Další červencový týden, alespoň tedy jeho "pracovní část", je za námi, a to tedy znamená, že je čas představit Vám další část nového pátečníku "Sloane, lovkyně monster" ze světa Lovců kryptidů! V prvních dvou částech nám Sloane Walker popisovala svůj hon na přežívajícího děsoptáka, zástupce čeledi Phorusrhacidae. Minulý pátek jí už ale pomalu docházely zásoby vody... Opustila tedy argentinskou Patagonii nebo se rozhodla dále pátrat po podivných tvorech, jež v jejích odlehlých koutech začala nalézat?
Patagonští pamětníci pleistocénu
17. 7. 2021 - 23. 7. 2021
17. července 2021, sobota: Nedalo se nic dělat. Musela jsem domov phorusrhacidů a oněch podivných velbloudům podobných savců s chobůtky opustit, a vydat se zpátky do Tres Cerros, abych doplnila zásoby vody a nakoupila taky další benzín. Celá jízda zpátky do civilizace byla příšerná. Na to, že je tady na jižní polokouli zima, se v sobotu zase oteplilo na nějakých dvacet ve stínu, a ze mně se v autě lil pot. Tak nějak jsem si v tom parnu začala uvědomovat, že bych se někde i ráda vysprchovala, jenže v téhle polopoušti prostě žádné sprchy nejsou. Prodavač v samoobsluze v Tres Cerros se na mě dost zvláštně díval. Určitě si mě docela dobře pamatoval, ale koukal na mě, jako bych vylezla z nějaké hnijící bažiny. Zřejmě jsem neměla svým vzhledem daleko ke Swamp Thing. Po nakoupení zásob vody jsem si zaplatila přespání v docela nic moc tříhvězdičkovém hotelu, a nechala se ztratit v říši snů o velkých nelétavých dravcích z dob dávno minulých.
18. července 2021, neděle: No, a teď pokračuji v psaní zápisků - ten včerejší jsem vlastně napsala před pár minutami. Teď je nedělní poledne, a já sedím v autě pár kilometrů od Tres Cerros. Láká mě to zpátky do divočiny. Koupila jsem spoustu benzínu, aby můj jeep neměl žízeň, a vracím se zpátky do domoviny děsoptáků. Před pár minutami, když se motor auta ztišil, protože jsem si dala chvilku na snězení oběda zakoupeného v McDonald's, poštěstilo se mi pozorovat dvě seriemy. Jsou to vážně zvláštní ptáci. Když si je člověk pořádně prohlédne, a uvidí ten srpovitý dráp na jejich zadních končetinách... má prostě pocit, jako by se vrátil zpět v čase. Jenže tam daleko přede mnou - a tam, kde už jsem před dvěma dny byla - očividně žije ještě víc zvířat, která jsou přímo vyslanci pravěku. A za těmi mířím.
19. července 2021, pondělí: Macrauchenia patachonica. Tak se jmenuje ten lehce stavěný, agilní kopytník ze skupiny Meridiungulata, kterého jsem poprvé zahlédla minulý pátek. Dnes jsem v pampách narazila na celé malé stádečko. Bylo to devět zvířat, z nichž tři byla teprve mláďata. Musím říct, že mi připadají malinko podsaditější, než jak jsem je vídala v knížkách o pravěkých zvířatech, ovšem i tak působí dost hbitě. Toto stádečko se prostě jen tak pěkně páslo, a já ho pozorovala z dálky možná dvou set metrů, zatímco jsem seděla v jeepu. Dvě hodiny poté, co jsem je nalezla, se na scéně objevil jeden z těch menších děsoptáků, a stádečko macrauchenií se dalo ihned na útěk. Myslím si, že phorusrhacidi macrauchenie loví, anebo přinejmenším ubližují jejich mladým.
20. července 2021, úterý: Jsem docela ráda sama. Ostatně jsem celkem sama vyrostla ve velké tvrzi mého adoptivního otce. Kdyby se za mnou plížil nějaký creep, radši bych ho ukopala k smrti, abych se mohla divočinou prohánět sama. Ale přítomnost Alessandra, který mě vychoval, mi vůbec nevadí. A na rozdíl od prodavače v Tres Cerros mu nemusím všechno psát do poznámek na mobilu - můj adoptivní otec totiž perfektně ovládá znakovou řeč. Proč o něm píši? Protože je tu teď se mnou. Dnes ráno, okolo osmé, když jsem snídala u elektrického ohníčku, nad kterým jsem si uvařila čaj, objevilo se najednou na obloze malé letadlo. Byl to Alessandrův ultralight. Přistál na planinách, a za chvíli už seděl vedle mě a upíjel z kastrolku můj čaj. Vysvětlil mi, že o mě začínal mít starost. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem mu o sobě od soboty 3. července nedala vůbec vědět. Nevypadal však starostlivě. Nabídla jsem mu, ať se ke mě na zbytku výpravy přidá. Udělali jsme letadélkem pár okruhů - a pořádně velkých - nad pampami a polopouštní krajinou Patagonie, a zahlédli jsme pár dalších stádeček macrauchenií. Není divu, že tu ta zvířata přežívají desítky tisíc let, aniž by se s nimi lidé kdy setkali. Jsou plašší než jakékoliv jiné zvíře, jaké jsem kdy viděla. Stačilo, aby zpozorovali náš ultralight, a okamžitě se vydali na útěk. A jakou rychlostí utíkali!
21. července 2021, středa: Alessandro si přinesl pěknou výbavičku, včetně několika dalších fotopastí. Zaletěli jsme zpátky k napajedlům, kde jsem minulý týden číhala na velké děsoptáky, a společně jsme pak v jejich okolí nastražili dalších deset skrytých kamer. Pak jsme se vrátili k místům pozorování macrauchenií, nechali ultralight smažit se v poledním slunci, nasedli do jeepu, a zajeli zase o kus dál. A v hlubinách argentinské Patagonie, v písčité krajině sem tam ozdobené vysokými, rudými skalami, náš čekalo další překvapení. Stádo koní! Ale ne jen tak ledajakých koní, nýbrž pravděpodobně přežívajícího druhu koňovitého, jenž měl také vyhynout v epoše pleistocénu. Alessandro si myslí, že malí, asi jako osel vysocí koníci, byli zástupci rodu Hippidion. Ten měl ale vyhynout už před 11 000 lety! Po pořízení stovek fotografií a videozáznamů a získání chomáče hippidionových chlupů, který se divoce proháněl vzduchem, jsme se vrátili k ultralightu, a začali dost přemýšlet o tom, proč tu všechna ta zvířata žijí.
22. července 2021, čtvrtek: V noci ze středu na čtvrtek se v okolí velkých napajedel znovu objevili děsoptáci, a tentokrát už našim fotopastem - nyní tedy celkem třinácti - neunikli. A měla jsem pravdu - v téhle divočině, daleko od lidí, žijí alespoň dva druhy phorusrhacidů. Ti štíhlejší, z nichž několik jsem potkala minulý týden, a pak takoví zavalití giganti s opravdu velkými chodidly, kteří jsou vyloženě noční. Po setmění v okolí vodních nádrží loví zvířata, která se tam chodí napít. Alessandro našel mezi křovinami i jejich poslední oběť - rozklovanou maru stepní, obklopenou horami much. Po zbytek dne jsme ale moc zvířat neviděli.
23. července 2021, pátek: Dnes už je opravdu na čase tyto končiny opustit. Alessandro si ode mně převzal všechny vzorky, včetně peří, které jsem sebrala už dříve, a odletěl ultralightem zpátky do tvrzi. Já se mometálně vracím jeepem do Tres Cerros, odkud také zamířím přímo do tvrzi. Před skončením dnešního dne bych tam mohla být, když si pospíším. Dnešek také nebyl úspěšný, co se setkání s argentinskými pamětníky pleistocénu týče, ale myslím, že jsem toho za poslední tři týdny viděla víc než dost. Hlavní teď bude vyhodnotit veškerá získaná data, a na to se už moc těším. Alessandro mě jenom upozornil, že naši dlouhodobí hosté, pro které se tvrz stala novým domovem, působili v posledních týdnech děsnou neplechu. Trochu se bojím, že zase vyvedou nějakou hloupost. Třeba jako že tvrz omylem zapálí.
Vypadá to, že Sloanino dobrodružství v argentinské Patagonii je již zcela u konce! Co tedy bude příští týden? Zůstane v tvrzi a bude vyhodnocovat data, anebo se rovnou vydá na další výpravu? Dozvíme se časem ještě něco víc o pleistocénních savcích a ptácích, přežívajících v pampách a pouštích jižní části Jižní Ameriky? Další část pátečníku Sloane, lovkyně monster vyjde zase příští pátek!
