Mezinárodní tým vědců vedený Julií Türtscher z Vídeňské univerzity a dále složený z Faviela A. Lopez-Romera, Patricka L. Jamburyho, René Kindlimanna, Davida J. Warda a Jürgena Kriweta se v nedávné době zabýval výzkumem fosilizovaných zubů a čelistí žraloka tygřího (Galeocerdo cuvier) a jeho příbuzných z rodu Galeocerdo. Detailně pomocí geometrické morfometrie prostudoval 569 zubů, patřících kromě něj například vyhynulým druhům G. acutus, G. davisi, G. rosaliensis nebo G. triqueter (podotkněme, že G. cuvier je jediným žijícím zástupcem tohoto rodu). Dále pak vědci jednotlivé fosilie rozřadili do různých epoch paleogénu a neogénu, a podařilo se jim zjistit něco velmi zajímavého. Výsledky byly publikovány 24. března v žurnále Paleobiology. Ty, jež se týkaly paleogénních druhů, třeba G. clarkensis, zase tak překvapivé nebyly, ovšem výsledky týkající se stáří některých fosilizovaných zubů žraloka tygřího už nějaké nové informace přinesly. S jistotou lze nyní díky práci výše jmenovaných výzkumníků tvrdit, že žralok tygří se na naší planetě objevil dříve, než se myslelo. Zatímco rod Galeocerdo jako takový existuje už od paleocénu, a několik vymřelých druhů žilo už před 56 miliony let, G. cuvier byl považován za jeden z "novějších" druhů, a mělo se za to, že se objevil asi před 5,3 miliony let, tedy na samém konci epochy miocénu. Ovšem některé z analyzovaných zubů žraloka tygřího se datují už do doby před 13,8 miliony let, tedy do středního miocénu. Tento druh žraloka žil tedy už přibližně o osm a půl milionu let dříve. Nemusí se to zdát tolik překvapivé, koneckonců žraloci jako takoví jsou nesmírně přizpůsobivou skupinou paryb, a prakticky nezměněni na naší planetě existují už 430 milionů let. Je ovšem skvělé, když se hranice stáří některého z žijících druhů posune do minulosti. Jen to vypovídá o přizpůsobivosti takového druhu. Pro srovnání, žralok bílý (Carcharodon carcharias) žije na naší planetě od pozdního miocénu; z té doby tedy pocházejí jeho zatím nejstarší nalezené pozůstatky (a jak už to u mnoha pravěkých žraloků bývá, také jsou to jen zuby a případně úlomky čelistí). Zatím lze tvrdit, že žralok tygří přežil žraloka bílého o asi sedm milionů let. Kromě této zajímavé informace však studie Julie Türtscher a jejích kolegů také potvrdila, že pouze 5 ze 22 druhů rodu Galeocerdo je platných. To tedy znamená, že názvy některých vyhynulých druhů uvedených v tomto textu výše už za nepříliš dlouhou dobu nebudou validní, a zřejmě se s nimi již nebudeme setkávat.
Několik fosilizovaných zubů žraloků rodu Galeocerdo, fotografie z webu Fossilguy.com
Žralok tygří patří do malé kategorie žraloků, jež jsou považováni za hrozbu pro člověka. Například k roku 2015 podle informací z International Shark Attack File došlo k celkem 111 nevyprovokovaným útokům tohoto druhu žraloka na člověka, vedoucích ke 31 úmrtím. Má na svědomí druhý největší počet úmrtí způsobených žralokem, překonává ho jen velký bílý. Je to obávaná paryba, a spolu se žralokem bílým a žralokem bělavým (Carcharhinus leucas) bývá často uváděna jakožto jeden z nejnebezpečnějších žraloků. Na druhou stranu je však žralok tygří také hojně loven, a v současné době má na Červeném seznamu IUCN status téměř ohroženého taxonu. Bývá loven pro maso, játra a pochopitelně také pro své ploutve. Ty jsou žralokům uřezávány zaživa na palubách lodí, načež jsou paryby házeny zpět do moře, jen aby ve strašných bolestech klesly na dno a zemřely pomalou smrtí. Toto majestátní zvíře dosahuje délky až 4,25 metru a vážit může až 635 kilogramů. Samice jsou větší než samci, a jedna rekordní samice měřila dokonce 5 metrů na délku a dosáhla hmotnosti 900 kilogramů. Prý také kdysi došlo k odchytu gravidní samice měřící 5,5 metru a vážící 1,5 tuny, tento případ však nebyl nijak vědecky potvrzen. Žralok tygří je nomadický, a stěhuje se po mořích a oceánech, provázen teplými proudy. Z oblastí, kde je v zimě chladněji, se na několik měsíců v roce stahuje k rovníku. Není pochyb, že podobně se choval i v epoše pleistocénu, za dob ledových. Kořistí této dravé paryby se stávají hlavonožci, mořské želvy, tuleni, lachtani, delfíni, ryby, mořští ptáci nebo různí korýši, ale vzácněji, v Indopacifiku, třeba i dugongové. Žralok tygří je schopen potopit se do hloubky téměř až 900 metrů.
Mladý žralok tygří, fotografie z Courthouse News
Studii Julie Türtscher a jejích kolegů naleznete na tomto odkazu. Za doplňující informace vděčím webu Science Daily.
2 komentáře:
Menší oprava. Původní komentář měl tak podivnou větu, že jsem ji sám nechápal:
Stejně jsou to hrozně zvláštní tvorové. Ten jejich mrtvý, jakoby vzdálený pohled a vědomí toho jak snadno by mě v té vodě dokázali zabít ve mně prostě automaticky vyvolává určitý pocit "antagonisty". A pak, na druhou stranu, je člověk třeba vidí chovat se vedle potápěčů skoro jako psi. Myslím, že prostě není zvíře, které by ve mně probouzelo tak smíšené pocity. Mimochodem, skvělý článek.
Okomentovat