V této části Ztracené fauny Nového Zélandu se podíváme na pozoruhodného dravého ptáka, který patří k nejznámějším vyhynulým obyvatelům ostrovů...
Vědecké jméno: Harpagornis moorei,
obecné jméno: orel Haastův,
Vyhynutí: Holocén, zřejmě okolo roku 1400 našeho letopočtu.
Kromě netopýrů a ploutvonožců neexistovali v posledních několika milionech let na Novém Zélandu žádní savci. Pobřežní pás i vnitrozemí ostrovů však byly domovem několika druhů velkých nelétavých ptáků, moa. Jelikož to byli býložravci a vzájemně se nelovili, nehrozilo žádnému z druhů moa velké nebezpečí. Avšak přece jen existoval velký predátor, proti kterému byli bezbranní. Byl to největší orel, který kdy existoval. Německý geolog Julius von Haast ho roku 1872 jakožto již vyhynulého živočicha pojmenoval Harpagornis moorei. Druhovým jméno bylo ptáku dáno na počest George Henryho Moore, vlastníka půdy na Novém Zélandě, kde byly ostatky dravce objeveny. Nicméně podle autora popisu se začalo jak v angličtině, tak v češtině ptáku říkat orel Haastův. Ačkoliv analýza DNA prozrazuje, že Harpagornis vlastně jakožto rod neexistoval a orel Haastův byl zástupcem rodu Hieraateus, do něhož se řadí například dnešní orel malý (tudíž by vědecký název orla Haastova byl Hieraateus moorei), jisté je, že tento pták byl skutečně impozantní. Byli to však samice, které dorůstaly tak úžasné velikosti. Samci byli totiž vždy mnohem, mnohem menší. Velká samice orla Haastova mohla vážit až 15 kilogramů, kdežto samec maximálně 12. Na svou velikost měl však tento gigantický orel relativně krátká křídla, rozhodně kratší, než by k jeho mohutnému tělu dokonale pasovala. Přesto měly samice rozpětí křídel okolo 2,6 metru, v některých případech i 3 metry. Důvod, proč se během evoluce křídla orla Haastova zkrátila, je prostý. Jelikož žil v lesích a křovinách Nového Zélandu, potřeboval krátká křídla, aby se nechytila mezi větvemi a orel se neporanil. V minulosti se někteří odborníci domnívali, že orel Haastův by mohl zcela ztratit schopnost létat, kdyby nevyhynul a měl možnost se vyvíjet po další stovky tisíc či po další miliony let. To však není pravda, orel Haastův byl v podstatě dokonalým letcem. Nelovil ale tak, že kroužil po obloze, nesen teplými vzdušnými proudy. Zřejmě se doslova vrhal do akce nízko nad zemí. Jeho křídla byla sice poměrně krátká, zato však byla široká. Tento pták tedy rozhodně svou schopnost létat neztrácel... Jelikož neměl žádné přirozené nepřátele, byl na Novém Zélandu v obdobích Pleistocénu a Holocénu dominantním predátorem. Své mohutné spáry, s nejdelším z nich až 11 centimetrů dlouhým, používal k uchycení své mohutné kořisti. Byli to především ptáci moa, patnáctkrát těžší než orel Haastův. Bylo vypočítáno, že orel Haastův dokázal letět rychlostí až 80 kilometrů v hodině, což bylo na jeho velikost úctyhodné. Jeho kořist tedy neměla možnost uniknout, nemohla-li se náhodou skrýt někde mezi těsně vedle sebe rostoucími stromy, kam pták nedoletěl. Zobák byl také velký a navíc velmi ostrý. Když orel Haastův svou kořist zabil, trhal jím maso, které poté polykal.
Vyhynutí orla Haastova zůstává z části záhadou, neboť zřejmě žádný z cestovatelů ze severní polokoule neměl možnost jej spatřit živého. Orla Haastova však znali Maoři, kteří na ostrovy přijeli okolo roku 1280 našeho letopočtu. Živili se lovem ptáků moa, kteří byli kořistí orla Haastova. Jakmile byli vyhubeni, a přirozené prostředí orlů bylo narušeno, začali vymírat i tito gigantičtí dravci. Bohužel vyhynuli poměrně krátce poté, co se vyvinuli. Je pravděpodobné, že se od vývojové větve menších orlů oddělili před 1,8 až 700 000 lety. Poté v období Holocénu na Nový Zéland přijel člověk a orel Haastův zmizel. Přesto je zde však jeden pozoruhodný příběh, který se zřejmě mohl stát. V 70. letech 19. století známý cestovatel Charles Edward Douglas spatřil dva obrovské dravé ptáky v údolí řeky Landsborough, která je přítokem Haastovy řeky. Douglas je při své cestě zastřelil a snědl jejich maso. Kdo ví, zda šlo o orla Haastova. Pokud by to tak bylo, pak by Douglas spatřil a zastřelil zřejmě dva poslední jedince tohoto druhu. Je však také možné, že se Douglas setkal se dvěma zástupci jiného již vyhynulého druhu novozélandského dravce, jménem Circus eylesi. Je však jisté, že Maoři se s těmito orly ještě setkali, vždyť o nich vyprávějí ve svých legendách jako o velkých ptácích Pouakai, Hokioi a Hakawai.
Na druhém obrázku se nachází srovnání velikosti spárů orla Haastova (větší) a orla malého (menší).
Oba obrázky z https://en.wikipedia.org/wiki/Haast%27s_eagle
Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud ano, budu rád za Váš komentář.
Žádné komentáře:
Okomentovat