Ptačí řády a jejich evoluce: Dlouhokřídlí

"Všem se líbí ptáci. Které jiné divoké zvíře je více přístupno našim očím a uším blízko k nám i všem ve světě tak univerzálně, jako pták?" David Attenborough

Dlouhokřídlí

Stratigrafický výskyt: Pozdní Křída (75 ma) až současnost

Areál rozšíření: Všech sedm kontinentů

CO TO VLASTNĚ JSOU TI DLOUHOKŘÍDLÍ?

Dlouhokřídlí jsou řádem ptáků čítajícím více než 80 rodů a k tomu dalších 351 druhů. Jedná se o velice rozmanitou ptačí skupinu, jejíž zástupci osídlili všech sedm kontinentů-dokonce i okraje mrazivé Antarktidy, včetně drsné horské krajiny Antarktického poloostrova. Dlouhokřídlí se dále dělí na tři hlavní podřády: alky, bahňáky a racky. Svůj český název dlouhokřídlí si tito ptáci jistě zaslouží, neboť jejich křídla jsou opravdu pěkně dlouhá a až na některé výjimky jsou schopni letu. Navíc jsou spolu s pěvci tito ptáci nejhojnějším a zároveň nejpřizpůsobivějším řádem, ať už to platí o současnosti, či o minulosti. Každopádně v taxonomii dlouhokřídlých jsou jisté nejasnosti, například jejich pravé zařazení. Někteří odborníci je považují jen jako brodivé, jiní za samostatnou skupinu. Také dříve byla tato skupina ochuzena o bahňáky, kterým původně patřilo latinské označení Charadriiformes. I s tím mnozí ornitologové nesouhlasí...

Ostnák (všimněte si dlouhých prstů, které používá při chůzi po po plovoucích listech a jež pomáhají rozložit hmotnost těla)

EVOLUCE ŘÁDU CHARADRIIFORMES:

Dlouhokřídlí jsou na dnešní poměry celkově starším ptačím řádem. Nejstarší pozůstatky některých z nich pocházejí už z doby před 75 miliony let, žili tedy už za dob dinosaurů. V podstatě ale není žádným překvapením, že dodnes paleontologové v horninách ze svrchní Křídy v kanadské Albertě nacházejí zkameněliny primitivních ústřičníků. Dále z doby před 66-63 miliony let pochází Laornis. Tento pták žil úspěšně milion let před a dva miliony let po masovém vymírání na konci období Křídy a byl jedním z mála tvorů, kteří ho přežili. Laornis byl veliký zhruba jako kachna, ale jeho přesné zařazení není jisté, neví se, zda šlo o racka, bahňáka, či o příslušníka vlastního vymřelého podřádu. Z doby pozdní Křídy známe též dlouhokřídlé jako Graculavus, Palaeotringa, Telmatornis, Scaniornis a z raného Paleogénu dále rod Zhylgaia, obývající kdysi střed Asie. Mladšími dlouhokřídlými jsou třeba oligocénský Turnipax či miocénní rody Elorius a Larus. Rod Larus však není některými vědci přesněji uznáván. I tak lze u všech těchto vyhynulých ptáků sledovat postupný vývoj dlouhokřídlých. Věřte nebo ne, dlouhokřídlým byla dokonce i alka velká, jež byla vyhubena lidmi a 3. července roku 1844 byl námořníky na Islandu zabit poslední pár. Tito ptáci byli neschopni letu a připomínali spíše tučňáky. Žila v severní části Atlantského oceánu...

Alky velké (Pinguinus impennis) na jednom z menších ostrůvků

DNEŠNÍ DLOUHOKŘÍDLÍ:

Jak již bylo zmíněno výše, dnes žije na zemi 351 druhů dlouhokřídlých, dělících se na bahňáky, racky a alky. Jednotlivé druhy se však od sebe mírně liší. Například ti, kteří sbírají potravu v mělčinách či poblíž bahnitých ploch, si k životu přizpůsobili dlouhý a tenký zobák, krk a nohy. Menší dlouhokřídlí, žijící převážně na moři, jsou naopak skutečnými mistry v létání a dokáží na otevřeném moři vydržet po několik desítek hodin. Mezi ně patří i zlodějské chaluhy, skupinka ptáků, která je známá tím, že přepadávají ostatní ptáky nesoucí obvykle potravu svým mláďatům do hnízd. Alkovití ptáci mají zase mezi prsty plovací blány a nohy posunuté k zádi poměrně silnějšího těla. To jim pomáhá při plavání, přičemž ještě využívají svá veslovitá křídla. Mezi tyto ptáky řadíme třeba i známé papuchalky. Samozřejmě nejpopulárnějšími dlouhokřídlými jsou racci, důmyslní zloději schopní ukrást Vám na pláži sendvič. Někteří se naučili zdržovat se v přístavech či na skládkách odpadků a tak, aniž bychom o tom věděli, svým odpadem vlastně živíme celé rodiny racků. Dalším podřádem jsou bahňáci, z nichž známými a u pozorovatelů ptáků oblíbenými zástupci jsou jespáci či ostnáci...

Dvojice jespáků (samec je samozřejmě výrazněji zbarven než samice)

Živoucí fosílie-Latimérie

Je asi velkým překvapením, že se vrací tento projekt, se kterým jsem začal a zároveň i na dlouhý čas skončil 11. července 2011. Nedokázal jsem si však odpustit vynechání článku o slibované latimérii i dalších tvorech, kteří se za miliony let takřka nezměnily-a tak je tento projekt zpátky!!!

Jméno: Latimérie podivná (Latimeria chalumnae)

Velikost: 1,5-2 metry

Doba výskytu: Prvohory, Devon, až do dnešních dnů

Rozšíření: Mozambický průliv, Komorské ostrovy a Celebeské moře.

Latimérie je často označována jako ryba, která zastavila čas, anebo jako zoologický objev minulého století. Její nález u afrického pobřeží 22. prosince roku 1938 způsobil obrovskou radost a dokázal, že tato ryba, jejíž pozůstatky se našly v horninách starých 400 milionů let a definitivně zmizely v době konce dinosaurů, přežila až do dnešních dnů, a to téměř nezměněna. Dále jsou latimérie důležité ke studiu evoluce, jsou totiž blízkými příbuznými těch ryb, z nichž se během Devonu vyvinuli první čtvernožci. Šedesát let po objevu latimérie podivné byl dokonce v Celebeském moři v jihovýchodní Asii odchycen exemplář se žlitými skrvnami, jenž byl pojmenován latimérie celebeská. Bohužel tomuto dávnověkému tvoru hrozí vyhynutí, už dnes je latimérie kriticky ohroženou. My si ale přece nemůžeme nechat ujít takovou příležitost žít na jedné planetě s živočichem, který přežil většinu světových vymírání a zažil tolik odlišných dob...

Příště hatérie!!!

Jak se měnily představy o vzhledu pravěkých zvířat: Apatosaurus

APATOSAURUS ("zavádějící ještěr"), dříve známý jako Brontosaurus ("hromový ještěr") patří mezi nejznámější, nejproslulejší a také nejoblíbenější dinosaury vůbec, jakož i mezi nejslavnější zástupce skupiny Sauropoda. Žil v období pozdní Jury v Severní Americe, před 150 miliony lety. Běžné exempláře měřily asi 23 metrů, takže nešlo jen o nějakého drobečka. Tento starý známý kamarád všech paleontologů i dino-nadšenců však prošel, co se týče rekonstruování jeho vzhledu na základě nálezů zkamenělých kostí, mnoha změnami. Nebyl to jen název, který se v průběhu dějin paleontologie u tohoto rodu změnil... Následující řádky popisují, jak k tomu všemu docházelo!

OBJEV APATOSAURA:

K objevu Apatosaura došlo prvně již roku 1877, začež můžeme poděkovat paleontologovi Othnielu Charlesi Marshovi, jenž v té době vedl "válku o kosti" se svým "kolegou" E. D. Copem. Nález tvořily fosilizované kosti mladého jedince sauropodního dinosaura, kterému dal Marsh jméno Apatosaurus. Ovšem o dva roky později se stejnému nálezci povedlo nalézt v Coloradu úplnější kostru tohoto zvířete. Z vlastní nevědomosti se však Marsh dopustil chyby a tvoru dal označení Brontosaurus. Tento tvor se stal posléze neuvěřitelně oblíbeným, každopádně na Marshův omyl později pořádně doplatil. Původní kostra druhu A. ajax byla již tehdy vystavena v muzeu, ale hned se tu rýsoval jeden problém...

CHYBNÉ DOMNĚNKY O APATOSAUROVĚ VZHLEDU:

"Brontosaurus" byl vystavován v muzejích s lebkou tvora, který byl spíše jeho vzdáleným příbuzným. Tímto tvorem byl Camarasaurus, sauropod žijící v Severní Americe ve stejné době jako Apatosaurus. Problém byl vyřešen až o něco později. K nedorozumění však došlo víceméně náhodně. Stalo se to tak, že lebka Camarasaura byla objevena nedaleko od Apatosauřích (tehdy Brontosauřích) kostí a tak se paleontologové logicky domnívali, že patří ke zbytku kostry. Lebky sauropodů se totiž zachovají jen výjimečně a vědce tak nemohlo ihned napadnout, že se dopustili omylu. Pravá Apatosauří lebka má zcela jiné proporce a je více podobná lebce Diplodoka (však také proto patří oba tito dinosauři do čeledi Diplodocidae). Dále byl Apatosaurus (Brontosaurus) rekonstruován jakožto zavalitý obojživelný plaz, žijící poblíž vody nebo přímo v ní, a živící se měkkou rostlinnou potravou. Kromě toho byl zobrazován i s ocasem táhnoucím se po zemi... Na obrázcích si ještě všimněte rozdílů mezi lebkou Apatosaura (obrázek č. 1) a Camarasaura (obr. č. 2).

JAK HO KRESLIL ZDENĚK BURIAN:

Slavný český malíř pravěkých zvířat Zdeněk Burian Apatosaura (tehdy stále jmenovaného jako Brontosaura) kreslil přesně podle tehdejších vědeckých představ, jež jsme si popsali již výše. Tedy ještě jednou: ocas táhl náš dinosaurus po zemi, jako je tomu u dnešních plazů, například varanů, ještěrek či krokodýlů, a žil poblíž vody, někdy byl vyobrazován dokonce v ní. Dnes víme, že se jednalo zcela o suchozemské zvíře. Je dost pravděpodobné, že kdyby se veliký Apatosaurus brodil vodou, váha vlastního těla a jeho tlak na vodu by mu způsobil udušení. Kolíkovité zuby navíc ukazují, že se Apatosaurus živil vysoko rostoucím rostlinstvem, například cykasy nebo části jehličnanů. Měkká rostlinná strava byla již zavržena. Každopádně tehdejší přesný Burianův obrázek se stal tak populárním, že nějakou dobu se objevoval i na poštovních známkách a byla podle něj vytvořena dokonce i scéna pro film Cesta do pravěku...

DNES UZNÁVANÝ VZHLED APATOSAURA:

Jak vidíte, představy o vzhledu tohoto giganta se skutečně měnily. Dnes je Apatosaurus možná dokonce k nerozeznání od starých dob. Ocas držel vodorovně s tělem, což ho tolik neomezovalo v pohybu a v rychlosti. Svůj dlouhý krk využíval k natahování své hlavy směrem k vrcholkům stromů. Jméno Brontosaurus bylo kompletně změněno na název Apatosaurus, jelikož ten byl tím prvním, a dle pravidel taxonomie a klasifikace platí pouze starší a původní název, ačkoliv americký paleontolog Robert Bakker s tímto nesouhlasí a podle něj je už název Brontosaurus tak vžit mezi lidmi, že změny je veliká škoda. Přesto dnešní mladí nadšenci používají už víceméně platný název. Bakker také tvrdí, že Apatosaurus mohl být teoreticky živorodým tvorem. To je dnes však již vyvráceno mnohými paleontologickými nálezy, nejpravděpodobněji kladl vejce o velikosti fotbalového míče... Apatosaurus si zkrátka prošel mnoha změnami a dnes uznávaný vzhled je, zdá se, přesný...

Zdroje obrázků použitých v článku: První obrázek pochází z webu WikiMedia.org, další dva z fotogaleria světových muzejí, následující poté z galerie Zdeňka Buriana, a poslední je z galerie Mesosoic Earth.

Příště si popíšeme, jak se měnil vzhled podivného tvora jménem Sarcolestes. Tento tvor byl totiž původně brán za něco naprosto odlišného, než je dnes. Avšak nejen to... Těšte se!

Potencionální kořist Megalodona

Mé dva minulé články se soustředily na potencionální kořist dvou nejznámějších dravých dinosaurů-Velociraptora a T-Rexe. Dnes se podíváme na další predátoří postrach prehistorie, a tím bude žralok Megalodon!

Náš predátor: Megalodon,

Druh: Carcharodon megalodon či též Carcharocles megalodon,

Nálezy zkamenělin: Celý svět,

Velikost: 14-18 metrů na délku,

Geologický výskyt: Pozdní Oligocén (28 Ma) až raný Pleistocén (1,5 ma).

Jedním z nejpopulárnějších prehistorických predátorů je kromě theropodních dinosaurů také obrovský Carcharodon (či Carcharocles) megalodon. Tento obrovitý žralok patřil mezi opravdu ty největší zabijáky, které kdy naše planeta poznala. S délkou okolo 15ti metrů si mohl dovolit lovit každé zvíře, do něhož se dokázaly jeho zuby zakousnout. Ty byly tak 18 centimetů dlouhé, což odpovídá velikosti 7 palců. Stopy po kousnutí se našly na kostech některých prehistorických velryb, jež rozhodně nebyly malými tvory, což vědcům napovídá, že Megalodon budil hrůzu dokonce i u největších savců oceánu. Jelikož však žraločí tělo netvoří kosti, ale chrupavka, a ta narozdíl od kostí nezkamení, naopak však shnije, neznáme z Megalodona v podstatě nic jiného, než fosilizované zuby a části obratlů. Je to velká škoda a tak se někteří paleontologové přou v ohledu toho, jak celkově tento žralok vypadal, a také kam má být přesně zařazen do geologického systému. Doba vymření tohoto úspěšného predátora, který brázdil světové oceány po skoro 27 milionů let, se zhruba shoduje s vznikem Panamské šíje. I tak není zcela jisté, proč vyhynul. Někteří odborníci to přičítají ochlazování mořských vod, jiní velkému přizpůsobení velryb tomuto chladu a jejich postupnému stěhování do oblastí blíže k pólům. To by tedy znamenalo, že Megalodon vyhynul v důsledku ztráty své potencionální kořisti... Někteří se však stále domnívají, že Megalodon žije a jen nebyl objeven jako živoucí druh, což je však asi tak pravděpodobné, jakože si vy dáte k obědu vlastního psa...

Jistá kořist: Cetotherium,

Druhy: C. crassangulum, C. furlongi, C. incertum, C. priscum, C. pusillum, C. rathkei, C. riabini,

Nálezy zkamenělin: Po celém světě,

Velikost: Délka okolo 6 metrů,

Geologický výskyt: Shodný s Megalodonem.

Známá pravěká velryba rodu Cetotherium by se dala snadno nazvat jistou kořistí Megalodona. Tento mořský savec totiž skutečně útoky megažraloků zakusil... Prozrazují to zkamenělé kosti, na nichž si lze povšimnout podlouhlých rýh, naprosto odpovídajících zubům Megalodona. To dokazuje, že hned několikrát si draví žraloci v období Miocénu ukousli velký kus Cetotheria, anebo lépe řečeno je celé zabili. Megalodon zřejmě tyto tvory lovil pomocí nárazu do spodní části těla, čímž oběť částečně paralyzoval a šokoval, a poté až použil své zuby. Podobná scéna je vyobrazena i v Putování s dinosaury speciál: Monstra pravěkých oceánů...

Potencionální kořist: Brygmophyseter,

Druh: B. shigensis,

Nálezy zkamenělin: Japonsko,

Velikost: Délka asi 7-9 metrů,

Geologický výskyt: Shodný s Megalodonem (nejvíce nálezů však z doby před 15 miliony let).

O konfliktu mezi Megalodonem a Brygmophyseterem pojednával již celý jeden díl slavného seriálu Jurassic Fight Club (Jurské bojiště). Je víceméně jasné, že tito dva živočichové se určitě někdy setkali. Otázkou je, zda Megalodon Brygmophysetera lovil. Pravdou je, že Brygmophyseter nebyl tou poklidnou velrybou, jakou si normálně představíte. Patřil do stejné čeledi jako vorvani a také se živil obrovskými chobotnicemi a sépiemi. Takže ve vodách prehistorického Japonska před 15 miliony let mohlo dojít ke střetu titánských masožravců...

Potencionální kořist: Odobenocetops,

Druh: O. leptodon,

Nálezy zkamenělin: Celý svět,

Velikost: 2 metry,

Geologický výskyt: Shodný s Megalodonem.

O vztahu Megalodona jakožto predátora a Odobenocetopse jakožto jeho kořisti bylo též vyprávěno v Monstech pravěkých oceánů. Je ale spíše jisté, že velcí čtrnáctimetrové žraloci Odobenocetopse nelovili. Dospělí Odobenocetopsové totiž měřili na délku jen něco okolo 2,1 metru a vážili maximálně 650 kilogramů, což bylo pro obrovského žraloka skutečně málo. Ovšem Megalodoní mláďata je zřejmě lovila. Otázkou zůstává, dokázal-li Odobenocetops rychlému žraloku hbitě uniknout...

Do komentářů můžete napsat i o dalších tvorech, které podle Vás mohl Megalodon lovit! Snad se Vám článek líbil, můžete jej i ohodnotit...

Správce dinosauřího parku - Mesembriornis na útěku, pytláci zadrženi a návrat mořského netvora

Další pátek, další Správce dinosauřího parku! Napětí se stupňuje a náš park i jeho pracovníky čekají horké chvilky!!!

Mesembriornis na útěku, pytláci zadrženi a návrat mořského netvora

Uplynulý týden bych mohl zase přirovnat k ostnatému drátu. Událostí bylo tolik, že ani já sám nejsem schopen vypsat zde všechny. Ty hlavní jsou ale jasné. Abych začal popořadě, budu se muset vrátit v čase do soboty, kdy nám k večeru utekl Mesembriornis, jehož Oliver nedávno přivezl z Isle of Die poté, co byl dravý děsopták uvězněn v jakési síti, s čímž souvisí další mnou popisovaná událost. Mesembriornis prostě podstrčil hlavu pod plot a velkou hlavou vyrazil tři kůly. Pak mu už nezbývalo nic jiného na práci, než odejít pryč. Celé to bylo jako chytat splašené pštrosy, akorát jen v masožravé formě. Mesembriornis zamířil na jihovýchod našeho ostrova, kde jsme však na něj nalíčili past-velký špalík hovězího masa. Mesembriornisovi se to zpočátku, zdá se, zamlouvalo. Pak ale do masa jednou klovnul, odnesl si veliký kus a zase byl na úprku. To jsme ho museli zasáhnout uspávací šipkou, načež se zklidnil natolik, že již bylo možné převézt ho do provizorního výběhu. Tam bude ale muset zůstat po velice dlouhou dobu. Problémem jsou totiž opět naše finance. Park stále připravujeme pro návštěvníky. Zbylé peníze proto investujeme právě do tohoto, ale na nakupování zvířecích potřeb včetně kovových plotů momentálně peníze nejsou. Takže ať se to děsoptákovi líbí, nebo ne, bude muset zůstat v "novém domově" po delší čas. Další velkou zprávou je odchyt tří podivínských mužů, kteří se toulali po Isle of Die... Nezní to záhadně? Popravdě, měli mnohé společného s tou padlou helikoptérou a se špiónem Thomasem, jehož jsme zadrželi minulý týden. Na pobřeží líčili pasti a sbírali plesiosauří vajíčka, která zřejmě později chtěli prodávat nějakým ilegálním společnostem. Všichni tři byli posláni do USA, kde se v pondělí zjistilo, že se nejedná o občany tohoto státu. Jeden z nich byl španěl a zbylí dva pocházeli z Tunisu. Vypadá to, že se nám tu objevuje mezinárodní sebranka sídlící na jednom z blízkých ostrůvků. Naší starostí je pouze dohled na zvířata, to je celé, zbytek už dokončí úřady... Tak uvidíme!

V úterý ráno se v Mikronésii, nedaleko od nás, potopil velký parník... Prý plul k ostrovům, když tu se celá loď otřásla! Pasažéři byli velmi vyděšeni. Po čtvrtém nárazu neznámý objekt způsobil parníku velkou ránu přímo na spodku lodi. Ta celá se o několik desítek minut později potopila, přičemž zemřelo devět lidí-polovina celé posádky. Naštěstí parník převázel pouze jakési spisy a uhlí, i tak je to však nehoda velmi zlá. A vše nasvědčuje tomu, že viník stále žije-Kronosaurus! Tento dravý mořský ještěr se nám neukázal již dlouho a jak se zdá, po delším čase se opět chystá ke sto milionů let staré pomstě... Zní to jako námět pro sci-fi film? Ne, dámy a pánové, tohle může být katastrofální problém. Zvlášt', když se už nic nedá zatajit...

Snad se Vám tato část líbila... Příště se dozvíte o celé další sérii událostí, která potká během týdne našeho správce Dana Jamesona!

Život šavlozubého mláděte 2/3

Můj příběh nás zavádí do střední Bolívie v srdci Jižní Ameriky, do doby před 1 milionem let... V úvodní části jste se seznámili s Merrym, malým samcem druhu Smilodon populator, jenž již po pár měsísích života přišel o svou jedinou sestru... Co bude následovat?

Život šavlozubého mláděte 2/3:

Merryho z hlubokého spánku probudilo děsivé vrčení. Chvíli nevěděl, co ho vydává, ale za chvíli si už všiml své matky, která do něj vrážela čumákem, pokrčovala kůži u horní čelisti a tím ukazovala své tesáky v celé délce. Od té doby, kdy si s matkou lehli do jeskyně před deštěm už uplynula celkem dlouhá doba, a Merry se měl konečně osamostatnit. Matka ho již nechtěla. Merry to nedokázal pochopit, nakonec ale vstal a odešel z jeskyňky. To bylo naposledy, co ji měl v bezpečí navštívit. Svět už mu nepřišel takový přátelský, jaký ho doteď znal. I zbytek smečky, tedy jeho tety a babičky, se na něj nedíval zrovna nejpřívětivěji. Když si chtěl Merry lehnout vedle staré samice, ta se rázem zvedla a se zataženými drápy mrskla svou levou přední tlapou po Merryho hlavě. Než ten stačil uhnout, schytal již tvrdou ránu. Toho odpoledne se na scéně objevil i jeho otec-jediný samec a zároveň vůdce této smečky. Už na první pohled vypadal velice podrážděně. Merry ho chvíli podezíravě pozoroval. Samec si ho ale nevšímal. Jen zavelel a tři samice s ním náhle odešly. Zmizely ve vysokém křoví. Merryho moc zajímalo, co se vlastně děje. Zbytek smečky na něj vrčel, a tak se mu celkem chtělo následovat dospělce a zjistit, co provádějí. Pomaloučku se plazil mezi keři, až jej něco vystrašilo. Byl to had! Něco takového Merry nikdy předtím neviděl. Začal na zvíře vrčet, ale to bylo patrně ještě více šokované, než on sám, a tak se drobný křovinář raději odplazil pryč. Merry pokračoval ve špionáži. Našlapoval zlehka, potichu, plížil se opravdu jako kočka, občas úplně narovnal páteř, v ne pohodlně vypadající pozici mírně nadzvedl hlavu a zavětřil. Po chvíli ucítil pach svých známých, a zanedlouho je už i viděl. Všichni už stáli na pláňce s krátkou zelenou trávou, on sám ale raději nevyšel a stále se kryl tropickými křovinami. Samec i tři samice očichávaly jakýsi jiný keř. Poté bez jakéhokoliv hluku opět upalovali pryč. Merrymu se to zdálo divné. Přišel k tomu keři a také jej očichal. Poprvé v životě tak ucítil pach jiného Smilodonta. Zdá se, že nějaký samec z cizí smečky se dostal do teritoria té naší a tento keř si označkoval. Což ale bylo něco, co vůdce a Merryho otec nedokázal tolerovat. Dál si už ale Merry netroufl, insinkty mu napovídaly, aby se do sporů mezi jednotlivými smečkami nemotal. Vždyť byl stejně ještě mladý, byl přeci ještě pořád mládětem! Ani šavlovitě zahnutých špičáků mu ještě nebylo vidět. Po několik dalších dní však pro něj byl život v domovské smečce jako studená sprcha. Tety a babičky spolu s matkou jej vyháněly pryč a on tak strávil tyto dny pobíháním po teritoriu a poznáváním nového světa. To však ještě nevěděl, co se má brzy stát... Ani po několika dnech se tři samice s jeho otcem nevrátily. Ovšem za jedné strašidelné, bouřlivé noci, se v dálce objevil pár svítících očí. Merry měl na chvíli od ostatních členů loveckého klanu pokoj, protože všichni pozorně hleděli jen na předmět, který se neustále přibližoval. Ať už to byl jakýkoliv šavlozubec, jasné bylo, že tohle není ani jeden z těch, které Merry předtím znal. Nakonec z temna vyšel obrovský mladík s krvavým šrámem na rameni pravé přední končetiny, a krví kapající z malého zranění na hlavě. Byl to zcela nový vůdce smečky-to on sem před pár dny vnikl! Však ho už Merry krátce po jeho příchodu po čichu ihned poznal, a začal výhružně vrčet. Dospělec poznal, že Merry je samcem potencionálně pro něj v budoucnu nebezpečným, a jediným zařváním mu dal najevo, aby utekl. Sám pak převzal vládu nad novou smečkou, kterou si přišel vydobýt. Pro Merryho to byl jen další šok... V průběhu následujícího dne, kdy smečku ještě sledoval, zjistil, že asi bude nejlepší opustit teritorium ovládnuté novým samcem a začít život někde jinde, kde by on sám v dospělosti mohl získat smečku a tím i cennou ochranu. Zatím na to ale musel jít popořádku. Bylo třeba doučit se to, čemu ho jeho matka nenaučila. Například jak poznat vhodnou kořist či zvířata, se kterými není radno si zahrávat. Při průchodu lesem narazil Merry na něco naprosto kolosálního-na obřího lenochoda jménem Megatherium. Instinkt tvrdil, aby se mu vyhnul, a Merry poslechl. Velkého lenochoda i tak nezajímalo nic jiného, než strhávání listí z korun vysokánských stromů. U říčky si Merry všiml starých známých. Jednalo se o dvojici Toxodontů, kteří byli pravděpodobně vyloučeni ze stáda. Oba byli slabí a nemocní. Merryho napadlo, že by mohl počkat, dokud jeden z nich nepadne, a obstarat si tak lehce potravu. Při čekání ale z lesa vyrazila puma a jednoho z umírajících Toxodontů sama zabila. Druhý Toxodon měl ještě dost síly na to, aby se ztratil kdesi v neznámu. Merry po pumě vyběhl, ale brzy zjistil, že i ona je větší, než on sám. Dravá kočka jen švihla ocasem, zasyčela, a Merry pádil podél toku řeky. Netušil však, že právě tímto se dostává do dalšího nevídaného nebezpečí. Místní území totiž patřilo smečce, z níž pocházel i samec, jenž Merryho od původní smečky vyhnal. Merryho přítomnost okamžitě spustila poplach...

Tentokrát to byla mladá šavlozubá samice, kdo způsobil Merrymu problémy. Byla však starší, což se dalo poznat podle dlouhých šavlovitě zahnutých zubů. Vyběhla po Merrym, hryzla ho do přední tlapy, dala mu pár ran těmi svými a vyděšený sameček strachy raději skočil do řeky, což mu patrně zachránilo život. Brzy se na scéně objevila i větší samice. Merry nechtěl nic riskovat, a raději se jen chytil velkého kamene, vyšel na břeh a vrátil se tam, odkud přišel. Byla to jeho první veliká lekce... Po následujících několik měsíců přežíval Merry snad tak, jako každý jiný samec Smilodonta. Byl z něj samotář, který nespatřil jediný exemplář vlastního druhu. Toulal se deštnými lesy, lovil ptáky a občas chytil i nějakou tu rybku v řece, i když vodu opravdu rád neměl, a namočit se pro něj také nebylo nic pěkného. Život o přežití však může přinést i více zajímavých momentů. Jako například veliký tah skupiny podivných kopytníků, na které již čekali velcí draví ptáci. A Merry se konečně odhodlal k velké lovecké akci...

O tom příště!!! Do komentářů zatím můžete psát, jak se Vám nový příběh líbí. Nebudu Vás napínat příliš dlouho a tak doufám, že poslední část zhotovím již brzy!

Calamites

Calamites byl rod kapraďorostu zahrnující dohromady 13 jednotlivých druhů, které se navzájem významně odlišovaly. Podobně jako Lepidodendron či Sigillaria, i Calamites byl jednou z nejhojnějších rostlin tvořících karbonsko-permské pralesy a močály, před cca 360 až 295 miliony lety. Fosiilní pozůstatky se našly po celé Zemi. Výška Calamitu dosahovala asi 30ti metrů, což je na dnešní poměry velikosti rostlin celkem hodně. Ovšem v Karbonu to nebyla vůbec žádná výjimka! I tak je to však charakteristika pouze několika druhů Calamitu, většina dalších byla poloviční. Narozdíl od některých svých příbuzných byl však Calamites opravdu stromová přeslička. Rozdílný především od Lepidodendronu jej tvoří především větvičky s listy vyrůstající po celé délce kmene, což mnohé karbonsko-permské rostliny postrádaly. Není divu, že se takto Calamites vyvinul, vždyť tehdy s sebou každý jednotlivý druh rostlin vedl urputnou válku-cílem bylo dostat se co nejvýše anebo zvětšit prostor, který by zachytával sluneční světlo, a tím rostlinu živil fotosyntézou. Výsledkem těchto bitev se stal Karbon jednoznačně nejzelenějším obdobím v dějinách naší planety. Výtrusnice byly u Calamitu umístěny ve velikých šišticích či u vrcholků jednotlivých stvolů. Dnes této důmyslné, zato však primitivní rostlině, vděčíme za velká nerostná bohatsví-padlé kmeny naskupené těsně u sebe za miliony let zkameněly a stalo se z nich uhlí. Dnes tedy spalujeme v krbech kůru či další zbytky dřeva z gigantů, kteří nevítězoslavně padli na začátku Permu. Paleobotanici se většinou přou ohledně názorů, proč tyto rostliny vyhynuly. Buďto se z nich vyvinuly organizmy zcela nové, anebo jejich vyhynutí způsobilo větší sucho, kteří na počátku permského období postihlo naši planetu... Kdo ví...

Hodně přesný popis Calamitu najdete například v knize Abeceda dávných věků od Bořivoje Záruby.

Příště Sigillaria!

Talarurus

Talarurus byl druhem ankylosaurida, který žil v období pozdní Křídy před zhruba 90 miliony let. Jeho jméno znamená "košíkový ocas" a paleontologové, kteří jej nalezli, ho tak pojmenovali, protože uspořádání kostí ocasu připomíná splétané proutí. Talarurus patřil mezi ty spíše méně vyvinuté ankylosauridy, jeho potomci nebo pozdější příbuzní byli ještě dokonalejší. I tak už u něj můžeme vidět známý obranný mechanismus-obrovský kyj na konci ocasu sloužící jako zbraň, a jež tito dinosauři z čeledi Ankylosauridae využívali k zastrašení či uhození nepřítele. Boky a hřbet Talaruruse pokrývaly řady tlustých štítů a dutých trnů. Jako je tomu u všech ankylosauridů, i Talarurus měl kostěnná dokonce i oční víčka. Nechráněné bylo pouze břicho. Podle nalezené lebky lze usoudit, že šlo o býložravce s tvrdým kostěnným zobákem, živícího se především nízko rostoucím roštím a možná i kvetoucími rostlinami. Talarurus měl také široká chodidla, zakončená tvrdými drápy připomínajícími kopyta. Celkově byl tento dinosaurus dlouhý 5,7 metru, na výšku měl tak 180 centimetrů a vážil okolo 1 tuny. Jeho fosílie byly nalezeny v Mongolsku, především v proslulé poušti Gobi. Právě tam, ve formaci Bayan Shireh, roku 1948 Mongolsko-Sovětská expedice vyzdvihla jeho kosti. Dodnes byli nalezeni dva jedinci a mezi kostmi se výjimečně našlo i 8 zubů. Zbytek nálezů však tvoří ještě významnější části kostry. Tararurusovým nejbližším příbuzným byla Tsagantegia, další asijský ankylosaurid žijící ve zhruba stejné době. Spolu s ní patří Talarurus mezi nejstarší asijské ankylosaury. Své prostředí tito dva živočichové sdíleli s celou další řadou dinosaurů, od dromaeosauridů přes therizinosauridy a hadrosauridy až po některé malé ceratopsidy...

Popis tohoto dinosaura najdete v knize "Speciální průvodce-Dinosauři". Okolnou zajímavostí je, že se Talarurus na chvíli objevuje i na začátku Disneyho filmu Dinosaurus.

Příště Turanoceratops!!!

Triumf obratlovců

Vývoj obratlovců a našich dávných předků nešlo nikdy zrekonstruovat lépe, než dnes...

Triumf obratlovců (orig. eng. Rise of Animals: Triumph of the Vertebrates, nebo také David Attenborough's Rise of Animals: Triumph of the Vertebrates) je britský pořad zabývající se vývojem obratlovců vyrobený společností Atlantic Productions pro televizi BBC. Poprvé se vysílal teprve minulý rok, v roce 2013. Pořad se skládá ze dvou děvětapadesátiminutových částí, z nichž první se zabývá evolucí ryb, obojživelníků, plazů a ptáků a druhý díl se věnuje výhradně savcům, a provází jím oceněný publicista Sir David Attenborough. Podobně jako u předchozího cyklu Počátky života, na který Triumf obratlovců takřka přímo navazuje, i tento dvoudílný seriál tak trochu doplňuje všechna předchozí díla Sira Davida. Cyklus obsahuje opravdu zdařilé animace různých pravěkých zvířat a natáčel se na území několika úchvatných lokací, mezi nimi jsou provincie Yunnan a Liaoning v Číně, stejně jako hlavní město Peking, dále Austrálie, Polsko, Německo a Spojené státy americké. Pozdějším výsledkem je opravdu zrekonstruování některých z nejzajímavějších vyhynulých obratlovců. V první části se z pravěkých zvířat objevují Myllokunmingia, Parayunnanolepis, Tiktaalik, Lufengosaurus, Anchiornis, Sinosauropteryx a T-Rex, zatímco ve druhém Hadrocodium, Sinodelphis, Juramaia, Propalaeotherium (popsáno jako raný typ koně), blíže neidentifikovatelné druhy pravěkého netopýra, primáta a hlodavce, Megacerops (popsán jako Titanotherium), Malfelis, Megatherium a Paraceratherium. Kromě toho se v seriálu objeví i některé současné druhy... Přes internet si tento pořad můžete koupit na DVD či dokonce na Blu-Ray, prozatím pouze v originálním (anglickém) znění...

Antarktida rájem prehistorických živočichů

Antarktidu máme dnes všichni spojenou s velkými mrazy a neobydleností, vždyť se jedná dokonce o jediný kontinent, který není lidmi trvale obydlen! Ovšem v minulosti se nejednalo pouze o mrazivý světadíl a největší poušť světa. Během nejrůznějších časových období se na Antarktidě vystřídaly celé generace nejpodivuhodnějších a dnes již dávno vyhynulých zvířat... Zkameněliny se v Antarktidě hledají spíše těžko, přesto však již několik desítek bylo vyzdviženo. Z období Permu, poslední geologické éry prvohor, pochází právě několik takových úžasných nálezů. Jedním z nich je i Lystrosaurus, objeven prvně právě v Antarktidě roku 1969. Během většiny Permského období byly všechny kontinenty spojeny v jeden superkontinent zvaný Pangaea a po celém světě panovalo zhruba stejné podnebí-velké sucho. Lystrosauři i další therapsidi, jako například některé typy kynodontů, tedy neobývaly pouze jižní část planety. Díky spojení kontinentů se mohli pohybovat prakticky kamkoliv. Antarktickou krajinu tehdy, před nějakými 250 miliony let, tvořily jehličnaté stromy, řeky a hory. Jednalo se o perfektní prostředí pro tyto savcům podobné plazy... Dále máme důkazy o některých prehistorických tvorech obývajících Antarktidu i z druhohor. Roku 1990 se paleontologovi Williamu R. Hammerovi a jeho týmu povedlo odkrýt kosti prvního kdy nalezeného antarktického dinosaura-dostal jméno Cryolophosaurus (avšak ještě před oficiálním pojmenováním se mu přezdívalo "Elvisaurus"). Tento 6-7 metrů dlouhý dravec zde však rozhodně nebyl sám. Další antarktické nálezy zahrnují opět různorodé typy therapsidů a také dalšího dinosaura, jménem Glacialisaurus. Byl to býložravý prosauropod, mohl se stát potencionální kořistí Cryolophosaura. Není příliš jisté, jaké podnebí tehdy na kontinentu panovalo, jisté je však, že bylo o moc tepleji, než je na něm dnes. Minimálně jehličnany rostly v tehdejším světě ovládaném dinosaury. Antarktida byla součástí Velkého jižního kontinentu (Gondwany) a tak se na ni mohli vyskytovat i dinosauři, kteří prozatím na zamrzlém světadílu vykopáni nebyli. Pozdější objevy náleží horninám z období Křídy. Mezi tyto tvory patří i Trinisaura, popsaná v roce 2013, jež žila před 80 miliony lety. Jelikož však tehdy stále docházelo ke spojení Antarktidy s Austrálií, mohli mnozí australští dinosauři putovat i více na jih. Antarktidu opět tvořily rozsáhlé jehličnaté lesy... Něco už ale nebylo takové, jako dříve. Tehdy se totiž zřejmě poprvé objevilo něco jako roční období. Tuhá zima mohla dinosaury postihnout velice lehce, proto mnozí paleontologové na základě fosilních nálezů Křídových veleještěrů tvrdí, že šlo o teplokrevné živočichy. Po vyhynutí dinosaurů se vlády nad světem a tím pádem i nad Antarktidou ujali buďto savci, anebo také přímí potomci dinosaurů-ptáci. Stále se ochlazující klima mnohé z nich neodradilo od kolonizace. Podle určitých zdrojů byla Antarktida před 50 miliony lety, v době Eocénu, ještě pořád pokryta lesy, v nichž žili vačnatí savci...

S tímto článkem je však spojena ještě jedna menší zpráva. Českým vědcům se totiž nedávno podařilo odkrýt pozůstatky jakéhosi plesiosaurida na zamrzlém ostrově Vega poblíž Antarktidy. Není žádným překvapením, že v okolí Antarktidy během druhohor žili mořští plazi, vždyť už předtím zde bylo vykopáno na obrázku vyobrazené plesiosauří mládě. Nově objevený plesiosaurid žil před 75 miliony lety během Křídy a kromě různých částí kostry se našla i část žaludku s obsahem-poslední potravou, kterou tento plaz pozřel. Již předtím na místo dorazili argentinští a britští vědci a je možná škoda, že se právě jim nepovedlo vyzdvihnout zkameněliny již dříve. Alespoň teď je však svět paleontologie obohacen o něco nového a zajímavého... Za poskytnutí informací pro tuto zprávu děkuji webu www.martinoraptor.blog.cz, kde naleznete více důležitých informací týkajících se nejen nálezu tohoto plesiosaurida.

Snad se Vám tento článek líbil, pokud ano, můžete komentovat...

Život šavlozubého mláděte 1/3

Trochu jsem již na tento příběh poukázal článkem Podzimní premiéry, který jsem napsal minulý čtvrtek. Po delší dobu se zde totiž neobjevil žádný příběh popisující čistě osudy prehistorických zvířat, a proto jsem se rozhodl s ním začít. Během tří částí budete sledovat život mladého šavlozubce od narození až po dospělost a vlastní osamostatnění...

Život šavlozubého mláděte 1/3:

Příběh, který právě začínáte číst, se odehrál před 1 milionem let kdesi ve střední Bolívii, tedy zhruba v samém středu Jižní Ameriky. Po spojení obou Amerik různá cizokrajná zvířata putovala ze severu na jih a zabrala zcela území. Jedním z nich byl i Smilodon populator, největší šavlozubec z rodu Smilodon, v kohoutku měřící 120 centimetrů, o něco silnější, než dnešní lev, a vyzbrojen nejsmrtelnějšími zbraněmi, kterými ho příroda mohla vybavit-dvojicí dvaceticentimetrových špičáků adaptovaných k prokousnutí hrdla kořisti. V nových teritoriích si Smilodonti užili mnoho dobrého i zlého a možná i oni se mírně podíleli na vymírání, které později postihlo původní jihoamerickou megafaunu. Jejich království zahrnovalo téměř celý pozapomenutý kontinent a právě na území Bolívie žilo tehdy i několik majestátních smeček, jimž vzájemná spolupráce mezi jednotlivými kočkami a důmyslné strategie lovu přinášely povětšinou pouze úspěch... Jedna z těchto smeček obývala travnaté pláně nedaleko menšího pralesa, celkově území zabírající zhruba stejnou plochu, kterou obývají dnešní lvi. Ve smečce se nacházelo sedm jedinců, z nichž pouze jeden byl samcem. Dospělé samice, kterých bylo pět, většinou obstarávaly potravu, zatímco jedna další byla ještě docela mládětem, snažícím se prosadit se v kruté hierarchii. Jedna ze starších samic se však během jednoho odpoledne uchýlila do menší jeskyňky. Ostatní členové smečky ji nechaly být, už totiž chápaly, co se děje. Samice nevyšla z jeskyňky po celý zbytek dne, ba ani v dalším dni nebyla vůbec vidět. Narodila se jí totiž mláďata. Matka vyčerpaná porodem s nimi poté zůstala ještě jeden další den. Šlo o dvojčata, malou samičku, a malého samečka. A právě tento sameček se stane hrdinou našeho příběhu, dáme mu jméno Merry. Během prvních hodin či dokonce dnů života se Merry, zbavený jakýchkoliv smyslů, musel spoléhat především na ochranu své matky a jeho přežití ji bylo vydáno i po několik dalších měsíců. Když po třech dnech obývání jeskyně Merry se svou matkou a sestrou vyšel ven, spatřil úplně jiný svět. V podstatě svět, ve kterém bude žít do okamžitu své smrti. Všichni členové smečky si mláďata okamžitě očichali a ta si zase očichala je. Postupně se u Merryho probudily všechny instinkty, včetně toho nejdůležitějšího-schopnosti lovit. Občas ho zaujal letící hmyz a on se pokoušel jej chytit, většinou však neúspěšně. Zuby měl ještě malé a krmila jej jeho matka. Takto probíhalo několik prvních měsíců ve smečce, Merry se cítil jako v ráji, nehrozilo mu žádné nebezpečí, během této doby se žádná cizí smečka nedostala na území té naší, a neustále si mohl hrát se svou stejně starou sestrou. Každé mládě se však musí později naučit něco důležitého pro život, a právě toto učení přišlo již docela brzy, a to tehdy, když matka vzala svá mláďata poprvé na lov...

Šavlozubí tygři nejčastěji loví ve smečce a to se odehrálo i tehdy. Merry ani pořádně nevěděl, kam ho jeho matka táhne, ale věděl, že to bude něco velmi zajímavého a bude se mu to líbit. Teprve teď, když se vzdálil rodné jeskyni, uviděl Merry to všechno, s čím Smilodonti sdílejí nově kolonizovaný svět. Po obloze létali velcí mrchožraví ptáci sledující šavlozubé tygry jen proto, aby později z jejich úlovku posbíraly odpadky. Z chůze Merryho vytrhl vražedný pohled dalšího ptáka, Phorusrhacose. Ten stál naprosto nehnutě mezi vysokými stromy a keři a sledoval naše mládě. Až matka Merryho pobídla k chůzi dál. Phorusrhacos si však našeho samečka vyhlídl a nespustil jej z očí. Konečně se Smilodonti přiblížili stádům zvláštních kopytnatců-jednalo se o smíšené stádo Toxodontů a Macrauchenií. Merry stál nehnutě a jen zíral na všechny ty veliké býložravce. Sledoval i matku a všechny své tety, jak se plíží ve vysoké trávě, občas se zastaví, podívají se, zda je nějaký býložravec nezpozoroval, a takhle to pořád pokračuje dokola. Pak najednou vůdčí samice tišeji zavrčela a všechny kočky naráz vyrazily k útoku. Merry a jeho sestra lov z dálky sledovaly. Při tom všem se ale několik Toxodontů odchýlilo z původní skupiny a vyrazili si to přímo proti mláďatům. Ta jen tak tak uhnula kolosálním herbivorům z cesty. Tím se ale rovnou dostala do spárů onoho Phorusrhacose, který je opodál pozoroval. Merry obrátil okamžitě směr a hnal se k pláním, zatímco jeho sestra zaškobrtla a dravý děsopták ji v jedné chvíli uchvátil. Obrovský zobák zabodl přímo do oblasti páteře, ubohá sestřička to měla velmi rychle za sebou. Pro dospělé šavlozubce lov skončil úspěchem-zkolily jednoho mladšího Toxodona a ihned na něm hodovaly. Jen matka našeho Merryho nemohla své potomky najít a přivézt je k jídlu. Když se jí podařilo nalézt Merryho někde úplně jinde, než měl být, radostně vrčela. Své druhé mládě však již nikdy nenašla, to skončilo v břiše jiného vrcholového predátora jihoamerických plání. Děsopták se pomstil nepůvodním predátorům zabitím jejich mláděte a sám zmizel v deštném lesíku. Merry tehdy poprvé ochutnal Toxodontí maso, a dalo by se říci, že mu i chutnalo. Po náročném lovu se smečka vrátila do středu teritoria. Merry se svou matkou zalehl v jeskyňce. Venku zrovna začalo bouřit a strhl se veliký liják. Merry se však u matky cítil v naprostém bezpečí. Navzájem si oba čistili srst do té chvíle, než usnuli. Merry usnul opravdu hlubokým spánkem, neměl však potuchy o tom, co jej bude již brzy čekat...

Pokračování příště...

Doufám, že se Vám první část nového příběhu líbila, pokud ano, komentujte. Další část očekávejte zřejmě v průběhu příštího týdne, nemohu to však slíbit s jistotou!

Správce dinosauřího parku - Objev špióna a dravého děsoptáka

Další pátek, další Správce dinosauřího parku! A tentokrát se opět zabývá jednou prazvláštní záhadou...

Objev špióna a dravého děsoptáka

Během uplynulého týdne se nám v chovu prehistorických živočichů docela dařilo. Malý Teleoceras je ještě pořád na dietě, ale všechna vyšetření dopadla pozitivně a ukazují, že jeho zdravotní stav se konečně zlepšuje. Navíc jeden z Dsungaripterů projevuje opravdu podivné chování, Oliver si myslí, že se jedná o samici schopnou brzy naklást vejce. Nikdo však ještě nic neví, navíc máme nefuknční ultrazvuk a situace se stupňuje... O to horší je však to, co se nám stalo ve středu odpoledne. Náhodou jsem zašel do střediska naší budovy a zamířil přímo do sklepa, kde jsou uskladněny jen ty nejtajnější informace. Vedle dveří se nachází čip pro zadání kódu, takže kromě mne a pár dalších pověřených osob se sem prakticky nikdo nedostane. Tohle se mi ale nějak nezdálo-dveře byly pootevřené! Charles každému výslovně zakázal nezavírat za sebou dveře do sklepa kvůli srážlivosti vody a vlhkosti, která by papírové krabice rychle postihla. A že by to byl on sám, to se mi také nechtělo věřit. Po vstupu do sklepa se přede mnou zhasla všechna světla. Mírně jsem se lekl a raději jsem se schoval za bedny. Dveřmi náhle vyrazila mužská postava. Okamžitě jsem po člověku vyběhl, chytil ho za ruku a strhl k zemi, a byl jsem opravdu velice překvapen! Byl to Thomas, jeden z hlavních veterinářů! Ve sklepě ale neměl co dělat, navíc ani neměl právo a přístup ke kódu. V ruce si nesl papíry a smlouvy o koupi našeho ostrova, o finančním zázemí a nových projektech. Ukázalo se, že Thomas byl špiónem, a ne jen tak ledajakým. Během zbytku středy se nám z něj, pod záminkou jeho přeposlání do USA k řádnému soudu, podařilo vymámit, že pracoval pro onen polský mafiánský gang sídlící na jednom z ostrůvků v našem okolí (viz. předchozí část). Kde ale celá banda sídlí, to už dále neprozradil. Jisté jen bylo, že materiály chtěl předat nějakému veliteli, ale důvod ani neznal. Poté jsme v jeho bytě našli kufr s 30 000 americkými dolary-to byl předběžný úplatek. Kód k našemu sklepu prý Thomas získal díky mé nepřítomnosti v domě po většinu dne. Na více jsme se ho již neptali a vše oznámili úřadům. Uvidíme, co se stane dál. V poslední době máme problémů nad hlavu...

Je tu ale i něco pozitivního-Oliver přivezl dalšího prehistorického tvora! Jedná se o obřího dravého ptáka rodu Mesemriornis, který žil v Jižní Americe během Pliocénu před 3 miliony let. Co mě se týká, připomíná mi tak trochu masožravou verzi pštrosa. Má-li být Dinosauří park otevřen návštěvníkům, bude vhodné přiřadit Mesembriornise do výběhu poblíž ohrady pravěkých pštrosů, které Oliver přivezl v červenci. Více se však podivíte poté, co Vám povyprávím o tom, jak k Mesembriornisovi Oliver přišel. Stalo se to teprve včera, když vyrazil na Isle of Die znovu prozkoumat trosky vrtulníku, jenž nad ostrovem havaroval minulý týden. Za chvíli si ale všiml podivného pískání. Když prorazil křovinami, nedaleko před ním se rýsoval dravý děsopták s nohou uvízlou v jakési síti... Má to být pytláctví, či něco jiného? Kdo ví, každopádně, opět tu máme kupu prozatím nevyřešených záhad...

Obrázek z webu www.obvious-fckup.blog.cz . Jak to tedy vše dopadne! Čtěte příští část!

Ozonová vrstva se prozatím dál neztenčuje

Konečně se po asi pětatřiceti letech událo pro ozonovou vrstvu něco pozitivního! Ta totiž konečně zesílila, což je podle OSN jedna z mála pozitivních zpráv o životním prostředí, ale dalo by se dodat, že i z celého světa. Podle OSN je možné svět zachránit tak, jak jsme to udělali-semknout se všichni dohromady... Ozonová vrstva se od 80. let, nebo možná i od samého konce 70. let minulého století ztenčovala. To je přičítáno především nejrůznějším sprejům či chladivům, které se tehdy začaly používat. Jejich nadměrný zákaz v posledních několika letech, především díky Montrealskému protokolu, a používání legálních výrobků prodávaných i vyráběných podle jistých pravidel nyní naší ozonové vrstvě velmi napomohly. Celá zpráva je nyní velmi důležitá, stejně jako ozonová vrstva pro nás. Chrání nás totiž před škodlivým slunečním zářením, které kromě jiných věcí způsobuje rakovinu kůže a také ničí obilniny a vůbec celou úrodu. Vědci, kteří nyní přišli na to, že se ozonová vrstva prozatím konečně zotavuje, dostanou nejrůznější ocenění. "Je to vítězství pro vědu i diplomacii," poznamenal vědec Mario Molina zabývající se problémem, "a pro skutečnost, že jsme byli schopni spolupracovat." Je ovšem pravdou, že ozonová díra je především nad Antarktidou stále docela veliká... Doufejme, že se ozonová vrstva bude dále zotavovat a naši planetu se tak podaří alespoň v jednom důležitém ohledu chránit!

Pokud Vás tato zpráva potěšila a líbil se Vám můj článek, můžete komentovat... Já sám jsem se o této skvělé novince dozvěděl už v neděli večer díky kanálu ČT24, zbylé informace pro svůj článek jsem získal především díky webu Novinky.cz.

Vyhodnocení Paleogénní soutěže

Konečně je zde vyhodnocení Paleogénní soutěže, která probíhala již od konce června až po začátek září! Jsem rád, že se přihlásili alespoň Dinosaurss, Martinoraptor a Blogplateosaurus (i když před napsáním závěrečného kola mi přišla ještě jedna zpráva o účasti, kterou jsem však již musel zavrhnout). Své výsledky jste mohli v průběhu celé soutěže sledovat, takže zjevně již každý z Vás ví, jak dopadl. Maximální počet bodů za všech osm kol byl 40 (za každou správně zodpovězenou otázku jste získali právě jeden bod). Ačkoliv s plným počtem bodů nikdo neskončil, výsledky jsou přesto skvělé!

Na 2. místě se umístil Blogplateosaurus! Do možné výhry Ti zbývaly pouze 3 body, což je zanedbatelné množství, a navíc je 2. místo opravdu krásné... Tady máš diplom, doufám, že se Ti bude líbit!

A jdeme na 1. místo! Na něm se umístil Martinoraptor, s 39 body! Tady máš diplom, doufám, že se Ti bude líbit:

Ale logicky se na 1. místě s naprosto stejným počtem bodů, jako měl Martinoraptor, umístil i Dinosaurss! Zde máš tedy diplom, snad se Ti bude líbit...

Jedinou otázkou, u které jste chybovali úplně všichni, byl ten menší chyták s Pseudoltinomysem z 6. kola, které jsem se schválně snažil udělat trochu těžší (ani tak jsem příliš neuspěl)...

Tentokrát jste dostali všichni diplomy se stejným obrázkem, ovšem u každého jsem jej odlišil barvou rámečku. Není však pravidlem, že byste měli vždy všichni dostávat stejný diplom, možná už příště si budete moci napsat o to, co na něm chcete vidět... Doufám, že se Vám Paleogénní soutěž líbila, moc Vám děkuji za Vaši účast a snad se zapojíte i do nějaké další soutěže na tomto blogu!

Euryapsidi

Nedávno jsem začal psát o skupinách plazů dle stavby jejich lebky, a již 27. srpna zde proběhl článek o Anapsidech. Zbývají nám však ještě další tři třídy, a jedna z nich, Euryapsidi, nás dnes čeká...

Již jsme si řekli, že nejstarobylejší skupinou plazů co se týká tvaru a stavby lebky jsou anapsidi, i když někteří odborníci je považují spíše jen za "méně vyspělou" skupinku diapsidů. Po nich by však v kladogramu lépe vyvinutých skupin následovali euryapsidi. Tento termín není příliš často užíván a netěší se takové oblibě, jako u ostatních třech podtříd. Lebka euryapsidů už ale prokazuje výsledky následné evoluce. Anapsidi mají velice jednoduchý tvar lebky, a kromě očnic a nozder se v ní nevyskytují žádné další otvory. U Euryapsidů to ovšem neplatí. Tito plazi totiž mají jednu horní spánkovou jámu. U menších druhů je zpravidla k nalezení asi jeden palec vzadu od očnice. Přesto-že termín Euryapsida není mezi fanoušky prehistorie příliš často vyslovován, patří do něj prakticky všechny docela známé rodiny druhohorních živočichů. Jediná horní spánková jáma je totiž k nalezení u mořských plazů! Mezi ně patří ichtyosauři (Icthyosaurus, Mixosaurus, Shonisaurus, Stenopterygius), plesiosauři (Plesiosaurus, Cryptoclidus, Kimmerosaurus, Elasmosaurus), placodonti (Placodon, Placochelys), nothosauři (Nothosaurus, Dactylosaurus, Serpianosaurus, Neusticosaurus) a mnozí další. To jsou tedy důvěryhodně známé skupiny vyhynulých plazů. Pokud byste nalezli lebku Ichtyosaura nebo kteréhokoliv z jeho příbuzných, zcela jistě byste si všimli naprosto zřetelné spánkové jámy... Ovšem, dnes i tak někteří vědci tvrdí, že Euryapsidi jsou pouze skupinkou diapsidů, u kterých v průběhu evoluce ztratila dolní spánková jáma. Existují zde tedy různé při a kontroverze. Občas je spíše pro mořské plazy užíván název Enaliosauria, což platí především u plesiosauridů a ichtyosauridů, ale najdou se i paleontologové, kteří teorie o "diapsidních euryapsidech" vyvracejí různými kontroverzními důkazy... Nikdo neví, ale pro úplnost je dobré uvést euryapsidy zatím jako samostatnou podtřídu. Co se vývoje euryapsidů týká, objevili se zřejmě již na samém počátku Triasu, a tedy i za úsvitu druhohorní éry. Před 65 miliony lety však na naši planetu spadl meteorit o průměru 10 kilometrů a vyhubil většinu velkých plazů. Euryapsidi byli mezi nimi, a katastrofu se jim nepovedlo přežít...

Různorodé informace mi při psaní článku poskytla kniha "Dinosauři: Objevy, druhy, zánik" a také anglická Wikipedie. Pro příště si už na Vás brousí zuby někteří draví Synapsidi!

Proč přečkávali američtí Mastodonti zimu doby ledové na Floridě?

Ve čtvrtek odpoledne jsem se díval na třetí epizodu seriálu Zdivočelá Amerika s názvem Oáza doby ledové a zaujalo mě jedno z témat, kterému se díl věnoval. Tímto bych chtěl danému dokumentu tak trochu poděkovat za inspiraci, bez něj by asi tento článek nevznikl...

Název období doby ledové v nás většinou evokuje představy o širých zasněžených pustinách, obrovských ledovcích a extrémní zimě, ale tyto podmínky ve skutečnosti postihovaly jen část naší planety. To ale neznamená, že neměly celosvětový dosah. Každopádně, přímo před 20 000 lety, kdy už svět vypadal skoro jako dnes, klima Severní Ameriky bylo podstatně jiné. Ledovce šířící se ze severu zabíraly většinu kontinentu. Přesto však některá zvířata našla více na jihu skutečný ráj. Šlo o Floridu, s oblibem nazývanou "sluneční stát". Právě zde bylo klima mnohem teplejší, než po zbytku kontinentu, a dařilo se tu tak velkým lenochodům, glyptodontům, šavlozubcům, dýkozubcům, pumám (ty zde však žijí ještě dnes), jaguárům a obřím želvám. Kromě toho sem však na určitou dobu zavítala další velká zvířata... Některé říčky nebo jezírka na Floridě nám dnes mohou poskytnout přístup ke krásně zachovalým fosíliím pleistocénní megafauny. V několika z nich se našly i lebky skutečných amerických obrů-amerických mamutů, správně nazývaných Mastodonti. Tato mamutům podobná stvoření křižovala během dob ledových a meziledových celou Severní Ameriku, ale na Floridě, zdá se, našla jakousi oázu. Pod lebkami Mastodontů byl totiž objeven i zkamenělý trus, nebo-li koprolity. Po pečlivém prostudování vědci zjistili, že spásaná tráva uložená v trusu odpovídá travinám vyskytujícím se až nad úrovní Floridy. Stejná chemická informace se usadila i na Mastodontích zubech. To ale znamená, že tito kolosi nepožírali pouze původní floridské traviny, ale také potravu z jiných oblastí Severní Ameriky... Znamená to tedy, že sem Mastodonti na určitou část roku prostě migrovali? Ano, to je odpověď. Je velice pravděpodobné, že se sem chytře vraceli v období zimy, kdy bylo zdejší podnebí příhodnější a teplota byla vyšší, než v jejich původní domovině. Není to však konec pátrání... Další informace bychom nalezli ještě více na jih od slunečního státu. Tamní moře totiž poskytuje docela dobrý obrázek toho, jak tehdy jižní Florida vypadala. Dodnes jsou v něm totiž k nalezení zkamenělé kmeny stromů. Takže Florida byla vlastně tehdy ještě rozlehlejší, než je dnes! Eveglades, navzdory svému názvu, ještě neexistovaly-na jejich místě byly nekonečné lesy... A právě v nich žili Mastodonti, stěhující se sem na zimu, aby unikli krutým podmínkám severu. Celá skládačka do sebe krásně zapadá.

Snad se Vám tento článek o jedné menší zajímavosti líbil, pokud ano, můžete psát komentáře anebo hodnotit hvězdičkami pod článkem...

Macrauchenia

Jméno: Macrauchenia patachonica,

Potrava: Listí stromů,

Výskyt: Jižní Amerika, před 3 miliony až 20 000 lety.

Popis:

Macrauchenia patří mezi nejznámější vyhynulé savce, možná také proto, že její fosílie objevil už Charles Darwin roku 1834, když si náhodou při cestě po Jižní Americe pomocí lodi Beagle udělal krátkou zastávku. Od té doby byla spousta jejích pozůstatků nalezena především v Lujanské formaci, v Argentině. Během období Pliocénu a Pleistocénu však Macrauchenia byla k nalezení po celé jižní části Jižní Ameriky, od Bolívie až po Patagonii. Tohoto podivného tvora, jehož latinský název znamená "velký krk", řadí paleontologové do skupiny Litopterna a čeledi Macraucheniidae. Celá skupina savců s koncem doby ledové vyhynula a tak dnes mezi současnými zvířaty nemá toto krásné zvíře žádné potomky ani příbuzné. Je ovšem pravdou, že v minulosti byli Macraucheniidi řazeni k velbloudům, což dnes není oprávněno. Podstatně dlouhý krk, široká tříprstá chodidla jako nosorožci a prototyp chobotu je od nich výrazně odlišují. Fosilní pozůstatky v podobě nozder u temene hlavy dokazují, že se u Macrauchenie vyskytoval kratší chobot. Dříve vědci zastávali názor, že je chobot znakem obojživelného způsobu života a že nozdry se daly lehce zatáhnout kůží. To později odborníci využili k názoru, že příklopky více než to zadržovaly prach. Dnes je však uznáván jako pomůcka při trhání listí z korun stromů. Macrauchenia k nim nepochybně dosáhla. V kohoutku měřila 1,5 metru, i s krkem tak dosáhla výšky člověka, na délku měla 3 metry a vážila tak do půl tuny. Lebka však byla neobyčejně krátká, pouhých 45 centimetrů. Dalším zvláštním znakem Macrauchenie byly končetiny-přední byly totiž delší, než ty zadní. Přesto mohlo jít o rychlého běžce, soudě podle tvaru končetin mohla Macrauchenia neuvěřitelně měnit směr. Po srážce Amerik byly jejími hlavními nepřátely nejen šavlozubí tygři, ale také pumy, velmi rychle se stěhující ze severu. Oči posazené po stranách hlavy však dávaly zvířeti možnost útok včas zaregistrovat. Ke konci doby ledové, někdy před 20 000 lety však Macrauchenie vymírají... Zřejmě to způsobila výrazná změna klimatu, kdy přišla sucha...

Už brzy tu budou další popisky zvířat z pátého dílu seriálu BBC Putování s pravěkými zvířaty!!!

David Attenborough chystá nový dokumentární seriál

Slavný přírodovědný publicista David Attenborough je již od 50. let minulého století spjat s vytvářením televizních pořadů o přírodě a zvířatech. Za svou práci dokonce získal od britské královny právo užívat titul Sir. I přes svůj věk 88 let se Sir David stále věnuje své práci. Jen tento rok už měl premiéru film David Attenborough's Natural History Alive 3D na BBC a Sky, 2. řada seriálu David Attenborough's Natural Curiosities na Eden Channel, a dále se stal Sir David vypravěčem seriálu Wild Canada (Divoká Kanada), opět na BBC a Eden Channel. Na podzim má BBC One dokonce vysílat nový seriál Life Story (Příběh života či Životní příběh), opět vyprávěný Sirem Davidem. Ačkoliv však tento světoznámý průvodce přírodou po natáčení seriálu Svět plazů a obojživelníků roku 2008, že již nebude příliš cestovat po světě, přece jen další výpravy uskutečnil při natáčení seriálů Počátky života či Afrika. Nyní se v osmaosmdesáti letech vrací do Austrálie, konkrétně do oblasti Velkého bariérového útesu, kde poprvé natáčel epizodu svého seriálu Zoo Quest již v roce 1957. Téměř po 60ti letech opět překonal půlku světa, aby natočil úžasy této části planety. Natáčení už zřejmě probíhá právě teď... Podle všech informací bude nejnověší série nést jméno David Attenborough's Great Barrier Reef (Velký bariérový útes s Davidem Attenboroughem), naplánovány jsou tři hodinové epizody a BBC je bude vysílat snad už příští rok. Kromě toho jde o desátý projekt Sira Davida spolu se společností Atlantic Productions. David Attenborough přiznal, že ho návrat do oblasti, v níž jako mladý již natáčel, velmi těší a o to více je rád, že štáb má nyní nejmodernější kamery a další technologie, o kterých si ke konci 50. let minulého století mohli filmaři jen snít... Jak tedy vidíte, máme se opravdu na co těšit! Až nová série vyjde, určitě Vás o tom informuji...

Sir David v seriálu Počátky života

Více informací naleznete zde: http://www.theguardian.com/environment/2014/sep/09/david-attenborough-great-barrier-reef-bbc1 . Doufám, že Vás tento informativní článek potěšil...

Správce dinosauřího parku - Megahad na útěku, pád helikoptéry a podivný ještěr

Máme tu konečně další pátek a také dalšího Správce dinosauřího parku! Rozhodl jsem se, že budu do příběhu zařazovat čímdál více událostí, jež uvedu hned i v titulku, takže máte, na co se těšit!

Megahad na útěku, pád helikoptéry a podivný ještěr

Během uplynulého týdne se toho na našem ostrově i v jeho okolí událo opět mnoho... Kromě těžké péče o jednotlivá prehistorická zvířata, včetně našeho nového obyvatele akvária, žraloka Cobeloduse, se udála i spousta dalších neméně zajímavých věcí. Hned v neděli, přesně v 6:53 ráno, mne a také zbytek personálu vzbudil hlasitý alarm. Fred mi vysvětlil, že se pohřešuje Gigantophis. Povedlo se mu totiž utéci z terária a tou dobou se už minimálně hodinu proháněl po ostrově. Díky své velikosti nebyl příliš velký a plazit se po zemi mu bylo spíše přítěží, možná proto hledal vodu, díky které by se jeho pohyb zrychlil. Nalezen byl necelé dva kilometry severovýchodně od terária, ležíce mezi tropickými palmami. Bohužel to jeden z našich pracovníků odnesl-Gigantophis zrovna polykal jeho tělo, při našem příchodu zrovna slupl nohy na prstech. Všude kolem bylo plno krve, to jen dokazovalo, že se zde udál urputný souboj. Gigantophis byl odnesen a brzy bylo zjištěno, kdo se stal jeho snídaní. Jednalo se o muže jménem Gilbert Gideon, šlo teprve o nováčka. Bohužel to vypadá, že zase budeme mít problémy s vyplácením náležité peněžité náhrady jeho rodině, a to nebude vůbec levné. V úterý však přišla další zpráva-konkrétně z Isle of Die. Tam se totiž podle satelitních i radarových záznamů zřítila neidentifikovaná helikoptéra. Oliver a tým vyrazili na místo, aby si na celý případ posvítili. Padlý vrtulník našli už krátce po příjezdu na ostrov. Byl doslova obklopen různými mrchožravými dinosaury, jež bylo třeba odehnat od lidských ostatků. Spálené mrtvoly jen dokazovaly, že pád nikdo nepřežil. Helikoptéra také nebyla v příliš dobrém stavu. Olivera ale zaujaly stopy po drápech na levém boku leteckého prostředku. Podle jeho teorie vrtulník za letu napadl nějaký pěkně velký ptakoještěr a způsobil celý incident. Bližší zkoumání potvrdila přítomnost jistého polského mafiánského gangu se základnou na jednom z malých sopečných ostrůvků poblíž Isle of Die. Nikdo o tom dříve nevěděl, ani my o tom neměli potuchy. Zřícená helikoptéra patřila zajisté právě jim. Je jasné, že ve vrtulníku byly pašovány minimálně drogy, ale kdo ví, zda-li nemířila organizovaná skupina na ostrov právě s cílem nelegálně odchytit nějakého toho dinosaura...

Kdo jsou ti lidé zač, to se dá těžko zjistit. My už udělali vše a teď budou v práci pokračovat protimafiánské organizace. Já jsem však správcem Dinosauřího parku a můžu Vás ujistit, že všechny ty škody a nepříjemnosti nám může vynahradit náš nejnovější přírůstek. Oliver ho přivezl teprve ve středu k večeru, ale hned se u nás zabydlel! Jedná se o pravěkého ještěra rodu Cryptolacerta, který žil před zhruba 47 miliony lety, tedy během Eocénních dob. Není příliš velký a výzkumy potvrdily, že je to definitivně samec, ale do našeho terária se perfektně hodí. Charles si s ním dělá různorodé plány a dokonce navrhl, že by si ho převzal k sobě domů (tedy do jeho vily na našem ostrově) a choval by ho podobně, jako skupinku Adelobasileů. Kromě toho se připravujeme na zpřístupnění parku nášvětvníkům. Jak jsem již napsal v minulosti, nechceme na našem projektu klasicky vydělávat, ale potřebujeme jen peníze na zaplacení našich pracovníků. Doteď nám naše tvrdá práce vynesla jen málo peněz, ale ty my teď potřebujeme, už jen proto, abychom pokračovali v chovu prehistorických tvorů... Snad se vše podaří, držte nám palce...

Snad se Vám článek líbil, pokud ano, komentujte... V příští části se stane něco poněkud neočekávatelného, s pravěkými zvířaty to sice souvislost mít nebude, ovšem s budoucností Dinosauřího parku docela ano...

Podzimní premiéry

Během nedávné minulosti se jedno mládě snaží přežít v novém světě...

... zatímco v pralese stíhá boj o přežití zcela odlišné tvory...

Podíváme se na skupinu tvorů, kteří takřka nezměněni žijí již od dob dinosaurů...

... a představíme si dokonalé příklady evoluce živočichů...

Již brzy!!!