Delia Callback se vypravila do venezuelského Národního parku Canaima, aby v rámci své diplomové práce studovala diverzitu jeho obojživelníků. Je jí pětadvacet, má titul z biologických věd z Dublinské univerzity, a nyní studuje v anglickém Bristolu. Prvá setkání s mločíky druhu Bolitoglossa borburata pro ni byla kouzelná. Pozdější incident na strmém svahu uprostřed horského deštného lesa, při němž téměř zemřela její průvodkyně Larra, ji však traumatizoval. Po šesti týdnech strávených ve Venezuele se s koncem června 1995 Delia vrací do Bristolu, a ačkoliv se musí připravovat ještě na jednu zkoušku v rámci letního semestru, vyráží do obchodů. A v jednom obchodě s dámským oblečením, Female Mafia, se setkává s prodejní asistentkou, Scarlett, na jejíž rošťácký pohled jen tak nezapomene. Tu jiskřičku v jejich očích Delia rozpoznala jako náznak něčeho zajímavého.
KAPITOLA 2.
Scarlett se probudila. Znaveně sáhla levou rukou na rádiový budík značky Westclox, na jehož digitálních hodinách se nacházela čísla 5 a 30 oddělená dvojtečkou, a zazívala. Protřela si oči, položila se na levý bok a se zamračeným výrazem vydechla nosem, až se rozcuchané kadeře hnuly z její tváře.
"Zasraná práce," postěžovala si. Chvíli nehnutě ležela a civěla na budík, jak minuty jedna po druhé ubíhaly. Ač její nechuť vyhrabat se zpod peřiny nejprve vycházela z ležérního přístupu k zaměstnání, čím déle takto ležela, tím intenzivněji pomýšlela na královskou blondýnu, které večer předešlého dne pomohla vybrat onen skvostný černý kabát. Vzpomínala na její hedvábné lokny, diamantové modré oči a vysokou, štíhlou postavu, a rošťácky se pro sebe usmívala. "Tohle byla jedna sexy týpka."
S potutelným úsměvem se sedm minut po půlšesté přemístila do své malé koupelničky. Žila v bytě s jediným pokojem, kuchyňkou a koupelnou, v malém prostoru, kde každá stěna byla nanejvýš na pět kroků daleko. Poté, co si opláchla obličej, začala kartáčem rozčesávat své vlasy, ale svůj odraz v zrcadle téměř nevnímala. Pořád myslela na včerejší zákaznici. "Kruci... jako teenagerka bych si myslela, že chci vypadat jak ona," řekla si pro sebe, zahleděná na chvíli do rohu místnosti, "dneska samozřejmě vím, že bych chtěla být s ní. Měla jsem se jí zeptat..."
Z polohlasitého uvažování byla Scarlett vytržena náhlým spuštěním fénu na vlasy v sousední koupelně. V rychlosti se nalíčila, vnesla do svých vlasů trochu gelu ke zvětšení objemu nad čelem, a pak zamířila do kuchyňky připravit si snídani složenou ze sladkých Ricicles. Cereálie vysypala do otlučené misky, v konvici uvařila vodu, nalila ji do hrníčku s roztomiloučkým slonem v brýlích a s velkýma ušima, a vylouhovala v něm černý čaj od Liptonu. Zasněná, najedla se, čaj vypila, misku s lžící a hrnek umístila do dřezu, oblékla se do rudého koženého kabátu a s půlsedmou vyrazila ven.
Bylo páteční ráno. Pracovní týden se chýlil ke konci. Venku bylo teplo, vrabci švitořili na okapech budov, po ulicích se potulovali holubi a sbírali drobky jídla. S blížící se sedmou hodinou centrum Bristolu ožilo, a jeden cestující do práce div nezakopl o druhého.
Scarlett Stone bylo třiadvacet, a již jedenáctým měsícem žila normální život. Ještě loni v červenci byla ubytována v psychiatrické nemocnici na Blackberry Hill, a to po dobu několika měsíců. Nyní však měla pocit, že byl její život v pořádku, že našla potřebný řád k tomu, aby mohla fungovat ve společnosti, se kterou během svého vyrůstání neměla vždy příjemné zkušenosti, a konečně se cítila dobře.
Usazena v autobuse, přehrávala si v hlavě, zda dnes ráno udělala vše, co udělat měla. Především zamkla dveře svého bytu, za což si pro sebe uznale zakývala hlavou. Velmi rychle se podívala do své kabelky, aby se přesvědčila, že v ní měla umístěny klíče od bytu. Hrabala se v ní dál, vytáhla balík žvýkaček Big Red, jednu vložila do svých úst, a dále se přesvědčovala, zda měla všechno. Deštník, odfajfkován. Vložky, odfajfkovány. Malý deodorant, odfajfkován, celý týden nevytažen z kabelky. Lahvička s vodou? Ne. Scarlett se pleskla do čela. "Do hajzlu," řekla nahlas frustrovaně.
Když zamračeně pohlížela ven z okénka na billboard s plakátem k americkému filmu Batman Forever, ucítila, že jí někdo poklepal na rameno. "Hm?" ozvala se, a se znuděným výrazem se k němu obrátila.
Na právě uvolněné sedadlo vedle ní si sedl blonďatý, nakrátko ostříhaný mladík s modrými náušnicemi, v lesklém černém kabátu a s načerno nalakovanými nehty. "Ty se dneska nějak čertíš, ne, Scarlett?" řekl s širokým úsměvem. Mluvil se silným velšským přízvukem.
"Neříkals, že máš mít dneska dovolenou, Lachlane?" zeptala se ho se škádlivým tónem, jako by mu chtěla naznačit, že ho snad ani nechce vidět.
"Až příští pátek," usmál se Lachlan.
"No jo, ta moje hlava," řekla na to Scarlett, "furt se mi to všechno nějak plete. Cože vlastně ten příští pátek máš?"
"Výlet se svým, eh... cariadem," odpověděl zdráhavě Lachlan.
"Jo," vyhrkla Scarlett, "vzpomínám si. Hele, ale nemá v Brecon Beacons příští víkend pršet? Aby jste tam moc nezmokli."
"Já myslím, že budeme v pohodě. Danny je docela dobrodruh, takže..."
Dva muži sedící za Scarlett a jejím známým se na sebe výsměšně podívali. "Hej, kluku!" vykřikl jeden z nich, tělnatý čtyřicátník s knírem a výrazným podbradkem.
Lachlan se otočil. Scarlett se zamračila. Nelíbilo se jí, jakým tónem na něj ten muž zvolal.
"Se svým cariadem, jo? Buzny z Walesu hodlají infikovat homosexualitou už i Anglii, jo? No, neutekl jsem před nima daleko," poznamenal muž. Pak se podíval na svého souseda, a oba se začali řechtat.
"Vyžer si prdel, zmrde," reagoval na to Lachlan, a výsměšně pozvedl obočí.
"Cos to řek?!" roznítil se muž. Vstal, a začal hulákat na celý autobus. "Cos mi to řek, buzíku?! Tady před těmahle školákama, před maminkama s malýma miminama jsi mi řek, abych si vyžral prdel?!"
"Nemusels to všem roznést, kreténe," řekl Lachlan, "mohlo to zůstat v tvém soukromí."
"Myslíš si, že jsem nějakej úchyl nebo co?!" řval muž. Bylo poznat, že schválně provokoval. Chtěl bitku.
"Hele, nechte nás být," napomenula ho Scarlett, "my si tady normálně povídáme. Nemáte, co nás poslouchat za našima zádama."
"Hovno! Je dobrý poslouchat, co si lidi říkají, aby jeden věděl, jak je ta naše společnost dneska degradovaná! Tady pansy boy hodlá všude vytrubovat, že jede na líbánky s nějakým svým sodem?! Co tam ta děcka vpředu, když to uslyší?! Začnou se obdělávat ještě před patnáctkou!" řval útočník. Na tváři měl úsměv. Věděl, že říkal nesmysly, ale náramně si to užíval.
Lachlan se pousmál. Vstal, a muži ukázal, že byl o hlavu vyšší. "Co si to dovoluješ, zmrde?"
Muž se mu chvíli díval do očí. "Zopakuj mi to. Jaks mě oslovil?"
"Velšani," řekl stařík sedící před Scarlett a zatočil si u hlavy prstem, "všichni jsou to debilové."
"Oslovil jsem tě zmrde," řekl Lachlan poklidně útočníkovi.
Ten mu rázem vrazil pěstí do tváře. Lachlan ho hned nato udeřil dvakrát do čela, jednou pěstí a pak loktem. Pustili se do sebe, a jeden druhého škubal, co to šlo. K útočníkovi se přidal jeho soused, muž menšího vzrůstu, bez vousů a s řídkým mulletem. Ve chvíli, kdy chtěl Lachlana uhodit do zad, mu ale Scarlett stříkla pepřový sprej do očí. Lahvička s pepřákem, odfajfkována. To byla úleva.
Ačkoliv útočníkův spojenec, řvoucí v bolesti, klesl k zemi, muž s knírem se nenechal jen tak odbýt, a zaměřil se na Scarlett.
"Scarlett, uteč!" vykřikl Lachlan. Pokusil se útočníka kopnout, ten byl však již v pohybu. Sunul se za Scarlett, která takticky ustupovala.
"Nené, jen pojď sem, děvenko!" smál se útočník.
"Nechte nás na pokoji!" zařvala na něj Scarlett. Pak se obrátila k ostatním cestujícím, kteří bitce jen mlčky přihlíželi. "Zavolejte někdo policii!"
Ticho. Všichni se na ni dívali, jako by byla blázen.
"Slyšíte mě?! Zavolejte někdo policii!"
"To je trdlo," ozvalo se z řad cestujících, "holka se nemá kámošit s gayem. Neměla by problémy."
Scarlett nevěřícně zakroutila hlavou.
"Jen mu dej, chlapáku! Namlať tomu slizkýmu gayovi!" zařval jakýsi další nesnášenlivec.
"Děláte si všichni prdel, lidi?!" zařvala Scarlett. "Zavolejte někdo fízly!"
Muž s knírem se jí rázem pokusil dát facku. Scarlett však uhnula, a šokovaně vydechla. Pevně zmáčkla pepřový sprej, připravena znovu jej použít.
"Lidi udělají hovno. Dobře ti radím, holčičko, vypadni s tím svým kámošem teď, na příští zastávce, nebo ti tu před všema udělám takový věci, že se z toho dlouho nevzpamatuješ," zahrozil jí. Nato dostal extra dávku pepřového spreje do očí. Padl na kolena, a hystericky naříkal. Scarlett ho kopla kolenem do nosu. Vyprýštila mu z něj krev.
Následně pomohla Lachlanovi vstát, a když autobus zastavil, vyvedla ho ven. Zanadávala řidičovi, který se tvářil, jako by o bitce sotva pár metrů za svou kabinou vůbec nevěděl. Když mu Scarlett řekla, že by měl sám zavolat policii, jen pokrčil rameny. Možná, že se s tím kníratým mužem a jeho společníkem znal. Kdo jen mohl vědět, proč bylo vůbec něco takového umožněno.
"Idioti," řekla Scarlett skrze zuby, "hnusný, vypatlaný idioti. Normální člověk přece není plný takový nenávisti. Jsi v pořádku, Lachlane?"
"Heh," pousmál se Lachlan, "ta rána, co mi dal... byla dost slabá. Blbeček, neuměl se ani rvát. Špinavá bigotská huba a žádná síla, co by ji podpořila."
Po deseti minutách chůze, ve čtvrt na osm, dorazili Scarlett a Lachlan k obchodnímu centru, v němž se pak eskalátorem nechali přemístit do prvního patra, a zamířili do Female Mafia. Lachlan sice nebyl v obchodě s dámským oblečením zaměstnán, ale Scarlett jej přesvědčila, aby pro ošetření navštívil právě její práci. Měl důvody, proč zasouhlasit.
"Můj boss je fakt cynická svině," prohlásil, vzdaluje se od eskalátoru se Scarlett po své levici, "platí málo, na to, že taháme tunový krabice, na všechny řve, a kdybych mu řek, že potřebuju lékárničku, ještě se mi vysměje, že jsem utržil úraz mimo práci a že na ní teda nemám nárok. Hroznej blb."
"Měl bys jít k nám. Jedna holka, Anne, teď bude končit. Stěhuje se s přítelem do Londýna," řekla mu Scarlett, "vydrž ještě tři měsíce. Já pak přesvědčím šéfovou, aby tě přijala, trošku si polepšíš, a hlavně budeš mít pohodovou práci."
Obchod byl otevřený. Za kasou stála černě oděná starší žena s krátkým, sytě červeným pixie účesem a výrazně nalíčenýma očima. Kolem krku měla zlatý řetízek se symbolem pentagramu. "Scarlett!" zvolala. "Dneska máš patnáctiminutové zpoždění."
"Hrozně se omlouvám, Jordyn. Měla jsem menší problém v buse... tohle je můj kámoš Lachlan. Napadli nás nějací homofobní debilové."
Jordyn vykulila oči, když spatřila krev na Lachlanově nose. "No ty vole... Počkejte, přinesu lékárničku."
"Vidíš, naše šéfová je úplně v pohodě. Týpka byla punkerka v sedmdesátkách, chodila na koncerty Sex Pistols a The Clash," řekla Scarlett Lachlanovi, "vágně se zmínila i o tom, že dělala nějaký antifašistický věci na punkovských koncertech a mlátila nácky, co na ně chodili prudit."
"Máme tady za pultem židli," ozvala se Jordyn, a vyšla ze skladové místnosti s kovovým kufříkem v rukou, "klidně si tu sedni. Ty seš Lachlan Wiegold, že jo? Scarlett se mi o tobě zmiňovala. Pracuješ ve Waitrose & Partners tady v centru, že?"
"Jo, ale hledám lepší zaměstnání," pronesl Lachlan, a převzal od Jordyn tampon s desinfekcí. Přiložil si ho k nosu, setřel jím zaschlou krev, a s úlevou vydechl.
Scarlett se otočila k Jordyn. "Říkala jsem mu, že by to mohl zkusit tady. Tam dole se k nim chovají jak bastardi."
"Já vím, řetězce jsou hrozný. Místo tady bude, mladej, ale budeš se muset naučit vyznat v ženský módě," pousmála se Jordyn.
"To nebude problém. Si myslím, že jsem docela stylovej. Žádnej degree z oblečení tu člověk nepotřebuje, že ne?" uchechtl se Lachlan, a vložil si do nosní dírky vatu.
"Ne asi," odfrkla Scarlett, "musíš mít dvě výšky jak já, abys moh prodávat hadry."
"Hele, a co to bylo za zmrdy, co vás napadli?" zeptala se Jordyn, a nato pozdravila první zákaznici, která toho dne do obchodu přišla.
"Tělnatej chlápek s knírem a nějaký jeho známý s mastným mulletem. Nikdy jsem je předtím neviděla, ale je možný, že mým spojem jezdí," odpověděla Scarlett, "mám takový podezření, že je řidič znal a proto nic nedělal. Moh aspoň zavolat fízly, ne?"
"To je divný, no. Mohla bych mít nějaký známý, který si ty týpky najdou a zřežou je," řekla Jordyn s očividnou zlostí v očích.
"S tímhle souhlasím," zasmál se Lachlan, "jen ať jim ještě dají, tupcům. Hele, musím do práce. Beztak přijdu pozdě, ale dík moc za to ošetření. Stokrát lepší, než jenom si vymýt nos někde na záchodech."
Scarlett zamávala svému kamarádovi, a připravila se na obsloužení zakáznice, jež si zatím vybrala lněný svetr béžové barvy, a hledala v peněžence hotovost k jeho zaplacení. Jordyn se jemně dotkla Scarlettina ramena: "Nech to na mně. Běž dozadu do skladu a zkus mi ty dva chlapy nakreslit. Vybav si jejich ksichty a přenes je na papír."
V průběhu dopoledne přestávala Scarlett myslet na nepříjemnost z rána, a vracela se ve svých vzpomínkách do předešlého večera, znovu fantazírujíc o mladé ženě, která se jí tolik zalíbila. Celé minuty stála za pultem, hlava opřená o pravou ruku, oči dokořán otevřené a zaměřené na černé kabáty, u kterých ji potkala. Nedokázala na ni přestat myslet.
Ve dvanáct hodin vyšla Jordyn ze skladové místnosti po hodinách účtování a objednávek dalšího zboží. "Půjdeš na oběd, Scarlett?" zeptala se, šustíc papíry, z nichž se, celá zamračená, snažila něco vyčíst.
"Hmmm, možná zajdu dolů do Peter's Burger," řekla zasněně Scarlett, "ale nemám moc hlad."
Jordyn odložila papíry na pult. S trochou starosti v očích se na svou zaměstnankyni zadívala. "Seš v pohodě?"
"Jo," odpověděla bez přemýšlení Scarlett, a prudce sebou pohnula, "proč bych neměla být?"
"Tohle snění, to je to ADHD?"
"Né... né, ty jo. Jenom jsem si na něco vzpomněla."
"Moje máma, rest in peace bitch, by mi řekla, kdyby mě takhle viděla, že jsem zamilovaná. Vždycky mi bylo odporný, že si myslela, jak myslím na nějaký muže," zavzpomínala s drzým úsměškem Jordyn, "podělaný šedesátky. Zasranej heterosexismus."
Scarlett se začala smát. "Máš pravdu ale. Myslím na někoho. Na jednu týpku, co se tady objevila včera večer. Taková jako... docela fajn bougie holka s nebeskýma očičkama."
Jordyn zvedla obočí. "Vracíš se k holkám? To je dobře." Zaťala pěst v revolučním gestu. "Takhle to má být."
"Nevíš, co by mohla být zač? Neptala jsem se jí na nic. Neznám její jméno. Nevím, kde bydlí. Nevím nic," řekla smutně Scarlett, "a začíná mě to fakt mrzet."
"Třeba jí tu znova uvidíš," řekla jí nadějně Jordyn, "tohle je nejlepší obchod s dámským oblečením v Bristolu. Dost bych se divila, kdyby sem nechodila pravidelně." Popadla papíry z pultu, vzala si kalkulačku, jež byla uložena vedle kasy, a zase se ztratila ve skladové místnosti.
Dvacet minut po dvanácté Scarlett opustila Female Mafia, a zašla si ven na čerstvý vzduch. Z jediné neobsazené lavičky před obchodním domem odehnala holuba, který si na ní hověl jako na měkkém křesle, usadila se, zaklonila hlavu a znaveně vydechla. Poté otevřela kabelku, a po paměti v ní začala šmátrat. Nahmatala balíček cigaret. Odfajfkováno. Další úleva.
Zapálila si a vtáhla do úst osvěžující tabák. Chvíli seděla nehnutě, ponořená v myšlenkách. Cítila, že se jí výrazně měnila nálada. Vzpomínky na předešlý večer zcela náhle nahrazovaly vzpomínky na hádky s předchozím přítelem. Cítila horkost na srdci. Přemýšlela o tom, zda s tím maskulinním, možná pohledným, ale nepříliš dobře se chovajícím klukem chodila proto, že se k tomu cítila donucena okolním prostředím, nebo zda měla prostě jedno z těch období, kdy byl její zájem o ženy menší.
Zahodila cigaretu, a zamířila k červené budce označené nápisem Telephone, stojící poblíž autobusové zastávky. Vhodila do telefonu minci, vytočila číslo, projela svými hustými vlasy za pravým spánkem, stáhla je za ucho, a přiložila k němu tmavě červené sluchátko.
"Zdravím, Jason Stone. Čím můžu posloužit?" ozvalo se z něj.
"Tati, to jsem já."
"Scarlett! Voláš z práce?"
"Mám polední pauzu. Šéfová říkala, že se můžu jít najíst, ale já jsem myšlenkama jinde. Zas se mi totálně mění nálady, ty jo, už mě to fakt sere."
"Ale, to bude v pohodičce. Vzala sis aripiprazol?"
Scarlett obrátila oči v sloup a pleskla se do čela. "Jesus fuck. Celej den vím, že jsem na něco zapomněla, hledám něco v tašce, ale jasně no. Ne, tati, nevzala jsem si apriprazol."
"Nezlob se na sebe. Vezmi si ho normálně večer, před spaním."
"Do tý doby budu totální mess. Hele, nechci nic říkat, ale mám pocit, že se mi to v tom cvokhausu jenom zhoršilo. Myslím tu bipolární kravinu. Soustředit se můžu, ale když mě chytne nějaká změna nálady, je mi fakt hodně divně. Dřív mi tak nebylo."
"Klid, Scarlett. Máš trávu?" zeptal se jí otec.
"Jo. Teď jsem si zahulila, jenom tabáček, ale furt to není úplně dobrý. O víkendu budu na dně. Patnáct miligramů léku, tak pozdě, večer, to nespraví."
Jason Stone se na chvíli odmlčel. "Znamená to, že nepřijedeš na oslavu?" Z jeho hlasu bylo cítit zklamání.
"Uvidím, jak mi bude v neděli ráno. Ale nic neslibuju, tati. Mrzí mě to, ale fakt cítím, jak mi to leze na hlavu. Navíc to, co se stalo dneska ráno, mi taky moc nepomohlo. Dost jsem se roznítila."
"Co se stalo?"
"Někdy jindy. Nechci o tom už s nikým kecat," odpověděla Scarlett.
Chvíli oba mlčeli. "Tvůj bratr nejspíše přijede," řekl otec. Zklamání v jeho hlasu doplnila jasně slyšitelná obava. "Mluvil jsem s ním předevčírem. Prý má dovolenou."
"Tak ho za mě pošli do prdele," řekla Scarlett.
"Já jsem... trošku doufal, že byste to mohli... víš, co. Popovídat si."
"Hej, teď jsem si vzpomněla, že ten cvokhaus mi dal jednu věc. Jo. Nějakej týpek mi říkal, že zažil ableistickou šikanu. Naučila jsem se tam nový slovo. Ableismus."
"Scarlett..."
"Až bráchu uvidíš, řekni mu, že je ableista. Ableistická svině."
"Scarlett, já vím, že on je hodně rázný, autoritativní... že udělal spoustu chyb... ale jsme pořád rodina..."
Pocit horkosti na hrudi sílil. Scarlett to dále nemohla vydržet. "Čau, tati," řekla chladně, a zavěsila.
Pár minut ještě stála v budce a celý rozhovor si v hlavě přetáčela. Ušklíbla se pro sebe. "Vyhozený prachy, sakra."
S třetí hodinou odpolední přišla do Female Mafia další Jordynina zaměstnankyně, a oblékla si červenou uniformu s cedulkou, na níž byl nápis Jane. Scarlett se zbavila své pracovní uniformy ve skladu za pultem, a rozloučila se s šéfovou.
"Jestli něco, dám vědět," řekla jí Jordyn, a ukázala jí malůvky obličejů dvou mužů, které Scarlett zhotovila. Přitom se také chystala po osmi dlouhých hodinách z obchodu odejít.
Scarlett se nervózně zastavila u Jane, sedmnáctileté a poměrně arogantně působící slečny s jahodově zlatými vlasy. Měla ve Female Mafia pouze letní brigádu. Nikterak dobře se neznaly, a Scarlett se musela bránit intuici, že s ní raději ani nemá hovořit. Jane jí připomínala holky, od nichž se většinou ve škole setkávala s posměchem.
"Jane, můžu tě o něco poprosit?" zeptala se, čelo svraštěné.
Jane na ni pohlédla znuděně, otráveně, neochotně.
"Když jsem včera měla večerní směnu, potkala jsem tu jednu týpku, která se mi fakt líbila. Kdyby třeba přišla znova, mohla by ses jí zeptat na jméno? Abych věděla, na koho mám crush, chápeš."
"No," řekla Jane, a ani nezamrkala, "a jak jí mám poznat?"
Scarlett jí krátce královskou blondýnu, ale Jane jen pokývla hlavou, a pak odvrátila zrak.
"Ty seš fakt nápomocná," šeptla si pro sebe Scarlett, opouštějíc obchod. Její pocity byly smíšené. V průběhu dne se její nálada výrazně měnila, její nervozita rostla. Myšlenky na ženu, která se jí neustále znovu vybavovala, však ty zvláštní pocity alespoň trochu zaháněly. Špatnou náladu střídala čirá zvědavost. Vždycky se musela usmát, když si ji vybavila.
A zrovna, když se tak usmívala, spatřila ji. Žena, která se jí zaryla do paměti, kráčela, oděna v tom novém černém kabátu, po chodbě prvního patra. Nesla se na vysokých podpatcích jako bohyně. Mířila k Female Mafia, a dívala se Scarlett do očí. Doslova ji chytila při činu. Scarlett zrudla, jako by měla pocit, že své myšlenky dostatečně neskryla. Snad měla pocit, že jí bylo nahlédnuto do mysli. Přišlo jí, že trvalo celou věčnost, než se k sobě přiblížily, zatímco je míjely desítky dalších osob.
"Zdravím," uslyšela Scarlett její příjemný hlas, "my jsme se včera viděly, že?"
Scarlettiny rošťácké oči na chvíli pohlédly do země, ale rychle zamířily zase nahoru. "Jo. Vidím, že kabát ještě není špinavej."
Co tady dělala? Proč přišla, proč se chtěla hned bavit? Proč navazovala kontakt, a vypadalo to, jako by small-talkem cílila k delší konverzaci?
"Jsem Delia," řekla královská blondýna, a podala Scarlett ruku.
Vzpomínky na ranní nepříjemnost, na rozhovor s otcem o nenáviděném bratrovi i na potřebnou večerní dávku aripiprazolu byly rázem pryč. Scarlett byla zamilovaná. A cítila jistotu, že Delia s ní chtěla hovořit proto, že si vzájemně padly do oka.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.
1 komentář:
Po velice dlouhé době přibyla na můj blog 2. kapitola Oedipinas. Doufám, že vás zaujala, a že vás neurazil její druhý odstavec s homofobními idioty. Onen amorální provokatér s knírkem je jednou z nejhnusnějších postav, které jsem kdy ve svých příbězích měl. Dobře mu tak, že skončil s pepřem v očích.
Doufám, že Oedipinas budou vycházet častěji. Část této kapitoly čekala na publikování od konce června, ale pochopitelně nebyla celá. Dejte vědět, jak na vás příběh působí! :)
Okomentovat