Jedovatí savci

Před několika měsíci mě napadlo, že bych mohl psát o různých skupinách jedovatých zvířat do rubriky o současné přírodě. Nyní tedy začíná seriál o jedovatých tvorech, ale nezačneme s plazy nebo obojživelníky... Začneme se skupinou zvířat, u které jed mnoho lidí neočekává...

I mezi savci existují zvířata, která mají jed. Podobně jako jedovatí hadi, i tito savci ho používají k zabití kořisti nebo k vlastní obraně. Dnes však žije méně jedovatých savců, než v pravěku. Tehdy totiž existovaly přímo celé čeledě savců, jež obsahovaly druhy mnohdy jedovaté. Gobiconodontidae je skvělým příkladem. Byla to skupina primitivních savců žijících před 190 až 90 miliony let. Žili ve stínu dinosaurů, kteří tehdy vládli světu. Ale tito savci přesto měli podivuhodné zbraně: byl to právě jejich jed, kterým se mohli bránit potencionálním útočníkům. Možná s jeho pomocí zabíjeli i hmyz, ještěrky a další živočichy. Jedovatí nebyli všichni (třeba Repenomamus, metr dlouhý savec, který požíral dinosauří mláďata, jed neměl), ovšem některým se opravdu hodil. Také podivný rejskovitý savec Bisonalveus, který žil před 60 miliony let v Severní Americe, měl zuby s rýhami, snad dobrými k propouštění toxických látek. Ale co dnešní savci? Jedněmi z těch, kteří jed po svých předcích zdědili, jsou rejskové. Věřte tomu nebo ne, po většině Evropy včetně České republiky takoví žijí, jsou to rejsec černý a rejsec vodní. Při kousnutí dokáží vypustit jed, proto rejsce nechytejte holýma rukama! Také jejich severoameričtí příbuzní mají tuto neuvěřitelnou a úžasnou schopnost. Kubánští solenodoni nebo-li štětinatci (viz. můj nedávný článek o jejich evoluci) mají také jed, který do jiných živočichů při kousnutí vpouštějí díky rýhám v řezácích. Štětinatci haitští se v zajetí dokonce zabíjeli navzájem!

Upíři nejsou jen strašlivé postavy z horrorových knížek a filmů, jsou to také skuteční žijící tvorové. Tito netopýři, hojně rozšíření po střední a Jižní Americe, se živí krví jiných zvířat. Přitom mají toxické sliny, které obsahují antiokoagulační složky, tzn. že doslova snižují nebo zastavují srážlivost krve. Je to dobrý způsob, jak se pak krve napít. Spící zvířata, která upíři "napadají" někdy o jejich hostině ani neví. Jed kořist rozhodně nezabíjí, naopak, upíři ji nechávají zcela na živu a jen se přiživují na její krvi. Tato děsivá fakta již nechme být a vydejme se do Asie za okouzlujícími poloopicemi otlouni. Jed, který do kořisti vpustí, může způsobit nepříjemný anafylaktický šok, který může vést ke smrti. Někteří zoologové si ale nejsou dostatečně jistí, zda jde o skutečný jed, nebo jen nějakou více či méně toxickou látku, lišící se od jedu (toto je jen jednoduché vysvětlení). To se týká i bodlínů z Madagaskaru: o těch navíc nikdo neříká, že jsou jedovatí, a sotva se s takovými slovy setkáte. U těchto zvířat to jisté není. Jedovatý je však jeden ptakořitný savec z Austrálie, je to ptakopysk! Tedy, jen samci, protože samice během růstu schopnost produkovat jed ztratí. V dobách, kdy ještě lidé ptakopysky lovili pro jejich kožichy, byly případy kousnutí a jeho následků docela časté. Dnes k tomu však již nedochází. Zaútočit na samce ptakopyska ale jistě není dobrý nápad, ať už pro lidi, tak pro další zvířata...

Další článek o jedovatých zvířatech napíši za několik týdnů!