Správce dinosauřího parku - Někdo nám chce překazit plány

Další pátek, další Správce dinosauřího parku! Problémy se opět střádají a Dan Jameson a jeho společníci musí držet krok se svou složitou prácí! Snad si dnešní část užijete...

Někdo nám chce překazit plány

Dinosauří park zažívá velké pátrání. Minulý týden, jak jsem si již do svého týdeníku zapsal, byli otráveni tři Adelobasileové, malí rejskovití savci, které Charles, ředitel parku, chová u sebe na zahradě. Po pozření potravy, do níž byl přidán nějaký jed, se jim udělalo špatně a nakonec zemřeli. Teď se řeší, kdo to udělal. Kdo je tím travičem? Jasné je jedno, někdo to určitě být musel. Analýzy krmiva, kterým Charles svou chovnou skupinu krmí, dokázaly, že potrava je naprosto nezávadná, ba dokonce naopak, pro zvířata je neskutečně výživná. V sobotu však došlo i k výzkumu kopy oné potravy, z níž museli tři zemřelí Adelobasileové jíst a zatlouct si tak i hřebíček do rakve. Granulovitých kuliček již mnoho nezbylo, většina z nich skončila v Adelobasileích žaludcích, ovšem i přesto bylo jasné, že krmivo musí jed stále obsahovat. Hned ráno byla tedy odebraná potrava poslána na rozbor, kde došlo k víceméně šokujícímu odhalení-do krmiva byl přidán jed na hubení krys jak v sypké, tak i tekuté podobě. Je to otřesné, ohavné a zároveň i neskutečně podlé. Malí Adelobasileové neměli žádnou šanci, dokonce i krysy bývají větší než oni, a právě na jejich hubení je jed vyroben, přičemž krysu takový jed zahubí během několika minut. Charles má teď o svou kolonii strach. Pachatel se neukázal, ale musí to být někdo z nás. Jeden z pracovníků Dinosauřího parku, někdo, komu snad byla nabídnuta nějaká vysoká odměna za jediné-za to, aby nám překazil naše plány. Plány týkající se vytvoření úžasné přírodní rezervace zpřístupněné veřejnosti, ve které žijí tvorové, celá léta považovaní za vyhynulé. Má snad někdo zájem o podobný park, jako je ten náš? Chce ten náš zničit a vybudovat si svůj vlastní? Nebo je to jen léčka, jak upoutat naši pozornost na jeho podlou činnost a k jeho dopadení vynaložit všechny naše finance? Otázek je víc, než dost, a travič zdá se řádí dál. V úterý se totiž udělalo zle jinak prospívajícímu Erythrosuchovi Ericovi. Sežral velký flák masa, který mu byl do výběhu hozen teprve pár minut předem. Pro jistotu jsme ho uspali a vyšetřili ho. Maso samozřejmě obsahovalo sypký jed, tentokrát však již ne na hubení krys. Tentokrát to bylo něco mnohem silnějšího, nějaký roztok anorganických kyselin, které u Erica způsobily průjem. Někteří z nás se tomu zprvu smáli, není to však taková legrace. Ericovi sice kyseliny neublížily, ale kvůli průjmu přestal žrát, problémem se stal i přísun tekutin. Teď je již v pořádku, ale trvalo to celé dva dny, než se vzpamatoval. A onen zločinec zůstává stále neodhalen...

Již jsem nastínil, že Ericovi byly kusy masa do ohrady hozeny jen pár minut předtím, než je sežral. Krmil jej však důvěryhodný člověk, Fred. Ten tvrdí, že o ničem neví a já mu zatím věřím. Vždyť Fred patří mezi naše nejlepší pracovníky! Zajímavé je, že zločinci jsme přesto na stopě. Freda totiž zarazilo, že dveře do budovy se zásobami potravy pro zvířata byly odemčeny. Na základě toho, kdo u sebe má klíče k budově, by se pak dalo vypátrat, který darebák za tím vším stojí. Je tu ale jeden problém, klíče až na dělníky, vojáky a rangery takřka všichni. Doufejme, že ještě nejsme ztraceni. To řádění se však musí zastavit. L. C. Clark již o všem ví a chce na ostrov poslat nějaké speciální agenty, kteří by nám s pátráním pomohli. Vše se ještě uvidí, v Dinosauřím parku ale prostě musíte očekávat neočekávatelné... Další problémy představuje samozřejmě náš Giganotosaurus. Řádění traviče nás zabralo natolik, že jsme během týdne zcela přestali řešit přítomnost mladého dravého teropoda v našem parku. Začíná panovat názor, že by bylo lepší si dinosaura nechat v lidské péči, na kterou se již zcela adaptoval. Oliver tvrdí, že když s ním nebudeme spokojeni, klidně ho odveze zpátky na ostrov, až dosáhne plné velikosti. Nikdo si však nemůže být jistý tím, že se pak sám naučí lovit. Starostí začínáme mýt opět až moc...

Za týden se dozvíte, jak to bude s Dinosauřím parkem vypadat dál!

Microbrachis

Microbrachis byl malý lepospondyl (hmyzožravý karbonský obojživelník) patřící do řádu Microsauria. Právě mikrosauři tvořili nejrozmanitější rodinu lepospondylů, avšak navzdory svému jménu "sauria" znamenající ještěři, nespadali pod plazy, ale pod obojživelníky. Microbrachis byl maličký mikrosaurus, který měřil téměř 15 centimetrů. Fosílie byly nalezeny v České republice, je to česká specialita. K odhalení jeho pozůstatků došlo v 19. století v uhelných dolech u Nýřan, kde byla zároveň objevena i kupa dalších karbonských obyvatel středu Evropy. Microbrachis žil asi před 300 miliony lety, tedy na samém konci Karbonu, nejzelenějšího období v dějinách Země. Vypadal už v podstatě jako raný typ mloka, jeho drobné neduživé končetiny asi nesloužily k pohánění těla ve vodě, zřejmě je však přílišně nepoužíval ani k chůzi. Obýval mělčiny a bažinaté oblasti či mokřiny. Výkonným pohonem jeho těla ve vodě byl však dlouhý ocas, ke konci nápadně zvětšený do ploutvovitějšího tvaru. Ocas byl také zploštělý a Microbrachis se s jeho pomocí pohyboval jako ryba, takže jím mrskal ze strany na stranu. Plaval také s pomocí bočního vlnění svého protáhlého tělíčka, tvořeného páteří s více než 40 miniaturními obratly. Většinu času zjevně trávil ve vodě a měl žábry. Někteří paleontologové považují Microbrachise za něco jako Petera Pana mezi vyhynulými obojživelníky, poněvadž dospělcům přetrvávaly vnější keříčkovité žábry, kterými dýchali v larválním stádiu vývoje. Tomuto jevu se říká neotenie a vědci zabývající se dnešními obojživelníky jej znají i naživo, vyskytuje se totiž například u známých severoamerických axolotlů a mločíků, případně i u evropského macaráta jeskynního. Microbrachis byl jinak drobným predátorem. Jeho čelisti byly lemovány řadou neskutečně maličkých zoubečků, které dokázaly při sklapnutí tlamy jednoduše prorazit tělo chycené oběti a zabít ji tak. Živil se pravděpodobně krevetami a dalšími malými korýši, případně dokonce i maličkými druhy rybek. I když se však Microbrachisovi v českých karbonských pralesích dařilo, s koncem této geologické periody nadobro zmizel z fosilního záznamu. Ostatní mikrosauři následovali brzy, vyhynuli v raném Permu...

Microbrachis patří kupodivu ke známějším prvohorním živočichům, jeho popis můžete najít v knihách "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" a "Dinosauři dětská obrazová encyklopedie".

Příště Keraterpeton!

Dicroidium

Dicroidium byla prehistorická, již dávno vyhynulá rostlina ze skupiny kapraďosemenných, do které je řazena i spousta dalších dávných dřevin. Pro kapraďosemenné bylo typické uspořádání listů ve zpeření a také jejich vzhled, nápadně totiž připomínaly kapradinové vějíře. Jakožto celkem primitivní skupina dřevin se první kapraďosemenné objevily už v Devonu, velkého rozmachu dosáhly i v pozdních prvohorách, tedy Karbonu a Permu a na začátku druhohor, za dob spodního Triasu, definitivně vyhynuly. Dicroidium bylo právě jednou z posledních kapraďosemenných vůbec. Tento rod žil zřejmě už před 252 miliony let na sklonku Permu a zhruba před 201 miliony let vyhynul. Vyskytoval se po celé Gondwaně (Velkém jižním kontinentu) a zkamenělé pozůstatky, včetně dokonale zachovalých otisků listů v pradávných kamenech, byly objevovány v Republice Jižní Afrika, v Austrálii, na Novém Zélandu, v některých zemích Jižní Ameriky včetně Brazílie a dokonce i na Antarktidě. Zajímavostí je, že se někteří paleobotanici domnívají, že Dicroidium mohlo být opadavou dřevinou. To jednoduše znamená, že stejně jako stromy evropských lesů, i Dicroidia v určitou část roku shodila své listy. Pravděpodobně se tak mohlo dít v chladnější části roku, čímž by se Dicroidium tímto způsobem ještě více podobalo dnešním evropským dřevinám, které opadají v zimě. Další velkou zajímavostí je, že jsou ze zkamenělin známy jak samčí, tak i samičí květy. Dicroidium podle všeho jakožto celistvý rod zahrnovalo celou řádku jednotlivých druhů, z nichž každý byl typický pro určitou oblast. Dosud je známo osm až devět takových druhů, z nichž některé, včetně druhu D. odontopteroides, byly objeveny pouze v malé lokaci-v případě tohoto druhu je to Paleorrota Geopark v Brazílii. Proč však Dicroidium nakonec vyhynulo není tak úplně známo, jasné ale je, že se zcela určitě nedokázalo přizpůsobit nově nastoleným podmínkám, jež s sebou konec Triasu přinesl. Velkou roli tak mohla sehrát především změna klimatu anebo příchod evolučně nových, vyvinutějších rostlin, které Dicroidium předčily. Rostlina byla objevena roku 1845 v triaských sedimentech australského ostrova Tasmánie...

Popisy této rostliny nejsou v širší literatuře nějak hojné, dobrý popisek však můžete najít na anglické verzi Wikipedie.

Příště Glossopteris!!!

Přihláška do soutěže Lovcem dinosaurů

Před nedávnem jsem některé z Vás v komentáři u jednoho ze svých článků informoval o tom, že bych rád začal s novou soutěží, ve které by nešlo ani tak o vědomosti jako o celkovou znalost vzhledu prehistorických tvorů. Setkal jsem se s pár pozitivními ohlasy na můj návrh a tak jsem tedy rozhodl se soutěží začít. O názvu jsem dlouho přemýšlel, nic lepšího, než Lovcem dinosaurů, mne však nenapadlo. I přesto je název možná celkem příhodný a mírně poukazuje na to, o co v soutěži půjde. Hráčovým cílem totiž bude uhodnout na základě krátkého popisku, o jaký druh dinosaura či jiného dávno vyhynulého tvora se jedná. Každý půjde sám za sebe, v každém kole dostane každý hráč jiné popisky. Nakonec zvítězí ten, kdo uhodne nejvíce dinosaurů a "naloví" si je tak. Diplomy však dostanou všichni zúčastnění, to je samozřejmé. Na závěr bych chtěl ještě podotknout, že se ve hře budete setkávat s popisy známějších prehistorických živočichů, tzn. těch, kteří byli vyobrazeni ve filmech a televizních pořadech či které můžete znát z knih. Žádné složitosti by se v soutěži neměly objevit... Kdo by měl zájem stát se soutěžícím, napište do komentářů, už se nemůžu dočkat, až Váš lov na dinosaury začne!

George McCann ztracen v čase-část 10.

Máme tu desátou část mého příběhu George McCann ztracen v čase! Podaří se naše hrdiny uvízlé v daleké minulosti informovat o svém stavu jednoho schopného muže v přítomnosti? O tom v dnešní části!

GEORGE MCCANN ZTRACEN V ČASE-ČÁST 10.:

Brachiosauři na pláních na sebe neustále táhle houkali, ale lidé byli přesto přesvědčeni, že jejich zvuky do vysílačky překřičí. Fernando a George se do toho pustili, zatímco Dixon spíše nečinně přihlížel, jak se snaží. Po chvíli konečně zapnuli na vysílači záznamník, čímž jim bylo umožněno svůj vzkaz nahrát a poslat na nastavenou frekvenci, tedy k Jeremymu Stewartsovi na letiště v Ciudad de Panamá. "Jede to! Jede to! Tak dělej!" vykřikl Fernando, když záznamník zapnuli. "Jeremy, zdravím Tě," řekl vlídně George a Fernando rázem obrátil oči v sloup a vzdálil se raději tak na tři kroky dozadu. "Tady je George McCann a dva další lidé, Fernando Cortes a Freddy Dixon, členové štábu s cílem natočit volně žijící zvířata v Džungli času. Abych Ti to vysvětlit, ačkoliv nemám na nahrání vzkazu tolik času... Ta výprava mě najala, abych je tam při natáčení provázel, ale všechno se zvrtlo, štáb byl pozabíjen a my zbylí nejsme v současnosti, ale v minulosti! Prošli jsme už několik časových období a teď jsme v Tanzanii před 150 miliony let. Vtáhl nás sem stroj času, který je v Džungli času umístěn, který stále funguje a který lze zapnout časovou smyčkou. Prosímtě, Jeremy, zapřísahám Tě, informuj o tom nejvyšší úřady! Jde nám o život, už celé dny přežíváme v extrémních podmínkách v časech, které nikdy nikdo pořádně nezdokumentoval, které jsou plné zatracených monster a z jejich spárů se prostě nedokážeme vymanit! Určitě věřím tomu, že Ti tenhle vzkaz dojde, prosímtě přehraj ho u někoho výše postaveného, aby pro nás byla přes stroj v Džungli času poslána záchranná výprava!" Mluvil do vysílačky souvisle George. Pak se podíval na Fernanda, který ukázal na své hodinky a značil tak Georgovi, aby se i on podíval na čas, který ještě odtikává k dokončení nahrávky. "Sbohem Jeremy, věřím, že..." stačil ještě George říci, než se vzkaz uložil a automaticky poslal. "Jo! Jsme zachráněni!!! Teda vlastně skoro, no... Ehm, ehm." řekl Dixon a pořádně se nad svými nepříliš potěšujícími slovy zamyslel. Brachiosauři najednou na pláních začali být poněkud neklidní. Houpali velikými krky, ti menší si dokonce stoupali na zadní a větřili. "Dáreček, chlapi!" vykřikl Fernando a ztratil se v houštinách, když tu se náhle ozval známý a strašlivý řev. George i Dixona napadlo jediné, opět Ceratosauři. Nemělo se to totiž tak, jak si dosud mysleli. Ceratosauři je celou dobu sledovali, i po té bouřlivé noci, kterou muži strávili hluboko v rokli. Tady na pokraji plání a lesa přišel od vůdce smečky povel zaútočit. Celá Ceratosauří trojka se rázem vrhla do akce. "Mám tu skládací pušku, počkej!" vyhrkl George, vytáhl zbraň a po jednom z dravců vystřelil. Kulka se ale odrazila o silnou Ceratosauří kůži, navíc tento čin dravce tak rozzuřil, že dal do prudkého výpadu celou svou sílu a ve vteřině stál před muži. George pohotově popadl Dixona za rameno a stáhl ho s sebou do křovin. Pak oba utíkali lesem zpátky k oné rokli. Jenže další Ceratosauři s nimi souběžně drželi krok a naháněli je z levé strany, vzdáleni jen pouhých dvě stě až tři sta metrů. Zadní a stále ještě podrážděný útočník narazil silným rohem do Dixonových zad a povalil jej. George až po uběhnutí pár desítek metrů zjistil, že za ním již nikdo neběží. "Georgi, zachraň se!" zařval Dixon, když do něj Ceratosaurus zabořil své ostré zuby. George vystřelil, ale na tu vzdálenost neměl se skládací puškou téměř žádnou šanci dravce zasáhnout. Přesto střílel do okolí a snažil se zvíře vyplašit nebo nalákat na sebe. Bylo už ale pozdě, Ceratosaurus začal hodovat. Než si George uvědomil, že u něj však chybí jeho dva druhové, bylo už také docela pozdě...

George proskočil keři a upaloval dál jak nejrychleji jen mohl. Běžel sice jako postřelený zajíc, ale dravce dokonale setřásl. Ti se na sebe jen podívali, jako by ještě měli něco za lubem a pak se odešli opačným směrem. George jen utíkal a utíkal, až když se z malé prohlubně v zemině objevila ruka a stáhla jeho nohu dolů. George nahlas odfoukl a chytil se za rameno, na které spadl. "Dobré?" optal se ho Fernando, schovávající se na kraji prohlubně. "Ty bastarde, tys utek!" zařval George a dal Fernandovi dvě rány pěstí přes tváře. "Dixon je mrtvý! Chápeš to?! Zabili ho! Jenom kvůli tobě! Kdyby jsi aspoň bojoval a ne jenom utíkal pryč, aby sis zachránil život! Stejně jsme už o něj všichni předem přišli!" zařval dále a uštědřil Fernandovi opět jednu silnou ránu. Fernando si to mlčky vyslechl, vytáhl kapesník a utřel si krev z pusy, a pak jen klidně řekl: "Taky jsem Vás mohl zradit. A jestli jsme přišli o život předem, včetně mě, tak to bylo kvůli Vám. To já jsem se Vás vydal zachránit do těchto pravěkých pekel, klidně jsem mohl z toho Vašeho bývalého podniku v Panamě utéct a pak prohlašovat, že jste mrtví. Jenže já nelžu a na lidských životech mi závisí, dokonce i tentokrát, jenže..." "Tak to teda ne!" vykřikl George. "Kdyby nějaký Ian Palmer, který je už dávno po smrti, nezorganizoval nějakou filmařskou výpravu do Džungle času, nic z tohohle nebylo! Ty jsi mohl běhat po neotropických pralesích a chytat si motýly a hady a krokodýly a já mohl v klidu sedět v laboratoři a zkoumat nejnovější zkameněliny! Nikdo z nás se nemusel setkávat s pravěkými zvířaty a stávat se jejich kořistí," řekl dále. "Jak myslíš... Ale stejně, já třeba věřím, že se odsud dostaneme. Možná to tak nevypadá, ale věřím v to. Jestli ty ne, to mě mrzí, ale dobře. Maximum jsme už proto udělali, nestačí než doufat," odvětil Fernando. George si utřel pot z čela a chystal se konečně říci něco více utěšujícího, když tu se náhle kousek od prohlubně objevila velká Ceratosauří noha. Dravci to ještě nevzdali, co však bylo horší, tentokrát nebyli ani dva, ani tři, bylo jich rovnou pět. Oni dva samci si totiž zavolali k doražení zbylých lidí ještě menší pomoc a ta se jim teď rozhodně hodila. Fernando začal střílet ze samopalu, zatímco s George vyběhl kamsi do hlouby lesa. George už zahodil svou pušku, neboť v ní nebyly žádné náboje, stejně se to mělo i s pistolí. Nakonec sáhl po dvou předmětech-vysílačce a otevírači časové smyčky. To samé při střelbě udělal i Fernando a všiml si něčeho podivuhodného-červený cuplík u nápisu 21. století svítil! Okamžitě smyčku zapnul! Georgovi se nic takového neukázalo, ale svou smyčku zapnul též. Ceratosauři je však mezitím dohnali a jejich řev se rozléhal po celém rozsáhlém pralese. "Otevřel jsem cestu do 21. století!" vykřikl Fernando, ale jeden z Ceratosaurů jej předběhl a postavil se před svítící objekt. Další po muži také šli. "Utíkej, dělej! Projdi tou svou! Já se dostanu do současnosti a informuju je o tom, co se s tebou děje! Budeš zachráněn, Georgi!" zařval Fernando předtím, než Georgovi nezbylo nic jiného, než se jeho slovy řídit, poněvadž po něm vyrazil největší z Ceratosaurů... To poslední, co George viděl, než smyčkou prošel, byl Fernando stojící v kruhu tvořeném čtyřmi masivními lovci. Dobrodruh z pralesa sahal po své slavné mačetě, která mu už tolikrát zachránila život. Pak se dával na útěk směrem k smyčce, zakličkoval, aby pronásledovatele zmátl a pak... George ozářilo modré světlo a objevil se sám zase v jiném období. To ale ještě nevěděl, co to ve skutečnosti je...

K záchraně stačí jen málo! Prošel však Fernando časovou smyčkou bez zranění? A co Ceratosauři, kteří mu šli po krku? S čím se zase setká George?! To vše v příští části, kterou se pokusím napsat a zveřejnit co nejdříve!!!

Složitost ptakoještěřího chování

Pro paleontology je vždy velkým úkolem, když se snaží zjistit, jak se daný vyhynulý tvor choval. Je k tomu potřeba představit si na základě různorodých nálezů alespoň prostředí, které živočich obýval, z čehož lze též mnohé vyvodit. Paleontologové však podrobují spolu se zoology výzkumu i současná zvířata, jejichž chování je pevně zakořeněno a na základě toho si pak mohou představit chování prehistorických tvorů. Neméně důležitou částí takového bádání je však i prohlídka zkamenělých koster. Dnes nám při tom pomáhá především technologie 21. století, dovedená na vysokou úroveň. Jak složité bylo například chování prehistorických létajících plazů, ptakoještěrů nebo-li pterosaurů, kteří dominovali obloze po více než sto milionů let zatímco souši vládli dinosauři? Před několika lety byl podroben výzkum dvěma výjimečně zachovalým lebkám ptakoještěrů druhů Rhamphorhynchus muensteri a Anhanguera santanae. Mozkové dutiny uvnitř lebky byly podrobeny rentgenovému záření, načež vědci zjistili, že ptakoještěři měli neobvykle velkou část mozku známou jako flokule. To jsou stručně řečeno laloky vejcovitého tvaru na spodním povrchu mozečku a integruje pohyby kloubů nebo svalů. Výzkum dále prokázal, že pterosauři měli velký vnitřní zvukovod. Vědci porovnali tato zjištění s tím, co víme o mozku dnešních ptáků, tedy dnešních vládců vzdušného prostoru a došli k závěru, že obě skupiny se v jednom podobají. Ptakoještěři i ptáci měli či v případě ptáků stále mají velké flokule, nicméně i tak ty ptačí zabírají jen nepatrné procento mozku v porovnání s dávnými létajícími plazy. U ptáků flokule tvoří maximálně 2 procenta z celkové hmotnosti mozku, u ptakoještěrů to bylo minimálně třikrát až tři a půl krát více. Z velikosti flokulí lze zjistit i další potřebná fakta, neboť nervové signály, jež tato část mozku vysílá, mohou za takřka automatické pohyby očních svalů. Poukazuje to také na to, že ačkoliv byl u ptakoještěrů počet flokulí větší, jejich mozek byl v porovnání s ptáky mnohem menší. Velké flokule se u ptakoještěrů zřejmě vyvinuly z důvodu délky křídel a jejich pohybu a zároveň také dobře vnímali. Množství flokulí v mozku tak poukazuje na mnohem jednodušší prostředí, ve kterém tito dávní živočichové žili. Pravděpodobně šlo o mořská pobřeží či nepříliš měnící se oblasti. A právě z toho všeho paleontologové vyvodili, jak mohlo být pterosauří chování složité. Rozhodně nebylo tak složité, jako chování dnešních ptáků, právě naopak-ptakoještěři sice perfektně vnímali okolí, zato však o něm určitě nepřemýšleli, neboť jejich mozek nebyl dostatečně velký k tomu, aby to dokázali. Reagovali jen na okolní podněty, na zvuky, to co spatřili nebo na změnu počasí. O nějaké inteligenci zde určitě nelze mluvit. Složitost chování určitého druhu totiž vždy závisí na prostředí, ve kterém žije a také na celkovém vzhledu onoho tvora, poněvadž více tělesná přizpůsobení prostředí se vždy nutně odrazí na velikosti a kapacitě mozku. Možná však přece nebyli létající plazi tak jednotvární, jak by se na první pohled mohli zdát. Domněnky o tom, že vytvářeli hnízdící kolonie, stavěli si hnízda a možná se dokonce i starali o vlastní mláďata by potvrzovala, že v sobě přece jen něco měli. Něco podobného by se mohlo týkat i hlasové komunikace, která mohla být u těchto zvířat jistě rozvinutá...

Jak jsem již sliboval, v blízké době se budete moci dočkat i mnoha dalších článků do rubriky o pterosaurech!

Největší ptáci, kteří kdy vzlétli

Většina zástupců skupin zvířat, která dnes stále žijí, dosahovala v pravěku mnohem větších rozměrů. Vše, co z těchto dávných tvorů, jejichž zaniklá sláva zašla již před miliony let, známe, jsou jen nehybné kamenné pozůstatky těl strnulých v hlubinách času. Představte si však, že můžete cestovat zpátky v čase a některé z těchto gigantických předků dnešních zvířat sledovat na vlastní oči... Možná to zní jen jako pouhá fantazie, ale paleontologové se opravdu musí vžít do role cestovatelů v čase a podniknout na vlastní pěst podobnou výpravu, alespoň ve světě představ. Někteří zástupci různorodých tříd živočichů byli v pravěku skutečně obrovští, ale posléze vyhynuli a dnes nám tak zbývá jediné: zkoumat to, co se z nich dochovalo. I ze zkamenělin se však dá mnohé vyvodit, včetně velikosti. Existovali největší dinosauři, největší hmyz, největší mořští plazi, největší savci a v neposlední řadě také největší ptáci, kteří kdy kroužili po oblacích. A právě těmi se dnes budeme zabývat... Jaké by to asi bylo vrátit se o pár milionů let zpět a uvidět nad sebou neuvěřitelně kolosálního dravce kroužícího po nebi a hledajícího sebemenší pohyb nějaké potencionální kořisti? Někteří by si možná mysleli, že něco takového se mohlo stát pouze v Sindibádovi, příběhu, v němž se hlavní hrdina skutečně setkal s obrovitými dravými ptáky žijícími v tajemném údolí plném diamantů. Ale to byla pohádka. Nicméně v pravěku opravdu žili tvorové, kteří by se možná oněm obrovitým mýtickým opeřencům ze Sindibáda podobali. Mezi ně se řadila skupina kondorů zvaná Teratornithidae. Žili v Severní a Jižní Americe v třetihorách, v Miocénu až po Pleistocén a někteří z nich vyhynuli teprve před pár desítkami tisíc let. Už jen jména jako Teratornis merriami nebo Teratornis woodburnensis sama o sobě mohou nahánět hrůzu, neboť rozpětí křídel těchto dravců dosahovalo přes 4 metry. To ale stále nebylo nic ve srovnání s pravým gigantem, možná největším anebo případně jedním z těch největších ptáků, kteří kdy létali. Argentavis magnificens je jméno pro děs nahánějícího kondora vysokého asi 1,5 metru, což je výška dvanáctiletého dítěte. Nicméně rozpětí křídel bylo už samo o sobě mnohem více úctyhodnějším, a to 7,3 až 8 metrů! Pod křídla takového ptáka by se rázem vešla možná dvě auta stojící těsně za sebou! Pravěk překonal lidskou představivost, tento velikán žil v Miocénu před 8 až 6 miliony let na území Jižní Ameriky. První fosílie byly nalezeny v argentinském městě La Palma. Jakožto největší létající pták vážil Argentavis asi 80 kilogramů, tedy tolik, co štíhlý dospělý muž. Objevené kosti zahrnují i lebku, takže paleontologové i ornitologové mají dokonalou představu o vzhledu tohoto prehistorického létajícího stroje, poněvadž lebka často prozradí o stylu života určitého druhu více než zbytek těla. Podle všeho se lze domnívat, že Argentavis se živil hlavně zdechlinami, od kterých odháněl za pomoci svého děsivého vzhledu menší mrchožrouty. V období Miocénu ještě Jižní Amerika nebyla spojena se svým severním protějškem a pláně Argentiny byly doslova přeplněny velikými kopytnatými savci, endemickými a typickými pro onu oblast. Právě ti představovali zdroj Argentavisovy potravy. Mezi další Teratornidy ještě třeba Cathartornis gracilis nebo čtyřmetrový Ailoronis incredibilis či případně kubánský Oscaravis, ale žádný z nich se svým rozpětím nevyrovnal osmimetrovému Argentavisovi. Jen pro představu, největší žijící pták, albatros stěhovavý, má rozpětí křídel skoro 4 metry, tedy tolik, co oni. Setkání s pravým titánem světa ptáků by pak bylo úžasné. Každopádě, aby toho nebylo málo, ptačí svět hostil v dávné, ač v tomto případě i nedávné minulosti další létavá monstra. Příkladem může být Harpagornis moorei, obecně známý jako orel Haastův na počest německého geologa Juliuse von Haasta, který ho roku 1871 popsal. Výpočty potvrdily, že orel Haastův mohl na svou kořist při náletu zaútočit rychlostí až 80 kilometrů v hodině. Rozpětí křídel dosahovalo přes 3 metry a váha se mohla vyšplhat až na 15 kilogramů. Oproti Argentavisovi byl možná drobečkem, ale přesto se řadí mezi největší dravce vůbec. Orel Haastův žil na Novém Zélandu během Pleistocénu a Holocénu a neměl zde žádné přirozené nepřátele. Zároveň byl i jediným přirozeným nepřítelem velikých nelétavých ptáků zvaných Moa. Kolem roku 1280 však na Nový Zéland přijeli první Maoři a izolace na ostrovech se stala pro tohoto ptáka hřebíkem do rakve. Kdy vyhynul? To se s jistotou neví, biologové však odhadují, že to bylo už kolem roku 1400. Lidé totiž hojně lovili jedinou dostupnou potravu dravce, tedy ptáky Moa a on pak následně na nedostatek lovných zvířat vyhynul... Mezi další obry se však řadí i jestřáb Titanohierax s váhou minimálně 8 kilogramů. Třicetikilový hrabavý jménem Sylviornis žil zase na Nové Kaledonii ještě před 600 lety. Jeho vyhubení způsobil až nadměrný lov prvních oceánců. Skutečými obry mezi rybožrouty byli zase Pelagornitidi, zvláštní obři možná vzdáleně příbuzní již jmenovanému Argentavisovi, včetně před prár lety objeveného druhu Pelagornis chilensis, jenž žil na území Chile po dobu asi 50 milionů let-ze světa zmizel teprve před dvěma miliony let! Rozpětí křídel dosahovalo asi 5,2 metru a tento pták žil zřejmě poblíž moře, kde s pomocí ostnatého zobáku chytal kluzké ryby... Pravěcí ptáci tedy dosahovali skutečně úctyhodných rozměrů, a ať už jejich vyhubení způsobil člověk či velká adaptace jen na určitý typ potravy nebo prostředí, což se jim později stalo osudným, zaslouží si velkou úctu. A to i přes to, že jejich životy jsou nadobro ztraceny v temných hlubinách času...

Všechny tyto živočichy svou přizpůsobivostí možná překonali ptáci, kteří žijí dodnes, ale přesto si skutečně onu úctu zaslouží... Pokud se Vám tento článek líbil, můžete komentovat...

Správce dinosauřího parku - Agresivní děsopták, otrava Adelobasileů a komplikace s Giganotosaurem

Další pátek, další Správce dinosauřího parku! O tom, co se v prehistorické rezervaci událo během uplynulého týdne nás opět informuje Dan Jameson ve svém týdeníku...

Agresivní děsopták, otrava Adelobasileů a komplikace s Giganotosaurem

Za minulý týden se toho v Dinosauřím parku událo zase docela dost. Problémem je, že po dlouhé době převažovaly ty negativní věci. Někteří dinosauři nám dělají radost, třeba Leptoceratops Dino, samice Wuerhosaura Wuerho nebo dvojice Teleocerasů, matka a mládě, kteří nezlobí s přijímáním krmiva a jsou celkově v pořádku. I s dvěma Tsintaosaury se dá přežít. Někteří tvorové nám však dělají opravdu veliké problémy. Příkladem může být náš Mesembriornis, dravý děsopták, který žil před asi 3 miliony let v Jižní Americe a kterého Oliver přivezl minulý rok. Dlouho to s ním bylo k vydržení, ovšem teď, když nohama s mocnými a především ostrými drápy podkopal plot, jen tak tak jsme předešli neštěstí. Děsopták se totiž ukázal být nesmírně agresivním, dostane-li se do kontaktu s lidmi. A to především očního. Plot podhrabal jen dvě minuty předtím, než k němu přišel krmič s fláky masa. Mesembriornis se nejprve potuloval poblíž ohrady a pátral po nějaké potravě, když ale uviděl krmiče, vyběhl po něm a začal jej pronásledovat. Krmič při běhu zavolal vysílačkou na rangerskou stanici, odkud okamžitě vyjel velký jeep se dvěma odchytávači. Mesembriornis byl však velmi rychlý a než se krmiči podařilo dostat se k vratům od ohrady a zavřít se v Mesembriornisově výběhu, dravec jej těžce uhodil do ramena svým dlouhým zobákem. Krmič začal krvácet, ale nebylo to nic vážného. Když přijeli rangeři, Mesembriornis vyběhl i po nich a jednoho prudce kopl levou nohou-ranger měl naštěstí speciální štít, jednu ze základních pomůcek při odchytu nebezpečných a kousavých zvířat. Poté už jen stačilo nalákat ptáka na "ptačí zob"-velké, šťavnaté kusy masa a zavřít ho v provizorní ohradě. Výběh je už zpravovaný, ale bude trvat ještě alespoň týden, než budou kůly obměněny a zaraženy hluboko do země, aby se incident s podhrabaným plotem neopakoval...

Další problém byl ještě větší. V úterý totiž Charles zjistil, že chovná skupinka primitivních savců rodu Adelobasileus, které chová na zahradě u své vily, na tom není zrovna nejlépe. Zavolal mě a jednoho zkušeného veterináře. Okamžitě jsme si všimli třech Adelobasileů, kteří nevykazovali téměř žádné známky života. Tito malí savci se normálně neustále třesou, to proto, že jejich srdce je velmi silnou pumpou a jejich malé tělo tak nemůže zůstat jen v klidu. Tito Adelobasileové však jen leželi a sotva dýchali. Okamžitě jsme je přenesli na veterinu. Z důvodu domněnky o výskytu nějakého neznámého prvoka či jiné hrůzy jsme zbylé Adelobasiley zavřeli ve speciální krabici a umístili na suché půdě Charlesovy vily. Bylo to však asi zbytečné, neboť prvok či bakterie tělo těch tří nenapadly. Důvod, proč se chovají tak zvláštně, se ukázal být jasný asi po půl hodině lékařské prohlídky-otrava. Adelobasileům byl do jídla přidán pořádně silný jed, který jejich metabolismus nemohl vydržet. Krátce po tom zjištění všichni tři uhynuli. Okamžitě jsme o tom informovali Charlese. Ten však své mazlíky krmil pro ně typickou stravou. Zbývá tedy jediná možnost: někdo se vloupal na Charlesovu zahradu a do krmení Adelobasileům onen jed nasypal nebo vylil. Ti poté potravu sežrali i s ním. Ale kdo to byl? Kde je ten zrádce? Musí to být přece někdo z nás! A proč by to hodlal udělat? Rýsují se před námi další záhady... Do řešení tohoto problému však stoupila ještě jedna trable. Mladý Giganotosaurus, kterého Oliver přivezl minulý týden, a jenž je zároveň sirotkem, vyžaduje opravdu zvláštní péči. Nejdříve jeho kůže chytila parazity, teď mu zase nechutná vepřové maso. Charles dinosaura v parku moc nechce, ale L. C. Clark nemá námitek. Prý nám s ním pomohou noví pracovníci. Tentokrát však Clarkovi nevěřím. Máme už dost komplikací a malý Giganotosaurus nám rovnou způsobuje další! Vyvstává otázka, zda si jej nechat anebo jej odvézt zpět na Isle of Die. Jenže zvládl by tam přežít bez lidské péče?

Jak se tým Dinosauřího parku rozhodne s osudy Giganotosaura? A objeví Dan Jameson i ostatní zrádce? Pokračování příští týden v pátek...

110. výročí narození Zdeňka Buriana

Přesně včera, 11. února 2015, uběhlo již 110 let od narození významného českého malíře Zdeňka Buriana, který zemřel roku 1981 ve věku 76ti let. Ačkoliv proslul jako ilustrátor mnoha dobrodružných knih, které se v Česku během minulého století celkem hojně vydávaly, po celém světě je známý především díky svému umění neuvěřitelně realisticky ztvárnit ve svých malbách prehistorické krajiny i jejich tisíce či miliony let vyhynulé obyvatele. Ačkoliv od doby, kdy Burian své malby stvořil, uběhla již dlouhá doba a o dinosaurech i jiných prehistorických tvorech bylo zjištěno mnoho nového, jeho obrazy se stále těší velké popularitě. Víme sice, že dinosauři netáhli ocas po zemi jako varani a krokodýli, jak je Burian na svých obrazech vystihoval, ne všichni dinosauři byli jen šupinatí a pravděpodobně šlo i o mnohem vitálnější tvory-přesto však mají jeho obrazy skutečně veliké kouzlo. Na základě Burianových obrazů byly později natočeny i scény do slavného českého filmu Cesta do pravěku z 50. let minulého století, včetně setkání hlavních s Apatosaurem (Brontosaurem) či souboj Ceratosaura se Stegosaurem. Možná ještě zajímavějším je novodobé zjištění, že Burianovy obrazy možná mohly inspirovat japonskou Godzillu. Přišlo se na to nedávno, když jeden sběratel jeho díla sledoval dokument o natáčení onoho japonského filmu a v jedné scéně si všiml knihy s reprodukcemi malířových obrázků. Nikdo neví, zda by to mohla být pravda, rozhodně jde ale o podivuhodné zjištění... Zpráva o 110. výročí narození Zdeňka Buriana včera oběhla celý svět díky mírně pozměněnému logu nejoblíbenějšího internetového vyhledávače Google.

Do komentářů můžete psát své názory na téma. Podle mě je skvělé, že si svět 110. výročí narození Zdeňka Buriana takto připomněl...

Barrandeina

Barrandeina dusliana byla možná jednou z vůbec prvních suchozemských rostlin vůbec. Byla pojmenována na počest slavného francouzského učence Joachima Barranda, který se zasloužil o podrobný výzkum oblasti Barrandov ve středních Čechách. Barrandeina se na tomto území, zvaném na opět na vědcovu počest Barrandien, hojně vyskytovala. Žila v období pozdního Devonu až raného Karbonu před 380 až 360 miliony let. Jako druh tedy vydržela skutečně úctyhodně dlouho. Popis této rostliny uskutečnil jeden ze zakladatelů paleontologie v Čechách, Jan Krejčí, právě na základě zkamenělin nalezených v Barrandienu. Kromě Čech však byla rostlina rozšířena i po zbytku severní polokoule, včetně Číny v Asii a Spojených států amerických v Severní Americe. Barrandeina byla rostlinou keřovitého vzrůstu, jednotlivé větvičky dosahovaly až 4 centimetrové tloušťky a celková výška rostliny byla něco málo pod metr. Typickým znakem této rostliny je vidličnatá větvičnost jednotlivých větviček a také jejich obal-tuhé, silné, kožovité listy ve tvaru klínu. Paleobotanikům se dokonce podařilo ze zkamenělin vyjmout i výtrusy Barrandeiny. Povedlo se tak díky dokonalým kapalinovým rozpouštědlům. Barrandeina se řadila mezi plavuně, ačkoliv ještě v nedávné minulosti do této skupiny rostlin řazena nebyla. Podobnost s plavuněmi je však více než zarážející, a to nejen díky vzhledu. Barrandeina také vrhla nové světlo na evoluci těchto rostlin, poněvadž patřila mezi první cévnaté rostliny vůbec. Období Devonu skutečně přineslo naší planetě fascinující nálezy, ať už jde o živočichy a první suchozemské obratlovce, tak i o prapůvodní suchozemské rostliny. Dobývající rostliny začaly obývat nově vzniklé močály, mokřiny a bažiny bohaté na kyslík. Barrandeina byla mezi nimi...

Popis této rostliny není v knihách zase tak častý, ale najdete ho například v knize Abeceda dávných věků od Bořivoje Záruby.

Příště Dicroidium!

Velký sopečný výbuch v Guatemale

Malé středoamerické země se v poslední době začínají potýkat s velkými problémy přírodního původu. Podobně jako v listopadu minulý rok v Kostarice (viz. rubrika Sopky, láva... Události ze současné přírody), i nyní došlo ve střední Americe k explozi gigantického vulkánu. Ještě do konce minulého týdne dřímající vulkán Fuego nechrlil prach a lávu už alespoň dva a půl roku. Když však vybuchl naposledy v srpnu 2012, tisíce lidí musely být evakuovány z místa poblíž exploze. Stejně se to má i dnes. Guatemala, malá latinskoamerická země, ve které se mluví španělsky a do které turisté jezdí za památkami včetně mayských ruin obklopených neotropickými pralesy, má nyní veliké problémy. Hlavním z těchto problémů je především fakt, že soptící vulkán se nachází jen asi 40 kilometrů od hlavního města Guatemala City. Zde si opět můžete povšimnout podobnosti s událostí výbuchu sopky Turrialby v Kostarice, v listopadu minulého roku. Tu od hlavního kostarického města San José dělila podobná vzdálenost, a to pouhých 50 kilometrů. Guatemalci mají strach. Fuego má pověst ničivého přírodního živlu. Během posledních pár dní mrak popela doslova zahalil Guatemala City a opět tak donutil spoustu lidí evakuovat své domovy. Experti, především vulkanologové, se domnívají, že toto je největší výbuch Fuegy od roku 1999. Vzhledem k tomu, že sopka se nachází ve výšce nad 3000 metrů nad mořem, je tato zpráva o to děsivější. Mrak popela totiž může dosáhnout úplně kamkoliv. Další problémy na sebe nenechaly dlouho čekat: kvůli množství popela ve vzduchu musely být ukončeny všechny lety nad oblastí i v jejím okolí. Nezbývá, než doufat, že se situace brzy uklidní. Co když však další středoamerická sopka vybuchne již brzy? A co za takovými obrovitými explozemi vůbec stojí? Na tyto hrozivé otázky si ještě položit odpověď zcela nemůžeme, lze se jen domnívat, proč tomu tak je...

Více informací i obrázků sopky Fuego a mnohé zprávy naleznete na webu BBC News. Právě tato stránka mi poskytla potřebná fakta k napsání článku...

Ingenia

Ingenia byla malý oviraptosaur žijící na území Mongolska v období Křídy. Žila před asi 75 až 70 miliony lety, tedy v pozdní části tohoto geologického období. Své jméno získala na počest mongolské provincie Ingen, kde byly poprvé v 80. letech minulého století objeveny její pozůstatky. Jako Ingenia byla oficiálně známá po více než třicet let, každopádně v roce 2013 se k neštěstí zjistilo, že jméno už patří prvokovi a tak muselo být jméno změněno na Ajancingenia. Jméno Ingenia se však mezi milovníky prehistorických zvířat stále používá, podobně, jako je to se slavným Brontosaurem alias Apatosaurem. Ingenia nebyla příliš velká, na to, že někteří oviraptosauři měli i přes pět metrů, byla docela malá. Délka jejího těla nečinila více, než 1,5 metru a výškou by sahala člověku asi po ramena. Z tohoto dinosaura není známo mnoho fosilních pozůstatků, nicméně z existujících exemplářů vědci vyvozují, že měla velmi zavalité přední končetiny. Palce byly hodně velké a drápy na nich je napodobovaly. Paleontologové se domnívají, že Ingenia mohla s pomocí svých mohutných končetin hrabat v zemi, anebo snad případně tyto neobvyklé znaky sloužily k obraně. Ostré palcovité drápy by představovaly perfektní zbraň na zastrašení či poranění rivalů. Odhaduje, že šlo o všežravce, takže se Ingenia mohla živit kořínky, hlízami, lístky, plody a nepohrdla ani vejci plazů, menším hmyzem či malými obratlovci, jako byly ještěrky. Její ocas byl docela tuhý a předpokládá se, že mohl být klidně zakončen pernatou chocholkou. Celý dinosaurus byl taktéž opeřený, zvláště peří na předních končetinách bylo husté a mohlo tvorovi pomáhat při mávání a tím pádem i zastrašování nepřátel vlastního druhu. V době, kdy Ingenia žila, nevypadalo Mongolsko ani zdaleka tak jako dnes. Nekonečné kamenné pouště, které dnes na oněch místech vidíme, byly pokryty savanou a lesy. Ingenia zřejmě žila v lesnatých krajinách...

Popis tohoto dinosaura není v knihách moc častý, ale přesto jej najdete například v knížce "Dinosauři dětská obrazová encyklopedie".

Příště Citipati!!!

Nanosaur 2: Hatchling

Šest let poté, co vyšla roku 1998 hra s názvem Nanosaur, vydala společnost Pangaea Software její pokračování. To nese název Nanosaur 2: Hatchling. Příběh se odehrává krátce po skončení první hry, v níž bylo Vaším cílem nasbírat vejce pěti druhů pravěkých zvířat z konce období Křídy. Protože mise skončila úspěšně, vejce byla Nanosaurům do současnosti skutečně přinesena, nicméně jedna nepojmenovaná skupina Nanosauřích zlodějů je ukradla a rozhodla se vytvořit si z malých vylíhnutých dinosaurů obrovskou armádu. Zbylo jen jediné vejce, ze kterého se vylíhl malý Pteranodon, a za toho budete ve hře hrát... Úkol je velmi jednoduchý: posbírat ukradená vejce a přinést je zpět. Problémem však je, že zlodějští Nanosauři budou své úlovky chránit velmi drsnými způsoby a jen tak se nevzdají. V průběhu hry vystřídá Pteranodon několik zbraní, hlavní zbraní je však dělo, jež nosí na zádech. Hra je rozdělena do několika levelů a je určitě mnohem rozsáhlejší, než její předchůdce. Nachází se v ní také více jednotlivých prostředí. V prvním kole Vás bude čekat mise v tajuplném lese, který je plný robotů střílících laserem, Velociraptorů i Brachiosaurů, kteří dokáží být překvapivě nebezpeční. Právě raptoři jsou v tomto případě dost nevyzpytatelní, protože jsou schopni na Vašeho Pteranodonta vyskočit a těžce ho zranit. Ve druhém levelu Vás bude čekat poušť, která se Pteranodontovi doslova pokusí překazit jeho úmysly s pomocí tornád a písečných bouří. Ve třetím a zároveň posledním levelu se mladý Pteranodon dostane do bažin a mokřadů, které jsou přeplněny podivnými rostlinami, jedovatými plyny, skákajícími červy a zabijáckými Rhamphorhynchy. Podle mě je hra zajímavá, ačkoliv jsem si ji ještě celou nezahrál. Demo a případně i plnou verzi si však můžete stáhnout na webu společnosti Pangaea Software: http://www.pangeasoft.net/nano2/downloads.html .

George McCann ztracen v čase-část 9.

Minulý díl mého příběhu byl zakončen trochu záhadně, co však za tajemnými zvuky, zmizením Fernanda a objevením se dravců skutečně stojí? Právě to se dozvíte v dnešní části...

GEORGE MCCANN ZTRACEN V ČASE-ČÁST 9.:

Ceratosauři stáli nahoře nad roklí a stále vydávali hrozostrašné skřeky. "Fernando! Dixone!" křičel ze všech sil vylekaný George, ale nedostávalo se mu žádné odpovědi. Když občas řev predátorů utichl, začaly se zase ozývat ty uši rvoucí skřípavé zvuky, které vycházely z míst těsně za Georgem. Ten strachy zbledl a myslel, že snad omdlí. Kamkoliv se podíval, slýchal to strašidelné skřípání, ale všude kolem byla jen tma a v ní nic. Když zvuky utichly, začali dravci nahoře zase mohutně řvát. Určitě cítili Georgův pach zdola a měli o důvod víc, proč zaútočit. George byl z toho celý nesvůj a nedokázal pochopit souvislosti. Ty skřípavé zvuky připomínaly práci nějakého zařízení, jenže jak by se nějaká technika jen tak objevila v dobách před 150 miliony let? George uklidnilo až houpání provazu, které naznačovalo, že po něm někdo leze. Byl to Dixon. Jen mlčky slezl dolů a pak únavou a hrůzou omdlel. "Dixone! Co je Ti? Dixone!!!" křičel George, zatímco na jeho řev odpovídali opět hladoví Ceratosauři. George polil Dixona trochou té kalné vody, která se rozprostírala po okolí. "Georgi... Oni mě skoro zabili... Jeden mně chytl mezi zuby, teda skoro..." řekl potichu Dixon, snažíc se otevřít oči. Potom se Dixonovi podařilo se posadit. Chvíli vedle sebe oba muži jen mlčky seděli a řev Ceratosaurů přitom trochu utichal. Stromy čnícími vysoko nad jámou zase začalo pronikat sluneční světlo a tmavou roklinu ozářilo pár paprsky pronikajícími skrze větve těch obrovských stromových velikánů. Kalná voda se i přes své znečištění začala jiskřit. I to mělo na uklidnění obou druhů účinky. Také ty skřípavé zvuky již utichly docela. "Dobré, Dixone?" optal se starostlivě George. "Mohl by jsi mi už konečně říkat Freddy?" řekl na to Dixon a postavil se, ačkoliv jeho vysláblé nohy mu to zprvu nechtěly dovolit. "Co je s Fernandem?" položil mu další otázku George. "Počkat, on tu není?" vyhrkl Dixon a začal se dívat všude okolo sebe. "Slezl sem za mnou a pak najednou zmizel," informoval ho George. Sluneční paprsky opět začaly ztrácet svou sílu, slunce nahoře zase zahalily mraky. Roklinou opět pronikla temnota. Celé to vypadalo jako scéna z hororového filmu. Pak opět začalo to úděsné skřípání, tentokrát však bylo jaksi tlumené. Najednou se ozval nějaký smích. Georgovi i Dixonovi se zastavilo srdce ve chvíli, kdy ho slyšeli. Byl tak pronikavý a odrážel se po stěnách rokliny. Popravdě, znělo to jako kdyby se někdo smál v jakési jeskyňce, odkud by smích tak dobře vycházel. "To nemůže být pravda! To přece nemůže být pravda! Musí to být jenom nějaký potrhlý sen!" říkal si pro sebe, avšak nahlas George. "Cože? Žádný sen! Jenom čistá pravda..." ozval se ten hlas opět se smíchem. Pak začalo kolem mužů létat nepříliš jasné, žluté světlo. Rychle poletovalo po okolí a zastavilo se na Georgově vystrašené tváři. Ten přimhouřil oči, naštvaně se podíval na místo, odkud světlo vycházelo a spatřil, co je jeho původcem...

"Jestli to měl být vtip, tak se poved!" řekl naštvaně George. "Jak jsi mohl takhle zmizet, darebáku?" vyhrkl Dixon. Z nějaké malé jeskyňky vyšel ten, kdo za vše mohl-Fernando. "Ale no tak, když jsem byl před lety v Amazonii, tímto způsobem jsme si s chlapama hráli za temných nocí v pralese... Strašili jsme se navzájem!" zasmál se Fernando. I ten smích už teď nepřipadal oběma mužům nijak hrůzný. "Prostě jsem se sem spustil, skočil do vody, pak ale vyskočil na tuhle menší kamenitou cestičku až k jeskyňce a tam jsem se schoval," sdělil svůj splněný plán Fernando, "promiňte mi to, pánové, vím, že jste se báli, ale nemohl jsem si to odpustit." George a Dixon nic neříkali, raději. "Světlo sem nesvítí z jednoho prostého důvodu, podívejte se na oblohu," řekl Fernando. Muži tak učinili. Nebe bylo opravdu zatažené temnými, tmavě modrými mraky, z nichž začínaly vycházet blesky. Byla to přicházející bouřka. Teď se ještě nad něčím zamyslel George. "Ty skřípavé zvuky... To přece... To jsi přece nebyl ty, ne? Ale... Moment, moje vysílačka! Ona vysílá! Někdo nás volá! Jeremy!" vyhrkl během několika vteřin a vytáhl vysílačku z promočené kapsy. Ukázalo se také, proč byly nakonec zvuky tlumené, neboť George seděl ve vodě a tamtudy se zvuky nenesly tak zřetelně, jako vzduchem. George stiskl tlačítko, ale bylo už pozdě. Vysílačka ztratila původní frekvenci. Než ji George na místě nahodil, spustil se liják. "Schováme se do té jeskyňky, je tam dost místa pro nás všechny!" navrhl Fernando, "A ještě jednou se omlouvám," dodal. Kamenitá půda v jeskyni byla studená, ale nedalo se nic dělat. George velmi znepokojovala současná situace. Nemohl se Jeremymu zpětně dovolat. "Asi z toho nic nebude, propásli jsme příležitost," vydechl nakonec smutně. "Možná je tu ještě jedna šance," řekl ale po chvíli, aby uklidnil zkleslé obličeje, "mohl bych nahrát vzkaz. Budu muset prohrabat funkce vysílačky, ale určitě to zvládnu. Do pár hodin o nás stejně budou vědět..." Dixon a Fernando se usmáli, ale jejich výraz se i tak lišil. Dixonův úsměv byl plný očekávání, kdežto ten Fernandův byl nevěřícný. Když své druhy pozna tak dokonale, už jim příliš nevěřil. Bouřka utichla až po několika hodinách a nastal tak nový den. Ráno se tedy muži odhodlali vylézt po promočeném laně zpět nahoru. Museli být opatrní, ale nad roklí naštěstí již žádné dravce neviděli. Prošli pralesem na menší pláňku, kde se jim ještě naskytl pohled na stádo Brachiosaurů. Odtamtud se rozhodli nahrát na vysílačku vzkaz...

Všechno, co se udaje příště, rozhodne o záchraně či smrti... Proto čtěte příští část, která sem přibyde zřejmě v průběhu následujícího týdne!

Správce dinosauřího parku - Giganotosaurus, gigantický problém

První únorový Správce dinosauřího parku tohoto roku je tu! Co se asi během předchozího týdne událo v Dinosauřím parku jeho správci Danu Jamesonovi a ostatním?

Giganotosaurus, gigantický problém

Uplynulý týden mi zase ukázal, že být správcem Dinosauřího parku znamená neustále očekávat neočekávatelné. Občas přijde nějaká ta fantastická a potěšující novinka, tentokrát to byla však opět po delší době zpráva, ze které radost moc nemám. Stejně tak i mnozí ostatní. Ale popořadě... V neděli jsme měli menší problém s naším Anqingosaurem, prehistorickým chameleonem. Jeden z pracovníků terária, Frank, si totiž povšiml u tohoto krásného plaza něčeho podivuhodného. Když se zblízka podíval na jeho kůži, zjistil, že je zaplněná parazity. Důkladnější výzkum naštěstí ukázal, že jde pouze o jednoho z nejtypičtějších obyvatel plazí kůže ze současného světa. Je však pravdou, že s chovem pravěkých plazů mohou nastávat podobné problémy neustále. Nejlepší je opravdu pečovat o zvířata narozená v zajetí a ne o tvory, kteří byli předtím divocí po desítky milionů let. To platí i o dnešních zvířatech. Původně divoce žijící plazi mají často bakterie na kůži nebo parazity, což nemusí být nic příjemného jak pro ně, tak pro Vás. Frank naštěstí chameleona dostatečně ošetřil, i tak jde však o to, kolik úsilí budeme muset vynaložit při podobných problémech u dalších z našich plazů. Včetně těch nejpopulárnějších-dinosaurů. Vzpomínám-li si dobře, snad všichni z těch, které v parku chováme, mají šupinatou kůži. Nemohl by parazit napadnout i je? A co když už v jejich kůži žije? Představa odchytávání stád Othnielií nebo našeho známého Siamotyranna jen z důvodu prohlídky jejich kůže nás všechny docela děsí. V úterý se nám naskytl pohled na další menší problém. Utekl totiž jeden z našich Paleotisů, prehistorických pštrosů, kteří byli dosud velice klidní. Rangeři ze stanice ho naštěstí chytli včas-jen dvacet minut poté, co utekl. Paleotis samozřejmě nepředstavuje žádné nebezpečí a ani nepředstavoval, proto jeho odchyt také nebyl tak těžký. Celá akce se obešla bez ztráty na životech. Oliver mezitím užíval menšího výletu po Pacifiku, sledování velryb a dalších kytovců. Zavítal na malý tropický ostrůvek, kde jen tak pro zábavu chytal hady. Ve středu se rozhodl vydat se na další dobrodružnou výpravu na Isle of Die za pravěkými zvířaty. Původně si řekl, že bude pátrat po obří Titanoboi, nakonec se z toho však vyklubal problém gigantických rozměrů...

Když ve středu dopoledne helikoptérou se svými čtyřmi společníky přistál na travnatých pláních při východním pobřeží Isle of Die, naskytl se týmu nádherný pohled na stáda Titanosaurů, Isisaurů a Iguanodontů žijících pospolu, pasoucích se na trávě a dávajících pozor na místní dravce. Oliver pořídil desítky nádherných fotografií těchto zvířat a nechybí ani videozáznam. Pak však vyrazil se svými přáteli do hustého pralesa. Potkal se s naším starým známým, prehistorickým gekonem Ardeosaurem. Po Titanoboi však ani stopy. Poté dorazil na menší mýtinu. Tam se s týmem utábořil, avšak asi po půl hodině odpočívání je vyrušil strašlivý řev. Jeden z Oliverových společníků na vlastní kůži okusil, že nápad odskočit si do nedalekých křovin nebyl zrovna tím nejlepším. Vyběhl odtamtud se strašlivým křikem. Chvíli nato se objevil jeden z Oliverových starých známých-jeden z největších dravých dinosaurů, jací kdy na naší planetě žili-patnáctimetrový Giganotosaurus! Byla to samice. A tohle bylo její teritorium. Měla však zřejmě na práci ještě něco důležitějšího, než jen hlídání svého území, a to péče o mládě. Dala se do pronásledování Olivera a jeho týmu. Jenže ta mýtina byla jakýmsi rozhraním dvou teritorií, a tu druhou půlku už obýval velice agresivní Giganotosauří samec. Oliver nám nedokázal tento příběh úplně povyprávět, protože byl dost šokovaný, ale z lesa se prý najednou vyřítil onen obrovský samec, chytil mezi zuby nejpomalejšího z mužů, roztrhal ho, potom ho odhodil a šel po krku samici. Oba se střetli ve strašlivém souboji na život a na smrt, z něhož vyšel živ a takřka bez zranění jen samec. Samici zlomil jedním kousnutím krk. Pak si odešel obhlédnout nově získané teritorium. Oliver se vrátil pro to mládě, které se skrývalo v podrostu. Bylo mu ho toho sirotka strašně líto a tak ho vzal s sebou. Ještě večer se vrátil do Dinosauřího parku z další ze svých neslavných výprav a přivezl nám menší dáreček. Malé věci však často bývají důvodem obrovských pří a neskutečně obřích, enormních problémů. To mládě je totiž Giganotosaurus, a Oliver chce, abychom ho v parku chovali. Nezní to úděsně?

Co se asi v Dinosauřím parku přihodí? Bude zde nakonec mladý Giganotosaurus chován a přibyde tak ke kupě zvířat, která zaměstnává desítky lidí po celý den? Pro odpovědi na tyto otázky si počkejte na příští část!

Obrovské pravěké ježury

V Austrálii žilo ještě před pár tisíci lety, v období nazývaném Pleistocén, velké množství úžasných a bizarních savců. Někteří z nich připomínali pohádkové příšery, jiní se zase podobali svým současným příbuzným. Těmto tvorům se říká "vyhynulá australská pleistocénní megafauna". Jednalo se totiž o řadu zvířat, která svou velikostí učinila rekordy mezi svými příbuznými, ale jednoho dne bohužel všichni zástupci této australské megafauny vymizeli. Nikdo si není úplně jistý, proč, snad to způsobila změna klimatu, snad nadměrný lov původní austrálců... Mezi jmény spojovanými s australskou megafaunou padají nejčastěji Thylacoleo (lev s vakem), Diprotodon (obrovský vombat) nebo Sthenurus (obří klokan) a celá řada dalších jim podobných savců, označovaných jako vačnatci. Tato rozsáhlá savčí rodina Austrálii dominuje, na území dolního kontinentu však najdete i tvory, kteří jsou mnohem primitivnější, přesto-že patří do příbuzenstva vačnatců a patří i do stejné třídy... Jsou to ptakořitní. Dnes najdete jen pár živoucích členů této rodiny v Austrálii a na Nové Guineji, ale v pravěku tomu bylo jinak. Pokud byste se přenesli do období Pleistocénu, do dob například před 40 000 let, měli byste možnost spatřit v pravěkém australském ekosystému některé enormní ptakořitné, hlavně obří ježury, které by Vám na první pohled nepřipomínaly nic, co jste dosud viděli. Mezi tyto obrovité ježury patřily dva druhy, Zaglossus hacketti a Megalibgdia ramsayi. Žádná z nich nemá české jméno, přesto-že vyhynuly ve stejné době, jako třeba známí mamuti nebo huňatí nosorožci. Zaglossus hacketti byla dokonce největší ježurou a zároveň největším ptakořitným, jaký kdy žil. S délkou 1 metru, výškou půl metru a váhou okolo 30 kilogramů by se dala přirovnat k německému ovčákovi. Dařilo se jí hlavně v oblasti západní Austrálie, ale podivuhodné je, že v australském Severním teritoriu byly objeveny jeskynní malby původních austrálců, které tuto praježuru zobrazují. Prehistoričtí lidé se po překročení hranice mezi Novou Guinejí a Austrálií s těmito úctyhodnými tvory určitě setkali, což potvrzují právě i malby. Tuto obrovitou ježuru byste si však mohli jednoduše splést s mnohem menší paježurou Bruijnovou, která v Austrálii žije dodnes. Další druh už tak jednotvárný nebyl, ale není také tolik prozkoumán. Megalibgwilia byla popsána už Richardem Owenem, slavným britským přírodovědcem, už roku 1884, nicméně od té doby se toho o tomto zvířeti o moc více než tehdy nezjistilo. Megalibgwilia vyhynula mnohem dříve, než Zaglossus hacketti, před zhruba 50 000 lety. Není ani jasné, zda tohoto savce mohli potkat pravěcí lovci, vycházíme-li z předpokladu, že australský kontinent osídlili až asi o deset tisíc let později. Tento prehistorický obr se celkem podobal dnešní ježuře australské, samozřejmě s rozdílem velikosti. Megalibgwilia byla vybavena masivními předními končetinami, se kterými byla schopná rozhrabat i několikametrové hnízdo termitů či mravenců. Dále se živila i žížalami a červy. Obě tyto ježury však v Pleistocénu vyhynuly a dnes z nich známe jen zkamenělé kosti vystavené v muzeích či jejich depozitářích. V ještě hlubší minulosti však existovaly další úctyhodné ježury, například Zaglossus robustus z Miocénu...

Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud ano, nezapomeňte jej okomentovat...

Amphibamus

Zatímco mnozí prvohorní obojživelníci byli velcí jako aligátoři a krokodýlové, Amphibamus dosahoval délky čolka. Toto zvíře se řadilo mezi první vyspělejší obojživelníky vůbec. Amphibamus měl totiž mnoho znaků shodných s dnešními mloky a dokonce i žábami, takže mohl být jejich předkem. Žil v období pozdního Karbonu před 300 miliony let v tropických pralesích, bažinách a mokřadech, které byly domovem celé řady dalších živočichů, včetně členovců. Ti se stávali Amphibamovou hlavní potravou. Kořistí tohoto tvora byl totiž nejčastěji hmyz. Často nehybně vyčkával přitisknut k padlému kmenu stromu či k zemi a bedlivě sledoval okolí, aby případně zaregistroval pohyb nějaké potencionální kořisti. Když se nějaký menší brouk přiblížil, Amphibamus po něm bleskurychle chňapl a spolkl jej, tak jako to dělávají žáby. Obýval karbonské lesy na území Spojených států amerických a zároveň se vyskytoval i v západní Evropě, které byly na hmyz velmi bohaté. Mnoho nalezených zkamenělin pochází ze státu Ohio v USA. Ačkoliv tedy měřil jen 15 centimetrů, šlo o jednoho z gigantů vývoje. Amphibamus měl velké oči a zřetelně širokou hlavu, na zadních končetinách se nacházelo pět prstů a na předních vždy čtyři. Ocásek byl docela zúžený a mohl obojživelníkovi pomáhat při plavání. Nebylo by pro Vás asi překvapením, že Amphibamus byl slizský, pochopitelně byl však velmi křehký, jako dnešní mloci. Fosilie z Ohia pocházejí z naleziště, které bylo jednou deltou řeky a Amphibamovi se v takovém prostředí dařilo. Zřejmě měl prodyšnou kůži, takže mohl dýchat vlhkou pokožkou, ale samozřejmě byl neustále spjat s vodou, jelikož se kůže nesměla vysušit. I to po něm současní obojživelníci zdědili. Jako oni, i Amphibamus se v období kladení vajec vracel k vodě. Je také pravděpodobné, že se stával kořistí mnoha jiných tehdejších predátorů...

Jeho popis najdete především v knize "Dinosauři dětská obrazová encyklopedie" z roku 2011 (český překlad 2012, publikace anglického nakladatelství Dorling Kindersley).

Příště Microbrachis!

Nový nález měnící domněnky o stáří hadů

Paleontologové a herpetologové se už po celá desetiletí snaží společnými silami zjistit, jak stará je jedna výjimečná a krásná skupina plazů-hadi. Obě skupiny vědců si nejsou příliš jisté, jak tito živočichové vůbec vznikli. Proto existují jen domněnky o jejich původu. Stejně tak se ani neví, jak staří jsou. Nejstaršími hady, kteří žili už před více než 100 miliony let, byli například Najash, Pachyrhachis nebo Archaeophis. Tedy až dosud, protože tento rok vědci učinili revoluční nález, který způsobil něco neuvěřitelného... Hranice stáří hadů se posunula o takřka 70 milionů let do minulosti! Podle výzkumů tedy hadi žili už v období Jury. Výzkumu se věnoval profesor Michael Caldwell z University of Alberta spolu se svým týmem odborníků. Těm se povedlo najít čtyři doposud neznámé druhy vyhynulých hadů, byli pojmenováni Eophis underwoodi, Portugalophis lignites, Parviraptor estesi a Diablophis gilmorei. Všechny čtyři druhy pocházejí z jiných částí světa a nežily ve shodné době s ostatními. Nejstarší je právě Eophis ("had úsvitu"), který pochází z území poblíž Kirtlingtonu v jižní Anglii. Ten žil před 167 miliony let a právě tento druh je tak onou posuvnou čarou v mapování historie a evoluce hadů. Největším je naopak Portugalophis, jenž pochází z Portugalska, jak již napovídá název-i tento had žil velmi dávno, ve spodní Juře. Stejného stáří je i Diablophis ("ďábělský had"), ten je ale pro změnu z amerického Colorada, které sdílel s mnoha velkými zástupci plazí říše, jež se onehdy na území Severní Ameriky vyskytovali. Parviraptor je nejmladší, jde opět o anglického hada a podle všech výzkumů obýval sladkovodní toky, ve kterých lovil měkkýše a ryby. Žil před 140 miliony let na rozhraní Jury a Křídy... Tento rok se tedy úžasně rozšířily naše poznatky o hadech, skupině šupinatých plazů patřících mezi nejpopulárnější a nejoblíbenější ze své třídy. Výzkum však nebyl jednoduchý. Profesora Caldwella čekalo těžké rozhodování, když pečlivě prohlížel ostatky beznohých ještěrů. Ti totiž v dobách prvních hadů pochopitelně existovali také (možná dokonce už mnohem dříve) a vyčíst důležité informace pouze ze zkamenělin není zrovna jednoduchý úkol. Caldwell se však na základě zkoumání domnívá, že hadi mezi svými předky beznohé ještěrky asi neměli. Důkazem je totiž fakt, že původní hadi ještě měli končetiny, kdežto jejich lebka i poskládání obratlů už se shoduje s jejich dnešními potomky. Jedná se tedy o další fantastické zjištění. Najít zkamenělé kosti hadů není zrovna lehké, jelikož hadí kostra je nesmírně jemná, nově objevené druhy však byly prozkoumány tak dobře právě na základě dobré konzervace v půdě po miliony let. Caldwell je přesvědčený, že starší hadi ještě budou objeveni-je to jen otázka času...

Na obrázku vidíte Portugalophise (zavěšeného ve větvích jinanu), Diablophise skrývajícího se v lebce dinosaura a Parviraptora ve vodním toku.

Zdrojem obrázku, který namaloval Julius Csotonyi, je web Science Daily. Tyto stránky mi také poskytly informace pro tento článek... Doufám, že Vás nový objev nadchl, mne jakožto milovníka hadů naprosto okouzlil!

Expedice do Guyany 2015

Na světě je mnoho tropických zemí, ve kterých leží pralesy. Co však dělá z Guayany skutečně výjimečnou zemi je fakt, že v ní leží území nedotčené džungle o největší rozloze na celé planetě. Tomuto místu se říká Guyanský štít. Protože zabírá větší plochu neporušenou lidstvem, než kterýkoliv jiný prales na světě, musí se v Guyanském štítu skrývat učitě mnoho světu vědy dosud neznámých zvířat i rostlin. Možná, že k odhalení některých z nich dojde už brzy... Jedna z největších nezávislých škol ve Spojeném království, Shrewsbury, totiž hodlá vyslat do džunglí Guyany své studenty, kteří budou v době od 12. července do 30. července 2015 procházet Guyanskými lesy společně s místními experty, včetně některých renomovaných biologů, a zároveň jim budou také pomáhat. Celý název této výpravy zní Biological Expedition to Guyana. Být na místě některých z oněch studentů, určitě bychom jásali, i tak se nám možná ale dostane menšího potěšení, pokud se při expedici něco nalezne. V plánu je prý chytání nočních netopýrů do sítí, což se vždy ukázalo jako dobrá metoda k odhcytu a prozkoumání těchto tvorů. Dále se budou týmy zabývat hledáním herpetofauny (plazy a obojživelníky). Vzhledem k tomu, že Guyana je tropickou zemí, kde se daří krysám i myším, logicky zde naleznete i veliké množství hadů, jedovatých i nejedovatých. Co když džungle skrývá nějaký dosud nepoznaný druh? Hledání se však bude soustřeďovat i na bezobratlé, hlavně pavoukovce a hmyz. Nebude chybět ani průzkum života ptáků a savců... Držme tedy členům expedice palce, aby v době asi dvou týdnů, při kterých budou trávit čas v Guyaně, našli něco dosud neznámého a pozoruhodného. Svět totiž ještě není zcela prozkoumán...

George McCann ztracen v čase-část 8.

K záchraně našich hrdinů už možná zbývá jen málo, podaří se jim dosáhnout cíle? Snad se Vám tato část bude líbit!

GEORGE MCCANN ZTRACEN V ČASE-ČÁST 8.:

Slunce začalo zapadat. "Nahoď frekvenci, Georgi," řekl Fernando, když zrovna mačkal jedno tlačítko na vysílačce, které mělo potvrdit změnu frekvence a vysílání signálu. "Takže... 847569... Ne! Vlastně jo!" říkal si pro sebe George, zatímco mačkal čísla na přístroji a přitom se díval do svého zápisníku, kam si tento důležitý kód napsal. "Potvrď to," řekl nakonec Fernandovi. Hned poté, co tak Fernando učinil, začaly z vysílačky chodit prapodivné zvuky. "Zní to jako kanárek, nezdá se Vám?" optal se Dixon. "Myslím, že je to velryba," zamyslel se Fernando. George jen obrátil oči v sloup a zmáčkl nějaký další cuplík. Zvuky ustály a okolo se rozprostřelo tajuplné ticho. "Možná mi dal kontakt do práce na určité číslo, ale to by znamenalo, že dokud se k telefonu nebo něčemu jinému Jeremy nevrátí, asi mu nezavoláme..." informoval George. Dixon a Fernando se shodli, že to nevadí, hlavně když zde přežijí. Pomalu začala padat tma a muži sestoupili zpátky do rokliny, aby si našli nějaké místo pro přespání. Vzhledem k tomu, že odpoledne zde zahlédli jednoho z místních dravců, rozhodli se nakonec vyšplhat nahoru do korun stromů a tam si mezi velikými listy a dlouhými trsy větví udělat nějaký pohodlný pelech. Všichni si za své tábořiště vybrali vysoké kapraďorosty čnící alespoň patnáct metrů nad zemí. Žádný predátor by je tak nemohl ohrozit, pokud by tedy během noci nespadli. Jakmile se setmělo docela a objevil se veliký, zářivý měsíc, začal běhat všem třem mráz po zádech. Měsíc byl až neuvěřitelně obrovský, mnohonásobně větší, než dnes. Důvodem je jeho vzdalování se Zemi, nicméně v oné době musel být logicky blíže. Zvláště Dixon byl neklidný, jelikož mu měsíční svit vypaloval oči. Musel se obrátit, ale jedna noha se mu zachytila v dlouhé liáně a on náhle začal padat. Nestačil ani vykřiknout, ale během té rychlosti se zachytil za odlamující se kus kůry a pak s pomocí liány, která ho takřka připravila o život, zase vyšplhal nahoru. Jeho druzi, spící v korunách vedlejších kapraďorostů, o tom ani nevěděli. Dokonce ani on sám jim o tom neřekl. Druhého dne ráno vyšlo slunce překvapivě brzy... První, co George udělal po probuzení, byla kontrola vysílačky. Opět ji zkusil zapnout, ale rámus, který se z ní ozýval mu dral uši. Po pár desítkách vteřin přístroj zase vypnul. Fernando už mezitím hbitě slezl dolů na pevnou zem, udělal si z prstů kolébku, zatřásl kapradinami a rosu, jež z nich napadala do jeho rukou, vypil. Pak si vytáhl svou věrnou mačetu, nastavil ji slunci jako zrcadlo a ostrým odrážejícím se světlem zasáhl Georgeovy oči. Ten také slezl s překvapivou rychlostí a hbitostí. "Dixone, vstávej! Už je den!!!" zakřičel Fernando tak nahlas, že se to rozléhalo celým krajem. Unavenému zvukaři nezbývalo nic jiného, než také opustit zdánlivé bezpečí vysokého stromu. Dole se muži znovu shledali. Každý sval je bolel, to proto, že tvrdé větve nebyly zrovna nejlepším lůžkem. "Mám nápad..." rozpovídal se Fernando. Muži si sedli do malého kolečka a začali se o něčem radit. Bohužel nevěděli, že je z povzdálí něco sleduje. Velké oči ještě většího a navíc hladového dravce na ně pohlížely ze školky mladých cykasů. Živočich na lidi upřeně hleděl, a pak najednou zmizel. Přitom se jeden z cykasů zatřásl. "Co to bylo?" přerušil diskusi Fernando. Muži povstali a rozhlédli se po okolí. Něco tu nehrálo...

Fernandovi hned došlo, že je musel sledovat nějaký predátor. "Možná bychom odsud měli zmizet a najít si lepší místo k povídání..." navrhl Dixon. Fernando s ním překvapivě zasouhlasil. Nejvíce nervózní byl však George, neboť jako paleontolog moc dobře věděl, jaká nebezpečí mohlo pravěké Tendaguru v období Jury nabízet. Chvíli stál a ještě pohlížel na cykasy, ale potom už rychlým krokem dohnal Dixona s Fernandem a řekl jim: "Myslím, že tahle roklina je teritoriem minimálně jednoho Ceratosaura, včera jsme ho přece viděli, takže tam byl podle mě určitě on!" "Hmm... Něco na tom bude. Asi vylezeme tady na tu skalní stěnu jako včera, co myslíš?" odvětil Fernando. "Ale on by si mohl pamatovat, kde jsme včera byli, tedy pokud nás sledoval i tehdy. Navrhuju jít rovnou do pralesa!" sdělil svůj názor George. "Dobrá," pokývl hlavou Fernando. Les byl však ještě tajuplnější, než se na první pohled zdál. Nějaká bezpečnost byla ta tam. George udělal pár kroků vpřed, když pod ním náhle měkká půda trochu sjela. Zastavil se a chvíli na to místo hleděl. Udělal krok zpátky, ale náhle spadl a svým druhům zmizel z očí. Kapradinový hájek, do kterého vstoupil, kryl hlubokou propast. Padal po jejích stěnách až se ocitl v kalné vodě na jejím dnu. "Georgi! Georgi!" křičeli Fernando a Dixon zezhora zároveň. George však strašně bolela hlava a než ji zvedl a uvědomil si, co se stalo, uběhly minimálně dvě minuty. "Jsem tady! Tady dole!" zakřičel George jak nejhlasitěji mohl. Téměř všude kolem byla tma a jeho oči si na ni musely teprve zvyknout. Jen trocha slunečního svitu si našla cestu korunami těch vysokých jehličnanů v okolí a nespočtu trsů kapradin, které se nacházely alespoň deset metrů nad Georgem. Ten se otřásl, když zjistil, že leží ve špinavé vodě. "Jdu pro tebe!" zakřičel Fernando. George viděl jeho postavu, jak se pomaličku po nějakém laně spouští za ním, držíce se nohama o stěny jámy. Nakonec se ozvalo šplouchnutí a pak opět ticho. "Fernando? Fernando?!" volal zmatený George. Nikde kolem se neozývala odpověď. I ta trocha slunečního světla se náhle vytratila. V té tmě George neviděl vůbec nic! Jen pronikavé skřípavé zvuky ho bily do uší. "Fernando! Do Prčic, kde jsi?!" zpanikařil George. Rozběhl se naproti místu, kam se Fernando předtím spustil. Nahmatal provaz, ale jeho samotného nenašel. "Dixone!" zařval George směrem nahoru. Odpověď, kterou dostal, se mu vůbec nelíbila. Byl to řev minimálně tří dravých dinosaurů, kteří se nad jámou sešli. A tak, ačkoliv nevěděl, co se děje kolem něj, uvědomil si George jedno-smečka Ceratosaurů na něj číhá tam nahoře...

Vše je opět záhadné... Otázkou však zůstává, zda se všem třem podaří najít si cestu do jednadvacátého století! Pokračování již brzy...