Sedm skvěle zachovaných květů z dob dinosaurů

Jantar z nalezišť v Myanmaru nebo-li v Barmě, v jihovýchodní Asii, je proslulý cennými ostatky zvířat či rostlin, jež se v něm čas od času nalézají. Minulý rok byl prostudován kus barmského jantaru, v němž se nacházela první 3D dinosauří zkamenělina. Byl to ocas malého opeřeného dinosaura, s peřím, masem i kůží. Avšak barmský jantar nikdy nepřestane překvapovat. Nyní vědci z Oregonské státní univerzity zkoumali sedm výtečně zachovaných květin z doby Křídové. Před 100 miliony let tyto květiny uvízly v pryskyřici stromů. Byly do ní zaváty větrem, spadly z vysokých stromů nebo je snad utrhl nějaký býložravý dinosaurus, když se živil listy jejich rostlin, a květy pak do pryskyřice upustil. Ať už to tehdy bylo jakkoliv, jisté je, že pryskyřice ztuhla na jantar, a květy v něm obsažené tak zůstaly kompletně zachovány po celou stovku miliónů let. Profesor George Poinar Jr., který výzkum vedl, dokonce řekl: "Jantar zachoval florální části tak dobře, že vypadají jako by byly utrženy ze zahrady." Díky tak dobře zachovalým květům se podařilo prehistorickou rostlinu jednoduše identifikovat jako nový druh, jenž byl pojmenován Tropidogyne pentaptera. Druhové jméno ("penta" znamená pět) odkazuje na pět kalichů, kterými byl květ rostliny vybaven. Zajímavé je také to, že pryskyřice, ze které je jantar, v němž byly květy uchovány, pravděpodobně patřila aurakárii, které se v angličtině populárně říká "monkey puzzle". Tyto rostliny existovaly ještě před začátkem věku dinosaurů. To však není případ Tropidogyne pentaptera, ta byla zřejmě čistě křídovou rostlinou, vše tedy zatím nasvědčuje tomu, že existovala pouze v období Křídy. Květina patřila do čeledi kunoniovitých (latinsky Cunoniaceae), což jsou dřeviny z řádu šťavelotvarých, kam se řadí i proslulá čeleď růžovitých. Podle výzkumníků se Tropidogyne pentaptera výrazně podobá současné lachatce (Ceratopetalum) z Nové Guineje a Austrálie. Jednomu druhu lachatky, C. gummiferum, se občas říká "Vánoční keř z Nového Jižního Walesu" (anglický obecný název je New South Wales Christmas Bush). Květy těchto rostlin jsou nádherně zbarveny, většinou jsou rudé. Nově popsaná prehistorická květina byla jistě také krásně zbarvena... Podle autorů vědeckého popisu je Tropidogyne pentaptera současné lachatce příbuzná, a protože před 100 miliony lety bylo umístění kontinentů jiné než dnes, je velmi pravděpodobné, že obě rostliny mají společného předchůdce, a proto jsou si tak vzájemně podobné...

Obrázek je ze Science Daily.

Útěk před časem-část 8.

Série o Džungli času končí. V prvním příběhu, Džungle času, jsme se seznámili s ambiciózním výzkumným projektem v panamské džungli, který nakonec stál mnoho životů. George McCann, paleontolog, jenž za ním stál, se rozhodl, že rezervace obývaná prehistorickými živočichy bude ponechána svému osudu. O deset let později, v příběhu Zpět do Džungle času, byl přesvědčen k tomu, aby provázel filmařskou expedici, jejímž cílem bylo natočit dinosaury žijící v rezervaci. Jak ukázal příběh George McCann ztracen v čase, výsledek byl děsivý. George a jeho dva přátelé zůstali ztraceni v minulosti, a George potkal zvláště nešťastný osud, když se nakonec ztratil v budoucím světě. A nyní Útěk před časem ukázal, že přežil, byl osvobozen americkými vojáky a nyní s nimi spolupracuje na vyřešení celého problému. Stroj času byl zničen lidskýma rukama, ale podle Fernanda to nestačí. Musí být zneškodněn samotným časem, a vložen do časové smyčky, aby se časové průchody přestaly otevírat. Doběhnou naši přátelé do cíle?

ÚTĚK PŘED ČASEM-ČÁST 8.:

Tmavou nocí uprostřed panamského pralesa pronikalo několik světel. V jejich záři se rýsovaly obrovské listy tropických rostlin, houby všech barev a žáby, zpívající svou noční píseň v jejich blízkosti. George, Fernando, Dwayne, Joe, Stanley a vojáci procházeli lesem a přitom neustále bedlivě sledovali své okolí. Konečně se zastavili. Stál před nimi obrovský kovový plot. V něm se nacházela obrovská mezera, kterou zde vytvořil Allosaurus, když odsud unikl. Byli u Džungle času. George začal vzpomínat na všechno, co ho v souvislosti s tímto tajemným místem potkalo. Vzpomněl si na začátky celého projektu, na únik zvířat, bitvu s Giganotosaurem v nedaleké vesnici, i na nabídku filmaře Iana Palmera, který ho přesvědčil, aby se sem vrátil. Teď se ukazuje, že v Džungli času se nachází nebezpečný stroj času, kvůli němuž může být časem napácháno mnoho škody. Časové smyčky se přestanou objevovat jen tehdy, když bude stroj času jednou z nich roztrhán a pohlcen. Taková smyčka se objevila v Kostarice, a nyní bylo cílem získat ztracený stroj času a přenést ho k ní. "Tak, jdeme!" vytrhl George z přemýšlení Dwayne. Všichni naráz prostoupili mezerou v plotě a ocitli se v Džungli času. Pomalu pochodovali vpřed a míjeli staré budovy porostlé vegetací. "Rozdělíme se podle plánu. Já běžím s Fernandem, vy to se třemi vojáky vezmete oklikou, Stanley, Joe a další dva budou utíkat podél ohrady. Bude-li nám přát štěstí, setkáme se u stroje času! Utíkáme!!!" zavelel George. Nato se všichni rozběhli. Utíkali tou podivnou, kouzelnou a tajemnou divočinou. Odevšad se ozývaly tajemné zvuky, houkání zvířat, která žádný člověk nikdy neměl spatřit. George a Fernando se vrhli do houštin a drželi se poblíž poničené cesty. Každou chvíli se mezi stromy něco míhalo. "Jdou po nás, Georgi! Proboha, jdou po nás!!!" řval Fernando. Oba se v běhu otočili a spatřili tři Dilophosaury, staré známé. Hnali se za lidmi obrovskou rychlostí. George s Fernandem různě kličkovali, oddělili se od sebe a jeden od druhého běžel ve vzdálenosti tak deseti metrů. Přitom stříleli na sebevědomé Dilophosaury. Jen doufali, že do hlavní budovy doběhnou včas. Stanley a Joe byli také pronásledováni těmito dravci, včetně velké samice, která byla matkou všech. Spolu s jedním svým potomkem se za nimi hnala. Jeden Dilophosaurus chytil mezi zuby řvoucího vojáka a ve chvíli mu utrhl ruku. Druhý se otočil, aby zvíře zastřelil, ale hladová matka mu už v tu chvíli trhala hlavu, ze které se ještě ozýval křik. Oba predátoři začali hltat krev svých obětí. Stanley a Joe uslyšeli strašné skřeky. Zastavili se vedle starého skladu zbraní. Měsíc v úplňku odrážel na hnědé půdě tři hrůzu nahánějící stíny. Byli to Deinonychové. Rozběhli se proti Stanleymu a Joeovi. Muži se rychle zavřeli ve skladu. Zabarikádovali dveře velkou krabicí. "To je teda arzenál," zašeptal zlověstně Joe. Vzal do ruky starý samopal a prohlédl si ho. "Nemáš svých zbraní dost?" zeptal se ho Stanley. "To mám," usmál se Joe. Přiblížil se zezadu ke Stanleymu, jenž stál přímo za krabicí a očekával, že Deinonychové nechráněnou část dveří brzy prorazí. Joe vytáhl z opasku nůž. "Neříkal jsi, že si popovídáme?" zašeptal mu přímo do ucha Joe. "Ty seš blázen. Faktickej blázen," zasupěl Stanley. "Teď tady můžeme oba chcípnout a ty chceš ještě bojovat? Zapomeň na to!" pokračoval. Joe se zlověstně rozesmál: "Já myslel, že si to chceš se mnou vyřídit, jizváči." Stanley se pomalu otočil. Joe mířil nožem přímo na jeho krk. "Nechme to na jindy," řekl Stanley. Deinonychové se dobývali dovnitř. Dráp jednoho z nich pronikl dřevěnými dveřmi, a jak jím dinosaurus trhl, část jich vylomil. "Tak fajn, jak chceš," zamračil se Joe. "Je mi jedno, že jsi mě kdysi škrábl na čele a já skoro zemřel. Teď jsme kolegové, ať chceš nebo nechceš, a zřejmě společně zemřeme!" zněla Stanleyho slova. Jeden Deinonychus prorazil dveře. Jeho řev jejich rozhovor přerušil. Oba stříleli ze svých samopalů, ovšem Deinonychus uhýbal, a když ho konečně Joe zasáhl do stehna, sám pocítil strašnou bolest v krku. Stanley, stojící jen dva metry nalevo od něj, vykřikl hrůzou. Za Joem stál Deinonychus a svými zuby mu zaživa páral krk. Stanley po zvířeti vystřelil. Dinosaura to však neznepokojilo. Muž pohlédl na strop. Uviděl tam světlík, kterým sem Deinonychus pronikl. A hned nato světlíkem proskočil ten třetí. Dopadl na Stanleyho, který si při pádu přerazil záda. Začal mu rvát hlavu od krku svými zuby, zatímco byl drápy zaťat v jeho břiše. Ve skladu a jeho okolí nastala nechutná hostina pravěkých predátorů...

Dwayne se svou trojicí vojáků běžel přímo středem Džungle času. Byl nervózní, neboť slyšel třepetání křídel vycházející ze všech stran. Ve chvíli, kdy z dálky uviděl hlavní budovu, v níž se nacházel stroj času, začal jeden z vojáků řvát: "Pozor, letí na nás ty netopýří zrůdy!!!" Z hlubin pralesa vyletěla masa Anurognathů a ve dvou vteřinách vojáky obklopila. Malí krvelační pterosauři si na ně sedali, kousali je do nechráněného obličeje a hned z ran vylizovali krev. Dwayne pálil, co to šlo. Na zádech měl plamenomet, a vzpomněl si, že mu George radil, ať na tyto malé nestvůry použije právě tuto zbraň. Plamenomet účinkoval skvěle. Usmažení ptakoještěři padali na zem jeden po druhém. "Pomoc! Pomoc!!!" křičel jeden z vojáků. Dwayne se zděsil. Voják, zcela posetý Anurognathy, skočil přímo do hořícího plamene. Dwayne sebou trhl, ale bylo pozdě. Voják se raději zabil, než aby se nechal sežrat ptakoještěry. Ostatní dva se okamžitě dali na útěk. "Končíme, šéfe! Tohle je konec!" křičeli. V tu chvíli z lesa vyletěla další skupina Anurognathů a obklopila je. Chtěli se zase vrátit k Dwaynovi, ale nestihli to. Anurognathové je začali ožírat, zatímco se vojáci šíleně zmítali na lesní půdě. Dwayne k hejnu ptakoještěrů přiběhl a opět do něj vypálil. Tito Anurognathové však byli zřejmě hejnem, které si plamenomety dobře pamatovalo. Rozletěli se jen co se první spálil. Dwayne už spatřil jen nehybná těla svých vojáků. Otočil se a s plamenometem připraveným k palbě běžel k hlavní budově. Mezitím k ní dobíhali i George s Fernandem. Tři Dilophosauři je stále pronásledovali. Náhle si však George všiml své staré známé. Kentrosauří samice zrovna postávala u hlavní budovy a za úplňku okusovala listí nízkých palem. "To je naše jediná šance! Musíme k ní!" navrhl George. Jakmile se k mohutnému býložravci ozbrojenému smrtícími ostny přiblížili, Dilophosauři se stáhli. George pohladil Kentrosauřici bok. Zvíře trochu překvapeně otočilo hlavu. "Tohle bylo naposled, co jsem se vrátil. Slibuju," řekl jí George. "Rychle, ty nostalgiku! Dwayne vbíhá do budovy se strojem času!" vykřikl Fernando. George byl nucen ho následovat. Za minutu už stál u zničeného stroje času. Před pár dny ho zde zničili jen proto, aby zjistili, že se tím nic nevyřešilo. George vzal do ruky páčidlo a odstranil dvířka, za nimiž se v prostorné krabici nacházela krabička o poznání menší. Vytáhl jí oběma rukama a dal do rukou Fernandovi. "Tak, a teď rychle pryč z Džungle času," řekl. Ozvala se strašná rána. Stěnu budovy prorazila Dilophosauří samice, následována dalšími čtyřmi jedinci. "Utíkejte!" křičel George. Jeho dva pomocníci se dali do bezmyčlenkovitého běhu. George pálil po Dilophosaurech. Bylo mu však jasné, že nemá jedinou naději. Utíkali proti němu a on rychle ustupoval, až narazil do konstrukce poničeného stroje času. Jeho kusy se řítily na George. Chtěl uskočit, ale dravé zvíře mu v tom bránilo, a otevřenými čelistmi mu vyhrožovalo, že pokud to udělá, podá si ho. George byl ve vteřině zavalen. Kusy stroje času zavalily také hlavu samice Dilophosaura, která okamžitě zahynula. Ostatní tři dravci se zděsili. Jakmile všechen prach dosedl na zem a ukázalo se, jak vypadá hrob George s Dilophosauří samicí, zvířata se stáhla. Kňouravými zvuky se snad jen snažila vyjádřit smutek nad ztrátou své vůdkyně...

Fernando byl už unaven nesením svého břemene. Dwayne by mu byl pomohl a krabici na chvíli převzal, když tu náhle, těsně u mezery v plotě, který představoval únik z hororu, chytilo něco Dwayneovu nohu. Křik vojenského poručíka Fernanda vyrušil. Položil krabici na zem. Vytáhl pistoli, ale viděl už jen, jak je Dwayne tažen do křovin. Tam se ozval zvuk přeškubnutí páteře. Pak se útočník postavil. Nad houštinou čnělo masivní tělo Pristichampsuse, mocného krokodýla, který dokáže chodit po dvou. Fernando měl s těmito tvory v minulosti nepříjemné zkušenosti, proto radši vzal krabici a než aby Dwayna pomstil, utekl z Džungle času. Čekal ho ještě namáhavý pochod lesem. O den později se vyčerpaný Fernando ocitl zpět na území bývalé farmy v Kostarice. Dopravilo ho sem vojenské letadlo. Vložil základní součástku stroje času do smyčky tak, aby část byla ve světě budoucnosti a část v našem světě. Krabička začala v časovém průchodu levitovat. Najednou se časová smyčka rozprskla. Přitom utvořila takovou tlakovou vlnu, že Fernando odletěl až k letadlu, jež se samo posunulo o metr vzad. "Tak, a je konec. Konec celé téhle tragédie," řekl si pro sebe Fernando. "Poručík Dwayne nám tvrdil, že v tom světě budoucnosti žila nějaká chobotnice. Pan McCann měl prý zájem o její výzkum. Proč jsme tam nepronikli a nezískali její DNA?" zeptal se znaveného Fernanda pilot vojenského letounu. "Z prostého důvodu, příteli. Nemělo by to smysl. Svět budoucnosti má pro nás být neznámý. A ještě jedna věc, George McCann věděl, kolik chyb v životě udělal, a nakonec za to tvrdě zaplatil. Takže další chyby by už nenadělal. To mi věřte," odpověděl mu trochu hořce Fernando...

Všude byla tma. Z temnoty vystupovaly podivné příšery. "Fernando? Jsi to ty? Proč neutíkáš pryč se strojem času? Ne, Fernando! Pomoc!" řval tajemný muž. Z té hrůzné černoty vystoupila Dilophosauří samice. Otevřela čelisti a stiskla Georgovu hlavu. "Ne!!!" vykřikl George. Probudil se. Seděl na posteli a vydechoval. "Co... to... má znamenat?" ptal se chvíli sám sebe, nevšímaje si, že vedle postele sedí několik lidí. Držel v ruce dýchací přístroj, který si právě strhl z obličeje. Nacházel se ve vojenské nemocnici. "Nic se neděje, Georgi. Všechno skončilo. A skončilo to dobře," řekla usměvavá tvář. George se podíval napravo od sebe. "Jeremy Stewarts!" vydechl překvapeně. "A mě nepoznáváš, kámo?" řekl muž oděný v černém společenském obleku. "Jack Roger! Můj starý přítel, se kterým jsem nechal vytvořit Džungli času..." řekl George a promnul si oči, jelikož tomu nedokázal uvěřit. "Jen odpočívej a nenamáhej se, všechno Ti vysvětlím," řekl Jeremy. "Je to už nějakých čtyřicet dnů, co mi přišla zpráva ze světa prehistorie. Říkals, že jsi s několika lidmi uvězněn v pravěku. Poslal jsem Ti na pomoc vojáky. Nedávno jsem se dozvěděl, že žiješ a snažíš se vyřešit problém s časovými smyčkami i zvířaty, jež unikla z Džungle času. Prý jste porazili Allosaura, který pronikl až do kostarických lesů. Já měl ještě kontakt na Jacka, a když jsme zjistili, že poblíž Ciudad de Panamá řádí skupinka Anurognathů, nechali jsme si od armády půjčit plamenomety a dali se do boje s těmi strašlivými krvelačnými netvůrky. A pak jsme se dozvěděli, že ses vrátil do Panamy. Chtěli jsme se s tebou setkat, ale řekli nám, že jsi v Džungli času. Nakonec nám sdělili, že jsi tam zemřel. Jenže my tomu nevěřili, přesvědčili jsme vojáky, abychom se tam vrátili. A našli jsme tě se zlomenou rukou, jak ležíš v potoce. Byl jsi prostydlý, měl jsi horečku, a zlomenina tě taky ničila," vyprávěl Jeremy. "Ale já přece... Umíral jsem pod troskami stroje času," zakroutil hlavou George. "Jo, to si jen myslíš, kámo," zasmál se Jack, "asi ses odtamtud nějak dostal, ale nepamatuješ si to. Došel jsi k potoku a teprve tam jsi začal s umíráním. Ale pozdě, protože tě tví staří kámoši objevili." "Jo, vybavuju si, že jsem se odtamtud nějak dostal. Odplazil jsem se, ale šíleně mě bolela hlava, nevybavuju si to přesně," vzpomněl si konečně George. "Všechno je v pořádku, Georgi. Džungle času bude nadále existovat jako rezervace, a přístup do ní bude zcela zakázán. Stroj času už neexistuje. A ten Cortes, nebo jak se jmenoval, tě pozdravuje. Informovali jsme ho o tom, že jsi přežil, což ho potěšilo. Teď je někde v Kolumbii a chytá tam prý motýly. Chce na ty nepříjemnosti s Džunglí času zapomenout," řekl Jack. "A ještě jedna věc," pousmál se Jeremy. Dal Georgovi do rukou dopis. George se usmál překvapením. Stálo v něm: "Brzké uzdravení přeje R. E. Corwin. Omlouvám se za nesmyslnou rivalitu. Velmi rád si s Vámi po letech popovídám." "To je neuvěřitelné," uchechtl se radostně George. "Tak už žádné časové smyčky, žádný stroj času, žádné samovolné pronikání pravěkých zvířat do džunglí Panamy... Žádná ztráta v pravěku, žádný útěk před časem... Myslím, že tady dobrodružství končí," řekl ještě George. Potom mu Jeremy s Jackem pomohli na nohy. Řekli si, že by se společně mohli pustit do nějakého podniku. "Hele, Georgi," namítl jen Jack, "dej pozor, ať se to týká jen zkamenělin nebo současných zvířat. Ať nás zase nehoní nějaký příšery." "Neboj, Jacku, tentokrát to bude jinak," řekl George...

KONEC PŘÍBĚHU.

Doufám, že se Vám série o Džungli času, sestávající z příběhů Džungle času, Zpět do Džungle času, George McCann ztracen v čase a Útěk před časem, líbila. Pokud chcete, můžete mi do komentářů napsat, který z těchto příběhů se Vám konkrétně líbil nejvíce. V případě, že jste je nečetli, ale chtěli byste, naleznete je v rubrice Příběhy na vyprávění nebo v archivu tohoto blogu (Džungle času a Zpět do Džungle času jsou příběhy z roku 2014, George McCann ztracen v čase z let 2014 a 2015 a Útěk před časem naleznete v archivu července a srpna 2017). Jsem moc rád, že jsem tuto sérii po více než dvou letech čekání ukončil. Ale kdo ví, co George, Jeremy a Jack, nyní snad znovu spřátelení s Rodríguezem Edgarem Corwinem, podniknou do budoucna...

Ztracená fauna Nového Zélandu: Mystacina větší

Jak jsem slíbil, tato část Ztracené fauny Nového Zélandu se bude zabývat jedním vymizelým novozélandským savcem... Že na Novém Zélandu původně žádní nežili? No, není to tak úplně pravda. Už minule jsme si představili obyvatele novozélandského pobřeží, vyhynulý druh tamního lachtana. Takže tentokrát je na čase let do vnitrozemí! Natáhněte křídla!

Vědecké jméno: Mystacina robusta,

obecné jméno: mystacina větší,

Vyhynutí: 60. léta minulého století.

Do řádu letounů (Chiroptera) patří dvě velké skupiny, a to kaloni (Megachiroptera) a netopýři (Microchiroptera). V současnosti netopýři sestávají ze 17 čeledí (avšak jejich počet se s neustále pokračujícím vědeckým výzkumem může málo měnit), z nichž jedna se vyskytuje pouze na Novém Zélandu. Hovoříme o čeledi Mystacinidae, a v současnosti také o pravděpodobně jediném žijícím druhu, kterým je mystacina novozélandská (Mystacina tuberculata). Má tři poddruhy a vyskytuje se na obou velkých ostrovech Nového Zélandu. Od hlavy po krátký ocásek měří 5 nebo 6 centimetrů, obvykle obývá lesy od pobřeží až do výšky 1100 metrů nad mořem, a je to všežravec. Ve srovnání se svým zmizelým příbuzným, mystacinou větší, je to drobeček. Tento vyhynulý druh netopýra měl totiž rozpětí křídel 30 centimetrů! To je pro srovnání délka holuba, takže jistě patřil k větším netopýrům. Délka těla činila 9 centimetrů. Na Novém Zélandě žil přinejmenším po stovky tisíc let, možná i po miliony let, po boku své příbuzné. Až na počátku 60. let 20. století byly mezi těmito dvěma tvory nalezeny jisté rozdíly. Do té doby nebyla mystacina větší považována za odlišný druh, a tak představovala jen větší zástupce mystaciny novozélandské. V Pleistocénu i po většinu Holocénu žil tento netopýr na Severním i Jižním ostrově, nicméně krátce po příjezdu evropských kolonizátorů byl tlačen na jih, a tak nakonec zbyla jen populace vyskytující se na Stewart Island a na okolních ostrůvcích na jih od Jižního ostrova Nového Zélandu. Ve 20. století byl tento obdivuhodný druh poměrně hojný už jen na některých ostrůvcích, včetně ostrova Taukihepa, jenomže následná invaze krys druhu Rattus rattus způsobila jejich zánik. Krysy byly celkově odvěkými nepřáteli mystaciny větší. Už v minulosti způsobilo rozšíření polynéské krysy druhu Rattus exulans, které Maoři říkali kiore, zánik mnoha populací mystaciny větší. Hlodavci představovali pro tyto letouny velkou konkurenci...

Není zcela potvrzeno, že mystacina větší vyhubila, alespoň IUCN ji klasifikuje jako kriticky ohrožený druh, jenž je pravděpodobně vyhuben. Nikdo totiž tohoto netopýra od 60. let minulého století nespatřil. Netopýři však patří mezi těch několik málo skupin savců, která naší pozornosti obvykle uniká. Zatímco spíme, poletují nad našimi zahradami a loví hmyz, nebo v případě mystacin lízají sladkou šťávu květů. Vzhledem k tomu, že už byly podniknuty dvě velké expedice na Taukihepu a také na ostrov Pautahina, a to v letech 1999 a 2009, a nepodařilo se žádné mystaciny větší odchytit do speciálních sítí, aby mohly být prostudovány, musíme se zřejmě smířit s tím, že tento nádherný tvor již neexistuje... O tomto netopýrovi se toho mnoho neví. Živil se nektarem, pylem, a květy. Také chytal hmyz, především brouky a můry. Existuje jen několik fotografií živých jedinců, a také vycpaniny (viz. obrázek výše). Nyní je však zřejmě jedinou mystacinou žijící na naší planetě mystacina novozélandská (foto níže)...

Zdroj obrázků: WikiMedia Commons.

Tento článek se zřejmě tolik nehodí do rubriky Podivuhodné zprávy ze světa pravěku, neboť pojednává o živočichovi, jenž vyhynul teprve nedávno, a v našem letopočtu. Jelikož se však projekt Ztracená fauna Nového Zélandu zabývá především prehistorickými tvory, z nichž některé lidé ani nepoznali živé, zařadil jsem i tento článek do této rubriky, ačkoliv vím, že to zřejmě není volba nejlepší... Příští část napíši možná ještě koncem tohoto týdne.

Bičovka měděná-Had připomínající stonek popínavé rostliny

Po užovce trávozelené je na řadě bičovka měděná, doufám, že se Vám tento popisek bude líbit...

Latinský název: Oxybelis aeneus,

Rozšíření: od jihozápadu USA přes střední Ameriku na jih severní části Jižní Ameriky,

Velikost: Délka 1,3 až 1,7 metru.

Na světě žijí čtyři popsané druhy rodu Oxybelis, tedy amerických bičovek. Vzhledem jsou velmi podobné asijským bičovkám. Oba rody patří do čeledi užovkovitých, ale dělí je od sebe tisíce kilometrů. Vypadají však podobně; jsou to štíhlí hadi žijící na stromech, obvykle jsou dobře maskováni, a mají zadní jedové zuby. Na rozdíl od jedových zubů korálovcovitých (kobry, korálovci, mořští hadi) nebo zmijovitých (zmije, chřestýši a jim podobní) nejsou duté, ale pouze rýhované. Had se musí pořádně zakousnout, aby s jejich pomocí mohl do těla oběti vstříknout jed, a dále musí žvýkat, aby uvolnil alespoň nějaké množství jedu. Ten je slabý; jed bičovky měděné rozhodně není člověku nebezpečný. Tito hadi mohou kousnout jen v sebeobraně, když na ně někdo sáhne, ale i tak jsou to v podstatě neškodná zvířata. Cítí-li se opravdu ohrožena, raději vypouštějí z kloaky nepříjemně páchnoucí sekret, než aby kousala. Důvodem, proč se asijské a americké bičovky tolik podobají, je konvergentní evoluce. Utvářelo je stejné prostředí, ačkoliv žijí v odlišných částech světa. Stejně jako její asijské protějšky, preferuje bičovka měděná, občas též nazývaná americká, lesy, lesíky a křoviny. Had je vybaven dlouhou, úzkou hlavou. Tělo bičovky měděné je velmi dlouhé, obvykle hnědé nebo šedé. Spodní strana hlavy a těla je buď bílá, nebo světle zelená. Přes oči procházejí černé proužky a rozbíjejí tak linii hlavy, což ještě umocňuje už tak perfektní kamufláž. Tento had skutečně napodobuje ovinutý stonek popínavé rostliny. V lesní či pralesní vegetaci se dokonale ztrácí. Navíc výborně šplhá. Ocas bičovky měděné je extrémně dlouhý a ovíjivý. Had se s jeho pomocí jistí, když překonává větve. Mezi jedinci ze severu a jihu panuje rozdíl. Řitní šupina je u populace žijící na jihozápadě USA, konkrétně v Arizoně, rozdělená, kdežto jihoamerické bičovky měděné ji mají zachovanou celou. Jsou to denní lovci s výborným zrakem. Bičovky spolu s africkými liánovci patří mezi málo hadů, jež vidí i nepohybující se předměty, jsou tedy vybaveny binokulárním viděním. To jim pochopitelně usnadňuje odhadnout vzdálenost mezi větvemi při šplhání po stromech, ale také to znamená, že snáze nacházejí kořist. Tou se mohou stát ještěři nebo obojživelníci, především tedy stromové žáby, ovšem ptáci a hmyz také tvoří významnou část jídelníčku tohoto druhu. Je známo, že bičovka měděná je vejcorodá. Snáší 3 až 5 vajec, která posléze s největší pravděpodobností opouští. V neotropech samice kladou vejce během letního období dešťů. Nejjižnějším místem, kde se s bičovkou měděnou můžeme setkat, je střed Bolívie. Kromě americké pevniny se vyskytuje také na Trinidadu a Tobagu v Karibském moři. Je to běžný druh, který v současnosti není nijak ohrožen. Bičovku měděnou popsal už v roce 1824 Johann Georg Wagler, slavný německý herpetolog, po němž je pojmenován asijský chřestýšovec Waglerův...

Příště užovka býčí!

Útěk před časem-část 7.

George už byl několikrát zachráněn před jistou smrtí. Po událostech v Džungli času i v prehistorických časech se konečně s pomocí amerických vojáků vedených poručíkem Dwaynem dostal do jednadvacátého století. Stroj času byl zničen, kvůli čemuž se však začaly objevovat záhadné časové smyčky. Jedna se otevřela v Kostarice a pohltila velkou farmu, další se otevřela ve světě budoucnosti a vedla do Jurského období, z něhož George též vyvázl živ. Lawrence Lynn byl zabit Ceratosaurem, který se objevil v kostarickém pralese, a George unikl jen díky Fernandu Cortesovi (viz. Zpět do Džungle času a George McCann ztracen v čase). Nyní se vidí po 150 milionech let vývoje planety a po měsíci, kdy jeden druhého považovali za mrtvého. Fernando má zřejmě plán, jak časové smyčky nadobro uzavřít. Ale otázkou je, vyjde?

ÚTĚK PŘED ČASEM-ČÁST 7.:

"Proč se skrýváme v téhle jeskyni?" zeptal se George svého přítele po chvíli mlčení. "Protože je jich tu spousta," zašeptal Fernando. "Ceratosaurů?" optal se ho George. "Ano," odpověděl Fernando, "je tu nejmíň jedna celá smečka. Viděl jsem ji, jak časovým průchodem pronikají do našeho světa. A pak jsem je následoval." "Za tu záchranu jsem Ti vděčný," řekl George, "ten oštěp sis asi vyrobil sám, že?" "Ani se neptej, co všechno jsem už s ním porazil. Jenže teď už nemáme žádnou zbraň. Oštěp zůstal zabodnutý v zádech té příšery..." zněla odpověď. Za chvíli se začal ozývat strašný, uši rvoucí řev. "Jsou blízko," šeptal Fernando. Najednou, jako by uhodil blesk, pronikla otvorem ve skále Ceratosauří hlava. Fernando i George se rozkřikli překvapením. Ceratosaurus řval, syčel a slinil, ale ať se snažil, jak chtěl, nemohl hlavu otvorem zcela protáhnout, bránily mu v tom jeho rohy nad očima, jež by si mohl zlomit. Ze skřeků vycházejících z venkovního prostředí se nicméně dalo usuzovat, že není sám a je obklopen přinejmenším dalšími dvěma masožravci, stejně tak děsivými a hladovými. "Co teď? Měli bychom odsud nějak vypakovat," řekl George. "Polez za mnou," odpověděl rozhodně Fernando. Začal se plazit do hlubin úzké jeskyně. Pro klaustrofobika by taková situace byla noční můrou. Malý vchod do jeskyně blokovala obrovská tlama plná zubů, a jediný způsob, jak se odsud dostat, zřejmě tkvěl v plazení se úzkým tunelem plným bahna. Ale ani Fernando, ani George nebyli klaustrofobiky a vůbec se nehodlali vzdát. Fernando jen Georgovi sdělil, že tuhle jeskyni obýval několik dnů, že sem chodil přespávat, zatímco během dnů hledal civilizaci. Jak se tak George plazil za Fernandem, neustále pozoruje, aby se hlavou nepraštil o rovný, nízký strop tunelu, vysvětlil svému příteli, že ještě donedávna kousek odsud stála farma, jež byla pohlcena časovou smyčkou. "Jak jsem řekl, musíme ty časové smyčky uzavřít. Myslím, že by se ještě hodil stroj času," oddechl těžce a takřka nesrozumitelně Fernando, unavený plazením. Konečně dorazili do prostorné části jeskyně. George se zmocnila úleva. Konečně se postavil a protáhl se. Všude okolo byly krápníky, strop této části jeskyně byl nějakých pět či šest metrů vysoký a nahoře se nacházel malý oválný otvor, kterým dovnitř procházelo měsíční světlo. To se odráželo na hladině velmi studené vody. "Už jsem to tu proplaval, když jsem tu jeskyni zkoumal," řekl Fernando, "takže se dej za mnou. Budu plavat napřed. Pořádně se nadechni a zkus zastavit dech aspoň na minutu. Pak se octneme venku." Když George vstoupil do vody, celý se oklepal. Toto měla být zřejmě nejstudenější koupel v jeho životě. Ale nic nezdržoval, naopak byl odhodlán Fernanda následovat. Když hlava jeho přítele zmizela pod hladinou, nadechl se a pak se také ztratil v průzračně čisté vodě. Fernando plaval celkem hluboko a George se trochu obával, aby mu stačil dech. Brzy propluli velkým otvorem, zdobeným podivuhodnými vápenatými útvary tvarovanými vodou po miliony let, a ocitli se venku. Voda v malém pralesním jezírku byla i v noci teplá, takže to bylo jako vyměnit studený bazén za teplou lázeň. Voda zde byla nicméně kalná a špinavá, oba z ní co nejdříve vylezli. "Teď musíme k té planině, kde jsou stále vojáci," nařídil George. Fernando zapnul starou svítilnu. Jakmile vstoupili do lesa, velmi se zalekli. Ceratosaurům neunikli, naopak, chytili se do pasti...

Pohlížely na ně čtyři hladové oči. Dva velcí dospělí Ceratosauři, zřejmě vůdčí samec a samice, hlídkovali v okolí. Začali mocně řvát a utíkali za Georgem a Fernandem. Ti se oba vrátili ke kalnému jezeru a skočili do něj. Ceratosauři se na jeho břehu zastavili. Stále však oba muže sledovali. Z džungle brzy přiběhl další Ceratosaurus, a pak ještě další dva, sotva dvoumetroví jedinci, mláďata. Teď jich tu bylo celkem pět a zcela blokovali únikovou cestu. "Tak, co teď?" zeptal se trochu bezradně Fernando. George však rychle přišel s plánem. Na jeho povel doplavali ke skále, ale nevydali se pod vodu, aby se vraceli do jeskyně. Naopak, začali po kluzkých kamenech šplhat nahoru. Šlo to těžce. Netrvalo však dlouho a ocitli se na jejím vrcholu. Byl odsud nádherný výhled. Také uviděli planinu a věděli, kterým směrem se mají dát. Sestoupili ze skály. Stáli opět před jeskyní. Ostatní Ceratosauři zde nehlídkovali. George se marně snažil od Fernanda zjistit, kolik Ceratosaurů sem proniklo, ale ten vážně nevěděl. Utíkali lesem jako šílení. Na planinu doběhli poměrně brzy. Shledali se tu s Dwaynem a jeho dvěma pobočníky. Dwayne se zvedl a utíkal k Georgovi. "Propána, vy jste naživu! Báli jsme se, že se Vám v tom lese něco stalo!" vyhrkl a poplácal ho po rameni. "Kdo je tohle?" zeptal se a ukázal na otrhance. "Toto je Fernando Cortes, o kterém jsem Vám už vyprávěl. Ten, který se kdysi pokusil uniknout z Jurské Tanzanie, ale Ceratosauři mu to překazili. Poslyšte, Lynn je mrtvý. Ceratosauři ho zabili. A proč? Protože se tu otevřela časová smyčka, úplně samovolně. Jen díky tomu Fernando z pravěku unikl. Po lese teď běhá celá smečka těch monster, šla po nás a skoro nás dostala... Ale Fernando má plán, jak časové smyčky uzavřít, takže ho musíme uskutečnit!" vysvětloval spěšně George. "Jaký je ten plán?" zeptal se Dwayne nedočkavě Fernanda. "Poměrně jednoduchý. Myslím, že stačí vzít zničený stroj času a nechat ho rozmetat časem samotným. Jinými slovy, ať si ho časové smyčky samy rozdrtí. Stačí, aby se ta, do níž ho vložíme, uzavřela," řekl Fernando. "To je dobrý plán," pokýval hlavou George. Sám znal stroj času mnohem lépe než Fernando, vždyť ho také vlastnil, kdežto Fernando byl pouze chlápek z pralesa. Jenže teď přišel s geniálním řešením. "Tak na co čekáme? Musíme zpátky do Panamy, do Džungle času!" vykřikl Dwayne. "Počkejte," řekl klidně Fernando, "nejdřív ty příšery v lese. Časová smyčka se tam pořád nachází, tak je musíme nějak dostat zpátky do pravěku. Nalákáme je tam. Potom smyčku uzavřeme." Nato vytáhl z kapsy starý otevírač časové smyčky. George si vzpomněl na to, co se stalo předtím, než se zde znovu setkali. "Utíkej, dělej! Projdi tou svou! Já se dostanu do současnosti a informuju je o tom, co se s tebou děje! Budeš zachráněn Georgi!" Řev Ceratosaurů v prehistorické Tanzanii byl stejně děsivý, jako nyní v kostarickém pralese, a přesto měl tehdy George pocit, že Fernando mluví pravdu. Nakonec se sice Fernandovi situace zkomplikovala, ale teď jsou oba naživu. Navíc se z nich stali přátelé...

Ze vzpomínání ho vytrhl až Dwaynův hlas: "Tak, svolal jsem všechny vojáky. Už jsou tu. Nikomu se nic nestalo, ale jeden z nich viděl mladého dinosaura, jak se líně sune lesem. Máte tedy pravdu, jsou tu. Dovolíme panu Cortesovi, ať nás k časovému průchodu dovede." Cesta lesem zabrala jen chvíli. Už se rozednívalo. Prales nebyl tak temný a viditelnost se zlepšila. Také pocit strachu většinu členů expedice opustil. K časové smyčce došli brzy. Byla poměrně malá. "Ještě jedna věc," zasmál se Fernando, "máte tu někdo baterky? Abych dal nový baterky do toho otevírače." Stanley hned popadl svou svítilnu, vytáhl z ní baterky a podával je Fernandovi, ale Joe jej předběhl. Fernando poděkoval. Joe se na Stanleyho podíval s úsměškem ve tváři. "Dost, chlapi! Nepoperte se tu zase!" okřikl je Dwayne. "Hele, Joe, jednoho dne si ty a já pořádně promluvíme," hrozil svému nepříteli Stanley. "Tak jo, souhlas, jizváči," usmál se drze Joe. Vše přerušil sykavý řev. "Jsou tu. Mají náš pach. Jdou po nás. Na můj povel do smyčky! Utíkat!" zavelel Fernando. Celá smečka Ceratosaurů se dala do pronásledování lidí, kteří ji lákali střelbou do vzduchu. Brzy se tedy ocitli zpět ve světě pravěku. George rychle všechny upozornil, že by měli vylézt na stromy. Dvěma vojákům se to však nepodařilo. Ceratosauři je ještě na zemi začali žrát zaživa. Ostatní slezli z pravěkých kapraďorostů a hnali se zpět k časovému průchodu. Mladý, dvoumetrový Ceratosaurus je ovšem následoval. Fernando běžel poslední, aby časovou smyčku včas uzavřel. Ceratosaurus ho však dohnal. Narazil svým tvrdým čelem do jeho zad. Fernando upadl. Všichni už byli v současnosti, jen George ještě běžel k průchodu. Byl těsně před ním a ohlédl se. Viděl, že má Fernando trable. Proběhl do našeho světa, vytrhl Dwaynovi pušku z ruky, opět pronikl do světa pravěku a Ceratosaurovi, který tahal Fernanda za cáry oblečení, div že ho ještě nekousl do těla, uštědřil střelu do srdce. Mladé, lovem posedlé zvíře se otřepalo a spadlo těsně vedle Fernanda. "To Ti nikdy nezapomenu!" řekl Fernando, a oba proskočili časovou smyčkou do současného světa. Fernando ji okamžitě zavřel. "No, škoda, že tam zůstali jen proto, že požírali mrtvoly našich přátel. Budeme teď muset vyplatit škodu jejich rodinám. Každopádně jsme to zvládli! Myslíte, že zavřeme i tu velkou smyčku, jež pohltila farmu?" zněla Dwaynova slova. "Ne," řekl George. "Lze uzavírat jen ty průchody, jež vedou do časů, na něž jsou otevírače či zavírače smyček uzpůsobeny. Budoucnost to rozhodně není. To znamená, že jediný způsob, jak tu smyčku zavřít, je zničit stroj času v jedné z nich. Myslím, že tahle bude k jeho zničení ideální." Čekal je namáhavý pochod lesem zpět do nedaleké vesnice, a pak let zpátky do panamské Džungle času. George i Fernando se rozhodně netěšili na shledání s jejími obyvateli. Jedině tam však mohl být zničený stroj času znovu získán...

Příští část Útěku před časem bude již částí poslední. A zároveň zřejmě poslední částí příběhů o Džungli času... Přežijí vojáci? Přežije Fernando? A přežije George McCann? Podaří se tento běh, tento útěk před časem, dovést do cíle? To ukáže jen čas...

Správce dinosauřího parku - Útok masožravců

Správce dinosauřího parku je zpět! Co se asi za minulý týden stalo? Neváhejte a přečtěte si to!

Útok masožravců

Dinosauří park se opět stal dějištěm podivných událostí... Ve středu ráno mě probudilo zvonění telefonu. Líně jsem vstal, přišel ke stolu a zvedl svůj mobilní telefon. "Pohotovost! Pohotovost! Únik nebezpečných zvířat!!!" ozývalo se z telefonu. "Co je tohle zase za vtip?" protáhl jsem ospale po ránu a podíval se na Leptoceratopse Dina, ležícího vedle mé postele. Roztomile se na mě koukal. Oblékl jsem se do své pracovní uniformy a vyšel ven. A náhle jako by do mě uhodil blesk. Uvědomil jsem si, že se zde vážně něco děje. Po ulici utíkali tři pracovníci parku. Za nimi běžel náš Giganotosaurus. "No tohle," pomyslel jsem si a sledoval jsem jejich potíže. Všichni se zavřeli ve svých domcích. Poté, co zmizeli z jeho očí, nesnažil se je predátor dohnat. Když zabouchli dveře, ztratili se z jeho dohledu a on na ně přestal myslet. Nasával teď vzduch. "Do háje," protáhl jsem ospale. Stál jsem před svým domkem a Giganotosaurus se na mě hladově díval. Rychlým krokem se ke mě blížil. Zíval jsem. Pomalu se ke mě skláněl. "Hele, jdu na snídani," řekl jsem mu a prošel jsem kolem něj. Giganotosaurus mě sledoval jako nějaký podivný výjev. Normálně jsem ho obešel, a on se divil, co že se jeho příští oběť nebojí. Zařval. A já v tu chvíli také, hrůzou. Dal jsem se na útěk. Utíkal jsem, co jsem mohl, a strašně jsem při tom řval. Byl jsem připraven na to, že mě to strašlivé zvíře sežere vcelku a já pak zhynu v jeho žaludku. Doběhl jsem k hlavní budově. Tam zrovna stáli dva rangeři a pálili po Troodontech. Takže i Troodoni utekli ze svých ohrad! "Hej, kámo, pomoz mi," řekl jsem jednomu rangerovi poté, co jsem se za jeho zády zastavil. "Neruš!" okřikl mě. "Hele, pronásleduje mě Giganotosaurus. Neslyšel jsi, jak řve?" zeptal jsem se ho. "Slyšel jsem jenom tebe, zbabělče," odpověděl. Tak to jsem se ale naštval. Zezadu jsem mu dal facku. Překvapeně se na mě podíval. A pak jeho oči stanuly na tom velkém za mnou. Začal řvát. "No co je? Neviděl jsi nikdy hladového Giganotosaura?" ptal jsem se ho a chechtal jsem se jeho výrazu v obličeji. Ranger po zvířeti vystřelil. Já se raději zavřel v hlavní budově. Běžel jsem do prvního patra, abych šel vše oznámit Charlesovi. Na schodech jsem se srazil s Oliverem. Dali jsme si hlavičku a oba jsme ze schodů spadli. "Neumíš dávat pozor, ty nemehlo?!" zařval na mě mocným hlasem Oliver. V ruce držel uspávací pušku. Z okna střelil po Giganotosaurovi, kterého se rangeři marně snažili zastrašit třaskavými střelami. Zvíře se trochu vyděsilo, když se v jeho stehně ocitla uspávací šipka. Pomalu odcházelo. O pár minut později ulehlo na silnici. Ocitl jsem se v kanceláři ředitele parku. Charles mi vynadal. Spím si prý do deseti a jsem správcem! To je prý šílené. Já mám být tím prvním, kdo organizuje odchyt dinosaurů, to mi Charles řekl. Slíbil jsem mu, že se polepším. Ale on jen řekl, že mi dá padáka, jestli ta zvířata neodchytím. Konečně jsem po mnoha týdnech, měsících, ba i letech zvážněl. Neurazil jsem se, ale místo toho jsem se Charlese zeptal, proč zvířata utekla. On mi vysvětlil, že rangeři shledali zámky u výběhů přeřezané. "Takže někdo z parku vypustil tyhle masožrouty..." řekl jsem.

Vyběhl jsem ven z hlavní budovy. Opět jsem byl Danem Jamesonem, rozhodným, rázným správcem Dinosauřího parku, tak jako kdysi dávno. Byl jsem ozbrojen po zuby. Měl jsem pušku i pistoli s uspávacími střelami, a také raketovou pistoli k odstrašení zvláště nebezpečných zvířat. Oliver zrovna běžel zpět do budovy a opět do mne narazil. "Dávej pozor, ty jedno nemehlo!!!" zařval jsem na něj. Oliver vykulil oči. Tohle tedy nečekal. Proběhl jsem kolem rangerů a spěšně se jich zeptal, kolik zvířat uniklo z výběhů, a kolik jich bylo odchyceno. Řekli mi, že se jim povedlo zastavit dva Troodony, a Giganotosaurus je díky Oliverovi také uspaný. Teď zbývali už jen Erythrosuchus Eric a náš slavný, stále naštvaný Siamotyrannus. Usoudil jsem, že nejprve půjdu po tom druhém jmenovaném. Siamotyrannus už se projevil jako lidožrout, z tohoto důvodu jsem se dal k jeho ohradě. Tři rangeři šli se mnou. Zapnuli jsme termovizi. Brzy se ukázalo, že Siamotyrannus odpočívá ve vegetaci uprostřed parku (nachází se tam lesík). Střelili jsme do něj dvě uspávací šipky. Byl notně rozrušen, právě totiž trávil snídani. Před útěkem z výběhu spořádal všechno maso, které mu tam naházeli večer. Chvíli nás honil po středu parku, ale my měli náskok, neboť jsme využili rangerského džípu. Usnul nedaleko od spícího Giganotosaura, kolem kterého už v těch chvílích obepínali pásy, s jejichž pomocí měl být vrtulníkem přenesen do provizorní ohrady. Řada pracovníků se hned dala do práce na převozu Siamotyranna. Nakonec bylo třeba zjistit, kde je Eric. Vydal se k jižnímu pobřeží. Bohužel jsme jej dohnali příliš pozdě. Zrovna požíral mrtvolu člověka. K našemu zděšení se ukázalo, že to byla veterinární asistentka. Pokoušela se ho zastavit, ovšem Eric jí ukousl ruku, ve které držela uspávací pistoli, a pak ji celou roztrhal. Byl to děsivý pohled. Uspali jsme ho. Hnal se za námi, ale pak jako všichni ostatní tvrdě usnul. Nyní jsou všichni masožravci zpět ve svých ohradách. A my řešíme, kdo je vypustil! Ten zrádce musí být nalezen! Musí být zjištěno, proč to udělal!

Dinosauří park je tedy opět v problémech... A jak se vyřeší, to se dozvíte za týden!

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Paralouatta

Po týdnu je tu konečně další část Vyhynulých tvorů z Karibiku. V tomto projektu už jsme si představili vymizelé karibské krokodýly, hlodavce či lenochody. Tentokrát se podíváme na živočicha, který patří do skupiny, která je nám velmi blízká...

Jméno zvířete: Paralouatta,

Zařazení: ploskonosí primáti,

Vyhynutí: Pleistocén,

Příbuzní? Blízcí příbuzní by stále mohli existovat.

V minulosti žilo na karibských ostrovech několik rozlišných druhů primátů, všichni z nich se řadili mezi novosvětské opice, které nazýváme ploskonosými. Z Velkých Antil jsou známy čtyři druhy, všechny vyhynuly buď v pravěku, nebo v našem letopočtu (v takovém případě hovoříme o jamajském Xenothrix mcgregori, druhu opice, který vyhynul mezi lety 1500 až 1700). Dnes se na karibských ostrovech také setkáme s primáty, a to jak na Velkých, tak na Malých Antilách. Avšak tito primáti byli na ostrovy vysazeni lidmi. Jsou to kočkodani z Afriky a makakové z Asie. Samozřejmě hovoříme-li o opicích na ostrově Trinidad, pak můžeme uvést dva druhy, které se na ostrově, jenž je blízko jihoamerické pevnině, vyskytují přirozeně. Také chápan středoamerický by se mohl vyskytovat v Karibiku, a to na ostrově Cozumel, který patří Mexiku, avšak jeho výskyt tam není potvrzen... Avšak v pravěku, ještě před několika desítkami tisíc let, v období Pleistocénu, žil v Karibiku druh ploskonosé opice, která byla příkladem ostrovního gigantismu. Někdy, tak v jako v případě dnešních varanů komodských z pěti malých ostrůvků v Indonésii, živočišné druhy na ostrovech v průběhu evoluce zvětšují své tělesné rozměry. Stávají se dominantními ve svém přirozeném prostředí a čas od času bývají větší, než jejich blízcí příbuzní z pevniny. Právě dobrým příkladem ostrovního gigantismu byla zřejmě opice rodu Paralouatta. Vyskytovala se na Kubě a možná byla kubánským endemitem, neboť dosud nebyly její fosilní ostatky nalezeny na žádném jiném ostrově v Karibském moři. Byly popsány dva druhy: P. varonai a P. marianae. Druhý jmenovaný pochází pouze z období pozdního Miocénu. Je tedy jisté, že rod Paralouatta existoval několik milionů let, od mladších třetihor po čtvrtohory. Vyhynul v Pleistocénním období...

Známější P. varonai byla popsána na základě takřka kompletní lebky (obrázek nahoře). Ačkoliv dalších nalezených kosterních pozůstatků bylo málo, podařilo se paleontologům odhadnout hmotnost Paralouatty na celých 9 až 10 kilogramů. To z ní tedy činilo velkou opici, stále je však otázkou, zda to byl chápan nebo vřešťan. V minulosti se totiž uvádělo, že Paralouatta byla velmi blízce příbuzná vřešťanům, proslulým svými pronikavými hlasovými projevy. Dnes to však není jisté, poněvadž porovnání zubů vřešťanů s Paralouattou nepřineslo takové výsledky, jaké byly očekávány. Jinými slovy, taxonomie tohoto rodu není dosud zcela objasněna. Jakožto velká opice se Paralouatta pohybovala jak po stromech, tak i po zemi. Důvodem pro to byla i její velikost. Nalezené pozůstatky končetin tento fakt jen podporují. Zatím nebylo přesně zjištěno, proč Paralouatta v Pleistocénním období vymřela. Pravděpodobně se tak stalo následkem změny klimatu a následné změny prostředí, ovšem potvrzeno to není, je to jen domněnka. Vyhynula však zřejmě předtím, než ji mohl spatřit člověk...

Obrázky z:

https://en.wikipedia.org/wiki/Paralouatta

https://www.amnh.org/science/biodiversity/extinction/Resources/Bestiary/Primates.html

Tato část pojednávala o prehistorické ploskonosé opici rodu Paralouatta. Série o vyhynulých zvířatech z Karibských ostrovů bude dále pokračovat...

Útěk před časem-část 6.

V minulé části se George, Dwayne, Joe, Stanley a vojáci vydali prozkoumat tajemnou časovou smyčku. Po útoku budoucí verze chobotnice zjistili, že se nacházejí v budoucnosti. Nalezli také zbytky farmy, kterou časová smyčka pohltila. Předtím, než z budoucnosti odešli, rozhodl se George prozkoumat další časovou smyčku, tentokrát vedoucí do období Jury. Tam se však setkal s dvěma hladovými Razanandrongoby, před nimiž sice unikl na strom, zůstal tam však uvězněn... Co bude dál???

ÚTĚK PŘED ČASEM-ČÁST 6.:

George si alespoň sedl na větev jehličnanu, aby si trochu odpočinul. Díval se po okolí v naději, že někde poblíž bude další liána, nějaký jehličnan nebo jinan, na který by se přehoupnul. Po chvíli ho napadlo, že by mohl utrhnout jednu liánu ovíjející se kolem jehličnanu a s její pomocí se zachytit další, která visela ze stromu vzdáleného asi šest metrů. Neměl u sebe nůž, ale pistole mu stačila. Přestřelil liánu a mocně s ní švihl jako s bičem. Byla dost pohyblivá na to, aby se další liány zachytila. George tedy začal přemýšlet o tom, jak na jejím konci vytvořit smyčku. V tom začali oba Razanandrongobové nahlas řvát. George byl jejich hlasovými projevy vyrušen z přemýšlení, pohlédl na ně z té velké výšky a ke svému překvapení zjistil, že před něčím utíkají. Brzy zmizeli v houštinách. George však zůstal na stromě. Bedlivě sledoval lesní půdu, a když se přesvědčil, že nehrozí žádné nebezpečí, začal pomalu slézat. Byl však opatrný a obezřetný. Jisté bylo, že dva velcí krokodýlům podobní plazi utekli před něčím, čeho se báli. A aby se něčeho bál takový gigantický masožravec, musí to být opravdu velké a hrozivé. Konečně se Georgovy boty dotkly země. S pistolí pevně uchopenou v pravé ruce se George dal směrem, odkud přiběhl. Pomalu prorážel houštiny, slechy nastražené, a neustále sledoval každý drobný pohyb. Po chvíli ho začalo znepokojovat děsivé ticho. Trochu zrychlil krok. Prošel kolem mršiny sauropoda, jež nepříjemně zapáchala. Ani v jejím okolí se nenacházelo nic živého. George však tušil, že se již nachází v blízkosti časové smyčky. Byla tady poblíž. Za chvíli poznal část lesa, kteoru ho prve hnal pouze jediný Razanandrongobe. Mezi několika jinany zde stáli dva dlouhokrcí dinosauři. George správně poznal, že jsou to Archaeodontosauři. Vypadali klidně. To bylo dobře i pro George, protože jsou-li klidní místní býložravci, nemusí se ničeho bát. Pak se to náhle změnilo, jako by někdo luskl prsty. Zavál prudký vítr, začal obývat větve lesních velikánů, a oba dinosauři proti němu nastavili své hlavy. George se zastavil. Listí teď vířilo kolem něho. Ozval se strašný řev. Archaeodontosauři mocně zatroubili, ale tato výhrůžka predátorovi jim nebyla nic platná. Náhle z lesa vyběhl velký Razanandrongobe, dvakrát tak mohutný jako ti předchozí. Teď už George nemeškal. Střely z pistole by dravce nezazastavily, a tak se George dal na zběsilý útěk. Běžel, co mu síly stačily. Mocný Razanandrongobe se vrhl za ním a rychle ho doháněl. Přitom ze svého hrdla vydával uši rvoucí skřek. George už uviděl časovou smyčku. Ačkoliv mu bylo mdlo, zrychlil. Cítil však, jak ho opouštějí síly. Náhle klopýtl. Otočil se a vystřelil z pistole. Strašný plaz stál asi metr od něj a rozevíral svou tlamu, ze které vycházel odporný zápach masa hnijícího mezi jeho zuby. A náhle strašlivý výjev překazila salva ze samopalu. Střílelo se ze všech stran. George jen oddechoval, zatímco obrovské zvíře sebou zmítalo, řvalo na všechny strany, jednou se vydalo k tamté houštině, jindy se pokusilo zabít útočníky z opačné strany. Bylo střelbou zmateno a brzy padlo. Z houštin konečně vyšli lidé. Byli to vojáci. "Teda, pane McCanne, vy jste měl namále," řekl Dwayne a přiběhl k němu. George se už zklidnil. "Děkuju, zase jste mi zachránili život," usmál se. "Museli jsme pro Vás jít. Byl jste pryč už přes hodinu. Napadlo nás, že se Vám něco muselo stát. Příště Vám dám vojáky, aby Vás chránili. Ale teď pojďte! Musíme jít! Vrátíme se do té strašné budoucnosti a odtamtud pak projdeme zpátky do jednadvacátého století," zněla Dwaynova slova...

V močálu v daleké budoucnosti se mezitím zatmělo. Velká časová smyčka vedoucí do současného světa však svítila z velké vzdálenosti. Pochod močálem byl přímo otřesný. Vojáci zapadávali do bahna, ostatní je museli vytahovat, i George jednou uvízl v bahně, ale naštěstí se jim povedlo ho vyprostit. "Ty obří chobotnice, co jsme viděli," navázal s ním po chvíli řeč Dwayne, "se už vůbec neukázaly. Možná jsou tu vzácné." "Každopádně by mě zajímalo, co jsou zač a proč se u nich vyvinuly tak úžasné schopnosti," odpověděl George. "Myslím si totiž," pokračoval, "že v této době už lidstvo neexistuje po stovky, ba i tisíce, možná miliony let. A mořští bezobratlí se za tu dobu stali inteligentními, a vydali se sem, na souš. Podle mne nežijí jen v močálech. Sami jsme viděli, jak dokáží bahnem pochodovat." Konečně dorazili k velké časové smyčce. Prošli jí. V Kostarice už byla také tma. "Pane Lynne!" volali Dwayne se Stanleym, zatímco ostatní vojáci odpočívali. "Po Lawrencovi ani stopa. Hm," řekl Dwayne. "Hele, chlapi, koukněte na tohle," řekl Joe. Ostatní k němu přiběhla. "Zdá se, že by tu pár stop přece jenom bylo. Tady v měkké půdě." Stopa naznačovala, že Lawrence utíkal. "To je mu podobné," smál se Stanley. "Horší je, že nevíme, kde se nachází," řekl George. "Co je nám po tom? Tak tady někde chcípne, ne?" usmál se drze Joe. "Hele, nezačínej zase. Nebo tě budu podezřívat z toho, žes ho zabil ty," řekl Stanley. Ve světle baterek zasvítila jizva na čele. Joe schválně vytáhl nůž, přišel k němu a mával jím před Stanleyovým obličejem. Provokoval ho a připomínal mu dávnou bitku. Stanley se naštval. Kopl Joa do břicha. Ten se svalil k zemi. Stanley na něj skočil a dal mu tři rány pěstí. Joe se po každé ráně ještě práskl hlavou o půdu. Pak ale chytil Stanleyho za krk a stiskl. Stanley ze sebe vydal úzkostlivý křik. Ostatní vojáci se je snažili oddělit. Chytili Joa za ruce a odtahovali je od Stanleyho krku, dokud trochu nepovolil. Přidušený Stanley zůstal chvíli ležet. Naštěstí byl ovšem v pořádku. Všichni začali Joeovi nadávat. Nejvíce na něj byl naštván Dwayne. George bitvu nesledoval. Dal se po Lawrencových stopách. Vedly do lesa. Neměl by tam chodit sám, ale s tou vojenskou sebrankou, která ho jednou zachránila, a pak se její členové tak krutě rvou, už nechtěl být. Les byl tajuplný. Odevšad se ozývalo bzučení hmyzu a kuňkání pralesních žab. George se na chvíli zastavil. V lesní půdě už žádné stopy neviděl, a navíc zjistil, že se od zmizelé farmy a od vojáků už příliš vzdálil. Temnotou však procházely tiché zvuky. Něco kráčelo po lesní půdě. "Hej, Lawrenci!" zařval George. Netušil, že by se zde mohlo nacházet něco děsivějšího, než zbabělý paleontolog Lawrence. Žádná odpověď, tak se George vracel. Najednou si všiml, že asi deset metrů od něj, u kořenových náběhů jednoho stromu, leží lidské tělo. George se zděsil. Přiběhl k němu a obrátil ho obličejem vzhůru. Obličej byl neporušený, ale břicho bylo vyhlodané. Lesní hrabanka zde byla pokryta krví, která se stále leskla. Těžko říci, před kolika hodinami Lawrence zahynul, bylo však jisté, že jej něco zabilo. George vlastně nemusel dlouho zjišťovat, co by to mohlo být. Uslyšel hlasitý dech. Prudce se otočil a baterkou posvítil na hlavu netvora. Ale... Tohle zvíře přece znal! Vždyť to byl Ceratosaurus z pravěké Tanzanie!

Jak se tu ocitnul? Ceratosaurus zařval. George vstal. Stále pohlížel na naštvaného Ceratosaura a přitom se marně snažil vyšplhat se na strom po kořenových nábězích. Jakmile z nich sklouzl, Ceratosaurus po něm vyběhl. George střílel. Zasáhl krk dinosaura, ale střela zřejmě jen odřela jeho tuhou ještěří kůži a rozhodně jej nezastavila. George se tiskl ke stromu. Tohle přece nemůže být pravda! Ale bylo tomu tak. Smrt se blížila. Vojáci se teď hádají na planině kus odsud a neví nic o tom, že George potká stejný osud, jako nebohého zbabělce Lawrence. A neví nic o tom, že se tímto lesem ze záhadného důvodu potuluje Ceratosaurus. George už unikl ze spárů budoucí stonožky, budoucí chobotnice, ba i ze spárů jurského Razanandrongobe. Ale tentokrát je po všem. Není tu nikdo, kdo by ho zachránil, a on sám už se také nezachrání. Zoufale se v poslední chvíli pokusil vystřelit, když ke svému zděšení zjistil, že pistole, kterou držel v roztřesené ruce, již nemá žádné náboje. Ceratosaurus slinil a tiskl svou hlavu k Georgově obličeji. A pak najednou jeho oči skoro vyletěly z důlků. George se zarazil. Ceratosaurus se bolestně otočil. George spatřil obrovský oštěp, mocně zabodnutý v dinosaurově páteři. Ten se sotva mohl pohybovat. S vrčením sebou sekl tak, že se půda otřásla. Z temnoty vyskočil člověk. Byl celý špinavý a oblečený v cárech šatů. Chytil George za ruku a utíkal s ním pralesem daleko odsud. V té tmě už George nic neviděl, jen spoléhal na to, že ho tajemný zachránce vede do bezpečí. A skutečně. Dovedl ho do malé jeskyňky v lese. Malým otvorem by sem nemohl projít žádný nebezpečný živočich. George ani nevěděl, proč ho zachránce z místa odtáhl. Snad hrozilo další nebezpečí? Otrhanec škrtl sirkou a zapálil malou lampičku. Položil ji na vystouplý kámen. Teprve teď se v Georgově obličeji objevil výraz úžasu. Toho muže přece znal! "Rád tě vidím, Georgi. Neviděli jsme se víc než měsíc, co?" zeptal se ho. "Ale to... To přece není možné... Tobě se to povedlo! Zachránil ses!" vykřikl George. "Jo, ale nebylo to tak snadný," řekl otrhanec. "Fernando Cortes. Expert na život v pralese. Já věděl, že nejseš mrtvý," šeptal překvapeně George. "Jo, kámo, unikl jsem už ze sevření pytláků v pralesích, ze sevření Deinonychů v Džungli času jen proto, abych šel tebe a Freddyho Dixona hledat do pravěku. A pak jsem zase unikl z těch strašných krvavých časů. Když jsem tehdy utíkal před Ceratosaury, zastavili mě. Ty jsi zmizel v jiné časové smyčce. Já chtěl projít do jednadvacátýho století, ale Ceratosauři se před průchod postavili. Tak jsem musel vylézt na nějaký strom, abych je setřásl. Smyčka se pak zavřela a já zůstal uvězněný v pravěku. Jenže před pár dny se otevřela nějaká smyčka v jurským lese úplně sama a já jí prošel sem. Do současnosti. Nemůžu tomu uvěřit. Potuloval jsem se tu po kostarickém lese a hledal civilizaci, ale marně. Až jsem našel tebe. Nemůžu tomu uvěřit. Naposledy jsme se viděli o stopadesát milionů let dřív na opačný straně světa, a teď se setkáváme tady," mluvil Fernando. "Já byl zachráněn americkými vojáky. Jeremy Stewarts je nakonec upozornil na zprávu, která mu došla. Ještě že tak. Ale zachránili mě z budoucnosti. A teď se tudy proháníme, abychom zjistili, co jsou zač ty samovolně se otevírající časové smyčky. Zničili jsme totiž stroj v Džungli času, a ony se pak začaly samy otevírat," vysvětloval spěšně George. "Něco mě napadlo, Georgi. Možná vím, jak tenhle útěk před časem dovést do cíle," řekl na to Fernando.

Ví snad Fernando něco o časových smyčkách? Proč se otevřela zrovna ta, jež umožnila Fernandovi vrátit se do našeho světa? A existuje způsob, jak všechny tyto problémy vyřešit? Zdá se, že ano. Otázkou je, zda se našim přátelům podaří dosáhnout svého cíle... Pokračování příště!

Nový druh britského hada

Počet druhů studenokrevných obratlovců, plazů a obojživelníků, je na britských ostrovech limitovaný. Stejně jako v ostatních částech severní Evropy, i zde se po konci doby ledové usídlila jen hrstka zvířat, jejichž tělesná teplota závisí na teplotě okolí. Přesto se však po skončení ledové doby někteří plazi a obojživelníci do Británie vrátili. Může být však překvapivé, že se nyní změnil počet druhů hadů, kteří ve Spojeném království žijí. Vyrůstal jsem s faktem, že ve Spojeném království žijí jen tři druhy hadů, a to užovka obojková (Natrix natrix), největší britský plaz, jenž je zároveň nejhojnějším, velmi vzácná užovka hladká (Coronella austriaca), se kterou se setkáme jen v okolí Dorsetu či na jihu, a zmije obecná (Vipera berus), jež je též chráněným druhem. Na jihu Anglie se celkově daří člověkem vysazeným užovkám stromovým (Zamenis longissimus), ale ty jsou domovem v jižní Evropě, nikoliv v Británii. Počet druhů plazů je ve Spojeném království celkově omezen, a to přece jen i z důvodu, že Británie je ostrovem. Kromě tří druhů hadů zde žijí ještě tři druhy ještěrů, z nichž je slepýš křehký tím nejdelším, a snad se k britským plazům dá počítat i největší mořská želva, kožatka velká, jež se vzácně objevuje v britských vodách... Výzkum vedený odborníky z Německa však nyní potvrdil, že v Británii se vyskytuje další had. Dosud byl pokládán za užovku obojkovou, a to nejen v Británii, ale i v jiných částech Evropy, kde žije. Je to Natrix helvetica, která byla až dosud považována za poddruh užovky obojkové (tedy N. n. helvetica). N. helvetica má po celém těle černé pruhy a na rozdíl od olivově zbarvené užovky obojkové je šedá. Vyskytuje se ve stejném habitatu, jako její příbuzná, tedy v nížinách a poblíž sladké vody. Živí se obojživelníky a rybami. Kromě jihu Anglie se vyskytuje také na západě Německa, ve Švýcarsku, Francii a Itálii... Je to úžasný objev. Dosud jsme tohoto hada nazývali jen "grass snake", stejně jako užovku obojkovou, než se ukázalo, že je to odlišný druh. Otázkou je, jak na tom počty tohoto hada jsou. Dokud byl považován za užovku obojkovou, bylo jisté, že mu nehrozí nebezpečí. Nyní je však pravděpodobné, že populace nově identifikovaného druhu je malá a bude si tedy zasluhovat právoplatnou ochranu. Užovka obojková je ve Spojeném království též chráněným druhem, a to pod Wildlife and Countryside Act. Jakékoliv špatné zacházení s těmito hady se trestá. Nová opatření však budou muset být učiněna, aby byla chráněna i užovka druhu N. helvetica. Do budoucna bude jistě zajímavé zjistit, který z těchto hadů je delší, zda užovka obojková či N. helvetica, a který had v Británii je tím pádem největším...

Obrázek z BBC: http://www.bbc.com/news/uk-40853286 .

O této zprávě jsem se dozvěděl díky Nigelu Marvenovi. Velmi mne jako milovníka britské přírody nadchla...

Užovka trávozelená-Nádherný hmyzožravý had

Po krátkém čekání je na mém blogu další popis v současnosti žijícího hada. Tentokrát je to jedna z mých oblíbených užovek, tak doufám, že si ji také oblíbíte...

Latinský název: Opheodrys aestivus,

Rozšíření: východ Severní Ameriky; jih USA až do Mexika,

Velikost: Délka až přes 1 metr (max. asi 1,6 metru).

Užovka trávozelená je krásně vypadají, štíhlý denní had. Velmi se podobá severoamerické užovce smaragdové (Opheodrys vernalis), která se vyskytuje v rovinách a pahorkatinách od jižní Kanady po Texas. Ta má však hladké šupiny. Její sestřenice užovka trávozelená má naopak kýlnaté šupiny, tzn. každá šupina má ve středu výstupek nebo-li kýl. Výborně šplhá po stromech a díky svému zbarvení je těžce rozpoznatelná od listoví. Svrchu je zelená, břicho je slonovinové, žluté, žlutozelené nebo bledězelené. V hustém porostu je dokonale maskována. Může být tedy hojnější, než se zdá. Jako všichni stromoví hadi, má i užovka trávozelená velmi štíhlé, tenké tělo, a bez problémů překonává mezery mezi větvemi vysoko nad zemí. Je velmi lehká, proto se pod ní nezlomí ani malé větvičky. Preferuje hustou vegetaci v blízkosti vody, ať už jsou to jezera, tak řeky a potoky. Pravidelně se také koupe. Nejlepší přístup k vodě má tedy z ústí postranních přítoků řek, porostlých stromy a keři. Je to nejedovatý had, který se živí bezobratlými, především hmyzem. Její jídelníček tvoří cvrčci, motýli, kobylky, můry a jejich housenky, dále se však také živí pavouky. Jelikož polyká malá sousta, nepotřebuje velké čelisti. Hlava je jen o něco málo širší než krk. Kořist loví pomocí zraku, a jako většina diurnálních hadů má velké oči s kruhovou zorničkou. Vzhledem ke svému jídelníčku má na stavy užovky trávozelené dopad používání pesticidů a insekticidů, které ničí bezobratlé, jimiž se živí. Rozhodně není jediným hadem, který je přizpůsoben k chytání a požírání hmyzu a pavoukovců či jiných bezobratlých živočichů; šnekožrouti požírají hlemýždě, zatímco užovka stonožkožravá se živí stonožkami. Jiné druhy hadů, mezi nimi nalezneme například i zmiji paví, se živí štíry. Ačkoliv čas od času oblasti výskytu užovky trávozelené mohou být zbaveny jejich hmyzích obyvatel a tedy později i těchto užovek, není to druh, kterému by hrozilo nebezpečí vymření, neboť se odchov v zajetí daří. Na rozdíl od užovky smaragdové, která není pro chov v teráriu příliš vhodná, především ne pro začínající chovatele, užovka trávozelená je dobrým známým teraristů. Terárium pro tento druh může být zařízeno s velkou vodní nádrží a také s velmi hustým větvovím. Není nutné vyhřívat dno terária, ovšem teplota by měla být lokálně zvýšena na 25°C až 30°C. V takových teplotách se těmto hadům v divočině daří. Je doporučeno nasvěcovat terárium 12 až 14 hodin denně. Krmnými živočichy jsou pak její oblíbení členovci. Čtyřměsíční přezimování v teráriu je také doporučeno.

Příště bičovka měděná (americká)!

Ztracená fauna Nového Zélandu: Neophoca palatina

V minulé části jsme se věnovali tučňákovi Waitaha, který vyhynul relativně nedávno. Nyní se podíváme na novozélandského obratlovce, v tomto případě přesněji mořského savce, který zmizel z naší planety ještě dříve, než jej mohlo lidské oko vůbec spatřit...

Vědecké jméno: Neophoca palatina,

obecné jméno: v angličtině Pleistocene New Zealand sea lion, české není,

Vyhynutí: Před 400 000 lety.

Neophoca palatina byl druh lachtana, který se vyskytoval při pobřeží Nového Zélandu v Pleistocénu. V této době vypadal Nový Zéland jinak, než dnes. Jižní ostrov byl pokryt obrovitými ledovci, hladina světových moří byla podstatně nižší a z tohoto důvodu i samotné novozélandské pobřeží vypadalo tehdy jinak. Lachtan druhu Neophoca palatina je jedním ze dvou druhů spadajících pod rod Neophoca; tím dalším je lachtan šedý. Žije dodnes a je to jediný australský endemit ze skupiny ploutvonožců, a je ohroženým druhem. Zatímco on se vyskytuje na jižním a jihozápadním pobřeží Austrálie, jeho novozélandský bratránek žil na pobřeží Severního ostrova. Aspoň tolik víme z fosilních nálezů. Dosud totiž byla nalezena pouze jediná lebka, a to na Ohope Beach, jež je populární plaveckou destinací. K nálezu došlo roku 1937. Dlouho se odborníci domnívali, že lebka patří lachtanovi šedému a tak došli k závěru, že v prehistorii, v období Pleistocénu, byl lachtan šedý mnohem více rozšířen, než dnes. Až roku 1983 byl tento lachtan klasifikován jako nový druh, Neophoca palatina. Znatelným rozdílem mezi lebkami lachtana šedého a novozélandského N. palatina je délka patra v tlamě. N. palatina měl velmi krátké patro. Rozdílných znaků je však více.

Závěry učiněné minulý rok, vycházející z detailního průzkumu lebky a s využitím morfometrické analýzy, jen potvrdily, že N. palatina se od lachtana šedého (N. cinerea) výrazně liší, a je proto opodstatněné obě zvířata klasifikovat jako rozdílné druhy. Proč však tento novozélandský lachtan vyhynul? Byl přece dokonale přizpůsoben k životu v chladných vodách, mnohem chladnějších, než na jihu a jihozápadu Austrálie. V době ledové byly místní vody skutečně velmi chladné, a jemu se v nich dařilo. Lovil zde různé hlavonožce, ryby, snad i žraloky (takový je přinejmenším jídelníček jeho dnešního blízkého příbuzného). Zůstává otázkou, co přesně způsobilo jeho vyhynutí. Ale ať už to byla změna klimatu nebo ústup ledovců, jenž se však před 400 000 lety s největší pravděpodobností neodehrál (tehdy byla doba ledová v plném proudu), s člověkem se lachtan druhu Neophoca palatina nesetkal. Tehdy, když lachtan vyhynul, se ještě nevyvinul moderní lidský druh (Homo sapiens sapiens), a mělo trvat skutečně ještě další čtyři stovky tisíců let, než se mu podařilo osídlit Nový Zéland a objevit tak skrytý ráj ptáků moa...

Zdroje obrázků:

http://coastalpaleo.blogspot.cz/2013/10/reconstructing-skull-of-neophoca.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Australian_sea_lion

V další části tohoto projektu se budeme věnovat jinému původnímu savci z Nového Zélandu, jenž vyhynul...

Želvy skrytohlavé 3/4: Pelomedúzovití

3. část: Pelomedúzovití

Do primitivního podřádu skrytohlavých (Pleurodira), který spolu s podřádem skrytohrdlých (Cryptodira) tvoří řád želv (Testudines či Chelonia), patří přibližně 70 druhů želv a všechny se vyskytují ve sladkých vodách nebo v jejich okolí. Podřád skrytohlavých se dělí na tři čeledi: terekovití (Podocnemididae), matamatovití (Chelidae) a pelomedúzovití (Pelomedusidae). Tato část se zaměřuje na čeleď pelomedúzovitých. Někdy mezi ně bývají řazeni i terekovití jakožto pouhá podčeleď, tedy "Podocnemidinae". Ne všichni herpetologové však tuto systematiku uznávají...

Z fosilního záznamu není známo mnoho zkamenělin želv, které do této čeledi patří. Z tohoto důvodu je vývoj pelomedúzovitých želv stále ještě trochu utajen, i když v budoucnu bude určitě nalezeno více fosilních pozůstatků, díky nimž bude zjištěno více. Nicméně v roce 2014 byl popsán vyhynulý rod Posadachelys, jehož fosilní pozůstatky byly objeveny v mexickém státě Coahuila. Posadachelys žil před 72 milióny let, v období pozdní Křídy. Zkamenělý exemplář byl nalezen již roku 2003, avšak trvalo jedenáct let, než byl oficiálně popsán. Zdá se, že šlo o suchozemskou želvu, což je v kontrastu s přizpůsobením na částečně vodní, částečně suchozemský styl života dnešních pelomedúzovitých. Není to však nic neobvyklého, neboť i jiné prehistorické skrytohlavé želvy bývaly suchozemské, zatímco jejich dnešní příbuzní (řadící se do dalších dvou čeledí) žijí ve sladké vodě. Tento vyhynulý rod želvy byl navíc schopen dobře plavat. Posadachelys měřil až 27 centimetrů na délku, soudě podle krunýře dospělce. Krunýř mláděte dosahoval délky pouze 5 centimetrů, ale není jisté, jak bylo mládě staré.

Dnešní pelomedúzovití jsou zastoupeni jednadvaceti druhy...

Pelomedusa (monotypický rod; zahrnuje jediný druh, P. subrufa, česky tereka africká):

Běžná sladkovodní želva, která se vyskytuje v subsaharské Africe, na Madagaskaru a dokonce i v jižním Jemenu. Její krunýř je pěkně jednobarevný, někteří jedinci ho mají olivově zelený, jiní hnědý. Pod bradou má dva výrůstky, je vybavena plovacími blánami nacházejícími se mezi prsty a dále také širokou, silnou hlavou. Na rozdíl od svých příbuzných bažinatek (viz. text níže) nemá pohyblivou přední část plastronu, a nemůže tedy vpředu uzavřít krunýř. Je aktivní ve dne a požírá vše od vodních rostlin přes měkkýše a ryby až po žáby. Údajně se také může přiživovat na ptácích. Hrdličky loví obdobným způsobem, jako krokodýlové v řece Maře loví pakoně. S délkou 30 až 32 centimetrů se řadí k malým želvám. Nedávno (2015) byla zdokumentována při požírání parazitů nasátých na tělech nosorožců či prasat bradavičnatých. Tito velcí savci si lehnou do do vody, nejčastěji do nějaké bažiny či marše, a nechají želvy, aby odstranily a spořádaly všechny parazity, jež jejich silné čelisti mohou z těl savců ukousnout. Těžko říci, zda jde přímo o důkaz symbiózy, nicméně je jisté, že v těchto ojedinělých případech rozhodně mají z takového chování užitek jak velcí savci, tak tereky africké... Samičky terek afrických kladou vejce na konci jara či na počátku léta. V jedné snůšce je jich 10 až 40. Doba inkubace trvá 75 až 90 dnů. Poté se z vajíček vylíhnou miniaturní repliky dospělců. Nepříznivou část roku přečkávají zahrabány v bahně.

Pelusios (20 žijících druhů, známých jako bažinatky):

Stejně jako rod Pelomedusa, i rod Pelusios se vyskytuje pouze v Africe (nepočítáme výskyt tereky africké z rodu Pelomedusa v jihozápadní Asii). Tyto želvy jsou poměrně variabilní, terece africké se podobají, ale mají své vlastní osobité styly života i vzhledu. Počet vajec ve snůšce se liší druh od druhu. Některé druhy mají malé snůšky, jiné až středně velké. Okavanžská P. bechuanicus, vyskytující se v Kongu, Angole, Namibii, Botswaně, Zambii a Zimbabwe, může naklást až 50 vajec. Tento druh se často stává potravou proslulého afrického ptáka člunozobce. Naproti tomu východoafrická P. subniger klade 3 až 12 vajec, což je menší snůška. Tento druh je poměrně zajímavý tím, že byl lidmi vysazen na Mauriciu v Indickém oceánu nebo dokonce na Guadeloupe v Karibiku! Karapax této želvy je zahnutý. To je ostatně typické i pro některé další druhy rodu Pelusios, což mu vysloužilo jedno z obecných anglických jmen "hinged terrapins" (terrapin je název užívaný pro sladkovodní želvy). Bažinatky se živí různě. Obvykle však zhltávají měkkýše, ryby, případně malé obojživelníky... Bažinatky nebývají velké, karapax druhu P. nasus měří pouze 12 centimetů, karapax druhu P. sinuatus z východu Afriky zase 46 centimetrů.

Zdroje obrázků:

https://tortugasyalgomas.wordpress.com/2013/06/02/posadachelys-cerropueblensis/

https://en.wikipedia.org/wiki/African_helmeted_turtle#/media/File:African_Helmeted_Turtle_(Pelomedusa_subrufa)_(6161806736).jpg

https://en.wikipedia.org/wiki/Yellow-bellied_mud_turtle

https://en.wikipedia.org/wiki/Williams%27_mud_turtle

Do konce měsíce se na tomto blogu objeví poslední část projektu Želvy skrytohlavé...

Správce dinosauřího parku - Oliver kontra Dsungaripterus

První srpnový Správce dinosauřího parku v tomto roce je tu! Již víme, že se má do parku vrátit Oliver, takže v něm bude jistě o zábavu postaráno...

Oliver kontra Dsungaripterus

Ráno v úterý 1. srpna jsem jen tak ležel v posteli a říkal si, kolik práce na ten den mám. Jak jsem tak ležel a díval se na strop, otevřeným oknem něco do mé místnosti vletělo. Strefilo se to přímo do mého obličeje a vybuchlo to. Chvíli jsem kuckal a nadával, až jsem pak při bližším zkoumání zjistil, že to byl balónek s vodou. No jistě, Oliver se vrátil. Rozhodl jsem se, že mu to oplatím. Byl jsem pevně rozhodnut a maximálně odhodlán toho vtipálka potrestat za všechno, co mi dosud provedl. Vzal jsem proto balónek a naplnil ho vodou. Jak originální. Vyšel jsem ven ze svého skromného příbytku, když tu náhle do mého obličeje vletěl další balónek s vodou. Tak jsem se lekl, že ten svůj jsem pustil na své nohy. Také vybuchl. Nyní byly dvě části mého těla mokré: hlava a nohy. Uslyšel jsem huronský smích vycházející z blízké houštiny při cestě. "Konečně sis umyl nohy," chechtal se ten záhadný útočník. To jsem se ale naštval. Utíkal jsem zpět na svou zahradu, po které zrovna pobíhal Leptoceratops Dino, maje raní rozcvičku. Vzal jsem do ruky silný klacek, přeskočil plot a velkou rychlostí se blížil k houštině. Najednou do mého obličeje vletěl další balónek napuštěný tekutinou. Tentokrát to ale nebyla voda. Byla to žlutá barva. Zuřil jsem, a jak jsem se tak snažil setřít si ten sajrajt z očí, zaznamenal jsem rychlé kroky. Útočník utíkal. A najednou do mého obličeje vletěl další balónek. Teď jsem už přímo řval. Naštěstí byl opět naplněn vodou a tak mé oči opět viděly. Vystartoval jsem a Olivera jsem chytil. Ale on se jen smál, zatímco jsem ho držel za límec košile. Nadával jsem mu, že je líně rostoucí cykas a dům bez střechy, což ho rozesmálo. Nechápu proč, tak silné nadávky by jej přece měly rozbrečet! Pak se ale stalo něco, co naší legraci (nebo spíš Oliverovu legraci a mé naštvání) trvale přerušilo. Z megafonu rangerů se ozývalo hlášení: "Únik nebezpečného samce Dsungariptera! Míří do středu parku, k hlavní budově! Svolávám všechny rangery do akce!" "Hele, kámo, nechme to na jindy," řekl mi Oliver, vysmekl se z mého sevření a utíkal k hlavní budově. Já běžel domů, umyl jsem si obličej, vyměnil boty, oblékl se do pracovního oděvu a dal se za ním. Když jsem doběhl k hlavní budově, spatřil jsem už rangerský vrtulník, jak nad ní krouží. Po ptakoještěrovi však ani vidu ani slechu. A pak náhle... Ucítil jsem, jak se mých ramen dotkly velmi ostré drápy. Docela jsem se lekl a strachem vykřikl. Z hlavní budovy vyběhli Oliver s Charlesem. Můj vtipný přítel držel v ruce raketovou pistoli a vystřelil z ní. Dsungaripterus se zalkl. Pustil má ramena a vyletěl do výšky. Z vrtulníku se ho pokusil strefit jeden z rangerů. Jenže šipka naplněná anestetiky minula svůj cíl. A jsem si docela jist, že by zasáhla mne, kdybych nebyl uhnul. Takhle skončila ve zdi budovy, jež je skladem zbraní. Dsungaripterus letěl na východ, a letěl rychle. Přiběhl jsem k Charlesovi a Oliverovi...

V tu chvíli jsem si uvědomil, že takhle jsme my tři spolu už dlouho nestáli a neradili se. Začalo se mi to líbit. Najednou jsem měl pocit, že mám před sebou toho starého Olivera, který vždy jen vozil zvířata do parku a nedělal si ze mne věčně legraci. Charles byl velmi rozhodný a přišel s plánem. Jenže Oliver je expertem na zvířata a brzy namítl, že Charlesův plán je příliš jednoduchý. Charles souhlasil. Olivera napadlo, že by Dsungaripterus mohl zamířit přímo na východní pobřeží. Je dost pravděpodobné, že si odpočine na útesech, neboť Dsungaripterové nejsou, alespoň co víme z našich pozorování, silnými letci. Nevydrží ve vzduchu dlouho. Proto by mu odpočinek přišel vhod. Okamžitě jsme nasedli do auta a odjeli tam, kam nás vzdálený bod na obloze, vzduchem svištící Dsungaripterus, vedl. Vrtulník letěl za námi. Oliver měl pravdu. Dsungaripterus si vážně musel odpočinout. Nyní vzal Oliver uspávací pistoli, do její hlavně vsunul jednu šipku s uspávadlem a blížil se k útesu. Blížil se velmi obratně, tiše a nepozorovaně. Brzy už stál za křovisky asi deset metrů za útesem. Po břiše se pak plazil k samotnému útesu, zachytil se jednoho výstupku a vytáhl se o kousek výš. Pistoli si dal do pusy mezi zuby a oběma rukama se postupně přitahoval nahoru, užívaje skalnatých výstupků. Ale Dsungaripterus zaregistroval jakési podivné šmátrání po kamenech, jež se nacházely pár metrů pod ním. Vzlétl. Bohudík si to namířil přímo k Oliverovi. Klesal, a Oliver ho spatřil těsně před sebou. Neváhal. Teď se držel útesu jedinou rukou, druhou přidržel pistoli a Dsungariptera trefil do zad. Ptakoještěr-bestie se polekal. Vydal ze sebe takový skřek, jakých užíval k zastrašení Dsungaripteří samičky, ke které se tak nepěkně choval, dokud jsme oba dravé pterosaury nerozdělili. Oliver je silák, ale držet se útesu jednou rukou na něj přece jen bylo moc. Proto pistoli pustil na zem. Rychle začal slézat. Z vrtulníku byla mezitím vystřelena další šipka. Také zasáhla svůj cíl. Dsungaripterus se už začal unavovat. Oliver seskočil ze skaliska a běžel k autu. To už byl Dsungaripterus za ním, namáhavě mával křídly a Olivera se pokusil kousnout zezadu v letu. Oliver včas padl na břicho, aby se tomuto kousnutí vyhnul. Hned se postavil. Dsungaripterus už po něm letěl z druhé strany. Popadl jsem kámen a hodil ho po ptakoještěrovi. Nezasáhl jsem ho, což bylo ostatně dobře, ale upoutal jsem aspoň jeho pozornost. Řeknu Vám, není nic víc děs nahánějícího, než rozzuřený Dsungaripterus se všemi těmi zuby a nahoru do špičky zatočenými čelistmi, a tedy i zlověstným zubatým úsměvem, který po Vás letí. Najednou však křečovitě pohnul hlavou a dosedl na zem. Stál tak dva metry před naším autem. Oddychoval a pak pomalu usnul. To byla úleva! Správce pterosauřího aviaria nám toho dne zdělil, že Dsungaripterus se pomocí svého zobáku doslova prohlodal ven ze své klece. Kovové sítě ho nezastavily. Toto zvíře má v zobáku velkou sílu. Jsem rád, že mě ani Olivera neklovlo. I když Oliver by si to zasloužil. Opět vzpomínám na jeho slova: "Hele, kámo, nechme to na jindy." Jen aby... Počkejte. Právě mi do obličeje vletěl balónek naplněný červenou barvou! Rozprskl se na mém stole! Můj manuskript!

Doufám, že se Vám tato bláznivá část Správce dinosauřího parku líbila... Slibuji, že příště to bude trochu vážnější. Rezervace a útulek pro pravěká zvířata v jednom se totiž stanou dějištěm podivných událostí... Ale o tom za týden v pátek!