V minulé části seriálu Psovité šelmy pravěku jsme se podívali na megafaunálního vlka, jenž byl pravděpodobně zvětšenou verzí dnešních vlků druhu Canis lupus. U vlků obecných ještě zůstaneme, a podíváme se na další typ vlka patřícího do tohoto druhu, s nímž se již v dnešním světě neshledáme.
Jméno: Canis lupus, beringský typ,
Období: pozdní Pleistocén až raný Holocén (před 50 000 až 7000 lety),
Místo: Aljaška, Yukon, západ Spojených států (Wyoming).
Beringský vlk nebyl samostatným druhem psovité šelmy z rodu vlků. Byl to typ, snad bychom mohli říci poddruh, vlka obecného. Dosud však nebyl plně klasifikován, není ani jisté, jak evolučně blízko měl k evropským jeskynním vlkům doby ledové. Beringští vlci se ekomorfologicky přizpůsobili životu v prostředí, které se lišilo od domova jejich předchůdců, jež přišli z Eurasie. Je obecně známo, že v době ledové byla Asie se Severní Amerikou spojena, a tam, kde se dnes nachází Beringovo moře, rozkládala se tehdy pevninská plocha nazvaná Beringie. Právě tudy prošli mamuti, koně a lvi do Severní Ameriky, kde po značnou část Pleistocénu žili na sněhové pokrývce. Následovali je také lidé, jež se v Severní Americe usadili, a někteří pak pokračovali v cestě dál na jih. Vlci učinili stejně. Beringský vlk se značně podobal dnešnímu yukonskému vlkovi, což je jeden ze 38 v současnosti popsaných poddruhů vlka obecného. Česky se mu též říká vlk černý. Vyskytuje se nejen na Aljašce v USA a v kanadském Yukonu, ale také dál na sever na kanadském arktickém pobřeží. Čelisti a zuby beringského vlka však byly mnohem robustnější, silnější a větší. Patro v tlamě bylo širší, carnassiální zuby (viz. minulá část tohoto seriálu) byly také značně velké v poměru k velikosti lebky. Toto vše byly adaptace k zabíjení velké pleistocénní megafauny. Je pravděpodobné, že se beringský vlk neživil pouze mršinami severoamerických koní či bizonů, ale také je aktivně zabíjel. Sledovat smečku takových vlků v akci musel být zážitek. Beringský vlk byl stejně dlouhý a vysoký jako proslulý pravlk (Canis dirus), na rozdíl od něj byl však beringský vlk lehkou vahou, takže je možné, že byl i o něco rychlejší a mrštnější. Stisk čelistí beringského vlka byl značně větší než u dnešního vlka obecného, to jen potvrzuje, že byl schopen sevřít hrdlo malého mamuta nebo bizona, a snadněji si poradil se velkou zápasící kořistí... V roce 2016 byly uveřejněny výsledky výzkumu, který potvrdil, že dnešní vlci ze vzdálených koutů Mongolska a Číny měli společného předka s beringským vlkem. Ostatky exempláře této pravěké šelmy, které byl při výzkumu použity, jsou 28 000 let staré... Když vlk beringský žil, měl spoustu potravních konkurentů. Pravidelně se setkával s medvědy hnědými, dýkozubci nebo-li Homotherii a také s jeskynními lvy. Zhruba před 24 000 lety do Yukonu přišel člověk, těžko však říci, zda znamenal pro beringského vlka velké nebezpečí nebo to bylo naopak. Nebyly však nalezeny kosti vlka beringského, jež by byly poznamenány různými rytinami. Z Yukonu však pocházejí kosti pravěkých koní nebo wapiti, které byly takto ozdobeny. Lidé a beringští vlci se setkali, ale zatím neexistuje důkaz, že by lovili jeden druhého. Kromě již jmenovaných potravních konkurentů zřejmě beringští vlci museli soutěžit s největším místním mrchožroutem, medvědem krátkočelým. Na obrázku vidíte dva modely beringských vlků z edukačního a výzkumného střediska Yukon Beringia Interpretive Centre ve městě Whitehorse.
Obrázek z WikiMedia Commons.
Žádné komentáře:
Okomentovat