Monstra ze severní Austrálie 10/10

Minulá část:

Muttaburrasauři se vydali na cestu zpět, ještě více na sever, jelikož léto se schýlilo ke svému zakončení. Cestu odnesli dva mladí jedinci, ostatní nicméně přežili. Naše stará samice zabloudila v lese a ztratilo z očí stádo...

Monstra ze severní Austrálie 10/10:

Každým rokem se několik Muttaburrasaurů ztratí v lesní divočině a naše samice patřila mezi ně. Z dály se ozývalo skučivé houkání jiných Muttaburrasaurů, plné strachu. Les byl šedivě zelený, kus od samice se nacházela malá skalka a po krajině se rozsévaly lístky všemožných rodů stromů. Muttaburrasauří zděšení, které an dálku předvedl jeden člen ze stáda, vystřídalo mohutné zařvání. Byť bylo slyšet jen na vteřinu, samice znehybněla. Jakoby ztuhla strachem. Chvíli nevěděla, co má dělat a toulala se po okolí, stále však zůstávala v blízkosti oné skály. Tak silně zatroubila. Bohužel, nedostalo se jí odpovědi. Jen jakýsi druh pravěkého ptáka zapištěl nad její hlavou, snesl se z větve, na které seděl a unikl do zelenavé temnoty lesa. Samice se otřásla a instinktivně putovala směrem na sever, doufaje, že tak stádo znovu nalezne. Její smysly však nesloužily nejlépe. Brzy zabloudila a omylem se vydala na východ v domnění, že jde ke svému cíli. Poté se zase ztratila a vrátila se jižněji, k nějakému jezírku. Pak si něčeho všimla. Leželo to u vody a páchlo to, jako zástupci jejího druhu. Muselo se jednat o Muttaburrasaura, kterého neznámý predátor skolil a ona jej slyšela řvát. Mrtvola byla z části vyhlodaná. Pak jakoby se vše zvrtlo. Z podrostu vyrazil onen dravec, žlutohnědé barvy a samice se vydala na bezhlavý útěk. Dravec se ale pouze vrátil k mrtvole a požíral ji. Se samicí to vypadalo zle. Nejen, že ztratila stopu stáda a její instinkty jí nepomáhaly jít na sever, ale začínala mít i hlad...

Přitom žádnou ze zdejších rostlin neznala. Žádné podokarpy a kapradí, kterého tu mnoho nebylo, brzy okousala. Rozhodovala se chvíli mezi dvěma typy stromů a jejich listy. Stála na zadních a pohybovala hlavou ze strany na stranu. Nakonec se po minutách hladu rozhodla pro listí na levé větvi. Zachvátila jí nepříjemná bolest v hrdle. Samice se motala sem a tam, potom upadla a nedokázala vstát. Všechno viděla minimálně osmkrát, oči se jí zavíraly a nefungoval jí ani čich. Pouze slyšela strašný šelest, který se blížil. Poté zahynula. Jako přízrak k ní přišel onen dravec, který skolil člena jejího stáda a který celé stádo ohrožoval už dávno předtím, přičemž skončil se zraněním. Australovenator se vrátil. Samice se otrávila a okamžitě zahynula, Australovenatorovi se stalo to samé. Její maso, nazelenalé jedem zvláštní rostliny, přivedlo k smrti i tohoto dravce. Oblast byla zbavena predátorů... V téže době náš Anhanguera vzlétal ze skály, která mu byla domovem. Jeho zranění, jež mu způsobil stejný dravec, se zahojilo. Ptakoještěr mířil do své domoviny - Brazílie. Opouštěl severní Austrálii, minul záliv a letěl nad otevřeným mořem. Jestli-že přežije, příští rok se sem na léto zase vrátí. Do té doby bude v severní Austrálii zima a chlad, Laellynasaury budou muset požírat zmražené rostliny a raptoři s Koolasuchy je budou za půlroční tmy lovit...

A to je konec našeho příběhu... Příští týden ale přijde nový a ve své podstatě tak trochu nekonečný. Nebudu jej psát jen jednou týdně, bude sem přibývat častěji. Zda-li se Vám tento příběh líbil, komentujte. Budu rád za každou Vaší kritiku...