Psovité šelmy pravěku: Vlčí megafauna

S prvními podzimními dny přichází nový projekt, který jsem nazval "Psovité šelmy pravěku". Zaměří se na různé druhy psovitých, jež už vyhynuly, podíváme se také na evoluci vlků a psů a zjistíme, proč psovití, s nimiž se seznámíme, vyhynuli. Zavyjte tedy, vyrážíme!

Jméno: Canis cf. lupus,

Období: pozdní Pleistocén až raný Holocén,

Místo: sever holarktického regionu (Evropa, Asie, Severní Amerika).

Klasifikace psovité šelmy pojmenované Canis cf. lupus je nejistá. "Cf." znamená cofer, tedy nejistý. Dosud není jasné, zda byl tento mega-vlk součástí (snad nějakým poddruhem) druhu Canis lupus, což je dnešní vlk obecný. I kdyby se však prokázalo, že se jednalo o samostatný druh, byl vlku obecnému velmi podobný. Z tohoto důvodu je možné, že nalezené kosti patří pouze mnohem větším vlkům obecným. Nicméně, proč byl tento vlk tak velký? Koexistoval s vlkem obecným (který se poprvé objevuje asi před 700 000 lety, v Pleistocénu), nač potřeboval svou velikost, když byl i jeho menší bratránek velmi úspěšný? Odpověď nebude překvapivá: mohou za to velcí býložraví savci. V angličtině se druhu Canis cf. lupus říká "megafaunal wolf", můžeme ho tedy česky nazvat "megafaunální vlk". V době, kdy žil, se po stepích holarktické oblasti procházeli mamuti, srstnatí nosorožci, sobi a další velcí savci, perfektně adaptovaní na život v chladu. Megafaunální vlk mnohé z těchto velkých savců lovil nebo požíral jejich mršiny. Patro měl kratší než dnešní vlk obecný, zato však měl v poměru k velikosti lebky obrovské carnassiální zuby. Jednalo se o zvětšený čtvrtý pár horních premolárních a první pár dolních molárních zubů. Připomínaly ostré břitvy, s jejichž pomocí vlk s ladností trhal maso. Mnohé velmi dobře zachovalé pozůstatky, především pak lebky megafaunálního vlka byly nalezeny v Anglii, ve Spojeném království. Dobře popsány byly jak lebky ze Somersetu, tak z Plymouthu. Ve vlčí populaci jsou nicméně vždy znatelné rozdíly mezi různými zvířaty z různých oblastí, a tedy i megafaunální vlci se od sebe lišili, někteří více připomínali vlky obecné, někteří trochu méně, i když k nim měli hodně blízko, nebyli-li součástí stejného druhu. Izotopická analýza kolagenu megafaunálních vlků prokázala, že se tato šelma živila masem bizonů a koní, stejně jako masem mamutů a také pižmoňů. Pokud megafaunální vlky porovnáme s vlky obecnými, pak byli jejich větší pravěcí bratránci hyperkarnivory. To znamená, že se specializovali na zabíjení velké kořisti. Když velcí býložraví savci doby ledové na konci Pleistocénu vymizeli, přičiněním změny klimatu, ústupu ledovců a z části možná také lovem člověka, zmizel i jejich predátor, megafaunální vlk. Podle některých odborníků však geny megafaunálních vlků nemusely zcela zmizet... Někteří si totiž myslí, že moderní pes mohl vzniknout z vlka, který se částečně velmi podobal tomu megafaunálnímu. První psi však neměli velikost svých megapříbuzných. Později ji ani nepotřebovali, nelovili velká zvířata, ani takovou velikost nepotřebovali k zahřátí svého těla. Masivnost megafaunálního vlka byla totiž také přizpůsobením na chlad doby ledové...

Během příštích měsíců očekávejte řadu dalších dílů Psovitých šelem pravěku!