Život šavlozubého mláděte 1/3

Trochu jsem již na tento příběh poukázal článkem Podzimní premiéry, který jsem napsal minulý čtvrtek. Po delší dobu se zde totiž neobjevil žádný příběh popisující čistě osudy prehistorických zvířat, a proto jsem se rozhodl s ním začít. Během tří částí budete sledovat život mladého šavlozubce od narození až po dospělost a vlastní osamostatnění...

Život šavlozubého mláděte 1/3:

Příběh, který právě začínáte číst, se odehrál před 1 milionem let kdesi ve střední Bolívii, tedy zhruba v samém středu Jižní Ameriky. Po spojení obou Amerik různá cizokrajná zvířata putovala ze severu na jih a zabrala zcela území. Jedním z nich byl i Smilodon populator, největší šavlozubec z rodu Smilodon, v kohoutku měřící 120 centimetrů, o něco silnější, než dnešní lev, a vyzbrojen nejsmrtelnějšími zbraněmi, kterými ho příroda mohla vybavit-dvojicí dvaceticentimetrových špičáků adaptovaných k prokousnutí hrdla kořisti. V nových teritoriích si Smilodonti užili mnoho dobrého i zlého a možná i oni se mírně podíleli na vymírání, které později postihlo původní jihoamerickou megafaunu. Jejich království zahrnovalo téměř celý pozapomenutý kontinent a právě na území Bolívie žilo tehdy i několik majestátních smeček, jimž vzájemná spolupráce mezi jednotlivými kočkami a důmyslné strategie lovu přinášely povětšinou pouze úspěch... Jedna z těchto smeček obývala travnaté pláně nedaleko menšího pralesa, celkově území zabírající zhruba stejnou plochu, kterou obývají dnešní lvi. Ve smečce se nacházelo sedm jedinců, z nichž pouze jeden byl samcem. Dospělé samice, kterých bylo pět, většinou obstarávaly potravu, zatímco jedna další byla ještě docela mládětem, snažícím se prosadit se v kruté hierarchii. Jedna ze starších samic se však během jednoho odpoledne uchýlila do menší jeskyňky. Ostatní členové smečky ji nechaly být, už totiž chápaly, co se děje. Samice nevyšla z jeskyňky po celý zbytek dne, ba ani v dalším dni nebyla vůbec vidět. Narodila se jí totiž mláďata. Matka vyčerpaná porodem s nimi poté zůstala ještě jeden další den. Šlo o dvojčata, malou samičku, a malého samečka. A právě tento sameček se stane hrdinou našeho příběhu, dáme mu jméno Merry. Během prvních hodin či dokonce dnů života se Merry, zbavený jakýchkoliv smyslů, musel spoléhat především na ochranu své matky a jeho přežití ji bylo vydáno i po několik dalších měsíců. Když po třech dnech obývání jeskyně Merry se svou matkou a sestrou vyšel ven, spatřil úplně jiný svět. V podstatě svět, ve kterém bude žít do okamžitu své smrti. Všichni členové smečky si mláďata okamžitě očichali a ta si zase očichala je. Postupně se u Merryho probudily všechny instinkty, včetně toho nejdůležitějšího-schopnosti lovit. Občas ho zaujal letící hmyz a on se pokoušel jej chytit, většinou však neúspěšně. Zuby měl ještě malé a krmila jej jeho matka. Takto probíhalo několik prvních měsíců ve smečce, Merry se cítil jako v ráji, nehrozilo mu žádné nebezpečí, během této doby se žádná cizí smečka nedostala na území té naší, a neustále si mohl hrát se svou stejně starou sestrou. Každé mládě se však musí později naučit něco důležitého pro život, a právě toto učení přišlo již docela brzy, a to tehdy, když matka vzala svá mláďata poprvé na lov...

Šavlozubí tygři nejčastěji loví ve smečce a to se odehrálo i tehdy. Merry ani pořádně nevěděl, kam ho jeho matka táhne, ale věděl, že to bude něco velmi zajímavého a bude se mu to líbit. Teprve teď, když se vzdálil rodné jeskyni, uviděl Merry to všechno, s čím Smilodonti sdílejí nově kolonizovaný svět. Po obloze létali velcí mrchožraví ptáci sledující šavlozubé tygry jen proto, aby později z jejich úlovku posbíraly odpadky. Z chůze Merryho vytrhl vražedný pohled dalšího ptáka, Phorusrhacose. Ten stál naprosto nehnutě mezi vysokými stromy a keři a sledoval naše mládě. Až matka Merryho pobídla k chůzi dál. Phorusrhacos si však našeho samečka vyhlídl a nespustil jej z očí. Konečně se Smilodonti přiblížili stádům zvláštních kopytnatců-jednalo se o smíšené stádo Toxodontů a Macrauchenií. Merry stál nehnutě a jen zíral na všechny ty veliké býložravce. Sledoval i matku a všechny své tety, jak se plíží ve vysoké trávě, občas se zastaví, podívají se, zda je nějaký býložravec nezpozoroval, a takhle to pořád pokračuje dokola. Pak najednou vůdčí samice tišeji zavrčela a všechny kočky naráz vyrazily k útoku. Merry a jeho sestra lov z dálky sledovaly. Při tom všem se ale několik Toxodontů odchýlilo z původní skupiny a vyrazili si to přímo proti mláďatům. Ta jen tak tak uhnula kolosálním herbivorům z cesty. Tím se ale rovnou dostala do spárů onoho Phorusrhacose, který je opodál pozoroval. Merry obrátil okamžitě směr a hnal se k pláním, zatímco jeho sestra zaškobrtla a dravý děsopták ji v jedné chvíli uchvátil. Obrovský zobák zabodl přímo do oblasti páteře, ubohá sestřička to měla velmi rychle za sebou. Pro dospělé šavlozubce lov skončil úspěchem-zkolily jednoho mladšího Toxodona a ihned na něm hodovaly. Jen matka našeho Merryho nemohla své potomky najít a přivézt je k jídlu. Když se jí podařilo nalézt Merryho někde úplně jinde, než měl být, radostně vrčela. Své druhé mládě však již nikdy nenašla, to skončilo v břiše jiného vrcholového predátora jihoamerických plání. Děsopták se pomstil nepůvodním predátorům zabitím jejich mláděte a sám zmizel v deštném lesíku. Merry tehdy poprvé ochutnal Toxodontí maso, a dalo by se říci, že mu i chutnalo. Po náročném lovu se smečka vrátila do středu teritoria. Merry se svou matkou zalehl v jeskyňce. Venku zrovna začalo bouřit a strhl se veliký liják. Merry se však u matky cítil v naprostém bezpečí. Navzájem si oba čistili srst do té chvíle, než usnuli. Merry usnul opravdu hlubokým spánkem, neměl však potuchy o tom, co jej bude již brzy čekat...

Pokračování příště...

Doufám, že se Vám první část nového příběhu líbila, pokud ano, komentujte. Další část očekávejte zřejmě v průběhu příštího týdne, nemohu to však slíbit s jistotou!