Džungle času-část 10.

Minule se George, Jack a Johann vydali zpět do rezervace zahubit všechna zvířata přivezená z pravěku. Nakonec je ale napadlo zničit pouze masožravce a býložravce nechat potají žít na pralesním území i nadále. Ke konci části je napadl dravý Dilophosaurus, jelikož se naši hrdinové přiblížili k jeho hnízdu... Co bude dál? To se dozvíte v dnešní, poslední části!!!

DŽUNGLE ČASU-ČÁST 10.:

Dilophosaurus zamířil rovnou na George, Jacka a Johanna. Ti začali s křikem utíkat, ale kupodivu po dravci nestříleli, jelikož si byli všichni vědomi další možné budoucnosti jeho snůšky. Tento Dilophosaurus byl však největší z těch, které tým z minulosti přivezl, a jeho velikost znamenala i patřičnou rychlost. "Mezi stromy, rychle!" zavelel rázně George a ostatním se ztratil z očí díky mohutnému keři. Jacka však jeho náhlá nepřítomnost zneklidnila. O pár vteřin později se už Dilophosaurus přiblížil k o pomoc volajícímu Johannovi. Ten se už nakonec neudržel a využil svého samopalu, jehož střely však dravce takřka vůbec nepoškodily. "Zachraňte mě!!!" zvolal Johann ve chvíli, kdy do něj Dilophosaurus strčil čumákem a porazil ho na zem. Jack začal po Dilophosaurovi střílet z malé pistole, ale bylo již bohužel pozdě. Odporný dravec zanořil své dlouhé tesáky do Johannova břicha a mocně trhl celou svou silou dozadu. Johann byl rázem mrtvý a predátor díky této náhodě získal i cennou potravu. Jack se na to nemohl dívat a začal po Dilophosaurovi opět střílet. Po třech střelách ovšem zásobník pistole došel. Dilophosaura rány stejně nezastavily, a svou oběť si vlekl zpět k hnízdu. Za chvíli z křovisek konečně vylezl George. Jack mu chtěl sdělit nešťastnou zprávu a vynadat mu za ztracený čas, ale George těsně před jeho chtěnými slovy vyhrkl: "Chtěl jsem tu samici nalákat zpátky k jejímu hnízdu." V ruce držel jedno Dilophosauří vejce. Jack se na něj jen podíval, a pak je Georgovi vykopl z ruky. George se musel sklonit k zemi kvůli nenadálé bolesti svých prstů, zatímco dinosauří vejce se rozpláclo na velké množství malých kousků. George však toto chování pořádně naštvalo. Nedokázal pochopit, proč Jack neocení jeho snahu, a zároveň zničil něco, co mělo opravdovou hodnotu-něco, s čím by se možná v budoucnu dalo pokračovat. "Smrade!" vykřikl George a skolil Jacka pěstí k zemi. Poté vzal svůj samopal, poodešel a trochu se uklidnil. "Je mi Johanna moc líto, Jacku, ale to zvíře už nezavraždíme. Přece nebudeme Johanna mstít, když ten dinosaurus je matkou starající se o svá vejce," sdělil svému příteli George a pak dodal: "A za tu ránu pěstí se omlouvám." Jack neřekl ani slovo, ale z jeho výrazu šlo vyčíst zlost a hněv. "Musíme se dostat pryč," namítl za chvíli George, "pojď, vrátíme se k autu a odjedeme odsud. Co s námi panamská i americká vláda udělá, to nevíme, ale pokud se něco stane, vina je jen na mé straně. Jen teď nechci ničit toto pracně vybudované území, tento komplex, ve kterém teď můžeme jednotlivé druhy nechat existovat, ať už jsou to býložravci, nebo i nějací ti dravci, kteří budou alespoň regulovat počet býložravých zvířat." Jack se na něj podíval, a řekl: "Neříkal jsi náhodou, že chceš ta zvířata pouze studovat jako živoucí tvory, a ne chovat?" "Tohle bude lepší," odvětil vlídně George, "ta zvířata nikdy neměla vidět člověka, ale stalo se to. Změnit to už nemůžeme, nikdo je nebude chtít vrátit do minulosti, ale můžeme je zde alespoň nechat žít i nadále-mají na to právo." Z rozhovoru je však vytrhl jakýsi neznámý řev, znělo to, jakoby něco vydávalo neskutečně hlasitý zvuk. George s Jackem se na sebe podívali a pohled dále nasměrovali zpět k místům, kde se nacházelo Dilophosauří hnízdo...

"Ne, to není dinosauří řev, to je helikoptéra!" vykřikl Jack. Byla to pravda, poněvadž se na obloze rýsovalo jasné světlo vydávané vrutulníkem. Jack popadl samopal a začal do vzduchu střílet, aby si jej pilot všiml. Helikoptéra okamžitě přiletěla dolů. Všichni tvorové, nacházející se poblíž, i starostlivá Dilophosauří matka, rázem odběhli pryč. Jaké překvapení to pro George a Jacka bylo, když se dveře vrtulníku otevřely a v nich stála známá osoba-Ron! "Nemohl jsem Vás tu jen tak nechat, s Jeremym jsme pospíchali do jednoho většího města a místní policie nám 'vypůjčila' vrtulník," vyslovil Ron, a George jej rázem radostí objal. Pak podal ruku i usmívajícímu se Jeremymu, sedícímu vedle, načež pozdravil i pilota panamanské národnosti. "Jak to teda vypadá?" optal se rychle Ron. "Všechno je v pořádku, zvířata jsou zahubena!" vykřikl George a s Jackem nastoupili do helikoptéry. George ale lhal, a byl si toho moc dobře vědom. "Co s tím autem?" zeptal se Jacka předtím, než jim pilot položil otázku, zda již chtějí odletět. "Nějak to už skončí," odvětil Jack, ale George hned na to vyskočil z helikoptéry, proběhl kolem domků, dále okolo stádečka Camptosaurů doprovázených hladovým Kentrosaurem, až doběhl k oné díře v plotě, která by mohla být nadále osudnou. Třemi velkými železnými tyčemi ji překřížil, takže se z rezervace nemohl žádný další tvor dostat ven. Poté se vrátil k vrtulníku. Ron a Jeremy se na něj jen nechápavě dívali, stejně jako vystrašený pilot, jen Jack chápal účel toho všeho. "Zaběhl jsem si pro nějaký suvenýr," řekl George a poté již helikoptéra definitivně opustila nestřežený prostor. Při odletu George přemýšlel o tom, co teď bude dál, jak mezinárodní vlády zareagují na tyto nehody, jak zareagují na smrt mnohých zaměstnanců výzkumu, včetně správce Johanna, jehož smrt do té chvíle George Ronovi a Jeremymu vůbec nevysvětlil. Nakonec to ale nebyl strach, jenž se ho zmocnil. V jeho obličeji se rázem objevila radost. Za vrcholky vysokých a dalekých stromů vysvitlo rudé slunce a ozářilo tajemný kraj. Mezi jeho paprsky se něco zalesklo-byla to křídla několika odlétajících Anrognathů. A tak si George řekl, že ať už to dopadne jakkoliv, tento prales bude ještě tajuplnější a možná i živější, než kdysi býval. Tehdy začal ono místo nazývat Džungle času...

Doufám, že se Vám poslední část Džungle času líbila, stejně jako celý příběh! Pokud ano, komentujte...