Ve stínu přízraků-část 2.

Můj nový příběh, Ve stínu přízraků, pokračuje... Co je zač ten podivný tvor, jehož Andrew zachytil díky fotopasti? A proč se to zvíře později pohybovalo v ohradě s dobytkem?

VE STÍNU PŘÍZRAKŮ-ČÁST DRUHÁ:

Den poté, co Andrewův fotoaparát automaticky vyfotografoval zadní končetiny toho zvířete, rozhodl se tomu s Jamesem přijít na kloub. James již předtím mluvil o průzkumu lesa v okolí vesnice. Tímto tedy Andrew řekl konečné ano. Oba si řekli, že Campbellovi ani Yana s sebou nevezmou, raději. James si vzal fotoaparát a pár dalších potřebných věcí. Nezapomněl také na lupu, jelikož doufal, že objeví nějaký zajímavý hmyz. Andrew si od jednoho známého vesničana vypůjčil loveckou pušku. Okolo desáté hodiny dopoledne se vydali do lesa. Přes noc nepršelo, takže vyšlapaná cesta nebyla tvořena pouze blátem. Šlo se jim dobře. "Proč zrovna puška?" zeptal se starostlivě James svého společníka. "Kdyby tam něco bylo, tak to zastřelíme. A podíváme se na to," odpověděl mu Andrew. "Je pravda, že k vědeckému popisu zvířete musíš mít před sebou nejčastěji neživý exemplář, ale... V tomto případě by fotka stačila, ne? Kdo ví, jestli to zvíře není vzácné," řekl mu na to James. "A kdo ví, jestli vůbec je... Zda vůbec existuje," řekl překvapivě Andrew, ale pak se zarazil a vzpomněl na své fotografie, "ovšem já neříkám, že neexistuje. Vždyť jsme ho vyfotografovali." Poté šli mlčky. Za patnáct minut odbočili doprava a opustili lesní cestu. Kráčeli teď po mokrém listí, které se hemžilo různými tvory. James se občas zastavil kvůli nějakému bezobratlému, nebo kvůli obojživelníkům, aby je vyfotografoval. Andrew jej ale pobízel, aby šel. "Všechna tato zvířata jsou tu tak hojná, že jich během expedice uvidíš ještě triliardy. Pojď! Už jsme skoro tam!" poučoval ho. Mířili totiž ke stromu, kde byla nastražena první fotopast. Právě tam byla pořízena fotografie očí, jež Jamese tolik vyděsila. Netrvalo dlouho, a byli tam. Andrew fotoaparát okamžitě zkontroloval. "Propána, objektiv je poškozený! To asi silný vítr nebo co..." vykřikl a začal s nadávkami. "Podívej se na záznam," napadlo Jamese. Andrew tak učinil. Nejprve uviděl na fotografiích několik netopýrů, poté krysu a pak nějaké zuby. Skončily v objektivu a zničily ho! "Není to jasný?" pověděl nakonec Andrew a ukázal veškerý záznam Jamesovi. "Asi tady něco je," zašeptal James. Andrew nabil pušku. "To bude kousek pro muzeum. Pokud to není nějaký, nějaký..." Andrew větu nedořekl. Mezi stromy se začal ozývat slabý zvuk. Přes všechen zpěv ptáků a bzučení hmyzu jej takřka nešlo zaslechnout, nicméně stále se přibližoval. Oběma to přišlo jako nějaké houkání. Když už bylo docela blízko, ptáci přestali zpívat. Džungle naprosto ztichla. Mezi stromy se teď ozývalo hlasité "a'Hoool! a'Hooool!" Jedna hustě porostlá větev se zatřásla, jako kdyby na ni někdo v mžiku pověsil dvousetkilové závaží. Jako v horrorovém filmu, vykoukla zpoza těch listů šeredná hlava. James ji vyfotografoval. Blesk, který byl při tom vyvolán, se asi zvířeti nelíbil. Sneslo se dolů s podivnými skřeky. "Pryč! Dělej! Vypadni!" zařval Andrew a začal střílet. Trefil to zvíře do křídla. Úplně se protrhlo, ale létající obr přesto odletěl a usadil se na blízkém stromě. "Ernest Bartels, znáš ho? Popsal tohle zvíře..." říkal téměř neslyšně James, stále vystrašený tím, co se stalo. "Nemýlil se, existuje. Myslel jsem, že ty oči budou patřit jemu. Jmenuje se Ahool. Ta šedá srst, zvuky, velikost, všechno..." rozpovídal se Andrew. Příšera se na ně opět podívala. Znovu se snesla dolů. Nejspíše bránila své teritorium, nevypadalo to, že by tyto zvědy považovala za snídani. Andrew to do obřího netopýra zase napálil. Překvapila ho však rychlost, s jakou uhnul. Náhle zmizel v hloubi pralesa, ptáci zase začali zpívat, navíc se spustil deštík a Jamesi i Andrewovi mohl rozum zůstat stát...

"Co teď?" zeptal se James, když se trochu vzpamatoval. "Rychle za ním, ne? Máš málo fotek!" navrhl Andrew. Zároveň řekl, že by to zvíře mělo být zastřeleno a prozkoumáno. Jamesovi, který byl odjakživa milovníkem zvířat, se ten nápad příliš nelíbil. Na druhou stranu si uvědomoval, že bez hmatatelného důkazu nebude moci nikoho přesvědčit, že toto zvíře viděli. Rychlostí blesku utíkali oba lesem, uhýbali větvím a trnům a přeskakovali jednu kládu za druhou. Dostali se tak hluboko do lesa, že ani nevěděli, kde jsou. Andrew to tu možná znal dobře, ovšem zde byl v koncích. Avšak, nemyslel na to. Hlasité zvuky Ahoola byly tím jediným, na co se oba muži zaměřovali. Dívali se do korun stromů. Nikde však nic neviděli. Ten přízrak se někde schoval a nebyl vidět. Náhle James stoupl na kládu a spadl. Andrew se zasmál. Jamesovi ale do smíchu nebylo. Věděl, že neuklouzl. "To ta kláda se pohnula," řekl tajemně. Jakmile se otočil, spatřil před sebou obrovské drápy. Při pohledu za své rameno spatřil obrovský, dlouhý ocas, pomalu se táhnoucí po zemi. Nyní se James otočil dopředu. Zvíře se mu dívalo přímo do očí. Veliký jazyk zakmital před jeho obličejem. James se postavil. Ten čtyřnohý tvor zvedl hlavu a stále si ho prohlížel s jistou nervozitou. "Vypal odsud, Jamesi! Střílím!" vyhrkl Andrew. Našil do toho zvířete pár kulek, to však nebyl dobrý nápad. Obr se řítil vpřed neskutečnou rychlostí a kdyby muži nevyšplhali na strom, toho tvora by se nezbavili. I tak stál pod stromem a čekal, zda neslezou. Měl hrubé šupiny, obrovskou hlavu plnou zubů, mohutné končetiny a dlouhý vidlicovitý jazyk. "Tohle jsem v životě neviděl! Varani komodští a tady? To ani není možné!" křičel Andrew. "Taky že to není varan komodský. Koukni na ty barvy! A ta velikost, tohle zvíře má dvacet stop... Přinejmenším!" řekl na to James. Andrew nato: "Aha, ty chceš říct, že... Tohle mi připomíná jedno zvíře, které jsem jako evoluční biolog také studoval. Obrovský varan z Austrálie, Megalania, Varanus priscus. Na Jávě? Nemožné! Blbost!" Obří varan mezitím odešel a stejně jako Ahool, i on zmizel v džungli. Oba vědci slezli ze stromu. "Zpátky, okamžitě do vesnice!" navrhl Andrew, James jen souhlasně pokýval hlavou. Když se vrátili, bylo už šest hodin večer. Zprvu o tom nikomu neřekli a sami se dohadovali, co to má znamenat. Pak je napadlo, že tito tvorové zde mohli přežít po velmi dlouhou dobu, bez lidí a bez kácených lesů. Nyní se možná přibližují k lidským sídlům z důvodu ničení jejich pralesní domoviny. Nebo by to mohlo být jinak? James si začínal uvědomovat, že tato expedice půjde nakonec jiným směrem. Jen dosud nevěděl, do čeho se tím dostává. A že bude muset čelit veliké výzvě...

Pokračování příště! Zřejmě ho napíši ještě tento týden...