Nové přírodovědné dokumenty z podzimu 2024

Jak jsem slíbil, v poslední listopadový den přináším článek o další várce nových dokumentů, které měly premiéru v posledních týdnech. Předchozí článek do rubriky Dokumentární novinky vyšel 28. října, a seznámil jsem vás v něm s filmy a seriály jako South Africa: A Wildlife Adventure, Wild Arabia či Solar System. Od té doby toho vyšlo opět nemálo, mám pro vás tedy seznam slušné délky, ze kterého si můžete vybírat další náplň víkendových večerů. Pokud dokumentární průmysl sledujete ještě pozorněji, než já, a na nějaký titul jsem při psaní tohoto článku zapomněl, prosím, upozorněte na něj mne i ostatní čtenáře. Dále to nebudu protahovat, jdeme na to!

Asia

Nejnovější přírůstek na dlouhý filmografický seznam veteránského přírodopisce Davida Attenborougha (Life on Earth, Our Planet, Prehistoric Planet) vychází každou neděli od 3. listopadu na britské televizní stanici BBC One. Asia (Asie) má celkem sedm epizod po osmapadesáti minutách, a zabývá se rozmanitou přírodou největšího, nejlidnatějšího a dost možná i nejbohatšího kontinentu naší planety. Vrhá diváky do různorodých prostředí, od bambusových pralesů střední Číny přes bažiny a suché lesy Indie až po krásné korálové útesy jihovýchodní Asie, jejichž (nejen) rybí obyvatelé hýří všemi barvami. Asia je sedmidílnou oslavou světadílu, na kterém lidé koexistují s ostatním živočišstvem mnohdy překvapivými způsoby. První epizoda, uvedená na BBC One 3. listopadu v 18:20, nese název Beneath the Waves (Pod vlnami), a zabývá se asijskými moři a pobřežím; Asie jej má nejdelší ze všech světadílů, a může se pochlubit 60 % veškerých korálových útesů planety. Diváci jsou v této epizodě seznámeni mj. s mořskými králíčky druhu Jorunna parva či s mořskými hady z čeledi korálovcovitých. Druhá epizoda, Above the Clouds (Nad oblaky), je věnována zcela opačnému prostředí; Asie je nejhornatějším světadílem, a může se chlubit i nejvyšším pohořím světa, a to sice Himálajem. Tento díl seznámí diváctvo s indickými slony žijícími na vysoko položených čajových plantážích, největším shromážděním rorýsů v horských jeskynních Thajska a s levharty sněžnými a pandami červenými Himálaje. Třetí epizoda, The Frozen North (Zamrzlý sever), se zabývá subarktickou divočinou Dálného východu a mrazivým světem Tibetu. Vystupují v ní kamčatští medvědi hnědí, sladkovodní tuleni z jezera Bajkal, jeřábi z japonského ostrova Hokkaidó, navyklí na velké zimy, a sovy rodu Ketupa lovícími ryby na hranici Ruska a Číny. Čtvrtá epizoda, Tangled Worlds (Zapletené světy), byla uvedena minulou neděli, a je věnována asijským deštným lesům; vystupují v ní orangutani z džunglí jihovýchodní Asie, ale i perští levharti ze zotavujících se lesů uprostřed poničené krajiny Kurdistánu. Zítra uvede BBC One pátý díl, Crowded Continent (Přelidněný kontinent), který vhlédne do problematiky obrovského populačního nárůstu v Indii a Číně, ale i v jiných asijských zemích. Bude se zabývat koexistencí tygrů a lidí v Indii, nahlédne do životů tří stovek varanů skvrnitých žijících v centru Bangkoku, a do problémů rorýsů bojujících o místa k hnízdění v Jeruzalémě. Další díl, The Arid Heart (Suché srdce), bude věnován pouštím střední Asie a jejich obyvatelům, od manulů přes mongolské vlky až po vzácné medvědy z pouště Gobi. V závěrečné epizodě, Saving Asia (Záchrana Asie), se diváci dozví o různých ochranářských projektech, jež mají za cíl navrátit zdecimované populace ohrožených živočišných druhů (například medvědů malajských či luskounů) do více či méně zdravého stavu. Jak je zvykem, David Attenborough seriál pouze vypráví, nepodílel se na něm jako producent či scénárista. Producentských křesel se zhostili Sarah-Jane Walsh (Mammals), Jonny Keeling (The Wonder of Animals), Matthew Wright (Penguin Safari with Nigel Marven, Prehistoric Park), Roger Webb (Earth's Great Rivers), Lucy Bailey, Mark Wheeler, Henry M. Mix a další. Na sérii se podílelo mnoho kameramanů a kameramanek, mezi nimi i Suman Kumar Raju Rundraraju (Tigers on the Rise). Hudba k dokumentu je dílem Laurentia Edithy (Alien Worlds) a Jacoba Shea (Blue Planet II). Reportérka Rebecca Nicholson z The Guardian označila dokumentární cyklus Asia za "další masterclass od Davida Attenborougha" a "vtipný, příjemný televizní zázrak", dala mu však 4 z 5 hvězd za nedostatečné vysvětlení současné klimatické a environmentální krize. Attenboroughovy dokumenty nemají na to, aby kritizovaly kapitalismus, neustále omílají jen to samé o antropocénu a vině "lidstva" za současný stav (jedno procento nejbohatších zodpovědných za obří množství emisí skleníkových plynů není lidstvo, vážená BBC). Trailer k sérii zde. 

Our Oceans

20. listopadu byl na streamovací službě Netflix uveden nadšeně očekávaný dokumentární cyklus Our Oceans (Naše oceány), který vypráví Barrack Obama, bývalý prezident Spojených států amerických. Jedná se o pětidílnou sérii, jež si dává za cíl seznámit diváky s rozmanitostí života ve všech pěti oceánech, jež dohromady tvoří jeden světový. Jako obvykle, i v případě tohoto seriálu bylo na Netflixu ve stejný den uvedeno všech pět dílů, takže si diváci mohli udělat hezký maraton plný kouzelných záběrů a zajímavých zvířecích příběhů s komentářem amerického ex-prezidenta, kterého by si dnes snad každý přál mít zpět (jistě, sociální demokrat Bernie Sanders by byl stokrát lepší, než centrista Obama, který už stejně strávil v Bílém domě maximum let, co mu bylo dovoleno, ale byl pořád o dost lepší, než nacistická satsuma s přehazovačkou z nejnebezpečnější organizace na světě, totiž Republikánské strany). Reportér Stuart Heritage z The Guardian ve své recenzi Our Oceans uvedl, že tento cyklus je perfektním způsobem, jak se alespoň na chvíli zbavit stresu z děsivé budoucnosti, kterou mu přinesla druhá výhra Trumpa. Obamův vypravěčský styl přitom označil za "hladivý, s autoritativním tónem". Série se neobává při vyobrazení takřka každého živočicha upozornit na to, jaké environmentální problémy mají na jeho stavy vliv. Epizody Our Oceans jsou následující: Pacific Ocean (Tichý oceán), Indian Ocean (Indický oceán), Atlantic Ocean (Atlantský oceán), Arctic Ocean (Severní ledový oceán) a Southern Ocean (Jižní oceán). V první epizodě se diváctvo ponoří pod hladinu s lovícími skupinami kosatek a dozví se o symbiotickém, ale současnou klimatickou krizí negativně ovlivněném vztahu mezi mizejícími korálovými útesy a živočichy, kteří je obývají. Korálům se však věnuje i část druhé epizody, navíc doplněné o lovecké příběhy žraloků tygřích. V epizodě o Atlantském oceánu se objevují například karety, pozornost je však věnována i oceánským proudům a způsobům, jakými přenášejí živiny. Epizoda z Arktidy představuje různorodá, dobře známá zvířata ze země ledu, ať už jsou to lední medvědi, nebo mroži, ale hovoří také o globálním oteplování a ztrátách ledu. Také poslední epizoda, zaměřená na Jižní oceán, se věnuje změně klimatu a jejím dopadům na antarktickou přírodu. Režiséry jednotlivých epizod jsou Abraham Joffe (Tales by Light), Nick Lyon (Prehistoric Planet), Caroline Menzies (Exploration Volcano), Rachel Scott (Shark) a Joe Tuck (Wild Britain). Na produkci se kromě nich podíleli také třeba Tana Beynon (Island of the Sea Wolves) či Inka Cresswell (MY 25: The Ocean Between Us). Hudbu k Our Oceans složila skladatelka Ho Ling Tang (Polar Bear). Na natáčení se podílelo nemalé množství kameramanů a kameramanek, mezi nimi i Nuno Sá (Planet Earth III). Nejedná se o první přírodovědný dokument, který je v originále vyprávěný Barrackem Obamou; ten má na svém filmografickém seznamu i dokument Our Great National Parks (2022). Trailer k Our Oceans zde.

Where the Wild Geese Go

V době mezi 21. říjnem a 6. listopadem vycházel na irské televizní stanici RTÉ2 třináctidilný dokumentární seriál Where the Wild Geese Go (Kam míří divoké husy), odkazující svým názvem na slavný román z roku 1988, a věnovaný každoroční migraci bernešek tmavých z pobřeží Irska až do arktické Kanady a zase zpět. Dokument sleduje skupinu mladých zájemců o husy a několik vědců, které cesta těchto opeřenců zajímá, a kteří ji studují s pomocí nejmodernějších technologií umožňujících přesně lokalizovat táhnoucí husy při jejich epické cestě. Série zároveň zkoumá vztah mezi berneškami a různými severoatlantskými kulturami, které byly a jsou jejich každoročním tahem inspirovány i materiálně ovlivňovány (například proto, že jsou lovnou zvěří). Where the Wild Geese Go je tedy kulturně-ochranářsky-vzdělávacím dokumentárním seriálem, a je určen i mladému diváctvu ze základních škol. Projekt zahrnuje i interaktivní web v angličtině a irštině s množstvím vzdělávacích materiálů od iniciativy Green-Schools. Cílem tvůrců je zevrubně představit zvířecí migraci tak, aby byla diváky (ano, primárně mladými, ale dokumentu samozřejmě mohou věnovat pozornost i lidé jiných věkových kategorií) pochopena v co největší komplexnosti. K přiblížení migračních vzorů užívá řady barevných animací založených na skutečných datech z terénu. V sérii je pochopitelně řešen také dopad současné změny klimatu na migraci bernešek. Hlavním vědeckým konzultantem projektu byl ornitolog Kendrew Calhoun. Where the Wild Geese Go je dílem irské společnosti EZ Films ve spolupráci s RTÉ, Screen Ireland a BAI. Na tvorbě se dále podílela i anglická University of Exeter. Trailer ke zhlédnutí zde.

Dracula's Hidden Kingdom

Od 23. října se každou středu na americké televizní stanici PBS vysílá nová, již 43. série pořadu Nature. Její první epizodou byla zkrácená, třiapadesátiminutová verze dokumentu Silverback, který byl premiérově v lednu, a původně jako celovečerní snímek, uveden na britské BBC (v rámci dokumentárních novinek jsem vám ho již představoval). Ve středu 30. října byl pak premiérově uveden nový dokumentární počin společností Crossing The Line Productions, Skyland Productions a WNET Group, nazvaný Dracula's Hidden Kingdom (Drákulovo skryté království). Tento film je zaměřen na divokou přírodu Transylvánie - snad poslední divočinu v Evropě. Diváky seznamuje s různými transylvánskými zvířaty, s nimiž se postava z románu Brama Stokera mohla v rumunských Karpatech setkávat - kupříkladu s rysi, medvědy a vlky. Pozornost je však věnována také transylvánským netopýrům - skutečným (byť nepravým) upírům z této části světa. V anglickém originále je Dracula's Hidden Kingdom vyprávěn britským hercem Jeremym Ironsem, kterého můžete znát jako Alfreda Pennywortha z filmů ze série DCEU (Batman v Superman: Dawn of Justice, Zack Snyder's Justice League). Proč by film o území, které je v myslích veřejnosti spojeno s jednou ze dvou nejznámějších netopýry inspirovaných postav, nemohl vyprávět právě Batmanův sluha? Režiséry dokumentu jsou John Murray (Wild Ireland: Kingdom of Stone) a Jamie Fitzpatrick (Evolution). Spolu s Johnem Murrayem film produkovala Cepa Giblin (On a River in Ireland). Vedoucím produkce byl Siobhán Ward (Blood of the Irish). Trailer ke zhlédnutí zde.

San Diego: America's Wildest City

Třetím dílem 43. série Nature, premiérově uvedeným na PBS ve středu 6. listopadu, je třiapadesátiminutový film San Diego: America's Wildest City (San Diego: Nejdivočejší město Ameriky). Vrhá diváctvo do světa rozličných živočichů, kteří se 3,3 miliony lidí sdílejí město San Diego na kalifornském pobřeží. Doby, kdy se ulicemi San Diega proháněl velký Tyrannosaurus jsou možná ty tam (i když vzhledem k recentnějšímu vývoji franšízy Jurský park je možné, že k tomu došlo znovu v posledních letech, kdo ví), ale i dnes je obývají zvířata, se kterými určitě není nuda. Dinosaurům tolik podobné kukačky kohoutí loví v ulicích štíry, pavouky, hmyz i ještěrky. Na předměstí se neustále odehrává boj o život; mláďata veverek jsou pronásledována havrany, ať jdou kamkoliv. Sandiegské lesy obývají američtí rysové, z pobřeží lze pozorovat lovící kosatky, a čas od času tam vody Pacifického oceánu po setmění fluoreskují jasně modrou barvou. Dokument zkoumá urbánní prostředí nacházející se na hranici pouště, hor, chaparralu (jihokalifornských suchých křovin) a Tichého oceánu. Protože se na jednom relativně malém území tyto ekosystémy setkávají, je San Diego domovem široké palety druhů, a ta jej skutečně činí divokým. San Diego: America's Wildest City vypráví v originále Scott Brick. Režiséry filmu jsou Nathan Dappen (Laws of the Lizard) a Neil Losin (Human Footprint), spolu s nimi jej produkovali Page Buono a David Hutchinson. Všichni uvedení byli zároveň kameramany snímku, dále pak kameramanský kredit patří řadě dalších lidí, mezi nimi například Andymu Laubovi (Wayward Nation). Hudba pro film pochází z knihovny Cleod9 Music. Za výrobu snímku jsou zodpovědné společnosti WNET Group, Terra Matter Studios a Day's Edge Productions. Trailer zde. 

Lions of the Skeleton Coast

Ve středu 12. listopadu uvedla PBS 4. epizodu 43. série Nature, dokumentární film Willa a Lianne Steenkampových (Desert Warriors: Lions of the Namib) s názvem Lions of the Skeleton Coast (Lvi z Pobřeží koster). Zaměřuje se na lvy žijící v jednom z nejhostilnějších prostředí afrického kontinentu, pustého Pobeží koster (anglicky Skeleton Coast) v Namibii. Filmem provází Philip Stander, lví expert, kterého si můžete pamatovat ze snímku Desert Lions (Pouštní lvi), který vyšel v roce 2005 v rámci cyklu Natural World na BBC. Ten se vydává po stopách tří lvích sirotků, jimž zemřela matka, Philipem nazývaná Queen. Od té doby se o sebe mladí lvi musí postarat sami. Philip je sleduje při pokusech o lov lachtanů na skalnatých plážích i žiraf v rozpálené poušti Namib. Chřadnou mu před očima, zatímco přihlíží každému momentu jejich nestabilních životů. Lions of the Skeleton Coast je dramatem, na které se jen tak nezapomene. Steenkampovi jsou navíc mistry ve vyprávění příběhů o velkých kočkách, s čímž mají letité zkušenosti. Vypravěčkou filmu je v anglickém originále herečka Noma Dumezweni, kterou si můžete pamatovat jako soudkyni Lyttle ze seriálu Presumed Innocent; v rámci série Nature vyprávěla také dokument The Leopard Legacy (v dubnu 2021 jsem vás upozorňoval na jeho vydání). Výkonným producentem Lions of the Skeleton Coast je spolu s Willem Steenkampem také Kurt Mayer (Universum). Na scénáři manželů Steenkampových se podílel Alan Miller (African Bambi). Trailer k filmu zde.

Fungi: The Web of Life

Nakonec do tohoto příspěvku zařadím ještě pětačtyřicetiminutový snímek Fungi: The Web of Life (Houby: Síť života), nebo též Fungi: Web of Life, který byl 4. října tohoto roku uveden v Nizozemsku a 20. listopadu ve Velké Británii na stanici BBC Four. Přitom byl však limitovaně vydán již na začátku roku 2023 v amerických IMAX kinech. Tento australský dokument je provázen britským mykologem Merlinem Sheldrakem, který v něm má za cíl nalézt zvláštní modrou houbu vyskytující se v prastaře působícím tasmánském pralese Tarkine. Během své cesty za touto pozoruhodnou houbou však diváctvu představí i různé jiné zástupce říše Fungi, z nichž někteří mohou poskytnout způsoby řešení urgentních problémů, s nimiž se naše planeta v současné době potýká. A ne všechny tyto houby se vyskytují pouze na Tasmánii. Film zabíhá i daleko do hlubin lesů čínského Jün-nanu. Vypravěčkou filmu je v anglickém originále islandská zpěvačka Björk (When Björk Met Attenborough) která si mimochodem před dvěma lety zahrála v brutálním Rku The Northman. Režiséry Fungi: The Web of Life jsou Joseph Nizeti (River), Gisela Kaufmann (Mutual of Omaha's Wild Kingdom) a Mike Slee (How to Build a Planet). Scénář je kromě Josepha Nizetiho dílem také Catherine Marciniak, která režírovala letos na jaře vydaný australský dokument Follow the Rain, a Paula Phelana (Turtle Odyssey). Na produkci se podíleli mj. David Gross (Ancient Australia) či Jennifer Peedom (Australia in Colour). Hudbu pro film složil Piers Burbrook de Vere (Wolf Like Me). Snímek vyrobily společnosti Stranger Than Fiction Films a Definition Films. Trailer zde. 

Velmi brzy, vlastně v první prosincový den, nás čeká premiéra nového dvoudílného dokumentu Hippo Watch with Steve Backshall, ve kterém se oblíbený dobrodruh a moderátor Deadly 60 utká s nejnebezpečnějším zvířetem Afriky. Před několika dny bylo oznámeno, že v únoru příštího roku začne na NBC vycházet čtyřdílný dokumentární cyklus The Americas o divoké přírodě západní polokoule, vyprávěný hercem Tomem Hanksem (The Polar Express). Čekám také na novinky o queer zoologickém dokumentu Second Nature, jehož produkce byla oficiálně oznámena v červnu; bude jej vyprávět herec Elliot Page (X-Men: Days of Future Past) a provázet jím bude evoluční bioložka Joan Roughgarden, autorka knihy Evolution's Rainbow, kterou položila základy pro kvíření biologie. Mimoto doufám, že do konce roku se dozvíme, kdy konkrétně začne vycházet osmidílný paleodokument Surviving Earth od společnosti Impossible Pictures, a zda se na streamovací službě MagellanTV chystá vydání dvoudílné série Wild Arabia with Nigel Marven v Nigelem provázené (nikoliv pouze vyprávěné) verzi. 

Další várky dokumentárních novinek se dočkáte v době okolo Vánoc!

Obrázek týdne 29. 11. 2024

Listopad se blíží ke konci. Je to až děsivé, jak rychle jsem tímto měsícem prosvištěl, a co všechno se stalo. Se zítřejší půlnocí letošní listopad skončí, a započne poslední měsíc roku 2024. Každopádně ještě předtím, než začnu na svůj blog dávat obrázky různorodých zvířat na sněhu, což je zde v prosinci takovým nepsaným pravidlem (a že jich už pár připravených mám!), chci s vámi sdílet toto působivé dílo paleoartisty Connora, přezdívajícího si dino dan. Pojmenoval ho Anemoia, což znamená "nostalgie pro čas nebo místo, které dotyčný nikdy nenavštívil". Myslím si, že každý, koho kdy zajímal život na naší planetě v její minulosti, pocítil anemoiu; jen jste možná do dnešního dne neznali to slovo... Pociťujete ji i nyní, když na Connorův obraz pohlížíte?

Popisek k obrázku: Zamlženým, spáleným lesem v centru ostrova Hateg prochází obrovitý ptakoještěr druhu Hatzegopteryx thambema, a pátrá po něčem k snědku. Ze spálené, zčernalé půdy vychází dým, a mísí se s ranní mlhou, s kapénkami vody kondezujícími se v horkém vzduchu. Nezáleží na tom, co decimaci lesa započalo - zda to byl blesk nebo vulkanická erupce. Nemálo živočichů se během tohoto přirozeného čištění lesního porostu upeklo zaživa, a vrcholový predátor ekosystému, jenž s pomocí svých křídel s až dvanáctimetrovým rozpětím plamenům bez problémů unikl, si bezpochyby rád pochutná na pravěké pečínce. Možná, že někde mezi ohořelými stromy se nachází mládě titanosaura paludititana, spálené na uhel, nebo třeba prehistorická kuřecí pečínka v podobě peří zbaveného paraviána elopteryxe. Snad hladový Hatzegopteryx nalezne usmaženého rhabdodontida zalmoxese nebo neosuchiána sabresucha. S hledáním snadno získatelné potravy si však bude muset pospíšit. Až mlha opadne, bude vše ve zčernalém lese zvlhčeno, a zřejmě to ztratí svou chuť. S krkem dlouhým 1,5 metru a lebkou dlouhou 2,5 metru byl Hatzegopteryx opravdovým monstrem. Patřil k největším zvířatům, která kdy vzlétla. Většinu času však zřejmě trávil na zemi, a byl generalistickým predátorem požírajícím vše, co se mu vešlo do zobáku. Ostrov Hateg byl obýván drobnými dinosaury - největší tamní sauropodi měli nějakých 6 metrů na délku. Jiní pterosauři, kteří na ostrově žili, byli menší; příbuzný Eurazhdarcho měl pouze třímetrové rozpětí křídel. Hatzegopteryx v tomto prostředí kraloval. Scéna se odehrává na území pozdějšího Rumunska krátce před velkým vymíráním, jež vymítilo dinosaury i pterosaury, před 66 miliony let.

Hatzegopteryx samozřejmě není v obrázkové rubrice nováčkem. Na začátku září jsem s vámi sdílel pozoruhodný obraz Lightfall od Rudolfa Himy, zobrazující smrt jednoho z těchto titánů v letu. 

Zítra se dočkáte listopadových dokumentárních novinek. Pokud zatím nevíte o nejnovějším seriálu vyprávěném Davidem Attenboroughem, zítra vám o něm bude představeno nemálo informací, rovněž jako o nemalém množství dalších nových přírodopisných filmů a seriálů. Na prosinec zatím nemám pro blog nějaké velké plány, ale mohu vám slíbit, že během něj uvedu minimálně další dva úryvky z dokumentu Irsko: 1,8 miliardy let dlouhý příběh (Ireland: 1.8 Billion Years in the Making), tentokráte s více paleozoologickou tématikou.

Další Obrázek týdne očekávejte v pátek 6. prosince - a těšte se, bude zasněžený...

Jak dobře znáte Prehistorickou planetu?

Po více než dvou měsících přichází na Blogorgonopsid další malá soutěž. Přiznám se, že ji sem přidávám částečně i z toho důvodu, že dnes jaksi nemám čas na psaní delšího příspěvku. Jistě jste si již povšimli, že v poslední době (a to nejen týdnech, ale měsících, snad i více než roce) přibývají nové články na tento blog hlavně po večerech; jak jsem kdysi psal v závěru jednoho Obrázku týdne, Kuzurimu už není jedenáct. A ve dnech, jako je ten dnešní, nemám čas na rešerši pro svou blogovou tvorbu. Je tedy vhodné přispět sem něčím jednodušším - malým kvízem.

Tato soutěž v šesti otázkách otestuje vaše základní znalosti velkolepého paleodokumentu Prehistorická planeta (Prehistoric Planet) z let 2022 a 2023. Schválně jsem se snažil o to, aby otázky nebyly nikterak klamavé nebo zavádějící, a aby se na ně dalo snadno odpovědět. Soutěž "Jak dobře znáte Prehistorickou planetu?" má být jen zábavičkou, nejde o to, kdo získá kolik bodů. Maximálně jich můžete nasbírat šest, minimálně nula, za špatné odpovědi rozhodně nebudu nic strhávat (což jsem nějaký psychopat? tohle není zkouška z buněk!). Odpovědi napište klasicky do komentáře - zveřejním ho až po uzávěrce soutěže. Ta nastane v úterý 10. prosince. Napište si také, které zvíře z Prehistorické planety byste rádi na diplomu! Nyní vám přeji hodně štěstí!

1. V kolika epizodách Prehistorické planety vystupuje Tyrannosaurus rex?

2. Jakému prostředí se věnovala druhá epizoda 1. řady dokumentu?

3. Uveďte rodový název vyobrazeného zvířete a napište, ve které epizodě se objevilo:

4. Kdo vypráví americkou (pozor, nikoliv tu britskou!) verzi Prehistorické planety - Anthony Mackie, Sigourney Weaver, David Attenborough nebo Chris Pine?

5. Ve kterém díle nám Prehistorická planeta zprostředkovala pohled do svrchnokřídového Madagaskaru?

6. Kolik epizod seriálu bylo zaměřeno na faunu jediného kontinentu? Jste schopni uvést pořadí této epizody v celém seriálu?

Mám takový pocit, že jsem to vlastně udělal příliš lehké. Není důvodů, proč byste se nemohli zúčastnit! Za dnešek mám návštěvnost 126 lidí, za včerejšek 205! Zkuste štěstí, vážení čtenáři, rozhodně si tím neublížíte!

Všechno nejlepší Nigelu Marvenovi k 64. narozeninám!

Významný britský dokumentarista, přírodovědec, dobrodruh a ochránce přírody Nigel Marven slaví dnes, 27. listopadu 2024, své 64. narozeniny! Chci mu k nim tedy popřát vše nejlepší! Ať se mu daří, ať mu nadále vychází natáčení skvělých dokumentů o přírodě, a ať je i jeho osobní život v budoucnu protkán úspěchy. Na Nigelovy filmy a seriály se dívám od svých šesti let. Seznámil mě s ním speciální díl Putování s dinosaury s názvem Obří dráp (A Walking with Dinosaurs Special: The Giant Claw), v následujících letech jsem ho sledoval v Lidských smyslech (Human Senses), Prehistorickém parku (Prehistoric Park) a Dobrodružství s jaguáry (Jaguar Adventure). Je však znám pro moderování celé řady dalších přírodopisných dokumentů, od Anakond (Anacondas with Nigel Marven) přes Neznámou Arktidu (Arctic Exposure) a Divokou Kolumbii (Wild Colombia with Nigel Marven) po Deset nejnebezpečnějších hadů (Ten Deadliest Snakes), a s nimi jsem též vyrostl. Od roku 2020 má na svém kontě sérii Divoká Střední Amerika (Wild Central America), která byla natáčena v Hondurasu, Kostarice, Guatemale a Panamě; dále na ní navazující snímek Divoký Salvador - Ve stínu sopek (Wild El Salvador - In the Shadow of the Volcanoes); letos na Nový rok uvedenou Divokou přírodu Slovenska (Wild Slovakia), dvoudílný dokument Divoká Arábie (Wild Arabia) a nezávislý snímek Jižní Afrika: Dobrodružství v divočině (South Africa: A Wildlife Adventure). Vystupoval též v třetí epizodě letos uvedeného seriálu Mým nejlepším přítelem je zvíře (My Best Friend's an Animal), kde hovořil o tom, jak mu během lockdownu jeho soví kamarád Digger pomáhal vypořádat se s dopady chemoterapie, kterou Nigel absolvoval při léčbě rakoviny mandlí. V lednu příštího roku začne náš oblíbený dobrodruh natáčet další film pro streamovací službu MagellanTV, který bude nést název Poslední z tučňáků (The Last of the Penguins). Dále je na příští rok plánováno vydání přinejmenším první ze tří epizod paleodokumentu Forgotten Bloodlines: Agate o miocénní fauně Nebrasky, v němž uslyšíme Nigelův hlas. Do hry Prehistoric Kingdom samozřejmě nadále míří noví pravěcí živočichové, a s nimi i Nigelovy čtené komentáře o nich. Je skvělé vědět, že se Nigel ve své práci nezastavuje, a nadále přispívá k rozšiřování vědomostí o přírodním světě u osob všech skupin! 

Nigel a obří kobylka na Slovensku. Fotografie Milana Kányi z webu RTVS

Nigel Marven je legenda. Patří do stejné kategorie významných televizních popularizátorů přírodních věd, jako David Attenborough, Steve Irwin, Jeff Corwin, Liz Bonnin, Chris Packham, Michaela Strachan, Iolo Williams, Marlin Perkins, Patrick Aryee nebo Gordon Buchanan. Letos v říjnu to bylo již 25 let od chvíle, co se poprvé ocitl na televizních obrazovkách jako moderátor; jeho televizním debutem v roce 1999 na britské komerční stanici ITV byla epizoda Gigantů (Giants with Nigel Marven) o hadech, a v jejím prvním segmentu (následujícím po krátkém úvodu) se vrhnul pod zem, do hrabáčí nory, za čtyřmetrovou krajtou písmenkovou, kterou pak spolu s kamerunskými lovci vytáhl na povrch. Od té chvíle chtěli diváci od tohoto "britského Steva Irwina" vidět více; popularita Gigantů vedla k jeho několikaletému moderování pořadu Shark Week na Discovery Channel v USA, tvůrci Putování s dinosaury nezaháleli, a učinili Nigela moderátorem několika speciálů k Trilogii života, Nigel si pak založil svou společnost Image Impact Ltd, a s tou natáčel dokumenty až do roku 2018, následně si založil jinou společnost, Nigel Marven Productions, a s tou vytváří své nezávislé filmy dodnes - v posledních letech má kontrakty hlavně s MagellanTV. Má na svém kontě nemálo titulů, a opravdu to vypadá, že jich bude přibývat. Patří mu velký dík za pobavení a poučení všech, kteří kdy jeho filmy sledovali. V rozhovorech Nigel ve své skromnosti často cituje Davida Attenborougha: "Nejsem hvězda, zvířata jsou hvězdami." Přiznejme si však jedno - ten odvážný styl prezentace, od chytání hadů a plavání se žraloky po hledání konkrétního druhu ptáka v horském pralese či útěk před počítačovým dinosaurem, nás všechny zaujal. A není na škodu Nigela oslavovat proto, že je právem wildlife celebritou. I z toho důvodu po něm již bylo pojmenováno několik živočišných druhů; posledně to byl prabratránek vakovlka, Ngamalacinus nigelmarveni. 

Nigele, ještě jednou ti přeji vše nejlepší k dnešním 64. narozeninám! Díky za všechny ty dokumenty, které oslovily miliony a miliony diváků několika generací po celém světě. Užij si zbytek své právě probíhající cesty po Kostarice, a přeji vše nejlepší při natáčení Posledního z tučňáků na začátku příštího roku. 

Irsko: 1,8 miliardy let dlouhý příběh - Vápencové jeskyně Marble Arch Caves

Vápencové jeskyně Marble Arch Caves. Slavný jeskynní komplex Marble Arch Caves v hrabství Fermanagh v Severním Irsku patří k nejúchvatnějším geologickým úkazům celého ostrova. Liz Bonnin se v jedné z chodeb nejdelšího jeskynního systému Severního Irska setkává s doktorkou Caoimhe Hickey z Geological Survey Ireland, která jí o něm poví více. Nejprve Liz zajímá, jak staré Marble Arch Caves vlastně jsou. Ačkoliv datovat jeskyni není tak jednoduché, vysvětluje doktorka Hickey, že je možné věnovat pozornost stáří krápníků (speleothemů); jejich úlomky nacházející se v jeskynním sedimentu je totiž možné uhlíkovou metodou datovat, a následně lze odvodit, že jeskyně je přinejmenším starší, než krápníky, které se v ní tvoří. Má se za to, že Marble Arch Caves se začaly tvořit minimálně před půl milionem let. Hlavní roli při jejich formování měla voda z tajících pleistocénních ledovců; obrovské proudy ledovcové vody vytvořily chodby více než 11,5 kilometru dlouhého jeskynního systému. Liz se dále doktorky Hickey ptá, zda má každý typ irského vápence schopnost rozpouštět se v kontaktu s vodou a vytvářet takové jeskynní úkazy. Faktem je, že to tak není, protože není vápenec, jako vápenec. Záleží například na čistotě vápence; jaké množství CaCO3 se v hornině nachází a zda obsahuje třeba bahno a jíl, které voda nedokáže tak dobře rozpustit. Dále samozřejmě záleží na tom, na čem se vápenec nachází, a zda voda může proniknout do podzemních prostorů. Marble Arch Caves jsou dobrým příkladem krasu - jedním z nejlepších na britských ostrovech. Doktorka Hickey připomíná, že krasové jeskyně se neustále tvoří v důsledku proudící vody. Kyselá voda narušuje horniny, přičemž z vápenatých hornin uniká oxid uhličitý, a v průběhu času vytváří stalaktity a stalagmity. Ty pak mohou srůst do podoby stalagnátu. Dalším zajímavým znakem Marble Arch Caves jsou zvláštní důlky na stěnách - anglicky se jim říká "scalloping", a jsou to útvary vzniklé rozpouštěním vápence v turbulentně proudící vodě obsahující rozpuštěný oxid uhličitý. Ve zvodnici, která není krasem, je proudění vody laminární, ale v krasových oblastech nabývá turbulentní podoby, a vytváří proto zhruba kruhovité dolíčky ve vápenci. Nakonec ještě doktorka Hickey připomíná, že udávané délky jeskyní se neustále mění s dalšími průzkumy.

Klip ze druhé epizody, Voda (Water), z dokumentární trilogie Irsko: 1,8 miliardy let dlouhý příběh (The Island: 1.8 Billion Years in the Making) z produkce britské BBC a irské RTÉ, která se poprvé vysílala na podzim 2022.

Kotě dýkozubce vydané jakutským permafrostem: Další mumie z doby ledové

Sibiřský permafrost čas od času vydá mumii některého z velkých savců posledních dob ledových. V prosinci 2017 jsem vás na tomto blogu informoval o tehdy dva roky starém nálezu mumifikovaných mláďat jeskynního lva; se začátkem prosince 2019 se zde objevil článek o 18 000 let starém zmrzlém štěněti; v září 2020 jsem psal zase o mumii jeskynního medvěda z ostrova Ryakhovsky. A v úvodu do zatím posledního příspěvku z rubriky Obrázky týdne jsem již zmínil poslední velký permafrostový objev poskytující okénko do pleistocénu Sibiře. Na seznam mumifikovaných poslů mrazivých časů z doby desítek tisíc let zpět se nyní dostává mládě dýkozubce druhu Homotherium latidens.

14. listopadu 2024 vydal vědecký časopis Scientific Reports článek Alexeje V. Lopatina z Bossiakova paleontologického institutu Ruské akademie věd a jeho kolegů, kteří v něm společně popsali poměrně velké dýkozubčí kotě, jež bylo v roce 2020 nalezeno v distriktu Abbysky v Republice Sacha (neboli Jakutsku) na Dálném východě. Konkrétně pochází z lokality Badyarikhskoe, kde byly nalezeny a nasbírány četné mamutí fosilie (konkrétně v tamním yedomském sprašopůdním horizontu). Jde o první případ nálezu mumifikovaných ostatků homotheria, kočkovité šelmy z podčeledi Machairodontinae a tribu Machairodontini, jež byla v dospělosti vybavena 11 až 12 centimetrů dlouhými špičáky. Vědcům, kteří exemplář studovali, se tak poprvé v historii dostalo zkoumat srst, tvar čenichu a jeho vnějšek (tzv. nasální planum) nebo též ušní boltec dýkozubce. Dostalo se jim také prostudovat přední tlapy homotheriího kotěte, a získali důležité údaje o vývoji těchto kočkovitých šelem v době nepříliš dlouho po porodu.

Mumifikovaná koťata: mládě dýkozubce druhu Homotherium latidens (A) a jeskynního lva druhu Panthera leo (B). Obrázek z článku Lopatina a jeho kolegů (pro odkaz viz níže)

Autoři studie srovnali nalezené dýkozubčí kotě s mumifikovaným jeskynním lvíčetem (Panthera leo) uloženým ve sbírkách Zoologického muzea Moskevské univerzity. Na základě stavu mléčných špičáků homotheria odhadli, že patří do stejné věkové kategorie, jako lvíče; mělo tedy zemřít zhruba ve věku okolo tří týdnů. Lebku měl malý dýkozubec o 10 % delší, než lvíče (byť se zachovala poněkud deformovaná). Také objem mozkovny byl u homotheria větší. Drápy na tlapkách mají obě mláďata tvarovány stejně; jsou silně zatočené a bočně zploštělé. Obě přední končetiny dýkozubčího mláděte se zachovaly ve velmi dobrém stavu, levá končetina obsahuje kompletní kosti až do úrovně lokte, v oblasti zápěstí se nachází drobná trhlinka v měkké tkáni. Krk homotheria je dvakrát tak silný, jako krk lvíčete, a pochopitelně též delší. Ušní boltec má tvar polokruhovitého oblouku, a za obrys hlavy je prodloužen jen mírně; u lvíčete je zadní část ušního boltce výrazně delší, sahá dále za temeno. Je škoda, že malý dýkozubec postrádá řasy - úplně se rozložily a nezachoval se z nich jediný milimetr. Jinak je ale jeho hlava ve výtečném stavu. Dále se exemplář může chlubit šesti páry pěkně zachovalých žeber, i když by jich celkově měl mít dvanáct párů. Mnoho kostí a obratlů, včetně dalších žeber, zatím nebylo z té chlupaté zmrzlé kuličky vyseparováno, je však možné, že v příštích letech provedou někteří vědci ještě podrobnější pitvu.

Rekonstrukce kotěte dýkozubce druhu Homotherium latidens od paleoartisty Gaela Casase

Mumifikované mládě homotheria je nějakých 36 000 let staré. Poskytuje opravdu unikátní vhled do pozdního pleistocénu Sibiře. Těžko říci, proč zahynulo. Zmrzlo snad? Vzala ho velká voda nebo ho zabil nějaký predátor, třeba jeskynní hyena, ale pak jeho mrtvolku v takřka neporušené formě ponechal přírodním vlivům? Pošlo hlady, třeba proto, že jeho matka neměla dost energie k vytváření mléka? Nebo jej zkrátka opustila, neboť nebyla zkušená, a tento drobek byl jejím prvním potomkem, který se neměl dožít dospělosti? Spekulovat můžeme donekonečna, a právě to je tak fascinující. Kromě všeho výše uvedeného je však nález tohoto mláděte důležitý ještě z jednoho pragmatického důvodu; rozšiřuje totiž areál rozšíření dýkozubce druhu Homotherium latidens dál na ruský Dálný východ. Jistě, Homotherium latidens žilo po celé Eurasii a ve značné části Severní Ameriky, ale v Republice Sacha jeho pozůstatky nikdy dříve nalezeny nebyly. Jde navíc o první nález homotheria z pozdního pleistocénu celého asijského kontinentu! Je známo, že Homotherium latidens vyhynulo asi před 12 000 roky v Severní Americe, nyní to však vypadá, že minimálně ještě před těmi 36 000 roky se nějak drželo při životě i na Sibiři.

Zdroje informací pro tento článek:

Mummy of a juvenile sabre-toothed cat Homotherium latidens from the Upper Pleistocene of Siberia (Scientific Reports)

Homotherium (Wikipedia)

Darwinovo veledílo O původu druhů vyšlo přesně před 165 lety

Dne 24. listopadu 1859 vyšla publikace, která změnila náš svět. Zrodila se s ní moderní biologie, a jméno jejího autora vkročilo do dějin, aby bylo právem opěvováno s asociaci s titulem největšího přírodovědce všech dob. Dnes je to přesně 165 let od vydání knihy O původu druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život (On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life), kterou nenapsal nikdo jiný, než anglický přírodovědec Charles Darwin. Ten se mezi prosincem 1831 a říjnem 1836 plavil na lodi Beagle, přičemž obeplul celý svět a dostalo se mu tak příležitosti obdivovat různorodé formy života v různých jeho koutech. Darwin, brilantní sběratel a přemýšlivý přírodovědec, opustil své staré názory na svět (vždyť nedlouho před plavbou studoval bohoslovectví!), a došel k závěru, že nejen odrůdy (variety) druhů se mění (o čemž již přírodovědci 19. století přemýšleli), ale že se mění a vyvíjejí i samotné druhy. Uvědomil si, že druhy vznikají za působení přírodního výběru - že adaptace na lokální prostředí jsou základem pro bytí veškerého života. O původu druhů je jednou z těch knih, jež roztřásly půdu pod pilíři starého světa, a počaly jej bortit ve prospěch dosažení lepších znalostí naší planety a života na ní. Jak Stephen Jay Gould podotýká ve své knize Trvá to už od Darwina (Ever Since Darwin), za Darwinových časů byla evoluce běžnou herezí. Darwinova teorie se však lišila od té lamarckistické, a ve světle Mendelových zjištění o dědičnosti a pozdějších úspěchů na poli genetiky se ukázala být platnou. Ačkoliv lamarckismus byl definitivně opuštěn v západním světě až v první polovině minulého století (a v Sovětském svazu ještě ve 30. letech přetrvával jako základ Lysenkovy neúspěšné práce s obilninami), nakonec zvítězil neodarwinismus, a dnes zkrátka žijeme ve světě, pro který Darwin položil nové a krásné základy. Kniha O původu druhů ovlivnila všechny sféry společnosti. Proměnila vědu, a dala světu základy filozofického materialismu, který pak i na základě Darwinova díla rozvinuli němečtí filozofové a ekonomové Karl Marx a Friedrich Engels. Z darwinovské filosofie vycházel anarchista Petr Kropotkin, zároveň na ní však stavěli i sociolog Herbert Spencer nebo biolog Thomas Henry Huxley. Darwin však ve své knize nikterak nefilozofoval - jen představil procesy, kterými je život utvářen. Dovolím si uvést úryvek ze 4. kapitoly O původu druhů, v němž autor mistrnně popisuje přírodu jako takovou: "... já osobně považuji za přírodu jenom soubor činností a výsledek mnoha přírodních zákonů a za zákony považuji sled událostí, který jsme vědecky zjistili."

Původní edice knihy O původu druhů, dokončená v říjnu a posléze vydaná v listopadu 1859, s úvodními citáty Whewella a Bacona. Fotografie z webu St John's College - University of Cambridge

Darwin na konci své cesty kolem světa stále netušil, jaké procesy tvoří živočichy, rostliny, houby, zkrátka vše živé, co existuje, existovalo a existovat bude. Po letech však došel k závěru, že tím hlavním procesem je přírodní výběr. Pak své veledílo dával dohromady, pojednou se dokonce obával, že kvůli nemoci zemře a že ho tak bude muset vydat jeho manželka. Důvod, proč vydání knihy trvalo tak dlouho, byl podle Stephena Jaye Goulda ten, že si Darwin moc dobře uvědomoval radikalitu svého díla. A to zejména na poli filozofickém. Nebyla to evoluce (slovo Darwinem nepoužívané, neboť mělo ve viktoriánské Anglii docela jiného významu), ani přírodní výběr jako takový, co mělo svět proměnit, jako filozofický materialismus v základu jeho díla. Když pak hrozilo, že Alfred Russell Wallace, britský přírodovědec a cestovatel, jenž přišel se stejnou myšlenkou, a jehož jméno mělo vstoupit do dějin coby jméno objevitele přírodního výběru, byl Darwin na popud svých přátel Charlese Lyella a Josepha Daltona Hookera nucen svou práci trochu uspěchat. Rok poté, co byly Darwinovy a Wallaceovy závěry odprezentovány roku 1858 na setkání Linnéovské společnosti v Londýně, šla na trh konečně kniha, v níž Darwin představil své argumenty. Wallace pak samozřejmě založil tradici striktního darwinismu (nebo čistého darwinismu, jak tomu sám říkával), založenou na hyperadaptacionismu - každý znak, každé chování mělo být vysvětleno jako adaptace. Chytil se do pasti, neboť v hyperadaptacionistickém dogmatu nedokázal vysvětlit například schopnosti lidského mozku, a tak skončil u spiritualismu - to Darwina nikterak netěšilo, a o svém zklamání z Wallaceova opuštění materialistického pohledu na svět mu dal vědět v osobním dopise. Sám Charles Darwin pochopitelně nebyl hyperadaptacionistou, ale pluralistou, a jím založená škola v evoluční biologii pak dala světu třeba již zmíněného Stephena Jaye Goulda, který se snad v Darwinově životním díle vyznal lépe, než kdokoliv jiný. Po publikaci O původu druhů zasvětil Darwin zbytek svého života především hledání vysvětlení veškeré a ve všech formách validní variability života. 

Portrét Charlese Darwina, jednoho z nejoslavovanějších přírodovědců všech dob. Obrázek z webu Royal Museums Greenwich

Ve své předmluvě ke knize Charles Darwin's Letters: A Selection, 1825-1859, vydané v roce 1996, píše Gould, že Darwin byl v podstatě politicky liberální (byl podporovatelem středolevicové strany Whigů), lifestylově konzervativní (pocházel z privilegovaného prostředí a privilegovaně žil) a intelektuálně radikální. Byl ale také velmi skromný. Nečinil ze sebe nějakou hvězdu, na veřejnosti ani nevystupoval, a jen tiše bádal, získával data a shrnoval důkazy. Jeho životní láskou nebyly galapážské pěnkavy, které coby "neornitolog" ani nedokázal správně zařadit do taxonomického systému ptactva, ale žížaly, vinejši a koráli. Byl mužem venkova, a věnoval pozornost třeba šlechtění holubů. V knize O původu druhů správně odhadl, že společným předkem všeho kuru je kur bankivský z jižní a jihovýchodní Asie; naopak jeho hypotéza, podle níž by mohli předkové velryb být podobní medvědům, se ukázala být mylná, ale což to vadí? Darwin byl ztělesněním vědy - lidské činnosti tolik podobné umění, jež cílí dosáhnout lepšího poznání objektivní reality. I pokud měl trochu neucelený pohled na sexuální výběr (za což jej kritizovala evoluční bioložka Joan Roughgarden, která svou knihou Evolution's Rainbow položila základy pro kvíření biologie) a samice druhů nesprávně generalizoval jako upejpavé a stydlivé (ovlivněn západní kulturou 19. století), neznamená to, že není relevantní jej číst. V O původu druhů se věnoval obrovské řadě témat, o kterých před ním přemýšlel a psal jen málokdo. Psal o boji mezi jedinci, o pohlavním výběru, o zeměpisném rozšíření druhů, o instinktu, křížení, neplodnosti hybridů nebo třeba o neúplnosti geologických nálezů. Jistě, domníval se, že mezery ve fosilním záznamu budou časem doplněny - a ne vždy to tak musí být. Pozdější zjištění Stephena Jaye Goulda a Nilese Eldredge, prezentovaná jako teorie přerušovaných rovnováh, pak ale skvěle vysvětlila, proč není fosilní záznam vždy úplný; Gould v knize The Structure of Evolutionary Theory píše, že biostratigrafové si vždy tak nějak uvědomovali to, co spousta západních evolučních biologů ignorovala; totiž že celistvý graduální vývoj té či oné skupiny organismů je jen málokdy zaznamenán v prastarých horninách - kreacionisté dodnes z Goulda a Eldredge šílí a raději se ve svých církevních dogmatech orientují na patetickou protipotratovou a protiženskou politiku, neboť vysvětlení různých rychlostí vývoje (speciace analogicky jako revoluce) jejich anti-intelektuálním argumentům vrazilo rovnou sto hřebíků do rakve (feminismus jim pak do ní samozřejmě vrazil další tisíc ostrých hřebů, a tak ve své rakvi právem krvácejí).

Darwinův původ druhů v ilustracích - známá publikace z roku 1989 s doplněními od paleoantropologa Richarda E. Leakeyho, kterou máte možná (podobně jako autor tohoto blogu) doma. Obrázek z webu Antikvariátu Avion

"Je jistá velikost v tomto pohledu na život."

Charles Darwin, 1859

Během Darwinova života vyšla kniha O původu druhů šestkrát, a její šestá edice je snad tou nejznámější. Právě s tou verzí byl obeznámen jako teenager i dokumentární veterán David Attenborough, když si ji ve 30. letech minulého století koupil za nevelkou cenu. Přesně před 165 lety však vyšla ta první, ta původní edice O původu druhů. A okamžitě byla vyprodána. Měla ohromný dopad na smýšlení britské společnosti, a posléze i společnosti globální. Žijeme v Darwinově světě - a jaký svět to je! Právě dnes si můžeme připomenout jeho přínos lidské společnosti, a třeba se i vrátit k možná trochu mladší verzi O původu druhů, jež se nachází v našich knihovnách. 

Největší dosud známý dvouplaz žil v severní Africe v epoše eocénu!

Většina lidí se základními znalostmi parafyletické (tedy nepřirozené, uměle vytvořené a fylogenezi nikterak nereflektující) skupiny plazů (Reptilia) vám bude schopna odpovědět na otázku, z kterých podřádů se skládají šupinatí (Squamata). Tedy, částečně, protože odpověď, že jsou to hadi (Serpentes) a ještěři (Sauria) není úplná. Nejeden člověk zapomene na hrabavé dvouplazy (Amphisbaenia), mezi které patří asi dvě stovky současných druhů, přičemž s jedním se lze setkat i v Evropě - konkrétně s kroužkovcem evropským (Blanus cinereus), který je doma ve Španělsku a Portugalsku. O to kurióznější bude pro neznalce dozvědět se o existenci dvounožky dvoupóré (Bipes biporus) z Kalifornského poloostrova; tohoto plaza již přes desetiletí řadím ke svým nejoblíbenějším vůbec. 

Většina dvouplazů dosahuje méně než patnácticentimetrové délky. Největší kroužkovci evropští mohou být i 30 centimetrů dlouzí, jsou ale vzácní; většinou dorůstají poloviční velikosti. Dvounožka dvoupórá to délkově dokáže dotáhnout i do 24 centimetrů. Opravdovým rekordmanem dvouplazí velikosti je překrásný kroužkovec nažloutlý (Amphisbaena alba) z Amazonské pánve a středu Jižní Ameriky, jakož i z ostrova Trinidad; tento macatý šupinatý, který občas klade vajíčka do obřích hnízd neotropických mravenců, měří až kolem 80 centimetrů. Je to opravdu docela potvůrka, a smlsne si ráda na všem možném, co je bezobratlé - na štírech, švábech, kobylkách, mravencích i pavoucích. Zajímavé je, že ocas kroužkovce nažloutlého je vyztužen kolagenem, takže když se do něj zakousne nějaký hladový predátor, příliš dvouplazovi neublíží, a ten získá drahocenný čas k úniku. Jihoamerický kroužkovec se mohl ještě před pár dny pyšnit titulem největšího z dvouplazů, nyní byl však z trůnu navždy sesazen. Z pravěké minulosti se totiž vynořila příšerka z jeho příbuzenstva, která dosahovala ještě větší velikosti.

Kroužkovec nažloutlý (Amphisbaena alba) z Jižní Ameriky dosahuje i osmdesáticentimetrové délky. Fotografie uživatele ascascenso z webu iNaturalist

Novým nositelem tohoto titulu je eocénní dvouplaz Terastiodontosaurus marcelosanchezi, který byl formálně popsán Georgiosem L. Georgalisem z Polské akademie věd v Krakowě a jeho kolegy v novém článku vydaném ve čtvrtek 21. listopadu 2024 ve vědeckém časopise Zoological Journal of Linnean Society. Fosilie několika jedinců tohoto druhu byly nalezeny v Národním parku Djebel Chambi ve středozápadním Tunisku. Tamní fluvio-lakustrinní sedimenty eocénního stáří vydaly také řadu dalších plazích fosilií; pozůstatky želv, krokodýlů a různých šupinatých, včetně jiného fosilního dvouplaza, kterého Georgalis se svými kolegy též nově pojmenoval. Jde o druh Todrasaurus gheerbranti, a protože je pozdně paleocénního stáří, jde v podstatě o nejstaršího dosud známého afrického dvouplaza. Typový exemplář obřího terastiodontosaura sestává z pravé části horní čelisti, další exempláře jsou pak tvořeny též hlavně úlomky horní čelisti a řadou čelistních fragmentů se zuby (takových fragmentů bylo nalezeno celkem sedmnáct), ale také několika izolovanými obratly. S délkou horní čelisti okolo 1,6 centimetru lze spekulovat o celkové velikosti lebky zvířete - měla podle autorů článku 5,38 centimetru na délku - a tedy i jeho tělesné délce. Georgalis s kolegy ji odhadli na 90 centimetrů! Zajímavostí může být, že z pravé části horní čelisti terastiodontosaura (hovoříme opět o holotypu) vyrůstaly jen tři zuby, z nichž druhý byl nejdelším - měřil 4,9 milimetru (druhý nejdelší byl ve srovnání s ním asi 75% délky). Tento zvětšený zub se vyskytuje i u paratypů. Co se nalezených obratlů týče, konkrétně byly odkryty presakrální (předkřížové) a ocasní obratle. Presakrální obratle jsou délky 1 až 5 milimetrů. U největších exemplářů byly tedy zhruba stejně velké, jako zvětšený zub v horní čelisti typového exempláře.

Největší dosud známý dvouplaz, Terastiodontosaurus marcelsanchezi, z eocénu Tuniska. Obrázek Jaimeho Chirinose z webu Sci.News

Fosilní záznam dosud nevydal tak obrovského dvouplaza. Listromycter leakeyi ze spodního miocénu Keni měl docela velkou premaxillu, dlouhou 1,27 centimetru, a celá jeho lebka měřila (v případě jediného nalezeného exempláře) 3,6 centimetru - to je připodobnitelné k jihoamerickému kroužkovci nažloutlému. Taková Microrhineura skinneri ze spodního miocénu Spojených států amerických měla zase lebku dlouhou 3,2 centimetru. Velcí dvouplazi tedy samozřejmě v minulosti naší planety žili, ale žádný z nich nebyl tak velký, jako Terastiodontosaurus. Je dost pravděpodobné, že na rozdíl od většiny současných dvouplazů nebyl tento tuniský obr hrabavý, ale že žil primárně na povrchu. Snad se plazil v lesní hrabance, když před oněmi 47 miliony let vypadalo Tunisko zcela jinak, než dnes, a svými mohutnými čelistmi s malým počtem zubů, včetně toho nápadně zvětšeného, chroustal ulity hlemýžďů nebo decimoval celé populace velkých eocénních mravenců (dovolte mi trochu fantazie; z Národního parku Djebel Chambi žádné fosilie titanomyrmy známy nejsou, heretikem jsem se však, doufám, ve vašich očích kvůli jejímu zatažení do terastiodontosaurova habitatu nestal). Faktem je, že kroužkovec nažloutlý také není primárně hrabavý, ale žije hlavně terestrickým způsobem života. Čím větší dvouplaz je, tím hůře se mu hrabe v půdě. Na základě toho, kde a jak žil, lze spekulovat i o zbarvení tohoto nově popsaného dvouplazího obra. Hrabaví dvouplazi většinou pozbyli pigmentace a jsou jaksi narůžovělí; platí to i o dvounožce dvoupóré. Terestričtí dvouplazi, jako je kroužkovec nažloutlý nebo jako zřejmě byl i Terastiodontosaurus, jsou zbarveni tak, že více či méně dobře splývají s okolním prostředím na povrchu. Kdybychom se tedy vrátili zpět v čase o 47 milionů roků do eocénního Tuniska, možná bychom při průzkumu nějakého toho lesíka na terastiodontosaura i nechtěně šlápli - tak dobře mohl být maskován (opět doufám, že ve mne nevidíte heretika kvůli jakési domnělé romantizaci ublížení zvířeti; ne, to vskutku nebylo mým záměrem). Je však možné, že si občas přece jen trošku zahrabal.

Úlomky horních čelistí několika exemplářů dvouplaza druhu Terastiodontosaurus marcelsanchezi. Fotografie z článku Georgalise a jeho kolegů (pro odkaz viz níže)

Terastiodontosaurus byl zařazen do čeledi Trogonophidae, která zahrnuje čtyři rody zastoupené žijícími druhy (jeden z nich, Agamodon z východní Afriky a Arabského poloostrova, je tvořen třemi druhy, další tři rody pak mají po jednom druhu) a dva rody vyhynulé. Jde o v pořadí již pátého afrického zástupce této čeledi. O evoluční historii trogonophidů je toho známo vážně málo; druhým vymřelým rodem je Palaeoblanus, zahrnující jediný druh, P. tobieni, z terciéru Německa. Proto je tedy terastiodontosaurovo vkročení do povědomí paleoherpetologů i paleogeekstva nesmírně důležité. Druhové přízvisko zvířete ctí profesora Marcela Sáncheze-Villagru, ředitele Paleontologického institutu Univerzity v Curychu, který se přátelí s Georgalisem. Doufejme, že v budoucnu budou znalosti evoluční historie dvouplazů ještě rozšířeny.

Zdroj informací pro tento článek:

The world’s largest worm lizard: a new giant trogonophid (Squamata: Amphisbaenia) with extreme dental adaptations from the Eocene of Chambi, Tunisia (Zoological Journal of Linnean Society)

Obrázek týdne 22. 11. 2024

Za poslední týden se po celé střední Evropě citelně ochlazuje. V neděli mi v pražských ulicích vážně mrzly prsty a potřeboval jsem se v průběhu odpoledne ohřát v obchoďáku na Národní třídě, těsně před návštěvou přínosné venkovní přednášky o nerůstu v rámci klimatického programu studentstva Karlovky. I když tuto neděli má teplota v hlavním městě ČR vystoupat na 12°C, asi chápete, proč myslím na zimu, a proč jsem se tentokrát s Obrázkem týdne vydal jaksi chladným směrem. Pro vybrání tohoto nádherného díla jsem měl ale ještě jeden důvod. Sociální sítě totiž v posledních dnech ovládly rekonstrukce mláďat homotherií. Proč? Protože jedno takové, staré 36 000 roků, nedávno vydal sibiřský permafrost! Nebojte, samostatný článek o tom v příštích dnech napíši. Zatím si však užijte pohled na homotherií matku s mláďaty od talentované německé umělkyně AnimeLionessMika.

Popisek k obrázku: Samice dýkozubce druhu Homotherium latidens se svými mláďaty odpočívá na plochém skalisku za chladného jarního rána. Z tlamy vybavené 11 až 12 centimetrů dlouhými špičáky se jí dere teplý vzduch, zatímco po několikahodinovém spánku končí se zíváním. Zvedá hlavu a pozoruje své okolí - tiché, mrazivé, zdánlivě zbavené života. Malí dýkozubci se mají s příchodem nového dne celkem k světu. Jeden z nich vstává a odvažuje se ke krůčkům, jež ho odvádějí z plochého skaliska, na sněhem skoře pokrytou trávu, mezi níž se objevují první jarní květiny. Druhé kotě se ještě drží své matky. Je přilísáno k její levé přední končetině, a nehnutě hledí před sebe, snad mžourá unavenýma očkama. Kdo ví, jaký bude pro tato zvířata další den. Možná se setkají s některými z titánů doby ledové, kteří jsou na stepích Evropy k nalezení. Třeba se matka vydá na lov, aby ukojila svůj hlad, a pak svým dvěma koťatům přinese k ochutnání kus masa z břicha megalocera nebo dokonce mamutího mláděte. Homotherium byl rod kočkovitých šelem s prodlouženými špičáky z podčeledi Machairodontinae a dále pak tribu Homotherini, do něhož patří i rody Xenosmilus, Lokotunjailurus, Amphimachairodus a Nimravides. Ačkoliv nebyl vybaven tak dlouhými šavlovitě zahnutými špičáky, jako zástupci tribu Machairodontini, kupříkladu Machairodus, měl i tak dosti působivou výbavu k protnutí krčních tepen či průdušnic zvířat, která lovil. Vyhynutí homotherií v Evropě v pozdním pleistocénu mohlo souviset s kompeticí ze strany lidí druhu Homo heidelbergensis. Tato scéna se odehrává na území pozdějšího Schöndingenu v Německu před 300 000 roky.

Dlouhodobí návštěvníci mého blogu si mohou vzpomenout na článek o dýkozubcích, jejichž fosilie byly nalezeny i na území České republiky. Svět bez homotherií už není, co býval. Jaká to škoda, že tyto vitální šelmy zmizely.

Jak jsem napsal výše, v úvodním odstavci, určitě v příštích dnech čekejte příspěvek o tom zmrzlém mláděti homotheria, které bylo nalezeno na Sibiři! A očekávejte také další úryvek z výtečného dokumentu Irsko: 1,8 miliardy let dlouhý příběh (The Island: 1.8 Billion Years in the Making). Pro zhlédnutí (či znovuzhlédnutí) zatím posledního přidaného úryvku, pojednávajícího o ledovcích a fjordech Irska, klikněte sem. Navnadit vás mohu také na další dokumentární novinky, které plánuji vydat v sobotu 30. listopadu.

Neumrzněte, a pokud možno, začněte se už těšit na dárky, které třeba vyhrabete pod vánočním stromečkem za pouhý měsíc a dva dny. A pokud jste z Brna či z okolí, zajeďte zítra na benefiční koncert pro Trans*parent! ☺️

Vodnář Belcherův - Mořský had chybně označovaný za nejjedovatějšího

Od publikace předchozího samostatného hadího článku, a to sice popisku želvohlavce kroužkovaného s pozoruhodnými potravními návyky, uběhl již více než měsíc. Je nejvyšší čas představit vám slibovaného vodnáře Belcherova!

Vědecký název: Hydrophis belcheri,

Rozšíření: Indický oceán; Filipíny, Thajsko, Vietnam, Indonésie, Nová Guinea, Šalamounovy ostrovy, severní Austrálie,

Velikost: délka 0,5 až 1 metr.

Do rodu Hydrophis, který je v češtině označován jako vodnář, patří šestatřicet platných druhů mořských hadů z čeledi korálovcovitých (Elapidae), do níž patří také kobry, korálovci, taipani, pakobry či vlnožilové. Zástupci tohoto rodu se vyskytují ve vodách Indického a Tichého oceánu, zvláště tedy v oblasti Indo-Pacifiku. Jedním z nejznámějších druhů vodnářů je vodnář dvoubarvý (H. platurus), se kterým se lze setkat od jižní Afriky před Indo-Pacifickou oblast až po sever Nového Zélandu, Havajské ostrovy a pobřeží Severní, Střední a Jižní Ameriky. Poměrně široce rozšířeným je i vodnář Belcherův, který obývá slané vody jihovýchodní Asie od thajského a vietnamského pobřeží přes Indonésii až po sever australského kontinentu, okolí Nové Guineje a po Šalamounovy ostrovy. Dále v Mikronésii by se zřejmě vyskytovat neměl, pravdou je, že k němu byly kdysi řazeny exempláře odchycené a nasbírané pro muzejní sbírky i v oné oblasti - ve skutečnosti ovšem patřily k jiným speciím. V roce 1849 ho formálně popsal britský zoolog John Edward Gray na základě exempláře, který byl do Británie přivezen Edwardem Belcherem, kanadským kapitánem Britského královského námořnictva, z Nové Guineje. Vodnář Belcherův byl po jednu dobu nesprávně označován za nejjedovatějšího hada naší planety. Rozhodně však nepatří mezi prvních dvanáct, patnáct a možná ani dvacet nejjedovatějších. Naším světem létají různé biologické kachny, a toto je jedna z nich. Důvodem, proč vodnář Belcherův proslul jako nejjedovatější z hadů, je kniha Snakes in Question: The Smithsonian Answer Book od herpetologů Carla H. Ernsta a George Roberta Zuga ze Smithsonova institutu, vydaná roku 1996. V rozhovoru pro web Australské akademie věd v roce 2014 uvedl Bryan Fry, přední australský venomolog, že Ernst a Zug učinili zásadní chybu v tom, že ve své knize vytvořili seznam toxicity různých jedovatých hadů, aniž by je zajímal způsob testování toxicity jedu. Faktem je, že dávka LD50 (letální dávka, která zabije 50 % testovaných subjektů v laboratoři, nejčastěji myší) je v případě vodnářova Belcherova rovna 0,24 miligramům na gram v intramuskulární dávce (tzn. že jed byl při laboratorních pokusech vpraven myším do svalstva). Nejjedovatější had planety, proslulý taipan menší (Oxyuranus microlepidotus), má mnohem toxičtější jed s LD50 rovnou 0,01 miligramu na gram - alespoň tak jeho jed vyšel z experimentů, při nichž byl vpraven myším pod kůži (nikoliv však do svalů). Intramuskulárně ale jed taipana menšího dodnes nebyl testován. Nesrovnatelnosti v testování toxicity jedu vše komplikují. Je ale pravda, že ze třech ostatních testování mimo intramuskulární vychází taipan menší stále jako nejtoxičtější z hadů. Nejjedovatějším mořským hadem je pak Aipysurus duboisii, který nemá český ekvivalent. Některé weby bohužel dodnes popisují vodnáře Belcherova jako nejjedovatějšího hada, a tak se tento podivný mýtus šíří i dnes. Vodnář Belcherův je zodpovědný za řadu uštknutí lidí, ač kouše pouze v sebeobraně - většinou je mírný a neagresivní. Všemi jeho oběťmi byli rybáři, jimž se zapletl do sítí, a když na něj nevědomky sáhli, zatímco byl skryt mezi nalovenými rybami, kousl je. Pouze čtvrtina takových kousnutí končí envenomací, tedy vpravením jedu do těla hadova potenciálního nepřítele. Vodnář totiž nechce plýtvat svým cenným jedem, používaným primárně ke znehybnění rybí kořisti, a tak se ho snaží použít v obraně co nejméně. Je důležité si též uvědomit, že je vybaven drobnou tlamou, a jeho jedové zuby jsou velice krátké. Je dosti možné, že jeho jed je neurotoxický, takže paralyzuje nervový systém kořisti. Jinak se toho o tomto druhu moc neví. S délkou maximálně jednoho metru to není žádný obr. Má krátkou, malotlamou hlavu a šedožlutou barvu kůže se silnými tmavě zelenými pruhy. Břišní šupiny, jež jsou opravdu úzké a jen o něco málo širší než ty zádové, nejsou uzpůsobeny k tomu, aby tomuto hadovi umožnily pohyb na suché zemi. Je to čistě marinní, oceánské zvíře; navíc jde o vejcoživorodý druh, samice tedy v podstatě rodí živá mláďata. Ta se líhnou z vajíček krátce před vyplutím z jejího těla, a následně míří k vodní hladině, aby se nadechla. Jak je na tom vodnář Belcherův početně, to nevíme. Na Červeném seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody je veden v kategorii "Data Deficient", neboť jeho distribuce a početnost dosud nebyla důkladně studována.

Příště suta zavíjivá!

Macroevolutionaries: Nedávný návrat esejí o přírodní historii v gouldiánském stylu

Pokud se aktivně zajímáte o evoluční biologii a paleontologii, pak jste už nejspíše slyšeli o nové knize Macroevolutionaries: Reflections on Natural History, Palaeontology and Stephen Jay Gould, která vyšla 3. září tohoto roku. Jejími autory jsou přední američtí paleontologové a bývalí spolupracovníci již dvaadvacet let zesnulého velikána evoluční biologie (a mého oblíbeného esejisty) Stephena Jaye Goulda - Bruce S. Lieberman a Niles Eldredge. Asi se nemusím pouštět do nějakého popisování teorie přerušovaných rovnováh, kterou Eldredge a Gould představili ve svém odborném článku z roku 1972, a která byla později dále rozpracována a v ucelenější formě prezentována v Gouldových odborných knihách The Structure of Evolutionary Theory (2002) a Punctuated Equilibria (2007); jsem si jist, že jste s ní obeznámeni. Přínos Stephena Jaye Goulda našemu světu byl bezesporu obrovský - žijeme zkrátka v gouldiánském světě, ať chceme či ne (a osobně v něm tedy žiji rád!). Jeho pluralistický darwinismus, asociace s dialektickou školou v biologii (včetně marxistického biologa Richarda Lewontina), stavění se proti vědeckému rasismu a vědeckému sexismu, jakož i proti Gausově křivce a vůbec proti zneužívání měření IQ pro omlouvání sociálních a ekonomických nerovností, jeho tvrdé postoje proti sociobiologii levných deterministů E. O. Wilsona a Richarda Dawkinse... to vše a mnohé další na Stephenu Jayi Gouldovi obdivuji. A proto jsem velice rád za to, že jeho harvardští kolegové dali dohromady knihu esejí, jež se svou strukturou příliš neliší od Gouldových bestsellerů, jež byly kompilacemi jeho populárně vědeckých esejí z časopisu Natural History vydávaného Americkým přírodovědným muzeem. Psal je mezi lety 1974 a 2001; pár z nich mám doma (konkrétně první trojici), a rozhodně patří k mým oblíbeným knihám (pokud jste nečetli Pandin palec, měli byste to co nejdříve napravit, už jen proto, že sté narozeniny Myšáka Mickeyho se kvapem blíží - zasvěcení vědí, o čem hovořím!). Lieberman a Eldredge v Macroevolutionaries na 224 stranách provádějí přesně to, co dělával jejich kolega: vybírají různorodá témata ze světa přírodní historie a prezentují je podmanivou formou čtenářům s cílem naučit je obecné základy evoluční biologie. Ačkoliv jsem Macroevolutionaries zatím nečetl (nechtějte po mne tolik, vždyť mám v současnosti těch knih rozečtených asi pět; dnes jsem si cvičil oči nad sociologickou knihou Reclaiming Two-Spirits z loňska), nepochybuji už předem o tom, že jde o výtečné dílo, hodné zmínky na tomto blogu.

Přední obálka nové knihy Bruce S. Liebermana a Nilese Eldredge, kteří v ní navazují na esejistickou práci Stephena Jaye Goulda. Obrázek z webu Amazon.com

O čem se v Macroevolutionaries dočtete? Hlavním tématem knihy je samozřejmě makroevoluce, tedy vývoj probíhající na druhové a vyšší úrovni. Přitom Lieberman a Eldredge řeší témata jako jsou přerušované rovnováhy, velká vymírání, historie vědy... což jsou vlastně oblasti, do kterých se Gould ve svých esejích běžně ponořoval. Jednou při hledání analogií zaběhnou k hudbě, jindy do Hollywoodu, a různými způsoby tak mohou přitáhnout pozornost mladších zájemců o evoluci nebo i těch starších, kterým se třeba harvardského vzdělání od Stephena Jaye Goulda prostřednictvím četby jeho knih zatím nedostalo. Vlastně by se dalo říci, že Macroevolutionaries jsou takovým doplňkem Gouldových sbírek esejí; je to v podstatě "Volume 11 of Reflections on Natural History" (poslední, desátou sbírkou jeho esejí byla kniha I Have Landed). Na druhou stranu se ale Lieberman a Eldredge snaží udržet si svou originalitu, a nikterak nekopírují Gouldův styl psaní (byť názvy jednotlivých esejí znějí tak, jako by je vymyslel on sám). Kniha nemá být ani jeho biografií či dokonce hagiografií (jakýmsi vyzdvižením právem uznávaného vědce a popularizátora), je spíše oslavou jeho odkazu. A autoři se jí snaží dokázat, že číst Stephena Jaye Goulda dvaadvacet let poté, co kvůli rakovině plic odešel ze světa, stále stojí za to - a že je jeho dílo dnes stále relevantní. Musím říci, že osobně jsem velice navnazen, a ačkoliv je pro mne cena knihy zatím vysoká - 27,95 dolaru na Amazonu je na mne trošku moc, promiňte - časem po ní určitě sáhnu. Nepochybuji o její výtečnosti.

Macroevolutionaries si můžete objednat třeba na německém Amazonu. Kdyby vás zajímalo review knihy někoho, komu už se do rukou dostala, pak navštivte brilantní (a velice inspirující) web The Inquisitive Biologist. Máte rádi eseje Stephena Jaye Goulda? Která z jeho knih se vám líbila nejvíce? A pořídíte si tuto publikaci, která navazuje na jeho životní dílo?

Seznamte se s nově popsaným pterodactyliformem druhu Skiphosoura bavarica

Včera, totiž v pondělí 18. listopadu 2024, vydal vědecký časopis Current Biology článek Davida Williama Elliotta Honea z Univerzity královny Marie v Londýně a jeho kolegů, v němž byl formálně popsán v tuto chvíli nejnovější přírůstek na seznam druhů létajících plazů z řádu Pterosauria. A je to přírůstek velice zajímavý, neboť představuje takový můstek mezi klady Monofenestrata a Pterodactyloidea. Žil před 149 miliony let v oblasti pozdějšího jižního Německa, a na to, že byl jurským pterosaurem, měl na svou dobu nezvykle krátký a ostrý ocas. Hone a jeho kolegové pojmenovali tohoto ptakoještěra Skiphosoura bavarica, což v překladu do češtiny znamená "mečový ocas z Bavorska". Jediný známý a zároveň typový exemplář byl nalezen v roce 2015 poblíž Solnhofenu, konkrétně v lomu Schaudiberg u městečka Mülheim, v německém Bavorsku. Vydalo jej souvrství Mörsheim, z něhož vzešly také fosilie praptáka druhu Archaeopteryx albersdoerferi, jenž byl popsán v roce 2018, nebo několika pterosaurů, jako byli Altmuehlopterus rhamphastinus a Petrodactyle wellnhoferi. Exemplář sestává z takřka kompletní kostry s částečně zachovalou lebkou. Pět let poté, co byl odkryt, došlo k jeho umístění do paleontologické sbírky Lauer Foundation for Paleontology v americkém státě Illinois, kterou se svou manželkou René založil spoluautor studie Bruce Lauer. Exemplář se tam dodnes nachází. A co tedy o tomto zvířeti můžeme říci? Rozpětí křídel typového exempláře činí nějakých 175 centimetrů, takže to byl spíše menší ptakoještěr; je nicméně možné, že se jednalo o nedospělého jedince, a že adultní skiphosoury byly o něco větší. Velikostně byl tedy tento živočich hrubě připodobnitelný k orlu skalnímu (Aquila chrysaetos). V porovnání s ostatními zástupci kladu Monofenestrata byl tento druh docela obr; většina z nich měla rozpětí křídel jen o jediném metru. Ve svém čase, tedy před oněmi 149 miliony let, byla Skiphosoura dost možná jedním z největších létajících plazů planety. Jak již bylo zmíněno výše, jde o důležitý objev z hlediska evoluce pterosaurů; jeho hlava a krk jsou perfektně pterodaktyloidní, ale zbytek těla, včetně krátkého ocásku, přímo křičí svou ne-pterodaktyloidností. 

Přechod proporcí pterosaurů během vývoje od raných pterosaurů k pterodaktyloidům s rekonstrukcemi rhamphorhyncha, dearca, darwinoptera, skiphosoury a pterodactyla podle prací Davida Unwina, Petera Wellnhofera a Marka Wittona. Obrázek z článku Davida W. E. Honea a jeho kolegů, pro odkaz viz níže

Skiphosoura bavarica v podstatě vyplňuje takové prázdné místo v možná docela obstojně zmapované evoluční historii jurských pterosaurů. Paleontologové, kteří studii prováděli, uvedli pro Sci.News, že nyní existuje celá sekvence pterosauřího vývoje od raných, dlouhoocasých zástupců řádu až k druhu Dearc sgiathanach z podčeledi Rhamphorhynchinae, a dále k prvním darwinopteranům, což je podskupina kladu Monofenestrata, kterou reprezentují například wukongopteridé jako Darwinopterus linglongtaensis, a ještě dále až k prvním pterodactyloidům, jako je krátkoocasý Pterodactylus antiquus a jeho příbuzní ze svrchní jury stupně tith. Skiphosoura nádherně napomáhá bližšímu pochopení vývoje této neuvěřitelně zajímavé skupiny diapsidů, jež obloze kralovala již před příchodem prvních opeřenců z řad teropodů. Otázkou je, proč se v průběhu času pterosaurům postupně zmenšoval ocas. Kdybychom vynesli délku ocasu vzhledem k tělesným proporcím jednotlivých výše vyobrazených rodů na graf, křivka by jistě nesměřovala nahoru. Pomáhal kratší ocas při letu? Souviselo zkracování ocasu nějak s přechodem na jiný typ potravy či prostředí? Jaké selekční tlaky vlastně vedly ke zkracování ocasu u pterosaurů? Jaké výhody mohly být s kratším ocasem spojeny? Je opravdu zajímavé, že ten trend je pozorovatelný. V kontextu evoluční historie pterosaurů se jej paleontologové mohou pokusit vysvětlit.

Rekonstrukce dvou zástupců nově popsaného druhu Skiphosoura bavarica v letu. Obraz Gabriela Ugueta z webu IFLScience

Autoři studie se domnívají, že Skiphosoura létala poněkud jinak, než její příbuzní, například proto, že měla zredukovaný pátý prst na každé ze zadních končetin, což pak mělo vliv na celkové uchycení uropatagia (kožní blány mezi předními a zadními končetinami, jež tvořila křídla). Krátký ocas zcela jistě nesloužil jako kormidlo, jak tomu zřejmě bylo u ne-pterodaktyloidních ptakoještěrů, a na rozdíl od svých předchůdců byla Skiphosoura obratnější i na zemi, právě díky redukovanému uropatagiu. Zkracování ocasu a redukce uropatagia mohla souviset s opouštěním mořských a přímořských oblastí a životem těchto zvířat dále ve vnitrozemí. Natalia Jagielska a její kolegové v roce 2022 hypotetizovali o více vnitrozemském životním stylu již zmíněného druhu Dearc sgiathanach ve svém článku vydaném též v Current Biology. David W. E. Hone a jeho kolegové zmiňují ve své práci, že prsty na předních končetinách skiphosoury byly podivuhodně zatočené. To indikuje arboreální neboli stromový způsob života! Tento ptakoještěr tedy nemusel být obyvatelem pobřeží, ale žil dále ve vnitrozemí a lezl po stromech! Nač mít při takovém životě dlouhý ocas, navíc když jste po svých předchůdcích zdědili zredukované ocasní obratle, zřejmě proto, že sami žili v jiném prostředí, než ranní pterosauři? Na zatočené prsty se upínaly pevné šlachy, což skiphosouře umožňovalo dobře se držet větví stromů.

Typový exemplář druhu Skiphosoura bavarica, nalezený v roce 2015 v Bavorsku. Fotografie René Lauer z webu Deutsche Welle

Není to poprvé, co paleontologové odhalili aboreálnost některého z létajících plazů. V roce 2021 jsem na tomto blogu psal o "monkeydactylovi", wukongopteridovi druhu Kunpengopterus antipollicatus, který žil na území pozdější severovýchodní Číny před nějakými 154 miliony roky. Ačkoliv jeho prsty vypadaly docela jinak, než prsty skiphosoury, byl také dobře přízpůsoben na život ve stromovém prostředí. Studie, jako ta, kterou provedli David E. W. Hone a jeho kolegové, poskytují skvělý vhled do vývoje pterosaurů a poukazují na to, jak a kdy docházelo k jejich rozrůznění. Doktor Hone pro Sci.News uvedl: "Toto je neuvěřitelný nález. Opravdu nám to pomáhá dát dohromady obrázek toho, jak tato úžasná létající zvířata žila a vyvíjela se. Doufáme, že tato studie bude základem pro další práci v budoucnu, která se bude týkat tohoto důležitého evolučního přechodu."

Zdroje informací pro tento článek:

A new and large monofenestratan reveals the evolutionary transition to the pterodactyloid pterosaurs (Current Biology)

Jurassic Pterosaur Had Unusually Short, but Stiff and Pointed Tail (Sci.News)

Skiphosoura (Wikipedia)

A skeleton from the Middle Jurassic of Scotland illuminates an earlier origin of large pterosaurs (Current Biology)