Chuť je jedním ze základních smyslů živočichů. Chuťové receptory jak u nás, tak u mnoha dalších obratlovců, vnímají celkem pět chutí: sladkou, slanou, hořkou, kyselou a umami (bílkovinnou). Chemické látky obsažené v potravě se rozpouští ve slinách, načež je živočichovi umožněno vnímat jejich chuť. To jsou fakta, která zná každý. Ovšem ve zvířecí říši se vyskytují některé pozoruhodné příklady ztráty chuti v závislosti na podmínkách prostředí, jež daný živočich obývá.
Ptáci mají na jazyku okolo 50 až 500 chuťových pohárků, což je podstatně méně, než u nás lidí. My jich totiž máme devět až deset tisíc! I tak mají poměrně dosti vyvinutý chuťový smysl, a většina z nich při přijímání potravy, ať už je tvořena nektarem, semeny, hmyzem nebo masem obratlovců, vnímá její chuť. Pravdou nicméně je, že většina ptáků nevnímá chuť sladkou, tedy s výjimkou kolibříků, jejichž potravou je tedy nektar. Avšak chemické receptory v chuťových pohárcích nemohou u živočichů fungovat v extrémně chladném prostředí, a existuje jedna skupina ptáků, která tak přišla nejen o vnímání chuti sladké, ale i kyselé a umami. Těmito ptáky, kteří za celý svůj život poznají jen chuť slanou a hořkou, jsou tučňáci (řád Sphenisciformes). A abychom byli přesnější, nejsou to všichni tučňáci, neboť mnohé druhy žijí v prostředí relativně teplém, od jihoafrického pobřeží až po Galapágy, kterými prochází rovník. Řeč je o antarktických tučňácích, o druzích, jež žijí v mrazivém prostředí nejstudenějšího kontinentu naší planety.
Charakteristickým znakem mořských ptáků je nesmírně hrubý jazyk, pokrytý velkým množstvím malých, silných papil. Tučňáci nejsou výjimkou. Loví ryby pod vodou, a když nějakou chytnou, spolknou jí, a hned nato se většinou vrhnou na další. Nemají tedy čas, na rozdíl od dravců nebo sov, aby si kořist přenesli na vyvýšené místečko a tam ji zobákem a drápy rozcupovali. Papily na jazyku tučňáků kořist zajistí uvnitř zobáku, a pták ji následně spolkne. A právě tady dochází k něčemu vskutku podivuhodnému.
Jak již bylo zmíněno, v chladném prostředí antarktických vod, a stejně tak na souši v těchto mrazivých podmínkách nedokáží chuťové receptory tučňáků rozpoznat tři z pěti základních chutí. Dalo by se říci, že tučňáci tyto chutě k přežití ani nepotřebují. Ovšem ryby, kterými se živí, mají chuťové receptory ve dvou výrazných vnějších částech těla; na vnější straně žaber a na postranní čáře, důležitém smyslovém orgánu, vyplněném modifikovanými epitelovými buňkami. Rybí maso má chuť umami, tu však tučňáci nedokáží rozpoznat, tudíž ryba pro ně nemá žádnou chuť. Vskutku děsivým faktem však je, že ryba cítí částmi povrchu svého těla chuť tučňákova jazyku, ústního otvoru, hltanu a jícnu. Žábry a postranní čára ryb totiž schopnost rozpoznat všechny chuti v chladných antarktických vodách neztrácejí.
Tento objev učinili čínští vědci, vedení profesorem Jianzhi Zhangem, v roce 2015, když se zabývali dekódováním tučňáčího genomu, a přišli na to, že některé geny umožnující rozpoznání chutí těmto ptákům chybí. Výsledky studie publikovali v žurnále Current Biology. Nicméně antarktičtí zástupci tohoto řádu nelétavých ptáků, jehož první zástupci se ve fosilním záznamu objevují v paleocénu, před 62 miliony let, nejsou jedinými obratlovci, kteří pro život v mrazivých podmínkách přišli o schopnost rozpoznání chutí sladké, kyselé a umami. Podobně jsou na tom i kytovci žijící ve vodách za oběma polárními kruhy. A ačkoliv se toho ví velmi málo o chuťovém smyslu tuleňů, je velice pravděpodobné, že toto pravidlo platí i pro ně.
Pro nás by ztráta těchto chutí mohla znamenat problém, pro savce a ptáky žijící po většinu roku ve velkých mrazech to však problém rozhodně nepředstavuje. Aby přežili, spoléhají se na ostatní smysly. Tučňáci skvěle slyší, vždyť dospělci dokáží v tisícihlavých koloniích lokalizovat svá mláďata jen podle jejich jedinečných hlasů. Čich mají také velmi dobrý, hledají s jeho pomocí potravu. A výtečně vidí jak na souši, tak pod vodou. Mají binokulární a zároveň též barevné vidění. Fakt, že chuťový smysl je u nich poněkud potlačený, nemá na jejich životy žádný vliv, a alespoň nejsou vybíraví.
Tučňák kroužkový (Pygoscelis adeliae) ukazuje jazyk s výraznými papilami
Tučňák oslí (Pygoscelis papua)
Za námět na tento článek vděčím dnešnímu živému vysílání Chrise Packhama a Megan McCubbin na Chrisově YouTube kanálu. Za doplňující informace pro tento článek pak vděčím tomuto článku na webu BBC News.
Žádné komentáře:
Okomentovat