Archaeobatrachia (5/5)

Archaeobatrachia, dříve též Discoglossidei, je podřádem žab, který zahrnuje nejprimitivnější žijící zástupce této početné skupiny bezocasých obojživelníků. Představuje parafyletický taxon, není tedy přirozenou skupinou a udžuje se čistě pro snazší orientaci v taxonomii řádu Anura. Žáby patřící do tohoto podřádu mají společného předka, samy jsou však pouze některými, vybranými potomky takového taxonu.

Společným znakem žab z tohoto podřádu jsou například volné obratle; ostatní žáby mají obratle spojeny s žebry. Celkem zahrnuje Archaeobatrachia 26 až 28 druhů; různé zdroje uvádějí různý počet druhů, více než osmadvacet jich však není. Patří do čtyř čeledí: Leiopelmatidae (leiopelmovití), Ascaphidae (ocasatkovití), Bombinatoridae (kuňkovití) a Alytidae (pestrankovití). Tyto primitivní žáby jsou k nalezení na Novém Zélandu, na severozápadě Severní Ameriky, na Borneu, Filipínách a v Eurasii. Tyto čeledě existují už od druhohor; leiopelmovití a pestrankovití se ve fosilním záznamu objevují již na konci jury, kuňkovití pak v poslední etapě křídového období.

Čeleď Alytidae

Dříve byla známá též jako Discoglossidae, ale název Alytidae měl prioritu. Jako taková byla tato čeleď popsána Leopoldem Fitzingerem roku 1843. V roce 2014 se objevily názory, že by měla být rozdělena na dvě samostatné rodiny, Alytidae a Discoglossidae, neboť se od sebe rody Alytes a Discoglossus poměrně dosti liší. To by pak znamenalo, že by podřád Archaeobatrachia zahrnoval nikoliv čtyři, ale pět čeledí. Zatím však není čeleď Discoglossidae, zahrnující potenciálně jediný recentní rod, Discoglossus, a několik vyhynulých rodů, uznávána (byla nicméně zavedena Albertem Güntherem v roce 1859). Kromě rodů Alytes a Discoglossus patří do čeledi pestrankovitých také Latonia s jediným žijícím druhem. Prehistorickými pestrankovitými jsou Enneabatrachus, Callobatrachus (sporný taxon), Eodiscoglossus, Bakonybatrachus a Aralobatrachus; jsou pozdně jurského až pozdně křídového stáří. Většina druhů rodu Latonia je známa z třetihor nebo čtvrtohor. Čeleď se ve fosilním záznamu objevuje na konci jury, asi před 150 miliony let.

Druh: Discoglossus sardus,

české pojmenování: žabka sardinská (též diskoglosus sardinský nebo žába sardinská),

výskyt: Sardinie, Korsika a Toskánské ostrovy.

Tato žába je dlouhá asi 6,5 centimetru a je doma v lesích, sladkovodních bažinách a u řek na výše zmíněných ostrovech. Mimo sladké vody toleruje také vodu brakickou, ale nerozmnožuje se v ní. Vajíčka klade do pomalu tekoucích vodních toků nebo do stojaté vody. Jsou hnědo-černá s šedými až bílými póly, a jsou samičkou umisťována v malých shlucích nebo samostatně na dno potoka, jezírka či nádrže nebo jsou lepena na vodní vegetaci. Průměrně měří 1 až 1,5 milimetru, a jsou uzavřena v želatinové obálce o průměru 3 až 4 milimetrů. Dospělci mají hnědá, načervenalá nebo šedá záda a bledé bříško, a loví hmyz. Tento druh se velmi výrazně podobá žabce korsické (Discoglossus montalentii), na rozdíl od ní má však široké zakončení čtvrtého prstu na každé z předních končetin, má kratší zadní končetiny, kulatější záda a kulatější čenich. Žabka sardinská je zatím klasifikována jako málo dotčený druh, je však jisté, že populace z italských ostrůvků jako Giglio a Montecristo jsou zranitelné a hrozí jim ztráta genetické diverzity. Na druhou stranu jsou tyto ostrovy součástí Národního parku Arcipelago Toscano, nehrozí tedy, že by tamní žabky přišly o své přirozené prostředí.

Druh: Discoglossus montalentii,

české pojmenování: žabka korsická (též diskoglosus korsický),

výskyt: Korsika.

 

Zatímco žabka sardinská byla popsána 1837, její blízká korsická příbuzná od ní byla rozpoznána až v roce 1984. Do té doby byl D. montalentii prakticky neznámý; nikoho nenapadlo, že by v rámci D. sardus existoval ještě jeden druh. Žabka korsická je endemitem centrální Korsiky, a je téměř ohroženým druhem. Žije v lesích u řek v nízké nadmořské výšce (na rozdíl od žabky sardinské, jež žije ve vyšších polohách), a preferuje pomalu tekoucí vody. Její volání zní jako "poop - poop - poop", a je údajně mnohem znělejší a muzikálnější než volání její poměrně rozšířenější sestřenice. Dospělá žabka korsická měří asi 6,5 centimetru na délku. Je hnědá, načervenalá nebo šedá, případně má na zádech i tmavé skvrnky. 

Druh: Discoglossus scovazzi,

české pojmenování: neexistuje,

výskyt: Maroko, Ceuta a Melilla.

Podle iniciativy Londýnské zoologické společnosti Evolutionarily Distinct and Globally Endangered patří Discoglossus scovazzi mezi 100 nejohroženějších druhů obojživelníků (anebo přesněji, Top 100 EDGE Amphibians). Dle jejích informací se od ostatních zástupců rodu Discoglossus oddělil před 5 až 10 miliony let. Podle IUCN jde však o druh málo dotčený. Největší nebezpečí pro něj představuje přeměna jeho přirozeného prostředí na zemědělskou krajinu a úbyt vody spojený s jejím odčerpáváním. Jde o jeden ze dvou druhů rodu Discoglossus, které se vyskytují na africkém kontinentu; tím druhým je D. pictus. D. scovazzi je k nalezení v Maroku i na území autonomních španělských měst Ceuta a Melilla, obklopených marockou souší. Podle informací z roku 2009 je na území Maroka pořád celkem běžný. Líbí se mu v dubových lesích, poblíž řek nebo také v opuštěných staveních a v jejich blízkosti.

Druh: Discoglossus pictus,

české pojmenování: žabka pestrá (též diskoglosus pestrý či žába pestrá),

výskyt: Maroko, Alžírsko, Tunisko, Malta a Sicílie.

Kromě výše zmíněných oblastí výskytu byla introdukována na jihozápad Francie a na severovýchod Španělska, a poměrně se jí tam daří. Bohužel tam představuje nebezpečí pro původní druhy žab, zvláště pro ty, které žijí ve stejných biotopech. Žabka pestrá je málo dotčeným druhem, ačkoliv jí v její domovině škodí intenzifikace zemědělství. Existují tři barevné variety; některé mají na zádech skvrny, jiné mají pruhy, a poslední typ je v podstatě uniformní. Na území Maroka se žabky pestré páří skoro po celý rok, od ledna do listopadu. Bylo zjištěno, že se samec může držet samice až dvě hodiny, ovšem u introdukovaných španělských a francouzských žabek trvá páření jen pětatřicet vteřin až dvě minuty. Za jednu noc naklade samička 500 až 1000 vajíček (s jedním samcem 20 až 50). Ta mají průměr 1 až 1,5 milimetru, a jsou obalena želatinovým pouzdrem o 3 až 7 milimetrech. Pulci se líhnou dva až šest dní po nakladení vajíček, mají asi 3 milimetry na délku, a jakmile dosáhnou délky 33 milimetrů (po 1 až 3 měsících vývoje), metamorfují v 10 milimetrů dlouhé žabičky (zmenší se zkrátka díky ztrátě ocásku). Žabka pestrá má v oblibě jak nížinné, tak vlhké horské oblasti. V současné době jsou rozeznávány dva poddruhy; D. p. auritus a D. p. pictus. Za třetí poddruh byl v minulosti považován výše popsaný D. scovazzi. 

Toto byli tedy poslední čtyři zástupci rodu Discoglossus a zároveň poslední čtyři druhy podtřídy Archaeobatrachia! Projekt o skupině nejprimitivnějších žijících žab tak po pěti středách končí, a nejen to...

Končí Žabí měsíc! Psát celý březen o žábách mne nesmírně bavilo, naučil jsem se něco nového a blíže jsem poznal druhy, o kterých jsem dříve věděl jen něco málo anebo také druhy, které jsem předtím neznal. Doufám, že byl Žabí měsíc přínosný i pro Vás. Snad se Vám líbily články o největších a nejmenších žábách, o žábách z podtřídy Archaeobatrachia, o pravěkých žábách a evoluci této skupiny obojživelníků, o žábách nově objevených či znovuobjevených a o ochraně našich obojživelných pokladů. Chci moc poděkovat těm z Vás, kteří se mi ohledně Žabího měsíce ozvali na e-mail. Pamatujte si, že březen je právem měsícem žab!

Žáby z pouštních oblastí

K napsání tohoto článku mne inspirovala scéna s otylkami ve druhé epizodě cyklu BBC Dokonalá planeta (A Perfect Planet), který jsem v poslední době sledoval v anglickém originále s komentářem čteným Sirem Davidem Attenboroughem, a který jistě brzy zhlédnete na svých televizních obrazovkách, neboť bude v dubnu uveden na ČT2. Otylky jsou podle mě jedny z nejroztomilejších žab, a především jsou schopny přežívat v aridních oblastech. Nejsou však jedinými žábami, které se zvládají vypořádat s těžkostmi v pouštním prostředí. Proto již téměř na konci Žabího měsíce přináším článek o různých druzích žáb, jejichž domovem je krajina písku...

Otylka velkooká (Breviceps macrops) a její příbuzné

Rod otylka (Breviceps) zahrnuje asi dvacet druhů malých žab vyskytujících se v aridních a semiaridních oblastech subsaharské Afriky - tedy na východě a na jihu kontinentu. Mají kulaté, podsadité tělo, zploštělý obličej a krátké končetiny, které jim ani neumožňují skákat. Jsou hrabavé, a většinu roku tráví pod zemí. Z půdy, třeba i písčité, se vynořují jen po setmění. Všechny otylky jsou nokturnální, loví tedy v noci, a podobně jako mnoho jiných druhů žab se také v noci i páří. Protože jsou samečci až groteskně malincí, nedokáží samici při páření uchopit. Otylky se tedy nepáří v amplexu, místo toho samice vylučují lepivý sekret, pomocí kterého se samci na jejich záda přilepí a následně už mohou oplodňovat jejich vajíčka. Mezi nejznámější z pouštních otylek patří otylka velkooká, která je doma v Namibii a v Jihoafrické republice, ovšem pouze na hranici těchto zemí na malém území zabírajícím jen asi 2000 kilometrů čtverečních. Převážná většina jedinců žije na pobřežním pruhu o šířce pouhých deset kilometrů nedaleko zuřících vod Atlantiku, poblíž kterých se každou noc nad Namibijskou pouští vytváří hustá mlha. Ta udržuje písek, v němž otylka žije, dostatečně vlhký i přes den. Možná není vlhký na povrchu, který je v poledne tak rozpálený, že ani některé ještěrky nechtějí postávat na všech čtyřech, písek však zůstává vlhký deset až dvacet centimetrů pod povrchem, kde si otylka vytváří noru. Jakmile se sešeří, vylézá ven a loví můry, brouky, mravence a larvy hmyzu. Čas od času může mít problém svou kořist zaměřit, protože je docela neobratná. Dospělé otylky velkooké měří jen 4 až 6 centimetrů. Vzhledem k tomu, že v oblastech, jež obývá, není skoro žádná sladká voda, tedy mimo té z mlhy, přeskakuje tento druh larvální stádium. To znamená, že zkrátka nikdy neuvidíte pulce otylky velkooké - z vajíček se líhnou miniaturní žabáčci. Bohužel jde o téměř ohrožený druh; ohrožuje jej dolování diamantů, jímž člověk radikálně mění její původní domovinu. Podle dat IUCN otylek velkookých ubývá. V semiaridních oblastech Namaqualandu, na samém jihu Namibie a na západě Jihoafrické republiky, žije také otylka namibijská (Breviceps namaquensis). Žije podobně jako otylka velkooká; vajíčka klade do písku do želatinové hmoty, jež jim poskytuje dostatečnou vlhkost, a z nich se líhnou také malí žabáčci, nikoliv pulci. Je 4,6 centimetru dlouhá, a podobně jako otylka velkooká i ona vydává při chycení predátorem hlasitý, pištivý zvuk. Otylka krátkohlavá (Breviceps adspersus) a B. rosei zase obývají sandveld, zalesněnou krajinu s písčitou půdou, v Jihoafrické republice, Zambii, Zimbabwe, Svazijsku a dalších zemích jižní části Afriky. 

Otylka velkooká, fotografie z webu African Amphibians

Rosnice červenavá (Litoria rubella)

Kromě pouštních oblastí Austrálie obývá rosnice červenavá také řadu dalších habitatů, včetně tropických pralesů, na Nové Guineji a na Timoru (ve Východním Timoru a v Indonésii). Je jedním z přinejmenším 93 druhů rodu Litoria z čeledi rosnicovitých (Pelodryadidae). V tropických deštných lesích se rozmnožuje v období dešťů, nejčastěji v létě, ovšem v aridních oblastech dochází k páření kdykoliv během roku, kdy naprší. Rosnice tak zužitkovávají jakékoliv malé množství vody, které se objeví. Je pochopitelné, že jejich pulci se musejí vyvíjet ve vodě. Ta ale může brzy vyschnout. Proto, jakmile se začne voda v malých nádržkách oteplovat, pulci zrychlují svůj vývoj, a jsou schopni se metamorfovat už čtrnáct dní po vylíhnutí. Dospělé rosnice červenavé si na rozdíl od mnoha jiných pouštních žab nehrabou nory. Místo toho se skrývají pod kameny nebo ve stínu pouštní vegetace. Líbí se jim také v blízkosti vodních potrubí nebo umělých vodních nádrží. Zajímavé je, že mladé rosnice červenavé mají téměř průhledné bříško, tudíž je možné pozorovat, jak pracují jejich vnitřní orgány. U starších jedinců je břicho citrónově žluté, záda jsou většinou bledá nebo načervenalá s minimem černých skvrnek (ač se čas od času nějaká může objevit), aby neabsorbovala příliš velké množství slunečního světla a tělo žáby se nevysušilo. 

Rosnice červenavá z Jižní Austrálie, fotografie z webu FrogWatch SA

Paropuška pouštní (Crinia desertica)

V aridních oblastech australského Queenslandu, Severního teritoria a severovýchodu Jižní Austrálie žije paropuška pouštní, anglicky nazývaná "desert froglet" ("pouštní žabka"). Její areál rozšíření zasahuje až k hranici oblasti Kimberley. Daří se jí v oblastech s černou půdou a ráda se zdržuje poblíž suchých travnatých porostů nebo přímo v nich. Také preferuje trvalé či dočasné vodní nádrže, do nichž může klást vajíčka. Pulci paropušky pouštní jsou tmavě hnědí a mají tupý ocásek. Hlas dospělců bývá pro svou melodičnost často přirovnáván ke zpěvu vrabce domácího, a je tvořen dvěma pulzy o šedesáti milisekundách, z nichž každý má frekvenci 4000 hertzů. Obdobně se ozývají i ostatní paropušky z rodu Crinia, patřícího do čeledi Myobatrachidae, jejich volání je však většinou kratší. "Pouštní žabka" dosahuje délky pouhých 1,3 až 1,8 centimetru.

Paropuška pouštní, fotografie z webu Atlas of Living Australia

Hrabavka nadmutá (Ranoidea platycephala)

Česky se jí též říká hvízdalka australská, hvízdalka ploskohlavá nebo dokonce skokan bahenní. Není však zástupcem čeledi skokanovitých, jde o rosnicovitou (Pelodyadridae). Žije ve všech australských státech s výjimkou Victorie a Tasmánie (to má společné s varanem obrovským!). Daří se jí v různých habitatech, od tropických bažin až po semiaridní oblasti outbacku; v nejrozpálenějších pouštích střední Austrálie nicméně nežije. Sucho ovšem snáší dobře, a je schopná se před ním zahrabat do nory hluboké až jeden metr. Je známo, že se nemusí napít jediného doušku vody celých pět let, a přesto přežije. Tím je mezi žábami skutečně výjimečná. V době, kdy jsou semiaridní písčité oblasti Austrálie pod největším náporem slunka, estivuje, tzn. přečkává tyto časy letním spánkem. Australští Aboriginci již po tisíce let tyto žáby využívají jako zdroj vody v nejhorších časech, naučili se totiž, že nalezenou hrabavku nadmutou stačí zmáčknout, a ona vypustí vodu uloženou ve svých kožních "kapsách" a v měchýři. Voda je hned po vypuštění z těla žáby pitná. Je-li však hrabavka donucena vzdát se svých zásob vody v období sucha, zemře. Při letním spánku si kolem sebe vytváří vodotěsný, slizovitý kokon, který její kůži poskytuje ochranu před vysušením. V případě, že jí začne docházet energie, hrabavka svou kůži požírá.

Hrabavka nadmutá, žába schopná přežít bez pití až pět let, obrázek z webu Reddit

Ropucha arizonská (Anaxyrus retiformis)

V Africe žije minimálně dvacet druhů otylek schopných přežívat v semiaridním či aridním prostředí, a několik z nich žije v pouštích; v Austrálii zase pouštní oblasti obývá alespoň devatenáct druhů žab. Ale s bezocasými obojživelníky se setkáme také v suchých oblastech západu Spojených států amerických. Jedním z nich je ropucha arizonská, obyvatelka aridních a semiaridních plání jihozápadu USA, konkrétně okresů Pima a Pinal v Arizoně, a severního Mexika. Žije v nadmořské výšce 150 až 900 metrů. Známo toho o ní není mnoho, ale herpetologové se domnívají, že je hrabavá a nokturnální. Za potravou a rozmnožováním vychází z doupěte v zemi v noci, ale jen po dva měsíce v roce. Deset měsíců je totiž neaktivní, a také proto je těžké ji studovat. Jakmile v červenci pořádně naprší, vynoří se samci ze svých doupat a začnou svým voláním lákat samice k nádržím stojaté vody. Ta rychle vysychá, takže se pulci líhnou už tři dny po nakladení vajíček a metamorfují za dva až tři týdny. Zhruba ke konci srpna upadají všechny ropuchy arizonské do stavu strnulosti.

Ropucha arizonská, fotografie z webu California Herps

Blatnice americká (Scaphiopus couchii)

Tento druh je doma v Sonorské poušti v americké Arizoně a Kalifornii a v mexických státech Sonora, Baja California a Baja California Sur. Opět se jedná o druh, který je aktivní pouze v období dešťů, tedy většinou v létě, ale někdy svá doupata opouští už na jaře. Na podzim a v zimě, když je sucho, zůstává pod zemí. Vývoj pulců i tohoto druhu je urychlován oteplující se vodou, čímž je zajištěno, aby metamorfovali ještě předtím, než dočasné nádrže vyschnou. Pulci jsou všežraví; požírají jak řasy, tak malý hmyz. Tím se liší od pulců většiny ostatních žab, kteří jsou striktně herbivorní. Dospělci jsou pochopitelně draví, a loví hmyz. Jejich délka se rovná 5,5 až 8,8 centimetrům. Průměrně se dožívají 6,7 let. Během hibernace jsou bohužel blatnice americké napadány motolicí Pseudodiplorchis americanus, jež konzumuje jejich krev. Infikované žáby se pak na začátku období dešťů probouzejí mnohem "štíhlejší" než neinfikovaní jedinci, a nejsou schopny se rozmnožovat. Některé blatnice však jsou schopny vrátit svou hmotnost do normálu tím, že místo většinou neúspěšných pokusů o rozmnožování dva týdny loví.

Snímek blatnice americké z webu Gone Froggin

Některé z uvedených zdrojů obrázků mi poskytly také informace pro tento článek; další informace pak pocházejí z Animal Diversity Web i z anglické Wikipedie, a také z knihy Plazi a obojživelníci od Marka O'Shea a Tima Hallidaye.

Prehistorické žáby (3/3)

Po patnácti dnech přináším poslední část projektu Prehistorické žáby. Žabí měsíc se ostatně pomalu blíží ke konci, a tak je na čase tuto sérii dokončit. Mám pro Vás krátké popisky čtyř dalších vybraných pravěkých zástupců řádu Anura, a doufám, že Vás zaujmou. Možná už je znáte, ale možná taky ne. V každém případě to snad bude další zajímavý výlet do minulosti! Zapněte si bezpečnostní pásy, jedeme!

Jako první je v pořadí vymizelý rod žáby, který žil i na území České republiky. Je to Palaeobatrachus, osm až deset centimetrů dlouhý zástupce čeledi Palaeobatrachidae a podřádu Mesobatrachia, popsaný Tschudim v roce 1839. Jeho fosilie byly nalezeny na mnoha místech v Evropě; kromě západních Čech také v Německu, v Nizozemsku nebo dokonce i v Rusku. Popsáno bylo několik druhů, mezi nimi P. diluvianus, P. gigas, P. eurydices a P. robustus. Z křídy a staršího paleocénu Severní Ameriky je znám také P. occidentalis, nicméně Zbyněk Roček ve svém článku v žurnále Palaeobiodiversity and Palaeoenvironments v roce 2013 jeho zařazení k tomuto rodu zpochybňoval. Blízkým příbuzným paleobatracha by mohl být eocénní až miocénní Albionbatrachus, popsaný Zdeňkem V. Špinarem, C. A. M. Meszoelym a R. L. E. Fordem v roce 1984. Někteří paleontologové, včetně Michaela Wuttkeho, v roce 2012 považovali albionbatracha za mladší synonymum rodu Palaeobatrachus, ale podle výsledků Ročkova výzkumu, publikovaných o tři roky později, by se stále mělo jednat o odlišný taxon. Palaeobatrachus byl žábou mimořádně úspěšnou, zvážíme-li, že žil od pozdního paleocénu stratigrafického stupně thanet až po střední pleistocén. Vydržel na naší planetě bezmála 55 milionů let, možná o něco více. Fosilních pozůstatků paleobatracha bylo nalezeno tolik, že s jistotou víme, že samice byly větší než samci. Není to tak překvapivé, ale některé fosilní žabí taxony jsou známy jen z malého množství ostatků a něco takového by o nich s jistotou tvrzeno býti nemohlo. U některých fosilizovaných jedinců lze najít také obrysy měkkých částí těla, včetně svalů, cév, nervů či kožních žláz. Zachovaly se i otisky pulců a mnoha vajíček. Palaeobatrachus byl žábou vodní, a do značné míry se vzhledem i způsobem života podobal drápatce africké (Xenopus laevis).

V pozdní křídě žila na území severozápadního Maďarska zajímavá, i když málo známá žába z čeledi pestrankovitých (Alytidae), blízce příbuzná rodu Discoglossus. V roce 2012 ji popsali Zoltán Szentesi a Márton Venczel, a pojmenovali ji Bakonybatrachus fedori. Pozůstatky, jejichž výzkumu se věnovali, byly nalezeny v souvrství Csehbánya v pohoří Bakony v pozdně křídových horninách datujících se do stupně santon, před 86,3 až 83,6 miliony let. Bohužel bylo nalezeno jen několik izolovaných kostí, včetně dobře zachovalé kyčelní kosti (viz obrázek pod tímto textem), pravé části horní čelisti nebo též levé lopatky. Stavba kyčelní kosti dokazuje, že Bakonybatrachus byl dobrým skokanem i plavcem, měl totiž silné zadní končetiny, a ty jej dobře poháněly jak při poskakování po zemi, tak při plavání ve vodě. Část života mohl trávit v řekách či v jejich okolí. Dařilo se mu však také v bažinách. 

Před 30,8 až 20,4 miliony let, tedy v oligocénu a miocénu a zároveň během stupně arikaree, žila v západní části Severní Ameriky žába druhu Tephrodytes brassicarvalis. Patřila do čeledi blatničkovitých (Pelodytidae), a zřejmě se výrazně podobala recentnímu rodu Pelodytes. Neúplné kosterní ostatky tefrodyta byly nalezeny ve formaci Renova v americké Montaně, a právě na základě nich byl druh v roce 1994 popsán Amy C. Henrici. Typový exemplář byl v podstatě nekompletní kostrou, a dostal označení KU 19928. 

Poslední vybranou prehistorickou žábou, se kterou se v této sérii seznámíme, je Rhadinosteus parvus. Také ho popsala Amy C. Henrici, a to v roce 1998. Za ním však musíme cestovat ještě hlouběji do minulosti; do svrchní jury stupně kimmeridge před 155,7 až 150,8 miliony roky. Je nejstarším známým zástupcem čeledi bachratkovitých (Rhinophrynidae), která v dnešní době zahrnuje už jen jeden druh, bachratku mexickou (Rhinophrynus dorsalis), malou, hrabavou pralesní žabku s drobnýma očima a bez viditelného tympana. Někdy je ovšem zařazení rhadinostea mezi bachratkovité považováno za sporné. Je nicméně jasné, že patřil do skupiny Pipoidea, která kromě bachratkovitých zahrnuje také pipovité (Pipidae). Ať už byl Rhadinosteus bachratkovitým nebo nějakým bazálním zástupcem tohoto kladu, jisté je, že byl malou až středně velkou žábou, dosahující délky 4,2 centimetru. Jeho fosilie byly nalezeny v Dinosaur National Monument v Utahu, odnikud jinud znám není. Zachovalo se několik neúplných koster. Z jejich stavby je zřejmé, že Rhadinosteus byl vodní - fosilizovaly ostatně v sedimentech jezerního původu. Lze se domnívat, že to byl hmyzožravec, podobně jako většina žab. Jeho rodový název znamená v překladu "malá tenká kost". 

A tady projekt Prehistorické žáby končí! Doufám, že se Vám toto paleontologické doplnění Žabího měsíce líbilo, a třeba Vám přineslo nové informace nebo Vás zkrátka inspirovalo. Pokud jsem zapomněl uvést některou z Vašich oblíbených pravěkých žab, moc se omlouvám, ale do tří částí je zkrátka nelze nacpat všechny...

Žáby: Tenká zelená linie

Jsou to starobylí tvorové, ale žijí v měnícím se světě. Tyto evoluční poklady přežily i dinosaury. Ale náhle mizí. Zatímco vědci se snaží najít odpověď na otázku proč, žáby se z naší planety ztrácejí. Vypadá to, že nenávratně přijdeme o polovinu žabích druhů, a jejich habitaty se bez nich rozpadnou. 

1: Titulek dokumentu

2: Jedna z tzv. skelných žab - toto je sameček starající se o vajíčka nalepená na spodní straně listu

3: Vědci odchytávají ohrožené skokany maskované (Rana muscosa) v Yosemitském národním parku ve snaze zjistit, kteří z nich jsou nakaženi chytridiomykózou

4: Režisérka Allison Argo a kameraman Andrew Young při natáčení segmentu o skokanech maskovaných v Yosemitském národním parku

5: Biolog a ochránce přírody Gerry Marantelli s vzácnou australskou žábou corroboree z rodu Pseudophryne

6: Blatnice Holbrookova (Scaphiopus holbrookii) vylézá z písku na březích floridského Cape Cod

Žáby: Tenká zelená linie (Frogs: The Thin Green Line) je americký dokumentární film vyrobený společností ArgoFilms ve spolupráci s WNET Thirteen pro televizní stanici PBS a poprvé vysílaný 5. dubna 2009 jakožto 10. díl 27. série pořadu Nature. Pojednává o nebezpečích, která hrozí žábám a případně také dalším obojživelníkům, přičemž se z velké části zaměřuje na chytridiomykózu způsobenou parazitickou houbou Batrachochytrium dendrobatidis. Dalšími tématy, na které se zaměřuje, je také ničení přirozeného prostředí žab nebo jejich deformity způsobované parazity a různými látkami vypouštěnými do vod člověkem. Režisérkou, scénáristkou, producentkou a v americké verzi také vypravěčkou dokumentu je Allison Argo, americká dokumentaristka, majitelka společnosti ArgoFilms a držitelka šesti cen Emmy. Tímto snímkem zprostředkovává co nejširšímu publiku informace o hrozbách, které mohou v relativně blízké budoucnosti smést až polovinu všech žabích druhů z naší planety. Žáby: Tenká zelená linie je výtečně zpracovaným budíčkem, poskytujícím pohled na práci vědců a ochránců přírody, kteří se ze všech sil snaží zachránit některé z nejohroženějších druhů obojživelníků, ultimátně sloužícím jako připomínka toho, že se do ochrany těchto úžasných živočichů musíme zapojit všichni. Všechny informace jsou divákům podány srozumitelně, bez zbytečného protahování scén, a je jim ukázána třeba i rehabilitace žab, které se potýkaly s chytridiomykózou nebo deformované žáby postrádající končetiny. Zároveň však z filmu vyzařuje naděje, že stále není pozdě, abychom se do ochrany žab zapojili. Snímek začíná krátkým seznámením s žábami a jejich neuvěřitelnou rozmanitostí. Divákovi jsou prezentovány záběry různých druhů jak v přírodě, tak ve studiu, na bílém podkladu a s bílým pozadím. Následuje scéna pojednávající o rozmnožování skelných žab ze Střední Ameriky, na kterou pak zhruba v polovině snímku navazuje další segment, týkající se samečkovy ochrany vajíček a pulců jiného, podobného druhu, unikajících před dravým hmyzem ze spodní strany listů do vody. Předtím se však diváci dozvídají, jaká nebezpečí představují silnice například pro blatnici Holbrookovu na březích floridského Cape Cod. Chytridiomykóza začíná být předmětem snímku zhruba okolo deváté minuty; zde se seznamujeme s doktorem Rolandem Knappem, který se svým týmem studuje vliv chytridové houby na populace ohrožených skokanů maskovaných v Yosemitském národním parku. Byl jedním z prvních, kteří se začali tímto závažným onemocněním zabývat. Dále nás dokument přesouvá do střední Panamy, kam se po letech vrací bioložka Karen Lipps. Pralesu, ve kterém dříve prováděla výzkum, něco chybí - hlasy žab. Se svou studentkou odchytává poslední žáby v okolí potoka, který je bez pulců zarostlý kluzkými řasami. Potkávají i korálovce, který možná brzy přijde o zdroj potravy. A za všechno může chytridiomykóza. Asi v polovině snímku je divákům představena úžasná práce Edgarda Griffitha, který se svou ženou Heidi Ross vede zařízení k rehabilitaci nakažených žab. Sám nám ukáže, v co se panamské lesy mění. Dále je na pořadí slavný případ deformit žab z Minnesoty, kterým se zabýval David Skelly z Yale University. Diváci mají možnost vidět, jak jistý druh ploštěnce připravuje minnesotské žáby o končetiny nebo naopak způsobuje, že jim jich naroste příliš mnoho. Tyron B. Hayes nám zase ukáže, jak hormonální látky vypouštěné z kanalizací do vod obývaných žábami mění samce na samice, produkující oplodnitelná vajíčka. Nakonec se film Žáby: Tenká zelená linie přesunuje do Austrálie za Gerrym Marantellim, který chrání rosnice náhorní (Ranoidea booroolongensis) před každoročně se zhoršujícím suchem jednoduchým způsobem - odchytává je, stará se o ně v zajetí a pak je s příchodem dešťů s pomocí místní komunity hromadně vypouští do volné přírody. Gerry nám také na konci dokumentu ukáže vzácnou žábu corroboree, kterých kdysi na některých stanovištích v jižní Austrálii žilo sto na jediný metr čtvereční. Naděje na záchranu žab srší z dokumentu právě díky práci odborníků a ochránců, kterou ukazuje, a navíc velmi poutavě. Jejich práce je inspirující. Kameramanem tohoto snímku byl Andrew Young (Backyard Wilderness), při práci s kamerou mu pomáhali Steve Romano (Life: Plants) a Chris Szwedo (Crash: A Tale o Two Species). Střih samotný je dílem režisérky Allison Argo (The Last Frog, The Secret Life of Cats, The Last Pig). Některými z producentů, jež se na výrobě tohoto dokumentu podíleli, jsou Tanner Vea (Wild Balkans), Jill Clarke (Jane Goodall's Wild Chimpanzees) a Irene Tejaratchi Hess (Invasion of the Giant Pythons) spolu s dlouhodobým producentem cyklu Nature Billem Murphym (Terra Matter). Výkonným producentem byl Fred Kaufman (Elsa: The Lionness That Changed the World). Dokument Žáby: Tenká zelená linie je velmi podmanivý a kvalitně zpracovaný, a poskytuje mnoho informací o hrozbách pro žáby a způsobech, jak je chránit. Allison Argo dle mého odvedla s tímto třiapadesát minut dlouhým filmem skvělou práci. Mohu jej vřele doporučit všem zájemcům o ochranu přírody a zvláště pak o ochranu obojživelníků. Mimo Spojené státy americké se vysílal na National Geographic Channel, v současnosti jej však můžete zhlédnout také na YouTube.

Cryptid Hunters: PhantomZone (6/10)

Vznikl nový tým Lovců kryptidů. Tvoří jej Tien Tang, Vilhelm Van Vais, Kate Henshall, Harvey Lindo, Fahad Ghazalli a Pierre Leroy. Ve snaze odhalit ta největší tajemství ze všech - tajemství mnohovesmíru - se vydali do vesmíru Ru'vv, natolik odlišného od našeho světa, že jediné nadechnutí v něm může obyčejného člověka zabít. Vstup do této nepřátelské dimenze umožnilo týmu nové zařízení Alessandra Velázqueze, které odčerpává neomezenou energii z Briddimského drahokamu, nejmocnějšího předmětu v našem vesmíru, teprve nedávno darovaného Týmu B americkými agenty. Dobrodruzi se ocitli na první vzniklé planetě vesmíru Ru'vv, v podivné, fialovo-růžové krajině s vlnící se půdou, obývané prazvláštními, ale některým členům týmu povědomými bytostmi. Nedlouho poté byl každý z nich nucen konfrontovat svou minulost, a v případě Pierra budoucnost, která měla nastat, kdyby invaze Shai'ri neskončila, a Země se skutečně proměnila v pustinu téměř zbavenou lidského druhu. Jak se ukázalo, za přehrávání těchto událostí mohli An'bové, fialové bytosti s velkou průhlednou hlavou, k nimž patřil také dávný nepřítel Lovců kryptidů, "The Father", nakonec poražený Jackem Owenem právě s pomocí Briddimského démantu (vlna multiverzní energie z jeho zničeného těla pak připravila o domov Shai'ri, a ti se vydali na Zemi). An'bové nehodlali lidským výzkumníkům nijak ublížit, a vylíčili jim, čeho všeho jsou schopni. Dokáží ohýbat realitou, a v podstatě tak cestovat mnohovesmírem. Na rozdíl od mocného parazita multiverzní energie, se kterým se Pierre a Fahad kdysi setkali, jsou ostatní An'bové mírumilovnými tvory. Vycítili, že šestice výzkumníků s sebou nese energii lidí, jež se snaží mnohovesmír změnit. Pierra hned napadlo, že musí jít o Zasvěcené. Podle An'bů je kvůli tomu celý mnohovesmír v nebezpečí, a hrozí, že se jednotlivé vesmíry srazí. Po tomto varování se tým hodlal vrátit zpátky na Zemi, do podzemní základny na Špicberkách. Portál se ovšem zavřel! To proto, že jej uzavřel jakýsi "stín". Zvláštní dvourozměrná bytost ovládající lidskou řeč si přišla pro Briddimský drahokam, vyjmula jej z Velázquezova zařízení, a ačkoliv se ji technik a hlídač základny Marvin Grayson pokoušel zastavit, nakonec pomocí démantu zmizela. Ale proč? A co byla ta bytost zač? Co se stane nyní, když Lovcům kryptidů zbývá v kyslíkových bombách vzduch už jen na dvě hodiny, a jsou uvězněni v jiném vesmíru?

CRYPTID HUNTERS: PHANTOMZONE, ČÁST ŠESTÁ:

"Co s tebou sakra je?!" zařval Pierre. Byl rudý, nebo možná spíše zelený, zlostí. Neustále mačkal palcem do tlačítka, ale portál se neotevíral. "Krám jeden!" zakřičel, a užuž se chystal prásknout s ovladačem o zem. Fahad mu v tom zabránil. Chytil ho za ruku, a stáhl ji k sobě. "Klídek, Pierre. Vydýchej se. Bude to v pohodě," řekl tiše. "Vydýchej se?! To si děláš srandu, ne?! Nebudu plýtvat kyslíkem!" rozčiloval se Pierre. "No, panika nám nepomůže. A vzhledem k tomu, že se dokáže rychle přenést z jednoho člověka na druhého, zvlášť v situaci, jakou je tahle, bych ti, Pierre, doporučil, aby ses pokusil zklidnit," ozval se Harvey po několika minutách mlčenlivého dumání. Pierre zavřel oči. Jednou se pořádně nadechl a zase vydechl, až se hlavový kryt jeho speciálního obleku zamlžil. "Fajn, zkusím to udržet," zašeptal. "Chováš se, jak kdybys nutně potřeboval na toaletu," rýpla si do něj Kate. "Tebe to jako neděsí, že jsme uzavření ve světě vzdáleném od toho našeho asi tak... miliardu bilionů světelných tisíciletí?!" vykřikl opět Pierre. "Myslím si, že se portál za chvíli otevře," řekl Harvey, "pokud ho Alessandro uzavřel, pak tak nemohl učinit na příliš dlouho." "Ale proč by ho zavíral?" vydechl nervózně Pierre. "Možná nastaly nějaké technické potíže," prohlásil Fahad, "hele, to se občas stává. Každý z nás už někdy sledoval video na internetu, a najednou ztmavla obrazovka, a počítač se musel vypnout. Ale pak zase fungoval." "To je geniální alegorie," pronesl se sarkastickým tónem Pierre. "Taky si myslím, že to potřebovalo restartovat," přidala se k Fahadovi Kate. "No, jen si doufejte. Já zas doufám, že vás ten optimismus neopustí, až se tu budete dusit," reagoval na to Pierre. "Ty prostě pořád musíš být pesimistický jak prase!" vykřikla Kate. "A co je ti po tom? Když ti to vadí, tak mě neposlouchej!" řval Pierre. "To bych si přála ze všeho nejvíc. Jenže před tím tvým fňukáním nejde utéct. Ani do jinýho vesmíru!" "Tak proč ses sakra k tomuhle týmu přidávala?!" "Jenom fňukej! Vyčerpej si kyslík, ať se nám tu udusíš první. Aspoň bude klid!" "Cos to řekla?! Ty bys jako chtěla, abych se úplně zadusil?!" Kate se rozchechtala. "Nenávidím tě," šeptl Pierre. Teď značil Katein výraz v tváři naštvání. "Konečně jsi měl odvahu to říct," řekla ostře. Oba je zamrzelo, že to Pierre řekl. Kousek od nich seděli na nízkém výstupku, zdánlivě připomínajícím skálu, byť čerstvě nabarvenou namodro, Tien a Vilhelm. "Už je to lepší?" zeptala se Tien svého kolegy z Ghany. "Myslím, že jo," odpověděl zkroušeně. Cítil nutkání promnout si oči, ale přes hlavový kryt to nešlo. "Teď bych potřeboval léky. Cítím v hlavě takový... já ani nevím, co to je," pokračoval Vilhelm, "jenom vím, že se mi vrací ty pocity. To, co jsem cítil, když se to stalo. Můj alter se škrábe na povrch, a já se každou chvíli bojím, že zase přestanu vnímat všechno kolem sebe..." "Když se vyměníte... zapomenete na to?" zeptala se opatrně Tien. "To, co dělá Villie, si moc nepamatuju. Maximálně mám v paměti takové rozmazané útržky," odpověděl Vilhelm. Na chvíli se odmlčel. "Nemáte se, čeho bát, Vilhelme. Jste tu s přáteli. A rozhodně se nemáte, za co stydět. Já Vás chápu, a určitě Vás chápou i ti další," řekla Tien. "Víte, lidi jako mě provází v životě nejistota. Někteří se bojí, že je ostatní nepochopí. Lidí, kteří o DID nic neví, je strašně moc," zašeptal Vilhelm. Nahlas vydechl. "Teď by se mi hodil můj aripiprazol. Před lety mi můj psychiatr předepsal antipsychotika. Po jejich požití se často cítím lépe," Vilhelm se podíval na Tien, "jsem každopádně rád, že se tu s Vámi bavím. Je fajn držet se tak trochu v komfortní zóně." "Jestli se tu dokážete zklidnit, tak Vám složím poklonu, Vilhelme. A to není vtip," ozval se Pierre, a k těm dvěma se po hádce s Kate přidal. "Mě z toho pukne bedna. Portál se furt neotevírá, mon cul už je z toho unavený," pokračoval a nevěřícně u toho kroutil hlavou, "vážně bych nečekal, že se něco takového přihodí. Ale Fahad má pravdu. Nejspíš nastaly nějaké technické potíže." "Aspoň nás tu dobře bavíte," řekla Tien, "neuražte se, ale ty Vaše hádky se slečnou Henshallovou jsou nejen častější, ale také komičtější." Pierre mávl rukou. "Co vy víte, Tien. Od Vánoc sedmnáctého roku tohoto tisíciletí zkrátka uběhla příliš dlouhá doba. A když se takhle dlouho motáte okolo toho samého člověka, začnou Vám neurony mutovat. Jako hlas teenagerů, chápete? Najednou je všechno dans le panier." Všiml si, jak se Harvey naklání při pohledu do dálky. Něco tam zřejmě uviděl. "Komfortní zónou bych to tady nenazýval, Vilhelme. Spíš je to taková fantomová zóna. A začíná se mi zdát, že budeme mít za chvíli zase problémy," řekl Pierre, postavil se, a uviděl to, na co Harvey ukazoval. "Připravte si pistole!" zakřičel Fahad. Z dálky se k týmu hnala skupina jakýchsi tvorů. Pohybovali se po dvou končetinách, ale způsobem běhu připomínali čtyřnohé masožravé savce, hlavně hyeny. Přední část těla měli nakloněnou k zemi, jejich kulatá až oválná hlava nesla široké, usmívající se čelisti plné ohyzdně dlouhých, jako jehly tenkých zubů, a z hrdel se jim dralo vzrušené vrčení. Zadní část těla byla groteskně krátká, tupý, objemný ocas směřoval vzhůru, k obloze, jako by jím chtěli tančit, ovšem na rozdíl od ostatních částí těla se vůbec nehýbal. Byli černí jako uhel. Neměli oči, neměli přední končetiny, vypadali zkrátka jako bláznivý výmysl malého dítěte, které právě poprvé vidělo film Vetřelec, a při přemýšlení u prvních pár vteřin závěrečných titulků se rozhodlo, že samo vymyslí příšeru ještě hrůzostrašnější, než byl Xenomorph XX121. "Co jsou ty potvory zač?" zeptala se Kate. "Masožravci," odpověděl Fahad, "o tom není pochyb. Jsou to predátoři, to je zjevné." "Jdou po nás," řekla Kate. "To je taky zjevné," reagoval na to Fahad. Pierre k nim přiběhl, Vilhelm a Tien běželi za ním. "Ať už je to cokoliv, muselo nás to ucítit. Vypadají, hošani, že přiběhli z pěkné dálky," poznamenal Pierre. Ukázalo se, že dravých příšer bylo ve smečce jedenáct. A čím blíže byli, tím zuřivěji působili. Nakonec ten vpředu udělal dlouhý skok, a stanul přímo před Fahadem. Chňapl po něm čelistmi, ale schytal nepříjemnou elektrickou ránu z pistole. "Konečně něco, na co ta hračka působí!" řekl Pierre. Elektrická rána však predátorovi příliš neublížila. Spíše jej více rozzuřila. Narazil do Fahada hlavou, a povalil jej na zem. V tu chvíli už skupinu dobrodruhů obklopovali ostatní členové smečky. Vytvořili kolem ní kruh. Fahad, stále ležící na zemi, dal vůdci smečky další ránu. Tentokrát byla silnější, a mohutný tvor odskočil o pár metrů dál. Další potvora se vrhla na Tien. Ta včas vytasila pistoli a zmáčkla spoušť, jenže příšera se elektrickému záblesku vyhnula, a praštila mladou Vietnamku levou končetinou. Zatímco se Tien zvedala ze země, blížila se k ní příšera s otevřenou tlamou, a byla připravena ukousnout jí hlavu. Ale v tu vteřinu zmáčkl spoušť své pistole Vilhelm. Útok netvora odrazil, též ho však více rozzuřil, a tak se s dalším skokem predátor vrhl na něj. Když už to vypadalo, že Vilhelmovi ukousne ruku, chytil ho za ten groteskní nepohyblivý ocásek Pierre. "Líbí se ti zabíjení? Ukážu ti, jak se to dělá," zasyčel, a vyskočil s ním vzhůru. Ve výšce nějakých dvaceti metrů dal příšeře takovou ránu pěstí do hlavy, že ji tím musel zbavit života. Odletěla kamsi do dálky. Pierre dopadl nohama na dalšího netvora, a natlačil ho do země. "Tihleti nejsou nehmotní. Dá se s nima hrát," poznamenal Pierre, a třetímu zabijákovi vrazil pěst do otevřených čelistí. To však neměl dělat. Čelisti se náhle sevřely, a Pierrova ruka zůstala uvnitř. Větší fyzickou bolest snad ještě Pierre nezažil. Ty jehlovité zuby projely jeho kostmi, až mu úplně roztříštily kůstky zápěstní. Netvor sebou trhl, poskočil, a Pierre stiskl druhou rukou zadní část jeho hlavy. Predátor musel pustit, pocítil příliš velký tlak. Jakmile Pierre vytrhl zelenou krví pokrytou ruku z jeho huby, dal mu ránu pěstí, a netvor se přidal ke svým zemřelým kamarádům. Harvey neustále střílel z pistole. Podařilo se mu zasáhnout dalšího z útočníků, a donutit ho se z boje stáhnout. Nastavil totiž elektrický záblesk na nejvyšší možný stupeň, a netvora téměř usmažil. Ten nicméně přežil, čímž se ukázalo, že elektřinou nelze tyto tvory zabít. "Pistolema ty potvory nezničíme! Pierre, jsi naše jediná naděje!" zařval Harvey. "Fakt? Tak to se vsadím, že jste rádi, že mě máte!" zazubil se Pierre, a přetrhl predátora, který se právě chystal skočit na Harveyho manžela, na dvě půlky. "Ani nevíš, jak," zasmál se Harvey. Při tom lítém boji však jeden z netvorů skočil po Kate, přitlačil ji k zemi, a jí z ruky vypadla pistole. "Kruci, jdi ode mně pryč, ty hnusná bestie!" zařvala Kate. Rozevřené čelisti se snažila držet od své hlavy pouze svýma rukama, a prohrávala. S každou vteřinou byly blíž a blíž, a na hlavový kryt jí z tlamy netvora padalo cosi zeleného. Zprvu to vypadalo jako sliny, ale když se to začalo hýbat, našlo to Katein krk a začalo ji to škrtit, přesvědčila se, že to bylo něco docela jiného. Fahad to do příšery několikrát našil, ale i když se vzdálila, zelené chuchvalce Kate stále škrtily. Byly napojeny na nesmírně tenké bílé přívěsky, jež se vysouvaly z netvorova krku. Čím víc se od Kate vzdaloval, tím delší přívěsky byly. Měl jich v sobě přinejmenším několik metrů. "Pierre! Tvoje přítelkyně!" vykřikl Fahad. Pierre právě od jiného dravce uskočil, drže Vilhelma za ruku. Jen taktak ho zachránil před jistou smrtí, a Vilhelm popálil elektrickou ranou příšeřinu hlavu. Také se stáhla z boje. Hned nato Pierre svého nového kolegu pustil, a po jediném skoku už ležel na Kateině trýzniteli. Mlátil ho rukou do hlavy, to ovšem Kate nijak nepomáhalo. Rychle k ní přiběhla Tien a pokusila se přívěsek přestřelit. Jakmile chytil elektřinu, začala Kate řvát. Dostala šok. "Co to děláte?!" zakřičel na Tien Fahad. Pierre si přívěsku všiml, a dotkl se ho. Pokusil se jej přetrhnout, ale nešlo to! Měl sílu na to, aby zvíře umlátil k smrti, ale ten přívěsek, tenký jako šňůrka, prostě přetrhnout nedokázal! Byl tvořen z jakéhosi nezničitelného materiálu. Pierre tělo pošramoceného predátora opustil a vrhl se ke Kate, popadl ty zelené chuchvalce a pokusil se je odtáhnout z jejího krku. Kate se konečně mohla pořádně nadechnout vzduchu převáděného do hlavového krytu z kyslíkové bomby. Pierre táhl, a chuchvalce se mu lepily na rukavice. Svíraly mu prsty, a Pierre se celý roztřásl. Podobně jako to vlákno, byly nesmírně silné. Několik z nich mu obalilo prsty, další se vrátily na Katein krk. Pierre řval. Najednou měl pocit, že tento boj nevyhraje. Žíly na spáncích mu vystupovaly, a zelenaly. To neznačilo nic dobrého. "Pomůžu Vám," zakřičela Tien, odstřelujíc dalšího z útočníků. Fahad ji popadl za ruku a stáhl k sobě. "Tohle... Vám nedoporučuju, slečno," řekl vyděšeně. Pierre zmítající se zelené potvůrky konečně přetrhl, roztrhl i ty, které se znovu pokoušely obalit Katein krk, a pak narazil rukama o svůj hlavový kryt. Úplně nad sebou ztratil kontrolu, a kryt rozbil. Dopadl na zem, znovu se nadechl toho ohyzdného, pálivého vzduchu, a zařval ještě mocněji. Teď už neřval jako člověk, řval jako raněné zvíře, zuřící po zahnání do kouta. Vyskočil jednou, podruhé, zmítal sebou, z prstů se mu sunuly keratinové drápy a projížděly rukavicemi. Vrhl se na zbylé netvory, a učinil s nimi krátký proces. Roztrhal je na cucky. Když skončil, bolestně si klekl na vlnící se zem, a snažil si rukama zakrýt nos. Z jedovatého vzduchu mu bylo špatně. Nadechoval se rychle, jako při panické atace. A to nadechování bolelo. Cítil však, že čím víc se do něj toho vzduchu dostává, tím více ho bolí další části těla. Otevřel ústa, a začaly se mu prodlužovat špičáky. Transformace v zeleného netvora byla v těchto podmínkách pomalá. Tak pomalá, že dvě minuty po jejím započetí pořád vypadal víc jako člověk než jako hubený zelený humanoid. Oblek se mu ani neroztrhal. "Pierre! Pierre, slyšíš mě?!" vykřikl Fahad, a velmi pomalu začal ke svému kolegovi přistupovat. Pierre vydal z hrdla hrčivý zvuk. Jinak odpovědět nemohl, ale Fahadův hlas vnímal. "Propána, co se mu děje?!" zašeptal Vilhelm. "Držte se zpátky!" ozvala se Kate. "Fahade, ty taky! Zastav se, krucinál!" vykřikla, postavila se, zavrávorala, a Tien ji zachytila před pádem. "Pierre, klid. Mysli na něco pěknýho. Nenech tu druhou část sebe samotného, aby tě úplně ovládla," pokračoval Fahad. "To je hodně naivní představa! Takhle to nefunguje!" ozval se Vilhelm. "Ticho, kruci! Snažím se soustředit!" zařval Fahad. Kate se k němu rozběhla a odtrhla ho od Pierra. Pierre se na ni prudce otočil, a v očích se mu objevil ďábelský záblesk. "Pierre, to jsem já. Můžu se tě dotknout? To ti přece nevadí, že ne? Podívej..." mluvila na něj pomalu Kate, a položila mu ruku v rukavici na tvář. Pierre se bolestně nadechoval a vydechoval, a vypadal najednou docela klidně. Ty zvířecí oči s rozšířenými zorničkami hleděly upřeně do Kateiných očí, a konečně to vypadalo, že si ti dva zase rozumí. "Budeš v pohodě. Ten vzduch ti neublíží. Umíš se přece regenerovat." Kate teď na něj mluvila takovým tónem, jakým by mluvila na dítě. Jinak to ani nešlo. Pierre přivřel oči, dotkl se rukou s keratinovými drápy Kateiny ruky, a znovu zahrčel. A pak jí drápy ruku přeřízl. Odhodil ji od sebe. Kate dopadla těžce na zem, a v šoku pohlédla na ránu v paži, ze které prýštila krev. Při kontaktu s okolním vzduchem ta rána neskutečně pálila. Začala řvát. Tohle se nedalo vydržet. Okamžitě se jí chopili Harvey a Tien. "Zakryjte jí tu ránu! Něčím ji zakryjte, rychle!" vykřikl Harvey. Pierre se postavil, a řval. Byl jako šílený. Vypadal, jako by se pořád usmíval, a neustále hrčel. "Pierre, v tuhle chvíli to beru tak, že tohle nejsi ty," řekl Fahad. Protože se jeho francouzský kolega k Tien, Harveymu a raněné, bědující Kate přibližoval, střelil do něj z pistole. Pierre sebou trhl, a obrátil se na něj. "Jestli se neuklidníš, tak nás tady všechny zabiješ! Soustřeď se na můj hlas, ty idiote!" vykřikl Fahad. Měl strach. Představa, že by jemu udělal to samé, co udělal Kate, kdyby jeho místo včas nezastala, jej děsila. "Tohle je na mě moc. Já už to nevydržím. Chci odsud pryč!" vykřikl Vilhelm, a z očí mu vytryskly slzy. Rozběhl se, a utíkal. Utíkal jako malý Villie, unikající před dalším stresem souvisejícím s traumatem. Z bestiálního, nebezpečného člověka se sadistickými sklony se mu dělalo špatně, a připomínalo mu to mnohé z jeho minulosti. Najednou se však musel zastavit. Před obličejem se mu objevilo zvláštní světýlko, zlatější než sluneční záře. A kolem toho světýlka se vyrýsovalo nehmotné tělo malého ducha se třema roztomilýma očima, které na něj zamrkaly nepopsatelnou rychlostí. Celý byl zlaté barvy, a vyzařoval přátelskou energii. Doslova. "Ty nejsi zdejší, že ne?" zeptal se duch, přenášeje svou otázku do Vilhelmovy mysli. "Ne. Já nevím, proč tu jsem," odpověděl dětským hláskem Villie. "Neboj, já ti pomůžu," odpověděl duch, "a támhle ti zoufalci, to jsou tví kamarádi?" Villie se otočil a uviděl Pierra kopajícího Fahada do břicha. Fahad odletěl ke skalce, na které předtím Tien a Vilhelm seděli. "Ano, asi. Já nevím. Moc... moc je neznám." "Jsou jako ty, takže jsou to tví kamarádi. Zaveď mě k nim, prosím," sdělil mu duch. Villie k nim s velkýma, bojácnýma dětskýma očima přikráčel, a duch se přenesl k zuřícímu Pierrovi. Ten se najednou uklidnil. Bytost kolem něj vytvořila dýchatelný vzduch, jako ten ze Země. Pierrova transformace v zeleného netvora se zvrátila, a za pár desítek vteřin byl zase člověkem. Jakási bublina se vytvořila také kolem Kateiny rány. Všechna ta bolest byla náhle pryč. "Vy nejste z tohoto světa," ozval se duch. "Jaks to poznal, kámo?" zeptal se Fahad, a těžce se zvedl. Oblek měl na břiše skoro rozdrápaný od Pierrova kopnutí. Také kolem něj se náhle vytvořila bublina. "Ztratili jste se tu. A působíte v tomto světě jako pěst na oko. Proto po vás Dyr'tové šli," pokračoval duch. Všichni pohlédli na zmasakrované predátory, ležící kolem nich. "Já jsem E's. Ve vašem jazyce to znamená něco jako... vlídný," pokračoval duch, a náhle všichni pocítili jakousi dobrosrdečnost, kterou v nich na vteřinu či dvě vyvolal. Tím jim dokázal, co to slovo znamená. "Přišli jsme sem z jiného světa, ze Země. Portál, kterým jsme prostoupili, se náhle uzavřel. A nám v těchhle bombách, co máme na zádech, nezbývá moc vzduchu. Musíme se vrátit. Navíc máme důležitý úkol, musíme... něco zastavit. Něco, co ohrozí všechny světy," řekl Pierre. Už se úplně vzpamatoval. "Ze Země? To mi nic neříká. Jasné je mi jen to, že Zemí je v mnohovesmíru mnoho," odpověděl duch, "ale ať už jste odkudkoliv, tady zůstat nemůžete. Ru'vv je pro takové, jako jste vy, příliš nebezpečný." "Ty... bys nás odsud nějak... přenesl pryč?" zeptal se Fahad. "Ano. Jsem ohýbačem reality, naučil jsem se to od An'bů. Spíše odkoukal, neučili mě. Pro takové, jakými jsou oni, jsem psanec. Ale umím toho hodně. Postavte se, prosím, přede mně. Rázem Ru'vv opustíme, a já vám řeknu víc."

Evan Sellers stál na štěrku u úpatí kopce a držel v rukou peněženku. Palcem a ukazováčkem pravé ruky z ní vytahoval zmenšenou verzi své rodinné fotografie. Dlouze na ni hleděl, ruka se mu třásla, v oku se mu objevila slza. Viděl, jak se na ní usmíval. Byl to úsměv upřímný, šťastný. Takový, jaký se mu již na tváři dlouho neobjevil. Zrak mu padl na jeho ženu, usmívající se na fotografii ještě více. A pak na děti, na syna, který by jako z oka vypadl Evanovi, a na dceru, která zase měla úplně stejné vlnité vlasy jako její matka. Obě děti se na fotografa ksichtily tak, jak to opravdu dokáží jen děti. Fotografie byla pořízena u nich doma, na zahradě. V zelené městské zahrádce, a s trochou betonu, do kterého se opíralo pozdně odpolední sluneční světlo, v pozadí. Evan zavřel oči, a utřel si tu slzu, která už z koutku jeho oka našla cestu na tvář. "Možná se všechno spraví," zašeptal, jako by mluvil ke své rodině. "Plánujete to oddalovat?" ozval se z křovin po Sellersově pravici polotichý hlas. Evan si odkašlal, zastrčil fotografii do peněženky, a zakýval hlavou. "Vůbec ne. Jen jsem... se tady trošku zamyslel," usmál se jak jen nejupřímněji to v tu chvíli zvládl. "V tom případě," řekla temná postava v křovinách, a podala Sellersovi zářivý modrý démant, "můžeme začít." "Budete se dívat, Dillone?" zeptal se Evan, přebíraje Briddimský drahokam z ruky svého tajemného společníka. "Vždycky se dívám, pane Sellersi. Vždycky!" Sellers zakýval hlavou. Vtáhl do úst trochu vzduchu, jako by se před svým společníkem ostýchal nebo jako by se jej dokonce obával. Otočil se, a zamířil k obrovské jámě v zemi, u které stáli Zasvěcení. Pohlíželi dovnitř a různě se spolu dohadovali. "Slyšel jsem, že tam jednou někdo snesl ovci v nějaké krabici. Nejdřív byla v pohodě, ale pak začala bečet, tak ji vytáhli, a zjistili, že se jí uvařily vnitřnosti," pronesl jeden ze Zasvěcených. "Ale jdi ty, Dave! Ty taky věříš každému výmyslu! Jak by se mohly vnitřnosti ovce uvařit, když byly ještě v jejím těle?" ozval se jiný. "No právě! To není normální, Jamie. To je paranormální!" "To si určitě někdo vymyslel," řekla Susan Yang, "že by tahle jáma byla nějakou kuchyní duchů, to si nemyslím. Ovšem že jde o vstup do jejich království, tomu věřím." "Já taky," pousmál se na ni Nicolas Martinez. Zasvěcení se nacházeli u jedné ze série Ďáblových děr na americkém západě. Tyto záhadné jámy, jejichž hloubka byla údajně nezměřitelná, se táhly v nepřímé linii z Nevady přes Idaho až do Montany. Skupina hledačů paranormálna dorazila k té poslední v řadě, položené u města duchů zvaného Bannack na jihozápadě Montany, v místech, kam údajně za posledních dvacet let proniklo méně smrtelníků, než na území slavného Bermudského trojúhelníku. Evan Sellers svým následovníkům sdělil, že právě zde se objevil další duch. A že pravděpodobně vyšel z Ďáblovy díry, jež dle jeho slov mohla být jedním z mála vstupů do "nekonečného království našich zemřelých přátel". "Kolegové," zvolal Sellers, a přidal se k ostatním Zasvěceným, "toto je chvíle, na kterou jsme všichni čekali. Každého z nás zajímají duchové. Každý z nás chce vědět, odkud jsou. Co jsou zač. Proč se k nám chovají tak, jak se chovají. Mnohé jsem vám již řekl. Již víte, že duchové napadají nás, lidi, jen proto, že jsme jim ublížili. Ne my jako konkrétní jedinci, ale my jakožto živoucí lidé. Někteří duchové jsou lidmi, kteří zemřeli a přicházejí nás strašit. Jiní duchové jsou úplně jiní, nebezpeční, ale přesto krásní, a tajemní. Ale všichni pocházejí z jednoho království. Z království, kde pravidla našeho světa jsou zcela irelevantní. A považují-li zde někteří z Vás slovo 'království' za příliš honosné, dokonce až spirituální... pak vězte, že svět, z něhož duchové přicházejí - svět, který existuje vedle nás, aniž bychom ho viděli... je tak krásný, že bychom jej jinak nazvat nemohli." Ostrý únorový vítr odvál z kopců tu trochu sněhu, která po několikadenním tání zbyla. Narazil o stěny Ďáblovy díry, a z ní se ozval strašidelný pískavý zvuk. "V minulosti si někteří znalci mysleli, že Ďáblovy díry jsou vstupem do pekla. Kdepak. Ďábel samotný by puknul žárlivostí, kdyby svět tam dole spatřil," pokračoval Sellers. Pískavý zvuk z díry sílil. "Vyvolávali jsme duchy v různých částech světa. Tam, kde napadali lidi. Snažili jsme se je pochopit, něco se o nich naučit, a zjistit tak, kde učinilo lidstvo chybu. Zjistit, proč nás některé z těch úžasných bytostí, kterým se my nikdy rovnat nebudeme, tolik nenávidí. Zde máme šanci vyvolat všechny z těch, jež odpoví na naše otázky. Věřím, že tam na druhé straně jsou duchové, kteří na mírumilovné setkání s lidmi čekají. A že kromě odpovídání na naše otázky nám budou naslouchat, a pochopí, že tento materiální svět není tak strašný, jak si myslí! Pochopí, že v něm s námi mohou žít v míru! A zůstanou zde! Naplní se tak náš osud. Osud Zasvěcených, těch, kteří zprostředkují most mezi světem duchů a světem naším!" Sellers si stoupl na okraj Ďáblovy díry a roztáhl ruce. "Stojíme na prahu nové éry. Éry, ve které se paranormální aktivita stane záležitostí zcela běžnou. A vesmír už nebude takový, jak ho známe," pronesl energicky. Rozepnul svůj černý kabát, a z vnitřní náprsní kapsy vytáhl Briddimský drahokam. Otočil se na své následovníky. "Toto je prostředek ke spojení našich světů. S pomocí něj vyvoláme ty, kteří zodpoví na naše dotazy a do svého království přinesou poselství, jež jim předáme. Poselství, na základě něhož ta nová éra započne," sdělil rozhodně Zasvěceným. Jeden po druhém začali umisťovat na drahý modrý kámen ruce. "Tento kámen zanechal v našem světě duch. Duch, který přišel z Ďáblovy díry. Před stovkami roků jej zanechal lidstvu, aby zjistilo, k čemu je. Když se ho nyní dotýkáte, cítíte esenci toho ducha. Vnímejte ji. Nevzdorujte jí," řekl Sellers. Každý ze Zasvěcených pocítil při dotyku drahého kamene závrať, úzkost, ohromení. Nedokázali se ubránit pocitu, že jejich mysli něco svázalo. "Soustřeďte se nyní na to království. Na království duchů, které musí přejít do našeho světa," poručil Sellers, a zavřel oči. Jeho myšlenky se odvíjely jiným směrem. Směrem, který byl od představ ostatních Zasvěcených velmi vzdálen. Nesdělil jim, na co myslel, to však pro ně nebylo podstatné. On byl vůdcem skupiny, on věděl, čeho se dopouští. A jak dosáhnout cíle, za kterým šel. "Soustřeďte se. Více. Více! Už tam skoro jsme," zašeptal Sellers. Z Ďáblovy díry vytrysklo modré světlo. Stoupalo výše, až dosáhlo oblaků. Zasvěcení se začali třást. Postupně otevírali oči. "Pane Sellersi... není mi dobře," ozvalo se ze skupiny. "Mě také ne. Mám pocit, že mě něco seká, krájí... rozděluje na dva kusy!" řekla Susan. Sellers též otevřel oči. "Dobrá. Pusťte!" sykl. Nicolas Martinez div do Ďáblovy díry nespadl. Zamotaly se mu nohy, dopadl na břicho, a v poslední chvíli se chytil ocelového okraje jámy. "¡Dios mío en el cielo!" zvolal. V závratné hloubce Ďáblovy díry se vytvořil vstup do jiného světa. "Moc pěkné. Ale kde je ten posel?" zeptala se Susan a pohlédla zděšeně na Evana. "Pokud do několika minut nepřijde, spustíte mě dolů. Dave, jdi k autu a vytáhni z něj koš. Slečno Yang, vy připravte řetězy," řekl Sellers. Minuty ubíhaly, a nic se nedělo. "Aby nebylo pozdě," zašeptal pro sebe Sellers, a vykřikl na své následovníky, "ten koš! Rychle! Nepřichází-li posel z království, pak musí jiný posel do něj!" A v tu chvíli se z Ďáblovy díry ozval vřískot. Někteří ze Zasvěcených vykřikli strachem, jiní si ihned zacpali uši. Ten vřískot byl bolestivý, děsivý, a zcela jistě nepatřil lidským bytostem. Sellers se naklonil přes okraj jámy. V modrém portálu se objevil obrovský útvar. Byl tmavý, a blížil se k jeho hranici. "¡Dios nos salve!" zařval Martinez, a zakryl si oči. Temná masa prošla portálem a zamířila nahoru, neskutečnou rychlostí překonávajíc závratnou hloubku Ďáblovy díry. Sellers uskočil. Z díry vyletělo hejno ptáků černočerveného až modročerveného zbarvení. To oni vydávali ty vřískavé zvuky. Přiletěli z jiného světa v tisících, a rozmístili se po montanské krajině. Někteří dosedli na štěrk, jiní na zbytky sněhu, a začali se mezi sebou hašteřit. Sellers vykulil oči. "Ne! To snad není možné!" zařval, a Briddimským drahokamem šlehl o zem. "Takhle to být nemělo..." řekl a téměř se rozbrečel. Sedl si na zem, a zakryl si oči. "V tom máte asi pravdu, pane Sellersi! Především jste nám neměl ten démant ukradnout!" ozvalo se z oblohy. Zasvěcení vyděšeně pohlédli na další neuvěřitelný úkaz. K Ďáblově díře se pomalu snižoval letoun Cryptodactyl, a z mikrofonu do něj zabudovaného se ozýval vážný hlas Marvina Graysona. "Na druhou stranu nebylo tak těžké ho najít, když Váš přítel stín se za sebou ráčil zanechat jednu dobře viditelnou stopu. Viditelnou tedy alespoň pro Gabrielle."

Počítač v základně na Špicberkách zaznamenal přítomnost úkazu spojeného s energií Briddimského drahokamu překvapivě na území Argentiny jen několik desítek vteřin po zmizení záhadného stinného útočníka. Marvin mu poručil, ať celý svět nadále monitoruje, a okamžitě se rozhodl nastartovat Cryptodactyla. Jenže pak Gabrielle řekla, že se další úkaz objevil na území Montany, a jako vždy byla schopná díky napojení na tisíce a tisíce satelitů kroužících kolem Země, z nichž i ty nejméně kvalitní patřily agenturám jako CIA či FBI, udat přesné souřadnice. Marvin nejprve protestoval, aby s ním a Alessandrem letěly i Marilyn a Nicholle. Společnými silami ho ale obě děti uprosily, a přidal se k nim i Velázquez, neboť je nechtěl nechat samotné v základně na Špicberkách, zvláště poté, co se právě stalo. Za pár desítek minut byl už Cryptodactyl na území Montany, a Zasvěcení byli přistiženi při činu. "Gabrielle, chci zjistit, jestli je pan Sellers lechtivý. Volím pošimrání úrovně 1," pronesl klidně Marvin do mikrofonu. Sellers náhle vyskočil. Dostal ránu pro lidské oko neviditelným silovým paprskem, a Briddimský démant mu vypadl z ruky. V tu chvíli si Marvin nasadil jetpack, vyskočil z letounu, a už se k němu nesl. Velázquez mezitím s letounem přistál tak, aby jím Zasvěcené odřízl od několika aut, včetně toho, u kterého Susan a Dave připravovali koš ke spuštění Sellerse do Ďáblovy díry. Marvin přistál u démantu, a stoupl na něj, zatímco Sellers k němu teprve stačil natáhnout ruku, a ani se ho nedotkl. "Doufám, že jste se k tomu předmětu choval hezky, a že jste si užil těch několik minut, co jste s ním strávil," řekl Marvin, a démant zvedl. "Teď mi vysvětlete, proč jste ho nechal ukrást. Co je zač ten stín? Jak jste věděli, kde diamant hledat?" zeptal se Marvin. Sellers na něj hleděl s otevřenými ústy, nemotorně se zvedaje ze země. "Copak to vím já?" zeptal se. Marvin mu pohlédl do očí. Ten chlapík zřejmě ani nevěděl, na co se ho ptal. Marvin ho chytil za límec kabátu. "Tak co se tu, kruci, děje?! O co vám jde?!" zařval Sellersovi do obličeje. Pak se přetočil ve vzduchu. Dopadl na obličej, ale Briddimský démant stále držel pevně v ruce. Dostal zásah odkudsi ze země. Zasvěcení byli stejně překvapení, jako on. Jediný Sellers již útočníka znal. Ze země se zvedl stín, a stoupl na Marvinovu hlavu. "Ty se ho prostě nechceš pustit, co, hochu? A ještě k tomu si hraješ, že ti ten drahokam patří. Taková drzost!" řekl stín polotichým hlasem. Sehnul se pro diamant, a vytrhl jej Marvinovi z ruky. V tu chvíli vyběhl z letounu Alessandro, a několikrát po stínu vystřelil. Obyčejné kulky stínem prošly, a tak zamířil na Sellerse. Ten zvedl ruce. Očividně nechtěl mít problémy. To se ale nedalo říci o ostatních Zasvěcených. "Nejdřív banda nějakých ozbrojenců, pak vy s tímhle šíleným letadlem! Co vám tak vadí? Nechcete snad, aby byl svět lepší? Já vím, co s vámi udělat!" zařval Nicolas Martinez, a ze své bundy vytáhl malý skládací samopal. "Ani náhodou, Martinezi!" zvolal na něj Sellers. Z letounu zrovna vystoupily Nicholle a Marilyn. "Podívej se na ty ptáčky, Marilyn," vypískla Nicholle a ukázala na jednoho z ptáků, kteří vylétli z Ďáblovy díry, prstem. "Ptáčky mám ráda. Schválně, jestli tenhle umí zpívat. Jako slavík. Mě se líbí, jak slavík zpívá," řekla Nicholle, a začala se k ptákovi blížit. Marilyn náhle uviděla ten stín, který je na Špicberkách napadl, a všimla si, že stál na Marvinově hlavě. "Nech ho být!" vykřikla, a ať už to opět udělala jakkoliv, stín dopadl tvrdě na zem. Nicholle si nejprve myslela, že Marilyn křičí na ní, a polekaně vstala ze země. V tu chvíli je uviděl Martinez. "To jsou ty dvě holky... To jsou ty holky těch dvou chlapů, co se přede mnou líbali! To teda ne! Tahle havěť na tomhle světě žít nebude!" zařval Martinez, a začal ze samopalu na obě děti střílet. Marilyn strhla Nicholle k zemi. Jedna z kulek škrábla její o rok starší sestru na ruce, a další kulka zasáhla ptáka, za kterým se plížila. Bolestně vypískl. "Vy idiote! Co jste to udělal?!" zařval Sellers. Přiběhl k Martinezovi, a pěstí ho uhodil do obličeje. Martinez zase přetáhl Sellerse pažbou po hlavě. "Co vám zas je? Vždyť jsou to nepřátelé! Nepřátelé nás všech, celého lidstva!" řval chuligánsky Martinez, a opět namířil samopal na obě děti. Jenže v tu chvíli už proti němu s jetpackem přiletěl Marvin. Kopl ho kolenem do obličeje, a nenávistný Argentinec dopadl na kraj jámy. Překulil se přes něj, a byl by spadl, kdyby se v poslední chvíli nezachytil druhou rukou. Samopal musel nechat spadnout do hlubin jámy, takže propadl portálem. Pár dalších Zasvěcených mu hned zase pomáhalo nahoru. Alessandro přiběhl k dětem. Všiml si, že Nicholle trochu krvácela z levé ruky. "Jsi v pořádku? Propána, proč jste vy dvě vylézaly z letounu?!" Měl o ně velkou starost. Nicholle brečela. A plakala i Marilyn. Bolest své sestry totiž cítila úplně jinak, než jakýkoliv obyčejný člověk. Navíc cítila i to, jak trpěl zasažený pták z jiné dimenze. Pomalu ho zvedla, a rozplakala se ještě víc. Měl přeťaté křídlo, a hrozně skučel, skoro jako savec. Alessandro zavedl adoptované dcery Harveyho a Fahada zpět do letounu, a zraněného ptáčka nechal Marilyn položit na zadní sedadlo. Marvin se mezitím blížil k Sellersovi, stále se vzpamatovávajícímu z Martinezovy rány. "Chci odpovědi! Okamžitě! Kdo je ten váš tajemný kamarád stín? Je to taky příšerka z jiné dimenze? A pak byste mi mohl odpovědět na otázky, jež jsem Vám položil už dříve!" syčel Marvin. Stiskl Sellersovo rameno. "Na spoustu věcí odpovědi nemám," zašeptal Sellers, tak aby ho jeho následovníci ani neslyšeli, "nechte nás, prosím, jít." "Pokud vím, tak vás tady všechny chce zatknout jedna nejmenovaná americká agentura. Jít vás rozhodně nenechám. Ale všechno si zlehčíte, když mi konečně aspoň na některé otázky odpovíte," řekl mu Marvin. Pak dostal ránu, a sletěl do Ďáblovy díry. "Dillone! Tohle přeháníte!" vykřikl Sellers. Stín se náhle zvedl ze štěrku, a otočil se na Sellerse. "Jste tu snad od toho, abyste mi říkal, jestli to přeháním nebo ne?" zasyčel tentokrát velmi pronikavě stín. Sellers působil odtažitě, ale zakýval hlavou, což jasně značilo submisivní "ne". Marvin z Ďáblovy díry vyletěl, užívaje svůj jetpack, přiletěl ke stínu, vytáhl mu Briddimský drahokam z ruky a vystřelil z něj takovou šlehu, že všichni v okolí díry odletěli o pár metrů dál. Martinezovi v tu chvíli nemohl nikdo pomoci vyškrábat se nahoru, a tak spadl. Proletěl portálem, a zmizel. Kdo ví, jaké nenávistné šílenosti při tom vykřikoval. Na zemi skončil i stín. Marvin vytvořil z drahokamu kleště, kterými ho držel na zemi, a přistál u něj. "Tak Dillon... Tak se jmenuješ? Já jsem, jak jsem už říkal, reggae man. A takové mizery, jako jsi ty, jsem jako malý nesnášel. Steně jako mého tátu, i mě při boji s nimi inspirovala hudba, která je pro mou zemi tak typická. Očividně jsi tady ve vedení ty, je to tak? Tak se zeptám tebe, milý Dillone. Co chceš s tím drahokamem? Proč jsi ho ukradl? A jak jsi věděl, kde ho hledat?" "Zeptat se můžeš. Ale já ti nemusím odpovídat, hochu," řekl Dillon, a ačkoliv jej svíraly energetické kleště, popadl Marvinovu ruku a šlehl s ním o zem. Diamant vypadl jamajskému technikovi z ruky, kleště zmizely, a Dillon se vzácného kamene chopil. Ale Marvin se ho dotkl ve stejnou chvíli. Světlo. Intenzivní světlo, jež všechny na chvíli oslepilo. A pak byli Dillon a Zasvěcení pryč. Ale Marvin měl ruku stále položenou na Briddimském drahokamu. Vítězoslavně jej ukázal Alessandrovi, který zrovna v letounu ošetřoval Nicholle, přiběhl k Ďáblově díře, pomocí démantu donutil všechny ptáky, jež z ní vyletěli, aby znovu prolétli portálem, a ten pak uzavřel. Let zpět na Špicberky byl tichý. O tom, co se právě stalo, se moc nemluvilo. Marvin si ani nevšiml, že se na palubě letounu pořád jeden tvor z jiného vesmíru nacházel, a to sice ptáček, kterého si Marilyn a Nicholle hleděly vzadu a hladily mu ovázané křídlo. "Základna je prázdná. Během vaší nepřítomnosti v ní k ničemu nedošlo," uvědomil je při přeletu nad Nordfjorden počítač, Gabrielle. Poté, co dorazili do komplexu, vystartoval Alessandro nebývale rychle ke svému přístroji, a vložil do něj Briddimský démant. "No tak, teď už to bude fungovat... Mají tak pár minut vzduchu!" zakřičel, a po práci s přístrojem si utřel pot z čela. Portál do vesmíru Ru'vv se objevil, ale nikdo jím neprocházel. Minuty plynuly, a Alessandro němě pohlížel na Marvina, stejně zděšeně oddechujícího. A pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Portál se začal rozšiřovat. Podivný fialovo-růžový svět z něj začal vystupovat, a postupně pokrýval celý hangár. Alessandro si uvědomil, že se tak do komplexu dostává i jedovatý vzduch. "Jak se tohle mohlo stát?!" vykřikl, a gestem naznačil Marvinovi, aby zamířil zpět do letounu. S dětmi se v něm zavřeli, a zděšeně sledovali, jak cizí vesmír pojídá podzemní komplex.

Pierre se nadechl čistého vzduchu. Ostatní členové týmu zasunuli do uniforem hlavový kryt, a také se nadechli. Už to bylo lepší. E's je přenesl do úplně jiného vesmíru, a do světa, který byl k zemským tvorům přívětivější. Stále však byli od domova dále, než si dokázali představit. A nejvíce se zděsili, když z tmavomodré nicoty, která je obklopovala, vyšla skupinka jiných tvorů, pocházejících z jejich domovského vesmíru! Tvorů, které však Lovci kryptidů rádi neviděli. Byli to Shai'ri, a horlivě se mezi sebou svým složitým jazykem začali dohadovat, co s E'sovými společníky udělají.

Pokračování příště...

Obrázek týdne 26. 3. 2021

Minulý víkend začalo jaro, už se otepluje, a možná již někteří z Vás v posledních dnech některé zástupce řádu Anura potkali. Vsadím se však, že jste letos na jaře zatím neměli tu čest setkat se s těmito dvěma gentlemany, kteří si to pořádně rozdali daleko na jih od nás. Fotografie, kterou jsem tentokrát pro Obrázek týdne vybral, je dílem Temujina Johnsona z Kapského města v Jihoafrické republice. Je to opět obrázek, který se od těch předchozích liší, a zároveň poslední Obrázek týdne v rámci Žabího měsíce. Jak se Vám líbí?

Popisek k obrázku: Dva pětadvacet centimetrů dlouzí samci hrabatky drsné (Pyxicephalus adspersus) spolu zápolí o samice v bahnitém jezírku. Zápasník nalevo se právě vyprostil z mocného sevření svého oponenta, a uskakuje dozadu. Útočník má však tlamu stále otevřenou, a zachce-li se mu druhého samce znovu chňapnout, jednoduše po něm skočí. Temujin Johnson pořídil tuto fotografii 50 kilometrů severně od Polokwane v jihoafrické provincii Limpopo na severovýchodě země. Bitvy samců hrabatek drsných se zde odehrávají jen jednou ročně, pokud tedy dostatečně naprší. Zápasníci se pak utkávají v nádržích stojaté vody o šedesáti až sto milimetrech. Dominantní samci, jako ten napravo, se ihned chopí šance ovládnout střed nádrže, a začnou svým hlubokým hlasem lákat samice. Ostatním samcům se to ale nelíbí, a snaží se je vyhnat. I když samec nalevo zřejmě boj nevyhraje, a odnese si z této bitky bolestivý šrám (hrabatky mají na spodní čelisti viditelné, "zubovité" výrůstky, a jejich kousnutí může bolet), stále to neznamená, že nebude v této sezóně úspěšný. Samice mířící do středu nádrže se totiž může pokusit odchytit dříve, než se jim podaří k dominantnímu samci dostat, a pak se s nimi bude moci spářit. Nutno podotknout, že u hrabatek jsou samice poloviční velikosti samců, a jsou schopny naklást 3000 až 4000 vajíček.

Zítra, ostatně jako každou sobotu za posledních několik týdnů, vyjde další část Cryptid Hunters: PhantomZone, v pořadí již šestá. Nový tým se jistě setká s dalšími problémy... Ve zbývajících dnech Žabího měsíce dokončím projekty Pravěké žáby a Archaeobatrachia. Sledujte také můj druhý blog, Blogorgonopsid Diaries, neboť v příštích několika dnech napíši článek s žabí tématikou také na něj! Přeji Vám všem krásný, pokud možno žabí víkend!

Ranaviry - zabijáci žab a dalších studenokrevných živočichů

Pojem Ranavirus je obecně zájemcům o obojživelníky a plazy dobře znám. Jde o název jednoho z šesti rodů virů z čeledi Iridoviridae, v rámci které s dalšími dvěma rody, Megalocytivirus a Lymphocystivirus, patří do podčeledi Alphairidovirinae. Stejně jako všichni jejich příbuzní z této čeledi, jsou i ranaviry tzv. DNA viry, což znamená, že jejich virion obsahuje deoxyribonukleovou kyselinu. Genom iridovirů tvoří dva lineární řetězce dvouvláknové DNA (jde tedy o dsDNA viry). Jako jediný ze všech iridovirů napadá Ranavirus ektotermní obratlovce, jmenovitě ryby, plazy a pochopitelně také obojživelníky; ostatně samotný rodový název je složen ze slov "rana", což je vědecký název rodu skokanů, a "virus". A právě žáby z čeledi Ranidae jsou těmito viry napadány nejčastěji. Podle informací z března roku 2020 například ve Spojených státech napadají ranaviry 17 druhů žab, včetně jednoho z nejhlasitějších druhů na světě a největšího druhu v celé Severní Americe, skokana volského (Lithobates catesbeianus). Kromě nich je však postiženo také šest amerických ocasatých. Ve Spojeném království se mezi ochránci přírody staly ranaviry žhavým tématem v 80. letech minulého století, když byly společnosti Froglife podány zprávy o nezvykle vysokých hromadných úmrtích žab na jihovýchodě Anglie. Ačkoliv mnohé z žab vykazovaly závažné sekundární symptomy způsobené bakteriemi, podařilo se nakonec odborníkům zjistit primární příčinu jejich nemocí - byl to právě Ranavirus. Ke konci 80. let byl založen Frog Mortality Project, který si dal za cíl monitorovat mortalitu žab na území Spojeného království s důrazem na zkoumání ranavirů a jejich rozšíření v zemi. Spojil se s Froglife a The Institute of Zoology, a v průběhu následujících desetiletí se jim společnými silami podařilo získat data o úmrtí více než 85 000 žab. Froglife pak v roce 2007 začal asistovat Rana Project, jehož cílem je získávat informace o ranavirech a jejich působení na obojživelníky po celé Evropě. Negativní dopad ranavirů se v posledních letech ukázal také v Jižní Americe - a kde jinde by mohl řádit víc, než v tamních pralesích? V letech 2006 a 2009 došlo v Brazílii ke dvěma epidemiím ranavirů, ovšem na žabích farmách a nikoliv ve volné přírodě - tam Ranavirus zasáhl až ve druhé polovině minulého desetiletí, načež jej na konci roku 2017 objevili vědečtí odborníci u mrtvých pulců a ryb poblíž města Passo Fundo ve státě Rio Grande do Sul. Jak se nakonec v roce 2019 ukázalo, ranaviry se na místní zvířata přenesly ze skokanů volských chovaných právě na brazilských žabích farmách. Stehýnka tohoto druhu jsou v některých zemích považována za lahůdku, a Brazílie je druhým největším producentem žabího masa na světě, tudíž její žabí farmy jsou skokany volskými nacpány k prasknutí. Ukazuje se, že jsou tikající bombou pro všechny obojživelníky, a to nejen v Brazílii, ale i po celém kontinentu.

Pulec skokana volského, pravděpodobně nakažený jedním z ranavirů - fotografie z webu Northeast Wildlife

Kde ale hledat původ ranaviru? Objeven byl v roce 1966, ovšem dodnes se pořádně neví, jak se vlastně vyvinul. V roce 2009 se jeho původem zabývali James K. Jancovich, Michael Bremont, Jeffrey W. Touchman a Bertram L. Jacobs z Arizona State University, a podle výsledků jejich výzkumu byl předkem ranaviru zřejmě některý z rybích virů. Z ryb se přenesl na obojživelníky a plazy, tedy na další poikilotermní živočichy, byť částečně nebo trvale suchozemské. Kdy přesně k tomu došlo, to není jisté. Mohlo se to stát teprve v minulém století. První ranavirus byl v šestašedesátém izolován z těla skokana levhartího (Lithobates pipiens, dříve Rana pipiens) ze Severní a Střední Ameriky. A od té doby jeho vliv na populace různých druhů skokanovitých, žab a obojživelníků celkově, ryb a plazů jen rostl. Zvláště v rámci působení na obojživelníky bývá Ranavirus mnohdy přirovnáván k chytridové houbě Batracochytrium dendrobatidis, jež od svého objevení v roce 1998 také zdevastovala řadu populací těchto zranitelných, na změny náchylných obratlovců. Ranaviry se ke svým hostitelům dostávají několika cestami; přes kontaminovanou půdu, vzájemným kontaktem (u žab zvláště při páření), kontaktem s vodou, která ranaviry obsahuje, anebo požíráním tkání již nakaženého živočicha. Nakazit se jím tedy může každý ektotermní predátor, mrchožrout nebo kanibal. Ve vodním prostředí se ranavirům daří velmi dobře, dokáží se v něm stabilizovat a přežít v něm bez hostitele celé týdny. Má se za to, že v Evropě i v Severní Americe se ranavirům v posledních desetiletích tak skvěle daří kvůli globálnímu oteplování. Nejznámější ze všech zástupců rodu Ranavirus, frog virus 3 (FV3), jenž je typovým druhem, se dokáže replikovat v teplotě od 12°C po 32°C, a pochopitelně přežívat v teplotách i nižších než 12°C. Mírnější zimy posledních let mu nebývale svědčí. 

Vřed způsobený ranavirem, fotografie z webu The Frog Disease Project

Ranavirus způsobuje řadu symptomů. Na pohled možná nejvýraznějším z nich je vznik výrazných, velkých vředů na těle nakaženého živočicha. Dalšími, neméně závažnými symptomy, jež byly u žab pozorovány, jsou krvácení z kloaky a z ústního otvoru, zrudnutí pokožky a její ztenčení, nekróza končetin a následné znemožnění pohybu zvířete, viditelné pohubnutí (žába nebo jiný nakažený živočich si není schopna obstarat potravu a chřadne), špatné vidění a letargie, zvláště před úmrtím. U mrtvých žab, jež byly rozpitvány, byla nalezena drobivá a patologicky napuchlá játra. Není pochyb, že zvířata nakažená ranavirem trpí, a v naprosté většině případů na něj umírají. Zatím není jasné, jak žáby a další studenokrevné živočichy před ranaviry chránit. Je možné, že by nákazu mohlo odrazit snížené vysazování nepůvodních druhů ryb do zahradních jezírek v evropských státech, nebo, z dlouhodobého hlediska, zpomalení účinků globálního oteplování. Některé druhy se však mohou s ranaviry vypořádat po svém, a to tím, že se v průběhu vývoje stanou imunní. Podle webu Froglife se například ve Spojeném království v rybníčcích nesoucích ranavirus daří odolným žábám, aniž by byly virem napadány. Zřejmě si také vybírají k páření zdravější jedince. Nakažené žáby se hledání partnera a soutěžení o něj stejně účastnit nemohou, takže jsou automaticky z rozmnožování vyřazeny, a je tak menší šance, že přijdou s některou jinou žábou do styku a virus na ni přenesou. Pulci britských druhů bývají také infikováni málokdy. Kolik žabích populací po celém světě však ještě ranaviru podlehne, a kolik druhů jím bude vyhubeno, to zůstává velkou otázkou. A vzhledem k tomu, s jakými dalšími problémy se obojživelníci potýkají, Ranavirus určitě nic nezlehčuje.

Za informace vděčím webům Northeast Wildlife a Froglife. Výše uvedenou studii o původu ranaviru, publikovanou v roce 2009, najdete na tomto odkazu.