Sigillaria

Sigillaria byl rod karbonské stromovité plavuně. Na Zemi se objevila už zřejmě v poslední několik milionů let trvající fázi pozdního Karbonu a přetrvala až zhruba po poloviny Permského období. Fosilní pozůstatky dokazují, že se trvale vyskytovala téměř po celé planetě, některé ostatky se nalezly dokonce i v České republice. Sigilárie tehdy, na konci prvohor, tvořily četné stálezelené bažinaté lesy spolu s dalšími stromům podobnými giganty, jako byl Lepidodendron, Calamites aj. Ačkoliv Sigilárie byla asi o deset až dvacet metrů nižší, než jí podobný Lepidodendron, stále měřila v nejvyšším bodě cca 20 metrů a řadila se tak určitě mezi ty nejvyšší rostliny převládající v karbonských lesích. Pokud byste se náhodou podívali na zkamenělý povrch kmenů těchto stromovitých plavuní, všimli byste si četných jizev. Jedná se převážně o místa, ze kterých vyrůstaly listy. Paleobotanikům díky tomu stačí jen pohlédnutí na malý kousek fosilizovaného kmenu, a dokáží z důvodu rozmístění i velikosti jizev přesně určit, jakému druhu nález patří. Listy Sigilárie byly kopinaté a úzké, a podle všeho měřily až 1 metr, výrazně však připomínaly trsy trávy. Z košatých korun vyrůstaly podlouhlé šištice ve tvaru válce, z nichž každá měřila minimálně půl metru. Celý kmen rostliny byl ale víceméně jednoduchý, úzký a vysoký, ovšem na samém konci, právě ve výšce možná tak patnácti metrů, se vidličnatě rozdvojoval v mohutné větve...

Popis této rostliny najdete v mnoha knihách, jednou z nich je i Abeceda dávných věků od Bořivoje Záruby.

Příště Cordaites!

Střet obou Amerik-část 10.-Vačnatci

Po celkem dlouhé době čekání je tu už desátá část seriálu Střet obou Amerik! Tentokrát jsou jejím tématem vačnatci... Snad si tento článek užijete!

Střet obou Amerik-část 10.-Vačnatci

Třída vačnatců se na naší planetě objevila již koncem doby dinosaurů. Okamžitě se začala různorodě šířit po částech Země, především na území Velkého jižního kontinentu (Gondwany). Tu tvořily Jižní Amerika, Afrika, Austrálie a Antarktida. Zatímco na Antarktidě kvůli mrazivému prostředí a v Africe z důvodu jejího odtržení od Gondwany vačnatci vyhynuli, povedlo se jim úspěšně přežít v Austrálii a v Jižní Americe. Zatímco v Austrálii si měli později vydobýt skutečnou a dodnes trvající roli nejrozšířenějších savců, Jižní Amerika je následujícími událostmi o toto prvenství připravila. Nicméně, po celých 40 milionů let byl jih amerického kontinentu izolován od zbytku světa, jednalo se o něco jako obrovitý ostrov plný zvířat, která byste nenašli nikde jinde na Zemi. Velké množství vačnatých druhů si během třetihor užívalo roli mocných predátorů nebo dokonale vyvinuté a obezřetné kořisti, ale před 3 až 2 miliony let se to rázem celkem změnilo. Tehdy se Jižní Amerika střetla se svým severním protějškem, kde se žádní vačnatci nevyskytovali-na tom místě vládli placentálové. Po vzniku Panamského mostu mohla vlna nejrůznějších živočišných i rostlinných druhů proudit ze severu na jih a zase naopak. Jižní Amerika se stala útočištěm nových šelem, které možná i zapříčinily vyhynutí těch vačnatých a původních. Mezi tyto tvory už ale asi nepatřil slavný Thylacosmilus, nepravá šavlozubá šelma, patřící do skupiny Metatérií. Dříve se mělo za to, že nadvláda pravých šavlozubáků, včetně populárního rodu Smilodon, zapříčinilo vyhynutí Thylacosmila, nicméně fosilní důkazy k tomu neexistují, a vědcům oponujícím této myšlence musíme dát za pravdu, že nejladší známé fosílie Thylacosmila pochází z doby pozdního Pliocénu. Pokud by k nárazu Amerik došlo až v Pliocénu, což je dost pravděpodobné, muselo Thylacosmilovo vyhubení způsobit něco jiného, například změny klimatu. Smilodonti se v Jižní Americe objevili až půl milionu let po vymření rodu té nepravé šavlozubé šelmy. Bylo by ještě na škodu nepřipomenout si známou Borhyaenu patřící do vlastní čeledi Borhyaenidae, vzdáleně příbuznou Thylacosmilovi. Tu však osud vymírání postihl cca 10-15 milionů let před sražením Amerik. Přesto-že valná většina jihoamerických vačnatců v důsledku změny uspořádání ekosystému vyhynula, jeden druh se přece jen udržel. Je to slavná vačice. A nejedná se jen o rod, je to rovnou celý řád (vědeckým názvem Didelphimorphia). Více, než 103 samostatných druhů se vyskytuje podél celé Ameriky. Patagonská vačice, žijící na jihu Jižní Ameriky, se živí primárně savci, zatímco její kanadský protějšek obývá krásné lesnaté prostředí severu Severní Ameriky. Je to skvělý příklad toho, jak se jedné skupině vačnatců povedlo vzdorovat, přežít a rozšířit se nakonec i na území, které jí původně nepatřilo. Právě v přizpůsobivosti tkví tajemství úspěchu vačice...

Pokud se Vám tento článek líbil, komentujte a hodnoťte pod článkem hvězdičkami, za vše budu velmi rád...

Jeskynní šelmy doby ledové: Medvědi

V této zbrusu nové sérii Vám budou představeni někteří z nejznámějších jeskynních dravců doby ledové... První část se bude týkat slavného medvěda jeskynního, snad si tento článek užijete!

Ze všech dravých šelem doby ledové, jejichž pozůstatky byly objeveny hluboko v jeskyních, je nejpopulárnější snad medvěd jeskynní (Ursus spelaeus). Tento poměrně úspěšný druh medvěda, existující po zhruba 220 000 let, během posledního velkého glaciálu, se vyskytoval po celé Evropě. Byl to medvědí druh jako každý jiný, v minulosti by však někteří lidé o jeho kostech toto netvrdili. O ostatcích medvěda jeskynního se prvně zmiňovala jedna zoologická publikace z roku 1774. Původně si někteří lidé mysleli, že kosti jeskynních medvědů jsou ve skutečnosti kostmi bájných jednorožců či draků, ovšem autor publikace, Johann Friederich Esper, je přičítal k polárním medvědům (Ursus maritimus). Pravda je však taková, že jeskynní medvědi měli pravděpodobně nejblíže k medvědu hnědému (Ursus arctos), který narozdíl od svého bratránka přežívá dodnes a tvoří spoustu samostatných poddruhů. Medvěd jeskynní byl však poměrně větší, měřil alespoň 2,5 metru na výšku a vážil 200-500 kilogramů, přičemž samci byli větší, než samice. Proč ale tento medvěd dostal své jméno? Skutečně obýval jeskyně? Odpověď asi není úplně jednoznačná, ale má se za to, že ano. Poněvadž byly mnohé pozůstatky objeveny v jeskyních, lze s jistotou předpokládat, že medvědi pokládali skalní rozsedliny za své úkryty. Možná, že v nich dokonce i hibernovali, tedy přečkávali krutou zimu. Jelikož se od doby ledové krajina, v níž se medvědi jeskynní vyskytovali, přílišně nezměnila, je jisté, že tyto šelmy se vyskytovaly především v hornatém prostředí. Mnohé dobře zachovalé kostry byly objeveny ve vápencových jeskyních. Netýká se to pouze Španělska či Spojeného království, platí to i o České republice: Český a Moravský kras nabízí mnohé fantastické zkameněliny druhu Ursus spelaeus. Nedaleko jedné z lebek nalezené v Moravském krasu byl objeven i hrot oštěpu, což znamená, že medvěd měl pravděpodobně možnost setkat se s lidmi. Ačkoliv si však mnozí lidé myslí, že jeskynní medvědi mohli být děsivými lovci, šlo ve skutečnosti asi o neškodné býložravce. Určitě byste neměli chtít nějakého vyprovokovat k útoku, byli-li byste prehistorickým lovcem či sběračem, nadměrná velikost však medvědu možná v lovu větších zvířat mírně bránila. Spíše se má za to, že se živil bylinami, lesními plody apod. Přece jenom, medvědi nejsou striktními masožravci, sežerou vše, na co přijdou, od mršin až drobné plody... O vyhynutí tohoto zajímavého druhu se však stále vedou diskuse. Někteří vědci je pokládají za vyhynulé již minimálně 27 000 let, jiní jejich zmizení z naší planety datují do období o 17 000 let mladšího. Kdo ví, jak to s vyhynutím medvěda jeskynního bylo, je ale jasné, že se jednalo o úžasného tvora!

Příště: Lev jeskynní!

Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud ano, můžete komentovat a hodnotit hvězdičkami pod článkem...

Zpět do Džungle času-část 7.

Konečně tu máme poslední část příběhu Zpět do Džungle času! Po téměř celý příběh to s našimi hrdiny nevypadalo vůbec dobře, a zvláště ke konci minulého dílu, kdy George udělal pravděpodobně osudovou chybu, se napětí stupňovalo opravdu dost! Jak to celé tedy dopadlo?! Právě to se dozvíte v této části, snad si ji užijete...

ZPĚT DO DŽUNGLE ČASU-ČÁST 7.:

Pískání, houkání, ztišený řev i mihotající se těla dravců mezi hustými křovisky-to vše v jednu chvíli začali všichni vnímat. George, Ian i Dixon už doslova umírali strachem, jen Fernando se zdál být docela v klidu. Samopalem mířil stále na jedno místo, odkud předpokládal první útok. Najednou jeden Deinonychus vyskočil přímo naproti Dixonovi, ale ihned schytal dvě střely z pistole do stehna levé zadní končetiny a dál se již neopovážil. Dravci se nechali trochu zastrašit, ale po chvíli už zase probíhali blízkými křovinami a řvali na všechny strany. "Dorozumívají se, chtějí asi vymyslet nějakou strategii či co!" vyhrkl George. Fernando mezitím zašmátral v batohu, který si vypůjčil od již zesnulého Richarda, a našel v něm přesně to, co hledal-skládací pušku s několika jedovými střelami. Zbraň v mžiku poskládal, svůj samopal dal do ruky Georgovi a připravil se na střelbu. Jeden z Deinonychů hned poté vyskočil zpoza nízkého keře, ovšem Fernando se nové zbraně neostýchal a tak šipka zasáhla svůj cíl... Umírajícímu Deinonychovi nervovým systémem proběhl jed tak silný, že nestačil udělat ani dva kroky zpátky, a jeho bezvládné tělo padlo do bláta. Ostatní raptoři, kteří to viděli, si začali útok rozmýšlet. Najednou se všechen ten hluk ztratil, zdálo se, že predátoři již opravdu dostali strach. George se musel posadit a utřít si pot z čela. "Můj bože, každou chvíli jsem měl pocit, že už z tohoto světa brzy odejdu!" přiznal Dixon a napil se z láhve vody. Ian měl tak sevřené hrdlo strachem, že nedokázal vyslovit jediné slovo, zatímco Fernando se ukázal být celkem dobrým "vůdcem". "Byl to skvělý nápad, proč nás něco takového nenapadlo dřív?" optal se George, ale Fernando jen stroze odpověděl: "Měl je u sebe Richard, ne já." "Podívejte, chlapi, začíná se pomalu stmívat," řekl po chvíli Fernando, "co kdybychom se tady někde skryli? Někde mezi těmi budovami v městečku, je to možné, pane McCanne?" "Jistě, že ano. Bylo by hloupé pokračovat během noci v cestě tímto peklem," odvětil George. Městečko se nacházelo nedaleko, a tak jen po pár desítkách metrů tým narazil na starou otrhanou budovu posetou popínavými rostlinami a opadávající omítkou. Dům to byl malý, tvořila ho jen jediná místnost-alespoň tak měl tým jistotu, že se uvnitř neschovává kdejaká krvelačná příšera. Během příštích několika minut zavlažil ztmavlý prales osvěžující tropický déšť. Všem se zdálo, že z celého okolí přicházejí zvuky komunikujících zvířat, od nejhlubších tónů po ty nejvyšší. Byly to zvuky jako z jiného světa, který se usídlil ve světě našem. Ukrývajícím se lidem z toho běhal mráz po zádech...

Teprve až za rozednění přestalo pršet. Nad vrcholky světle zelených stromů se na oblohu vzneslo slunce a vykouzlilo spolu s ustávajícím deštěm překrásnou duhu. Paprsky slunce procházely mezi listy stromů a vykouzlily na pralesním podloží nádherné siluety. George pomalu otevřel dveře od domku. Nikdo celou noc oka nezamhouřil, ačkoliv se džungle zdála až podivně bezpečnou. "Vzduch je čistý," zaradoval se George, "můžete ven." "Teď jsme už dávno měli být na letišti v Ciudad de Panamá a čekat na let zpátky do Spojených států," řekl úzkostlivě Ian. "Nebojte, ještě dnes večer tam dorazíme," uklidnil ho George. Zablácené hodinky mu zrovna ozmamovaly, že je už půl deváté ráno. "Máme nejvyšší čas," zašeptal ještě a poté všichni svůj noční úkryt opustili. Nedaleko zrovna postávala stará známá samice Kentrosaura, s předními končetinami opřenými o kmen stromu, pojídajíce šťavnaté listy. George se už v terénu dostatečně zorientoval a přesně věděl, kterým směrem se mají vydat. Jenže známé houkání ze včerejšího večera předešlo jeho návrhům. Křoviska v okolí se zase začala pohybovat, občas se z nich jako rychle se mrskající bič vynořil ocas některého z dinosaurů. "Ti bastardi, sledovali nás až sem! Já věděl, že se nedají jen tak lehce zastrašit!" vykřikl George. Deinonychové se už odhodlali k naprostému útoku, vybíhali ze všech stran, obíhali k sobě se mačkající lidi a přitom se na sebe dívali a vydávali u toho podivné zvuky. Fernando se odhodlal k další střelbě, ostatní udělali hned to samé. Jak se ale ukázalo, dravců tu bylo ohromné množství. Po zabití čtyřech raptorů se lidé dali na skutečný útěk o život. George, Dixon a Ian vyskočili na vysokou zídku, dravce to ovšem neodradilo a brzy je následovali. George jako o závod přeskakoval z jedné polorozpadlé zdi na druhou, až se pod ním nakonec jedna propadla. Hbití raptoři naskákali na střechu nočního úkrytu a rozhodli se manévrovat odtud. Mezitím Fernando vytáhl pistoli a začal střílet do vzduchu. Dravce to tak upoutalo, že dali zbylým členům týmu možnost ukrýt se ve vzrostlém kapradí. Fernando tak ale nalákal všechny Deinonychy na sebe, a i jemu teď nezbývalo nic jiného, než zběsilý úprk. Zanedlouho dorazil do městečka, kde se mu povedlo zavřít se v jakési vědecké výzkumně. Nevěděl však, že díra ve zdi na druhé straně je dostatečně velká, aby se k němu smečka zabijáků dostala rychleji, než by to on sám předpokládal. George, Dixon a Ian to také neměli zrovna jednoduché. V blízkosti se totiž objevila lovecká smečka Dilophosaurů, a ti měli udělat rozhodující tah...

"Teď jsme ale opravdu ztraceni!" vykřikl George a pobídl oba své druhy k útěku. Běžících postav nebylo možné si nevšimnout a dva mladší Dilophosauři hned za novou kořistí vyrazili. Stará samice se přitom zdržovala neustále poblíž. Tak nějak si již osvojila taktiky možného lovu lidí, a tentokrát konečně mohla své získané zkušenosti využít. George se doslova rval mezi trny, větvemi a listy, věděl však, že k plotu ohraničujícímu Džungli času není momentálně možné se dostat. Dilophosauři byli totiž týmu opravdu v patách. Dixon při běhu po jednom z dinosaurů vystřelil, tím ho však ještě více rozzuřil a přiměl běžet rychleji. Ve chvíli, kdy se zdálo, že už nemůže být hůře, dorazil George zpátky ke známému stavení-tam, kde se nacházel stroj času. Přibližující se Dilophosauři ho přinutili k tomu, aby se v budově skryl. Do jednoho z nepoužitelných aut se rázem schoval Dixon, ale dravec se tím nenechal odradit a vůz překlopil na střechu. Potom naštěstí nechal Dixona být, protože si všiml mnohem snáze získatelné kořisti. Jeho mladší bratr už dýchal na záda Ianovi. Ten náhle klopýtl, spadl a predátor sevřel jeho krk svými mocnými čelistmi. Ian stačil už jen bolestí vykřiknout předtím, než ho Dilophosaurus zcela jistě zbavil života. Dixon vylezl ze zničeného auta a oknem se protlačil k Georgovi, jemuž se strachem klepaly zuby. Zatímco dva Dilophosauři hodovali na zabitém Ianovi, jejich matka sledovala pachovou stopu George a D
ixona, prorazila dveře od budovy a šla po nich. "Rychle, zastřelil ji..." zašeptal George, ale nějak to nešlo. Otevřená tlama Dilophosaura už znamenala úděsnou jistotu. Dixon alespoň ještě popadl kovový předmět ležící na podlaze, ale bylo mu jasné, že se s ním neubrání. Jak tak stále ustupovali dozadu, přiblížili se oba k časové smyčce a samotnému stroji času. Útvar začal podivně blikat a najednou začal oba stahovat k sobě. Mezitím se k Fernandovi dostala lovecká skupina Deinonychů a společně ho lehce natlačila ke zdi. Fernando už jen vytáhl svoji mačetu na obranu, bylo mu ale jasné, že souboj je předem prohraný. Naposledy ještě pomyslel na zbylé členy týmu, nevěděl však, co se s nimi děje. Stroj času George i Dixona stáhl s sebou a poté se zavřel. Stará Dilophosauří samice jen s údivem hleděla, kam zmizela její snídaně. Její mozek ale nebyl na takové přemýšlení vyvinut, a tak se raději vrátila ke svým mláďatům a k jejich kořisti... Džungle času najednou ztichla. Opět v ní snad nebylo živého člověka, zase se stala divočinou. Přežili jen George McCann a Freddy Dixon, jenže ty stroj času poslal bůhví kam...

Tímto tedy můj příběh končí! Očekávali jste vůbec takový konec? Pokud se Vám celý příběh líbil, můžete komentovat!

Den Steva Irwina

Dnešek je velmi výjimečným dnem, jelikož 15. listopad je oficiálně podle Australia Zoo pokládán za Den Steva Irwina! Televizního průvodce přírodou, známého především díky dlouhodobě běžícímu seriálu Lovec krokodýlů, jenž 4. září 2006 tragicky zemřel po incidentu s rejnokem při natáčení, si dnes připomínají nejen australané, ale rovnou i celý svět! Proto i vy můžete zavzpomínat na Steva, který svou kariérou velmi přispěl k zájmu o přírodu a její ochranu...

Správce dinosauřího parku - Veliké oslavy

Je to až neuvěřitelné, ale přesně zítra to bude rok, co se na tomto blogu objevil první Správce dinosauřího parku, a jak to tak vypadá, brzy už také bude konec... Tak, co se asi za poslední týden přihodilo v Dinosauřím parku?

Veliké oslavy

Konečně!!! Vydržel jsem si psát tento zápisník už téměř po rok! To ale není jediný důvod, proč oslavovat. Nejen, že Dinosauří park tak trochu získal něco, co v poslední době skutečně potřeboval, hlavní je, že se k nám vrátil starý známý! Ano, je to tak, ve středu po čtvrté hodině odpolední přímo mě do mé pracovny zavolal Enric pomocí vysílačky, že našel Olivera a jeho tým! Všichni byli živí, i když někteří z nich měli dost těžká zranění. Oliver sám nevěří tomu, že se mu po tak dlouhou dobu dařilo na Isle of Die přežít, každopádně místo, které si k přežití vybrali, teď pokládá za něco jako skvělé místo pro tábor případných dalších expedic. Všichni se skrývali před místními dravci pod vysokou horou v menší jeskyni. Dostali byste se do ní jen důmyslným použitím tyče k podepření kamenů a jejich shození níže do roklí, což místní dravci rozhodně nedokáží. To byl důvod, proč Oliver zůstal se svými lidmi tak dobře skryt. Přiznávám ale, že od doby jeho příjezdu jsem ho ještě neviděl. Jediné, co vím, je fakt, že dosud nevyšel ze svého domu. Ale jak už jeho sousedé tvrdí, zase vidí v noci u okna zapnutou lampičku a Oliverův obličej upřeně hledící do plánovacího kalendáře... Předtím, než Vám sdělím další super-skvělou zprávu, musím se zmínit o našem prvním kdy chovaném dinosauru, Dinovi. Mladý Leptoceratops za rok neuvěřitelně vyrostl a je z něj již téměř dospělý jedinec. Moc se mi také líbí, že nezbední Tsintaosauři jsou na tom už lépe a nesnaží se pořád utíkat. To samé se však týká celé řady tvorů, které v našem parku chováme. A jak se vy sami dozvíte, budoucnost pro ně vypadá velmi slibně...

Reagoval jsem na ten méně srozumitelný text z dopisu, který mi poslal jistý L. C. Clark ze Spojených států. Jak jsem již ve svém týdeníku kdysi uvedl, nabízel mi své telefonní číslo, abych se rozhodl. Na náš rozhovor po telefonu skutečně došlo a ukázalo se, že L. C. Clark je ve skutečnosti miliardář, který sní o tom stejném, jako my-otevřít náš park veřejnosti! Slíbil nám neuvěřitelně vysoké dotace v milionech dolarů, ovšem přesný počet mi bylo zakázáno uvést. Není to snad skvělé?! Nakonec to přece jen s Dinosauřím parkem dopadne dobře! Teď na chvíli ustálo deštivé počasí a já slyším šíleně děsné rány! Budeme sice slavit nové úspěchy, ale aby chlapi dělali ohňostroj, to povoleno není! Takže mě omluvte, zase za týden!

Snad se Vám tato část líbila, pokud ano, komentujte! Té další se dočkáte, jak již sám Dan Jameson ve svém deníku zmínil, zase za týden!

Synapsidi

Před nějakou dobou jsem začal psát o podtřídách plazů sestavených dle tvaru jejich lebek. Již 27. srpna zde proběhl díl o Anapsidech, 16. září část o Euryapsidech a nyní jsou tu konečně slibovaní Synapsidi!!!

Sestavili jsme si již značnou část rodokmenu plazů. Představili jsme si nejprimitivnější podtřídu ze všech, skupinu Anapsida, do které patří želvy. Poté přišla řada na podtřídu Euryapsida, do níž patřila značná část prehistorických mořských plazů. Zatímco anapsidé nebyli vybaveni žádnou spánkovou jámou, euryapsidi už jednu měli, přece jenom ale ještě byla malá. Jako poměrně významná a druhově rozmanitá podtřída však dále následují synapsidi. Tito tvorové, pro něž se také mezi odborníky vžilo pojmenování "therapsidi", se převážně podobali savcům. Díky tomu si také vysloužili jednoduché a oblíbené jméno-savcovití plazi. Věřte však či ne, skutečný název Synapsida znamená "tavená klenba", zatímco Theropsida "savčí tvář" (obě označení z řečtiny). Synapsidi však nebyli plazi jen tak ledajací. Vyvinuly se mezi nimi formy, které byly předky dnešních savců. I ti mezi synapsidy patří, zatímco pozůstalí plazi dneška, od krokodýlů přes šupinaté až po želvy, se mezi ně neřadí. Charakteristikou synapsidů není jen to, že podle všech výzkumů nešlo o amnioty (vejce kladoucí tvory). Jsou to jednak třeba i zuby, poněvadž ty se mohou jednotlivě lišit, základním rozlišovacím znakem je ale opět lebka. Savcotvární plazi byli a jsou, stejně jako euryapsidi, vybaveni pouze jednou spánkovou jámou. Avšak narozdíl od již uvedených mořských plazů, spánková jáma těch savcovitých se nachází ve spodní části lebky, jde tedy o tzv. spodní spánkovou jámu. Poblíž se nacházejí přídavné úpony pro silnější čelistní svalstvo. Podle všech výzkumů se první synapsidi objevili v průběhu Karbonu, mezi ty nejprimitivnější se řadí Archaeothyris, podivná ještěrka, která žila v kanadském Novém Skotsku před 306 miliony lety. Jejími potomky však byla velká skupina savcům podobných plazů, mezi ně patřili i známí Edaphosaurus a Dimetrodon-tvorové s termoregulační plachtou na zádech. Během Permu se skupina značně rozvinula, ovšem v druhohorách byli naši předci, v důsledku vlády dinosaurů a dalších diapsidů, nuceni zmenšit svá těla a žít ve stínu skutečných obrů. Teprve po masovém vymírání před 65 miliony let, kdy do Země narazil obří meteorit, se synapsidům, vyvinutých do primitivních savců, otevřela cesta ke slávě a ovládnutí planety...

Mnohé informace při psaní tohoto článku mi byly zajištěny pomocí knihy "Dinosauři objevy druhy zánik". Příště očekávejte úspěšné Diapsidy!!!

Nebezpečná výprava Dona Rolanda 6.

V minulé části se týmu povedlo najít obrovské stopy nějakého neznámého tvora, které vedly do blízké jeskyně. Za se do ní bál vstoupit a tak ji šli prozkoumat jen Don Roland, Jamie a David McDuff. Ti se ale poté, co uslyšeli podivné vrčení, vrátili ven. Don Roland sám zasvítil baterkou na čelisti nějakého podivného tvora. Vyběhl z jeskyně, a tvor jej následoval... Co bylo dál???

NEBEZPEČNÁ VÝPRAVA DONA ROLANDA, ČÁST ŠESTÁ:

Co asi Jamieho chytilo za ruku? Počkejte si na další pokračování!

Zpět do Džungle času-část 6.

Konečně je tu další část mého příběhu Zpět do Džungle času!!! Z minula víte, že částečně už došlo k odhalení záhad, které se kolem našich hrdinů objevovaly, co ale za nimi stojí doopravy?

ZPĚT DO DŽUNGLE ČASU-ČÁST 6.:

"Poslyšte, tohle je už něco mnohem víc, než je pouhý sci-fi příběh," řekl nahlas Ian. Nikdo na to ale nic neřekl. Ostatní jen s podivem hleděli na zapnutý stroj času, blikající světýlka u vysokých ramp a nepatrně se pohybující čáry v té zvláštní záři, na jejíž druhé straně se nacházel úplně jiný svět, nejvíce byl však u vytržení George. Tomu ale jako prvnímu probesklo hlavou, co má tohle všechno vlastně znamenat. "Hele, jsem si naprosto jistý tím, co se děje..." začal. "Myslel jsem, že tahle oblast je bezletovou zónou a lidé sem nesmí! Chápete, že sem jako někdo přijde a začne s tímhle?" zamyslel se Ian. "Ne, tady přestávají existovat veškeré logické domněnky. Elektřina tady funguje, a lidé, i kdyby sem přišli, by nic víc neudělali. Funguje tady proto, že plot ohraničující Džungli času je nahoře vybaven solárními panely. Ačkoliv jsem kdysi já a můj tým z tohoto místa utekli pomocí přeřezání spojení s panely, byla to jen nepatrná část. Takže elektrický plot ohraničující území stále funguje. Solární panely tady, v celkem stinné džungli, moc světla a energie nepoberou, ale přece jenom nějaká energie musí proudit i dále. Takže doplňuje elektřinu vlastně kamkoliv, třeba do té budovy, kde jsme rozsvítili žárovku," rozpodíval se George. "A ušetřená energie zásobuje i stroj času!" doplnil ho Dixon a nahlas se zasmál, ačkoliv po prohlédnutí si ostatních raději nasadil vážnější výraz. "No, částečně to tak je, ale jde tu ještě o něco jiného. Ta neznámá síla, kterou jsme vynalezli a s jejíž pomocí můžeme cestovat v čase, se úplně vymkla z rukou. Sem, do panamské džungle, přicházejí zvířata sama od sebe. Stroj času se tu zapne, časová smyčka se objeví někde v minulosti, pravěcí tvorové sem projdou a když už nanaleznou cestu zpět, zůstanou tu. Časová smyčka se pravděpodobně otevírá ve všech možných obdobích, proto jsme tu viděli třetihorního Pristichampsuse, raptory z Křídy a Dimetrodona z Permu, stejně jako pravěké rostliny," řekl mu na to George. "Ale to je strašné..." chytil se za hlavu Ian. "Co když ta zvířata uniknou z vytyčeného území a začnou se šířit napříč Panamou dál?" položil důrazně otázku Fernando. Nikdo ale neměl sílu na to, aby mu odpověděl. "Takže my jsme prvními, kdo na to přišli, jo?" zeptal se Dixon a zase se nahlas rozesmál. "Radši bychom teda měli vypadnout a varovat lidstvo, ne?" doplnil se po chvíli. George jen pokýval hlavou. "Tak na co čekáme, pojďme!" vykřikl Ian a místnost opustil. Všichni se dali v okamžení za ním. Ian si ale troch popletl cestu, kterou sem tým přišel, a bohužel zamířil do malého mokřadu. Najednou mu mezi kapradinami ujela noha a skončila v blátě. Ian zařval o pomoc, načež k němu přiběhl Fernando a už mu pomáhal z bláta pryč. Ianovo volání o pomoc ale vzbudilo pozornost dalších místních dravců...

Byli to dva Poekilopleuroni, pojídající hnijící zbytky nějaké želvy v zelené, stojaté vodě. Křik je okamžitě vyrušil z hodování, a bezmyšlenkovitě protrhli pás vegetace v okolí dvou mužů. Fernando se na ně podíval a bez jediného slova použil svůj samopal, aby jednoho z nich těžce zranil do hrudníku. Zasadil mu do něj nejméně dvacet nábojů, tím si ale zásobník trochu vybil, a druhý Poekilopleuron byl už mnohem víc ostražitější, takže trefit ho nebylo zrovna lehké. Brzy se také ztratil mezi cykasy. Fernandovi se povedlo vytáhnout Iana z bláta a odvést k Georgovi a Dixonovi, kteří nervózně postávali opodál. Mezi cykasy se po chvíli však opět začalo něco pohybovat. "Utíkejme!!!" zavelel George, ale cestu mu zkřížilo to zvíře, které zpoza stromů vyskočilo. Naštěstí to byl jen jeden Pisanosaurus, jenže ihned začal houkat na znamení nebezpečí, neboť ho jistě něco pronásledovalo. Fernando vytáhl svůj samopal, totéž udělal i Dixon, který měl po ruce zbraň převzatou od zabitého Richarda. George zase popadl těžký klacek. Ptáci v korunách stromů najednou přestali zpívat, pralesničky přestaly skřehotat, bzučení hmyzu bylo neslyšitelné. Za všeho toho hrobového ticha se ozvalo nějaké tichounké klapání. Znělo to, jako by někdo pokládal nějakou ostrou věc za kus dřeva. Byl to nepochybně raptoří dráp, dotýkající se drobné větvičky. "Myslím, že to jde odtamtud," řekl Ian a ukázal k blízkému křovisku. Ostatním doslova ztuhl výraz v obličeji. Hleděla na ně nehybná tvář Deinonycha kryjícího se mezi keři. Jeho strnulé oči se dívaly stále na jedno místo. Nikdo se neopovážil říci jediné slovo. Jen Georgovi bylo jasné, že ten objekt, který strašidelné oči zabijáka pozorují, je on sám. "Tu máš, ty bastarde!" vyhrkl George a hodil po raptorovi klacek. Ten se ztratil v husté vegetaci. "A je to, teď to běží oznámit zbytku smečky!" zašeptal George. Všem se doslova sevřelo hrdlo strachem. "Pojďme potichounku tudy, tam někde se nachází plot ohraničující Džungli času, třeba nějak vyšplháme po těch kmenech stromů objímajících ohradu na druhou stranu..." navrhl potichu George. V jeho hlase bylo ale poznat nesmírného strachu. Hlasité zapískání učinilo napjaté scéně menší konec. Deinonychové se začali svolávat a chystali se k poslednímu, tentokrát nejdrtivějšímu útoku!!!

Jak to dopadne?! To se dozvíte v příští, poslední části! Nejpravděpodobněji se jí dočkáte již tuto sobotu!!!

Živoucí fosílie-Bércouni

Po delší době se můj seriál o živoucí prehistorii vrací, tentokráte jsou jeho tématem bércouni!

Jméno: Bércouni (Macroscelidea)

Velikost: 10-30 cm

Doba výskytu: Oligocén po současnost

Rozšíření: Afrika.

Bércouni, podobně, jako velká skupina savců, které dnes známe, vznikli jako řád už v období Oligocénu, ve starších třetihorách (Paleogénu). Jako skupina jsou opravdu živoucí fosílií, neboť se od doby svého vzniku, před cca 25 miliony lety, takřka nezměnili, podobně, jako například žraloci. Ovšem málokterý dnes žijící bércoun obdobím své existence přesáhne několik milionů let. Bércouni se vyskytují pouze v Africe, jedná se o hmyzožravce, vybavené prodlouženým čenichem. Nicméně čichové laloky jsou malé. V dnešní době převažuje čeleď jemnosrstých bércounů, podobně tomu mohlo být i v minulosti. Sesterskou skupinou těchto malých zvířátek velikosti potkana byli Afrosoricidi, kam řadíme slony, damany, bodlíny atd. Zajímavostí je, že se bodlíni podobají některým vyhynulým savcům ze zcela odlišných skupin. Příkladem může být například Leptictidium, jež žilo v Německu před asi 50 miliony lety, v období Eocénu. I ono mělo prodloužený čenich, bylo hmyzožravé a žilo podobně, jako pozdější bércouni. Ti jsou tak příkladem konvergence, typu evoluce, kdy se dvě nepříliš příbuzné skupiny vyvinou podobným způsobem s ohledem na prostředí, ve kterém žijí...

Příště Notorynchus-žralok širokonosý!!!

Chřestýší soutěž

Máme tu vůbec první soutěž týkající se současné přírody! Jelikož jsem před nedávnem sledoval druhou epizodu seriálu Deset nejnebezpečnějších hadů s Nigelem Marvenem, kde si velkou roli zahrál rod chřestýšů, napadlo mne vytvořit o této krásné, avšak zároveň i nebezpečné skupině plazů, soutěž. A ta je právě zde! Sestává z deseti otázek, z nichž za každou správně zodpovězenou dostanete bod. Odpovědi posílejte na e-mail haolny.cz, nejprve však nezapomeňte do komentářů napsat, že se hlásíte. Připište prosím též i Váš e-mail, z něhož mi zpráva přijde. Přeji Vám všem mnoho štěstí, nevybíral jsem moc těžké otázky, a tak doufám, že se zúčastníte!

1. Do které čeledi hadů chřestýši patří?

2. Jaký je vědecký (latinský) název rodu chřestýš?

3. Kde (uveďte kontinent, případně kontinenty) byste chřestýše hledali (není myšlena podčeleď chřestýšovití, ale chřestýši pouze jako rod)?

4. Jsou všichni chřestýši jedovatí?

5. Napište alespoň tři znaky, které mají všechny druhy chřestýše společné.

6. Je pravda, že největším známým chřestýšem je chřestýš diamantový, vyskytující se převážně na Floridě?

7. Jak chřestýši varují potencionální nepřátele, a před čím je vůbec varují?

8. Je pravda, že se chřestýš skalní vyskytuje především ve skalnatém prostředí?

9. Má chřestýš zelený opravdu zelenou barvu kůže?

10. Napište, který druh se nachází na obrázku:

Snad se alespoň někdo z Vás zúčastní, rozhodně bych za to byl rád!

Diplom za Poznávačku od Martinoraptora

Nedávno jsem se zúčastnil soutěže s názvem Poznávačka na webu www.martinoraptor.blog.cz a skončil jsem na podle mě moc pěkném druhém místě s šesti z osmi bodů. Martinoraptorovi bych chtěl moc poděkovat za tento krásný diplom s Anteosaurem z období Permu...

Dokonalé příklady evoluce: Kytovci

O evoluci kytovců často pojednává řada knih a učebnic, nebo se o ní alespoň zmiňují, jelikož vývoj právě těchto živočichů je tak dobře zdokumentován. V dnešní části Dokonalých příkladů evoluce si tak představíme patrně nejprozkoumanější evoluci jednoho velice zajímavého řádu savců...

1. STUPEŇ EVOLUCE KYTOVCŮ:

Kytovci patří zřejmě mezi sudokopytníky a jejich nejbližšími žijícími příbuznými, ačkoliv se to na první pohled může zdát nereálné, jsou hroši. Pokud se ale podíváte více do prehistorie této úžasné savčí skupiny, naskytne se Vám dokonalé přeměření všech těchto faktů. Předky kytovců byli bezpochyby nějací malí savci, kteří po vyhynutí dinosaurů slezli ze stromů a začali se pohybovat po souši. Brzy se mezi nimi objevily formy poněkud blízce spjaté s vodou. Asi nejranějším dobře prozkoumaným předchůdcem kytovců je Pakicetus, drobný živočich žijící v době Eocénu před asi 50 miliony let na území dnešního Pákistánu. Nepodobal se ničemu existujícímu v dnešní době, s velrybami a dalšími kytovci však již měl jednu příbuznost-sluch. Zachovalé ušní struktury naznačují, že Pakicetus byl již přizpůsoben naslouchání pod vodou, čímž se velrybám podobal. Nemohl se pouze ponořit příliš hluboko, protože jeho tenké ušní kosti by silný tlak nevydržely. Jinak šlo ale víceméně o suchozemského živočicha. Ovšem jeho potomci už měli udělat skok do vody a skutečně začít s evolucí kytovců...

2. STUPEŇ EVOLUCE KYTOVCŮ:

280 centimetrů dlouhý Rodhocetus mohl patřit mezi Pakicetovy potomky. Tento primitivní kytovec žil před 45 miliony lety též na území současného Pákistánu, a z pěkně zachovalých fosílií lze usoudit, že již byl životu ve vodě přizpůsoben mnohem lépe, než jeho pradávný předek. Většina znaků sudokopytníků se v průběhu vývoje z Rodhocetova těla ztratila, zachovaly se pouze původní struktury kloubů, prsty na končetinách však byly pravděpodobně potaženy blánou, čelisti se zúžily a tak tento prapodivný experiment evoluce mohl vypadat jako nějaký krokodýl se srstí. Zajímavé je, že Rodhocetus ve své vývojové linii nebyl sám. Jemu blízký příbuzný Ambulocetus žil ve zhruba tak stejné době a navíc i na stejném území. Obecně je Ambulocetus pokládán na třetí místo a někteří dokonce tvrdí, že Rodhocetus by mohl být jeho přímým předkem. Styl plavání u obou jmenovaných živočichů už trochu začal připomínat delfíny. Přesto však u těchto tvorů ještě existovala jistá přizpůsobení pro život na souši, včetně samotných končetin. Není proto divu, že jméno Ambulocetus v překladu z latiny znamená "chodící velryba".

3. STUPEŇ EVOLUCE KYTOVCŮ:

Během pár milionů let udělali kytovci celkový skok ve vlastní evoluci a z vody se přesunuli definitivně pod hladinu moře. Potomkem Pakiceta, Rodhoceta a následně i Ambuloceta může být obrovská prehistorická velryba Basilosaurus, která se na Zemi objevila poprvé někdy v pozdním Eocénu, před 40-35 miliony let jak na území Severní Amerika, tak v oblastech dnešní Sahary, kterou v té době tvořilo mělké moře zvané Tethys. Ačkoliv název Basilosaurus znamená "král plazů", šlo skutečně o pradávného kytovce, jen první představy o vzhledu tohoto tvora jej zařazovaly do úplně jiné třídy obratlovců. Basilosaurus byl přes 15 metrů dlouhý, neúnavný lovec, ale vlastní potomky mezi dnešními velrybami nemá. Šlo asi jen o takový přechodný skok evoluce. Byl to predátor a živil se vším možným, od ryb a žraloků po vlastní příbuzné. Mezi těmi vynikal právě jeden poměrně úspěšný druh, pojmenovaný Dorudon. Patřil mezi Basilosaurovy nejbližší příbuzné, ale rány na fosilizovaných kostech dokazují, že jeho větší bratránek si z něj několikrát opravdu ukousl. Dorudoni žili zřejmě ve skupinách, podobně, jako delfíni. Oba tvorové však byli v něčem výjimeční, jeden znak je od dnešních kytovců zcela výrazně odlišoval. Byly to pozůstatky zadních končetin. Současné velryby a delfíni je už nemají, jelikož je k ničemu nepotřebují. Paleontologové si myslí, že u Basilosaura a Dorudona také neměly žádnou funkci a prostě šlo jen o nevyužitelný pozůstatek po předcích, který v průběhu vývoje zmizel úplně. Jedná se pouze o odkaz na to, že kytovci měli původně suchozemské předky...

ZÁVĚREČNÝ STUPEŇ EVOLUCE KYTOVCŮ:

V průběhu další třicítky milionů let se s kytovci odehrávaly skutečné divy. Nově vzniklé skupiny se rozšířily po celém světě. Během nadcházejícího období Miocénu, před cca 15 miliony let, se mezi kytovci objevili prvotní delfíni. Eurhinodelphis z čeledi sviňuchovitých dorůstající délky 2 metrů patřil mezi ně. I když dost připomínal jurské ichtyosauridy, šlo už skutečně o delfína. V tomto případě sehrál roli spíše konvengentní vývoj. Pokračovala i evoluce obrovitých velryb. Mezi typy jako Livyathan, Cetotherium či Brygmophyseter (jenž patřil do příbuzenstva vorvaňů, největších současných predátorů planety) se objevily i slepé vývojové uličky typu Odobenocetopse. Ať se to však má jakkoliv, nakonec se z kytovců stala vitální a prospívající skupina-pravděpodobně nejpozoruhodnější savci vůbec!!!

Příště se dozvíte něco o evoluci další výjimečné skupiny savců, všežravých medvědů!

Správce dinosauřího parku - Nemocné Deinotherium a pátrání po Oliverovi

Další pátek, další Správce dinosauřího parku? Jak dopadlo pátrání po zmizelém Oliverovi, pokračuje ještě, nebo již bylo ukončeno? Dozvíte se v dnešní části!

Nemocné Deinotherium a pátrání po Oliverovi

Během posledních několika měsíců máme tolik problémů, že by se z toho jeden zbláznil. Ale popořadě: V neděli začal šílet náš samec Deinotheria. Probořil provizorní ohradu a utekl na menší písčitou plochu. Naštěstí více škody nenapáchal, protože potom tento obr lehl na pravý bok, zklátil se se strašlivou ránou a již se nezvedl. Okamžitě jsme mu dali anestetika, uspali ho a na místě vyšetřili. Ukázalo se, že jeho mozek je postihnut nádorem, což je poměrně strašlivá zpráva. Nádor není až zase tak velký a šlo by jej odoperovat. Vytvořil se však každopádně už v době předtím, než Oliver Deinotherium do našeho parku přivezl. V úterý došlo za pomoci špičkových veterinářů z USA a Francie k operaci. Prozatím se zdá být vše v pořádku, nikdy ovšem nevíte. Další problémy mi dělají naše Othnielie, které v poslední době začaly hnízdit a bohužel to vypadá, že náš park bude těmito malými, ale přesto nebezpečnými (viz. Othnielia umí být nebezpečná jako kasuár) naprosto přeplněn. Dělá mi to veliké starosti, podle Charlese je tu ale také možnost docela slušného výdělku. Proč by Othnielie nemohla chovat třeba nějaká zoologická zahrada na pevnině, anebo dokonce soukromý chovatel? Nikdo to nezakazuje, takže proč ne? I mě se ten nápad, pravda, začíná docela líbit. Podobně se to má i s Charlesovými Adelobasiley, kterých je už zase o deset více. Běhají po jeho zahradě, požírají žížaly a červy a celkem se jim daří. Kéž by to ale už bylo vše... Hůře se to má s jedním z našich hlavních pracovníků...

Olivera už všichni považujeme za mrtvého. Nechci nic zakřikovat, vždyť už jednou jsem ho viděl téměř umírat a o týden později se objevil živ a zdráv. Jenže tentokrát je to něco jiného. Udělali by mi velikou radost, kdybych toho darebáka viděl živého!!! Chceme alespoň najít jeho pozůstatky. Přesně včera vyrazila na Isle of Die speciálné záchranná výprava v čele Enricem, jedním z našich schopných zoologů a zvířecích behavioristů. Povedlo se jim objevit lidské kosti, jenže analýza prověřila, že by měly být už tak tři až čtyři měsíce staré, což nás znepokojilo. Buďto jde o pozůstatky těch, kteří již na místě kdysi zemřeli a patřili k nám, anebo mohlo jít o členy té polské mafie-vysvětlit si to neumím. Našly se však i čerstvé stopy v blátě, fakt, že začalo pršet, však výpravu ztížil. Nakonec na Enrica a jeho lidi zaútočil nějaký velký šestimetrový teropod s podivnými hřebínky na hlavě, dost možná Dilophosaurus. Brzy se k němu připojil i jeho mladší druh a výprava byla nucena odcestovat. Ach, kéž by pátrání po Oliverovi dopadlo dobře...

Jak to vše dopadne, to se dozvíte příští týden, tedy, snad...

Tajemné svědectví o dávné povodni na severozápadě Severní Ameriky

Včera odpoledne jsem se podíval na čtvrtý díl seriálu televize BBC "Zdivočelá Amerika", a okamžitě mne napadlo téma na článek. Nebýt tohoto pořadu, asi bych tento článek nenapsal...

Na území zabírajícím 3,5 mil v americkém státě Washington se nachází podivuhodná oblast. Jedná se o území, které bylo během konce doby ledové svědkem děsivé katastrofy. Místní ho nazývají Dry Falls, "suché vodopády" či "suchopády". Kdysi po nich zteklo takové množství vody, že si to dnes nedokážeme ani představit. Celé se to stalo před 13 000 až 12 000 lety, během würmské doby ledové. Dry Falls jsou vlastně pozůstatky po patrně největším vodopádu, jaký kdy existoval, je ovšem pravdou, že jeho existence nebyla delší, než 48 hodin. Přesto se muselo jednat o něco naprosto působivého. Byla to obrovská povodeň, která se tudy kdysi prohnala. V té době se totiž na sever ustupující ledovce začaly podivně pohybovat, a jak postupně dorážely do teplejších oblastí, včetně severozápadu Spojených států amerických, tisíciletá voda, uvězněná v celé kilometry širokých ledovcích, začala rychle roztávat. Výsledkem bylo 360 kilometrů široké jezero, které se stále valilo na jih. Nakonec dosáhlo skalisek a hor a voda se zřítila dolů do nížin. Voda se valila rychlostí nejméně 100 km/h, a tak není divu, že se to celé stalo tak rychle. Při vzniku vodopádu narušila voda původní skály a tak se na nich vytvořily podivné útvary, díky nimž jsou dnes Dry Falls tak proslulé. Výsledkem ohromné rychlosti a síly této tekoucí vody byly vodopády dvakrát tak vyšší, než ty Niagarské. Zvířata v okolí stovek kilometrů od místa zrodu katastrofy poté měla ještě tak půl hodiny na to, aby se pokusila se zachránit, samozřejmě patrně neúspěšně. Tak obrovitý proud vody však musel vytvořit také ohromný hluk, který se mohl nést opravdu na kilometry daleko a nic netušící živočichy tak mohl varovat. Zajímavé je, že tato povodeň, ačkoli si ji vědci dokáží celkem živě představit, je takřka neznámá a bylo jí ještě v mnohém porozuměno. Pravděpodobně napomohla ke snadnému zakonzervování kostí různých mamutů, mastodontů a šavlozubých koček, a samozřejmě také k vytvoření tak úžasné scénérie, jakou Dry Falls jsou. Ledovce poté začaly znovu ustupovat na sever a tak se již pravděpodobně nic takového neudálo, a doufejme, že za dobu lidské existence už ani nestane. Ovšem, v době před 12 000 lety se už v Severní Americe objevovali lidé, kteří přešli Beringovu úžinu spojující Ameriku s Asií-mohla je tato potopa postihnout? Odpověď byste museli hledat kdesi v geologických vrstvách poblíž Dry Falls. Právě tam došlo k objevu jednoho lidského vlasu. Jeho datování je občas sporné, ale vzhledem k největšímu množství ověřených výzkumů tohoto cenného nálezu se mnozí domnívají, že pravděpodobně patřil jakémusi muži žijícímu v té době. To by ale znamenalo, že tu strašnou povodeň tehdy zažili i lidé! Možná, že v budoucnu dojde k odhalení více tajemství, jež zahalují Dry Falls i pradávnou povodeň na severozápadě Spojených států...

Snad se Vám tento článek líbil, pokud ano, komentujte. Další cenné informace o tomto tématu můžete získat v již uvedeném cyklu "Zdivočelá Amerika", obrázek pochází z Wikipedie...

Největší sopečný výbuch v Kostarice za posledních 100 let

Jak už asi víte, ve druhé polovině minulého týdne byl světový tisk zaplaven hrozivou novinou. V Kostarice totiž došlo k největšímu sopečnému výbuchu za poslední století. Původcem této exploze je sopka zvaná Turrialba, která podle některých údajů byla již považována za vyhaslou, jelikož nechrlila lávu už od začátku 19. století. Jak se ale nyní ukázalo, přírodní hrozby není nikdy dobré podceňovat. Během pár dnů se sopečný dým dostal až k hlavnímu městu San José, nacházejícímu se jen 50 kilometrů od Turrialby. Rozhodně se jedná o nebezpečí, sopečný dým totiž může být jedovatý. Chrlící sopka navíc vytváří i tzv. popílek, jehož nadýchání se může být v některých případech i smrtelné, stejně jako je to s některými typy oxidů. Značná část obyvatel San José byla nucena evakuovat, navíc se v pondělí sopečný prach dostal i do kostarické provincie Limón, kde též působí těžkosti. Kostaričtí vulkanologové momentálně provádějí výzkum Turrialby. Jak vidíte, nic nikdy nemusí být takové, jaké se to zdá, příkladem může být právě už údajně dvě staletí vyhaslá sopka, nyní znovu se probouzející k životu. Za poslední stovku let Kostarika už pár sopečných explozí zažila, většinou šlo ale jen o menší sopky, teď už tomu tak ale není...

Informace i obrázek pocházejí z webu BBC News...

Byli ti největší ptakoještěři vůbec schopni letu?

Bezpochyby největšími živočichy, kteří kdy vzlétli, byli ptakoještěři. Právě mezi nimi se v období pozdní Křídy svými znaky i přizpůsobivostí vyznačovala jedna rozsáhlá skupina-azhdarchidi. Zástupci této čeledi, jako byl Quetzalcoatlus nebo Hatzegopteryx, dosahovali od špičky jednoho křídla po špičku křídla druhého neuvěřitelných 13 m, a více. Zajisté byste si tyto kolosy dokázali představit, jak krásně létají nad mořem a chytají ryby. Jenže nedávno vědci přišli s teorií, že azhdarchidi byli možná až příliš velcí na to, aby vůbec mohli vzlétnout. Tyto domněnky potvrzují především dlouhé pásy stop jednotlivých zvířat, z nichž vyplývá, že chodili po čtyřech. Možná trávili na zemi více času, než ve vzduchu. Je sice pravdou, že pterosauři byli všichni vybaveni dutými kostmi, a tak i přes své neuvěřitelné rozměry byli velmi lehkými tvory, každopádně rozepnout obrovské prodloužené prsty potažené blánou například ve chvíli, kdy by jim hrozilo vážné nebezpečí, by zcela jistě bylo věcí už o něco těžší. Paleontologové si také myslí, že více než lov ryb zaměstnávalo azhdarchidy pátrání po mršinách dinosaurů a dalších pozemních zvířat. Další teorie jsou založeny na těch již zmíněných, například pravděpodobnost využití klouzavého u těchto obrovských zvířat. I kdyby se možná dokázali dostat do vzduchu, jejich rozměry by jim zkrátka v aktivním letu bránily, a azhdarchidi by byli nuceni pouze plachtit, což by byla celková nevýhoda. Jiní vědci však s těmito názory plně nesouhlasí a berou azhdarchidy stále jako aktivní letce, přece jen se ptakoještěři vyvinuli proto, aby dobyli vzduch. Vše je však pouhými domněnkami a zdá se, že to tak i zůstane...

Doufám, že se Vám můj článek líbil, pokud ano, komentujte a hodnoťte hvězdičkami. Zajímal by mě také Váš názor na toto téma...

Nález lebky srstnatého nosorožce ve Spojeném království

Na konci minulého měsíce byla v anglickém Cambridgeshire na východě Spojeného království objevena lebka srstnatého nosorožce. Stáří je odhadováno na 35 000-75 000 let, což už odpovídá würmské době ledové. Nález je unikátní, protože lebka je z velké části kompletní, chybí pouze dolní čelist a nosorožcovy zuby, i tak se však jedná o skvělý nález. Přesto však není tolik překvapivý, protože nosorožci druhu Coelodonta antiquitatis v oblasti Spojeného království, během doby ledové dost možná spojeného pomocí ledové pokrývky se zbytkem Evropy, kdysi vážně žili, stejně jako po celé Eurasii až po oblast ruského dálného východu. Dodnes se drobounké úlomky zubů srstnatých nosorožců dají najít v anglických kamenolomech. Lebka je již nyní očišťována a připravována na vystavení. Zaujme velikou pozici ve Fossils Galore, skvělé fosilní expozici v centru městečka March, jehož patronem je i slavný televizní producent Nigel Marven. Vedoucí Fossils Galore, Jamie Jordan, poukázal na skvělý nový objev jako na metrovou lebku, a bude tak poctou, že fosilní centrum ji bude vystavovat. Od roku 2002 jde totiž asi nejvýznamější objev britského srstnatého nosorožce (jen tehdy byla objevena navíc celá kostra)...

Více informací se můžete dozvědět na této stránce: http://www.bbc.com/news/uk-england-cambridgeshire-29819156 . Snad Vás nový objev nadchl...

Croc Anatomy / 3

Krokodýli jsou neuvěřitelně starobylou skupinou plazů. Spolu s ptáky patří mezi nejbližší příbuzné dávných dinosaurů, ale narozdíl od nich na konci Křídového období před zhruba 65 miliony lety nevyhynuli, a přežili do dnešních dnů. Za tu dobu se téměř nezměnili-a my si budeme povídat o neuvěřitelných znacích, které jim napomohly k přežití...

3. Ocas

Poslední základní částí těla krokodýlů, o které si budeme v našem projektu povídat, je ocas. Tato nepříliš záživně vypadající část krokodýlího těla je skutečným základem pohybu těchto převážně ve vodě se pohybujících plazů. Ačkoliv v ocasu nenajdete žádné vnitřní orgány, je složen pouze z masa, svaloviny, kostí a kůže, je vážně důležitější, než si možná někteří z Vás mysleli. Tak jak tedy vypadá dopodrobna?

Kůže na ocasu:

Jako vždy, začneme na povrchu. Šupinatá pokrývka krokodýlího ocasu se příliš neliší od té nacházející se po celé délce trupu. Drsný, tvrdý, až neprostupný pancíř horní části tvoří plátěnné desky (osteodermy), díky čemuž krokodýlové můžou připomínat někeré ze svých vymřelých příbuzných-obrněné dinosaury, kteří, stejně jako krokodýli, využívali tohoto brnění k obraně před většími a nebezpečnějšími zvířaty. Vnější povrch plátů i zde tvoří beta-keratin, narozdíl od pantové části, jíž tvoří tzv. alfa-keratin. Osteodermy na ocase jsou však poněkud vysutější a výraznější, než ty táhnoucí se po zbytku těla. Narozdíl od trupu, na ocasu se desky slučují přímo vedle sebe a vytvářejí tak dvě řady. Mnohé pláty jsou vyztuženy cévami, díky nimž je krokodýl schopen pobrat maximální množství slunečního světla k vlastnímu zahřátí. Podobně, jako je tomu u krokodýlího břicha, je i spodní část ocasu vybavena poměrně měkkčí kůží...

UVNITŘ OCASU:

Svaly:

Svaly táhnoucí se po celé délce ocasu pomáhají krokodýlům při plavání. Jsou celkem mohutné, především zhruba v oblasti jeho středu, a tak kromě rychlých pohybů a rychlého rozhrnování vody mohou zasadit i neuvěřitelně silnou a bolestivou ránu.

Kosti:

Krokodýlí ocas je tvořen cca 20 jednotlivými obratly, což mu dává tolik potřebnou délku a možnost správného uchycení svalů. Celkově je z anatomického hlediska vidět, jak se přizpůsobila i krokodýlí páteř, adaptovala se totiž na přesný výstup obratlů z trupové části těla. Za zadními končetinami už neexistuje žádná opora, což je důvod, proč krokodýlové táhnou ocas po zemi...

Jak krokodýlové plavou:

Jak již bylo naznačeno, bez ocasu prostě krokodýl není ve vodě schopen takřka žádného pohybu. Protože je ocas po stranách zploštělý, vytváří relativně velkou plochu. Při plavání svým ocasem pohybuje ze strany na stranu s téměř žádnou závislostí na zbytku těla. Mávání ocasu má sinusový vzor (S) a doslova pohání celé tělo kupředu. Při nižších rychlostech není krokodýl nucen vynaložit jakéhokoliv pohybu končetin, aby plaval dále-pohyb ocasu plavání na určené místo dopředu zajišťuje. V případě potřeby může krokodýl začít pohybovat s ocasem rychleji a tím pádem se zvýší i jeho rychlost. Například krokodýl mořský dokáže plavat rychlostí až 10 kilometrů za hodinu, když ovšem vyráží za kořistí, zvýší tuto rychlost třeba i o dalších 5 km/h. Ocas je zkrátka nedílnou součástí krokodýlího těla...

Poslední část již byla poměrně kratší, než ty předchozí, přesto však doufám, že se Vám líbila, stejně jako celý projekt Croc Anatomy. Ačkoliv jsem se na něj připravoval dlouhou dobu, byl tento projekt celkem ojedinělý, a existuje jen malá pravděpodobnost na to, že se v budoucnu na tomto blogu objeví ještě něco podobného... Budu však rád, když si přečtu Váš názor v komentářích...

Zpět do Džungle času-část 5.

Rozhodl jsem se nenapínat Vás zase tak moc, a tak čtyřech dnech můj příběh Zpět do Džungle času opět pokračuje! Minule jste byli svědky Xuovi a Donaldovy smrti, zatímco Fernando byl těžce zraněn a záhad nabývá... Co se asi stane tentokrát?!

ZPĚT DO DŽUNGLE ČASU-ČÁST 5.:

Větvemi vysokých palem a emergentů prosvítaly poslední dnešní paprsky již jako krev zrudlého slunce. Ian, George, Dixon, Richard a kulhající Fernando se posadili na padlém kmenu nějakého stromu, aby si po útěku ze skleněné výzkumny odpočali. Richard ze svého batohu vytáhl dezinfekci a obvaz, a ošetřil Fernandovo zraněného koleno. Raptoří dráp pronikl kůží přímo ke kloubu a ošklivě ho zranil. "Nejsem odborný lékař, ale myslím, že tahle rána Ti nezahnisá," řekl Richard vyčerpanému Fernandovi, který mu rázem za pomoc poděkoval. Nebýt také Richardova pohotového zásahu, skončil by Fernando roztrhán raptory stejně tak jako Donald. Najednou si ale George všiml něčeho neobvyklého. "Vidíte tohle?" zeptal se ostatních a ukázal na kůru kmene, na kterém seděli. "Není to náhodou nějaká permsko-karbonská rostlina?" položil si nahlas sám pro sebe další otázku. "Je to zvláštní, nejdřív jsou tu zvířata, a teď dokonce i rostliny, které sem prostě nepatří. Dokážete si to vysvětlit?" řekl Ian. "Měli bychom odsud raději odejít," navrhl George. Jenže náhlý hluk přerušil jejich rozhovor. "Zní to, jako by tudy jela kolona náklaďáků," poznamenal Dixon, slyšíce zvuk praskajícího dřeva. "Pryč!!!" zařval George. Jen co lidé začali s útěkem, vysoké kapradí prorazilo stádo Camptosaurů hnaných nějakým dravcem. Desítky tun zvířat v pohybu působily na okolní prales opravdu jako ohlušující kolona nákladních aut. Tým brzy nestačil držet před nimi krok a skryl se mezi skalisky táhnoucími se po pravé straně uzounké prašné cesty. "Co je asi hnalo?" položil si otázku George. Vzápětí se z křovin vynořila lovecká smečka Dilophosaurů a strhla jedno Camptosauří mládě. "Pokud se nemýlím, je tohle ten rodinný klan, který jsme tu kdysi zanechali," řekl ještě George předtím, než naši hrdinové nechali Dilophosaury v klidu dál lovit. "Fuj, to byl zážitek!" postěžoval si Dixon a utřel si pot z čela. Před lidmi se rýsovala změť budov a ostnatých plotů. "Tohle místo znám," vyhrkl George, "tudy jsme přece přiváželi ta zvířata z minulosti do našeho světa! A támhle v té budově je uskladněn již nefuknční stroj času!" Ostatní ale jeho slova příliš nezajímala. Raději prolezli dírou v ostnatém plotu a prohlíželi si celé místo. Kolem toho domku, kam měli normálně přístup zakázán i zaměstnanci, až na speciálně povolené pracovníky Džungle času, včetně George, postávaly džípy a motorky tak, jak zde kdysi byly zanechány. "Z tohoto místa bych raději vypadnul," navrhl Fernando, prohlížeje si přitom nějaké rostliny rostoucí poblíž té zvláštní a tajemné budovy. "Tyhle neznám. Chodím po středoamerických pralesích celý svůj život, a nikdy jsem takové kapradí neviděl," řekl dále. "Hm, vypadají, jako nějaké malé jurské kapraďorosty. Rostliny jsme sem ovšem nevozili, jak se sem mohli rozšířit?" řekl George a podíval se směrem k budově. Pokud ho něco zaujalo víc než ostatní, byly to vyražené dveře od domu. "No chápete to?" optal se George. Najednou se ale ozvalo podivné šmátrání v křoví, načež Richarda něco chytilo za nohu a stáhlo zpět do bujné vegetace...

Richard křičel o pomoc, Ian skočil mezi rostliny za ním, ale úlekem se raději vzdálil a začal po tom tvorovi pálit plný zásobník z Richardova spadlého samopalu. Tvor si však Richarda táhl neznámo kam. Až když se zpoza keřů vynořila podivná plachta s trny, bylo Georgovi docela jasné, o co se jedná. Pak ten tvor vylezl celý. Richardovi se nějak povedlo vysunout z jeho čelistí nohu, ale jen co to udělal, zabořil ten predátor své zuby do jeho zad a prokousl je. Richard se ve chvíli přestal hýbat. "Zabijte tu bestii!" zařval Ian a znovu po tvoru vystřelil. Ten se střelby lekl, ucítil, že náboje prostřelily jeho zádovou plachtu, a ztratil se tam, odkud přišel. "No chápete to?!" řekl znovu George. Ian přiběhl k umírajícímu Richardovi. "Předejte moje záběry chlapům od BBC, budou si jich cenit..." zašeptal ještě Richard předtím, než přímo před Ianovýma očima naposledy vydechl. Ian skoro zkolaboval a potřeboval psychickou pomoc Dixona. "Dimetrodon," poznamenal o chvíli později George, "raný Perm. Taková zvířata bych sem v životě nepovolil přivážet." Pak Georgovi něco blesklo hlavou, vnikl do budovy s rozervanými dveřmi a týmu zcela zmizel z očí. Ostatní ho moc nepostrádali, protože truchlili nad Richardovou smrtí. Fernando si vzal jeho batoh s cennými záběry i zbraněmi, které pak rozdal mezi ostatní. Najednou z temného stavení vyběhl George s křikem: "Tomu nebudete věřit!!!" Ihned se za ním rozběhli. V budově zarostlé popínavými rostlinami ani nebylo třeba svítit. Podivnou nazelenalou záři vydával objekt postavený ve středu hlavní místnosti, přímo před kostrami desítek lidí, kteří v Džungli času kdysi pracovali. "Stroj času funguje! Ale proč?!"

Zní to možná jako jednoduše zodpovězená otázka, avšak vy, stejně jako to poznají naši hrdinové, budete již brzy vědět, co za tím vším stojí! Příští část již brzy!!!