Obojživelníci jsou nejohroženější skupinou obratlovců žijících na naší planetě. Jsou velice citliví na změny pH svého prostředí, habitat mnohých druhů byl v průběhu posledních desetiletí výrazně narušen, ať už jde o deštné pralesy či o mokřady, a na osudu mnoha žab, mloků a čolků se podepsalo i chytridové onemocnění způsobené houbou Batrachochytrium dendrobatidis. Kvůli globálnímu oteplování se této houbě začíná dařit i ve vyšších nadmořských výškách, v chladnějších polohách. V ohrožení jsou tak mimo jiné druhy žab a dalších obojživelníků, jež obývají horu Elgon na hranici Keni a Ugandy ve východní Africe.
Mount Elgon je vyhaslá sopka stará asi 24 milionů let, tyčící se do výšky 4321 metrů nad mořem. Unikátní horské lesy, které ji porůstají, jsou domovem endemických druhů obojživelníků, z nichž mnozí se nyní ocitají ve velkém nebezpečí. Herpetologové a ochránci přírody se snaží zjistit, jak tyto tvory chránit. Pro jeden druh je už ale možná příliš pozdě. Řeč je o skáloskokanovi elgonském (Arthroleptides dutoiti, syn. Petropedetes dutoiti). Tato žába byla naposledy spatřena na keňské straně hory Elgon v roce 1962. Nedávno se ugandští herpetologové vydali do horských lesů hory Elgon na hranici obou zemí s cílem najít tento patrně již ztracený druh. Nebyli prvními, celá desetiletí se o to pokoušeli i jiní odborníci. Výzkum však prokázal jediné; skáloskokan elgonský není k nalezení. Zdá se tedy, že tento druh, dle IUCN stále klasifikovaný jako kriticky ohrožený, skutečně vyhynul. Proč, to je záhadou. Prostředí, ve kterém žil, je v relativně dobrém stavu, i když bylo částečně ovlivněno odlesňováním a těžbou dřevěného uhlí. Mount Elgon National Park, chráněné území vyhlášené v Keni roku 1968 a v Ugandě roku 1992, nicméně pokrývá 1279 kilometrů čtverečních horských lesů, mokřin a rašelinišť, a je útočištěm mnoha živočichů, v jiných částech východní Afriky ohrožených. Jakožto endemit hory Elgon tedy skáloskokan nepřišel o velkou část svého přirozené prostředí. Pokud opravdu vyhynul, pak za to zřejmě mohla chytridiomykóza.
Infekční onemocnění přenášené nehyfální zoosporickou houbou, v epizootické formě objevené v roce 1993 v australském Queenslandu, zasáhlo v posledních desetiletích 30 % všech druhů obojživelníků na Zemi. Některé populace chytridiomykóza úplně vymýtila. Zda byl skáloskokan elgonský jedním z oněch druhů, jež nemoc vyhubila celá desetiletí předtím, než se jejím výzkumem začali odborníci zabývat, to není jisté. Avšak žádná jiná možnost se nejeví býti pravděpodobnou. Poněkud frustrujícím faktem však zůstává, že i dnes je stav ohrožení mnoha druhů obojživelníků ve východní Africe, včetně 80 až 100 druhů žijících na území Ugandy, téměř neznámý. Výzkumu žab se v Ugandě mnoho lidí nevěnuje, a některé druhy, jež jsou dle IUCN klasifikovány jako málo dotčené, by měly být podle nové generace vědců, v současné době se jejich stavy zabývajících, překlasifikovány na zranitelné či dokonce ohrožené. Mokřady v zemi jsou nadále vysušovány, ustupují zemědělské krajině. Takové změny prostředí se samozřejmě na počtech jednotlivých druhů obojživelníků projevují negativně.
Skáloskokan elgonský byl malou žabkou, dorůstající délky 3,1 centimetru. Měl poměrně širokou hlavičku a výrazné tympanum (vnější orgán umožňující sluch). Jeho zbarvení bylo černé až šedé, ačkoliv špičky jednotlivých prstů byly zbarveny bíle. Pokud opravdu vyhynul okolo roku 1962, pak nebyl světu vědy znám ani třicet let! To zebra kvaga, jeden z nejznámějších a nejvýraznějších živočichů vyhubených člověkem, vyhynula 98 let po zhotovení vědeckého popisu. Je nicméně pravdou, že takový koroun bezzubý byl světu vědy znám jen po nějakých 27 let, než nadobro vymizel.
Bylo by skvělé, kdyby jednoho dne herpetologové nalezli živoucího jedince skáloskokana elgonského. Pro tento druh by to znamenalo naději, byl by to důkaz, že tato malá tmavá žabka unikla zkáze, kterou lidský druh šíří. V této době se však zdá, že jde již o druh skutečně vymizelý...
Mount Elgon je vyhaslá sopka stará asi 24 milionů let, tyčící se do výšky 4321 metrů nad mořem. Unikátní horské lesy, které ji porůstají, jsou domovem endemických druhů obojživelníků, z nichž mnozí se nyní ocitají ve velkém nebezpečí. Herpetologové a ochránci přírody se snaží zjistit, jak tyto tvory chránit. Pro jeden druh je už ale možná příliš pozdě. Řeč je o skáloskokanovi elgonském (Arthroleptides dutoiti, syn. Petropedetes dutoiti). Tato žába byla naposledy spatřena na keňské straně hory Elgon v roce 1962. Nedávno se ugandští herpetologové vydali do horských lesů hory Elgon na hranici obou zemí s cílem najít tento patrně již ztracený druh. Nebyli prvními, celá desetiletí se o to pokoušeli i jiní odborníci. Výzkum však prokázal jediné; skáloskokan elgonský není k nalezení. Zdá se tedy, že tento druh, dle IUCN stále klasifikovaný jako kriticky ohrožený, skutečně vyhynul. Proč, to je záhadou. Prostředí, ve kterém žil, je v relativně dobrém stavu, i když bylo částečně ovlivněno odlesňováním a těžbou dřevěného uhlí. Mount Elgon National Park, chráněné území vyhlášené v Keni roku 1968 a v Ugandě roku 1992, nicméně pokrývá 1279 kilometrů čtverečních horských lesů, mokřin a rašelinišť, a je útočištěm mnoha živočichů, v jiných částech východní Afriky ohrožených. Jakožto endemit hory Elgon tedy skáloskokan nepřišel o velkou část svého přirozené prostředí. Pokud opravdu vyhynul, pak za to zřejmě mohla chytridiomykóza.
Infekční onemocnění přenášené nehyfální zoosporickou houbou, v epizootické formě objevené v roce 1993 v australském Queenslandu, zasáhlo v posledních desetiletích 30 % všech druhů obojživelníků na Zemi. Některé populace chytridiomykóza úplně vymýtila. Zda byl skáloskokan elgonský jedním z oněch druhů, jež nemoc vyhubila celá desetiletí předtím, než se jejím výzkumem začali odborníci zabývat, to není jisté. Avšak žádná jiná možnost se nejeví býti pravděpodobnou. Poněkud frustrujícím faktem však zůstává, že i dnes je stav ohrožení mnoha druhů obojživelníků ve východní Africe, včetně 80 až 100 druhů žijících na území Ugandy, téměř neznámý. Výzkumu žab se v Ugandě mnoho lidí nevěnuje, a některé druhy, jež jsou dle IUCN klasifikovány jako málo dotčené, by měly být podle nové generace vědců, v současné době se jejich stavy zabývajících, překlasifikovány na zranitelné či dokonce ohrožené. Mokřady v zemi jsou nadále vysušovány, ustupují zemědělské krajině. Takové změny prostředí se samozřejmě na počtech jednotlivých druhů obojživelníků projevují negativně.
Skáloskokan elgonský byl malou žabkou, dorůstající délky 3,1 centimetru. Měl poměrně širokou hlavičku a výrazné tympanum (vnější orgán umožňující sluch). Jeho zbarvení bylo černé až šedé, ačkoliv špičky jednotlivých prstů byly zbarveny bíle. Pokud opravdu vyhynul okolo roku 1962, pak nebyl světu vědy znám ani třicet let! To zebra kvaga, jeden z nejznámějších a nejvýraznějších živočichů vyhubených člověkem, vyhynula 98 let po zhotovení vědeckého popisu. Je nicméně pravdou, že takový koroun bezzubý byl světu vědy znám jen po nějakých 27 let, než nadobro vymizel.
Bylo by skvělé, kdyby jednoho dne herpetologové nalezli živoucího jedince skáloskokana elgonského. Pro tento druh by to znamenalo naději, byl by to důkaz, že tato malá tmavá žabka unikla zkáze, kterou lidský druh šíří. V této době se však zdá, že jde již o druh skutečně vymizelý...
Barevná fotografie skáloskokana elgonského (Arthroleptides dutoiti), pořízená zhruba v polovině minulého století
Za námět a informace pro tento článek vděčím webu Mongabay.
Žádné komentáře:
Okomentovat