pátek 23. července 2021

Sloane, lovkyně monster: Patagonští pamětníci pleistocénu

Další červencový týden, alespoň tedy jeho "pracovní část", je za námi, a to tedy znamená, že je čas představit Vám další část nového pátečníku "Sloane, lovkyně monster" ze světa Lovců kryptidů! V prvních dvou částech nám Sloane Walker popisovala svůj hon na přežívajícího děsoptáka, zástupce čeledi Phorusrhacidae. Minulý pátek jí už ale pomalu docházely zásoby vody... Opustila tedy argentinskou Patagonii nebo se rozhodla dále pátrat po podivných tvorech, jež v jejích odlehlých koutech začala nalézat?

Patagonští pamětníci pleistocénu
17. 7. 2021 - 23. 7. 2021

17. července 2021, sobota: Nedalo se nic dělat. Musela jsem domov phorusrhacidů a oněch podivných velbloudům podobných savců s chobůtky opustit, a vydat se zpátky do Tres Cerros, abych doplnila zásoby vody a nakoupila taky další benzín. Celá jízda zpátky do civilizace byla příšerná. Na to, že je tady na jižní polokouli zima, se v sobotu zase oteplilo na nějakých dvacet ve stínu, a ze mně se v autě lil pot. Tak nějak jsem si v tom parnu začala uvědomovat, že bych se někde i ráda vysprchovala, jenže v téhle polopoušti prostě žádné sprchy nejsou. Prodavač v samoobsluze v Tres Cerros se na mě dost zvláštně díval. Určitě si mě docela dobře pamatoval, ale koukal na mě, jako bych vylezla z nějaké hnijící bažiny. Zřejmě jsem neměla svým vzhledem daleko ke Swamp Thing. Po nakoupení zásob vody jsem si zaplatila přespání v docela nic moc tříhvězdičkovém hotelu, a nechala se ztratit v říši snů o velkých nelétavých dravcích z dob dávno minulých.

18. července 2021, neděle: No, a teď pokračuji v psaní zápisků - ten včerejší jsem vlastně napsala před pár minutami. Teď je nedělní poledne, a já sedím v autě pár kilometrů od Tres Cerros. Láká mě to zpátky do divočiny. Koupila jsem spoustu benzínu, aby můj jeep neměl žízeň, a vracím se zpátky do domoviny děsoptáků. Před pár minutami, když se motor auta ztišil, protože jsem si dala chvilku na snězení oběda zakoupeného v McDonald's, poštěstilo se mi pozorovat dvě seriemy. Jsou to vážně zvláštní ptáci. Když si je člověk pořádně prohlédne, a uvidí ten srpovitý dráp na jejich zadních končetinách... má prostě pocit, jako by se vrátil zpět v čase. Jenže tam daleko přede mnou - a tam, kde už jsem před dvěma dny byla - očividně žije ještě víc zvířat, která jsou přímo vyslanci pravěku. A za těmi mířím.

19. července 2021, pondělí: Macrauchenia patachonica. Tak se jmenuje ten lehce stavěný, agilní kopytník ze skupiny Meridiungulata, kterého jsem poprvé zahlédla minulý pátek. Dnes jsem v pampách narazila na celé malé stádečko. Bylo to devět zvířat, z nichž tři byla teprve mláďata. Musím říct, že mi připadají malinko podsaditější, než jak jsem je vídala v knížkách o pravěkých zvířatech, ovšem i tak působí dost hbitě. Toto stádečko se prostě jen tak pěkně páslo, a já ho pozorovala z dálky možná dvou set metrů, zatímco jsem seděla v jeepu. Dvě hodiny poté, co jsem je nalezla, se na scéně objevil jeden z těch menších děsoptáků, a stádečko macrauchenií se dalo ihned na útěk. Myslím si, že phorusrhacidi macrauchenie loví, anebo přinejmenším ubližují jejich mladým.

20. července 2021, úterý: Jsem docela ráda sama. Ostatně jsem celkem sama vyrostla ve velké tvrzi mého adoptivního otce. Kdyby se za mnou plížil nějaký creep, radši bych ho ukopala k smrti, abych se mohla divočinou prohánět sama. Ale přítomnost Alessandra, který mě vychoval, mi vůbec nevadí. A na rozdíl od prodavače v Tres Cerros mu nemusím všechno psát do poznámek na mobilu - můj adoptivní otec totiž perfektně ovládá znakovou řeč. Proč o něm píši? Protože je tu teď se mnou. Dnes ráno, okolo osmé, když jsem snídala u elektrického ohníčku, nad kterým jsem si uvařila čaj, objevilo se najednou na obloze malé letadlo. Byl to Alessandrův ultralight. Přistál na planinách, a za chvíli už seděl vedle mě a upíjel z kastrolku můj čaj. Vysvětlil mi, že o mě začínal mít starost. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem mu o sobě od soboty 3. července nedala vůbec vědět. Nevypadal však starostlivě. Nabídla jsem mu, ať se ke mě na zbytku výpravy přidá. Udělali jsme letadélkem pár okruhů - a pořádně velkých - nad pampami a polopouštní krajinou Patagonie, a zahlédli jsme pár dalších stádeček macrauchenií. Není divu, že tu ta zvířata přežívají desítky tisíc let, aniž by se s nimi lidé kdy setkali. Jsou plašší než jakékoliv jiné zvíře, jaké jsem kdy viděla. Stačilo, aby zpozorovali náš ultralight, a okamžitě se vydali na útěk. A jakou rychlostí utíkali!


21. července 2021, středa: Alessandro si přinesl pěknou výbavičku, včetně několika dalších fotopastí. Zaletěli jsme zpátky k napajedlům, kde jsem minulý týden číhala na velké děsoptáky, a společně jsme pak v jejich okolí nastražili dalších deset skrytých kamer. Pak jsme se vrátili k místům pozorování macrauchenií, nechali ultralight smažit se v poledním slunci, nasedli do jeepu, a zajeli zase o kus dál. A v hlubinách argentinské Patagonie, v písčité krajině sem tam ozdobené vysokými, rudými skalami, náš čekalo další překvapení. Stádo koní! Ale ne jen tak ledajakých koní, nýbrž pravděpodobně přežívajícího druhu koňovitého, jenž měl také vyhynout v epoše pleistocénu. Alessandro si myslí, že malí, asi jako osel vysocí koníci, byli zástupci rodu Hippidion. Ten měl ale vyhynout už před 11 000 lety! Po pořízení stovek fotografií a videozáznamů a získání chomáče hippidionových chlupů, který se divoce proháněl vzduchem, jsme se vrátili k ultralightu, a začali dost přemýšlet o tom, proč tu všechna ta zvířata žijí.

22. července 2021, čtvrtek: V noci ze středu na čtvrtek se v okolí velkých napajedel znovu objevili děsoptáci, a tentokrát už našim fotopastem - nyní tedy celkem třinácti - neunikli. A měla jsem pravdu - v téhle divočině, daleko od lidí, žijí alespoň dva druhy phorusrhacidů. Ti štíhlejší, z nichž několik jsem potkala minulý týden, a pak takoví zavalití giganti s opravdu velkými chodidly, kteří jsou vyloženě noční. Po setmění v okolí vodních nádrží loví zvířata, která se tam chodí napít. Alessandro našel mezi křovinami i jejich poslední oběť - rozklovanou maru stepní, obklopenou horami much. Po zbytek dne jsme ale moc zvířat neviděli.

23. července 2021, pátek: Dnes už je opravdu na čase tyto končiny opustit. Alessandro si ode mně převzal všechny vzorky, včetně peří, které jsem sebrala už dříve, a odletěl ultralightem zpátky do tvrzi. Já se mometálně vracím jeepem do Tres Cerros, odkud také zamířím přímo do tvrzi. Před skončením dnešního dne bych tam mohla být, když si pospíším. Dnešek také nebyl úspěšný, co se setkání s argentinskými pamětníky pleistocénu týče, ale myslím, že jsem toho za poslední tři týdny viděla víc než dost. Hlavní teď bude vyhodnotit veškerá získaná data, a na to se už moc těším. Alessandro mě jenom upozornil, že naši dlouhodobí hosté, pro které se tvrz stala novým domovem, působili v posledních týdnech děsnou neplechu. Trochu se bojím, že zase vyvedou nějakou hloupost. Třeba jako že tvrz omylem zapálí.

Vypadá to, že Sloanino dobrodružství v argentinské Patagonii je již zcela u konce! Co tedy bude příští týden? Zůstane v tvrzi a bude vyhodnocovat data, anebo se rovnou vydá na další výpravu? Dozvíme se časem ještě něco víc o pleistocénních savcích a ptácích, přežívajících v pampách a pouštích jižní části Jižní Ameriky? Další část pátečníku Sloane, lovkyně monster vyjde zase příští pátek! 

čtvrtek 22. července 2021

15. výročí premiéry Prehistorického parku!

Bylo to v sobotu 22. července 2006 v 18:50 greenwichského času, když na britské televizní stanici ITV1 zazněla poprvé ta slavná slova. "V našem světě něco schází. Úžasná zvířata pohřbená v písku času. Co kdybychom je však dovedli přivést zpět? Co kdyby vyhynutí nemuselo trvat navěky?" Ta slova v originálním znění přečetl herec David Jason, vypravěč seriálu. A pak započala první výprava Nigela Marvena, dobrodruha cestujícího v čase, s cílem zachránit pravěká zvířata před vyhynutím. Cíl jeho první mise byl po zbudování speciální rezervace v odlehlé části jihoafrických Dračích hor jasný: Tyrannosaurus rex. Dnes je to přesně 15 let, co byl Prehistoric Park uveden na televizní obrazovky!


Je jisté, že nejednoho člověka tehdy nový šestidílný fiktivní dokument z dílny Impossible Pictures, od tvůrců legendárního cyklu Putování s dinosaury (Walking with Dinosaurs) a jeho pokračování, z nichž některými již Nigel provázel, zcela nadchnul. Jako kombinace jurskoparkovského námětu s cestováním v čase, které měl už náš oblíbený britský televizní přírodovědec dobře zažité, nabídl Prehistorický park divákům skutečně unikátní zážitek. Bylo to v podstatě dokudrama, ve kterém jako by se spojil Lovec krokodýlů Steva Irwina s Putování s dinosaury. Dodnes se jedná o můj nejoblíbenější televizní pořad. Každou sobotu od 22. července do 26. srpna se Nigel vydal na misi do dávných časů, aby přivedl některého ze známých i méně známých pravěkých tvorů, od tyranosaura přes mamuta srstnatého a tehdy pro vědecký svět i veřejnost stále poněkud relativně nového microraptora přes děsoptáka, šavlozubé kočky a obří karbonský hmyz až po největšího krokodýla, který kdy žil. Každé dobrodružství bylo nebezpečné; hrozilo, že se tým v lesích pravěké Číny udusí, že jeden z posledních mamutů na Zemi třeba už nikdy nevstane nebo že dokonce v celém parku zavládne chaos. Je spousta lidí mé generace, kteří na Prehistorickém parku vyrostli, a určitě se k němu občas velice rádi vrací!


Kromě Nigela samozřejmě v Prehistorickém parku vystupovali také britská veterinářka Suzanne McNabb a skotský herec Rod Arthur, který hrál Boba. Ve třetí epizodě se také objevil novozélandský herec Morgan Williams a ve čtvrtém dílu si zahostovala televizní průvodkyně přírodou Saba Douhlas-Hamilton. Prehistorický park se natáčel v roce 2005 v Jihoafrické republice, v Chile, Yukonu, na Novém Zélandu, v Brazílii, na Floridě a na Fraser Island v Austrálii. Poměrně velkému štábu zabralo asi 150 dní, než šestidílnou sérii natočil. Výkonným producentem seriálu byl Jasper James, spoluzakladatel společnosti Impossible Pictures a producent či režisér předchozích dokumentů ze série Putování s... První dvě epizody Prehistorického parku režírovala Karen Kelly (Horizon: The Death Star), třetí a čtvrtý díl Sid Bennett (Predator X, The Dinosaur Project) a pátou a šestou epizodu Matthew Thompson (March of the Dinosaurs). Zmíněna musí být také nádherná hudba Daniela Pembertona (Spider-Man: Into The Spider-Verse), kterou pro seriál nahrál Pražský filharmonický orchestr. Nigelova společnost Image Impact Ltd se podílela na rešerši vědeckých informací použitých při natáčení seriálu. CGI animace byla dílem společnosti Framestore, za animatroniky pak stáli talentovaní lidé z Crawley Creatures. Tyto společnosti vytvářely animaci a animatroniky také pro předchozí a pozdější seriály z dílny Impossible Pictures, včetně seriálu Pravěk útočí (Primeval), jenž začal vycházet o rok později. Prehistorický park byl vyroben pro stanice ITV, ProSieben, M6 a Animal Planet. Nedlouho před premiérou mu byla vyrobena také vlastní webová stránka s několika propagačními fotografiemi a videoklipem z první epizody, zobrazujícím útok tyranosaurů na stádo triceratopsů. Dále byla k seriálu vytvořena také malá knížka, kterou zpracovala Susan Evento.


Prehistorický park je jedním z důvodů, proč se zajímám o pravěk a přírodu celkově. Když jsem jej poprvé viděl - i když ne v době jeho premiéry na britské ITV, nýbrž poté, co byl v Česku vydán na DVD společností InterSonic - hned mě zaujal. V angličtině bychom řekli "it stole a huge part of my heart". Jak Nigel letos na jaře na svém twitterovém účtu uvedl, jediný důvod, proč nikdy nebyla natočena plánovaná druhá série, byl ten, že Prehistorický park nebyl na ITV takovým hitem. Všude jinde ve světě měl ale obrovský úspěch. Stal se tak jedním z těch pořadů, které zaznamenaly mnohem větší popularitu mimo zemi svého vzniku, avšak z finančních důvodů kvůli nižší sledovanosti v Británii nemohla být druhá řada natočena. Je to velká škoda, Prehistorický park by si totiž více než jednu sérii rozhodně zasloužil! I těch šest epizod, jež existují, a snad i speciál Building the Impossible o jejich natáčení, však přinesly radost mnoha lidem zajímajícím se o pravěk, mladým i starým. A jistě se mnou zasouhlasíte, že je to seriál naprosto úžasný...


Dnes je tedy den k oslavě 15. výročí Prehistorického parku! Co takhle si dnes odpoledne nebo večer připomenout, jak Nigel zachránil Terrence a Matildu?

středa 21. července 2021

6 druhů ploskolebců z rodu Agkistrodon: Ploskolebec mexický

Vědecký název: Agkistrodon bilineatus,
Rozšíření: Mexiko, Guatemala, Salvador, Honduras,
Velikost: délka průměrně 60 cm.
Překrásný had, ačkoliv má reputaci zvířete v ohrožení dosti agresivního, ostatně stejně jako ploskolebec vodní. Je to vejcoživorodý druh; mláďata se začnou z vajíček líhnout v době jejich kladení, a samice jich má v jednom vrhu obvykle 5 až 20. Ve španělštině i angličtině je tento had znám pod názvem "cantil". Tento název vychází z tzeltalského jazyka, a v překladu znamená "žluté rty". Žluté či bílé pruhy na hlavě, a blízko čelistí, ostatně dokazují, proč toto obecné jméno dostal. Podle D. A. Warrella se v některých oblastech jeho výskytu ploskolebce mexického lidé obávají více, než třeba takového křovináře aksamitového (Bothrops asper), a to pro jeho agresivitu i silný jed. Stejný autor uvedl, že v Nikaragui jde o nejobávanějšího z jedovatých hadů. Jed vede k nehezké nekróze, a postižená končetina pak musí být často amputována (v jednom z každých šesti případů uštknutí). Dalšími symptomy uštknutí ploskolebcem mexickým je selhání ledvin, edém, krvácení z nosu a hematurie (krev v moči). Ploskolebec mexický je téměř ohrožený, hlavně kvůli ztrátě svého přirozeného prostředí. 

úterý 20. července 2021

6 druhů ploskolebců z rodu Agkistrodon: Ploskolebec americký

Vědecký název: Agkistrodon contortrix,
Rozšíření: východ a jihovýchod USA,
Velikost: délka průměrně 50 až 95 cm (výjimečně více než metr), hmotnost 101 až 343 g.
Typový druh rodu Agkistrodon; popsal jej Karl Linné v roce 1766. Jako každý jiný zástupce podčeledi Crotalinae, má i tento had tepločivné jamky na každé ze svých tváří, jež jsou schopny vnímat i ty nejmenší změny v teplotě okolí. Je to generalista, který požírá velké množství obratlovců i bezobratlých. Mláďata žerou hlavně ektotermní živočichy, dospělci pak více endotermních. Ploskolebci američtí se páří většinou na konci léta, ač ne každý rok, a samice pak přivádějí na svět průměrně 4 až 7 mláďat dlouhých 20 centimetrů. Samci tohoto druhu mají zřejmě delší jazyk než samice, což jim pomáhá v období rozmnožování najít partnerku; délka jazyka u nich souvisí s chemorecepcí. Jinak bylo dokázáno, že se tito hadi v zajetí i ve volné přírodě rozmnožují také fakultativní partenogenezí, kdy v podstatě samice nepotřebuje k vytvoření potomků samce (ačkoliv to samozřejmě vede k homozygotnosti potomstva). Jed tohoto hada je velmi toxický, a člověka údajně zabije dávka 100 mg, nicméně v mnoha případech uštknutí nevypustí ploskolebec americký do rány žádný jed (tzv. dry bite, suché uštknutí). Nechce ho totiž vyplýtvat na něčem, co není jeho potravou.

pondělí 19. července 2021

6 druhů ploskolebců z rodu Agkistrodon: Ploskolebec floridský

Vědecký název: Agkistrodon conanti,
Rozšíření: jihovýchod USA, zvláště Florida,
Velikost: délka až 1,8 metru.
Někdy bývá A. conanti považován za poddruh ploskolebce vodního (A. piscivorus), a v takovém případě označován jako subspecie A. piscivorus conanti. Nicméně názory na možnou druhovou příslušnost tohoto hada k ploskolebci vodnímu se liší; z "obecnějších" webů jej anglická Wikipedie vede jako poddruh onoho hada, kdežto takový BioLib jej má klasifikovaného jako samostatný druh. V každém případě je tento had ploskolebci vodnímu dosti podobný. Je to vejcoživorodý chřestýšovitý. Samice přivádějí na svět mláďata většinou v letních měsících. V jediném vrhu jich může být až 15, každé z nich měří po narození asi 18 centimetrů na délku. Samice se páří jen jednou ročně. Kořistí tohoto ploskolebce, jenž je podobně jako jeho výše zmíněný bratránek skvělým plavcem, se stávají ryby a obojživelníci, dále pak ale i savci, různí hadi nebo též želvy. Jeho druhové jméno, conanti, ctí Rogera Conanta, amerického herpetologa, který mj. popsal řadu druhů vodních užovek z rodu Nerodia a spolupracoval s Howardem Gloydem, jehož monograf rodu Agkistrodon dokončil po jeho zesnutí.

neděle 18. července 2021

6 druhů ploskolebců z rodu Agkistrodon: Ploskolebec vodní

Vědecký název: Agkistrodon piscivorus,
Rozšíření: jihovýchod USA,
Velikost: délka průměrně 60 až 90 cm (maximálně 188 cm), hmotnost 201 až 508 g.
Zřejmě nejznámější z šesti druhů ploskolebců rodu Agkistrodon. Jeho druhový název, piscivorus, odkazuje na jeho převážně rybí jídelníček, ačkoliv se živí i obojživelníky, savci, ptáky, jinými druhy hadů, malými želvami a dokonce i aligátořími mláďaty. Nepohrdne ani vlastním druhem, je to známý kanibal. Ploskolebec vodní je bezpochyby jedním z nejslavnějších jedovatých hadů jihovýchodu USA, ale kromě mokřin Floridy jej zastihneme třeba i daleko v Texasu, v Arkansasu nebo i na území Virginie. Existuje pro něj celá řada anglických obecných jmen, například "cottonmouth" (podle bledě zbarveného vnitřku tlamy, kterou otevírá, je-li vyrušen), "gapper", "water moccasin", "white-mouth rattler", "river rattler", "trap jaw" a mnoho dalších. Většina jedinců je černých, ačkoliv se najdou také exempláře hnědé, šedé či žluto-olivové. Hlavní zbarvení překrývá 10 až 17 dorzálních pruhů či vzorů, obvykle pokrytých ještě dalšími, irregulárními černými tečkami. Jed hada je cytotoxický, a ačkoliv jen málokdy způsobuje smrt, neboť jsou oběti včas dopraveny do nemocnice, může envenomace vést k amputaci postižené končetiny. Jedové zuby jsou pořádně velké, a mohou zanechat v kůži uštknutého výrazné jizvy. Pochopitelně však ploskolebec vodní útočí jen tehdy, je-li člověkem vyprovokován. Jedná se o vejcoživorodý druh, mláďata měří po narození 22 až 35 centimetrů.

sobota 17. července 2021

Nový druh ostrorepa z triasu pojmenovaný po Siru Davidu Attenboroughovi

Dnes žijí na naší planetě jen čtyři druhy ostrorepů (Xiphosura). Jsou posledními zástupci vývojové linie bizarních mořských členovců, patřících do podkmenu klepítkatců (Chelicerata), kteří započali svou existenci již v době před 445 miliony let, v ordoviku. Ale zatímco dnes se již naše planeta nemůže chlubit velkou druhovou diverzitou této skupiny, a navíc na tom počty některých z nich nejsou kvůli našemu druhu zrovna nejlépe (dva jsou klasifikovány jako ohrožené), v minulosti bylo ostrorepů opravdu požehnaně. Pravděpodobně nejnověji dosud popsaným vyhynulým zástupcem řádu ostrorepů je Attenborolimus superspinosus, popsaný Rusellem B. C. Bicknellem a Dmitrym E. Shchebarkovem v článku publikovaném 30. června tohoto roku ve vědeckém žurnále PeerJ. Člověk nemusí být velkým znalcem přírody, aby okamžitě poznal, že autoři studie pojmenovali toto zvíře po Siru Davidu Attenboroughovi, ikoně popularizace přírody a skutečném bohu televizních moderátorů přírodovědných pořadů, který letos v květnu oslavil své 95. narozeniny. Attenborolimus patří do čeledi Austrolimulidae, jejíž zástupci žili v permu, triasu a juře; jeden druh byl dokonce popsán z pozdní křídy, pak však tato čeleď zcela mizí z fosilního záznamu. Tato konkrétní specie žila na konci triasu, asi před 200 miliony let. Z první geologické periody druhohor jsou přitom známy jen dvě čeledě ostrorepů, Austrolimulidae a Limulidae (do druhé jmenované patří všichni v současnosti žijící ostrorepi). Austrolimulidi se vyskytovali jak v okrajových mořích poblíž pevniny, tak ve sladkých vodách. Attenborolimus žil na území Ruska; jeho fosilie byly nalezeny během paleontologických expedicí do Uralu v letech 2018 a 2019. Pocházejí ze souvrství Petroplavovka. Attenborolimus byl popsán na základě tří exemplářů, z nichž ten nejlépe zachovalý (ačkoliv jeho telson není kompletní) měří 32 centimetrů na délku. 

Holotyp PIN 5640/220

Russel Bicknell uvedl, že tento ostrorep byl pojmenován na počest Sira Davida díky jeho přispění k ochraně přírody a popularizaci vědy. Attenborolimus je nyní jedním z minimálně 12 druhů živočichů a rostlin - z nichž některé, jako takový Attenborosaurus, jsou též vyhynulé - nesoucích jméno oblíbeného televizního přírodovědce. Nález zvířete je důležitý také z mnoha dalších důvodů; poskytuje lepší pohled na zotavení ostrorepů z velkého permského vymírání, během něhož vymizelo 95 % všech mořských organismů. Attenborolimus a jeho morfologie mohou paleontologům říci mnohé o evolučních adaptacích ostrorepů, jejichž přímí předkové byli v podstatě oním největším vymíráním druhů v dějinách naší planety zasaženi. 

Původní studii naleznete zde. Za další informace vděčím webům EcoWatch a The Conversation

pátek 16. července 2021

Sloane, lovkyně monster: Setkání s opeřeným terorem

Dnes je pátek, a to tedy znamená, že vychází další část nového pátečníku Sloane, lovkyně monster! V první části nám Sloane Walker popsala prvních sedm dní své expedice do argentinské Patagonie s cílem najít přežívajícího phorusrhacida. Nejprve se zdálo, že expedice měla být neúspěšná, ale ke konci minulého pracovního týdne začalo pomalu přihořívat... Ale kdy konkrétně už hořelo, to Vám poví Sloane sama!

Setkání s opeřeným terorem
10. 7. 2021 - 16. 7. 2021

10. července 2021, sobota: V noci z pátku na sobotu oficiálně začal můj "terror bird stake-out". Seděla jsem v autě, zívala jsem na celé kolo a snažila se nepodat se spánku, který se mě chtěl neustále zmocnit. U vodních nádrží se vůbec nic nedělo. Nefoukal ani vítr. Byla bych si postavila stan, ale tak nějak jsem naivně doufala, že se děsopták objeví už první noc, kdy na něj budu čekat, a tak jsem ji proseděla v autě. Okolo třetí v sobotu ráno jsem ještě byla vzhůru, ale když jsem pak otevřela oči po trošku moc dlouhém mikrospánku, ukazovaly mé hodinky 10:39. Byla jsem na sebe trošku naštvaná. Na druhou stranu se z usnutí neviním, to trmácení se pampami člověka vážně unaví. Ani řízení v tomhle terénu není žádný relax. Jen mě naštvalo, že jsem po snídani, asi okolo půl dvanácté, našla na březích většího z obou napajedel úplně čerstvé tříprsté stopy! Takže můj phorusrhacid tu v noci byl. Jen se chytře přišel napít, případně si zalovit, když už jsem dřímala.

11. července 2021, neděle: Druhý noční stake-out skončil stejně neúspěšně. A stejně jako včera, i tentokrát jsem našla ráno na březích jedné z vodních nádrží velké, čerstvé, tříprsté stopy. Jedno mi to však potvrdilo: ti velcí ptáci sem chodí každou noc! Dnes po poledni jsem tedy do okolí první nádrže umístila dvě fotopasti, a k té druhé, menší vodní nádrži, další jednu fotopast. Jestli zase kolem třetí usnu v noci z neděle na pondělí, nebude to nutně znamenat, že ta zvířata zůstanou skryta. Fotopasti jsem důkladně rozmístila tak, aby byl co největší šance, že se před nimi ukáží. Jedna z nich je opravdu blízko té dnešní stopní řady. Odpoledne jsem strávila průzkumem nedaleké stroužky, ale kromě pár pošvatek a nějakého vodního plže jsem nenašla nic zajímavého.

12. července 2021, pondělí: Tohle vážně není možné! Že jsem někdy kolem čtyř usnula a zase se probudila asi v jedenáct na sedadle v autě, to mě nepřekvapuje. Ale nějaký děsopták tu musel být, zanechal totiž další stopy! Jenom se chytře přišel napít tam, kde ho žádná fotopast nemohla snímat. Mám, zdá se, opravdu pech. Každopádně jsem si všimla, že sem k nádržím chodí minimálně tři nebo čtyři různí ptáci. Ty nejnovější stopy jsou ze všech nejmenší, ale pochopitelně mají stejný tvar jako ty předchozí, takže jde taky o phorusrhacida. Asi je to nějaký juvenil. Opravdu doufám, že do konce týdne už ta zvířata přinejmenším natočím, byť třeba pomocí fotopasti. Začíná mi totiž docházet voda. Na druhou stranu se mi ještě nechce vracet do Tres Cerros. Jsem ten typ člověka, co je sám rád v divočině. Představa, že ji mám vyměnit za smrdutý obchod s balenou vodou plný divoce gestikulujících, zapocených lidí, se mi vážně nelíbí.

13. července 2021, úterý: K nádržím v noci z pondělí na úterý přišla jenom patagonská liška, a krásně zapózovala hned před dvěma fotopastmi (byl to stejný exemplář). Ráno jsem tu viděla čáju obojkovou, krásného ptáka z řádu vrubozobých. Není ani nouze o setkání s nandu pampovými. Ale setkání s očividně nočními přežívajícími phorusrhacidy se zatím nedostavila. To však neznamená, že se neblížím ke svému cíli. Rozhodla jsem se už nočních stake-outs zanechat, a radši se za bílého dne více potloukat po okolí. Pěšky jsem se dnes vzdálila od auta tak moc, že jsem ho znovu neviděla až do jedenácti večer. Dorazila jsem k vyschlému korytu řeky, kde na mě čekal parádní objev. Našla jsem hnízdo. A ne jen tak ledajaké. Muselo patřit zvířeti, kvůli kterému tu jsem! Bylo sice opuštěné, a skořápky jediného vajíčka byly roztroušeny po něm i jeho nejbližším okolí, určitě však patřilo nějakému dosud vědou nepopsanému ptáku. Pořídila jsem spoustu fotek a vzala celou sérii skořápek. V budoucnu se provede jejich rozbor.


14. července 2021, středa: Ráno v osm jsem strhla stan (je vážně lepší přespávat v něm než uvnitř auta), sbalila věci, a pohnula svou káru až k vyschlému korytu. A právě tehdy, když jsem projížděla semiaridní krajinou argentinské Patagonie, vystrašila jsem náhle dva velké ptáky, kteří vyběhli zpoza křovisek. Oba měli asi metr a půl na délku, a nebyli to nandu pampoví! Utíkali docela jinak, tak nějak házeli nohy před sebe - působili opravdu komicky. Pohlíželi na sebe, a otevírali zobáky. Legrační byla i chocholka na jejich hlavách. Přišla mi taková moc uhlazená. Nebylo pochyb o tom, co jsem to našla. Byli to oni - děsoptáci z čeledi Phorusrhacidae! Šlo o dva nedospělé jedince. Kdo by si byl pomyslel, že na ně narazím při "obyčejné" jízdě autem, zvláště po tom všem, co jsem pro jejich nalezení udělala! Hnala jsem je takhle pampami asi tři minuty, než zabočili a utíkali kamsi pryč. Naštěstí jsem si je při jízdě autem natáčela. Jsem moc ráda, že ten záznam mám. Tohle je první nesporný důkaz jejich existence!

15. července 2021, čtvrtek: Když tohle píšu, ještě pořád mi bije srdce na poplach. Dneska odpoledne se stalo něco... šíleného. Zkoumala jsem okolí vyschlého koryta, a najednou z křovin vyběhla mara slaništní, následovaná plně vzrostlým děsoptákem! Měl na výšku asi tři metry. Učinil pár dlouhých kroků, a uhánějící zvířátko klovl do páteře tak silně a rychle, že jeho křehká páteř okamžitě praskla, a on jej rázem zvedl ze země, a téměř ve chvilce spolkl v celku. Kameru jsem vytáhla z kapsy příliš pozdě. V době, kdy jsem ho začala natáčet, naposledy polkl, a uši mary, jež mu dosud vyčnívaly ze zobáku, mu sklouzly do krku. Přísahám, že kdybych mohla, zeptala bych se ho, zda chce něco k pití. Jeho řev mě ale přesvědčil, že domlouvat se s ním lidskou znakovou řečí asi nebude ten nejlepší nápad, a že mnohem inteligentnější bude začít kráčet pryč. Koukal na mě dost nepřátelsky. Ustupovala jsem dozadu, pomalinku, nechtěla jsem ho vyděsit prudkými pohyby. Ale on najednou, úplně z ničeho nic, vystřelil jako blesk, a začal se ke mě neskutečně rychle blížit. Skočila jsem do vyschlého koryta v domnění, že ho tak setřesu, jenže on skočil za mnou - ty dlouhé nohy mu daly takovou skákací sílu, jako by na nich měl péra. Vyškrábala jsem se na druhý břeh koryta, a utíkala dál. Neohlížela jsem se, prostě jsem běžela, až jsem se dostala zpátky k autu. Když jsem se otočila, byl už pryč. Pak jsem napsala tohle. Potřebuju si teď někde sednout, natáhnout si nohy, a vydýchat se...

16. července 2021, pátek: Ráno jsem strávila důkladným pozorováním veškerého děsoptačího videomateriálu. Nemůžu se zatím rozhodnout, zda mi to zvíře připomíná více rod Titanis či Phorusrhacos. Oba jsou to ostatně zástupci nejen stejné čeledi, ale i podčeledi. Samozřejmě ale to může být úplně nový rod - nějaký, který ještě paleontologové nepopsali. Dodnes ovšem v patagonských pampách přežívá... A jeden z nich mě včera hnal. Mrazí mě z toho po zádech. Dnes to bylo ještě bláznivější. Narazila jsem totiž hned na tři děsoptáky, jak si tak nonšalantně vykračovali pampami za bílého dne. Nevím, zda jsou opravdu nokturnální. Dokonce si začínám říkat, jestli ty stopy v okolí vodních nádrží nepatřily něčemu jinému. Tihle tři phorusrhacidi byli zase mladými jedinci, ovšem když jsem se dívala na stopy, které po sobě zanechali v písku... nevím, mám prostě pocit, že vypadají jinak. Že by tu snad žil ne jeden, ale více druhů těchto velkých, nelétavých dravých ptáků? Ještě podivnější je, že jsem dnes okolo šesté večer zahlédla z dálky jakési čtyřnohé zvíře, zcela se nepodobající lamě, jak kráčí po písčitém plató v dálce. Vytáhla jsem dalekohled, a všimla si, že mělo jakýsi krátký chobot. Jako tapír! Přitom bylo ale lehce stavěné, jako lama nebo velbloud. Začínám si říkat, jestli tu toho nežije víc, než jsem čekala... Jenže zítra odsud musím odjet! Zbývají mi už jen dvě dvoulitrovky vody, to prostě není dost!

Co na Sloaninino dobrodružství říkáte? Děsoptáci jsou tedy skuteční, a zdá se, že nejsou jedinými tajemnými, prehistorickými tvory, kteří se stále potulují argentinskými pampami. Půjde Sloane po jejich stopách nebo její expedice skončí zde? To se dozvíme zase až za týden!

čtvrtek 15. července 2021

Je to již 20 let od Toulek dinosaurů Amerikou!

Přesně před dvaceti lety, 15. července 2001, se na televizní stanici Discovery Channel vysílal premiérově ve Spojených státech dokumentární film Toulky dinosaurů Amerikou (When Dinosaurs Roamed America). Byl natočen po úspěchu šestidílného dokumentárního cyklu BBC Putování s dinosaury (Walking with Dinosaurs), který byl společností Discovery koprodukován, a podobně jako on představil životy různých prehistorických živočichů, zvláště tedy dinosaurů, tentokrát však se zaměřením pouze na ty, jež žili na území USA. Jednadevadesátiminutový feature-length snímek režíroval Pierre de Lespinois, v současnosti již nepůsobící, avšak brilantní režisér a producent amerických dokumentů, známý také pro svou práci na pozdějších pseudodokumentech Planeta dinosaurů (Dinosaur Planet), Divoká budoucnost (The Future Is Wild) a Putování s pravěkými lidmi (Walking with Cavemen) z roku 2003 nebo též Život na jiné planetě (Alien Planet) z roku 2005. Toulky dinosaurů Amerikou natočila společnost Evergreen Films. V originálním znění je vyprávěl herec John Goodman, který si kromě rolí Balúa v Knize džunglí 2 (The Jungle Book 2) nebo Freda Flintstonea ve filmu Flintstoneovi (The Flintstones) zahrál také Rexe v animovaném filmu We're Back! The Dinosaur Story (1993), produkovaném Stevenem Spielbergem. Hudbu k tomuto krásnému dokumentu složil německý skladatel Christopher Franke.


Podobně jako Putování s dinosaury, jehož tvůrci však s tímto dokumentem neměli nic do činění, byly Toulky dinosaurů Amerikou natáčeny na skutečných místech, například na Tasmánii, na Floridě nebo též v Argentině. Avšak na rozdíl od tvůrců Putování s dinosaury nepoužili filmaři zodpovědní za tento snímek žádné animatroniky, tudíž všichni prehistoričtí tvorové ve snímku jsou dílem CGI animátorů z kanadské společnosti Meteor Studios. Animace jim zabrala 6 měsíců, a byl při ní použit program Final Cut Pro. Design zobrazených zvířat, od coelophysise přes stegosaury a ceratosaura až po dromeosaury a tyranosaura, vytvořil Mark Dubeau. Části filmu byly natočeny užitím HD kamer, které se v té době ještě při natáčení přírodovědných dokumentů ve více či méně odlehlejších lokacích příliš nevyužívaly. V červnu 2001 bylo oznámeno, že Toulky dinosaurů Amerikou budou uvedeny 13. července onoho roku, nakonec bylo však datum vydání změněno na 15. července. V roce 2002 se pak dokument vysílal také na dnes již neexistujícím kanálu Discovery HD Theater. Při premiéře tento film sledovalo 5 milionů diváků, což bylo přinejmenším tehdy na americký kabelový dokumentární kanál opravdu hodně. U nás, v České republice, vyšly Toulky dinosaurů Amerikou jako malé překvapení v roce 2010 na 5. disku série Když dinosauři vládli světu; první tři DVD této série patřily stejnojmennému cyklu od Discovery z konce 90. let, čtvrté pak filmu Poslední dny dinosaurů (Last Day of the Dinosaurs). Dokument sestává z několika delších segmentů zobrazujících život dinosaurů a dalších pravěkých tvorů na území USA po dobu asi 160 milionů let, přičemž první segment se odehrává v triasu, a objevují se v něm Coelophysis, Icarosaurus, Rutiodon a Desmatosuchus, další část se pak odehrává v rané juře, a hrají v ní Dilophosaurus, druh coelophysise tehdy klasifikovaný jako Syntarsus a Anchisaurus, svrchní jura patří rodům Stegosaurus, Ceratosaurus, Dryosaurus, Camarasaurus, Allosaurus a Apatosaurus a dále též neidentifikovanému pterosaurovi a v části ze střední křídy hrají "dromaeosaurus" (snad Deinonychus?), Zuniceratops, Nothronychus a "coelurosaur" (Suskityrannus). V posledním dějství, odehrávájícím se na konci křídy v Montaně, se objevují Tyrannosaurus rex, Triceratops, Edmontosaurus, Ornithomimus, Quetzalcoatlus a vačicí zahraný Purgatorius. Některé scény z dokumentu a upravený model tyranosaura byly použity také v dokumentu Údolí tyranosaura rexe (Valley of the T-Rex).


Já sám jsem se o Toulkách dinosaurů Amerikou dozvěděl nejspíše někdy koncem roku 2009 či v prvních měsících roku 2010, kdy byl tento dokument v německém dabingu vkládán na skvělý web blogera Juriju (Pravěký svět). Pamatuji si dokonce, jak jsem si ho tehdy pod německým názvem "Dinosaurier" přidal mezi oblíbené filmy v profilu na svém blogu! Bylo to krásné překvapení, když se Toulky dinosaurů Amerikou ukázaly být posledním dílem výše zmíněné série DVD od již desetiletí zrušené společnosti InterSonic. Velmi si DVD s tímto filmem cením, a mám ho velice rád. I proto dnes slavím 20. výročí jeho vydání. Je to nádherný film, který vypráví dle mého skutečně působivý příběh o proměně Severní Ameriky, když se jí toulali dinosauři. Zároveň jsou ale Toulky dinosaurů Amerikou také jedním z vůbec prvních dokumentárních pořadů, jež ukázaly dinosaury z čeledí Dromaeosauridae a Therizinosauridae (tedy konkrétně notronycha) plně opeřené! Zavzpomínejte tedy dnes na tento celovečerní dokument. Můžete si ho pustit, a vrátit se nejen dvacet let, ale klidně i pár desítek či stovek milionů roků zpět do minulosti...

středa 14. července 2021

Springwatch 2021 - Alkouni obecní v Severním Irsku

Alkouni obecní v Severním Irsku. Na pobřeží Portaferry se Gillian Burke setkává s jedním z nejúžasnějších zástupců čeledi alkovitých - s alkounem obecným (Cepphus grylle). Hnízdí v přístavišti městečka, a žije zde v přítomnosti rybáků, kormoránů a vlaštovek. Nedlouho po začátku natáčení tohoto předtočeného segmentu se Gillian podařilo zpozorovat pár alkounů a jejich zvědavého souseda na přístavní zdi. Samce a samice od sebe nelze rozeznat, zvláště, když mají letní peří. Nejvýraznější jsou na těchto ptácích jasně červené zadní končetiny, a má se za to, že samice si vybírají samce s těmi nejrudšími, jež o nich jednoduše prozrazují, že jsou zdraví. Hlavní potravou alkounů obecných jsou ryby, zvláště pak zástupci čeledi Stromateidae (anglicky butterfish). Přístavní zeď je pro tyto ptáky nejen dobrým hnízdištěm, ale také jim umožňuje vyhnout se predátorům. Nakonec ještě uvidíme záběry námluv alkounů, jež byly zcela jistě asi týden nato následovány nakladením vajec. 

Klip ze třetí epizody pořadu Springwatch 2021 z dílny BBC Studios Natural History Unit, vysílaného na televizní stanici BBC Two.

úterý 13. července 2021

Nanjinganthus

Nanjinganthus ("květina z Nanjiangu") je rod semenných rostlin, pravděpodobně patřících do kladu krytosemenných (Angiospermae), který žil v období rané jury před 174 miliony let. V roce 2018 jej popsali Qiang Fu, Jose Bienvenido, Mike Pole, Manuel García Ávila, Zhong-Jian Liu, Hang Chu, Yemao Hou a Guo-Qiang Zhang. Popsali jej na základě 264 exemplářů se 198 květy nalezených v South Xingshian Formation poblíž města Nanjing v čínské provincii Ťiang-su. Druhovým názvem taxonu je Nanjinganthus dendrostyla. Už v době zveřejnění studie ve vědeckém žurnále eLife způsobil Nanjinganthus senzaci. Samotní autoři jej koneckonců označili za nejstarší druh pravé kvetoucí rostliny, připravující tento titul o jiný taxon, žijící o nějakých 50 milionů let později, v rané křídě. Objev to nicméně nebyl zase tak nečekaný, neboť již dřívější genetické studie poukazovaly na to, že kvetoucí rostliny byly podstatně starší, a že se, jednoduše řečeno, nemohly v křídě objevit jen tak náhodou. Exempláře, jež dr. Fu a jeho kolegové zkoumali, se zachovaly na čtyřiatřiceti "deskách". Na některých exemplářích byly viditelné listeny a květní obal, a pod ním zárodečné vaky v semenících. Rostlina zřejmě v období rozmnožování vytvářela také unilokulární receptakula. Květ tvořily čtyři nebo pět kališních lístků, přičemž každý měl čtyři až šest longitudálních "žebírek". Počet okvětních plátků odpovídal počtu kališních lístků, a každý z nich nesl longitudálních "žebírek" pět až šest. Nedovyvinuté a též fosilizované rašící květy rodu Nanjinganthus měly 1,3 až 2,2 milimetru dlouhé sepály, široké 1,8 milimetru. Petály pak byly 3,7 milimetru dlouhé, receptakulum mělo v průměru 3 milimetry. Semeníky dospělých květů měřily 84 až 10,7 milimetru na délku, sepály byly dlouhé 1,7 až 3 milimetry, petály dosahovaly délky 3,1 až 6,6 milimetru a "žebírka" na nich byla široká 0,12 milimetru. Nanjinganthus žil v prostředí dominovaném zástupci čeledi Dipteridaceae, mezi něž patřila například kapradina Clathropteris. Z třídy cykasů (Cycadopsida) obývali domovinu této rané kvetoucí rostliny například rody Nilssonia, Ptilophyllum a Pterophyllum. V roce 2019 publikovali Mario Coiro, James A. Doyle a Jason Hilton studii, v níž zpochybňovali zařazení rodu Nanjinganthus mezi krytosemenné, a poukazovali na jeho podobnost s jehličnany. Dmitry D. Sokoloff a jeho kolegové ve stejném roce ve výsledcích svého výzkumu zohlednili možnost, že Fu a jeho kolegové učinili při zkoumání "květu" chybu, a že se ve skutečnosti jednalo o fosilizované šištice. V roce 2020 pak Fu se svými kolegy publikovali další článek, "Nanjinganthus is an angiosperm, isn't it?", ve kterém se snažili dokázat, že si tento taxon skutečně titul nejstarší pravé kvetoucí rostliny plně zasluhuje.
Popisek této rostliny najdete například na anglické Wikipedii. Většina informací užitých pro tento článek pochází z původní studie dr. Fu a jeho kolegů.


Příště Stonebergia!

pondělí 12. července 2021

Saurorictus

Saurorictus ("ještěrčí úsměv") byl svrchnopermský plaz z čeledi Captorhinidae, jehož fosilní ostatky se datují do doby před 260,5 až 255 miliony let. Exemplář, na jehož základě byl tento živočich v roce 2001 paleontology Seanem P. Modestem a Rogerem M. H. Smithem popsán, pochází z lokality Hoedemaker Member v geologickém souvrství Teekloof nedaleko města Beaufort West v Západním Kapsku na území Jihoafrické republiky. Holotyp sestává z takřka úplné, podstatně dobře zachovalé lebky, a malého množství postkraniálního materiálu. V původní studii uvedli Modesto a Smith, že lebka sauroricta postrádala supratemporál, tedy spodní část spánkové kosti. Podle kontroverzního výzkumu Davida Peterse, autora vědeckou komunitou neuznávaného a velmi kontroverzního webu "The Pterosaur Heresies", drobný kostní výstupek v lebce, který byl těmito autory označen za část kosti temenní, ve skutečnosti představoval onen chybějící supratemporál. Peters uváděl (nikoliv však ve vědecké práci, nýbrž v článku shrnující jeho vlastní výzkum!), že byl supratemporál navíc docela velký, a nečinil tak saurorikta takovým podivínem, za jakého byl původně označován. Tyto údaje však nelze brát vážně. Podle různých fylogenetických analýz byl Saurorictus více či méně evolučně spřízněn s captorhinidy, jakými byli Protocaptorhinus, Rhiodenticulatus a Captorhinus. Lebka saurorikta měřila asi 2,2 centimetry na délku, z čehož lze vyvodit, že zvíře mělo celkově od nozder po špičku ocasu délku asi 15 centimetrů. Modesto a Smith jej ve svém článku z roku 2001 považují za nejlépe zachovalého svrchnopermského captorhinida. Zároveň je také nejjižněji objeveným zástupcem této čeledi "plazů" z kladu Eureptilia. To se odráží na jeho druhovém jménu, S. australis. Čím se tento tvor živil, to není úplně jisté. Snad se lze domnívat, že to byl hmyzožravec. Bezobratlými se živili i další captorhinidi, ač se v této čeledi našli i herbivoři.
Popisek tohoto tvora můžete najít například na anglické Wikipedii.

Příště Campylocephalus!

neděle 11. července 2021

Springwatch 2021 - Tygr ze Skotské vysočiny

Tygr ze Skotské vysočiny. Iolo Williams nám z Alladale Wilderness Reserve ve Skotsku popovídá o savčím druhu, který je již ve Spojeném království v podstatě vyhynulý. Je jím kočka divoká (Felis silvestris). Kdysi obývala celou Británii, do roku 1862 dokonce žila i ve Walesu; v onom roce byla v zemi viděna naposledy, a to pouhé dvě míle od Iolova domova! Staletí persekuce lidmi, ztráty životního prostředí a později i hybridizace s kočkami domácími (Felis catus) si však na tomto druhu šelmy vybraly svou daň. Aby zabránilo vyhynutí tygrů ze Skotské vysočiny, vytvořilo vedení Alladale Wilderness Reserve spolu s Royal Zoological Society of Scotland a organizací Saving Wildcats chovný projekt, jehož cílem je rozmnožovat tato zvířata v zajetí pro následné vypuštění do volné přírody. Iolo se přidal k rangerovi Ryanu Monroeovi, aby zjistil víc. Na otázku, zda k návratu koček divokých do skotské divočiny dojde v rámci několika desetiletí, odpovídá Ryan, že to zřejmě zabere i kratší dobu. Iolovi se setkání s těmito krásnými šelmami v zajetí velmi líbilo. Předtím se setkal jen s jednou, a to v 80. letech minulého století jižně od Inverness, přičemž se jednalo o volně žijící, divoký exemplář. Dále nám Iolo ukáže, jak od sebe rozpoznat domácí kočky se vzorem ve tvaru M na hlavě (anglicky "tabby cat") a skutečné kočky divoké. Je důležité si uvědomit, že vzorování kočky divoké je vždy nerozbito na menší skvrny a kapičky. Nakonec se ještě dozvídáme, že se letos v Alladale v zajetí narodilo koťátko tohoto ohroženého druhu!

Klip ze čtvrté epizody pořadu Springwatch 2021, vysílaného živě v květnu a červnu na stanici BBC Two a vyrobeného BBC Studios Natural History Unit.

sobota 10. července 2021

Démon Curupira (3/10)

Brazilský lovec Duarte Ribeiro se vypravil do hlubin Amazonského deštného pralesa, aby zastřelil přežívajícího pozemního lenochoda, nazývaného místními kida harara. Celý lov se ale nadobro zvrtl ve chvíli, kdy byl konfrontován strážkyní lesa, démonickou Curupirou. Zbavila jej téměř veškeré životní energie, a přenesla ji do svého nejlepšího kamaráda, kompsognátka Lila, kterého předtím Duarte smrtelně ranil. Svázána svou nenávistí vůči lidem, kteří ji a jejího mazlíka v minulosti zabili - ač se později Curupira i Lil vrátili zpět mezi živé - vydala se následujícího dne ochránkyně pralesních zvířat ke zdroji dýmu, obepínajícího hranici džungle u vesnice Jauató. To, že zde místní pod vedením muže jménem Luiz pálili džungli, aby vytvořili místo pro jeho ranč, stejně jako pytlácké pasti nastražené po lese, Curupiru nesmírně rozezlily. Neudržela se, a většinu žhářů pobila. Z Lilova pohledu tentokrát zašla příliš daleko. Po brutálním masakru se s ní malý kompsognátek rozešel. Masová vražda v Jauató byla teprve začátkem, a malý ještírek si moc dobře uvědomuje, jakým monstrem se jeho kamarádka stala. Curupira si navíc svými činy stačila mezi lidmi vytvořit zahořklého nepřítele - je jím Duarteho synovec Juan Paredes, který udělá vše proto, aby pomstil svého polomrtvého, paralyzovaného strýčka.

DÉMON CURUPIRA, ČÁST TŘETÍ:
Bylo deset hodin dopoledne. Slunce již začínalo pálit, a bylo tedy vhodné se před ním někam ukrýt. Ve středu přírodní rezervace Tanimboca na samém jihu Kolumbie naštěstí takový vhodný úkryt existoval. Na malé, nízkými keříky a trávou porostlé plošince uprostřed hustého, tmavě zeleného, vlhkého pralesa stál dřevěný domek, jenž návštěvníkům této nesmírně příjemné a druhově bohaté lokality, stejně jako jejím rangerům a vědeckým pracovníkům, poskytoval útulné útočiště. Isabella Cardona se zrovna zahleděla skrze okulár mikroskopu na malý vzorek vody z nedalekého potoka. "Jsi si jistá, žes tu kapku nesetřela krycím sklíčkem, Antonello?" zeptala se celkem klidně studentky, která stála po její pravici. "Možná," usmála se ztrapněně devatenáctiletá studentka, která do rezervace přijela na léto z Bogoty, "tak udělám ještě jeden vzorek." Zaměřila se pak na kbelík s vodou, postavený na dřevěném stole, nanesla na podložní sklíčko kapku, na ni umístila sklíčko krycí a celý vzorek podala Isabelle. "Je to úplně v pořádku. Já byla za svých mladých let taky jak poleno. Neboj, z toho vyrosteš," hlodla si do ní Isabella se širokým úsměvem. Přece jen se zvířecími a rostlinnými obyvateli Tanimbocy, a to i s těmi mikroskopickými, pracovala přes dvacet let. "No, to je lepší," řekla, jakmile si vzorek pod mikroskopem prohlédla, "koukni se. Eunotia amazonica, druh popsaný teprve před několika roky. Je skvělé vědět, že žije v potoce uprostřed naší rezervace." "Krásná řasa. Učili nás, že žije jen v brazilské Amazonii. Teď ji ale můžeme považovat i za kolumbijský druh," usmála se Antonella, kterou Isabella nechala sednout si k mikroskopu. Zrak strážkyně rezervace mezitím stanul na televizní obrazovce umístěné na druhé straně místnosti. Její kolegové, Emmanuel a Andrés, hleděli na obraz se ztlumeným zvukem, a vypadali dosti poděšeně. "Zapněte zvuk," řekla Isabella, a posunula se k nim. Antonella si dál hleděla práce s mikroskopem. Emannuel popadl ovladač a zvuk zapnul. "Esta espantosa masacre tuvo lugar ayer cerca de la aldea de Jauató. Aún no está claro cuántas personas han muerto, aunque las autoridades están bastante seguras de que decenas de ellas han sido brutalmente asesinadas," vyprávěla před kamerou moderátorka televizní stanice Canal Institucional. Za jejími zády se pohybovalo několik hasičů, jež se snažili zkrotit divoké plameny spalující deštný les, nebo alespoň to, co z něj ještě zbývalo. Pak se na obrazovce objevil předtočený rozhovor s mužem jménem Luiz, který byl připoután k nemocničnímu lůžku. "Fomos agredidos. Aquele ser horrível... ela cometeu um assassinato em massa. Ela é um demônio! Demônio horrível e apavorante sem empatia!" vykřikoval Luiz do mikrofonu, zatímco dostával od zdravotníků injekci do jedné ze svých nehybných nohou. "To je příšerné," řekl Andrés a zakroutil hlavou. "Počkat, co se teda vlastně stalo?!" řekla Isabella a vrhla na své kolegy pohled. "Vím to já snad? Koukám na to stejně vyděšeně, jak ty," zasmál se Emannuel. "Nějaká ekoteroristka," řekl Andrés, "napadla žháře, pozabíjela je, a pomstila tak prales, který ničili." Mávl rukou. "To je toho." "Los pies de la asesina estaban girados hacia atrás," doplnila opět španělsky moderátorka v živém přenosu. "Chodidla té vražedkyně byla obrácena dozadu?" zeptala se nahlas Isabella. "Tenía el pelo rubio y una tiara roja en la cabeza. Estaba vestida de hojas," pokračovala moderátorka. "Curupira," zašeptala Isabella. Její kolegové jí nevěnovali velkou pozornost. Andrés už od televize odcházel, Emannuel s kýmsi mluvil po telefonu, a Antonella se dosud na televizi ani nepodívala. Isabella si sundala brýle s kulatými obroučkami a zaryla prsty do svých očí. Pak přikročila k Andrésovi. "Vzala bych si pár dní volno, počínaje dneškem," řekla mu, "mohl bys to vzkázat šéfovi?" "Teď? Přidělili ti studentku, ne?" pousmál se Andrés. "Andrési, to, co se stalo v brazilské Amazonii, se musí začít řešit. Ty víš moc dobře, že Curupira tady v Tanimboce kdysi byla," řekla mu Isabella. "Neleží tu náhodou pohřbená?" zeptal se Andrés. "Ono je to komplikované, víš. Ani já sama nerozumím tomu, jak je možné, že se vrátila." Andrés odfrkl. "Isabello, já chápu, že chceš mít v červenci prázdniny, jako když jsi byla mladé poleno..." Teď se Antonella nahlas zasmála. "...ale šéf to asi nepochopí." "Je to urgentní. A má to co do činění s přírodou, takže to pochopí," řekla rázně Isabella, a po schodech se odebrala do prvního patra stavení. Sbalila si věci. Věděla, že to nemůže čekat. Byla jedním z mála lidí, kteří se v minulosti s Curupirou seznámili. Koneckonců byla u toho, když tehdy ještě poměrně jemná ochránkyně pralesa potrestala vraha pruhovaného jaguára, jenž v Tanimboce žil. To však bylo v ten samý den, kdy Curupira zemřela. A Isabella ji tehdy viděla umírat v přítomnosti jejích nejlepších lidských přátel. I za ten jediný den se ale se strážkyní Amazonie spřátelila. O tom, co se stalo po její smrti, moc nevěděla, ale byla obeznámena s faktem, že Curupira se vrátila mezi živé. Chápala nyní, že se z ní mohl stát démon. Že ji to trauma mohlo proměnit. A uvědomovala si, kvůli komu obrátí svou zlobu. Proti těm, kteří ji zradili a zabili. Proti lidem.


Curupira otevřela oči. Ležela na voňavé lesní hrabance, ze které na její ruku přelezla malá stonožka. Přeběhla po ní, zavadila o pár chloupků, a Curupiru tak probudila. Ochránkyně pralesa se protáhla, a pomalu se zvedla ze země. Na krátkou chvíli pohlédla na zčernalé listí, jež pokrývalo její tělo. Zelená se vytratila. Změna barvy jejího obleku z listoví jako by značila změnu v její mysli. Vrátila se v ní zpět do včerejšího odpoledne. Živě se jí vybavilo, jak mučila ty odporné lidi, ničitele pralesa. Samolibě se ušklebila. Ty vzpomínky byly tak skvělé! Dala se do pohybu, rozhrnula rukama křoviska, napila se vody ze špinavé kaluže, a pak vylezla na strom. Mezitím její oči ani jednou nepřestaly plát. Byly rudé jako její tiara, plné ďábelských, ohnivých plamenů, divoce se zmítajících ve strašlivém hněvu. Po liánách se začala přenášet z jednoho stromu na druhý. Z okolí Jauató mířila na západ. Rychle se pralesem proháněla, a nemyslela na nic jiného, než na pomstu lidem. Včerejším masakrem to nemohlo skončit. Nechtěla, aby to skončilo. Odteď hledala trable. Tolik si přála najít dalšího z těch ohyzdných dvounohých ničitelů pralesa, a vyrvat mu srdce z hrudi! Její touha se naplnila necelé tři kilometry od východních břehů řeky Juruá. Uslyšela vzdálené kvílení, a následovala jej. Tak nalezla špinavou klec, obrácenou vzhůru nohama na rozhrabané lesní půdě. Mezi jejími mřížemi měl prstíky zaklesnuté tamarín bělovousý, a žadonil o pomoc. Jeho slehlá, rozčechraná a klíšťaty doslova přeplněná černá srst značila, že už byl v kleci pořádně dlouho. Curupira k němu cítila lítost, tak jako ke každému tvorovi z pralesa, kterému lidé ublížili. Ale mnohem víc ji ovládala zloba vůči lidem, než smutek nad utrpením zvířátka. Jedinou ranou pěstí klec zničila, a znavený tamarín vytvořeným otvorem vyděšeně proskočil. Curupira se rozhodla na místě vyčkat na pytláka, který zde klec zanechal. Dvě a půl hodiny nato se s ním konečně setkala. Rogério Sequeira, vousatý šedesátník z Paraíby, zrovna obcházel svůj malý rajón. Strážkyně lesa ho přepadla ze zálohy. Vrhla se na něj z větve arazy, povalila ho na zem, aniž by věděl, co jej zasáhlo, a zezadu mu do krku vrazila své drápovité nehty. Pak řvoucího muže praštila několikrát do hlavy, až začal z rány na pleši krvácet. Teprve potom se mu ukázala. "Meu Deus! Me salve! Meu Deus!" vykřikoval chlapík. Curupira zmáčkla jeho hrdlo. "Myslíš, že ten tamarín, kterého jsi tu držel v malé, znečištěné kleci celé dny, taky prosil o pomoc nějaké božstvo? Víš, kdo ho nakonec zachránil?" zasyčela mu do tváře Curupira. "Vá embora, demônio," zašeptal vystrašeně Rogério, a z očí mu vytekly slzy. "Přesně tak. Zachránil ho démon," sykla Curupira. Utrhla pytlákovi ucho, chytila ho za rameno a praštila s ním o kmen stromu. Zděšeně se zmítal na zemi, v panice sahal po zbytcích ušního boltce, a druhou rukou se pokoušel vykrýt Curupiřiny kopance do žeber. Nebylo mu to nic platné. Zlámala mu prsty. Popadla velký klacek, ranou o koleno ho přelomila, a ostrý konec té kratší části pak muži zabodla do břicha. S širokým, sadistickým úsměvem mu klacek pomalu tlačila hlouběji a hlouběji, dokud si bolestným křikem nevyřval hlasivky. Sáhla mu prsty na čelo, a začala mu odčerpávat životní energii. "Por que você está fazendo isto comigo?!" vykřikl Rogério. Nedostalo se mu žádné odpovědi. Jen pocítil, že mu ostrý klacek prorazil žaludek. "Jestli se snažíš chránit les... tak ho nezachráníš tím, že zabiješ... mě..." řekl tlumeně a vykašlal krev. Curupira mu klacek z rány v břiše vytáhla. "Máš pravdu. Zabitím jednoho nic nevyřeším. Zvášť, když je to nějaký bezvýznamný špinavec, jako ty. Musí o mě vědět. Musí se dozvědět, proč tohle dělám. Všichni se to musí dozvědět!" zamyslela se nahlas Curupira. Pak znovu pohlédla na zmírajícího Rogéria. "Pohni s tím umíráním, slabouši. Po smrti mi s něčím pomůžeš. Vystrašíme je. Společně." 


Po suché, prašné cestě lemované deštným lesem projížděl nákladní vůz. Převážel hlavně dřevo, ač v malém prázdném místečku nákladového prostoru, ubíjen pařícím slunkem seděl šestnáctiletý mladík. V jedné ruce držel mobilní telefon, tou druhou kryl jeho displej, aby na něj pořádně viděl. Juan Paredes započal svou cestu za Curupirou. O masakru v Jauató se mluvilo všude, na každé televizní stanici, psali o něm na každém zpravodajském webu, a pro ty, kteří v této části brazilského státu Amazonas žili, a pro něž obyvatelé Jauató byli něco jako sousedé, byť od nich žili třeba celé desítky kilometrů daleko za hustým pralesním porostem, šlo o naprosto otřesný incident. Juan slíbil svému strýci, že ho pomstí. Tato masová vražda jen dokázala, jak nebezpečná Curupira vlastně byla. Nebylo chvíle, kdy by se Juanovi krev nevařila v žilách. Byl naštvaný, a odhodlaný ji zničit. Levně se nechal místními dřevorubci převézt z Uarini do vesnice Uará přímo na březích řeky Amazonky v domnění, že Curupira putuje na sever či severozápad, a že se s ní právě v těchto místech setká. Jako každý mladý člověk byl však příliš nedočkavý. Krátce poté, co do Uará dorazil, hned se vrhl do pralesa, aniž by třeba pomyslel na ubytování. Měl u sebe revolver, strýcovu pušku, mačetu, dlouhý nůž, provaz, kterým chtěl vražedkyni svázat nebo dokonce udusit, a v neposlední řadě měl svou hbitost a mrštnost, díky nimž poskakoval lesem jako čerstvě metamorfovaná pralesnička. Naivně doufal v to, že démona vystopuje. Po nějaké době, celé hodiny od příjezdu do Uará, konečně nalezl jakési lidské stopy. Měl za to, že patřily Curupiře. Začal je tedy následovat. Uvědomoval si, že stopy Curupiry vždy směřují opačným směrem, než kudy kráčela. A tak šel tam, kam směřovaly paty chodidel svého cíle. Kráčel v polovlhkém bahně podél jakési říčky, a aniž by si to uvědomoval, mířil kamsi na jihozápad. Nakonec, po vypití litru vody a tedy i snížení hmotnosti svého ruksaku o jeden kilogram, původce stop nalezl. A byl zklamán. Další dřevorubci. Čtyři chlapi, všichni bosí, pochodovali po malé mýtince uprostřed pralesa, utírali si pot z čela a vyprávěli si ty nejsprostější vtipy, jaké kdy slyšel. Stopy, po nichž šel, asi patřily jejich kolegovi, jenž je opustil a vrátil se do Uará. Zeptal se jich, zda viděli onu slavnou ochránkyni pralesa, zvanou Curupira. Hned toho litoval. I když se od těch sprosťáků mlčky vzdaloval, pořád jeho slova opakovali a doplňovali všelijakými dětinskými nesmysly. Je možné, že o masakru v Jauató zatím nevěděli, neboť trávili příliš mnoho času zde, daleko od ostatních lidí. Juan se vydal na východ, směrem k Lago Uará. Pochod mu zabral více než den. Teprve u velké laguny, jejíž břehy byly porostlé rákosem, narazil na zemi na další stopy, jež působily jako lidské. Byly menšího vzrůstu, jako by je zanechala jakási dívka. A právě tento nález začal Juana opět motivovat. Zaujalo ho, že stopní řada byla přerušovaná, jako kdyby ten tvor občas vylezl na strom, pohyboval se chvíli ve stromoví, a pak zase sestoupil na zem. Juan se musel vžít do jeho mysli, aby věděl, kde hledat další souvislou stopní řadu, navazující jaksi na tu předchozí. Usoudil, že když půjde po těch stopách dál na východ, do Paraíby, najde to, co hledá. Jak se tak pakoval pralesem, přemýšlel, jak si po nalezení Curupiry vychutná její bolest.

Pokračování příště...

pátek 9. července 2021

Sloane, lovkyně monster: Hledání patagonského děsoptáka

Jmenuji se Sloane Walker. Pocházím ze Spojeného království, ale většinu svého života jsem strávila v Argentině. Žiji ve velké tvrzi, kterou si nechal na březích této nádherné země postavit můj adoptivní otec, Alessandro Velázquez. Odsud se vydávám na různé výpravy za zvířaty, která mě zajímají. A ne vždy jsou to zvířata známá vědeckým odborníkům. Svět, ve kterém žijeme, je plný tajemství. Mým cílem je některá z nich odhalit. Naštěstí mám k tomu prostředky. Toto je můj deník z cest po Argentině i mimo ní, z cest za tvory, se kterými se setkala jen hrstka lidí, z cest za tajemstvími, jež dosud nebyla pořádně objasněna.

Hledání patagonského děsoptáka
3. 7. 2021 - 9. 7. 2021

3. července 2021, sobota: Konečně. Výprava začíná. Trvalo mi pár měsíců, než jsem získala dostatek informací o zvířeti, se kterým se chci setkat. O tom, že náš svět je plný tajuplných monster, se nedá pochybovat. Existuje pěkná řádka lidí, která se je pokouší nebo v minulosti pokoušela nalézt. Já a můj adoptivní otec jsme se drželi spíše v pozadí, a nikdy jsme o našich pátráních po kryptidech nahlas nemluvili. Ze všech těch lidí, co se o kryptidy zajímají, se ale nikdy nikdo nepokusil vypátrat tohoto živočicha. Říká se, že někde v argentinské Patagonii žije malá reliktní populace děsoptáků, zástupců čeledi Phorusrhacidae. Nikdo se za nimi zatím nevypravil, takže jsem si řekla... Proč je nezkusit vypátrat? Thiago, náš sluha, mi pomáhal se sběrem informací na internetu, já se pak domluvila na setkání s jedním mužem, co děsoptáka údajně zahlédl, a jakmile bylo vše připraveno, opustila jsem naši tvrz a v novém jeepu jsem se ztratila v patagonské divočině. Mým cílem byly semiaridní plošiny Departmento Deseado zhruba na jihovýchod od vesničky Tres Cerros v provincii Santa Cruz. Jízda po hlavní silnici mi zabrala celé odpoledne.

4. července 2021, neděle: Utábořila jsem se u El Salado. Právě zde jsem se setkala s Matiasem Juarezem, který prý děsoptáka spatřil před pěti měsíci, konkrétně asi v polovině února, zatímco v pampách pozoroval ptáky. Je to nadšený birder, ale nikdy si nepředstavoval, že kromě seriem a čimangů zpozoruje taky třímetrovou horu peří s velkým ostrým zobanem. Neumí znakovou řeč, tak jsme si při našem setkání psali složitá souvětí do mobilu. Takto jsem komunikovala s Matiasem celé odpoledne. Přesně mi zvíře popsal, a na detailní mapě mi ukázal, kde k pozorování došlo. Jeho přátelé se mu, chudákovi, vysmívali, když jim o děsoptákovi pověděl. Mysleli si prý, že požil nadměrné množství LSD. Co naplat, má reputaci člověka se slabostí pro drogy. Riskuji, že mu věřím?

5. července 2021, pondělí: Protože jsem během uplynulých dvou dnů vypila trochu víc vody, než jsem původně čekala, doplnila jsem v Tres Cerros zásoby. Kufr auta je teď naplněný k prasknutí asi milionem lahví obyčejné pitné vody. Ode dneška se nehodlám vrátit do civilizace, dokud tu potvoru nenajdu. Zrovna teď je 23:03, a já můžu s jistotou tvrdit, že jsem v této divočině zatím z děsoptáka neviděla ani peříčko.

6. července 2021, úterý: Argentina zažívá nejteplejší den letošní zimy. 20°C ve stínu. Průměrná červencová teplota je přitom 12,2°C. Viním z toho globální oteplování. Musí lidi pořád tu atmosféru tak znečišťovat? Celý den se potloukám po pampách, pot ze mně leje jako z konve, klobouk už musím mít sluníčkem propálený, a pořád nic. Spatřila jsem akorát dva nandu pampové kdesi v dálce. Rozhodně to nebyli phorusrhacidi, na to bych vzala jed.


7. července 2021, středa: Od začátku výpravy zatím nejzajímavější objev! Našla jsem vývržek jakéhosi ptáka. Nebyl moc velký, ale určitě to není vývržek jakéhokoliv z místních druhů sov. Je podlouhlý, a v místech nabobtnalý. Je ale taky seschlý, a zbavený jakéhokoliv pachu. Schovala jsem si ho pro případ, že by se mi po návratu do tvrzi chtělo provést jeho chemickou analýzu. Jinak jsem viděla patagonskou lišku, Lycalopex griseus, jak ulovila mládě mary stepní.

8. července 2021, čtvrtek: Že by přihořívalo? V blízkosti malé vodní nádrže jsem dnes v osm ráno našla velké tříprsté stopy. Nandu určitě nepatří, ačkoliv tři z těchto ptáků se zrovna v tu dobu pohybovali na protějším břehu. Stopy neznámého velkého ptáka byly docela dost velké. Člověk nemusí být odborník, aby z nich vyčetl, že má ten tvor obrovské drápy. A odpoledne jsem našla mrtvou maru stepní, které něco vyhlodalo břicho. Vzhledem k tomu, jak bylo otevřené, jsem usoudila, že jí takhle nezmasakrovala liška. Napadlo ji něco jiného.

9. července 2021, pátek: Je krátce po poledni, a já sedím ve svém autě. Přejela jsem zase kousek na jihovýchod, do okolí dvou dalších, větších vodních nádrží. Výrazně se ochladilo, mimo auto bez větrovky nevydržím. Jsem hledáním děsoptáka tak posedlá, že jsem byla dnes ráno štěstím bez sebe z nálezu velkého narudlého chuchvalce peří. Až když se mě znovu zmocnily smysly, uvědomila jsem si, že nejspíš patřilo hrnčiříku prostému. Proč bylo tak zmuchlané? No, možná proto, že pocházelo z ptáka již dlouho mrtvého; to peří urval nějaký dravec a pak se větrem dostalo ke mně. Našla jsem ale taky další velké tříprsté stopy, u jednoho z těch větších napajedel. Říkám si, že tu možná počkám. Budu sedět v autě a ve dne v noci okolí nádrže pozorovat. Třeba se dočkám.

To je tedy posledních sedm dnů z pohledu Sloane Walker! Najde patagonského děsoptáka, anebo se jedná pouze o výmysl? Jaká další dobrodružství ji v pampách čekají? To se dozvíte za týden, 16. července! Zítra však vyjde třetí část příběhu Démon Curupira. A nezapomeňte, že už je konečně v kinech Black Widow!

čtvrtek 8. července 2021

Springwatch 2021 - Sýkory lužní

Sýkory lužní. Nejrychleji mizejícím druhem ptáka v britské přírodě je malý pěvec, kterého si nezkušení pozorovatelé přírody mohou lehce splést se sýkorou babkou. Řeč je o sýkoře lužní, jejíž populace se od 70. let ve Spojeném království snížila o drastických 94 %. Na jihovýchodě Anglie, kde bývala hojná, zcela vyhynula. Překvapivě se jí však daří v postindustriální krajině Amberswoodu v blízkosti Wigan Flashes Local Nature Reserve, nedaleko městečka Hindley v Greater Manchester. Právě sem za těmito okouzlujícími opeřenci přijíždí Megan McCubbin. Místa, na kterých se kdysi dolovalo, dnes pokrývají bažiny a vlhké lesy, jež jsou pro sýkory lužní perfektním prostředím. A podporují je také v době hnízdění - ptáci si vytvářejí hnízda v kůře a dřevě místních stromů. Tvořením hnízda v takovém strakapoudím stylu, kdy o sobě hlasitým klováním do kmenů dávají neustále vědět, jsou mezi sýkorami unikátní. Výzkumu jejich hnízd a kompetici tohoto druhu s ostatními ptáky se věnuje dr. Richard Broughton, ekolog z UK Centre for Ecology & Hydrology. Ukáže nám záběry samice sýkory modřinky sedící na vejcích v hnízdě, které si původně vytvořily sýkory lužní. Kromě hnízdních kompetitorů jsou tu také predátoři - strakapoudi velcí jsou známi tím, že požírají ptáčata menších pěvců, a sýkora lužní není výjimkou. Richardův kolega, Wayne Parry, natočil divokou sýkoří obranu hnízdního boxu před strakapoudem; drzý šplhavec to nakonec vzdal. Ačkoliv to nemají sýkory lužní lehké, lesy jako ten v Amberswoodu jsou pro jejich přežití klíčové.

Klip ze třetí epizody letošní série pořadu Springwatch z dílny BBC Studios Natural History Unit, vysílané v květnu a červnu na stanici BBC Two.

středa 7. července 2021

Springwatch 2021 - Tuleň Bart

Tuleň Bart. Gillian Burke navštíví Strangford Lough, největší mořskou zátoku na území Spojeného království, lokalizovanou na východě Severního Irska. Vody této zátoky a její okolí obývá více než 2000 živočišných a rostlinných druhů, a mezi ně patří i tuleni dvou specií; tuleň kuželozobý a tuleň obecný. V nedalekém městečku Portaferry se nachází zařízení, jehož cílem je starat se o zraněné tuleně a následně je po rehabilitaci vypouštět zpět do volné přírody. Gillian se setkává s Bartem, tuleněm kuželozobým, jenž byl do centra přemístěn v lednu tohoto roku. Tehdy byl ještě malým mládětem s krásným bílým kožíškem. Dvě hodiny po Gillianině příjezdu začíná ochranářský tým proces vypuštění Barta zpět do zátoky; tuleň však musí být nejprve přemístěn do bedny. Je trochu nemotorný, ostatně na něco takového není zvyklý. A čtyři a půl hodiny nato je konečně zpět na pláži. Pozoruhodné na jeho příběhu je to, že na rozdíl od mnoha ostatních tuleňů umístěných do zařízení v Portaferry nebyl zraněný - byl pouze opuštěný, z nějakého důvodu ztratil matku. Za čtyři měsíce v zajetí pořádně vyrostl a dosáhl větší hmotnosti, než bylo pro jeho vypuštění nutné. Protože je tak velký a silný, je jisté, že se mu bude na moři dařit dobře.

Klip ze druhé epizody pořadu Springwatch 2021, vysílaného v květnu a červnu na BBC Two a vyrobeného departmentem BBC Studios Natural History Unit.

úterý 6. července 2021

Springwatch 2021 - Zajíci polní na Wild Ken Hill

Zajíci polní na Wild Ken Hill. Ve druhé polovině první epizody letošního Springwatch se divákům poštěstilo sledovat záběry dvou zajíců polních v živém přenosu, zatímco o nich Michaela Strachan a Chris Packham vyprávěli. Tito malí savci jsou roztomilí, zároveň však mohou být i divocí a tak trochu krutí. Zvláště na začátku období páření spolu někteří zajíci boxují; k těmto potyčkám však nedochází mezi dvěma samci, kteří by si to rozdali o samice, nýbrž mezi oběma pohlavími. Samice totiž příliš roztouženým samcům uštědřují bolestivé rány, aby jim ukázaly, že o ně nemají zájem. Toto chování inspirovalo slavný anglický idiom "mad as a March hare". Občas se nicméně těmito souboji samice ujišťují o zdatnosti potenciálních partnerů. Štábu se podařilo na Wild Ken Hill v západním Norfolku natočit také páření zajíců a mláďata. Ta se rodí asi čtyřicet dní po spáření rodičů, a v jednom vrhu jsou většinou dvě, tři nebo čtyři. Matka je po značnou část dne nechává o samotě a chodívá je napojit mateřským mlékem až se západem slunce. Chris nám také připomene některé staré příběhy týkající se našeho vztahu se zajíci; v minulosti se věřilo, že se v zajíce uměly proměnit čarodějnice, a že se jeden jihoasijský zajíc vrhl do ohně, aby uklidnil Buddhu, a ten ho za tento odvážný čin poslal na měsíc. Michaela se nedlouho před natáčením tohoto dílu pokusila zjistit, jak rychlí zajíci polní vlastně jsou. Nepodařilo se jí ovšem zachytit žádného, který by to rozjel na plné otáčky. Zajíc polní je schopný utíkat rychlostí až 72 kilometrů za hodinu.

Klip z první epizody pořadu Springwatch 2021, vyrobeného departmentem BBC Studios Natural History Unit pro televizní stanici BBC Two.

pondělí 5. července 2021

Sloane, lovkyně monster - Úvod!

Na Obrázky týdne jste si jistě zvykli. Jak jsem však v pátek oznámil, dají si na delší dobu pauzu, a začne něco zbrusu nového! V celé dvanáctileté historii Blogorgonopsidu zatím existovaly jen tři pátečníky, a to Obrázky týdne (2010-21), Blog polárních medvědů (2011-12) a Správce dinosauřího parku (2013-21). Rozhodně se od sebe lišily, a to je podle mě dobře. Vždy však bylo jasné, že se na konci pracovního týdne na tomto blogu dočkáte buď nějaké dle mého krásné malby či kresby pravěkých či případně fotografie současných tvorů, nebo pár údajů o životě ledních medvědů v arktické Kanadě, anebo zápisků poměrně bláznivého správce toho nejpodivnějšího a možná i nejnebezpečnějšího zvířecího parku na světě. Už dlouho jsem si ale říkal, že by stálo za to vytvořit nový pátečník. Jeden nápad jsem měl v hlavě už snad od roku 2014, a nikdy jsem ho nezrealizoval - a kdo ví, jestli se tak vůbec někdy stane. Ovšem minulý rok na podzim mě napadlo ještě něco jiného. Řekl jsem si, že by nebylo špatné vytvořit další spin-off Lovců kryptidů, ale tentokrát jako pátečník. A co víc, netýkal by se hlavních postav z této série příběhů, ale spíše jedné z vedlejších. Když jsem v lednu 2020 prostřednictvím kapitoly "Dobrodružství Rogera, Curupiry a Lila" ze 4. série představil Velázquezovu tvrz na pobřeží Argentiny, okamžitě jsem si tu lokaci v rámci tohoto fikčního světa i s jejími lidskými obyvateli oblíbil. A v průběhu čtvrté série se pak Alessandro Velázquez, jeho adoptovaná dcera Sloane Walker a jejich sluha Thiago Ramirez stali poměrně důležitými pro děj příběhu. Věděl jsem, že čtvrtý pátečník na Blogorgonopsidu bude patřit jedné z těchto postav, a vybral jsem si Sloane!

Ze čtvrté série Lovců kryptidů si možná pamatujete, že Sloane Walker je dcera britských ornitologů, kteří během výzkumné cesty do Argentiny zahynuli při autonehodě. Osiřelého dítěte se ujal jejich dobrý přítel, businessman a podporovatel vědy Alessandro Velázquez, milovník přírody a historie, který si za své nastřádané jmění nechal postavit na argentinském pobřeží tvrz ve středověkém, evropském stylu. Adoptoval Sloane s nějakou Argentinkou, kterou ani v životě neviděl, a od té doby se o ni s pomocí svého věrného sluhy Thiaga staral. Sloane je od útlého věku neslyšící, a dorozumívá se tedy s ostatními ve svém okolí pomocí znakové řeči nebo případně psaním slov na mobilní telefon nebo třeba na kus papíru, je-li to nutné. Miluje přírodu, její srdce doslova patří nandu pampovým žijícím nedaleko tvrzi, a nebojí se vyrážet na nebezpečné mise. Ostatně v Cryptid Hunters: PhantomZone se pokoušela vyřešit záhadu "ducha", jenž se objevil v argentinském Chascomúsu. Tato páteční série bude v podstatě Sloaniným deníkem z cest nejen po Argentině, při nichž se snaží odhalit tajemství různých kryptidů. Bude to takový návrat ke kořenům celého tohoto univerza, který před pěti lety začal obyčejnou výpravou Jacka Owena, Sabine Leroy a Pierra Leroye do Kostariky. Zároveň se však budou Sloanina dobrodružství se záhadnými zvířaty od hlavní série Lovců kryptidů v mnohém lišit.

Každá část příběhu Sloane, lovkyně monster bude sestávat z krátkých zápisků pokrývajících každý den z uplynulého týdne. Nedočkáte se takové komedie, jako ve Správci dinosauřího parku, ale spíše popisu různých dobrodružství v divočině. Sám už se velice těším, až tento pátek usednu k počítači a první část tohoto nového pátečníku napíši! Je možné, že se časem jeho děj poněkud rozvine, bude-li běžet dostatečně dlouhou dobu. Doufám, že se Vám bude líbit!

HAAS

neděle 4. července 2021

Který pravěký tvor to je? Týden 18. - Diplomy

Konečně jsou tu! Diplomy účastníkům 18. týdne kvízu "Který pravěký tvor to je?". Myslím, že tento týden to bylo trochu lehčí než ve dvou předchozích týdnech. Dál už to nebudu natahovat, a rovnou přejdu k předání těchto malých ocenění...

Martinoraptorovi musím pogratulovat za již třetí výhru v řadě! Už podle prvních dvou nápověd jsi uhodl, že popisovaným živočichem byla Meganeura. Předávám Ti tedy tento diplom, snad se Ti bude líbit. Zároveň moc děkuji za účast v posledních třech týdnech soutěže!


Diplom si ale za účast zaslouží také Pterybery. Arthropleura to sice nebyla, ostatně první nápověda byla příliš obecná, aby přímo popisovala ji, ale také Ti velice děkuji za účast! Moc si toho vážím.


Doufám tedy, že jste s diplomy spokojeni. To je k této sezóně kvízu "Který pravěký tvor to je?" vše. Bavilo mě jej na blogu zase po několik týdnů vést, a je možné, že jej sem v průběhu času zase vrátím. Nevím ještě, kdy to bude, ale na tom možná tolik nezáleží. Přemýšlím, že bych třeba během léta vytvořil ještě nějakou soutěž... Uvidíme, co bude.

Nejčtenější