Slavné expedice: Výpravy do Gladysvale Cave

SLAVNÉ EXPEDICE

VÝPRAVY DO GLADYSVALE CAVE

Někdy se jí říká "kolébka lidstva" (anglicky "Cradle of Humankind"). Gladysvale Cave, jeskyně nacházející se přibližně 45 kilometrů na sever až severozápad od jihoafrického hlavního města Johannesburgu, je bohatým nalezištěm pozůstatků předchůdců lidského rodu. Proslula zvláště díky objevům ostatků našeho pravěkého bratránka druhu Australopithecus africanus. Během 20. století ji navštívila řada předních světových odborníků na hominidy; někteří byli na svých výpravách a vykopávkách úspěšní, jiní se odtamtud vrátili s prázdnýma rukama - ale pravdou zůstává, že Gladysvale Cave skutečně odhalila mnohé o prehistorii našich předků, a rozšířila naše znalosti o těchto zdánlivě divokých "opolidech".

Gladysvale Cave je tvořena brekcií, tedy sedimentární horninou, jež vzniká suchozemským či případně ledovcovým způsobem. Od 30. let 20. století, kdy byla poprvé navštívena vědeckými odborníky, vynesla na světlo světa mnoho fosilních pozůstatků pozdně třetihorních a raně čtvrtohorních savců. Kromě již zvýšených hominidů, převážně australopitéků, to byly i fosilie antilop, obrovských zeber, různých druhů opic a také vyhynulých psovitých šelem, velmi se podobajících vlkům. Mimoto byla v Gladysvale nalezena i acheluleénská ruční sekera stará 1 milion let, pravděpodobně vyrobená buď lidmi druhu Homo habilis nebo jejich současníky jiného druhu... Gladysvale Cave nese název po dívce jménem Gladys z rodiny Nortonů, která žila v blízkosti naleziště...

Prvním paleontologem, který Gladysvale Cave navštívil s výzkumnými účely, byl Robert Broom. Stalo se tak v polovině 30. let minulého století. Tehdy mu jeho kolega, lepidopterista z Muzea v Transvaalu, doporučil, aby se do Gladysvale vydal a zkusil tam štěstí při hledání zkamenělin. Onen lepidopterista totiž nalezl na určeném území spodní čelist hominida, neměl však prostředky k její exktrakci z horniny, a tak ji jen tak nechal "viset ve stěně jeskyně". Jenže když Broom, uznávaný jihoafrický paleontolog a doktor skotského původu, dorazil do Gladysvale, čelist už byla pryč. Někdo si pro ní přišel a vydobil ji z horniny sám. Kdo ví, kde tato zkamenělina skončila... Zhruba pět kilometrů na jihovýchod od Gladysvale se nachází ještě větší jeskyně, proslulá svými paleoantropologickými nálezy, a to sice Sterkfontein. Naděje, že by Broom mohl nalézt ostatky předchůdců člověka právě tam, jej nakonec odlákala z Gladysvale, a nikdy se tam již nevrátil. Zbytek své kariéry pak zasvětil studiu parantropů a australopitéků z lokalit Swartkrans a Kromdraai. Ale Gladysvale neměla být zapomenuta...

Psal se rok 1946, když tehdejší pětadvacetiletý student a později uznávaný jihoafrický paleoantropolog Phillip V. Tobias vedl další expedici do Gladysvale Cave. Zaznamenala úspěch; jeho tým nalezl v jeskyni fosilní ostatky vyhynulého druhu paviána. Bohužel to nebylo zrovna to, v co členové expedice doufali. Tobias později v životě zaznamenal mnohem větší úspěchy, a to nejen v rámci oboru paleoantropologie, ale také v rámci aktivismu proti apartheidu.

Rok 1948 zaznamenal nechvalně proslulou a neúspěšnou výpravu, které se říkalo Campova-Peabodyho expedice. Bylo to poprvé, co se kdy do Gladysvale vydali Američané. Zvláště Frank Peabody se po několik týdnů snažil nalézt pozůstatky hominidů, avšak nepodařilo se mu to. Od té doby neměl o Gladysvale Cave nikdo velký zájem... Změnilo se to až na začátku 90. let...

Na obrázku vidíte Lee Bergera, americko-jihoafrického paleoantropologa z National Geographic, který společně s Andre Keserem, pretorijským expertem na paleontologii a geologii, naleziště znovuotevřel vědeckému světu v roce 1991. Oba muži věřili, že Gladysvale Cave přece jen skrývá nějaká ta tajemství, a díky svému neutuchajícímu zapálení překonali nesnáze svých vědeckých předchůdců, zde neúspěšných. Během vykopávek nalezli dva zuby australopitéka druhu A. africanus, popsaného Dartem v roce 1925. Jak se ukázalo, tito štíhlí opolidé s lebeční kapacitou okolo 490 kubických centimetrů, byli na území tohoto naleziště před přibližně 2,5 milionu let poměrně hojní. Dva zuby se nemusí zdát něčím velkým, ale šlo o první objev hominida na území Jihoafrické republiky od roku 1948 (právě tehdy Broom nalezl parantropa ve Swartkrans).

Později se Gladysvale stala jedním z prvních jihoafrických nalezišť fosilií, jež byla zmapována ve 3D. Za tento počin můžeme vděčit Peteru Schmidovi z Univerzity v Curychu.

Gladysvale byla domovem i našich lidských předchůdců z rodu Homo; před několika lety tam byly nalezeny lidské kosti datující se do doby před 257 000 lety. Zároveň byl v jeskyni objeven i hyení trus, opět starý 257 000 let, který obsahoval zachovalé lidské vlasy a chlupy. Obrovské jihoafrické hyeny tedy buďto lovily lidi, nebo požíraly jejich mrtvoly.

V Gladysvale se od doby Keyserovy a Bergerovy expedice nalezly i kosti parantropů. Právě zde nalezené pozůstatky těchto hominidů konečně jasně dokázaly, že samci a samice parantropů se od sebe velikostně lišili více, než se dříve předpokládalo (alespoň tak to řekl Colin Menster z Univerzity v Johannesburgu). Nyní si díky objevům, jež byly v Gladysvale zvláště v posledních desetiletích učiněny, dokážeme představit, jak Jižní Afrika vypadala v době před 2,5 až asi 250 000 let. Australopitékové, parantropové, pak lidé... A po jejich bocích žili obrovité hyeny, které je mohly, ale také nemusely lovit. A první lidé obývající onu část naší planety zase s pomocí primitivních nástrojů lovili obrovské zebry.

Existují i slavnější a větší naleziště pravěkých lidí a jejich předků v Jihoafrické republice. Přesto je Gladysvale Cave nalezištěm velmi důležitým. A kdyby nic jiného, dokázalo, že
i po letech neúspěchů může člověk najít to, co hledá. Celá desetiletí snili ti, kteří se do jeskyně a jejího okolí vydali, o objevení pozůstatků hominidů. Nakonec to byli jiní, kdo je odkryli. To ale vůbec nevadí. Nebýt Brooma nebo Campa a Peabodyho, možná by si Berger a Keyser této lokace ani nevšimli. A my bychom byli ochuzeni o všechny ty poznatky, která díky nim a ostatním, kteří přišli po nich, tato jeskyně přinesla...

Správce dinosauřího parku - Záhada portálů vyřešena

Po celou dobu, co nám Dan posílal své zápisky z Dinosauřího ostrova, museli jsme se ptát: Proč se na Isle of Die vyskytuje tolik pravěkých živočichů z různých období? Jak se všichni dostali na jeden ostrov v Pacifiku, a nezměněni tak přežili do jednadvacátého století? Minulý týden se ukázalo, že v okolí ostrova se nachází několik neviditelných průchodů do jiných světů... Ale co přesně to znamená? Bude již největší tajemství Isle of Die odhaleno?

Záhada portálů vyřešena

V pondělí přiletěl na Tedův ostrov proslulý americký vědec Daniel Gavin, zkušený fyzik a geolog. Nemohl se dočkat objasnit dost možná největší tajemství naší planety... Spolu s Oliverem, Timem, mnou a Charlesem nasedl na člun, a my ho odvezli přesně na místo, kde se minulý týden dočasně ztratila Jasonova loď. Obloha byla čistá, žádné mraky, moře bylo klidné... A ve vteřině se to všechno změnilo. Vpluli jsme do mlhy, která se zničehonic vyrýsovala všude kolem nás. Bylo nám jasné, že jsme tak pronikli do úplně jiného světa... Slyšeli jsme krákání ptakoještěrů, jeden dokonce proletěl přímo nad námi. V parku už od roku 2013 chováme Rhamphorhyncha; poznat ho i v mlze mi nedělalo problém. Oliver si myslel, že jsme neviditelným portálem, jakousi trhlinou v čase, propluli na pobřeží Anglie před 150 miliony let. Pro jistotu jsme zastavili člun. Nechtěli jsme se příliš vzdálit od místa, přes které jsme se tam dostali. A všude kolem nás byla jen mlha a ptakoještěři. Daniel vytáhl kompas. Nefungoval. Přesněji řečeno, ručička sebou házela ze strany na stranu. GPS systém totálně selhal. Zdálo se, že jsme opravdu nebyli nikde na Zemi v roce 2019... Daniel přemýšlel, čím je to způsobeno. Seděl na kraji člunu a nadšeně hleděl do šedavých vod jurského moře. Jeho přemýšlení však nemělo dlouhého trvání. Náhle jsem se ve člunu nečekaně postavil, abych se protáhl. Oliver na mě řval, ať si sednu, že to prý není bezpečné. Ale já si ho nevšímal, a nahlas zíval, a protahoval si ruce a nohy, stál chvíli jako čáp, pak jsem začal trochu tancovat, pak mě napadlo dát si do uší sluchátka, abych Olivera opravdu neslyšel, tak jsem to udělal, a pustil jsem si nějaký dobrý nový rap song (nikdy jsem tento styl neposlouchal, ale pořád je to lepší, než Oliverovo "Sedni si, ty pitomo jeden!"). A pak se to stalo. Do hlavy mi narazil další Rhamphorhynchus. Ani jsem si toho nevšiml, a pokračoval v tanci. "Tada, tada, ta ta dada, tada, da..." řval jsem údajně velmi nahlas, zatímco ptakoještěr... proletěl mou hlavou. Ano, bylo to tak. Nic jsem necítil. Žádný náraz, prostě nic. A zvíře se bez jediného zařvání ztratilo v mlze. V tu chvíli ke mě Oliver přiskočil a vytrhl mi sluchátka z uší. "Co blbneš, šišoune?!" vyhrkl jsem naň pln hněvu. "Padáme odsud! Je to past!" odpověděl ještě horším řevem můj přírodovědný přítel. Nahodil motor člunu, a přes Danielovy protesty nás odtamtud dostal. Jakmile jsme se ocitli na průzračné pacifické vodě s čistým nebem nad hlavami, nastala ve člunu hádka. "Chtěl jsem to tam prozkoumat! Zjistit, jak je možné, že jsme cestovali časem!" křičel Daniel. "Souhlasím! Chci zjistit, jaká senzace se to v okolí Tedova ostrova a Isle of Die nachází!" přidal se k němu Charles. "Vy nemožní grázlové!" řval do toho Tim. "Copak jste neviděli, že Rhamphorhynchus proletěl tomu popletovi hlavou, zatímco si tak falešně zpíval?!" vykřikl Oliver. Tak to jsem se ale fakt urazil! Já že falešně zpívám? Práskl jsem zatnutou pěstí o okraj člunu, abych všem ukázal své strašlivé naštvání; strašlivý berzerk, který ve mne Oliver svými neváženými slovy probudil. Ale místo toho jsem se v loďce svalil; byla to ohromná bolest, měl jsem pocit, že jsem si zlomil všechny prsty naráz. Nikdo si mě nevšímal. Mí kolegové na sebe hekali, že jim člověk ani nemohl rozumět. Když už jsem skoro natahoval, rozhodl jsem se loďku opustit, aby mne neviděli brečet. Skočil jsem šipku do vody, načež jsem se z ní vynořil a něco nesrozumitelného zařval. "Co je zas?!" vykřikl Oliver, jako by to byl můj táta. Držel jsem v ruce malou kostičku, ze které vycházel tenký, avšak rozšiřující se paprsek. "Záhada portálů vyřešena!" řekl jsem nadšeně, a zapomněl na bolest v prstech...

Někdo si z nás nejen střílel, ale chtěl nás i oklamat! Někdo vyvinul technologii, která se rovná té Mysteriově (mám rád pop culture references). Vody v okolí Tedova ostrova byly doslova posety podobnými krychličkami, plovoucími těsně pod vodním povrchem. Jak se tam udržely? Co já vím, nějakými zvláštními vrtulkami? Vytvářely však trojrozměrné, nebo co já vím, možná i čtyřrozměrné, možná i dvaapadesátirozměrné či stotisícpadesátjednarozměrné iluze. V době, kdy Scrappeři zaútočili na pobřeží našeho ostrova - už je to pár týdnů - vyhodili do oceánu řadu těchhle krychliček, a díky nim pak zmizeli. Díky nim jsme je nikdy nenalezli! Projeli za pár z těch krychliček, a zneviditelněli se - ne doopravdy, protože je prostě jen kryl "jiný obraz". Ech... můj nevědecký jazyk to zkrátka nedokáže dobře popsat. Ale chápete to, ne? Žádné portály, jen iluze! Takže záhada Isle of Die není vyřešena... To naštve. Tyto iluzionistické triky na úrovni však Scrapperům umožnily skrývat se před zákonem. A kdo ví, co teď dělají! Možná zase loví dinosaury na Isle of Die, a my o tom ani nevíme! Ale Oliver má v plánu si je pěkně podat! Najde je, to nám všem slíbil... Dnes ráno mi poslal dárek. Velice mi děkuje za to, že jsem tak důmyslně vyřešil celou záhadu portálů. Otevřel jsem dárek, a co tam nebylo! Vaječný koláč! Podivné, nikdy jsem nic takového nejedl. Když jsem do toho rýpl prstem, zůstal v tom. Jo, a já se pak třicet minut před snídaní snažil s pomocí nože svůj prst z té plastelíny, či co to bylo, vytrhnout. K výběhu Troodonů jsem přiběhl až moc pozdě, a s neklidem jsem zjistil, že už velmi hladověli. Jak jsem jim tak házel fláky masa, kvíkali na mě, jako kdybych měl být jejich příští obětí. Představte si, že by se nějak dostali z toho výběhu... Hladoví, nenažraní, zabili by mě! To Ti nedaruju, Olivere! Každopádně on a Tim jsou zpátky na Isle of Die. Včera večer prý z tábora odehnali šavlozubou kočku, jež jej navštívila nedorozuměním, a dnes chtějí začít pátrat po lidských stopách. Oliver je přesvědčen, že naši nepřátelé na ostrově skutečně jsou... Uvidíme, co z toho bude!

Danova pošta: Doufám, že jsem se v tomto pátečníku trochu moc nerozjel, ale víte, prostě jsem se snažil co nejvěrněji a nejrealističtěji popsat vše, co se nám přihodilo. Bylo to opravdu bláznivé... Ale můj pátečník snad ještě bude pokračovat - aspoň doufám, protože jsem editorovi zaplatit sto babek, což je dle mého ještě pořád dost prachů - a já budu ve svých bláznivých vypravováních pokračovat...

Neboj Dane, Správce tu bude jistě ještě příští týden! A děkuju za peníze, ale sto dolarů není moc... Vyřešíme to soukromě přes e-mail, ano? Ozvi se mi. Ehm... Tohle ignorujte. Prostě další Správce dinosauřího parku zase za týden!

Evropští lacertidi: Řecko

Další část projektu Evropští lacertidi přichází po více než měsíci... Pokud Vám tento projekt v průběhu srpna chyběl, pak se moc omlouvám. V tomto měsíci jsem se věnoval spíše pravěkým živočichům (projekty Vyhynulí tvorové z Karibiku, Ztracená fauna Nového Zélandu a Velké kočky z pravěku), a napsání třetího dílu Evropských lacertidů jsem tak trochu (byť nechtěně) odsouval... Tak, už stačilo povídání o tom, proč je tu třetí část tak pozdě... Pojďme se seznámit s některými vybranými řeckými lacertidy!

Lacertidae - ještěrkovití. Čeleď šupinatých plazů (Squamata), která zahrnuje přes 300 druhů zařazených do 39 rodů. Vyskytují se pouze ve Starém světě; v Asii, Africe a Evropě. Mnozí z nich žijí na zemi, jen pár jich žije na stromech. Živí se většinou hmyzem. Jsou malí; většina druhů měří méně než 9 centimetrů, ale nalezneme mezi nimi i skutečné obry, takřka půl metru dlouhé. Snad ti nejmenší lacertidi i ti největší žijí právě na evropském světadílu. Jaká tajemství tito "obyčejní" plazi, jež existují už od období oligocénu, skrývají?

ŘECKO

Řecko je zemí, která se může pyšnit mnoha zajímavými plazy. Na jeho území se můžeme setkat s vůbec největším evropskou zmijí, jeho ostrovy obývá jediný hroznýšovitý had, jehož areál rozšíření zasahuje do Evropy, a žije v něm také celá řada pozoruhodných lacertidů. Poněvadž je jich opravdu hodně, nebudou v tomto článku uvedeni všichni...

JEŠTĚRKA BALKÁNSKÁ

(Lacerta trilineata)

Tento druh obývá zvláště typické středomořské křoviny, písečné pláže, zemědělskou krajinu i zahrady. Jde o druhý největší evropský druh ještěrky, dosahuje délky 50 až 60 centimetrů. Její hlava je mohutná, ostatně asi jako zbytek těla. Většinou je zářivě zeleně zbarvená, ale setkáme se i s nahnědlými jedinci s výraznými nazelenalými pruhy na bocích. Loví velký hmyz, pavoukovce, z obratlovců třeba jiné ještěrky, možná i drobné savce. Kde najdeme jednu, tam obvykle nebudou další; vyskytuje se poněkud samotářsky. Rozmnožuje se v červnu, kdy samičky kladou asi 15 vajec. Dosti se podobá ještěrce zelené, se kterou se setkáme i na území ČR, ale od ní ji snadno můžeme odlišit přítomností žlutého hrdla. Podle IUCN se jedná o málo dotčený druh, je nicméně pravdou, že jí do budoucna hrozí nebezpečí v podobě ztrátě přirozeného prostředí, které už obývá. Naštěstí je značně adaptabilní (viz výčet některých míst, která obývá, výše), což je výhodou... Na Krétě je některými neznalci považována za jedovatou, což však není pravda - stejně jako ostatní lacertidi, není vybavena jedovými žlázami.

JEŠTĚRKA KRÉTSKÁ

(Podarcis cretensis)

Na rozdíl od výše uvedeného druhu, tato ještěrka je klasifikována jako ohrožená. Může za to ztráta přirozeného prostředí. To se na Krétě mění i z důvodu rostoucího cestovního ruchu. A to vede k pomalému mizení křovinatých oblastí, na nichž je její život závislý. Ještěrka krétská je druhem endemicky se vyskytujícím na Krétě, nesetkáme se s ní nikde jinde na světě. Je to drobný druh, většinou nazelenalý nebo nahnědlý, s bílými proužky a černými tečkami po celých zádech a bocích. Byla popsána rakouským zoologem Ottem von Wettsteinem v roce 1952. Do roku 2008 však byla považována za poddruh ještěrky Erhardovy, což nakonec vyvrátila genetická analýza; zcela jistě je to samostatný druh.

JEŠTĚRKA ERHARDOVA

(Podarcis erhardii)

Druh značně rozšířený po celé jihovýchodní Evropě; kromě Řecka se s ním lze setkat i v Bulharsku nebo v Albánii. V angličtině se mu říká "Aegean wall lizard", a je pravdou, že se nevyskytuje jinde, než v oblasti Egejského moře a jeho okolí. Druhový název ctí doktora D. Erharda, německého přírodovědce, který v roce 1858 zpracoval publikaci Fauna Kyklád (Fauna der Cycladen). I s ocasem měří ještěrka Erhardova asi 14 centimetrů (tělíčko od špičky hlavy po kloaku 7 centimetrů, ocas je tedy tolik dlouhý, co tělo), a její zbarvení se značně liší v různých regionech jejího výskytu. Samci však obvykle bývají šedí či zelení, samice jsou více vzorované; na zádech mají většinou dva bílé a dva černé proužky. Vajíčka kladou na konci léta. Malá ještěrčata se líhnou už v září, a po vylíhnutí měří pouze 3 centimetry. Dospělci loví hmyz...

JEŠTĚRKA PELOPONÉSKÁ

(Podarcis peloponnesiacus)

Druh popsaný Bironem a Borym v roce 1833, vyskytující se jen a pouze na Peloponésu. Opět obývá křovinaté oblasti, zemědělskou krajinu, a setkáme se s ním i v zahradách, a od špičky hlavy po kloaku měří v průměru 8,3 centimetru. Ještěrku peloponéskou zajímá opět hlavně hmyz, pavoukovci a další členovci. Při hledání kořisti hbitě šplhá po kamenech, na kterých se i sluní. Samičky kladou snůšku o šesti vejcích, po šesti týdnech se z nich líhnou mláďata dlouhá 3,5 centimetru. V období rozmnožování jsou samci teritoriální, a vůči sobě projevují agresi. Někdy se při soubojích o samičky či teritorium zuřivě koušou... Většina druhů s omezeným areálem rozšíření patří mezi ohrožené, ale ještěrka peloponéská tvoří výjimku. Přestože se jako druh vyskytuje jen asi na 2000 čtverečních kilometrech, je na Peloponésu poměrně hojná, a proto ji IUCN klasifikuje jako málo dotčenou.

JEŠTĚRKA ŘECKÁ
(Hellenolacerta graeca)

Endemický druh, vyskytující se jen v Řecku, a pojmenovaný po Heleně, dceři nejvyššího boha Dia. Z vědeckého hlediska je ještěrka řecká tak odlišná, a to zvláště po genetické stránce, že opravdu patří do svého vlastního rodu, jenž je monotypický (tzn. zahrnuje pouze jediný, a to sice tento, druh). Obývá pouze Peloponés, a může se vyskytnout v nadmořské výšce až 1600 metrů nad mořem. Obvykle však obývá oblasti v nadmořské výšce od 300 do 700 metrů nad mořem. Většino
u je k nalezení v okolí vodních zdrojů; potůčků či řek. Jinak se vyskytuje převážně v křovinatých oblastech středomořského typu. Ještěrka řecká je velice rychlá, a chce-li ji člověk chytit, musí se pořádně vynasnažit. Obvykle utíká už když zahlédne potenciálního predátora ze vzdálenosti více než pěti metrů. Dobře šplhá i po stromech. Jejím největším nepřítelem jsou požáry. Také vysazování eukalyptů na Peloponésu ji zbavuje jejího přirozeného habitatu, a přestože je místy hojná, vyskytuje se jen na území o 20 000 čtverečních kilometrech (Peloponés má rozlohu více než 21 000 kilometrů čtverečních). Její areál rozšíření není tak omezený, jako u ještěrky peloponéské, ale na rozdíl od ní má velice specifické požadavky pro přirozené prostředí, a to je důvod, proč ji IUCN klasifikuje jako téměř ohroženou. Tento drobný, šestnácticentimetrový plaz, však rozhodně není v nebezpečí vyhynutí.

JEŠTĚRKA SKYROSSKÁ

(Podarcis gaigeae)

Žije jen na Skyrosu a přilehlých malých ostrůvcích. Mezi skyrosskými jedinci a jedinci z ostrůvků je však jeden velký rozdíl; a to sice ve velikosti. Zatímco na Skyrosu měří tato ještěrka okolo 16 centimetrů, na menších ostrůvcích může dorůst délky až 25 centimetrů. Říká se tomu ostrovní gigantismus; v tomto výjimečnějším případě je zkrátka druh z jednoho ostrova mnohem větší na ostrovech, které jsou menší. Jakožto druh, který se vyskytuje jen na území o 20 kilometrech čtverečních, je ještěrka skyrosská klasifikována jako zranitelná... Je poměrně variabilní; může být olivově zbarvená, zelená nebo nahnědlá. Krk jí zdobí několik černých skvrn. Žije v křovinách, mezi kameny a na kamenitých plážích.

V Řecku žije opravdu velké množství různých druhů lacertidů (já sám se před sedmi lety na Kosu setkal s klasickou ještěrkou zední, ale tu jsem už popsal v rámci dílu o ještěrkách ČR). Vypisování informací o všech by však zabralo až příliš mnoho místa, a také mého času... Vynechal-li jsem Váš oblíbený druh, který mj. obývá i Řecko, pak se moc omlouvám! Tento projekt však rozhodně bude pokračovat...

Coccosteus

Coccosteus byl placoderm (pancířnatý) z čeledi Coccosteidae, a byl popsán Millerem ex Agassizem v roce 1841. Tento drobný, ale robustně stavěný rybovitý obratlovec žil v období středního a pozdního devonu přinejmenším v mořích a oceánech severní polokoule; jeho fosilie se našly ve Skotsku a na několika lokacích v bývalém Sovětském svazu, a dále také v americkém Ohiu. Když se řekne pojem placoderm, většina lidí zajímajících se o pravěk si většinou představí gigantického Dunkleostea, dosahujícího délky alespoň 3,5 metrů, ale pravdou je, že většina pancířnatců nedosahovala příliš úctyhodných velikostí. Coccosteus měřil jen 40 centimetrů na délku, a to byla maximální velikost. Průměrně dorůstal délky okolo 20 centimetrů. Nejspíš šlo o částečně mrchožrouta, který se přiživoval na zbytcích živočichů při mořském dně. Zároveň ale také aktivně lovil; jeho tělo mělo hydrodynamický tvar, což z něj činilo rychlého plavce, a navíc byl vybaven nahoru ohnutým ocasem i stabilizační hřbetní ploutví, které mu při rychlém manévrování ve vodě též pomáhaly. A to nebylo všechno. Coccosteus měl delší čelisti než kupříkladu Groenlandaspis, mnohem menší, avšak jemu blízce příbuzný placoderm. S jejich pomoucí mohl rozštípnout v podstatě cokoliv, co se mu do nich vešlo... Hlavový a tělní štít měl spojeny vnějšími klouby. Podobné kloubní struktury spojovaly i jeho krční obratle s týlem lebky, a umožňovaly mu lépe pohybovat hlavou dopředu a tím pádem více rozevřít čelisti. Kloubní systém měl ještě jednu výhodu; jelikož mohl Coccosteus snadno pohybovat hlavou nahoru a dolů, proudilo do jeho žaber více vody; to zvýšilo množství kyslíku, který potřeboval k rychlému pohybu... Jsou známy čtyři druhy.

Popisek tohoto pancířnatce najdete v knize Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat.

Příště Drepanaspis!

Velké kočky z pravěku: Panthera blytheae

Úterý se tak trochu stalo dnem Velkých koček z pravěku, a v této nové tradici hodlám rozhodně pokračovat! Bez dalšího oddalování je tu tedy další, již čtvrtá část tohoto projektu. Chcete-li se dozvědět něco o vyhynulé kočce druhu Panthera blytheae, pak se okamžitě pusťte do čtení!

Vědecký název: Panthera blytheae,

obecný název: není,

vyhynutí: Pliocén, před zhruba 5 až 4 miliony let.

V roce 2010 nalezl Jack Tseng spolu se svým týmem z Amerického přírodovědného muzea fosilizované kosti vyhynulé velké kočky v pánvi Zanda na Tibetské náhorní plošině, na hranicích Pákistánu a Číny. Popsal jej o tři roky později, v roce 2013, jako druh Panthera blytheae, a jak se ukázalo, šlo o jednu z nejmenších z velkých koček. Tento predátor byl údajně zhruba stejně velký jako dnešní levhart obláčkový, který ovšem není jednou z velkých koček rodu Panthera, ale tvoří vlastní rod Neofelis. Z hlediska velikosti to znamená, že P. blytheae byl o 10 % menší než levhart sněžný, pravděpodobně jediný současný kočkovitý obyvatel Tibetské náhorní plošiny (i když již léta se ví, že v bhútánském Himálaji žijí také tygři). Tato kočka byla zároveň levhartu sněžnému blízce příbuzná; není pochyb, že s ním měla společného předka. Bohužel jediné, co se ze zvířete dosud našlo, je zachovalá lebka, kterou právě v roce 2010 nalezl Tseng. I tak je to ale důležitý objev. P. blytheae je zřejmě nejstarším známým zástupcem rodu Panthera - žil před přibližně 5 až 4 miliony let, tedy během pliocénní epochy - a dokazuje, že velké kočky jako takové zřejmě pocházejí z Asie.

Nejstarší předtím nalezené pozůstatky rodu Panthera pocházely z Afriky, konkrétně z Tanzanie, a datovaly se do období před 3,6 milionu let. P. blyethae jasně dokazuje, že velké kočky však z Afriky nepocházejí. Dnes se odborníci domnívají, že místem jejich zrodu byla spíše severní Asie, a že předkové P. blyethae pocházeli odněkud ze Sibiře. Je pravděpodobné, že pantherinini se od felinů odtrhli někdy před 16,4 miliony let, a nejstarší "velká kočka" tedy ještě stále čeká na své objevení, respektive tedy její fosilie... P. blyethae byl jistě agilní, aktivní predátor. Lovil předky kamzíků a další kopytníky. Podobně jako levhart sněžný, i on byl samotář. Zvířata se spolu setkávala jen velmi zřídka, a zřejmě se jinak vzájemně vyhýbala...

Obrázky z:

http://www.sci-news.com/paleontology/science-panthera-blytheae-fossil-tibet-01544.html

https://prehistoric-fauna.com/Panthera-blytheae

Snad se Vám tento článek líbil - pokud ano, nezapomeňte ohodnotit hvězdičkami, popřípadě napsat komentář! Tento projekt bude rozhodně pokračovat...

Problémy želv s plastem na Aldabře

Zatímco jsem dnes, během hezkého, slunného prázdninového dopoledne hlídal našeho pejska, zhlédl jsem na televizním kanálu Sky News reportáž o problémech, se kterými se musejí aldabranské želvy potýkat kvůli, řekněme, invazi plastu. Rozhodl jsem se o tomto tématu napsat článek, a tady je...

Aldabra - ostrov, který je součástí souostroví Seychely v Indickém oceánu. Jedná se o druhý největší korálový atol na světě - jeho rozloha činí 155,4 kilometrů čtverečních. V roce 2016 na něm trvale žilo 12 lidí a zhruba 100 000 želv obrovských (Aldabrachelys gigantea), jež IUCN klasifikuje jako zranitelný taxon. Předtím, než na ostrovy v Indickém oceánu dorazili evropští mořeplavci, žilo na nich více druhů gigantických suchozemských želv. Všechny byly ovšem vyhubeny do roku 1840, a příhodně nazývaná želva obrovská je tak poslední. Nedá se říci, že by jim v současnosti hrozilo nějaké velké nebezpečí vyhynutí. Aldabra je totiž součástí Světového dědictví UNESCO, a díky IUCN jde od roku 1981 o striktně chráněnou přírodní rezervaci. V současné době již zkrátka není možné, aby na ostrov přijelo několik hladových námořníků a vystřílelo značnou část populace těchto želv. I tak se ale v posledních letech stává Aldabra, skutečný ráj, donedávna téměř neporušený ostrov, dějištěm tragédie. Celým Indickým oceánem se totiž klikatí mořské proudy, mířící k Aldabře z pobřeží východní Afriky a jižní a jihovýchodní Asie, a ty přinášejí zkázu v podobě plastu. Plasty v oceánech jsou problémem, o kterém dnes slyšíme denně. Ale ne všechna místa jím byla postižena tolik, jako právě Aldabra. Na jejích plážích se ho nashromáždilo tak moc, že britští ochránci přírody založili Eden Project. Nyní, v srpnu 2019, se jeho členové, pocházející z Oxfordu, Cornwallu, ale samozřejmě také ze samotných Seychel, vydali na Aldabru "uklidit" její pobřeží. To, s čím se setkali, zděsilo nejen je, ale celý svět. Na jednom kusu pláže napočítali 50 000 plastových žabek. Je až zvláštní, kolik obuvi z plastu se nashromáždilo právě zde! Plastový odpad samozřejmě tvoří všelijaké PET lahve, víčka, obaly... Zkrátka vše, co patří do našich každodenních životů. Když se však taková masa odpadu nahromadí na pobřeží jedné z nejpřísněji chráněných rezervací v celém indickooceánském regionu, nutně to ovlivní její zvířecí obyvatele. Byť se to může zdát nepravděpodobné a zároveň neuvěřitelné, želvy obrovské si pletou plastové láhve a jejich víčka se svou převážně rostlinnou potravou. Dostat do sebe jen kousek plastu pro ně znamená jistou smrt...

Přestože je jejich tlama bezzubá, okraje jejich čelistí jsou velice ostré, a mají silný zkus - v případě, že by náhodou želva obrovská kousla člověka do prstu, bez problému by ho zlomila. To ale znamená, že "sežvýkat" plastová víčka jim nedělá problém. V posledních týdnech byly na Aldabře dokonce natočeny želvy, jak se pasou na rostlinách na pobřeží, a jen několik centimetrů od stonků těchto rostlin se povalují kusy plastových obalů. Je to jednoduše risk... Pláže Aldabry jsou ale také jedním z nejdůležitějších hnízdišť karet obrovských, snad nejproslulejších mořských želv, v celém Indickém oceánu. Tito prehistoricky vypadající mořští plazi musejí při plazení se přes pláž překonávat hromádky plastu, což jejich úkol, totiž naklást vejce, značně ztěžuje. Vždy záleží na tom, kolik plastu se v cestě dané želvy nachází. Jejich přední ploutve jsou dost silné, mohou s jejich pomocí odpad odhrnout na stranu, ale když je ho moc, želva může být zmatena, příliš se při přelézání odpadu vysílí anebo dokonce zraní. Stejnou cestu musí pak absolvovat po nakladení snůšky... Můžeme jen doufat, že členové Eden Project udělají pro pobřeží Aldabry vše, co můžou... Otázkou však je, zda při současné "plastové invazi" existuje na naší planetě ještě nějaké skutečně nedotčené, divoké místo? Když jí byla postižena i tak přísně střežená přírodní rezervace, jakou je tento korálový atol, jak horší může situace ještě být? Na druhou stranu je skvělé, že jsou tu lidé, kteří se tomuto problému postavili...

Březnovou reportáž o karetách a plastu na Aldabře můžete zhlédnout na stránkách Sky News. Nejde ale o mnohem delší a detailnější reportáž, kterou jsem viděl dnes dopoledne... Do komentářů můžete napsat, co si o této situaci myslíte...

Krajta zakrslá-Noční lovec z Bismarckova souostroví

Po jednadvaceti dnech je rozhodně na čase napsat další popis hada, konkrétněji tedy slíbené krajty zakrslé!

Latinský název: Bothrochilus boa,

Rozšíření: Bismarckovo souostroví (včetně Nové Británie a Nového Irska), Papua Nová Guinea,

Velikost: 0,9 až 1,8 metru.

Bothrochilus boa, nejedovatý škrtič z čeledi krajtovitých (Pythonidae), známý dříve pod vědeckým názvem Liasis boa - v češtině se mu říká krajta zakrslá, v angličtině "Bismarck ringed python". A to z dobrého důvodu; přestože má několik odlišných barevných forem, tou nejznámější je černě a oranžově pruhovaná verze s černou hlavou. Tito hadi si v podstatě ponechávají juvenilní zbarvení. Jiné krajty zakrslé, zdobené černými a oranžovými prstenci, v dospělosti zhnědnou. V každém případě jsou mláďata výraznější než dospělí jedinci... Krajta zakrslá je poněkud tajemným hadem, o kterém se toho až zase tak moc neví. Předpokládá se, že část života tráví v podzemních norách. Zastihneme-li ji venku, pak je to obvykle v noci. Jde o nokturnálního hada, tedy aktivního po setmění. Od většiny krajt se liší tím, že nečeká na svou kořist v záloze. Ba naopak; aktivně ji vyhledává. Tak se často dostává i do lidských obydlí, kde ovšem není vždy vítána (ostatně jako každý divoký had). Slídí po ještěrech, hadech a malých savcích, zvláště hlodavcích. Kromě tropických deštných pralesů a okolí lidských obydlí obývá samozřejmě také plantáže, a to právě z důvodu hojnosti hlodavců a hadů jich lovících, jež se na takových místech vyskytují. Údajně se také často skrývá v hromadách kokosových ořechů... Není to velký had, nejdelší naměřený jedinec měl snad "pouze" 183 centimetrů na délku, což je však výška člověka, tudíž nešlo o malého hada... Krajta zakrslá je vejcorodá. Samice snáší deset až dvanáct jemných, pergamenových vajec. Je známo, že některé samice se kolem nich obtočí a cukáním svalů je zahřívají po dobu dvou až tří měsíců, než se mláďata vylíhnou. Ukazuje se však, že ne každá krajtí matka z tohoto druhu tak činí. Některé prý vejce prostě nakladou a odplazí se pryč, aniž by o ně jevily další zájem... Rod Bothrochilus, do kterého krajta zakrslá patří, zahrnuje šest dalších druhů, včetně krajty Albertisovy, hada s retními šupinami, které zbarvením mohou připomínat klávesy klavíru.

Příště užovka pardálí!

Zážitky Jeffa Corwina - Gigantická anakonda

Gigantická anakonda. Jeff navštívil proslulé mokřady Llanos ve Venezuele, aby s pomocí odbornice na velké hady, Marie Munoz, nalezl obrovskou anakondu - přinejmenším nejtěžšího hada na světě. Zatímco tým pátrá po slavném obru přezdívaném "Monstra", vystraší je pohyb pod vodní vegetací. Zdá se, že je to kajman, a pěkně velký. Později se jim podaří v bahně nalézt samici anakondy dlouhou 4 metry a 56 centimetrů. Je to nový had, kterého Maria dosud neměla možnost studovat. Avšak odchytit ji rozhodně nebude jednoduché - budou potřebovat pomoc!

Klip z epizody "Venezuela - Operation Anaconda" ze 3. série Zážitků Jeffa Corwina (The Jeff Corwin Experience) z roku 2003.

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Caracara creightoni

Před devíti dny byly na internetu zveřejněny nově získané informace o dalším pozoruhodném karibském tvorovi, kterého již zavál písek času... A tak, podobně jako jsem v rámci projektu Ztracená fauna Nového Zélandu popsal nový, v roce 2019 objevený druh (konkrétně novozélandského megapapouška druhu Heracles inexpectatus), přináším teď článek s nově získanými poznatky o dravém ptáku z karibských ostrovů jako část tohoto projektu!

Jméno: Caracara creightoni,

Zařazení: Ptáci (Aves), řád sokoli (Falconiformes), čeleď sokolovití (Falconidae),

Vyhynutí: pozdní Pleistocén/Holocén,

Příbuzní? Existují.

Rodu Caracara se v češtině říká karančo. Dnes žijí na americkém kontinentu už jen dva druhy, je ale známo dalších pět vyhynulých druhů. Mnohé z nich žily na karibských ostrovech, a vyhynuly teprve na konci pleistocénní epochy, respektive na počátku Holocénu. Některé z těchto druhů dosahovaly značných velikostí, a kdyby žili dodnes, řadili by se rozhodně mezi větší dravé ptáky. Nemůžeme však tvrdit, že by se řadili přímo mezi dravce (řád Accipitriformes), neboť karanča patří mezi sokoly, a ti podle výzkumů z let 2006 a 2008 tvoří samostatný ptačí řád... Bahamské karančo (anglicky Bahaman caracara), vědecky Caracara creightoni, je vyhynulý druh, jehož fosilie byly nalezeny na Bahamách a také na Kubě. Z nalezených pozůstatků odborníci odvodili, že měřil na výšku 58 centimetrů. Byl tedy rozhodně vyšší než současný karančo chocholatý, dosahující výšky 40 centimetrů. Na Kubě se s ním můžeme setkat dodnes... Choval-li se C. creightoni podobně jako dnešní karanča, pak si zřejmě stavil hnízda ve výšce od 3 do 14 metrů nad zemí. Mohlo jít o rychlého lovce, ale karanča jsou nechvalně proslulá především jako mrchožrouti. Tento vyhynulý druh asi nebyl velkou výjimkou. Jeho kořistí se stávali menší i větší plazi, včetně leguánů a hadů, jiní ptáci, od pěvců třeba i po volavky, ale živil se také korýši, savci, obojživelníky, rybami či hmyzem, a samozřejmě si rád pochutnal i na mršinách mnohých z těchto tvorů. Karanča zkrátka nepohrdnou téměř ničím.

Když byl C. creightoni v roce 1959 popsán, bylo mu uděleno jméno Polyborus creightoni. Jak se ukázalo, mohlo jít o synonymum již dříve popsaného vyhynulého druhu Polyborus latebrosus, který byl vědeckému světu představen už v roce 1920. Aby se situace ještě zkomplikovala, obdržel rod Polyborus o něco později název Caracara. Stále jde však o stejný rod ptáků, o karanča... V roce 2019 dostali odborníci z Florida Museum of Natural History úžasnou příležitost zjistit něco více o původu karanča druhu C. creightoni. Posloužily jim k tomu skvěle zachovalé, nedávno odkryté kosti tohoto ptáka, pocházející z třicet metrů hluboké zatopené propasti Sawmill Sink Blue Hole na Bahamách. Zvláště skvěle zachovalý byl 2500 let starý femur, který poskytl 98,7 % ptákova mitochondriálního genomu. Jinak jednoduše, podařilo se najít takřka kompletní DNA prehistorického karanča. Tak se zjistilo, že C. creightoni byl velice blízce příbuzný oběma současným druhům karanča, karanču jižnímu a již zmíněnému karanču chocholatému. Tyto tři druhy měly společného předka, od něhož se jejich vývojová větev, řekněme, odtrhla, v době před 1,2 až 0,4 milionu let... Ukazuje se, že Caracara creightoni vyhynul později, než se dříve předpokládalo, tedy nikoliv na konci Pleistocénu, ale skutečně Holocénu (což ostatně stáří femuru potvrzuje), pouhý tisíc let předtím, než na karibské ostrovy dorazili lidé. Vyhynutí tohoto a dalších gigantických dravých ptáků karibské oblasti zřejmě způsobila změna klimatu a následně i habitatu; v době před 15 000 lety začala hladina moří vlivem tání ledovců na konci doby ledové stoupat. Části některých ostrovů byly zaplaveny, jiné ostrovy byly zaplaveny úplně. To způsobilo i úbytek velkých karibských živočichů, jež se stávali kořistí tohoto a dalších dravých ptáků. Tento proces trval tisíce a tisíce let, než byl zřejmě v době okolo 2500 nebo 2000 lety osud bahamského karanča zpečetěn...

Obrázky z:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Caracara_latebrosus.jpg

https://www.inaturalist.org/taxa/4712-Caracara

Doufám, že Vám tento článek přinesl nové informace, a že se Vám líbil... Pokud ano, budu rád za komentář nebo za hodnocení hvězdičkami...

Lovec krokodýlů - Noční safari na Madagaskaru

Noční safari na Madagaskaru. Steve se vydává prozkoumat jeden z posledních relativně neporušených kusů madagaskarského trnitého suchého lesa po setmění. Setká se zde se svým vůbec prvním ježkem, s krásnou pavoučicí, která by ho nejradši pokousala, s obrovskou jedovatou stonohou Scolopendrou, spícím chameleonem druhu Furcifer verrucosus a nakonec i se středně velkým lemurem z rodu Lepilemus. Je to skutečně úžasný zážitek!

Klip z epizody "Last Primates of Madagascar" ze seriálu Lovec krokodýlů se Stevem a Terri Irwinovými (The Crocodile Hunter with Steve and Terri Irwin) z roku 2001.

Správce dinosauřího parku - Portály

Něco Vám řeknu, milí přátelé... Tohle bude část Správce dinosauřího parku jako žádná jiná předtím! A možná, že se plně zasadí o změnu všeho, co dosud v tomto příběhu platilo... Nebudu Vás již dále napínat - Dan Jameson pro Vás má k přečtení další ze svých zápisků!

Portály

Oliver a Tim se konečně vrátili. První jmenovaný teď zastupuje v hlavní budově ředitele parku Charlese, a věnuje se vyřizování všelijakých věcí. Hned ve středu se musel potýkat s prvním velkým problémem tohoto týdne - s problémem, který, jak se ukázalo, je mnohem větší, než by si člověk zprvu přiznal. Loď, která měla na Tedův ostrov dopravit několik tun čerstvého vepřového, se ztratila. Kapitán Jason volal Oliverovi, že pouhých pětadvacet kilometrů na východ od Tedova ostrova jeho loď "vplula do mlhy" a ztratila se v ní. Od té doby měla posádka pocit, že loď se nepohybuje. Zdálo se jim, že zamrzli uprostřed tropického oceánu na jednom místě, nemohli se otočit, nemohli prostě nikam. Oliver zavolal Timovi, právě se věnujícímu krmení Abrictosaura, a mě, zrovna se věnujícímu snídani s Dinem. Jedli jsme tři týdny starý salát, už jsem se těšil, až do něj zabodnu vidličku, když tu náhle jsem byl vyrušen, a musel jsem do akce. Mladý Leptoceratops si aspoň dal do nosu. Spolu s Oliverem a Timem jsem pak v malém letadle zamířil na východ od ostrova. Žádná mlha tu nebyla! Kontaktovali jsme kapitána, který s námi stále mohl komunikovat přes vysílačku. Jeho loď tu nikde nebyla. A on tvrdil, že se loď musí nacházet pětadvacet kilometrů východně od ostrova. Bylo to zvláštní. Nic takového jsme ještě nezažili. A pak mne napadlo to, co Oliver řekl krátce po útoku Scrapperů. Co když jsou v okolí ostrova nějaké... zní to šíleně... průchody do jiných světů? Jak jinak Scrappeři opustili pobřeží, a úplně se ztratili? A možná ještě důležitější je otázka, jak se na Isle of Die, na jeden jediný ostrov uprostřed Pacifiku, dostalo tolik pravěkých zvířat z různých časových period? Přežili tam nezměněni, nebo se tam snad dostali, řekněme, trochu jiným způsobem? Létali jsme nad oceánem tak dlouho, dokud nám téměř nedošla šťáva. Pak jsme zamířili zpátky na Tedův ostrov, a stále jsme nevěděli, jak posádce lodi pomoci, a jak dostat to vepřové... A pak to přišlo. Naše letadlo se ztratilo v temnotě. Oliver s Timem na mě řvali, co jako s tím kniplem dělám. Odpověděl jsem, že na něm není tlačítko na setmění. Byla to prostě trapná chvíle... Ne, ve skutečnosti jsme opět vlétli do temnoty. Všude byla tma. Žádné hvězdy, neměli jsme ponětí o tom, kde je nebe a kde zem, zda jsme proletěli nějakou bránou do světa, ve kterém je právě noc, nebo zda je to něco jiného. V letadle bylo docela ticho. Všichni jsme byli vyděšeni, ale nechtěli jsme to dát úplně najevo. Oliver usedl za druhý knipl, a pomohl mi letoun otočit. A co nestalo?! Zase jsme se ocitli nad Pacifickým oceánem uprostřed dne! "Je to jasné," řekl Oliver, "portál. Neviditelný. Ale je tu."

Takže v okolí našeho ostrova se nachází jedna nebo více bran do jiného světa! Ale vždyť to je naprosto šílené! Kolik takových bran do jiných světů se pak nachází okolo Isle of Die? A není jich víc i v jiných částech světa? Otevírá se tu tolik možností! Po vysílačce jsme se pokusili Jasona a jeho loď nasměrovat zpět, už z bezpečí hlavní budovy. Ačkoliv se zdálo, že jeho loď nikam nepluje, nakonec pěkně opustila ten bizarní, nepohyblivý, zamlžený svět, a ocitla se zpět ve vodách Pacifiku. Chlapík, který si to celou dobu na palubě natáčel, pak zahlédl pterodaktyla, jenž vyletěl z portálu, a ztratil se rychle v dáli. Letěl přímo proti slunci... Že by se tedy všechna ta zvířata na Isle of Die dostala takhle? Z jiných světů? Zdá se, že ano! Ale záhada rozhodně není vyřešena. Proč v jednom z těch světů byla jen temnota, a nic jiného. Proč byl ten druhý nepohyblivý? Zatím nikdo neví. Oliver pozval na příští týden do parku uznávaného amerického vědce Daniela Gavina, který se nám to pokusí objasnit. Sám je již zcela nadšen ze všeho, co jej zde čeká... Pokud však tyto portály vedou do jiných světů, znamená to, že se v jednom z nich skrývají Scrappeři? Mám takový pocit, že to již brzy zjistíme... Od středy jsme o protálech neslyšeli. Jason se svou posádkou opustili naše vody a nyní se již nacházejí ve vodách Fidži. Takže odpluli bezpečně, to je dobře... Zatímco dumáme nad celou touhle záhadou, chodím krmit naše Othnielie, zvířata v akváriích (zase budeme přemisťovat mladé belemnity, narozené letos na jaře, do nového akvária - rostou a rostou, a za chvíli už v akváriu nebude dostatek místa) a Giganotosaura, který sežere všechno, na co přijde...

Více se o portálech dozvíme příští týden! Mohu Vám to garantovat!

Lovci kryptidů 4: Brzy se přihodí něco strašného (5/5)

Přináším poslední část první kapitoly 4. série Lovců kryptidů. Brzy se stane něco hrozivého... Naši přátelé budou muset čelit většímu nebezpečí, než kdykoliv předtím...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: BRZY SE PŘIHODÍ NĚCO STRAŠNÉHO, ČÁST PÁTÁ:

Jack byl celý zachmuřený. Podíval se na Pauline, zuby měl zaťaté, jeho brada ve světle baterky vystupovala z obličeje, oči měl plné obav. Neřekl ale nic. Namířil na vrata laserovou pistolí, nastavil ji na paprsek nejvyššího stupně. Vystřelil. Byla to řacha jako z děla. Vrata se rozletěla na několik velkých kusů, některé z nich proletěly polovinou koridoru. Jen zázrakem na nikoho nespadly. Bloodslurper se polekal, a divoce se přimknul ke zdi. První, kdo reagoval, byl Gregson. "Promiň, chlape, nikdy jsem Ti nechtěl ublížit... Ale tohle už bylo příliš," řekl pomalu, a hned nato naopak velice rychle vystřelil ze samopalu. Bloodslurper, celý poděšený tím, co zde prováděl, jen taktak uskočil za velkou dřevěnou bednu. Ke Gregsonovi okamžitě přiběhl další voják. "Přestaňte! Ta bedna je plná výbušnin, copak si nepamatujete?!" zařval. Poručík zbledl. Kdyby bednu trefil, celým koridorem by proletěla gigantická ohnivá vlna a všichni, i Jack a Pauline, by se uškvařili. To by za dopadení Bloodslurpera byla příliš velká cena. "Co se stalo?! Co... se... stalo?!" zvolal modrý netvor, pořád se skrývající za bednou. Sám ale moc dobře znal odpověď. Zabil zde dalšího člověka. Pierre neotálel a přiblížil se k bedně s velkou puškou, ze které vystřelil síť. Bloodslurperova rychlá reakce jej však velice překvapila. Vyskočil na bednu zrovna ve chvíli, kdy síť dopadla přímo za ní. "Nechci nikomu ublížit!" zvolal Bloodslurper nakřáplým lidským hlasem. Všichni na něj hleděli. Stál zde, shrbený, vyděšený, ukazující svou lidskou stránku plnou utrpení a lítosti. A pak se ve vteřině jeho mysl proměnila, a stejně tak jeho fyzická stránka. Z jeho krku vyšel nelidský, odporný skřek, obočí mu vystouplo jako zlovolnému skřetu, a z jeho krku se začal soukat aparát k sání krve. Mířilo na něj mnoho světel, a v té záři bylo rostrum, postupující krkem směrem nahoru, do úst, skvěle vidět. Byl to nechutný pohled. Bloodslurper se dávil, z jeho nosu vytékaly sople, popadal dech. To, co mu bylo provedeno, to, čím se stal, jeho tělo velmi těžce snášelo. Bojoval však sám se sebou. Snažil se potlačit instinkt zabíjet. Ve chvíli, kdy se schoulil do klubíčka a třásl se jako myška, a neustále si nahlas opakoval, že už nikomu nechce ublížit, přistoupila k němu Pauline. "Co to děláš?! Zešílelas?! Zraní tě, stejně jako mě!" vykřikla na ni Kate. "Ticho!" okřikl ji Roger. "Pokusí se s ním promluvit," dodal Fahad, "v tom je Pauline dobrá. Ke každému, ať si jakýmkoliv člověkem, nebo třeba i příšerou, se chová stejně." Možná to Pauline takto nebrala; na rozdíl od Fahada, který si vždycky na toleranci stavěl. Možná byla Pauline prostě jen vybavena empatií, jež šla za hranice soucitu ostatních. "Oskare," oslovila ho jménem, "jsi v pořádku?" "Prosím, nechte mě být..." zašeptal hlasitě Bloodslurper. Pak se jeho oči střetly s Paulininými. Byl by ji uvedl do transu, cítil, jak se jeho hlas mění, jak se má proměnit v tu rajskou hudbu, která člověka uchvátí. Pauline vyděšeně vydechla, když pohlédla do jeho bílých, zářivých bulv. "Ne!!!" zařval Bloodslurper svým lidským hlasem. Opravdu se sebou bojoval. Vyskočil, ale ne na Pauline. Zamířil ke vchodu do budovy. "Fajn, zaženeme ho do rohu! Odtamtud už neunikne!" řekl Gregson a začal se hnát za ním, následován ostatními vojáky a Lovci kryptidů. Jack na Bloodslurpera namířil laserovou pistolí, a při běhu vystřelil. Laser však nedorazil ke krvelačnému netvorovi, nýbrž ke vchodu, a prorazil ho. Od té chvíle se všechno zdálo zpomalené. Bloodslurper proskočil otvorem ve vratech, a mizel v dáli, ve sněhobílém údolí. Gregson se otáčel na Jacka a něco na něj křičel. Jackovy oči jen upřeně hleděly na unikající cíl. Schytával mnoho nechápajících pohledů od svých Lovců kryptidů. Slow motion show skončila v momentu, kdy ho Gregson popadl za uniformu a přitiskl ke zdi. "Co jste to udělal?! Nechal jste ho utéci!!! A tam venku, tam venku teď číhá další potvora, která..." řval mu Gregson do obličeje a pak přestal. "Promiňte, poručíku," řekl Jack. Takřka vždy měl sklony k tajemným výrazům v tváři. Ale tentokrát to byl extrém. Tolik temnoty, tolik pochyb, nejistoty, otázek... To vše a mnohem víc byla teď jeho tvář. Udělal to Jack naschvál? Chtěl, aby Bloodslurper dostal druhou šanci a unikl ven, do světa, v němž již kdysi řádil a ublížil nesčetnému množství jeho obyvatel? Anebo to byla jen další z mnoha a mnoha chyb, které v posledních měsících učinil? Opět pohlédl na Pauline. Jejich mysl se vrátila o několik měsíců zpět, co Cryptid Swiftu, jenž mířil s ošetřovanou Chupacabrou z Londýna zpět na Portoriko. Vzpomněli si na to, co Jack řekl Pauline. "Ne, ještě ne, Jacku," řekla mu klidně Pauline a dotkla se jemně prsty jeho ramena. Jack na to nic neřekl. Bylo zde ticho.

Když oblohu ozdobily červánky, vrátila se skvadra vojáků zpět do výzkumny. "Vítr z hor musel zakrýt jeho stopy," řekl jejich velitel Gregsonovi, "nemůžeme ho najít. Určitě je někde v horách, a mrzne tam. Je dost možné, že za pár dnů někde najdeme jeho mrtvolu." "Ne... Nenajdeme. Je to hubeňour, ale má tuhej kořínek," odpověděl Gregson, s úsměvem odfrkl a napil se teplého kafé. Ostatní Lovci kryptidů byli také v horách. Místo Bloodslurpera však nalezli někoho jiného. Akihika! Teprve teď se Jack probral ze svého nezvykle hlubokého přemítání. "Kdes celou dobu byl?! Potřebovali jsme tě!" zakřičel na něj. "Jacku, klídek. Klídek, kámo," vložil se do toho Fahad a naštvaného Jacka odstrčil od Akihika. "Dostal jsem se ven z budovy..." začal Akihiko. "Jak?! Proč?! Proč jsi to udělal?" přerušil ho Jack. Akihiko si všiml, že s Jackem něco není v pořádku. V jeho přivřených očích to bylo vidět. "... otvorem v laboratoři. Něco ho tam propálilo. Něco lepšího, než naše lasery," pokračoval Akihiko. Pak ostatním ukázal několik fotografií, které pořídil. "To je ten kryptid, kterého jsme viděli před budovou, když jsme sem přiletěli," reagovala na to Pauline. "Kushtaka," řekl poněkud klidněji Jack. "Dokáže se měnit. Podívejte se, jakmile jsem se k němu přiblížil, změnil se z masivního, Bigfootovi podobného lidoopa v cosi... zvláštního," sdělil jim Akihiko. Kate při prohlížení fotografií jaksi zabodalo v ráně v krku. Nebyl to příjemný pohled. "Co to je?!" řekla poděšeně. "Myslím, že se Rushtaka mění podle toho, co vidí. Když tě spatří, zapamatuje si, jak vypadáš, a pak se v tebe po nějaké době promění... Vím to, stopoval jsem ji celé odpoledne. Spatřila mne, když jsem ji fotil, a později odpoledne, při našem dalším setkání, se na chvíli proměnila ve mne. Zdá se, že je to obranný mechanismus. Parádní způsob, jak nepřítele vyděsit tím, že se změníš v něco jiného. A třeba potenciálně nebezpečného, jako jsem já, nebo ten... tvor," odpověděl Akihiko. Hnědý, vrásčitý živočich, jehož podobu Rushtaka na čas přebrala, se nepodobal ničemu, co kdy Lovci kryptidů viděli. Jack s Pauline se na sebe opět tajemně podívali. Jackovi totiž něco problesklo hlavou. Na něco si vzpomněl. Ale zatím opět nic neříkal. "Mám pro všechno vysvětlení," spustil zase Akihiko, "tady v horách se objevil jeden nebo víc těchto tvorů, kdoví,
odkud přišli, a nepozorovaně se dostali na střechu komplexu. Pak si s pomocí nějaké nám neznámé technologie propálili cestičku do budovy a vypojili její systém." "A otevřeli Bloodslurperovi dveře od cely, vědomi si toho, co dokáže napáchat," dodala Pauline. "Souvisí to nějak s mrtvolami vojáků v laboratoři, když patrně zemřeli na chodbě?" ozval se konečně Jack. "Ten tvor či tvorové mohli odtáhnout jejich těla zpět do laboratoře. Jako by na něco chtěli upozornit," odpověděl Pierre. "Anebo Bloodslurper ty dva vůbec nezabil. Možná jejich krky neprojelo jeho rostrum, ale zbraň tohoto... hnědáka," řekl nadšeně Roger. "Navíc právě v laboratoři byl, přímo za skříní, ten propálený otvor. A nikdo o něm nevěděl," mrkl na něj Akihiko. "Bylo to plánované. Někdo chtěl, aby Bloodslurper unikl, a způsobil zmatek. Povedlo se," dodal ještě Fahad, "pěkná konspirace, co?" "Na seznamu aljašských kryptidů tahle vrásčitá potvora není," promluvil znovu Jack, "takže co to vlastně bylo?" "Ať to bylo cokoliv, chtělo to způsobit zmatek, a povedlo se mu to. Máme tu něco velmi inteligentního," odpověděl Akihiko. Jack se nakonec usmířil s Gregsonem, který se mu omluvil za svou nepřívětivou, děs nahánějící reakci. Také vyjádřil obavu ohledně toho, jak svému nadřízenému, Conroyovi, oznámí, že Lovci kryptidů Bloodslurpera neodchytili, ale naopak, dle jeho slov nechtěně, netvora vypustili zpět do světa... Cryptid Swift z Aljašských hor zamířil přímo zpět do Londýna. Na palubě letounu nikdo nic moc neříkal. Fahad, Roger a Akihiko - bojová trojka - se spolu bavili spíše o cvičení a tréninku, Pierre a Kate si vykládali něco málo o svých plánech, ale Jack a Pauline prostě jen mlčeli... Každý si toho všiml, avšak nikdo pořád nechápal, proč...

Curupira unaveně, pomalinku otevřela oči. Zprvu nepřítomně hleděla před sebe. Viděla rozmazaně, ale dobře rozpoznala světle hnědé stěny svého vězení, pokryté překrásnými rytinami. Jakmile otevřela oči pořádně a rozhlédla se kolem sebe, uvědomila si, že pořád visí hlavou dolů. Lil stále spal v průhledné trubce. Curupira tu nikoho neviděla. Pamatovala si na to, co se stalo. Nevěděla, jak dlouho spala, ale bylo jisté, že její únosci ji nějak omámili. Ze stěn místnosti, či co to bylo, vycházely kruhovité předměty. Zcela jistě sem vypouštěly uspávací plyn. Tak tedy Curupiru omámili! Náhle se za ní ozval podivný, skřehotavý zvuk. Rychle vrhla pohled za své levé rameno, což v její pozici, hlavou dolů, nebylo zase tak lehké. Spatřila toho ohyzdného, vrásčitého tvora, se dvěma malýma, oranžovýma očkama. Vyfrkl vzduch s nozder, otočil se, kus stěny před ním se najednou otevřel, a on zmizel v nějaké zářivě žluté chodbě. Curupiru zachvátil strach. Začala chápat, že jí zde nedrží jen jako rukojmí. Uspali ji, počkali, až se probudí, a teď možná přijde to nejhorší! Zakřičela na Lila. Pořád spal. V trubce zřejmě pořád dýchal uspávací plyn. Jak tak Curupira házela hlavou ze strany na stranu, povšimla si, že některé rytiny ve zdech se dosti liší od těch, ve kterých se probudila "před chvílí". Museli ji přemístit do jiné, i když podobné místnosti.

Obrovitý, několik desítek metrů vysoký objekt s masivní hlavicí a končetinám podobnými výrůstky, dopadl doprostřed Konžského deštného pralesa na území Gabonu. Hlasitá rána, zvuk podobný motorové pile, a strachu plné ječení ptáků přilákalo na scénu nejpodivnějšího z místních obyvatel. Jediného žijícího zástupce svého druhu, který se před dvěma měsíci skryl ve své pralesní domovině, a neopustil ji. Z malé vápencové jeskyně vystoupil dva metry vysoký slizký humanoid, nesoucí mezi lidmi jméno Claude Ngoy. Netušil, co je zač ten obrovitý objekt, který se právě usadil na jeho území, ale pochopil, že je s jeho pomocí chce někdo kolonizovat. Rozpustil se na tisíce slizových praménků, a v několika minutách se ocitl u té obrovité, hlavici připomínající konstrukce. I nyní se před ní ocitlo několik dvounohých, takřka nahých, vrásčitých tvorů, nesoucích futuristicky vypadající zbraně. Slizové praménky se stabilizovaly v křovinách nedaleko od nich. Ngoy drobnými otvory v nich zaznamenal chemické složení okolí. Tito tvorové byli zcela jistě organičtí, ovšem složením se nepodobali ničemu, s čím kdy Ngoy předtím přišel do styku. Ovšem jeho citlivý chemický smysl zaznamenal také osobu, kterou znal. Její "pach" vycházel z té hlavice tam nahoře. Byla to osoba, se kterou měl mnoho společného. Poslední zástupce jejího druhu - a bytost, kterou kdysi zachránil před zánikem. Slizové praménky se proměnily v sérii ostrých střel, jež projely těly hlídek. Pak neuvěřitelnou rychlostí vylezly po několik desítek metrů vysokých stožárech do hlavice. Tady se Ngoy proměnil zpět ve slizkého humanoida, a stanul tváří v tvář velké, dvounohé, hnědé potvoře s obrovskou hlavou a tenkými končetinami. Z jejího hrdla se ozval chraptivý zvuk. Ngoy mu jej probodl svou vlastní končetinou, přeměněnou v obrovitý hrot. Pak pomocí chemického smyslu nalezl Curupiru, drženou v jakési cele, a rozbil všechny ty kulovité předměty, do kterých byly umístěny její ruce a nohy. Rozmlátil tubu, ze které Curupira vytáhla ke smrti vyděšeného Lila. Do cely následně vniklo asi deset dalších vrásčitých bytostí. Ve stejnou chvíli na Ngoye vystřelily z těch futuristických zbraní. Ngoyovo tělo poprvé po dlouhé době poznalo agonii, byť jen krátkou. Zdál se být uvězněn v sérii modrých paprsků, zničehonic ale ze svého těla odlepil řadu zvrdlých, slizových kulek, a zkosil jimi své nepřátele. Do cely ovšem přiběhli další. Teď už Ngoye, Curupiru a Lila obklíčilo možná dvacet z těchto příšer. "Jak jsi mě našel? Kde jsme? Co tu děláš? A co jsou zač oni?" zeptala se Curupira. "To všechno bych taky rád věděl. Promluvíme si o tom později. Teď se drž," odpověděl rychle Ngoy svou bravurní lidštinou, vlastně angličtinou. Obalil Curupiru s Lilem, a dočasně je proměnil ve sliz. Obrovská slizová koule proletěla hlavicí a spadla do pralesa. Tam se přeměnila v jakýsi zelený, kráčející hlen, a odplazila se co nejdál to jen šlo...

Toto byl teprve začátek. Brzy se přihodí něco strašného!

Konec první kapitoly. Pokračování již brzy...

Big, Small & Deadly - nový seriál s Davem Salmonim

Možná si ho pamatujete z dokumentárních seriálů Nevyzpytatelná příroda (Rogue Nature) z roku 2007, Uvnitř smečky (Into the Pride) z roku 2009 nebo třeba z Nebezpečných ostrovů (Deadly Islands) z roku 2014, na televizním kanálu Animal Planet. Možná jste ho viděli alespoň v jednom z jeho populárních zvířecích segmentů v talk show Jimmy Kimmel Live, v níž se čas od času objevuje od roku 2016. A možná také patříte mezi jeho fanoušky... Dave Salmoni, expert na velké predátory a zvířecí trenér, který se na televizních obrazovkách objevuje už od roku 2003, je zpět na Animal Planet s novou sérií nazvanou "Big, Small & Deadly". První epizoda měla premiéru včera, 20. srpna 2019 ve 21:00 na Animal Planet ve Spojených státech amerických. Nesla jednoduchý název "Killer Whales", tudíž pojednávala o největších zástupcích delfínovitých - o kosatkách (klip zde). Příští týden v úterý bude mít premiéru epizoda "Rise of the Jellyfish", 3. září se pak bude vysílat třetí díl "Savage Alaska". Určitě však bude více dílů (zatím samozřejmě nemohou být v programu všechny), snad i více řad. Seriál samotný to umožňuje; každý díl se zkrátka bude věnovat určitému živočichovi, skupině živočichů nebo divoké přírodě v určité části naší planety. V rámci první série se dále dočkáme epizody o vzácných lidožravých levhartech a tygrech v Indii, o šimpanzích v Ugandě a také o krokodýlí krizi ve Střední Americe... Každou epizodou provází Dave jakožto moderáror a vypravěč. Představí nám fascinující chování různých druhů zvířat, většinou ve spolupráci s předními světovými odborníky (ti slouží jako talking heads). V České republice bude tento seriál též vysílán na Animal Planet. Sám odhaduji, že k tomu dojde nejdříve na konci tohoto roku nebo na začátku toho příštího (neutekla-li mi tedy upoutávka na potenciální brzkou premiéru tohoto seriálu na středoevropské verzi kanálu). Už se velmi těším, až jej zhlédnu! Mimoto doporučuji jakýkoliv dokument s Davem Salmonim!

Ve střední Evropě si na Daveův nový pořad asi ještě nějakou dobu počkáme, ale nezapomeňte, že na Facebooku (nebo i na kanálu Animal Planet na YouTube) můžete sledovat jeho sérii Animal Bites with Dave Salmoni!

Velké kočky z pravěku: Panthera palaeosinensis

Už potřetí v řadě tu máme další část projektu Velké kočky z pravěku v úterý! Začíná se to, zdá se, stávat mým zvykem... V rámci tohoto projektu jsem Vám již představil jaguára evropského a longdanského tygra. Tentokrát popíši šelmu, která nemá žádný obecný název... A teď se už honem pusťte do čtení!

Vědecký název: Panthera palaeosinensis,

obecný název: není (jen čas od času je referován jako "ancestral tiger", což je dosti nepřesné),

vyhynutí: Pleistocén, před 2 miliony let.

Kočkovitá šelma druhu Panthera palaeosinensis se řadí k nejstarším zástupcům velkých koček z rodu Panthera. Její fosilie byly nalezeny na severu Číny, a na základě nich ji pak v roce 1924 popsal a pojmenoval rakouský paleontolog Otto Zdansky (i díky jeho přispění našim znalostem prehistorických kočkovitých šelem byla po něm pojmenována šelma Panthera zdanskyi). Toto zvíře mělo znaky v podstatě všech žijících velkých koček, tedy jak lva, levharta a jaguára, tak i sněžného levharta a tygra. Tvořilo v podstatě základ vývojového stromu rodu Panthera... Otto Zdansky zmínil P. palaeosinensis poprvé ve svém díle "Jungtertiäre Carnivoren Chinas" ("Čínští masožravci/Čínské šelmy mladšího terciéru"). Bohužel není zcela jisté, z jaké doby nalezené pozůstatky pocházejí. Jisté je jen to, že pocházejí z hornin datujících se do Pliocénu či Pleistocénu. Většina odborníků se shoduje, že tato šelma žila před 3 až 2 miliony let.

Délka lebky P. palaeosinensis činila 262 milimetrů, dolní čelist měřila 169 milimetrů. Celkově měřila tato kočka na délku 1,7 metru, v kohoutku asi 70 centimetrů a její hmotnost se pohybovala více či méně okolo 70 kilogramů. Byla stavěna podobně jako jaguár; měla silné přední končetiny ke skolení kořisti a poměrně protáhlé tělo hbitého stromolezce. Velikostně patřila do stejné kategorie jako jaguár (ten může měřit až 1,8 metru na délku, a jeho hmotnost se pohybuje od 56 do 96 kilogramů). Na nalezené lebce se bohužel nezachovaly špičáky, tudíž nevíme, jak dlouhé byly. Spodní špičáky jsou nicméně tvaru typického pro kočky z rodu Panthera.

Zdroje obrázků:

1. https://prehistoric-fauna.com/Panthera-palaeosinensis

2. https://www.researchgate.net/figure/Skull-of-Panthera-palaeosinensis-PIU-M3654-holotype-one-of-the-earliest-fossil_fig7_266755142

Doufám, že se Vám tento článek líbil! Jako vždy budu rád za hodnocení hvězdičkami nebo za komentáře... Tento projekt bude pokračovat!

Lovci kryptidů 4: Brzy se přihodí něco strašného (4/5)

Fahad zachránil své přátele před ďábelským Bloodslurperem tak, že jej k sobě přilákal, a nechal se jím kousnout do krku. Zachránila ho jeho kovová páteř, ale skončil s vážným zraněním a musel být Rogerem odveden do hlavního koridoru. Zranění se ovšem Bloodslurperovi zahojilo; je nyní vybaven novým rostrem, a je připraven dále zabíjet, ač toho jeho lidská část, Oskar Brinkerhoff, lituje... Co dalšího se Lovcům kryptidů na této nebezpečné misi přihodí?

LOVCI KRYPTIDŮ 4: BRZY SE PŘIHODÍ NĚCO STRAŠNÉHO, ČÁST ČTVRTÁ:

V černočerné tmě na konci chodby se náhle objevila štíhlá postava. "Je tu," zašeptal Pierre. Kate neváhala a aktivovala elektrický čip. Pierre udělal jen vteřinu nato to samé. Tato malá zařízení neměla sloužit jako zbraň proti Bloodslurperovi, ale jako pojistka. V případě, že by byli oba uvedeni do transu, stačilo by čip jemně zmáčknout prstem, a ten by do jejich těl pustil slabý elektrický proud. A to by je z transu mělo probudit... Pierre vytasil laserovou pistoli a začal na příšeru už z dálky střílet, ač neměl příliš velkou šanci trefit ji. Bloodslurper se s otřesným skřekem rozběhl proti odvážné dvojici, až ze tmy postupně začaly vylézat jeho obrovité, bulvovité oči, jeho jen pár vlasy porostlá modrá hlava, táhlá jizva na pravé líci a zlověstný úsměšek. Ironicky to nebyl Pierre, kdo ho trefil jako první. Slabým laserem ho do ruky zasáhla Kate. To krvelačného netvora jen naštvalo. "Pojď ke mě," řekl stejným tónem, jako předtím. To bylo vše, co stačilo. Pierre a Kate zůstali stát, a mrtvě hleděli na to, jak Bloodslurper dávivě vytlačuje rostrum z krku. Pierre měl vždy větší sílu vůle, a tak se z transu dostal jako první. Zmáčkl čip, a zařval. Elektrický šok jej dopravil k zemi, kde se v bolesti schoulil. Bloodslurper na chvíli opět procitl. Toto se ještě nikdy předtím nestalo. Z jeho transu se ještě nikdo pomocí elektřiny nedostal! Pierre zničehonic vyskočil a zasáhl netvora do hlavy. Ten silně narazil čelem do zdi, a hystericky se za něj chytil. Vytekla zde krev. Pierre se zatnutými zuby mocně vydechoval, sliny mu tekly z pusy, a třásl se. Měl neuvěřitelnou sílu. Ale v posledních měsících se ji naučil ovládat. Už nikdy se mu nemělo stát, že by se utrhla ze řetězu. Už nikdy se nechtěl proměnit v monstrum! A právě v tu chvíli ho napadlo, že má s Bloodslurperem více společného, než dosud myslel. Nebylo pochyb, že ten muž, proměněný v zabijácký stroj, měl v sobě stále všechny lidské vlastnosti. Vždy svých činů litoval. Teď seděl u zdi se zkrvaveným čelem, a z očí mu tekly slzy. "Hej, kámo," oslovil ho Pierre, jist si tím, jak s ním navázat kontakt, "poslouchej mě. Nesmíš se tím nechat ovládnout. Něco Ti řeknu... Lidi na mě taky dělali pokusy. Už hodně dávno. A jednu dobu jsem řádil podobně jako ty. Dokonce jsem ublížil nevinným. Ale pak jsem se začal ovládat. A teď jsem v pořádku! Zkus se taky ovládnout. Když tě napadne, že by ses chtěl napít něčí krve, uvědom si, že jsi pořád člověk. A ne příšera!" "Přesně tak jsem to vždycky bral," odpověděl lidským, ne zas tak krásným, ale spíše hrubým a smutným hlasem Bloodslurper. Jemně se modrými prsty s přerostlými nehty dotkl přívěsku na krku. "Vždycky, když si vzpomenu na mou matku... která zemřela... tak krutě... viděl jsem to..." zašeptal úzkostlivě. Pak se podíval Pierrovi do očí. "Nevím, co jsi zač. Ale já určitě nejsem jako ty. Já... to neovládnu... Něco mi udělali..." řekl, a pak se z jeho hrdla ozval uši rvoucí skřek. Skočil na Pierra ve snaze povalit ho k zemi, ale schytal od něj jen další ránu do hlavy. Dopadl na nohy, zle se na Pierra usmál, a pak zamířil očima na Kate. Ta se sotva probrala z transu, a Bloodslurper ji do něj hlasem opět uvedl. Jen ji, ne Pierra. Ten zděšeně pozoroval, jak modrý muž v otrhaných šatech zabodl své krev sající rostrum do jejího krku. Kate v křiku padla na zem. Během té chvilky vyteklo tolik krve! Pierre zmáčkl Bloodslurperovu hlavu, a kopl ho do zad. Děsivý tvor žuchl na zem, a zůstal tak ležet. Pierre ho musel zranit. To ho však nezajímalo. Přiběhl ke Kate a okamžitě se pokusil zastavit proudící krev. "Proboha, ne, Kate! Nemůžeš umřít! LIDI!!! LIDI!!!" zařval Pierre. Jack, Pauline a Gregson vběhli do chodby zrovna ve chvíli, kdy volal o pomoc. Pauline okamžitě vytáhla z uniformy čistý kapesník a ovázala Kate krk. Pak popadla drobný kulovitý přístroj, položila ho na zavázanou ránu, a strojek se rozložil v jakési nepropustné brnění. "Tohle zastaví její krvácení," řekla Pauline. Gregson jen s hrůzou přihlížel. "Určitě bude v pořádku, pane Leroyi," řekl Pierrovi, aby ho uklidnil. Kate nicméně upadla do bezvědomí, a na pomoc nijak nereagovala. "Přeneseme ji do koridoru. A Bloodslurpera taky. Zdá se, žes ho odrovnal, co?" řekla Pauline. "No, dal jsem mu pár ran," odpověděl Pierre a prohlédl si své pěsti, "a doufám, že jsem to nepřehnal." "Piš si, že ne!" zakřičel z dálky Jack. Až teď ostatním došlo, proč se neúčastnil záchrany Kate. Bloodslurper byl zase na nohou, a Jack mu byl v patách. Netvor se zavřel v opuštěné noclehárně. Jack zastavil před dveřmi, a poslouchal zmatečné a rychlé kroky Bloodslurpera, hledajícího za dveřmi nějaký dobrý úkryt. Neměl však, kam se schovat. Ačkoliv byla noclehárna velká, nebylo zde nic víc, než jen postele. A nedalo se odsud utéci. Jack přemýšlel, co udělat, ale nenapadlo ho nic víc, než do místnosti prostě vtrhnout a zkusit Bloodslurpera odchytit. A doufat, že nepoužije svůj hypnotizující hlas. Vystřelil tedy z laserové pistole, a propálil ve dveřích pěkně velký otvor. Myslel samozřejmě na to, že v případě potřeby jím bude muset proskočit ven, a proto se nebál učinit jej velkým. Jakmile se ocitl v noclehárně, všiml si, že Bloodslurper se již skryl. V rozích po Jackových bocích se určitě nenacházel, o tom se vůdce Lovců kryptidů přesvědčil. Schoval se snad v jedné z postelí, pod peřinu?

Jack svítil na jednotlivá lůžka baterkou. Byla postavena do dvou řad, a přestože většina jich byla jednolůžkových, nacházelo se tu i několik paland. Jack odkryl první peřinu, pod kterou se něco nacházelo. Byl to batoh jednoho z vojáků, kteří museli budovu evakuovat. Pak vylezl na první palandu v řadě. Odsud měl docela dobrý výhled na další vysoká lůžka. Nic. Bloodslurper se musel vypařit. Jack prošel celou noclehárnu. Byl přesvědčen, že má na to dostatek času. Nebyly zde žádné dveře, kterými by se odsud dalo odejít, Bloodslurper tedy nemohl uniknout. Stále se zde skrýval. Ničí život nebyl v ohrožení. Až po chvilce k Jackovi přiběhla Pauline. Sdělila mu, že Pierre a Gregson odvádějí Kate do hlavního koridoru, a ptala se po té příšeře. Jack jen pokrčil rameny. "Vylez!" zakřičel pak. V tu chvíli si Pauline povšimla, že pod jedním lůžkem se nachází nouzový východ v podobě kulovitého otvoru. Jack se pleskl do čela. "Měl jsem si toho všimnout!" řekl naštvaně. "Kam to míří?" zděsila se Pauline. "Je to nouzový východ, takže... Počítám, že do hlavního koridoru, k hlavnímu východu. Tam, kde jsou všichni ostatní!" odpověděl Jack. "Mám do něj vlézt? Udělám to!" řekla Pauline, zalezla pod lůžko a slezla dolů. "Ne, Pauline, nedělej to! Doběhneme tam! Jenom seběhneme schody," řekl vážně Jack. Pauline ho tedy poslec
hla. Vyběhli ven z místnosti, a upalovali jak jen nejrychleji mohli. "Pauline, dělám chyby," řekl přitom Jack, "pořád dělám chyby. Přijde ti to od vůdce Lovců kryptidů správný?" "Teď to neřeš," odbyla ho Pauline. Když se ocitli v krátké chodbě v přízemí a zamířili ke dveřím do koridoru, vylézal již Bloodslurper k překvapení všech z nouzového východu. Mříž, která ho kryla, těžce dopadla na zem a oznámila tak jeho příchod. Gregson začal pálit ze samopalu, a ostatní vojáci taky. Roger kryl Fahada a Kate, kteří seděli v dekách u sebe. Bloodslurper skočil na prvního vojáka, a probodl rostrem jeho krk jako hmyz ze skupiny zákeřnic. Jack a Pauline uslyšeli strašný neklid za dveřmi, a bušili na ně. Avšak nikdo jim teď nemohl otevřít. Jen v tu chvíli Pauline napadla jedna věc: "Kde je Akihiko?! Kde je propána Akihiko?! On přece s Rogerem a Fahadem do koridoru neodešel, že ne?!" "To je teď jedno, jestli je někde nahoře, nehrozí mu nebezpečí," odpověděl Jack. "Ne... Tady něco nehraje, Jacku..." reagovala na to Pauline.

Co se stane dál? Kolik škody ještě Bloodslurper napáchá? A jak budou vyřešeny záhady, jako například Bloodslurperův nečekaný a náhlý útěk z vlastní cely, ve které předtím spokojeně žil, nebo Akihikovo zmizení? Pokračování již brzy!

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Titanohierax

Nová část projektu Vyhynulí tvorové z Karibiku tu nebyla od 22. července, takže už je nejvyšší čas se k němu vrátit, a představit Vám dalšího vymřelého pozoruhodného obyvatele karibských ostrovů!

Jméno zvířete: Titanohierax gloveralleni,

Zařazení: ptáci (Aves), řád dravci (Accipitriformes), čeleď jestřábovití (Accipitridae),

Vyhynutí: pozdní Pleistocén,

Příbuzní? Existují.

Titanohierax byl doslova titánský dravý pták, který se svou velikostí rovnal největším samicím současných orlů (u většiny dravců platí, že samice jsou větší než samci, ale samozřejmě existují výjimky). Podle nalezených fosilních pozůstatků lze odhadovat, že jeho hmotnost činila 7,3 kilogramu - jen pro srovnání, samice orla bělohlavého, proslulého symbolu Spojených států amerických, mohou vážit 5,6 kilogramu (samci "jen" 4,1 kilogramu). Také jeho drápy byly obrovské; jeden měřil dokonce 5,7 centimetru. Takovými drápy mohl lehce popadnout velkou kořist, a vzhledem k jeho velikosti mu pak asi nedělalo problém si ji pěkně odnést někam, kde ji následně zabil. Zřejmě lovil větší savce, kupříkladu pozemní lenochody. Těch bylo na karibských ostrovech ještě v pleistocénní epoše docela dost. Pokud zatím víme, Titanohierax žil na Kubě, Hispaniole (v Dominikánské republice a na Haiti) a také na Bahamách. Jeho fosilie se datují do doby před 126 000 až 12 000 lety. Vyhynul krátce před skončením doby ledové, nebo lépe řečeno před koncem Pleistocénu. Není pochyb, že tento titánský jestřáb byl ve svém prostředí vrcholovým predátorem...

Jediným platným druhem je T. gloveralleni, jenž byl popsán v roce 1937 americkým ornitologem a paleontologem Alexanderem Wetmorem. V minulosti však byla do tohoto rodu zařazena i káně druhu Buteogallus borrasi. Až mnohem později se přišlo na to, že patřila mezi pravé káně, a ne do vyhynulého rodu Titanohierax. Je však pravdou, že samotný Titanohierax gloveralleni byl nejblíže příbuzný káním rodu Buteogallus... Jak již bylo zmíněno, Titanohierax se živil masem větších obratlovců. Nejen pozemních lenochodů, ale také leguánů, rozličných druhů ptáků nebo hadů... Vzhledem k tomu, že typový exemplář, na základě něhož byl druh popsán, byl nalezen ve vápencové jeskyni Upper Pasture Cave na ostrově Little Exuma na Bahamách, říká se tomuto ptáku někdy v angličtině "Bahama eagle".

Obrázky z:

https://dinopedia.fandom.com/wiki/Titanohierax

http://www.tropicalaudubon.org/birds/south-floridas-birds/florida-specialties/virginia-key-great-black-hawk

Snad se Vám tento článek líbil, pokud ano, hodnoťte hvězdičkami nebo komentujte!

Záhady oceánů s Jeffem Corwinem - Záchrana korálů na Koh Tao

Záchrana korálů na Koh Tao. Z Georgia Aquarium míří Jeff na ostrov Koh Tao při exotickém pobřeží Thajska. Toto místo je oblíbenou potápěčskou destinací, což má však jistý vliv na zdejší korály. Právě proto zde funguje Eco Koh Tao Marine Conservation Program, pro který pracuje Australan Nathan Cook, a s péčí o korály mu pomáhá i jeho syn Kailash. Jeff spolu s nimi navštíví neuvěřitelnou podmořskou zahradu, která slouží k restoraci korálů...

Klip z epizody "Exploring the Oceans of Thailand" ze seriálu Záhady oceánů s Jeffem Corwinem (Ocean Mysteries with Jeff Corwin) vyrobeného společností Litton ve spolupráci s Georgia Aquarium pro ABC v roce 2015.

Lovci kryptidů 4: Brzy se přihodí něco strašného (3/5)

Lovci kryptidů byli povoláni na nebezpečnou misi na Aljašku. Nyní jsou zavřeni v přísně utajené výzkumně s mužem jménem Oskar Brinkerhoff, který byl neetickými experimenty změněn v krvelačnou příšeru Bloodslurpera. Už svým hlasem přivádí lidské oběti do transu, z něhož se zkrátka nelze dostat... Dostanou ho nakonec naši přátelé? Přežijí vůbec?

LOVCI KRYPTIDŮ 4: BRZY SE PŘIHODÍ NĚCO STRAŠNÉHO, ČÁST TŘETÍ:

"Jsou mrtví!" vykřikla zděšeně Pauline. V laboratoři ležely mrtvoly oněch dvou mužů, které chtěl Gregson zachránit. Jack poklekl k jedné z nich a pořádně si prohlédl hlubokou ránu v jejím krku. Bloodslurperovo rostrum jím projelo téměř skrz na skrz. Kdyby nevěděl, oč se zde jedná, zřejmě by ho napadlo, že oběť byla zabita nožem. Hlavy obou mužů ležely v kalužích krve. "Je mi jich moc líto," zašeptal Jack. Pak obětem zavřel oči. I poté ho však děsil jejich vytřeštěný pohled plný strachu. Ani on, ani Pauline se nemohli té myšlenky zbavit. "Takže tohle všechno bylo úplně k ničemu," řekl smutným i naštvaným hlasem Gregson. "Ne, poručíku," řekla Pauline, "životy těchto mužů sice již nezachráníme, ale stále se můžeme pokusit chytit Bloodslurpera." "Víte, co mě zajímá? Jak se sem Bloodslurper dostal? Řekl jste, že se tu zavřeli, poručíku. Myslel jste tím, že zamkli dveře?" začal se vyptávat Jack. "Dveře do laboratoře byly otevřené, jak vidíte. Možná vyšli ven, a Bloodslurper tam na ně číhal," odpověděl Gregson. "Tak proč jejich mrtvoly nebyly na chodbě, ale uvnitř laboratoře?" zeptal se opět Jack. Gregson na to nemohl nijak odpovědět. "Já nevím, pane Owene! Na většinu otázek, které kladete, neznám odpovědi," přiznal... V přízemí právě zbytek týmu zažíval ty nejděsivější a zřejmě také poslední chvilky svých životů. Akihiko stál za svými přáteli, nově paralyzován Bloodslurperovým hlasem, a vrčel a skučel, když z dálky pohlížel do jeho obrovských bílých očí. Pokoušel se pohnout rukou, vytáhnout z opasku svou teleskopickou tyč, i když by mu to asi nebylo nic platné, ale nešlo to. Měl pocit, jako by všechno zpomalilo. Bloodslurper se začal blížit ke Kate a Fahadovi, prvním v řadě čekajícím na rychlý konec. Kate i v transu strašně vyváděla. "Pojď ke mně," řekl andělským hlasem Bloodslurper, "potřebuji tvoji pomoc." Kate cítila nepochopitelné nucení přistoupit k němu. "Ne!" zaskučel Pierre. Mírně se mu začaly třást ruce, ale stejně jako ostatní, nemohl nic udělat. Kate už nešlo zachránit! Pierre by alespoň rád brečel, ale měl pocit, že jeho emoce byly zablokovány. Byla to bezvýchodná situace. V poslední chvíli ze sebe Fahad vydal zvuk vzdoru, a Bloodslurper se otočil na něj. Tak se Fahadovi podařilo odlákat krvelačnou nestvůru od Kate, a snad prodloužit její život o několik cenných vteřin. Smrt se nyní však blížila k jemu samotnému. Začal řvát v agonii. Bloodslurper vykašlal z krku své dýkovité rostrum a zezadu ho zabodl do Fahadova krku. Ale něco tu nehrálo. I Bloodslurper bolestně vykřikl! Trans ustal. Fahad se pohotově otočil, zatímco krev crčela ze zadní části jeho krku. Bloodslurper za ním stál se zlomeným rostrem! "Propána! To ne! Co se to stalo?!" mumlal poděšeně, přičemž se špička rostra houpala ze strany na stranu, a ze vnitřku sacího orgánu prýštěla krev. Okamžitě se dal na útěk, vyděšen svým činem, a trpící bolestí z náhlého zranění. Bloodslurper nemohl vědět jednu důležitou věc; Fahad má kovovou páteř! Před mnoha měsíci si během jednoho incidentu zlomil páteř a přišel o schopnost chodit, a muž jménem Larry Brickell mu ji navrátil tím, že mezi jeho obratle vsunul protézu z nejsilnějšího a zároveň nejjemnějšího kovu na Zemi. Teď kovová páteř Fahadovi, a vlastně i ostatním, zachránila život. Byla to náhoda, ale Fahad moc dobře věděl, že když Bloodslurpera třeba jediným pípnutím odláká na sebe, něčeho docílí. Kate se objala s Pierrem, Akihiko a Roger přiběhli k Fahadovi a posadili ho do rohu chodby. Roger mu okamžitě zavázal ránu v krku kapesníkem. "Tohle bylo těsný, chlapi," řekl udýchaný Fahad, "kdyby se nejprve nevrhl na mě, byla Kate mrtvá. A vy ostatní možná taky." "Dovedeme tě zpátky do hlavního koridoru," navrhl Roger, zvedl Fahada ze země a doprovodil ho na jím zmíněné místo... Mezitím zaslechli Jack, Pauline, Gregson a jeho muži Bloodslurperův skřek a pláč. Nejspíše vyběhl do druhého patra, a schoulil se v temném rohu. "Proč? Proč se tohle děje?!" mumlal si pro sebe a popotahoval. V jeho hlase bylo tolik lítosti... Jack vytasil laserovou pistoli a počal k němu opatrně, téměř neslyšně kráčet...

Bloodslurper si náhle uvědomil, že v blízkosti jen několika metrů od něj se v černočerné tmě nachází člověk. Zkrátka to instinktivně cítil. "Počkejte, co to děláte?" řekl svým překrásným hlasem, a aniž by chtěl, okamžitě uvedl Jacka znovu do transu. Jack chtěl vykřiknout, ale nemohl. A v Bloodslurperovi se opět probudila touha napojit se lidské krve. Vyskočil, děsivě zařval, zapomenuvši na to, proč ještě před chvílí brečel, a vrhl se na něj. Povalil Jacka na zem, a dotkl se zlomeným rostrem jeho krku. Bodlo to, ale ne dostatečně. Jack chytil oběma rukama Bloodslurperovy špičaté uši a pořádně zatáhl směrem vzad. Stáhl jeho hlavu dozadu, a pak ho chytil pod krkem. Krvelačný netvor nebyl ani zdaleka tak silný, jako Jack. Ba naopak, ruce měl hubené, skoro vyzáblé, a ať se snažil, jak chtěl, z Jackova sevření se jednoduše nemohl dostat. Na scéně se objevila Pauline a vystřelila po netvorovi z laserové pistole. Zasáhla ho do zad. Bloodslurper se převalil, ovšem hned nato zase vyskočil. Touha zabíjet vládla celé jeho mysli. Nemohl ji potlačit. "Pojďte ke mně..." spustil tím úžasným, zázračně čistým, přenádherným hlasem. Jack a Pauline zůstali stát. Ale Jack neměl strach. Věděl, že Bloodslurperovo rostrum teď jejich krky neprorazí. A ve chvíli, kdy si to příšera uvědomí, nebudou mrtví - budou stále naživu! V transu ještě stále nebyli Gregsonovi vojáci. Začali na krvelačné monstrum střílet ze samopalů, div že ho zprvu netrefili. Až po několika vteřinách jedna kulka poškrábala jeho rameno. Ve své strašlivé zuřivosti se Bloodslurper vrhl na prvního z vojáků, ani jej neuvedl hlasem do transu, a vrazil své drápovité prsty do jeho očí. Pak zlomené rostrum silně vrazil do jeho krku a nechal jej krvácejícího ležet na zemi. Hned poté skočil na Pierce. Projel zlomeným rostrem jeho krkem, a špičku svého úděsného zabijáckého nástroje v něm zanechal. Pierce se na zemi kroutil v bolestech. Odpadlá část rostra mu jistě zacpala krk. Jack a Pauline se probrali příliš pozdě. Bloodslurper teď mířil na Gregsona. Zbylí dva vojáci to vzdali, utíkali pryč. Gregson byl zahnán ke stěně, a volal o pomoc. Pauline to do Bloodslurpera našila z laserové pistole, až mu spálila záda. Teď teprve mladý muž, známý dříve jako Oskar Brinkerhoff, procitl. "Co jsem to udělal?! Poručíku, co jsem to udělal?!" vykřikl lítostně, hledíce do očí člověku, kterého chtěl ještě před chvílí zbavit života. "Už jste mi tu zabil dohromady šest lidí, Oskare," řekl ještě stále vystrašený Gregson. "Zkusím ho zelektrizovat!" přerušil jejich rozhovor Jack a sňal z uniformy malý čip s příchytkou. Měl dát Bloodslurperovi elektrický šok, a poté
jej nejspíše na čas zbavit vědomí.

"Ne!!!" rozohnil se krvelačný netvor, a vrhl na Jacka pohled plný nenávisti. Jeho lidská část byla opět potlačena. Znovu žíznil, znovu prahnul po krvi. Z úst se mu vysunulo rostrum, zcela zhojené. Avšak nepokusil se paralyzovat ani jeho, ani jeho kolegy. Zamířil ke schodům, a seběhl do nižšího patra. Gregson oddychoval a utíral si pot z čela. "Takhle to dál nejde. Nesmíme ho nechat uniknout. V prvním patře teď možná budou ti dva srabi, co utekli z bitvy... Je opět zdravý, zhojený, a silný! Zabije je!" řekl Jack. Do prvního patra nyní vešli Kate s Pierrem. Oba vystrašení vojáci na ně už z dálky ve tmě volali, aby se obrátili a začali s úprkem. "Ani nás nenapadne, strašpytlové," zasmál se Pierre, "my před ním nechceme utíkat. My se mu chceme postavit." Nebyli si vědomi toho, že Bloodslurper je opět schopen rychle zabíjet...

Pierce je mrtvý. Fahad je zraněný. Pierre a Kate jsou ve větším nebezpečí, než tuší... Podaří se Lovcům kryptidů konečně chytit tohoto nestvůrného zuřivce? Nenechte si ujít další část!

Správce dinosauřího parku - Sám s raptory

Další pátek znamená další Správce dinosauřího parku! Opět jsem obdržel manuskript od Dana Jamesona, jen jsem opravil několik hrubek, a nyní ho předávám Vám k přečtení. Pohodlně se usaďte, vážení přátelé, a připravte se na jízdu!

Sám s raptory

Všichni odjeli. Už zase. Obvykle se to stávalo v červenci, alespoň tedy v posledních letech. Tentokrát je to v srpnu. Oliver, Tim, Charles, jeho rodina, prostě všichni opustili Dinosauří park. Zůstal jsem tu sám se dvěma mladými nadšenci, kteří se nedávno stali veterináři. Jsou to Sergej a Jared. Moc je nevídám, většinou společně kontrolují ohrady, spravují je, a taky krmí naše zvířata. Kromě toho zůstala v parku i nová hlavní veterinářka Veronica. Celý týden se starala o zraněného Mesembriornise v pozorovacím kotci. Je skutečnou odbornicí, a nevím, co bychom si tu bez ní počali. Mesembriornis vyžaduje denní péči. Rangeři mu minulý týden pěkně ublížili, i když nechtěně... Problémem je, že Veronica nás zítra opouští. Letí na dva měsíce do Spojených států amerických, kde si vezme svou přítelkyni, a poté spolu vyjedou na svatební cestu. Dnes ráno jsem jí přál, ať se jí daří. Nicméně od zítřka do úterka budu na ostrově pouze se Sergejem a Jaredem, a na všechno budeme jen tři... A musím říci, že se trochu bojím, co se stane. Budeme tu tři na tu neuvěřitelnou spoustu prehistorických tvorů, kterým Dinosauří park poskytuje domov... Navíc jsme v neustálém nebezpečí ze strany Scrapperů. Pořád nevíme, kde jsou. Ani nevíme, kam zmizela jejich loď poté, co na nás minulý týden zaútočila. Předtím než nás Oliver opustil, teorizoval dokonce o teleportaci nebo o tom, že se v okolí našeho ostrova mohou nacházet nějaké, jak to říci, portály. Možná to zní šíleně, ale... Kdyby tu nějaké byly, nevyřešilo by to konečně záhadu Isle of Die? Proč tam ti tvorové žijí? Jak se všichni během milionů a milionů let dostali na jeden ostrov v Pacifiku? A přežili tam do jednadvacátého století? Mohou Scrappeři vědět více, než my? Na Isle of Die rozhodně před pár týdny byli jako doma! Třeba tuhle lokaci znají ještě déle než my! Musíme to přijmout, jsou zkrátka velice nebezpeční. Nebezpečnější než členové zřejmě již neběžící Operace Hon na Kronosaura, jež nám dávala po léta dosti zabrat... Tento týden se ale Scrappeři neobjevili. Možná se jen zbytečně obávám. Ne, nic se nestane, jsem o tom přesvědčen! Každopádně naši chovanci nám mohou dát velmi zabrat; předevčírem jsem po dlouhé době navštívil našeho Quetzalcoatla v aviariu. Hodil jsem mu rybu, on po ní chňapl, a skoro mi tím svým megazobanem usekl ruku! Také úterní mazlení s mladými jeskynními lvy nedopadlo dobře. Už zkrátka vyrostli. Když byli lvíčaty, mohl jsem se o ně starat jako jejich vlastní matka. Pečoval jsem o ně, krmil jsem je, hladil jsem je... Teď když se přiblížím na dva centimetry, sekají po mě drápy. Navíc jsou tihle dva darebové trochu teritoriální, a navzájem se začínají pošťuchovat. Čas od času ten větší natlačí toho slabšího až k ohadě, a drží ho tam klidně i několik minut, zatímco jemně kouše do jeho hrdla, aniž by vytekla krev. Bojím se, že tyhle přátelské bitky přerostou v něco horšího. Velké prakočky by asi měly žít samy; koukněte například na našeho Barbourofelise. V pondělí na mě sice zavrčel, ve středu se dokonce postavil za ohradou a nenávistně mi pohlédl do očí, ale jinak je v pořádku. A třeba Jaredovu přítomnost snáší velmi dobře. Třeba bude i našim mladým lvům vyhovovat samotářský život...

To nejhorší, co se mi za poslední týden stalo, se událo včera ve čtyři odpoledne. Šel jsem nakrmit Deinonycha, když tu náhle jsem si při házení fláků masa do výběhu všiml, že není doma. Zmizel! Už zase! Tak jako na začátku července! Začal jsem panikařit, a tentokrát nevtipkuji. Úplně se mi rozbušilo srdce. Čeho všeho je takový dareba schopný! Seběhl jsem z lešení u ohrady, a pak uslyšel funění. Deinonychus se ukryl v křovině přímo u plotu, a sledoval mě. Promluvil jsem na něj, a on mi do obličeje frkl z nozder! Byl jsem náhle oslepen prachem! Nemohu tomu uvěřit, on prostě natáhl prach do nozder a pak čekal, až se k němu přiblížím, aby mne mohl dočasně oslepit? Divím se, že nekýchl. Já bych to tedy nevydržel... Není náhodou obvyklou reakcí, že živočich kýchá, když se mu do nozder něco dostane? No, každopádně, Deinonychus s pomocí svých srpovitých drápů vylezl až nahoru, skočil na lešení, pak z něj zase seskočil a vrhl se na mě. Začal jsem s útěkem, ač mne stále bolely oči. Zavřel jsem se ve skladu uspávacích pušek, a poslouchal, jak Deinonychus zuřivě vráží do dveří a vrčí. Popadl jsem jednu uspávačku a vyběhl ven druhým vchodem, a co tam nevidím! Deinonychus tam na mě už číhal. Zkusil jsem ho trefit, ale strašně se mi třásly ruce, a tak jsem minul. Opět jsem se zavřel uvnitř. Slyšel jsem, jak Deinonychus běží pryč. Vzal jsem mobil a pokusil se uvědomit Sergeje, Jareda a Veronicu o tom, co se stalo. Ale nešlo to. Ve skladu nebyl signál! To byl pech! Vyběhl jsem ven, a zatímco jsem mával s mobilem ve vzduchu, dělal piruetky a všechno možné, jen abych zase chytil signál, vloupal se Deinonychus do aviaria, a přímo do klece Microraptorů! Velký raptor mezi malými raptory! Začal po nich chňapat, ale ti chytří malí tvorečkové vyšplhali až na vrcholky suchých stromků zdobících jejich klec, a on na ně nedosáhl. Když jsem tam přiběhl, spatřil jsem ho, jak se pokouší po jednom vylézt nahoru. Suché dřevo se pod jeho váhou rozpadlo a pořádně ho praštilo do hlavy. Vážně jsem se lekl. Vběhl jsem dovnitř. Microraptoři mne nyní považovali za novou hrozbu, a snesli se na mě jako hejno dravých ptáků. Klovali mě do hlavy, já nadával, a Deinonychus se probouzel. Sestřásl ze sebe kusy suchého dřeva a zamířil přímo proti nám. "Leťte pryč, Microuši!!!" zařval jsem tak nahlas, že mi skoro popraskaly vlastní bubínky, a to Microraptory asi docela dost vyděsilo. Sletěli ze mě. Deinonychus mířil přímo za mnou. Vyběhl jsem ven, a on běžel za mnou. Neměl jsem čas za sebou zavřít dveře! Microraptoři toho využili, a taky pláchli. Deinonychus mi už skoro dýchal na záda, když tu se náhle zapotácel, padl a usnul. Všiml jsem si, že má v boku zabodnutou uspávací šipku. A spatřil jsem Sergeje, odříkávajícího nějakou ruskou básničku. Ještě štěstí, že byl poblíž! Nebo jsem snad chytil signál a zavolal mu? Už ani nevím. Microraptoři se nakonec vrátili do aviaria, a Deinonychus byl umístěn do kotce. Musím vymyslet, jak vylepšit jeho ohradu. Jestli velcí raptoři umějí takhle šplhat, nejsou za obyčejnými dřevěnými ploty bezpeční!

Ani tentokrát pro nás Dan nemá žádnou extra zprávu, která by vyplnila drobnou sekci "Danova pošta", tak už jen uvedu dvě věci: zaprvé, Správce dinosauřího parku zase za týden! Zadruhé, třetí část první kapitoly nové série Lovců kryptidů zítra!