrzeno, že by dinosauři měli chobot. Nicméně v evoluci si příroda s mnohými skupina zvířat často pohrává natolik, že se podobné formy vyskytnout mohou. V případě dinosaurů někteří paleontologové věří, že sauropodi anebo případně hadrosauridi (což je však méně pravděpodobné), mohli být vybaveni chobotem. Je to opravdu zvláštní představa, groteskní sauropodi sbírající kapradí s pomocí chobotů se navíc většině pravěkých nadšenců nezamlouvají. Několik paleontologů už každopádně přišlo s možností, že by se chobot u velkých sauropodů vyskytnout mohl. Například rod Diplodocus, který žil v Severní Americe před 150 miliony let a je důvěryhodně známý, jelikož vystupoval v celé řadě filmů a seriálu, mj. v Putování s dinosaury televizní stanice BBC, měl nozdry až na temeni hlavy. Na základě toho se tedy někteří znalci domnívají, že jde o náznak existence chobotu minimálně u tohoto rodu. Kdo ví, jaká je pravda, možná se jednou objeví více důkazů, které tuto teorii potvrdí, anebo naopak zase vyvrátí...

Příběh existence chobotu u sobě nepříbuzných druhů je příběhem skutečně pozoruhodným a dokonale uka
zuje, že konvergentní evoluce stojí za typy mnoha úžasných a zajímavých tvorů...

Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud ano, komentujte. Můžete také diskutovat ohledně posledního tématu v článku, domněnky o chobotů u dinosaurů...

Lovcem dinosaurů, 6. kolo

Po dlouhé době je tu další kolo soutěže Lovcem dinosaurů, omlouvám se za menší spoždění... Tak tedy, vyražme na lov pravěkých zvířat!

DINOSAURSS

Úlovky: Stegosaurus, Eoraptor, Hatzegopteryx, Magyarosaurus, Troodon

Tento dinosaurus se řadí mezi nejznámější vůbec. Vystupoval v mnoha filmech a seriálech především díky svému populárnímu vzhledu. Byl to kachnozobý dinosaurus, možná tak 10 metrů a vážící 5 tun, s podivným útvarem na hlavě. Tento útvar mířil dozadu a byl dutý, takže jím tento tvor mohl vyluzovat zvuky... Jaké je jméno dinosaura?

MARTINORAPTOR

Úlovky: Velociraptor, Dimetrodon, Plesiosaurus, Basilosaurus, Scutosaurus

Tento dinosaurus se vyskytoval ve formaci Nemegt v mongolské poušti Gobi před 75 miliony až 70 miliony lety. Patřil do skupiny theropodů, pojmenovaných podle Dona Gregoria Alvareze, kteří byli charakterističtí jedním znakem: jediným prstem na předních končetinách. Koneckonců, i jméno tohoto dinosaura znamená "jeden dráp". Znáš jeho jméno?

MATOUŠ PAVLÍK

Úlovky: Therizinosaurus, Tarbosaurus, Arthropleura, Pterodactylus, Muttaburrasaurus

Byl to velký býložravec ze skupiny synapsidů. Žil v Severní Americe, Německu a České republice před 300 až 280 miliony let. Jméno tohoto tvora znamená v překladu "pozemní ještěr". Je charakterizován jako jeden z prvních velkých plazů vůbec, měřil přes 3 metry na délku. Typickým znakem byla pro něj podivná plachta na zádech, kterou podpíraly velké "trny". Byl to býložravec...

MATT

Úlovky: Archaeopteryx, Ceratosaurus, Ouranosaurus, Carcharodontosaurus

Byl to největší pozemní lenochod, jaký kdy žil. Od špičky ocasu k nosu měřil 6 metrů a jeho pozůstatky byly nalezeny v Jižní Americe, kde se vyskytoval v období Pliocénu a Pleistocénu, někteří si dokonce myslí, že vyhynul až se začátkem Holocénu. Toto úžasné tvoření bylo býložravcem, velké drápy sloužily k trhání listí z větví stromů. Jeho velikost překonalo jen málo zvířat... Jak se zvíře jmenovalo?

NONYCHROMEK

Úlovky: Pteranodon, Deinosuchus, Dunkleosteus, Doedicurus, Maiasaura

Malý příbuzný Basilosaurů, měřící pouhých 5 metrů, obýval pobřeží legendárního moře Tethys před 35 miliony let. Fosilie ukazují, že se stával Basilosauří potravou. Jeho pozůstatky se našly na Sahaře, ve Spojených státech amerických a také na Novém Zélandě. Dnes jsou známy dva jednotlivé druhy tohoto rodu...

ANKYLOSAURUS

Úlovky: Compsognathus, Macrauchenia, Coelophysis, Othnielia, Camarasaurus

Toto velké zvíře se řadí k tvorům, jimiž je doba ledová proslulá. Byl to nosorožec přibližně dvakrát větší, než všechny dnešní druhy. Byl to jeden z největších savců, jací kdy žili a vážil přibližně 4,5-5 tun. Měl jen jeden roh, zato však velmi dlouhý-skoro 2 metry. Mohl ho používat na obranu...

Přeji Vám mnoho štěstí při lovu pravěkých zvířat! Pokud všichni odpovíte brzy, napíši další kolo ještě v tomto měsíci!

Správce dinosauřího parku - Přestřelka na Isle of Die

Další pátek, další Správce dinosauřího parku! Léto je v plném proudu, stejně jako některé závažné problémy, jež musí naši hrdinové vyřešit!

Přestřelka na Isle of Die

Problémů máme v Dinosauřím parku v poslední době dost, tentokrát však přišel jeden skutečně obrovský. Ale nepředbíhejme. V pondělí ráno jsem měl menší potyčku s rozzuřeným samcem Deinotheria, který se opět začal chovat agresivně, podrážděně a snažil se zbořit plot ohraničující jeho výběh. Ten se naštěstí ukázal být velmi dobře postaven a mohutný, více než pětitunový býložravec jej nezničil. Dodnes mě z toho ale mrazí po zádech a když si na to vzpomenu, roztluče se mi srdce. Byl opravdu naštvaný a vypadal, jako by chtěl zničit vše v okolí, a mne zabít. Šťavnatou zeleninu, kterou jsem mu donesl, snědl až po půlce dne, kdy už byla zaprášená od písku, který vířily jeho mohutné nohy. V úterý zase přišla zpráva, že Dsungaripterové se spolu perou. Okamžitě jsem spolu s dalšími třemi pracovníky parku vběhl do aviaria, ale rvačka už zřejmě skončila. Opodál seděl samec s potrhaným křídlem. Konečně se ukázalo, co stálo za těmi podivnými zvuky, jež jsme před asi půl rokem stále slýchali! Tihle Dsungaripterové nikdy nebudou mít mláďata, navzájem se nenávidí tolik, že by jeden druhého nejraději rozpáral a sežral! Samice se ukázala být mnohem silnější a agresivnější, samce jsme proto přemístili do pozorovací ohrady, kde bude umístěn do té doby, než vytvoříme výběh speciálně pro něj. Ve středu dostal Oliver povolení opustit ostrov, protože se mu postřelené rameno dokonale zhojilo. A to by to nebyl náš dobrodruh, kdyby okamžitě, bez přemýšlení, nevyrazil na Isle of Die! Tam ho ale čekalo nemilé překvapení. Tým byl totiž napaden. A překvapivě, ne žádným dinosaurem. Oliver totiž během středečního odpoledne narazil na nějaký tábor. Ve chvíli, kdy byl na místě, vypadal tábor jakoby byl opuštěný, ale táborníci se brzy vrátili. Byla to banda nějakých zločinců vybavených pistolemi, puškami, samopaly a nějakým výbušným materiálem. Olivera okamžitě chytili, tomu se ale podařilo zavolat vysílačkou tým, jenž se na místo okamžitě dostavil. Napětí se stupňovalo, Oliverův tým se zločinci smlouval a mezitím zavolal nás...

Byl krásný středeční večer, zrovna jsem si nasadil novou čepici na spaní a těšil se, jak si od té vší práce zase na pár hodin odpočinu. Tu ke mě přiběhl Fred a řekl mi, že je mě potřeba. Vše mi vysvětlil na palubě helikoptéry. Protestoval jsem, pak mi bylo Olivera líto, až jsem se skoro rozbrečel, pak jsem nadával a řval, ale nakonec jsem se s tím smířil, popadl nějaký kulomet či co a z helikoptéry opět vystoupil. Nad Isle of Die padla tma. I tak jsem ale hned poznal, že se nachází na severovýchodním pobřeží. Dorazili jsme k tomu táboru. Byl obehnaný dráty, zločinci svítili kam až oko dohlédlo svými lampami a občas nějaký z nich vystřelil do vzduchu. Následovala strašlivá přestřelka. Střílelo se ze všech světových stran, pořádně jsme ani nevěděli, kdo je kdo a na koho vlastně střílíme! Zločinci postřelili tři z našich lidí a dva zabili! To mě naštvalo a použil jsem tu zvláštní věc, kterou jsem nesl na rameni, ke střelbě. Jenže jsem měl vpředu zadek a vzadu předek, takže rána přišla do stromů hned za mnou. Nakonec byla střelba ukončena, protože těm gaunerům došly náboje. Přiběhli jsme k táboru. Vtrhl jsem do prvního stanu, a kdo tam nebyl! Svázaný Oliver, jenž mě prosil, ať jej odváži. Dělal jsem si z toho legraci, nahlas se smál a vymýšlel u toho všelijaké vtípky, až mi nakonec řekl, kolik je hodin. Takovou provokaci jsem si nemohl nechat líbit! Odvázal jsem ho a uraženě se posadil do helikoptéry. Doma jsem si lehl, ale stejně jsem neusnul, takže jsem vlastně probdil celou noc... Mimochodem, ti zločinci byli zajati. Šest z nich jsme zabili, jedenáct přežilo bez zranění. Teď jsou v rukou spravedlnosti a máme se brzy dozvědět, co na Isle of Die chtěli, tedy, doufám. A když to tak píši, nemohu odolat pohledu na moře, nad kterým se právě vznášejí pterosauři!

Doufám, že se Vám tato část líbila, pokud ano, komentujte...

Velká evoluční odysea savců, část 2.: První z prvních

Evoluce savců je příběh o neuvěřitelné rozmanitosti, přizpůsobivosti i katastrofických vymíráních. Na konci tohoto příběhu, který by se dal nazvat "evoluční odyseou", stojíme my, lidé. Chceme-li však zjistit, jak tato cesta začala, musíme prozkoumat dávnou minulost třídy savců a lépe pochopit, proč se vlastně na Zemi savci objevili a proč tak dlouho žili ve stínu dinosaurů...

Podle oficiálního stanoviska se první savci objevili už v dobách prvních dinosaurů, to je jisté. Našly se totiž jejich zkameněliny a ty jsou stejného stáří. Za předka všech pozdějších a především moderních savců je považován Adelobasileus, jehož nalezená lebka měřila pouhých 15 milimetrů. Tento malý, osrstěný tvor připomínající dnešní rejsky a hlodavce, žil před 225 miliony let. To byla doba, kdy vláda dinosaurů začínala. Objevily se rody jako Coelophysis a právě s těmi Adelobasileus sdílel polopouštní prostředí západu Severní Ameriky, jež obýval. K nálezu jeho lebky došlo v roce 1990 v Texasu. Adelobasileus byl pravděpodobně nejranějším zástupcem skupiny, kterou odborníci nazvali Mammaliformes (savcotvární). Tato skupina jako celek existuje dodnes a zahrnuje savce samotné, nicméně Adelobasileus patřil spíše k předkům savců. Měl už srst, je pravděpodobné, že kojil svá mláďata matřeským mlékem, ale byl to tzv. mammalimorph. Mezi tyto primitivní předky všech savcotvárných kromě Adelobasilea patří také čeleď Tritylodontidae...

Ale co byli vlastně zač ti tritylodontidé? No, zaprvé je třeba uvést, že patřili do podřádu kynodontů, byli ale vysoce specializovaní k životu jako savci. Vyvinuli se v pozdním Triasu, byli teplokrevní a někdy se jim přezdívá "hlodavci druhohorního období". Samozřejmě nebyli žádní praví hlodavci, vlastně to nebyli ani praví savci, i když byli jejich předchůdci. Žili ale podobným, nebo dokonce stejným způsobem. Tritylodontidi se zřejmě skrývali přes den a žili v noci, kdy většina predátorů, především masožravých dinosaurů, spala. Je těžké určit, čím vším se živili, mohli to být hmyzožravci anebo rovnou všežravci, kteří pozřeli vše, na co přišli, od ovoce přes listy až po maso. Jejich fosílie se našly na Antarktidě, v Eurasii, na jihu Afriky a v Novém světě. Celá čeleď je pojmenována podle Tritylodona, který v rané Juře v Jižní Africe. Byl vejcorodý a šlo o býložravce. Před 190 miliony lety, kdy žil, se opravdu začali vyvíjet první praví savci. Ovšem zajímavé je, že Tritylodon byl stále něco mezi savci a plazy, měl srst, ale kladl vejce, podobně jako dnešní ježury a ptakopyskové. Mohl by tento 30 centimetrů dlouhý tvor představovat další fázi v evoluční odysei savců?

Je tu ještě jeden tvor, který už je řazen mezi savce a žil 205 miliony lety, přičemž vymizel zhruba v době, kdy se na Zemi objevili první tritylodontidi (před asi 190 miliony lety). Jmenoval se Morganucodon. Paleontologové mu říkají zkráceně Morgie, a jeho fosílie se našly v Evropě, Severní Americe a především v Číně, konkrétněji v jihočínské provincii Yunnan. Tento tvor reprezentuje velice pozoruhodný řád Morganucodonta, jehož zástupci vyhynuli před 140 miliony let. Vesměs byli zřejmě nokturnální, to znamená, že byli aktivní po setmění. Mezi Morganucodonty se řadí i Megazostrodon, pravděpodobně nejznámější z prvních savců. Tento 10 až 12 centimetrů dlouhý, rejskům podobný mammaliform požíral malé ještěrky a hmyz. Žil ve státu Lesotho na jihu Afriky, kde se jeho pozůstatky k velkému překvapení paleontologů, že savci žili už na začátku éry dinosaurů, našly v roce 1966. Megazostrodon hrál klíčovou roli v evolučním souboji savců a plazů. Je jedním z oněch důkazů, že savci začali jako malá stvoření, kdežto dinosauři, ač se objevili ve stejné době, neustále narůstali. Jejich velikost a síla nakonec savce přemohla. Megazostrodon se stával kořistí masožravých dinosaurů, kterými se to před 200 miliony let jen hemžilo...

Dále se objevila čeleď Haramiyidae. Do té se řadila Haramiya, která žila v Evropě, konkrétně v Anglii a v Německu. Je známa pouze z nálezů několika zubů, takže paleontologové s přesností nevědí, jak vypadala, ale předpokládá se, že vzledem měla blízko k hrabošům. Potravu, nejpravděpodobněji rostlinnou, drtila širokými stoličkami. Experti se domnívají, že žrala hlavně plody cykasovitých rostlin. Haramiya žila od pozdního Triasu po ranou Juru. Tehdy se objevil další významný tvor, tentokrát zase zástupce čeledi Tritylodontidů. Jmenoval se Oligokyphus, žil v Evropě, Číně a Severní Americe a měřil 50 centimetrů na délku. Tento býložravý kynodont byl dříve považován za jednoho z prvních savců, je ale pravdou, že byl spíše jejich předchůdcem. V pozdní Juře se ale objevili i tzv. multitubertuláti. Řád pravých savců, který zahrnoval tvory s prodlouženými předními řezáky...

Zdroje obrázků: astrosurf.com (obrázek upraven autorem), WikiMedia, paleos.com .

Sám v australské buši-část 1.

Včera jsem začal s Příběhem dravce Jane, dnes pro změnu napíši první část dalšího slíbeného příběhu, a tím je Sám v australské buši. Také jsem se na psaní tohoto vyprávění moc těšil, tak uvidíme... Snad se Vám bude líbit.

SÁM V AUSTRALSKÉ BUŠI-ČÁST PRVNÍ:

Obloha se zatáhla a začal foukat chladný vítr. Jaká to byla změna oproti předchozímu týdnu, kdy slunce pálilo a teplota stoupla na více než 35°C! Bylo teprve ráno a bylo jasné, že během dne zaprší. Queenslandské město Beerwah bylo toho dne neskutečně klidné. Auta se v ulicích neštosovala kvůli dopravním zácpám, jako obvykle, skupinka mladých pošťáků roznesla všechny letáky a dopisy včas a děti seděly ve školních lavicích, připraveny na vyučování. V jednom z bytů vysokého domu netrpělivě pobíhal jeden muž. Zrovna si balil věci na výpravu, o které vždy v životě snil. Byl to Ken Smith, mladý pětadvacetiletý herpetolog, jehož životním cílem bylo chytit nejjedovatějšího hada naší planety-taipana druhu Oxyuranus microlepidotus. Ken byl milovníkem herpetologie a hadů už od svého nejútlejšího dětství. Zatímco jeho vrstevníci hráli fotbal, sbírali modely aut a hráli počítačové hry, Ken pobíhal po prašných pláních za městem a chytal ještěrky a nejedovaté hady. Jednoho si kdysi přinesl domů a dostal vynadáno od rodičů, jelikož původně volně žijící had zanesl do bytu roztoče. Byl to malý druh z čeledi užovkovitých, jinak vcelku neškodný, ale Ken ho musel vypustit zpět. Dělal to tehdy skoro s pláčem, až později si uvědomil, že je lepší doma chovat hady narozené v zajetí. Chovu se ale přesto nevěnoval tolik, jako hledání hadů v terénu. Bylo to snad to jediné, co ve svém volném čase dělal. A zůstalo mu to dodnes. Ken vždycky toužil stát se herpetologem, proto tvrdě pracoval ve škole, a protože mu to šlo, dostal se nakonec na univerzitu a studoval tam. Byl ostatně velkým dobrodruhem a svého prvního jedovatého hada, pseudoploskolebce, chytil na ostrově Tasmánie ve svých jedenácti letech. "Páni, skoro bych zapomněl na svůj hák na hady!" vykřikl nahlas Ken, když prohlížel batoh a kontroloval, zda na něco nezapomněl. Vytáhl z koženého pouzdra na první pohled malý hák, dokonalou pomůcku na chytání hadů, především těch nebezpečných. Hák byl teleskopický a po plném vysunutí měřil jeden metr, to už nebylo málo. Ken si jej vzal s sebou, zamával svému bytu a zmizel. Chystal se totiž odchytit divokého taipana a splnit si svůj životní sen. Tohle zvíře, tento nejjedovatější had na světě, byl živočichem, který ho ve snech pronásledoval po celá desetiletí. Ken za všechny své peníze nakoupil zásoby, zaplatil si jeep na cestu a byl připraven vyrazit. V parku, přímo v centru Beerwahu, se ještě shledal se svým nejlepším přítelem-Morganem Williamsem. "Morgane, vidíme se naposledy!" řekl mu. "Doufám, že tím nechceš říci, že tě to zvíře uštkne a zabije!" zasmál se jeho kamarád. "Stát se může cokoliv," zdůraznil nahlas a vážně Ken, "ale taipani obvykle nejsou agresivní, alespoň ne tolik, jako pakobry a těch už jsem několik za život chytil!" "Tak ať se Ti to líbí, myslím, že více Ti popřát nemohu. Hlavně ať to přežiješ, jo, to je to hlavní!" řekl Morgan. Rozloučili se a Ken konečně vyrazil na cestu. Na cestu, která jej odnesla z domovských končin hluboko do centra Austrálie, které obývají někteří z nejúžasnějších tvorů naší planety. Ken se těšil do nehostinného prostředí a cestou pouští stále nahlížel z okýnka jeepu, aby si udělal lepší obrázek o tom, kde stráví následující měsíc. Nesetká se během té doby s jediným živým člověkem, a tato představa jej jak naplňovala, tak trochu i děsila...

Když dojeli na místo, ocitl se jeep v travnatém, suchém terénu, v němž s jistotou vládl písek. I s tím si ovšem čas od času pohrával vítr. Řidič, nějaký pan Arnold, vytahal z kufru všechna Kenova zavazadla. Poděkoval mu za peníze, kterými mu Ken zaplatil, a odjel. V kraji zavládlo mlčenlivé ticho. Ken se díval po krajině, která mu chvílemi přišla plná života, jindy zase, jako by jej byla zbavena. Vzpomněl si ale na slova svého hrdiny Steva Irwina, "tady v australských pouštích máme největší diverzitu plazů". To jej povzbudilo, popadl své batohy a kufry a vydal se hledat místo, kde by se utábořil. Bylo zde velmi sucho a horko, teplota stoupala ke 40°C. I před týdnem tedy bylo v Beerwahu příjemněji. Ale Kenovi to vyhovovalo, vždycky toužil po extrémních, nehostinných krajinách, po těžko přístupných prostředích. Stan si postavil na malé písčité ploše, kterou obklopovala řádka keřů různých velikostí. Právě pod nimi se mohli skrývat nějací plazi. Ken shromáždil dříví na oheň, zajistil stan, přichystal vše potřebné k pobytu v buši a pak popadl hák na hady s cílem najít první známky přítomnosti tvora, za nímž přijel. Největší životní zkouška stála přímo před ním...

První část je za námi, netýkala se ještě tolik přežití v nehostinných podmínkách, ale v příštích dílech se to změní... Pokud se Vám příběh líbil, komentujte...

Příběh dravce Jane-část 1.

Příběh dravce Jane konečně začíná, doufám, že si jej užijete. Sám jsem se na jeho psaní velmi těšil, tak uvidíme, zda se mi povede... Je tu tedy první část!

PŘÍBĚH DRAVCE JANE-ČÁST PRVNÍ:

Na povrch prašných, lávových plání našlapovaly zadní končetiny něčeho těžkého. Patřily tvorovi, který byl ve své době nejobávanějším predátorem celé oblasti. Zuhelnatělý popel, jenž se povaloval po krajině jako nějaká pokrývka, vstřebával horký sluneční svit. Teplo sálalo úplně všude, krajina na kilometr vzdálená se už zdála zcela rozmazaná. Toto nehostinné prostředí by dnes sedělo k vnitrozemí Kanárských ostrovů nebo Chile, ale tehdy takto vypadala Montana v Severní Americe. Svět byl tehdy úplně jiný než dnes. Savci teprve čekali na svou vládu, nebi kralovali létající plazi monstrózních rozměrů a po souši putovala nechvalně známá monstra všech monster-dinosauři všech tvarů a velikostí. Byl to svět v čase vzdálený od toho dnešního 65 milionů let. Ten těžkopádný dravý tvor, jenž křižoval lávové pole, byla samice. Mířila do nedalekého lesa, tvořeného především aurakáriemi. Byla totiž gravidní a už připravená klást vejce, proto potřebovala najít dokonalé místo k vytvoření hnízda. Když opustila horké pláně a vkročila do lesa, trochu se jí ulevilo, ačkoliv to na jejím vzhledu nebylo poznat. Chlad, který se v lese držel díky výšce stromů, jež zabraňovaly slunečnímu svitu proniknout na lesní půdu, vyhovoval celé řadě zvířat, a proto si samice okamžitě všimla malého savce rodu Didelphodon. Malý tvoreček opatřený srstí a lišící se od svých dinosauřích přemožitelů snad více, než jakýkoliv jiný obratlovec v lese, zrovna proháněl velké cvrčky. Samice věděla, že tento savec může představovat nebezpečí pro její hnízdo. Pokračovala dále cestou lesem a všimla si několika ptáků poletujících po obloze. Tito opeření letci se už chystali na sesazení z trůnu létající plazy, ptakoještěry, kteří do té doby dominovali obloze. Les byl plný zvuků a dalších, zvláštních, ale překvapivě nevelkých zvířat. Samice konečně našla místo, kam by mohla naklást vejce. Ve středu toho hustého lesa se totiž nacházela spleť spadaných větví, okolo nich se nacházel kapradinový porost a byla zde i spousta teplné, sluncem ohřívané hlíny. Slunci se zde dařilo vysílat své paprsky k zemině, a to byl výsledek. Samice dvakrát hrábla do zeminy těžkou zadní končetinou a pak do jamky nakladla tři vejce. Celé to bylo za pár minut. Pak si opatrně lehla opodál. Musela si přitom dávat pozor, jednak hleděla na hnízdo a chránila jej před predátory, s opatrností však nahlížela i na sebe. Kdyby si prudce lehla, už by se nezvedla, protože přední část jejího těla byla velmi těžká a malýma ručičkama, kterýma ani nedosáhla k tlamě, by se od země neodrazila. Ležela klidně, vypadala, jakoby spala, ale ve skutečnosti stále bděla a dívala se na hnízdo, od její mocné, zuby vybavené tlamy, vzdáleného jen na čtyři až pět metrů. Nedokázala ale předpovídat, co by se tak mohlo stát. Její mozek fungoval podobně jako mozek krokodýlů nebo aligátorů, takže když by se k hnízdu přiblížil predátor, bránila by je a možná by dravce i zakousla a sežrala. Vzhledem k její blízkosti k hnízdu by se sem ale málokdo odvážil. Tři vejce, která zatím nehnutě ležela ve sluncem ohřívané půdě, byla domovem mláďat, jež se zanedlouho měla vylíhnout. Nikdy neměla poznat svého otce, toho matka už dávno zahnala a kdyby ji sám neopustil, zabila by ho. Dny ubíhaly, matka hladověla, ale neustále pozorovala hnízdo a pokoušela se úspěšně odrážet malé dravce. Zahnala jednoho Didelphodona, ale více predátorů se k hnízdu nepřiblížilo. Po delší době začala konečně skořápka u vajec praskat. Z jednoho vejce se náhle vytlačila malá nožička, a za chvíli přišla na řadu i druhá. Z druhého vejce začala vylézat malá hlava. V důsledku pohybu se skořápkou bojujících mláďat zapadlo poslední vejce až úplně dolů, ale také se z něj začal líhnout malý dinosaurus. Matka se přišla k vejcím podívat, chvíli čekala, než se mláďata sama vylíhnou, ale jinak nedělala nic. Ze všech třech vajec se vylíhli malí predátoři, čilí hned po vylíhnutí. Byly to dvě samičky a jeden sameček. Jednou z těch samiček byla hrdinka našeho příběhu, jmenuje se Jane. Ze všech mláďat si svou matku prohlížela nejdůkladněji, snad jakoby už očekávala, že ji mnohokrát bude potřebovat. Mláďata pomalými krůčky opustila hnízdo. Když to matka viděla, šla na lov. Malí dinosauři proháněli vážky, cvrčky, šváby, dokonce i vosy sedající si na blízké kvetoucí rostliny. Ze všeho toho skotačení kolem hnízda jim notně vyhládlo...

Po hodině čekání se matka vrátila s velkou utrženou nohou Parksosaura. Dala ji mláďatům a ta si ji hned očichala. Díky tomu se okamžitě dozvěděla, jaká zvířata z okolí budou jednou lovit, až budou dospělí. Pustili se do jídla. I malí dinosauři po sobě občas při hodování vyjeli, matka na ně dávala pozor a mezitím prohlížela okolí. Jane nebyla mezi svými sourozenci zrovna dominantní, její bratříček své sestřičky neustále odháněl od jídla. Nejmenší samička byla docela slabá a nedominantní. Její bratr ji nedovoloval přiblížit se k úlovku. Alespoň Jane ji nechávala na pokoji, vůbec si jí totiž nevšímala. Když ale po jídle přišel čas na další hraní, byly to právě dvě sestry, jež spolu cvičily pomyslný boj o teritorium. Najednou oblohu protnul obrovský stín. Mláďata se lekla a všechna se naráz skryla mezi skořápkami vajec, z nichž se vylíhla. Ten stín patřil nějakému velkému tvorovi, který měl křídla! A pak se objevil další stín, snad ještě větší! Ačkoliv byla ta zvířata ohromná, šlo totiž o Quetzalcoatly, ptakoještěry s rozpětím křídel přes 10 metrů, nepředstavovala pro malé dravce žádné nebezpečí. Zato matka si něco uvědomila. Její nesmírně citlivý čich zaregistroval přítomnost nějakého pro ní známého jedince stejného druhu. Musel být na kilometry daleko, ale zcela jistě pronikl do jejího teritoria. Mláďata, včetně Jane, teď čekala první životní zkouška. Jejich osud závisí na bojových schopnostech matky, zároveň se však ukáže, jak dobře se dokáží schovávat...

Pokračování příště. Doufám, že se Vám první díl líbil, pokud ano, můžete napsat komentář...

Nebezpečná výprava Dona Rolanda 10.

V minulé části se Don Roland konečně setkal s Jamiem, Davidem a Za, donesl jim ztracenou kameru a zavedl je k hnízdu toho podivného, dlouhokrkého monstra, po kterém pátrali. I při jeho sledování však Za neustále mluvil o tom, že to vše je velká chyba. Poté, co Jamie záhadné monstrum natočil, utábořil se tým na vysoké skále a za hořícího ohně a večerního vánku se rozhodl, jak bude výprava pokračovat. Následujícího dne tým čekal sestup z hory Nkigivango...

NEBEZPEČNÁ VÝPRAVA DONA ROLANDA, 10. ČÁST:

Další části napíši již brzy, těšte se!

Slavné expedice: Stromerova výprava do Egypta

SLAVNÉ EXPEDICE

STROMEROVA VÝPRAVA DO EGYPTA

Ernst Freiherr Stromer von Reichenbach (12. června 1871 až 18. prosince 1952) byl německý aristokrat a paleontolog. Jeho druhé jméno, Freiherr, znamená v němčině zhruba něco jako "baron". Tento muž byl však více, než pouhým šlechticem. Uspořádal totiž velkou paleontologickou expedici, která přinesla světu řadu podstatných objevů, z nichž mnohé později změnily náš náhled na minulost severní Afriky, a kromě toho také na tvory, kteří tuto nehostinnou oblast obývali. Popsal mnoho druhů dinosaurů, jež nalezl, ale i přes všechnu jeho snahu se nakonec nejvýznamnější nálezy nadobro ztratily... Podrobně si popíšeme expedici, kterou na počátku 20. století Enrst Stromer podnikl, a o které se dnes jak kdy mluví, ať už v souvislosti s pozdějšími výzkumy, nebo s objevem oné na fosílie bohaté oblasti, ve které Stromer pátral po stopách pravěkého života...

Stromer pracoval v Bavorské státní paleontologické sbírce historické geologie v Mnichově. Byl jistě profesionálním paleontologem, v terénu však příliš nepracoval. To se změnilo až roku 1910, kdy Stromera, nebo případně někoho z jeho blízkých spolupracovníků, napadlo uspořádat velkou expedici do Egypta. Z Evropy a Severní Ameriky bylo už na počátku 20. století známo mnoho skvělých a revolučních nálezů týkajících se dinosaurů a vůbec druhohorních živočichů i rostlin. Ovšem Afrika byla stále kontinentem, na který bezpočet vědců jaksi zapomínal. Stromer chtěl zřejmě prozkoumat, jaké zkameněliny tamní horniny obsahují. S jistotou určitě nemohl vědět, co jej čeká, a co nakonec nalezne. Dnes Stromerovy nálezy vyrážejí prehistorickým nadšencům dech, on sám však nevěděl, že něco takového v životě nalezne...

Plánování expedice proběhlo v roce 1910. 7. listopadu téhož roku Stromer dorazil do Alexandrie v Egyptě. Musel bohužel na lodi zůstat po další dva dny, neboť byla loď uzavřena do karantény. Pasažéři měli nějaký typ mořské nemoci. Nastala středa 9. listopadu a Stromer konečně opustil loď poté, co to místní lékař povolil. O den později Ernsta čekala cesta vlakem do Káhiry, největšího a zároveň hlavního města Egypta. V hotelu Stromer údajně našel dopis od ředitele Geological Survey of Egypt, přičemž odpoledne se pak paleontolog setkal s Georgem Steindorffem, předním německým egyptologem, se kterým následně naplánoval budoucí expedici. Stromer byl na formality zvyklý už z domova, takže mu tato setkání u čaje v drahých restauracích určitě nedělala problémy. 14. listopadu se svými společníky údajně naplánoval výpravu do oázy Bahariya-dnes proslulého, paleontologům velmi dobře známého naleziště. S plánováním tedy nebyly žádné trable, se získáním povolení pro vstup do pouště do už bylo těžší. V roce 1910 (a ještě o mnoho desetiletí později) byl Egypt britskou kolonií, možná lépe řečeno zkrátka součástí britského království. Rozpory a napětí mezi Německem a Británií neustále rostly a obě země byly navzájem na pozoru před činností svého potencionálního nepřítele kdekoliv ve světě. Nakonec se Stromerovi jako zázrakem povolení dostalo, což bylo velice výjimečné...

Podle všeho expedice oficiálně odstartovala 19. listopadu 1910, když se Stromer se svými spolupracovníky dostal do Gízy, kde začal s hledáním zkamenělin primitivních savců. Nicméně jeho cílem nebylo nalézt maličkaté, myším podobné tvorečky, chtěl něco mnohem většího: nalézt pozůstatky egyptských dinosaurů. Stále se mu však nedařilo žádné najít. Nalezl alespoň několik žraločích zubů a další pozůstatky mořských živočichů, z nichž se dalo jasně vyčíst, že tato oblast kdysi ležela pod mořem. Pro Ernsta Stromera to mohlo být trochu zklamání a začala se naskytovat možnost, že žádné dinosauří pozůstatky neobjeví. Brzy se však objevily zajímavější nálezy, například kusy želvích krunýřů či čelist vyhynulého typu krokodýla. V prosinci se Stromer vrátil zpět do Káhiry, byl velice zklamán a ačkoliv učinil několik pěkných paleontologických nálezů, jeho víra v objevení dinosauřích ostatků klesala. Jeden z jeho spolupracovníků, Markgraf, však brzy objevil lebku vyhynulého druhu opice, jenž byl na objevitelovu počest nazván Libypithecus markgrafii. Stromerovi to možná dodalo na odhodlání a rozhodl se vypravit na Nil, zde však nic nenalezl. Dvě plánované části expedice již tedy byly minulostí a moc toho nepřinesly. Pak ale přišla ta třetí. Říká se "do třetice všeho dobrého", v tomto případě to rozhodně platí. Konečně nadešla výprava do oázy Bahariya...

Zde Stromer nalezl grafmenty kostí a zubů dávných stvoření, po kterých tak dlouho a usilovně pátral. Konečně se mu jeho trpělivost vyplatila. Našel zkamenělé kosti jakéhosi obrovského tvora, kterého snad zprvu ani nedokázal zařadit. Pojmenoval jej Carcharodontosaurus, tedy "ještěr se žraločími zuby". Zuby toho obrovitého dinosaura se mu totiž jevily jako zuby velkého bílého žraloka anebo snad jeho ještě většího, prehistorického příbuzného, druhu Carcharodon megalodon. Stromer s pomocí svých zkušených očí z hornin vyčetl, že musejí být tak 100-90 milionů let staré a že tím pádem pocházejí z konce rané Křídy. To byl ale úžasný nález, jelikož na počátku 20. století věda ještě mnoho dinosaurů z té doby neznala. Carcharodontosaurus byl sám o sobě obrovský dravec, měřil 12 až 13 metrů na délku a délka jeho lebky činila 1,53 metru, což je více, než u Tyrannosaura Rexe! Tento devítitunový predátor, jako rod popsaný Stromerem roku 1913, musel lovit velkou kořist. Tu Stromer také nalezl...

Ernst našel humerus (pažní kost) náležející velkému sauropodnímu (dlouhokrkému) dinosaurovi, přinejmenším tak 10 metrů dlouhému. Toto veliké zvíře bylo nazváno Aegyptosaurus (není asi překvapením, že k popisu došlo až o 20 let později, roku 1932). Dalším velkým predátorem, kterého Ernst nalezl, byl Bahariasaurus, teropod taktéž větší, než samotný T-Rex. Byl nazván na počest místa, v němž byl nalezen. Stromer ho popsal roku 1934, dnes se někteří vědci domnívají, že je synonimický s rodem Deltadromeus, kterého roku 1996 popsal slavní americký paleontolog a jeden z významných a velkých dobrodruhů současnosti, Paul Sereno. Tito dravci, měřící tak 8-13 met
rů na délku, museli pouští prohánět velkou kořist a podle některých teorií se alespoň na čas (kupříkladu při lovu sauropodů) slučovali do tlup či smeček. Dalším jistě velice zajímavým nálezem byl Stomatosuchus, obří příbuzný krokodýlů měřící 10 metrů na délku. Takové zvíře mohlo vyrazit z vody po velkých dinosaurech, jeho přítomnost na místě však dokázala, že Bahariya nebyla před 95 miliony let jen pustinou, ale mokřadem, nad kterým se možná tyčily stromy měřící i 60 metrů...

Roku 1912 ale přišel asi nejzajímavější nález. Stromer učinil překvapivý objev, našel úlomky neobvykle dlouhé lebky, tenkého obratle měřícího 165 centimetrů a několika málo zubů. Ten dlouhý obratel ho zaujal asi nejvíce a začal přemýšlet o tom, zda nemohl podpírat nějakou plachtu nebo ploutvi... Dlouhé hřbetní trny, lebka podobná krokodýlovi, náležející však mnohem děsivějšímu monstru-příšeře, která je největším masožravým dinosaurem, jaký kdy žil. Roku 1915 Ernst nazval svůj objev Spinosaurus aegypticus. Ihned předpokládal, že tvor byl mnohem, mnohem větší než Tyrannosaurus Rex a jeho spekulace byly nakonec pravdivé, poněvadž tato dravá šelma měřila skoro 18 metrů na délku. I když to byl rybožrout, mohl být pořádně nebezpečný. Fosílie byly vystaveny ve zvláštní expozici v Mnichově, odkud ale brzy zmizely nadobro...

Stromerova expedice přinesla tolik úžasných a převratných objevů! Roku 1944, za 2. světové války, však došlo k náletu, při němž bylo muzeum bombardováno. Carcharodontosaurus, Aegyptosaurus, Bahariasaurus, Stomatosuchus i Spinosaurus se změnily v prach. Tak, jako přírodní události před 95 miliony lety rozložily jejich kůži i maso, tak lidská síla roztavila i jejich kosti. Těžko říci, jaký názor na to mohl mít samotný Stromer. Žil ještě 12 let po náletu a lze předpokládat, že byl alespoň smutný z této události. Možná pomýšlel na to, že jeho práce vyšla nazmar. Jediné, co se z nálezů, včetně Spinosaura, zachovalo, byly fotografie a důkladné nákresy. Ty byly uskladněny v depozitářích muzea a veřejnosti ukazovány nebyly...

Svět paleontologie se s onou hroznou událostí musel naučit žít, i když veřejnost o Spinosaurovi ani pořádně nevěděla. Největším predátorem byl v té době i po mnoho dalších desetiletí T-Rex (přičemž i v dnešní době je právem brán jako král dinosaurů). Na Spinosaura se nakonec úplně zapomnělo a po mnoho desetiletí se nemluvilo ani o Stromerově expedici. Pak v roce 1975 někdo neznámý v jižním Maroku objevil lebku, ta byla 27 let uchovávána v soukromé sbírce v Itálii. Až roku 1996 americký paleontolog Paul Sereno nalezl v Maroku další exemplář Spinosaura a určil, že tento predátor byl jasně větší, než T-Rex. Spinosaurus se konečně dostal do většího povědomí veřejnosti. Nakonec se objevil i ve 3. díle Jurského parku, kde si zahrál roli velké dravé šelmy a tím pádem se stal jedním z nejslavnějších dinosaurů. Avšak, nejen to. Podařilo se najít i původní Stromerovu lokalitu, oázu Bahariya. Tam byly později vyzdviženy kosti dinosaurů rodů Deltadromeus, Ouranosaurus a Afrovenator. První nalezenou fosílií novodobé expedice však byla kost sauropoda rodu Paralititan. A aby se na Stromera nezapomnělo, byl roku 2001 tento dinosaur nazván Paralititan stromeri...

Práce, kterou Stromer v terénu nehostinné Saharské pouště odvedl, je dnes náležitě ceněna a je dobře, že po něm byl pojmenován i jeden ze známých, majestátních dinosaurů. Svou prací totiž tento paleontolog velmi přispěl našemu poznání světa...

Ten Deadliest Snakes se vrací s druhou sérií

Asi nejúspěšnějším a divácky nejoblíbenějším seriálem Nigela Marvena z posledních let je série akčních dobrodružství Deset nejnebezpečnějších hadů, nebo také Za smrtícími hady s Nigelem Marvenem (Ten Deadliest Snakes with Nigel Marven). První díl, sledující Nigela při pátrání po deseti nejnebezpečnějších hadech Číny, se vysílal ve Spojeném království již v listopadu roku 2013. Další tři díly, Kostarika, USA a Jihoafrická republika, byly premiérovány v červnu 2014. Osobně jsem všechny díly viděl a psal jsem Nigelovi, jak moc se mi líbily. Dostala se mi odpověď, že to vypadá, že se brzy dočkáme i více filmů o nebezpečných hadech! V březnu se na webu společnosti Eco Animal Encounters, kterou vlastní Tom Charlton, jenž Nigelovi při práci s hady asistoval, objevila zpráva, že se vlastník zúčastnil desetidenního natáčení nové série Ten Deadliest Snakes v Malajsii! Já sám byl tehdy opravdu velmi nadšen, ale to není vše. Ten Deadliest Snakes se zcela jistě vrátí snad již tento rok na televizní obrazovky s druhou sérií, ve které, jak uvádějí Nigelovy oficiální stránky, "náš dobrodruh navštíví více zemí bohatých na plazy, aby odpočítal jejich deset nejnebezpečnějších hadů". Ten Deadliest Snakes je seriál výjimečný hned několika faktory: zaprvé narozdíl od mnohých předchozích Nigelových seriálů není zaměřen jen na určitou lokaci či zemi, ve které by byl seriál natáčen. V každé epizodě Nigel navštíví jinou zemi, ve které se vyskytuje množství jedovatých hadů a on se setká se všemi nejnebezpečnějšími (samozřejmě jde o jeho seznam, jinak to ani nejde). Epizody na sebe nenavazují, takže každý díl je vlastně samostatný film. Velkou výhodou Ten Deadliest Snakes je ale také dávka napětí, kterou seriál obsahuje. Po shlédnutí všech čtyřech dosavadních dílů považuji tuto sérii za jeden ze svých nejoblíbenějších televizních pořadů. Dočkáte se velkého množství informací o hadech, jejich chování, jedu, kolik lidí uštknou, čím se živí a kde žijí. Nigel se setkává s blázny do hadů a vědci, kteří stejně jako on jsou milovníky těchto beznohých plazů. Zároveň ale nechybí spousta uhýbání čelistem plným jedu! Dále představí i mnoho dalších zvířat (včetně nejedovatých hadů), která na svých cestách potká. Jak je již zvykem, Ten Deadliest Snakes natáčí Nigelova společnost Image Impact. Kameramanem Malajské epizody by měl být zcela jistě Chin Hor, režisérem Alex Minton... A kdy se odehraje premiéra? Překvapivě, světová premiéra předčí televizní premiéru, což je u Nigela výjimečné! Dva díly, Malajsie a Evropa, budou premiérovány na Nigelově přednášce v Pengethley Hotel v anglickém Herefordshire 19. července 2015. Rezidenti ze Spojeného království si na Nigelových stránkách mohou zakoupit vstupenky, polovina výtěžku půjde na ochranu filipínských želv, druhá zase na ochranu zmijí v Rumunsku. Jinak je druhá řada ještě ve výrobě, ale co nevidět už snad bude produkce dokončena... Já sám se už opravdu těším a jsem nesmírně potěšen z toho, že tento skvělý program bude pokračovat!

A ještě jedna skvělá novinka: V ČR bude první sérii Ten Deadliest Snakes vysílat Prima Zoom! První díl běží dnes, 4. července, ve 20:00! Pokud tedy chcete, můžete se dívat, já sám rozhodně doporučuji (v dnešním díle se navíc dočkáte i Nigelova krvavého setkání s kousajícím mravenčím vojákem v kostarickém pralese)...

Správce dinosauřího parku - Zloději vajec, požár a Oliver postřelen

Léto je již v plném proudu, mnozí z Vás jistě pojedou brzy na dovolenou, jiní se vydají k vodě, ale správce Dinosauřího parku, Dan Jameson, má stále práce nad hlavu. Podívejme se, co se mu a jeho týmu přihodilo...

Zloději vajec, požár a Oliver postřelen

Někdy už ani nevím, jak svůj týdeník začít. Zvláště v poslední době. Problémů máme víc než dost a pořád jich nabývá. Po klidném předchozím týdnu přišel sled událostí, z nichž mnohé by si nikdo z nás nepřál. Zvláště to poslední, co se v průběhu uplynulého týdne stalo. Nejen, že nám to všem vyrazilo dech. Způsobilo to zároveň i totální kolaps organizace našeho týmu, ze kterého se mnozí chystají vystoupit a podat výpověď. Mnohým ze svých přátel se to snažím rozmluvit, protože právě o snižující se počet členů těm darebákům, jež vše provedli, jde. Všechno to začalo na sklonku minulého týdne. Zatímco jsme byli na Prehistorickém pobřeží Isle of Die, objevila se znepokojující zpráva: dva dělníci jen tak, bez ohlášení, odletěli. A brzy jsme přišli na to, proč a s čím. Ukradli dvě vejce Othnieliím. Starostlivé matky byly ještě den poté, co se to stalo, rozrušeny, houkaly a svá vejce hledaly ve všech rozích výběhu. Není ale tak těžké zjistit, kam dělníci odletěli. Nasedli totiž do letadla a to je přeneslo do Los Angeles v Kalifornii, Spojených státech amerických. Pátrání se ujal Tim, kontaktoval správu tamního letiště a s pomocí kamerových záznamů oba dělníky znovu vypátral. Hned na letišti se setkali s nějakým tmavě oblečeným mužem, který se pak ke kameře otočil víceméně předkem a tak mu bylo výtečně vidět do obličeje. Měl sice černé brýle, ale nejzákladnější rysy obličeje byly snadno rozpoznatelné. Když nám Tim ukázal záznam, Oliver vyhrkl, že toho muže odněkud zná. Dosud si ale nevzpomněl, kde jej viděl, i když jeho obličej v černých brýlích prý již minimálně jednou zahlédl. Domnívá se ale, že byl možná tento muž přítomen při jednom z ostřelování našeho ostrova, které prováděla banda zločinců. Ještě zajímavější je ovšem fakt, že si dva dělníci i s tím mužem objednali na letišti taxi. Taxikář, který je vezl, sdělil, že si přáli vysadit ve středu LA. To bylo vše. Alespoň však víme základní. Zřejmě se spojíme s americkou policií a otevřeme operaci "Zloději vajec", doufejme, že něco společně vypátráme. Řešení tohoto případu však bylo jedinou náplní minulého týdne...

V úterý večer jsem si, jako obvykle, šel lehnout asi po deváté hodině. Do čerstvě vypraných a nažehlených peřin jsem odcházel s přesvědčením, že dnes jsem pro zvířata při krmení i ošetřování udělal maximum. Byl jsem si jist, že jsem nevynechal žádnou povinnost a večer jsem všechny výběhy obhlédl. Lehl jsem si, ale nemohl jsem usnout. Tak jsem si četl knížku. Popadl jsem rovnou tu první, která ležela na nočním stolku. Brzy jsem zjistil, že si ze mě zase někdo udělal legraci. Otočil jsem knihu tak, abych viděl na obal, a okamžitě mne praštilo do očí jméno Oliver Marsh. Povzdychl jsem a začal hledat detektivní román, jenž mám rozečtený. Nebyl tu. Oliver mě zase přechytračil, divím se, že ho to pořád tolik baví. Vstal jsem a když jsem vykročil ze svého domku, poplašeně jsem vykřikl. Okolní domy hořely! Všude kolem mě utíkali lidé s hadicemi stříkajícími vodu na ten děsivý ohnivý živel. Hašení se účastnil i samotný Oliver a já se mu rozhodl pomoci, na řešení jeho vtípků teď nezbýval čas. Nad ostrovem letěl vrtulník a já si ho náhle všiml. Zvolal jsem na Olivera, který mne přes ten povyk sotva slyšel. Ohlédl se nahoru a spatřil nějakou pušku. Ozval se výstřel, já se příšerně polekal a Oliver padl na kolena! Helikoptéra odletěla, ale nikdo si snad ničeho nevšiml. Věděl jsem o tom jen já a Oliver, jenž se bolestí skláněl k zemi. Odvedl jsem ho do hlavní budovy, zatímco požár konečně ustával. Tam jsme zjistili, že byl naštěstí pouze postřelen do ramena. Bolest to ale byla strašná. Přenechal jsem ošetření lékařům a běžel k radaru ve vyšším patře. Tam jsem zaznamenal zrovna odlétající helikoptéru. Mířila severně od ostrova, pak zmizela úplně a ani radar ji už na takovou vzdálenost nezachytil. Vše jsem sdělil policii Francouzské Polynésie... Podle našich pozdějších domněnek někdo z helikoptéry, která neuvěřitelně tiše přelétala nad ostrovem, hodil mezi domy zapálenou tyč či něco podobného. To způsobilo požár-ten nás měl nějak odlákat. Helikoptéra pak chvíli kroužila nad výběhy se zvířaty, ti lidé zřejmě něco zamýšleli a potřebovali se podívat, kde se ohrady nacházejí. Jsem zvědav, jak tohle dopadne. Začínáme mít čímdál více trablí a teď ještě tohle. Alespoň Oliver je už v pořádku, i když na žádnou ze svých expedic ještě minimálně týden nevyrazí...

Příští část zase za týden! Doufám, že se Vám tento díl líbil, pokud ano, komentujte...

Sám v australské buši-Prolog

Včera jsem napsal prolog k Příběhu dravce Jane, nepůjde však, jak jsem již zmínil, o jediné vyprávění, jehož se přes léto na tomto webu dočkáte. Další příběh nás zavede o 65 milionů let blíže k současnosti, zkrátka do našeho světa. Zde je úvod...

SÁM V AUSTRALSKÉ BUŠI-PROLOG:

Žijeme v jednadvacátém století. Mnohá místa naší planety jsou osídlena lidmi, na mnohých stojí obrovská velkoměsta, ve kterých hledat přírodu je takřka nesplnitelným úkolem. Existují ale místa, kde žádné lidi nenajdete. I dnes je na světě celá řada lokací, v nichž nenajdete téměř žádnou stopu po lidech. A právě do jednoho z takových míst se vydává náš hrdina. Ken Smith je mladý, pětadvacetiletý herpetolog z Austrálie. Jeho rodná země mu už poskytla praxi v hledání zvířat, která miluje nejvíce-plazů. Lákají ho však vzdálená místa, kvůli tomu však nemusí cestovat přes půlku planety do deštných pralesů. Stačí se vydat do "rudého centra" státu, v němž se narodil. Největší diverzitu australských plazů byste hledali v pouštích. Podivní ještěři, které nenajdete nikde jinde na světě, z nichž někteří mají ostny, jiní zase modrý jazyk, a jedovatí hadi-to jsou jen někteří zástupci fauny australských pouští, polopouští a suchých, vyprahlých buší. Zapomeňte na stromy, vybavte si písčitou, oranžovou poušť s množstvím osychajících keřů, pod jejichž stínem žijí někteří z nejvíce fascinujících tvorů naší planety. Ken nebyl vyslán do buše žádnou univerzitou, na expedici vyráží sám a jen za své nevelké peníze. Chce odchytit zvíře, které ho pronásledovalo ve snech už od raného dětství. Tím tvorem je nejjedovatější had naší planety, taipan druhu Oxyuranus microlepidotus. Jeho jedové tesáky mají dost jedu na to, aby 100 plně vzrostlých mužů anebo 250 000 myší! Ani jed mořských hadů není tak silný, jako jed taipaní. Není to však ošklivé monstrum, které by útočilo na lidi. Tento taipan je snad nejklidnějším ze všech tří druhů taipanů. Může právě to pomoci Kenovi v odchycení tohoto hada? A co udělá, pokud jej najde? Pustí se do výzkumu? Bude mít dost síly na to hledat tohoto hada v extrémním vedru a malým množstvím zásob? Na tyto otázky si nemůžeme zodpovědět ihned. Pokud se ale pustíte do čtení našeho příběhu, budete toho schopni...

Upřímně doufám, že se Vám oba příběhy budou líbit. Odstartují s největší pravděpodobností již příští týden!

Příběh dravce Jane-Prolog

Příběh Ze zapomenutého pralesa skončil teprve nedávno, ale již brzy se zde objeví nové vyprávění, jež jsem se rozhodl nazvat Příběh dravce Jane. Inspiraci mi poskytl speciál k seriálu Putování s dinosaury: Balada o Alosaurovi. V tomto příběhu se totiž budu snažit zrekonsturovat příběh jednoho slavného dinosaura...

PŘÍBĚH DRAVCE JANE

PROLOG

V roce 2001 objevila skupina hledačů zkamenělin kostru dinosaura ve formaci Hell Creek, v Montaně, Spojených státech amerických. Ačkoliv byla kostra dokonale zachována, dodnes není jisté, jakému druhu či rodu vlastně patřila. Někteří se domnívají, že jde o nejúplnější nález tyrannosaurida druhu Nanotyrannus lancensis. Jiní mají za to, že je to nedospělý Tyrannosaurus Rex. Ať tak či onak, tento tvor zemřel mladý a nedorostlý. Paleontologové se domnívají, že exemplář zemřel ve věku zhruba 11 let, potvrzují to i výzkumy kostních prstenců. Nalezená kostra měřila 6,5 metru a kdyby na ní bylo uchyceno svalstvo tak, jako na živém zvířeti, vážila by 680 kilogramů. Jedinec byl nazván Jane. V podstatě se neví, zda byla Jane samicí nebo samcem, ale díky ženskému jménu je tento dinosaur obvykle považován za samici. Co byla vlastně Jane zač? Jak žila? A proč zemřela tak mladá? Po celém světě se paleontologické týmy už desítky let snaží rekonstruovat minulost a životy zvířat, která vyhynula před miliony let. Jane žila před 65 miliony let, a představit si tedy příběh živočicha vyhynulého po tak dlouhou dobu se zdá být takřka nemožné. Ve skutečnosti lze však vyjít jak z fosilních nálezů, tak i z života současných tvorů. Pečlivý pohled na kostru Jane může mnohé potvrdit. Zbytek si již můžeme domyslet díky pozorování života dnešních plazů, ptáků a savců... Je pravděpodobné, že jako jeden z nejmohutnějších predátorů své doby, vedla Jane divoký život obklopena celou řadou velikých, hlučných býložravých dinosaurů, kteří se stávali její kořistí. Ať už byla Nanotyrannem, nebo byl Nanotyrannus pouze mladým T-Rexem, anebo snad byla králem dinosaurů, je to jedno-v tuto chvíli ji berme jako predátora nijak se nelišícího od svých příbuzných. Jane zcela jistě prožila setkání s mnohými zajímavými druhy. O takových setkáních si můžeme nechat jen zdát. Zažila svět období Křídy, který se od toho dnešního v mnohém lišil. Možná byla svědkyní počátku katastrofické vulkanické činnosti, jež otrávila tehdejší atmosféru. Možná již byl dinosaurem žijícím v nemocném světě, ve kterém dinosauři pomalu mizeli. Mnohé se možná ještě dozvíme, paleontologové se totiž chystají podrobit Jane dokonalý výzkum...

Vraťme se tedy do období Křídy a buďme svědky života dravce jménem Jane...

Nejde však o jediný příběh, který budu o prázdninách psát... Již zítra se dočkáte prologu dalšího dobrodružství, které se zde brzy objeví!