Slavné expedice: Výpravy v rámci čínsko-kanadského dinosauřího projektu

SLAVNÉ EXPEDICE

VÝPRAVY V RÁMCI ČÍNSKO-KANADSKÉHO DINOSAUŘÍHO PROJEKTU

"Věda je způsobem přemýšlení; umožňuje nám přesunout se od toho, o čemž si myslíme, že nevíme, k tomu, co víme."

Dale Russell, citát z knihy The Dinosaur Project autora Waynea Gradyho

Ve 20. letech minulého století se americký dobrodruh a výzkumník Roy Chapman Andrews vydal do Číny a Mongolska s cílem najít pozůstatky nejstarších zástupců lidského rodu. Místo toho však narazil na křídové horniny plné dinosauřích kostí a vajec. Andrewsovy expedice vstoupily do světa paleontologie s velkou slávou. Avšak poté, co poslední z jeho výprav skončila v roce 1925, neodvážili se paleontologové tak nákladné expedice za dinosauřími fosiliemi znovu podniknout. Tedy až do roku 1985, kdy vznikl čínsko-kanadský dinosauří projekt (Sino-Canadian Dinosaur Project, též nazývaný Canada-China Dinosaur Project nebo zkrátka The Dinosaur Project). Založila jej nezisková kanadská organizace Ex Terra Foundation se sídlem v Edmontonu, hlavním městě provincie Alberta. Do projektu se zapojilo Royal Tyrell Museum of Paleontology se sídlem v Drumhelleru, Canadian Museum of Nature se sídlem v Ottawě a Insitute of Vertebrate Paleontology and Paleoanthropology v Pekingu. Tento projekt umožnil paleontologům pracujícím pro tyto jednotlivé instituce, aby navštívili různé geologické formace na území Kanady a Číny, a v rámci série paleontologických výprav nalezli pozůstatky nových druhů dinosaurů. Jednalo se o jeden z největších paleontologických projektů druhé poloviny 20. století.

Ředitelem čínsko-kanadského dinosauřího projektu se stal Philip J. Currie, proslulý kanadský paleontolog a zakladatel Tyrrelova paleontologického muzea (Royal Tyrrel Museum of Paleontology). V roce 1981 získal titul PhD v oboru biologie, přičemž se zabýval především synapsidy, tedy savcovitými plazy, a primitivními vodními diapsidy. Říká se, že Michaelu Crichtonovi posloužil spolu s Jackem Hornerem jako inspirace pro postavu Alana Granta v románu Jurský park. Další významnou osobností účastnící se čínsko-kanadského dinosauřího projektu byl paleontolog Dale Russell. V roce 1982 přišel s hypotézou dinosauroida, spekulativního vymyšleného živočicha, který měl podle něj představovat jakousi hypotetickou verzi potomka dinosaura rodu Troodon, pokud by nedošlo k vyhynutí neptačích dinosaurů. Rusell v 80. letech popsal několik velmi dobře známých severoamerických dinosaurů, někteří z nich byli objeveni právě v rámci tohoto projektu. Bohužel zesnul 21. prosince 2019.

Jakožto jeden z nejambicióznějších paleontologických projektů všech dob umožnil tento projekt čínským paleontologům pracovat v kanadských Badlands i v geologických formacích nacházejících se na území kanadské Arktidy, a naopak kanadští paleontologové se ke svým čínským kolegům přidali na expedicích do čínské části pouště Gobi území provincie Sin-ťiang. Právě zde došlo v průběhu druhé poloviny 80. let k mnoha významným objevům. Výzkum započal v pánvi Junggar (viz první obrázek v tomto článku) na severozápadě Číny. Tato pánev se nachází na severní hranici pouště pohoří Ťan-šan, tzv. "nebeských hor". Odtud se pak odborníci přesunuli do nedaleké formace Toutunhe, jejíž horniny se datují do období střední jury. Následovaly jurské formace Qigu a Kalazha, a raně křídová formace Tugulu. Všechna tato místa vydala fosilie vyhynulých obratlovců. Pravý úspěch však měl teprve přijít. Brzy nato byly totiž konečně nalezeny poněkud ceněné zkameněliny dinosaurů.

Velkým úspěchem byla výprava do formace Wucaiwan. Její horniny, datující se opět do období střední jury, vydaly velké množství fosilií tehdejších obratlovců, od želv a ostatních plazů přes obojživelníky až po dinosaury. Čínsko-kanadské expedici se podařilo najít fosilní pozůstatky ještěrkám podobného plaza druhu Archovuramus klameliensis a labyrintodonta druhu Superstogyrinus ultimus. Oba tyto druhy popsal v roce 1986 Zhang. Naprosto nepřehlédnutelné pak byly nálezy jistého hypsilofodonta a ankylosaurida a sauropoda druhu Bellusaurus sui. Toho v roce 1990 na základě pozůstatků odkrytých ve Wucaiwanu popsal Dong.

Bellusaurus, jeden z raných zástupců kladu Macronaria, byl popsán na základě nálezu hned 17 jedinců! Jejich kostry byly objeveny v dole; je velice pravděpodobné, že zvířata společně před nějakými 170 miliony lety zahynula při náhlé záplavě. Dosud však není známo, zda všechny kostry patřily mladým jedincům či ne. Přesná velikost dospělých bellusaurů tak zůstává neznámá. Tito jedinci každopádně měřili na délku okolo 5 metrů. Těžko říci, jak velcí by byli v dospělosti, vezmeme-li v potaz, že teoreticky se opravdu mohlo jednat o juvenilní jedince... Formace Wucaiwan vydala také nálezy několika teropodních dinosaurů, malých i velkých. Na jejich výzkumu v následujících letech pracovali Zhao a Currie. Dalším zajímavým nálezem byl jurský terapsid Bienotheroides zigongensis. V roce 1986 jej popsal Sun. Jednalo se o tritylodonta, malého kynodonta výrazně se podobajícího savcům s výrazným sagitálním hřebenem na lebce. Na obrázku pod tímto textem vidíte lebku příbuzného druhu, B. shartegensis.

V rámci těchto výprav byla uskutečněna i expedice na naleziště dinosauřích vajec asi 25 kilometrů na jih od oblasti Jiangjunmiao, konkrétně tedy do formace Hongshaquan. Naopak naleziště Shishugou vyneslo především zkamenělé kmeny dřevin z období triasu. Dle výzkumu učiněného v 80. letech patřily tyto kmeny druhu Araucarioxylon arizonicum, jímž proslul slavný Zkamenělý les v americké Arizoně. 

Dalším významným dinosauřím nálezem, který vzešel z této série výprav, byl troodontidní dinosaurus Sinornithoides youngi. Tento 2,5 až 10 kilogramů vážící, 2 metry dlouhý inteligentní lovec žil v období spodní křídy před asi 113 miliony lety. Jeho fosilie byly na jedné z expedic čínsko-kanadského dinosauřího projektu nalezeny v roce 1988 v pánvi Ordos na území autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko v Číně. Později, v roce 1993, byl Sinornithoides popsán Dalem Russellem a Dong Zhimingem. Obzvláště zajímavé však bylo, že nalezená kostra byla v jakémsi klubíčku, jako by dinosaurus zemřel při spánku. V podobném stavu byly o mnoho let později (až na počátku jednadvacátého století) nalezeny i pozůstatky jiného čínského teropoda, Mei longa. 

Tak jako bylo pro kanadské paleontology velkým zážitek pracovat na území Číny, byli čínští paleontologové rovněž nadšeni z hledání fosilií na neobvyklých místech v Kanadě. Jedním z takových míst byl Axel Heiberg Island v Severozápadních teritoriích, dvaatřicátý největší ostrov na světě a součást Kanadského arktického souostroví. Tento neobydlený ostrov je znám pro své četné fosilie z eocénních lesů. Před asi 50 miliony lety vypadal Axel Heiberg Island úplně jinak; místo arktické pustiny byl pokryt teplými, vlhkými, zelenými lesy, které se hemžily pravěkými savci, želvami, ještěry, hady a krokodýly. Kromě toho se čínským paleontologům dostalo vykopávat a zkoumat i zkamenělé dřevo.

Expedice na Axel Heiberg Island byla provedena v roce 1986. Právě tehdy, a poté v roce 1989, došlo i k výpravě na ostrov Ellesmere. A ve stejném roce, a znovu ještě o pět let později, roku 1991, se čínští a kanadští paleontologové společně vypravili do Dinosauřího provinčního parku v Albertě. Do Alberty byl však výzkum soustředěn i v roce 1990, zvláště tedy do formace Gates nedaleko Judith River. 

Royal Tyrrel Museum, jež bylo otevřeno v roce 1985, tedy ve stejném roce, kdy čínsko-kanadský dinosauří projekt započal, z těchto expedic vytěžilo skutečně mnoho. Mezi exempláře dodnes v muzeu vystavované se zařadily i kostry dinosaurů jako byl Alxasaurus a Sinraptor, jež byli poprvé identifikováni právě v průběhu těchto let. Poslední kanadská expedice do Číny, jež byla projektem financována, proběhla v roce 1990.

O čínsko-kanadském dinosauřím projektu napsal v roce 1993 knihu kanadský spisovatel Wayne Grady. Její název zní The Dinosaur Project: The Story of the Greatest Dinosaur Expedition Ever Mounted ("Dinosauří projekt: Příběh největší dinosauří expedice, ke které kdy došlo"). A pravdou je, že si tato série expedic tento název skutečně zasloužila. Počet druhů prehistorických obratlovců, jež byli během oněch pěti až šesti let objeveny, byl skutečně obrovský. Grady ve své knize popsal mimo jiné i rozpory, jež mezi některými členy expedic panovaly. Některá z dobrodružství, na které se tito vědci vydali, byla v mnoha ohledech dokonce nebezpečná.

Celá řada ikonických kanadských a čínských dinosaurů byla objevena v období mezi lety 1985 až 1991, a to právě díky čínsko-kanadskému dinosauřímu projektu. Je skvělé, že byl vytvořen, a maximálně využit. Svět paleontologie by bez něj nebyl takový, jakým je. Otázkou zůstává, zda se někdy v budoucnu takový paleontologický projekt zopakuje. To už záleží na nové generaci nadšenců a dobrodruhů...

Lovci kryptidů 4: Jako můra k plameni (4/4)

Invaze Shai'ri si již vyžádala desítky tisíc obětí. Mimozemšťané, kteří přišli o svůj domov, a nyní kolonizují naši planetu, se nezastaví před ničím. Dosud nejodvážnějším pokusem o zdržení či zastavení celé invaze bylo vyslání letounů Black Butterfly pod vedením kapitánky Stacy Jordanové nad Kármánovu hranici. Poté, co se Lovci kryptidů dozvěděli, že Quartermaine - zloděj Briddimského drahokamu, předmětu, který je nezbytný k otevření portálu do minulosti a tedy i k realizaci Deanova plánu zvrátit příchod Shai'ri změnou běhu dějin - je nezvěstný, dostali vskutku zajímavou nabídku, a to přidat se ke kapitánce Jordanové v boji proti mimozemšťanům. Dean, Akihiko, Roger a Fahad na ní kývli. Po záchraně posádky letounu Black Butterfly C14 byl Akihiko unesen Metallerem, jenž v kosmickém prostoru vede útok Nietových robotů X-77 na vesmírné lodě Shai'ri. Dozvěděl se však, že Nieto již nemá o Lovce kryptidů nejmenší zájem. Nyní se považuje za zachránce této planety, a přestože k tomu přistupuje egoisticky, v jednom má pravdu: bez něj by lidstvo sotva mělo šanci. Avšak jak Lovci kryptidů od Deana vědí, Nietova válka s mimozemšťany nakonec přinese jen zkázu. Když se Akihiko vrátil do letounu Black Butterfly E7, obdržela posádka zprávu od Stacy Jordanové. Skupina letounů jí nyní musí pomoci ve zničení obrovského vesmírného plavidla, jež se blíží ke Skandinávskému poloostrovu! Mezitím však Pierre, Arik, Megan, Collins, britský premiér Mayson a jeho asistent Johnson čelí velkému nebezpečí v základně CIA v Langley! Jak se ukázalo, všichni agenti v základně byli napodobováni St'eemy. Metamorfové s neutuchajícím úsměvem pak přivolali divoké Mothmeny. Šestka lidí je nyní v obklíčení...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: JAKO MŮRA K PLAMENI, ČÁST ČTVRTÁ:

Arik začal mít výčitky. O metamorfech sloužících Shai'ri věděl od Kentové již řadu měsíců, a přitom ho vůbec nenapadlo, že by někteří z nich mohli infiltrovat základnu CIA, jedno z nejdůležitějších lidských útočišť na celé planetě. Nedokázal uvěřit své naivitě. Pomalu, ale jistě přestal věřit tomu, že tato válka může být vyhrána. Kolik podobných míst na této planetě ještě Coldové infiltrovali? Kolik takových posluhovačů vůbec Shai'ri mají? Za chvíli si přece lidé nebudou moci věřit! Arik přiložil dlaň na své čelo, a utřel z něj kapku potu. "Šéfe, jste v pořádku?" zeptala se ho Megan. Všimla si, že Arikův výraz, zprvu vykazující o naprostém odhodlání, se změnil v patvar značící vyděšení a zklamání. Arik na ni pohlédl bez jediného slova, pak se však jeho zrak upnul na Mothmana stojícího za skleněnými dveřmi. Rýhy, jež se ve skle utvořily po poplivání toxickými slinami, již byly dosti velké na to, aby hrozivým příšerám s velkýma rudýma očima posloužily k průchodu dovnitř. Mothman do zničeného skla vrazil svým zobanem, načež se dveře i okna kolem nich rozprskly. Megan začala po útočnících střílet jako první. Mačkala spoušť jako divá, pokaždé se však trefila s naprostou přesností. Těla zabitých nebo zchromlých Mothmenů padala k zemi jako mouchy. Arik zanechal svých starostí, a střílel se stejnou vervou, jako Megan. Jeden Mothman se však kulkám přece jen vyhnul, a zezadu napadl Maysona. Ten po něm vystřelil, ale minul. Ostré drápy příšery se zaryly do ramena Maysonovy pravé ruky. "Hnusná potvoro! Nech mě být! Pusť mě!" zařval Mayson, přičemž mu pistole vypadla z ruky. Mothman na něj plivl. Mayson si včas zakryl obličej, toxické sliny tedy zasáhly jeho ruku. V rukávu obleku se mu okamžitě vytvořila velká díra. Sliny však začaly působit i na kůži. Byla to příšerná bolest. Mayson řval jako střelený. Johnson zasáhl útočníka kulkou do křídla, příšera mu však následně poplivala pistoli, a ta v jeho ruce roztála, jako by byla vržena do kyseliny. Pak naštěstí na Mothmana skočil Pierre, a nadlidskou silou mu doslova zakroutil krkem. "Hnusný... ohavný... netvor... Nenávidím všechny tyhle potvory. Nenávidím je. Nenávidím je!!!" řval Mayson. Pak se na něj snesli další dva. Arik a Megan se Mothmenům bránili ze všech sil, avšak do budovy jich vnikalo až příliš mnoho. Venku se však objevila ještě větší nepříjemnost. Dvě menší plavidla Shai'ri přilétala směrem k základně s připravenou bombou. Pierre ji moc dobře poznal. Byla to zrovna taková bomba, která v Londýně zničila Big Ben.* "Co to k nám nesou?!" zvolal vyděšeně Johnson. "Myslím, že je to ta věc, kterou do vzduchu vystřelil... jeden můj dávný kolega,**" odpověděl mu Mayson, stále se držící za zraněnou ruku. "Ústup!" zařval Arik. "Kam chcete, sakra, jít?! Jsme obklíčeni!" vykřikl na něj Pierre. "Do bunkru, mládenče, do bunkru!" odpověděl na Pierrovu otázku ještě stále zděšený Mayson. Z technické místnosti konečně vyběhl Collins. Břicho, hruď a čelo měl pokryty něpěknými ranami, a celý se třásl. "V pořádku, agente?!" zeptal se Arik. "Hned se to zahojí... Ale ty jejich zbraně... jsou i na mě moc silné. Nedokázal jsem všechny ty metamorfy pozabíjet, šéfe," informoval ho Collins. "To je v pořádku. Pojďte s námi, agente!" řekl mu Arik. Megan s Pierrem odrovnali několik dalších Mothmenů v chodbě. Po uzavření pevných ocelových dveří si všichni konečně oddychli. Mothmeni sice zvenčí na dveře doráželi, jejich toxické sliny si však s kovem nedokázaly rychle poradit. "Na co čekáme?!" zařval Mayson, a na boso dál utíkal chodbou se zpevněnými zdmi až ke dveřím bunkru. S Johnsonem je nechali otevřené, když bunkr před nedávnem opustili. Mayson zůstal před vchodem stát jako solný sloup, a pomalu se otočil na své kolegy. Byl celý bledý. Pierre vystartoval k němu, a srazil ho k zemi. Jen tak ho zachránil před kulkou, jež po něm byla ze vnitřku bunkru vypálena. Čekal tam totiž další Indrid Cold. Kulka zasáhla Pierrovu hruď. Neskutečnou silou obdařený Francouz se sklonil k zemi, zasyčel, vytáhl kulku z masa, načež se rána zahojila, a skočil po metamorfovi. I když mu ranou pěstí prorazil lebku, nesla jeho vrásčitá zelená tvář nepřirozený široký úsměv. Bunkr byl uzavřen jen chvíli před strašným zaduněním. Shozená bomba proměnila základnu CIA ve velkou hromadu harampádí. Osvětlení v podzemním bunkru přestalo fungovat, všichni se tam ocitli v černočerné tmě. Chvíli bylo ticho. "Lidi? Žijete?" zeptal se Pierre. "Tys mi zachránil život, Lovče kryptidů," ozval se Maysonův hlas. "Nikdy by mě nenapadlo, že Ti budu muset za něco poděkovat, vrahoune," dodal. "Otravo," řekl si pro sebe Pierre. Megan rozsvítila baterku. Johnson okamžitě otevřel lékárničku, a začal Maysonovi ošetřovat zranění na ruce. Arik vstal ze země a přiběhl k ovládacímu panelu při pravé stěně bunkru. "To je neuvěřitelné," vydechl s radostí, "systém základny CIA pořád funguje. Celá budova nad námi na tom bude asi hodně špatně, ale systém je tu pořád funkční. Pierre, musíme se ho na dálku pokusit nahrát do vašeho letounu! Ten potom odhadne, kde vlastně jsme, a přiletí sem pro nás!" "Propána, Cryptid Swift!" vyhrkl Pierre. "Co když dopad té bomby nepřežil?" dodal. "Ale přežil. Mám ho tu. Systém naší základny ho registruje, je ve vzduchu, automaticky před pádem bomby odletěl," řekl mu Arik. Pierre si rukama pleskl o tváře a udělal poněkud zvláštní grimasu, při které vykulil oči. "Já ten náš bezpečnostní systém miluju," řekl. "Oba systémy fungují podobně. Přeneseme všechna data CIA do Cryptid Swiftu, a pak odsud vypadneme," navrhl Arik. "No jo, jenže venku nad námi jsou miliony mimozemšťanů! Shai'ri, Coldové, Mothmeni..." pronesla Megan. "Měli bychom tady počkat pár hodin. Pak je překvapíme," odpověděl Arik. "Proč? Proč je nemůžeme překvapit už teď?" zeptal se Johnson. "Coldové o bunkru vědí," řekla Megan. "Nezabila je náhodou ta bomba? Jo, co jsou ti mimozemšťané zač? Shodili bombu na budovu s šesti lidma a stovkami vlastních," vykřikl Mayson. "Většina Coldů podle mě unikla nouzovými východy, zatímco jsme bojovali s Mothmeny. A ne, pane premiére, nezabili své vlastní. Mothmeni a Coldové jim pouze slouží. Shai'ri je nepovažují za sobě rovné," odpověděl Arik. "Koukněte, během těch pár hodin vymyslíme plán, jak z bunkru uniknout, a dostat se do Cryptid Swiftu, který sem přivoláme. Pak odsud zmizíme," pokračoval. "Ale co naši přátelé ve vesmíru?" zeptal se Pierre.

Skvadra Černých motýlů obklíčila gigantickou, několik stovek metrů dlouhou vesmírnou loď, závratnou rychlostí se přibližující k hranici mezi meziplanetárním prostorem a zemskou atmosférou. I jejich laserové střely si však nedokázaly s tvrdým obalem vesmírného giganta poradit. Vojáci se zprvu nenechali zneklidnit, jenže když ze stěn lodi vystoupily několik desítek metrů dlouhé pušky, bylo po legraci. Jeden po druhém letouny po zásazích explodovaly. "Zpátky!" zařvala do vysílačky Stacy Jordanová. "Nemůžeme přece tu loď nechat přistát!" vykřikl Fahad, a vstal od kniplu. Byl celý roztřesený. "Jestli tolik mimozemšťanů dorazí tam dolů... kolik lidí za to zaplatí?!" pokračoval. Roger k němu přistoupil. "Klid, s tímhle asi už nic neuděláme," pokoušel se ho uklidnit. "Musí se s tím něco udělat!" vykřikl na něj Fahad a chytil ho pod krkem. Akihiko k Fahadovi přistoupil a odvedl ho stranou. "Nech Deana s Rogerem, ať to obrátí. Chápu, že takhle vyvádíš kvůli Harveymu, nechceš, aby se někomu stalo to, co se stalo jemu, a tím pádem i tobě..." zašeptal mu. "Mlč, Akihiko," řekl Fahad a sedl si do rohu. Black Butterfly E7 se jen tak tak vyhnul střele, jež po něm byla vypálena. Zato však letoun Stacy Jordanové to schytal. I tentokrát Stacy přežila, Černý motýl, kterého ovládala, však nekontrolovaně vletěl do atmosféry. Stacy se podařilo získat nad ním jakousi kontrolu, jen k tomu, aby někde tam dole nouzově přistála. Nemohla ale změnit kurz. Mířila do arktické Kanady. Operace tím pro ni skončila. Naposledy kontaktovala zbylé členy skvadry: "Je po všem, přátelé. Vraťte se zpátky na Zemi. Je mi moc líto, že jsem vás zavedla k lodi, která byla na Černé motýly příliš silná..." Dvacet Černých motýlů bylo během těch pár minut zničeno. Zemřely desítky vojáků. Lovci kryptidů a zachráněná posádka z Black Butterfly C14 měli štěstí, byli mezi těmi přeživšími. Obrana Země nad Kármánovou hranicí však oficiálně skončila. Posádky některých letounů se odmítly vzdát, a pokračoval v boji dál. Drtivá většina však uposlechla kapitánku Jordanovou, a vrátila se na Zemi. "Bylo to zbytečné," pokýval nevěřícně hlavou Dean, "tohle nemohlo ničemu pomoci. Byl jsem naivní, když jsem řekl, že nějak pomůžu zpomalit invazi. Celé to byl naivní nápad." Nevědomky se Černí motýli blížili do pasti. Netušili, co se v Langley mezitím stalo... Po několika hodinách plánování konečně nastal čas na útěk z bunkru. Pierre pomocí ovládacího panelu nasměroval Cryptid Swift, který se automaticky usadil na kraji nedalekého lesa, k ruinám základny CIA. Mayson si nasadil ponožky a boty, a šestka lidí bunkr opustila. Otevřeli zprohýbané ocelové dveře. Ocitli se pod oblohou dominovanou desítkami přistávajících vesmírných lodí. "Jo, je to tu trochu děsivý," řekl Pierre. Když se Cryptid Swift ocitl nad územím Langley, plavidla po něm okamžitě začala pálit, ale on se střelám automaticky vyhýbal. Přistál asi dvacet metrů od vstupu do chodby vedoucí k bunkru. "Rychle dovnitř!" zvolal Arik. Pak se prudce chytil za hruď. "Šéfe!" zařvala Megan. Arik s sebou sekl o zem, hruď měl úplně propálenou, obličej mu spadl do louže krve. Další ránu dostala Megan. Světelná střela, vyslaná z trubicovité střelné zbraně jednoho z vojáků Shai'ri, jí usekla hlavu. Její bezhlavé tělo dopadlo na zem, ruce se ještě třásly šokem. Mayson měl pocit, že omdlí. Johnsonovi se hrůzou rozbušilo srdce. Vojáci Shai'ri byli všude kolem, doprovázeni St'eemy, dokonce mezi nimi bylo i pár Mothmenů. "Rychle k letounu, budu vás krýt!" vykřikl Collins, popadl Pierra za límec košile, a utíkal s ním k přistávajícímu Cryptid Swiftu. "No a co jako my?!" vykřikl zděšeně Mayson, a spolu s Johnsonem se dal též do běhu. Pierre vnikl do Cryptid Swiftu, Mayson a Johnson následovali za ním, Collins však zůstal venku. Zmáčkl hlavu mimozemšťanovi, který se chystal po letounu vypálit. "Leťte pryč!" zařval Collins. Pak začal tuhnout. Pierre tomu nedokázal uvěřit. Shai'ri si dokázali poradit i s nadpřirozeně silným člověkem jako byl on sám, anebo jako Collins. V průběhu pouhých pěti vteřin Collinse zmrazili jakýmisi futuristickými "ledovými pistolemi", a pak mu dlouhým, lesklým ostřím usekli hlavu. "Systém CIA se všemi informacemi nahrán do letounu. Paměť plná. Letoun připraven k odletu," ozval se mechanický hlas bezpečnostního systému Cryptid Swiftu. "Odnes nás odsud!" zařval Pierre. Cítil se strašně. V letounu už mu sice nehrozilo žádné nebezpečí, smrt Arika, Megan i Collinse jím však naprosto otřásla. Zapnul autopilota, a zakryl si obličej. Jen krátce nato se na radaru objevil Black Butterfly E7. Pierre s ním okamžitě navázal spojení. "Pierre? Jsi to ty? Nemůžeme se dovolat lidem v Langley! Pokud můžeš, ohlas náš přílet!" řekl do vysílačky Dean. "V Langley v žádném případě nepřistávejte, Deane! Základna CIA je zničená. Arik Thomson je mrtvý," vyhrkl Pierre. Toto varování však přišlo pozdě. Černý motýl se rychle blížil k zdemolované základně, a zaregistrovalo jej několik menších bojových letounů Shai'ri...

Pierre hbitě obrátil Cryptid Swift a vystřelil z něj po nich pár laserových střel. Black Butterfly E7 byl však přece jen zasažen střelou jednoho z těch plavidel. Deanovi se naštěstí podařilo Černého motýla vyrovnat, a přistát na travnaté plošině asi čtyři sta metrů od zdemolované základny CIA. "Letoun je poškozen, musíme ven! Náš přítel nás ihned vyzvedne!" zvolal Dean jako rozený vůdce, a vyvedl Akihika, Rogera, Fahada a zachráněnou posádku Black Butterfly C14 ven. Cryptid Swift na chvíli přistál, všichni do něj vběhli, a pak se rozletěl pryč. Akihiko padl na zem a utřel si pot z čela, Fahad si opřel hlavu o sedátko, Roger jen nevěřícně kýval hlavou. "Jak se to celé stalo? Proč základna CIA vybuchla?" zeptal se Dean Pierra. "To je na dlouhé povídání, a my teď nemáme čas... Koukněte, lidi! Nikde tady není bezpečno! Navrhuji odletět zpátky do Argentiny, a vymyslet, co bude dál. Je to jediná možnost, která nám teď zbývá..." řekl Pierre... 

Říká se, že maléry člověka přitahují jako můra k plameni. Jako by to po sérii všech těch neúspěchů nestačilo, dostali Lovci kryptidů další tvrdou lekci. Přišli o spojence, které měli v Ariku Thomsonovi, Megan Leesonové a agentu Collinsovi. Bitvu s mimozemskými kolonizátory nad Kármánovou hranicí též prohráli. Poté, co Pierre s Deanem vysvětlili posádce Black Butterfly C14, Maysonovi a Johnsonovi, proč vlastně do Argentiny mířili, a co byla zač Velázquezova tvrz, jež se jim stala novým domovem, panovalo v letounu až depresivní ticho. Členové bojové trojky byli po misi v kosmu zcela unavení, a stejně tak zachránění vojáci, britský premiér a jeho asistent byli oněmělí hrůzou z nových zážitků, Pierre seděl za kniplem a neustále pomýšlel na smrt těch, se kterými během posledních hodin pracoval, a k nimž mu přirostlo srdce, a Dean si vyčítal úplně všechno. Místo aby ve Spojených státech nalezl Briddimský drahokam, přidal se k boji proti mimozemšťanům. Mělo mu být předem jasné, že to bude neúspěšné! Na pobřeží Argentiny čekalo tým velké překvapení. Naštěstí však bylo docela příjemné. Velázquezova tvrz byla obklopena podobným energetickým štítem, jako základna CIA v Langley. Thiago Raminez umožnil Cryptid Swiftu, aby před tvrzí přistál, a pak energetický kryt znovu nahodil. "Pan Velázquez pracoval na tomto projektu mnoho let. Díky tomuto štítu je náš domov v naprostém bezpečí," usmál se Raminez, když tým letoun opustil. Nikdo na to nereagoval. Sloane k němu přistoupila, a znakovou řečí se ho zeptala, co se těm chudákům stalo. Raminez pokrčil rameny, a odvedl ji zpět do tvrzi. Z té rázem vyběhl Tatz, zatočil se Rogerovi kolem nohou, a pak skočil na Pierra, načež mu olízl obličej. Pauline je také přišla přivítat, a Dean jí okamžitě sdělil, co se stalo. I Pierre se přidal k výkladu. Pauline je pozorně poslouchala, a nakonec řekla: "Z ničeho se neviňte. Dělali jste to nejlepší... Jak říkáte, naše kolegyně agentky a Quartermaine jsou tedy nezvěstní... To je otřesná zpráva. Deane, poslouchej mě, vzhledem k tomu, že byli asi zabiti, jsi jednal skvěle. Nabídl jsi svou pomoc ochráncům téhle planety, a třebaže jsi chtěl hledat Briddimský drahokam..." "Pauline, ať už se s nimi stalo cokoliv, něco mi tu nehraje. Proč ta iluze ve Velázquezově pracovně pořád... ehm... existuje? Podle mě Quartermaine není mrtvý," řekl Pierre. "Jo, iluze je pořád tam. Takže ji asi někdo pořád vytváří, co?" dodal Alessandro Velázquez, který právě vyšel z pracovny. "Víte, co je možné? Quartermaine, a možná i obě agentky, jsou stále naživu, ale drží je Shai'ri. Kdyby zjistili, jak mocný Briddimský drahokam je... mohli by se ho pokusit sami ovládnout," řekl Dean. Pak se podíval na Pauline: "Promiň, mami, ale já pořád cítím vinu. Měli jsme drahokam hned hledat, ne řádit ve vesmíru..." "Ještě jsem vám neřekl, že předtím, než Thomson zemřel, nahrál veškerá data CIA do našeho letounu. Souřadnice pádu letounu Barbary Kentové se mezi těmi daty určitě také nacházejí. Co takhle se tam vydat a...?" řekl Pierre. Dean ožil. "Vážně? Pierre, jestli zjistíš, kam přesně se pro Briddimský drahokam vydat, případně kde ho začít hledat, to by bylo parádní! Ještě pořád máme naději," prohlásil Dean. Čas však ubíhal. A s každou další minutou šance zabránit zkáze klesala...

* - k této události došlo ve čtvrté části předchozího příběhu, Příchod Shai'ri

** - Mayson odkazuje na Gregoryho Martina, který v příněhu Příchod Shai'ri zachránil před výbuchem takové bomby obyvatele severozápadního Londýna

Co dalšího Lovce kryptidů čeká? Kde se vlastně Briddimský drahokam nachází? A jak bude pokračovat boj mezi Shai'ri a Nietovými roboty? Jak daleko je Nieto schopen při ochraně Země zajít? Pokračování příště.

Obrázek týdne 8. 5. 2020

Už nějakou dobu se mezi Obrázky týdne neobjevila díla nejznámějšího českého malíře pravěku, Zdeňka Buriana. Proto jsem se dnes rozhodl projít si internetové galerie jeho maleb, stejně jako části knih Velká kniha o pravěku od Zdeňka V. Špinara a Putování po pravěku od Bořivoje Záruby. Nakonec jsem našel to, co jsem hledal. Zaujal mne jeden obrázek, který jsem zkrátka do této rubriky musel umístit. Podle mě je naprosto dokonalý...

Popisek k obrázku: Tři středně velcí mořští plazi druhu Plesiosaurus dolichodeirus se vyhřívají na skalnatém pobřeží. Dopolední siestu přerušuje skupinka ichtyosaurů, jež řádí ve vodě jen pár metrů od skal. Ryboještěři obklíčili skupinku ryb a za zvuků prudkého cákání vody se na nich krmí. Plesiosaury to zaujalo, a natahují ke zdroji neklidu své dlouhé krky. Scéna se odehrává na březích jednoho z ostrovů, z nichž se o 177 milionů let později stane Británie. 

Plesiosaurus byl na anglickém pobřeží objeven Mary Anningovou v prosinci roku 1823. Od té doby se počet rodů mořských plazů řadících se do řádu Plesiosauria zvýšil na asi 190. Jedním z těchto rodů je i Attenborosaurus, jurský mořský plaz, dříve považovaný za druh vyobrazeného rodu Plesiosaurus. Attenborosaurus ctí svým jménem Sira Davida Attenborougha, který shodou okolností dnes, 8. května 2020, slaví své 94. narozeniny! Popřejme tedy Siru Davidovi vše nejlepší! Jeho zájem a nadšení pro svět přírody i pro jeho ochranu skutečně změnily náš svět...

Zítra se na mém blogu dočkáte poslední části příběhu Jako můra k plameni ze 4. série Lovců kryptidů. Jak to celé dopadne? Užijte si víkend, a pokud můžete, zajděte si za zvířaty do lesa nebo na louku!

Pravěcí netopýři: Palaeochiropteryx

Jak jsem posledně zmínil v narozeninovém článku, projekt Pravěcí netopýři pokračuje! Tentokráte se seznámíme s jedním pozoruhodným vyhynulým letounem, který žil ve stejné době a na stejném místě, jako proslulá propaleotéria a leptictidia...

Druhy: Palaeochiropteryx tupaiodon, P. spiegeli,

Období: střední eocén, před 48 miliony let,

Území: Messel, Německo.

Ve středním eocénu vypadala Evropa úplně jinak než dnes. Tam, kde se nyní rozléhají lesy mírného pásma se před 48 miliony lety nacházely bujné tropické lesy, dosti podobné těm, které dnes najdeme v jihovýchodní Asii. Německo bylo tehdy domovem prapředků koní a mnoha dalších bizarních živočichů. Mezi ně se řadili i jedni z nejprimitivnějších zástupců řádu letounů. Zkameněliny obou druhů rodu Palaeochiropteryx byly nalezeny v Messelském dole, odkud vzešlo mnoho fosilií proslulých eocénních obyvatel Evropy. Vypadá to, že paleochiropteryxové byli poměrně hojní. Jejich pozůstatky totiž tvoří tři čtvrtiny veškerých zkamenělin letounů nalezených v Messelském dole! Mnohem méně početné pak byly rody Archaeonycteris, Tachypetron a Hassianycteris. Oba druhy paleochiropteryxe popsal v roce 1917 švýcarský přírodovědec Pierre Revilliod. Rodové jméno tohoto prehistorického netopýra znamená v překladu do češtiny "staré křídlo-ruka". Revilliod si při popisu uvědomil, že se tito netopýři nepodobali žádným ostatním vyhynulým ani současným druhům, a proto pro ně vytvořil speciální čeleď Palaeochiropterygidae. Počet rodů a druhů do ní zařazených se od té doby pořádně rozrostl. Dnes jsou za paleochiropterygidy považovány například i rody Matthesia či Stehlinia... Některé z nalezených exemplářů paleochiropteryxe jsou tak úžasně zachovalé, že se paleontologům dostalo studovat i obsah jejich žaludků, a dokonce měkké tkáně! Palaeochiropteryx je jedním z prvních rodů vyhynulých savců vůbec, u nichž bylo pomocí studia zachovalých melanosomů určeno jejich pravé zbarvení! Jejich srst byla hnědá, tak jako u mnoha současných netopýrů. Pro některé zájemce může být toto zjištění poněkud zklamáním, je však nutné si uvědomit, že tito prehistoričtí letouni nemohli hýřit všemi barvami; byli zbarveni podobně jako dnešní netopýři a kaloni! A zjištění zbarvení u paleochiropteryxe je rozhodně skvělým úspěchem. Výzkum obsahu žaludku fosilizovaných jedinců dokázal, že se živili především hmyzem. S rozpětím křídel 25 až 30 centimetrů nebyl paleochiropteryx tím největším z prehistorických letounů, a vzhledem k jeho velikosti je nepravděpodobné, že lovil cokoliv jiného než bezobratlé. Z výzkumu vyplývá, že P. tupaiodon lovil hlavně můry ze skupiny Microlepidoptera, naopak druh P. spiegeli si s oblibou pochutnával na chrostících (Trichoptera). Můžeme tvrdit, že paleochiropteryx byl nokturnálním neboli nočním lovcem. Většina současných zástupců obou těchto poněkud evolučně spřízněných skupin hmyzu je aktivní po setmění, a lze předpokládat, že to platilo i o jejich eocénních předchůdcích. Když tedy padla noc, a hmyz začal vykazovat aktivitu, vydali se paleochiropteryxové na lov... Radiografická analýza prokázala, že Palaeochiropteryx měl mnohem většího hlemýždě než v současnosti žijící kaloni (Megachiroptera), kteří neužívají k orientaci v prostoru echolokaci. A přestože jeho hlemýžď byl stále menší než u echolokujících netopýrů (Microchiroptera) žijících v jednadvacátém století, je velice pravděpodobné, že byl schopen echolokace, a aktivně ji využíval při lovu hmyzu ve tmě. S uloveným hmyzem si pak poradily jeho silné zoubky. V tlamě jich měl celkem 38... Důvod, proč se v Messelu zachovalo tolik fosilií paleochiropteryxů, je jasný. Celý důl byl před 48 miliony lety hlubokým jezerem, z něhož unikal vulkanický plyn. Čas od času udeřil ve velkém, a netopýry poletující nad jezerem zasmrtil. Jejich jemná tělíčka se v jezerních nánosech výborně zachovala. Ostatní druhy netopýrů lovily mnohem výše nad úrovní jezera či nad pralesními stromy, ovšem paleochiropteryxové lovili nízko nad zemí nebo též nízko nad jezerní hladinou. Byli tedy v první linii zásahu sopečných plynů...

Kostra paleochiropteryxe v Přírodovědném muzeu ve Vídni

Rekonstrukce druhu Palaeochiropteryx tupaiodon

Další část již brzy!

Jak změna klimatu ovlivní brazilské Cerrado?

Klimatická změna je problémem, o kterém se mluví čím dál častěji. Není se čemu divit, globální oteplování je totiž jedním z nejvlivnějších jevů v současné době negativně působících na život na naší planetě. Má vliv na každý kout Země, způsobuje tání ledovců za oběma polárními kruhy, a ovlivňuje i běh života na rovníku. Důsledky klimatické změny se samozřejmě týkají i nás samotných. Jako druh, jehož přežití, přinejmenším co se týče produkce potravin, závisí na zemědělské činnosti, bychom všichni měli k tomu problému přistoupit vážně. Některá ze zemědělsky nejproduktivnějších míst naší planety totiž budou v příštích desítkách let ovlivněna natolik, že již nepostačí k produkci plodin k uživení obrovského množství lidí, tak jako nyní. Jedním z těchto míst je brazilské Cerrado, jeden z největších biomů Jižní Ameriky, pokrývající přibližně 21 % plochy Brazílie. Více než polovina území Cerrada je zemědělskou krajinou, ta má být v budoucnu navíc rozšířena. Cerrado už není jen domovinou vlků hřivnatých, mravenečníků velkých a brazilských kovbojů pracujících na svých rančích uprostřed divočiny. Je to zdroj zemědělských plodin pro potraviny, vyvážených ve velkém množství do Číny a do zemí Evropské unie. Pokud však dojde k předpovídaným změnám, pak v nepříliš vzdálené budoucnosti Cerrado o tento statut přijde.

Už nyní se Cerrado potýká s jinými potížemi. Jsou způsobeny trvalým odlesňováním a přeměnou původní divoké krajiny na krajinu zemědělskou, s čímž souvisí vysušování půdy. Původní vegetace totiž zadržuje vodu svými hlubokými kořenovými systémy. Všechny ty keře a stromy udržují půdu Cerrada vlhkou. Jejich odstraňování má pak na půdu neblahý dopad, poněvadž uměle vysazené zemědělské plodiny hromadí svými kořeny jen malé množství vody. Řeč je v tomto případě hlavně o jedné plodině, která z Cerrada učinila skutečný houskový koš - sója. Jakožto luštěnina přeplněná proteiny (ty tvoří až 35 % jejího složení) je nesmírně důležitá, a vyrábějí se z ní potraviny - zvláště přínosná je pak pro vegany a vegetariány - dále pak krmiva pro hospodářská zvířata a slouží také jako surovina pro zpracovatelský průmysl. Bez přemýšlení můžeme říci, že sója je jednou z mimořádně důležitých hospodářských plodin. Dle plánů se má mezi lety 2021 a 2050 území pro pěstování sóji v brazilském Cerradu rozšířit o 12 milionů hektarů. Jinými slovy, 120 000 čtverečních kilometrů z velké části dosud zemědělsky nedotčeného území se radikálně promění. Z ochranářského hlediska je to změna poněkud děsivá, zvláště uvědomíme-li si, že Cerrado je domovem 5 % všech druhů naší planety, alespoň tedy podle studie provedené v roce 2017 společností Critical Ecosystem Partnership Fund. Proměna poloviny území celého biomu v sérii sójových plantáží měla na Cerrado už tak nedozírný dopad. Ochránci přírody tedy díky těmto plánům neskáčou radostí. Jak se další velká proměna Cerrada podepíše například na osudu vlka hřivnatého, který je již nyní téměř ohroženým druhem, a pro který je Cerrado jedním z největších útočišť? 

K rozšíření zemědělské půdy má dojít v regionu zvaném Matopiba. Ten je však podle vědců zranitelnější ze strany klimatické změny než jakékoliv další regiony v celé Brazílii. Michael Coe z Woods Hole Research Center v americkém Massachussetts nedávno prohlásil, že plodiny - včetně sóji - pěstované v Matopibě sotva přežívají. Globální oteplování činí z Cerrada mnohem sušší místo, a přitom tyto plodiny potřebují k růstu déšť. Toho však ubývá. Výpočty učiněné v roce 2013 ukazují, že průměrná teplota v Brazílii bude v roce 2100 o 3°C až 6°C vyšší. Cerrado bude ještě sušší než dnes, a už tak je mnohem sušší než před padesáti lety. Co to tedy znamená?

Scénář je následující: v příštích třiceti letech přijde Cerrado o 120 000 čtverečních kilometrů divoké půdy, která pomalu ztratí vlhkost, živočišné a rostlinné druhy přijdou o obrovský kus svého životního prostředí, a změna klimatu navíc produkci plantáží ovlivní natolik, že se změna té velké plochy divoké půdy v zemědělskou krajinu zpětně vůbec nevyplatí. Už nyní se západ brazilského státu Bahia potýká s velkým suchem. A jak tomu bude v budoucnu? Podle Univerzity v Brasílii za nedostatek srážek může právě odstranění původní vegetace v Cerradu. Míra srážek se kvůli částečné změně biomu pohnula dolů o 8,4 %. Ještě horší je, že v Cerradu se v současnosti nachází 8 z 12 hydrologických stanic v celé Brazílii. Bude-li tedy k odstraňování původní vegetace na území tohoto tropického savanového ekoregionu docházet i nadále, míra srážek se bude snižovat, a stejně tak se bude snižovat úroda sóji a dalších plodin. Trpět bude ale i původní vegetace, a tudíž i původní živočichové.

Cerrado je pro přežití těchto druhů stejně důležité jako Amazonský deštný prales. Čeká ho však nejistá budoucnost.

Brazilské Cerrado

Jaká budoucnost čeká vlka hřivnatého?

Za informace pro tento článek vděčím webu Mongabay. Pokud Vás zajímají témata jako ochrana přírody, změna klimatu či změna prostředí, pak Vám doporučuji tento web sledovat. Já však budu v psaní článků na tato témata též nadále pokračovat...

Tento den slaví Blogorgonopsid své jedenácté narozeniny!!!

Rok zase uběhl jako voda vyvržená gejzírem, a tak dnes, 5. května 2020, slaví Blogorgonopsid již své jedenácté narozeniny! Tento blog jsem založil přesně před jedenácti lety, v úterý 5. května 2009, a ani ve snu bych si tehdy nedokázal představit, že tu bude i po tak dlouhé době! Co víc, nečekal bych, že na něj stále budu psát každý den! I rok po svých prvních kulatinách je Blogorgonopsid živý, aktivní, a nepřišel o své lovecké schopnosti, jež ho v Permské poušti udržují při životě... Od 6. května minulého roku přibylo na tento blog 357 článků. Celkově jsem za posledních jedenáct let napsal již 3640 článků, což je opravdu velký počet. Dosavadní rekord návštěvnosti je stále 409 lidí za jediný den. Bohužel nemám k dispozici současné statistiky, nicméně v době, kdy fungovaly, navštěvovalo můj blog stále mnoho lidí. Tímto Vám chci poděkovat za podporu tohoto blogu. Zároveň chci poděkovat i všem, kteří na můj blog píší komentáře. Tento blog by aktivně nefungoval celých jedenáct let, nebýt Vás. Velice Vám tedy děkuji za zpětnou vazbu, pochvaly, inspiraci, připomínky, doplňující informace a vše jiné. Děkuji ale také všem návštěvníkům, kteří nikdy na můj blog komentáře nepsali. I za Vaši podporu jsem moc rád! Psaní o prehistorii a světě přírody mne stále velmi baví, proto vězte, že se tento blog budu snažit udržet ještě hodně dlouho...

Náš Blogorgonopsid to už tentokrát nevydržel, a zabořil své dlouhé špičáky do dortu tvořeného Scutosauřím masem, Diictodoními stehýnky a uzeným labyrintodontem! V dortu bylo bohužel trochu moc červené, a pocákala mu krk i hlavu! Náležitě si však dort užívá, koneckonců taková hostina se mu nabídne jen jednou za rok! Jen doufejme, že si dort vychutná sám, a že mu ho neukradne nějaký jiný predátor! Pravdou nicméně zůstává, že tohoto starého veterána už zřejmě nic neohrozí... Co se zde v brzké době objeví nového? Mám v plánu začít nový projekt, který se bude týkat prehistorického hmyzu. Nepůjde však o velký karbonský hmyz, spíše o některé menší zástupce hmyzí třídy z různých minulých geologických období. I nadále bude pokračovat 4. série Lovců kryptidů, a stejně tak budou pokračovat Obrázky týdne. Správce dinosauřího parku se na krátkou dobu vrátí později tento rok. Mimoto připravuji popisky prehistorických živočichů, současných hadů a přírodovědných dokumentů. Načaté projekty jako Pravěcí netopýři, Geology Rocks a Slavné expedice budou též pokračovat... Ještě jednou Vám ze srdce děkuji, a doufám, že Blogorgonopsid tu bude ještě hodně dlouho!

HAAS

Tajemství naší živoucí planety

Na naší planetě žije 10 milionů druhů. Každý z nich je výjimečný. Ale žádný z nich nedokáže přežít samostatně. Veškerý život závisí na nesmírně komplexních, nádherných vztazích mezi rostlinami a živočichy. Chris Packham nás s některými z nich seznámí...

1: Titulek seriálu

2: Chris se setkává s lenochodem tříprstým v Panamě

3: I tuhé listy jehličnanů v lesích Britské Kolumbie dokáží uživit housenky můr

4: Chris a kajman tváří v tvář v brazilském Pantanalu

5: Nesporný král vod pantalských mokřadů, vydra obrovská, požírá rybu

6: Na začátku druhé epizody nás Chris seznamuje s gekonem rodu Lygodactylus, jehož přežití ve východoafrické savaně závisí na akáciích, mravencích a žirafách

7: Z oka lidského do oka kolibříkova

Tajemství naší živoucí planety (Secrets of Our Living Planet) je britský dokumentární cyklus koprodukovaný televizemi BBC a National Geographic Channel, poprvé odvysílaný na stanici BBC Two v červnu 2012. Byl vyroben společností BBC Productions Bristol ve spolupráci s Open University. Zabývá se hlavními ekosystémy naší planety, a klade si za cíl seznámit diváky s pozoruhodnými, provázanými vztahy mezi rostlinami a živočichy, čímž jim praktickou a zábavnou formou představuje základy ekologie. Seriálem provází britský přírodovědec Chris Packham, výtečný moderátor, jehož přítomnost umocňuje podmanivost celého pořadu. Chris nás prostřednictvím tohoto cyklu vezme na cestu řadou přírodních habitatů v různých částech světa, od Panamy po Borneo, od Keni po Britskou Kolumbii, od Pantanalu po Maledivy, a blízce se setká se zvířaty a rostlinami, jež jsou hlavními hvězdami jednotlivých segmentů pořadu, ale zároveň bude vždy hledat odpovědi na základní otázky: "Proč juvie ztepilá potřebuje aguti?" či "Proč lanýž potřebuje létající veverku?". Tajemství naší živoucí planety má čtyři díly: Smaragdový pás (Emerald Band), zabývající se tropickými deštnými lesy, Tajemství savany (The Secret of the Savannah), pojednávající o ekosystémech travnatých plání, Kouzelný les (The Magical Forest), jenž se zabývá lesy mírného pásu, v nichž je život ovlivňován změnou ročních období, a nakonec Vodní světy (Waterworlds), v němž s Chrisem podnikneme cestu ze sladkovodních ekosystémů přes mělká pobřežní moře a korálové útesy až po širý oceán. V originální britské verzi je každý díl 58 až 59 minut dlouhý, a představuje ucelený pohled na dané prostředí a život v něm. Chris v každé epizodě obvykle navštíví tři oblasti v různých částech světa, kupříkladu v první epizodě nás zprvu seznámí s kolibříky, lenochody a mravenci rodu Atta stříhajícími listy v Panamě, přičemž nám také poví mnohé o fotosyntéze, poté se vydá na ostrov Borneo za orangutany a bornejskými slony, a my se dozvíme, jak je to vlastně s rozptylem semen rostlin, a to jak na zemi, tak v korunách obrovitých pralesních stromů, a nakonec provede v amazonském Peru malý experiment s aguti. Každé setkání se zvířetem je součástí většího příběhu, jenž je tvořen vztahy mezi více druhy. Vybrané případy ekologických vztahů, představené v tomto seriálu, jsou skutečně fascinující, a v mnoha případech neobvyklé. Také proto může tento cyklus jednoduše zaujmout širokou veřejnost, přitom si však ponechává odbornější, přemýšlivý přístup... Hudbu k seriálu Tajemství naší živoucí planety složil David Mitcham, který složil také hudbu k seriálu Jižní Pacifik (South Pacific) z roku 2009 či k mnoha epizodám proslulého cyklu Svět přírody (The Natural World) v letech 2000 až 2013, vše pro BBC. Výkonným producentem seriálu je Tim Martin, stojící za mnoha britskými přírodovědnými dokumenty, opět včetně Světa přírody. Za produkcí a režií pak stojí Adam White (v současnosti producent seriálu Springwatch) z BBC Natural History Unit. Mezi kameramany, kteří na dokumentu pracovali, jsou například Doug Allan, Robin Smith, Mark MacEwen, Mark Payne-Gill či James Aldred. Open University vytvořila k seriálu také malou knížečku s doplňujícími informacemi, kterou bylo v době premiéry možné přes internet objednat... Cyklus Tajemství naší živoucí planety se bohužel v České republice dosud nevysílal, nicméně v anglickém originále a v excelentní kvalitě na DVD si ho za cenu 10 liber můžete objednat na britském Amazonu, případně za 5 liber pouze v digitální podobě na Prime Video. Ke zhlédnutí je však také přístupný na internetu. Je to naprosto úchvatný dokument, rozhodně jej doporučuji! 

Geology Rocks - část 3. - Uvnitř sopky

Geologie je věda zabývající se studiem stavby, složení a historického vývoje naší planety. Věnuje se v podstatě zkoumání materiálů, jež tvoří Zemi, a jednotlivé struktury na ní. Dělí se do mnoha podoborů, obecně bychom však mohli říci, že jsou rozděleny na geologii fyzickou a historickou. Fyzická geologie, ať už jde o podobory strukturální či například sedimentární geologii, se zabývá fyzickými strukturami Země a procesy, ke kterým v nich dochází. Věnuje se sopkám, horninám, skalám či pohořím. Naopak historická geologie se věnuje studiu formace naší planety v průběhu milionů a miliard let jejího vývoje. Podoborů geologie je samozřejmě mnoho, toto nám však bude zatím stačit k jednoduchému rozdělení geologie na jakési dva celky.

Tato věda o Zemi je disciplínou velmi komplexní. Přinesla však lidstvu nesmírně důležité poznatky o světě, jenž nazýváme svým domovem. A tyto poznatky jsou vskutku fascinující. Vkročme tedy prostřednictvím této série článků do světa geologie, a seznamme se s ním. Věřte mi, nebudete litovat. Geology rocks!

GEOLOGY ROCKS

část 3.

Uvnitř sopky

Sopky jsou místy na povrchu naší planety, jimiž z rezervoárů hluboko pod povrchem vychází žhavé magma. Existují různé typy sopek; nejčastěji si však lidé pod pojmem sopka či vulkán představí velkou horu, z jejíhož vrcholku se dere láva. Sopkami jsme se poněkud zjednodušeně zabývali v předchozí části této série, jež se věnovala vulkanologii obecně. V tomto článku se opět poněkud stručně seznámíme s vnitřkem vulkánů. Jedná se o teplotně nejextrémnější místa na naší planetě. Jak ale sopky fungují? Jak jsou vůbec složeny?

Popis stavby sopky můžeme pojmout různými způsoby. V podstatě platí, že pod povrchem se nachází magmatický krb, ten může měřit jeden až deset kilometrů, a je vytvořen magmatem deroucím se na povrch. Právě magmatický krb je rezervoárem magmatu, a nachází se přinejmenším v hloubce 5 kilometrů pod povrchem, v případě některých vulkánů však může být uložen až 30 kilometrů pod povrchem Země. Pak samozřejmě následuje sopečný kužel, právě ten si lidé asi nejčastěji v souvislosti se slovem sopka vybaví. A zrovna tak si představí kráter, nacházející se na samém vrcholku oné hory. Do kráteru však z magmatického krbu vede sopouch (diatréma); ten si rozhodně nelze prohlédnout z venku. Propadnutím vulkanického kráteru při erupci vzniká útvar zvaný kaldera (po vyhasnutí sopky může být zaplněna vodou, a vzniká tak vskutku nádherný úkaz - kalderové jezero). Kromě hlavního sopečného kráteru se na povrchu sopky mohou nacházet i parazitické krátery, tzn. krátery boční, jimiž si láva nachází cestu na povrch v podstatě úplně stejným způsobem, jako kráterem hlavním. Takové parazitické krátery vznikají v případech, kdy jsou vulkány příliš vysoké. Magma pak při erupci tryská na povrch hned v několika místech, jež od sebe mohou být různě vzdáleny (v rámci metrů či desítek metrů, opět předně záleží na velikosti vulkánu).

Na obrázku nad tímto odstavcem vidíte mj. diatrému maaru, explozivního kráteru (též nazývaného výbušné hrdlo), který vzniká tehdy, když spolu přijdou do styku magma a podpovrchová voda. Maary bývají obvykle mělké, k výstupu magmatu jimi ve většině případů dojde pouze jednou. Některé úžasně vypadající maary nalezneme například na Aljašce nebo třeba v Cerové vrchovině na Slovensku; tamní explozivní krátery jsou třetihorního původu. 

Sopouch neboli diatréma je vlastně kanálem nálevkovitého tvaru, který vyplňuje vulkanická brekcie. Ta se v něm usadí po výbuchu vulkanických plynů. Brekcii tvoří nepravidelné kusy hornin "namačkané" a "nalepené" k sobě. Tyto horniny mohou být i sedimentární, mnohem častěji se však jedná o tufy, limburgity, bazalty a kimberlity. Právě kimberlitové magma může obsahovat xenolity a drahé kameny. Vulkanické trubice (anglicky nazývané "volcanic pipes") jsou ve své podstatě primárním zdrojem diamantů.

Částí sopky, kterou vulkanologové mohou navštívit, je samozřejmě kráter, vytvořený eruptovanými lávovými usazeninami - například tefrou; pyroklastickým sedimentem, který vytváří sopečný prach (částice menší než 2 milimetry), sopečnou strusku, škváru nebo též lapilli (2 milimetry až 64 milimetrů) a nakonec sopečné pumy, jež v průměru měří více než 64 milimetrů. Ne každý kráter však může být navštíven; pokud se jedná o prostředí příliš nebezpečné, je pro vulkanology lepší se mu vyhnout a sopku zkrátka studovat z bezpečnějšího místa - i to však může být proudící lávě poněkud blízké. 

Většina vulkanologické práce se týká spíše spících či vyhaslých sopek. Ve výjimečných případech však mohou sestoupit i do kráteru až příliš "živé" sopky. O něco takového se pokusil tým vulkanologů doprovázených týmem filmařů z televize BBC, které vedl bývalý Royal Marine, Aldo Kane. Společně se spustili do oblasti 350 metrů pod vrcholem sopky Nyiragongo, nechvalně proslulého stratovulkánu nacházejícího se v Národním parku Virunga na východě Demokratické republiky Kongo. Mezi lety 1894 a 1977 byl kráter tohoto vulkánu vyplněn magmatem. Pak 10. ledna 1977 stěny kráteru popraskaly, a láva se z něj vylila během pouhé hodiny! Hrozivá erupce ukončila život 70 lidí z místních vesnic. V 80. a 90. letech se uvnitř kráteru Nyiragonga vytvořila lávová jezera, další pak vzniklo po výbuchu v roce 2002. Sopka se dodnes neuklidnila, a tým, jehož práce s cílem predikovat další erupci pak byla světu představena prostřednictvím dokumentu Expedition Volcano z roku 2017... 

Na tomto obrázku vidíte filmaře Sama Cossmana při jeho sestupu do kráteru Marum na ostrově Ambrym, jenž patří tichomořskému státu Vanuatu.

Toto byl tedy stručný popis vnitřku sopky, a doplnění k předchozí části projektu. Věřte mi, mohli bychom tu být mnohem déle, avšak vypsání všech informací by zabralo až příliš mnoho místa. Projekt Geology Rocks bude pokračovat, a brzy se jeho prostřednictvím seznámíme s dalšími pozoruhodnými záležitostmi, jimiž se tato věda zabývá.

Lovci kryptidů 4: Jako můra k plameni (3/4)

Svět je v krizi. Shai'ri započali s hromadnou invazí planety Země, světové metropole se proměnily ve změť prachu a lidského nářku, každou vteřinu hynou tisíce lidí... A to je teprve začátek. Neboť jak Lovci kryptidů moc dobře vědí od svého člena Deana Owena, který přišel z roku 2039, za dvacet let promění mimozemšťané naši planetu v lidmi takřka neobydlenou pustinu. Dalším faktorem, který však způsobí, že se Země tolik promění, jsou destruktivní roboti X-77 Deylina Nieta. Světoví státníci s ním před nedávnem uzavřeli dohodu. Nieto vyslal roboty X-77 do všech koutů světa, aby Zemi před mimozemskými kolonizátory chránili. Válka začala. Nyní se jí účastní i Akihiko, Roger, Fahad a Dean, kteří v kosmu, nad Kármánovou hranicí, bojují s Shai'ri v letounu Black Butterfly E7 pod vedením kapitánky Stacy Jordanové. Poté, co byl jiný letoun, Black Butterfly C14 poškozen, rozhodl se Akihiko pomoci jeho posádce, a převést ji do bezpečí. To se mu podařilo, avšak sled událostí, jež následovaly, jej uvrhl ve velké nebezpečí. Akihiko zůstal ve vesmíru zcela nechráněn... Pierra, Megan Leesonovou a Arika Thomsona mezitím v základně CIA v Langley čekají horké chvilky. Jak Arik zjistil, někdo v budově naschvál vypnul energetický štít, aby na základnu mohli Shai'ri zaútočit. Kdo to ale byl?

LOVCI KRYPTIDŮ 4: JAKO MŮRA K PLAMENI, ČÁST TŘETÍ:

Tep Akihikova srdce se prudce zrychlil. Ve strachu začal nepravidelně dýchat. Jeho výdech se zrychloval, a sklo helmy se postupně zamlžovalo. Natáhl ruku k letounu, pokusil se k němu odkopnout, přiblížit, ale nebylo mu to nic platné. Působila na něj zemská přitažlivost, a od letounu jej vzdalovala. Všude kolem bylo peklo. Ve vzdálenostech pouhých desítek metrů od něj prolétaly laserové střely Černých motýlů a světle modré paprsky z vesmírných plavidel Shai'ri. Akihiko se ve skafandru začal třást. Bylo opravdu jen otázkou času, kdy ho nějaká z těch střel zasáhne. Byl by mu před očima projel celý jeho dramatický život, to by se však Akihiko musel vzdát. Stále tu byla naděje, že mohl být zachráněn. Vznášel se takto ve vesmíru několik vteřin, než stisknutím tlačítka na opasku zapnul vysílačku ve skafandru. "Lidi, slyšíte mě?!" vyhrkl. "Kámo, seš v pořádku? Vidíme tě, seš tam venku, bez ochrany!" odpověděl Fahad. "Otevřete zas tu pitomou komoru a snižte letoun na mou úroveň! Musím se dostat zpátky dovnitř! Tady venku je to fakt dě..." Pak se ozvala další velká rána. O něco výše bylo sestřeleno menší bojové plavidlo Shai'ri, a v rychlosti padalo přímo na Akihika. Postupně se začalo otáčet, a hrozilo, že ostrý bodec na jeho předním konci Akihika rozseká na kusy. "Kuso!" zařval Akihiko. Plavidlo přes zamlžené sklo sotva viděl, ale cítil, že konec byl nevyhnutelný. Srážku očekával dříve, než Fahad a ostatní byli vůbec schopni Black Butterfly E7 namířit k němu. Pak se však objevil obrovský, dva a půl metrů vysoký robot X-77, nesoucí v rukou speciální náklad. Akihiko ho ani pořádně nezahlédl, jen si všiml, jak po něm skočilo cosi velkého, lesklého, podobného člověku. V tu chvíli mu svitlo. Byl to Metaller. Neskutečnou silou zmáčkl svými kovovými prsty Akihikovo pravé rameno, a stáhl ho tak z dráhy padajícího plavidla. Poněkud rychleji byli společně unášeni šikmo dolů, než se robot X-77 k Metallerovi vrátil, opět položil své ruce na jeho ramena, a odletěl s ním. Metaller Akihika stále pevně držel. Měl tak silný stisk, že se japonský zuřivec začal obávat nejhoršího. Vždyť Metaller mohl skafandr rozdrtit, což by znamenalo Akihikův konec. Na žádnou jemnost si tento kovový hromotluk nepotrpěl. Na rozdíl od lidí totiž nedýchal, a jeho tělo bylo přizpůsobeno na přežití v téměř jakýchkoliv podmínkách, včetně chladného vakua. Akihiko se trochu uklidnil, sklo helmy se odmlžilo, a spatřil tak konečně, že byli robotem X-77 odnášeni k velkému modernímu vesmírnému letounu, jehož pravý bok nesl nápis Nieto. Dveře letounu se automaticky otevřely, a Metaller do nich vletěl. Robot X-77 následně odletěl, pokračuje v boji s mimozemšťany. Jakmile byly Metallerovy nohy pevně na palubě, sekl s ukořistěným Akihikem o podlahu, jako by byl pouhou hračkou. "Tys mě zachránil, plecháči," pousmál se nevěřícně Akihiko. Postavil se a pomalinku si sundal helmu. Vzduch v letounu byl dýchatelný, přestože v něm nebyli žádní lidé. "Jsme teď na jedné straně," řekl suše Metaller, odebíraje se do kokpitu. "Tak hele, kámo, na tohle si se mnou nehraj. Ještě před pár měsíci mě tvůj tatíček chtěl zmutovat v nějakou příšeru, a najednou se tady všichni máme rádi? Peace? Všichni jsme najednou hypízáci?" řekl na to Akihiko. "Pokud vím, tak hnutí hippies bylo poměrně klidné. Toto je válka, je to něco úplně jiného," odpověděl Metaller. Akihiko se sarkasticky zasmál. "Ty pitomče! Nechápeš, co ti říkám?! Pusť mě! Proč mě tady vůbec držíš? Potřebuju zpátky za svýma kámošema!" zařval. Metaller se prudce zvedl. Oči mu zažehnuly. "Nepůjdeš nikam. Zůstaneš tu se mnou," řekl se skřípajícími rty. "Proč?" odfrkl Akihiko. Metaller na to neodpověděl. Zmáčkl tlačítko na ovládacím panelu, načež se ze stěn na palubě vysunula dvě mechanická kovová chapadla, a obtočila Akihikovy ruce. "Kruci, ty blbče jeden! Kurechin!" zařval jako zvíře, a silou se pokusil chapadla přetrhnout. Zmítal se jako zvíře bojující o život v posledních chvílích svého života, jako had, který se svého trýznitele pokouší uštknout, avšak neúspěšně. Metaller kontaktoval Nieta, ten se objevil na velké obrazovce, jež se vysunula nad ovládacím panelem. "Otče, chytil jsem Akihika Yukimuru. Je živý, zachránil jsem ho před jistou smrtí. Co s ním mám udělat?" zeptal se Metaller. Nieto se na obrazovce ušklíbl, a nehty ukazováčků se poškrabal v kouscích kníru pěstovanými nad koutky svých rtů. "Hmm... Akihiko Yukimura... Lovec kryptidů... Co s ním? Co bych s ním tak udělal? Nejsem si úplně jistý, jestli s ním chci něco udělat, Metallere," prohlásil. "Chceš říci, že jsem ho chytil zbytečně, otče? Myslel jsem, že jsi chtěl s Lovci kryptidů experimentovat," řekl Metaller. V jeho hlase bylo překvapení. Takovou reakci od Nieta nečekal. "Přiveď mi ho sem," řekl Nieto svému kovovému posluhovači. Metaller zmáčkl další tlačítko na ovládacím panelu, a mechanická chapadla přenesla Akihika do kokpitu. Byl celý zpocený a zadýchaný, stále se pokoušel jim vzdorovat. "Akihiko! Ty jsi otravný... Když jsi uvědomím, kolik příkoří jsi mi v nedávné době způsobil... A kolik příkoří mi způsobil celý váš tým! Na jednu dobu jsem kvůli vám o všechno přišel!* Příšerné, že? Já chudák. Skoro jste mě zničili! Ale jak vidíš, Akihiko, jsem dobrák. Omlouvám se za to, že jsem tě chtěl proměnit ve zmutovanou Chupacabru. Asi by ti to slušelo, tvoje uši by vypadaly líp, ale plastiku prostě nemůžeš lidem vnutit... Jak vidíš, má pomoc světu je nyní velmi důležitá. Svět by byl bez Deylina Nieta odsouzen k zániku. Svět by byl bez Deylina Nieta jedním velkým hřbitovem. Lidi umírají, pravda. Avšak neumírá jich tolik, kolik by jich pomřelo, kdybych za ně nebojoval. Já je chráním. Vidíš, Akihiko? Zmýlili jste se ve mě. Jsem skvělý, já jsem naděje. Ty ne..." promlouval k němu Nieto. "Zavři klapačku, grázle. Jenom z tvýho hlasu je mi na zvracení," zasyčel Akihiko. "Nechám tě jít," usmál se Nieto, "Metallere, pusť ho zpátky do vesmíru. A vrať se prosím ke svému poslání! Nič dále Shai'ri. Lovci kryptidů, to je naše minulost. Už pro nás nejsou důležití. Prosím, zapomeň na ně." "Jistě, otče," řekl poslušně Metaller. Vysunul ze zápěstí levé ruky ostří, a přesekl kovová chapadla, obtočená kolem Akihikových rukou. Akihiko na něj zavrčel. "Pane Yukimuro... také se vraťte k boji s mimozemšťany. Nebudete se přece prát s mým synem, zvlášť teď. Běžte zachraňovat lidské životy..." řekl až nesmírně klidně Nieto, čímž přenos ze základny na dně jezera Nikaragua skončil. "Nasaď si helmu," řekl rázně Metaller. Hned nato se na radaru objevil letoun Black Butterfly E7. "Vidím, že už tě tví kolegové našli," pronesl Metaller. V jeho kovovém obličeji se objevil sadistický úsměšek. Ostřím přesekl zásobárnu kyslíku na Akihikových zádech, a vykopl ho z letounu. Akihiko měl sto chutí na něj něco zařvat, byl však nucen držet dech, a to tak dlouho, než se ocitl ve speciální komoře Černého motýla. Tam se po dvou a půl minutách konečně zase nadechl. Roger, Fahad a jeden z členů posádky Black Buttefly C14, kterou Akihiko zachránil, mu pomohli na nohy. "Metaller, že? Nečekal bych, že bude zrovna tady," řekl mu Roger. "Nieto mu nerozkázal, aby po mě šel. Metaller se domníval, že mě Nieto bude chtít ke svým pokusům, ale on prostě neměl zájem..." oddechoval Akihiko. "Zdá se, že všechno, co ho zajímá, je záchrana týhle planety," dodal. "Tomu se nedivím," řekl Dean, "megalomaniak jako Nieto něčím takovým jenom dokazuje svému egu, jak je schopný." "Dobrej postřeh, hošku," řekl Akihiko a ukázal na Deana, "proto taky o sobě řek, že je skvělej. Hnus jeden. Kdybych moh, rozkopu mu hlavu. Kdybych moh, tak Metallera usmažím v peci." "No vidíš, Fahade, jak má Akihiko dobrý srdce!" zachechtal se Roger. "Hele, důležité je, že posádka toho letounu je v bezpečí. Proved jsi to skvěle, Akihiko," řekl Fahad. Pak se ve vysílačce ozval hlas kapitánky Stacy Jordanové: "Letouny A13 až F3 právě obdržely mé souřadnice. Všechny vás potřebuji! Útočím na obrovskou loď Shai'ri, která se fakt nepříjemnou rychlostí přibližuje k atmosféře. Jestli jí projde, tak nejspíš zemře polovina obyvatel Skandinávského poloostrova!" "Fajn, dost povídání, lidi. Zpátky do boje," řekl stále ještě trochu unaveně Akihiko.

Arik gestem naznačil Pierrovi a Megan, aby ho následovali. Hodlal je zavést do technické pracovny. "Okamžitě jsem vydal rozkaz najít toho člověka, který za otevřením energetického štítu stál," vysvětloval Arik, "bohužel tu máme problém. Ten dotyčný - nebo dotyční, je-li jich více, což je také dosti možné - se prostě nepřizná." "Koho jste tím pověřil, šéfe?" zeptala se Megan. Arik otevřel dveře technické pracovny. "Pane Leroyi," řekl Arik, když se otočil k Pierrovi, "tady agenta Collinse znáte, že ano?" "Hou la la! No jistě! Dlouho jsme se neviděli... ehm... agente... Collinsi**," zasmál se Pierre. Collins mu potřásl rukou. "No teda, tys to vydržel? Když mě Collins poprvé potřásl rukou minulý rok v létě potom, co ho sem Kentová přivedla, měla jsem pocit, že mi zlámal všechny prsty," pousmála se Megan. "To víš, naše ruce jsou ze stejného materiálu," pokýval trapně hlavou Pierre, a pak se otočil zase ke Collinsovi, "ne že bych se chtěl vracet k tomu, co se nám oběma stalo! Ehm... bolelo to. Ehm..." "Agentu Collinsovi se dá vždy věřit, je to jeden z našich nejlepších lidí," dodal Arik. "Jak to tedy vypadá?" zeptal se ho. "Zatím nevím, šéfe. Všichni tady mlčí. Víte, co to znamená. Je krize, a..." zašeptal mu do ucha Collins, tak aby to i Pierre a Megan slyšeli. "Přesně, agente," pokýval hlavou Arik. "Vážení?!" zařval Arik. "Uvědomujete si, že mlčením s pachatelem spolupracujete?! Nepřizná-li se on sám, pak ho musíte udat vy! Znáte snad pravidla ne?! Pokud tato krize skončí, pak všichni půjdete před soud. I když vyšetřováním zjistíme, kdo to udělal, budete potrestáni vy všichni! Tímto chováním ohrožujete naše životy! Ohrožujete životy všech agentů a agentek, kteří se právě nacházejí na území Langley!" pokračoval Arik. Pierre byl jeho tónem poněkud vyděšen. "Je strašidelnej," zašeptal tiše Megan, jež se po jeho poznámce jen usmála. Poté se ozvala rána srovnatelná s hlukem vzniklým dopadem bomby. To proto, že skutečně další bomba mimozemských kolonizátorů dopadla na energetický štít. "Šéfe, energetický štít už drží jen z 20 %. Bude třeba dodat energii," informovala Arika Megan. "Proveďte, agentko. Collinsi, vy na to dohlížejte. Ovládání se už nehne jediný z našich techniků!" zařval Arik a opustil místnost. Na chodbě se setkal s premiérem Maysonem a jeho asistentem Buchananem Johnsonem. "Pane premiére? Co tady děláte? A proč nemáte ponožky? A boty?" zeptal se překvapeně Arik. "Přestaňte už s těmito tupými dotazy! Tady pan Johnson mi řekl vše. Po celé budově se šušká o tom, že někdo na chvíli vypnul energetický štít, aby jím mohla proletět vesmírná plavidla," řekl vyděšeně a naštvaně zároveň Mayson. "Nebojte, obě plavidla byla zneškodněna Megan Leesonovou a Pierrem Leroyem... A jak o tom vlastně pan Johnson věděl?! Nemáte se s premiérem schovávat v bunkru?!" reagoval na to Arik. "Upřímně, pane... po té střelbě, jež nastala ve vrchní části budovy, jsem bunkr opustil, abych obhlédl situaci. A vše jsem viděl," řekl sebejistě Johnson. "Pitomo. Máte zůstat v bunkru, nejste náš agent, abyste mimo něj riskoval svůj život. A neříkejte mi, že se tady o tom šušká, jak kdyby to byly dvacet let kolující drby! Johnsone, vy jste mě poslouchal, když jsem s Leroyem a Leesonovou mluvil, že? Šmíroval jste nás, co?" řekl nevěřícně Arik. Pak se však na Maysona podíval. "Moment... jak dlouho jste vůbec mimo bunkr? Ten štít jste klidně mohli vypnout vy dva! Nebo alespoň tady pan Johnson," rozohnil se Arik. "Klid, pane Thomsone. Jak vás tohle vůbec napadlo?" řekl poděšeně Mayson. "Kde se vůbec energetický štít vypíná?" zeptal se Johnson. "Chcete to vědět? No, teď když jste mimo bunkr..." řekl Arik, a zavedl oba muže do technické pracovny. "Štít drží, šéfe," informovala Arika Megan. "Máme tu tři hlavní podezřelé, šéfe," pronesl Collins, "dva muži a jedna žena, zodpovědní za udržování energetického štítu. Navrhuji, abychom je vyslechli." "Vstaňte!" zařval na tři dotyčné Arik. Všichni se naráz postavili, načež jeden z nich konečně promluvil: "Thomsone, říkal jste, že pokud tato krize skončí, půjdeme před soud. My však nevěříme, že tato krize skončí." "Cože?" zašeptal Arik. "Pro některé je toto období krizí, pro jiné požehnáním," řekla technička. Mayson poklepal Arikovi na rameno: "Proč vás to nenapadlo? Ještě před chvílí jsem vám vyprávěl, jak mě nějaký mimozemšťan v Buckinghamském paláci napodoboval nedlouho poté, co jsem z Británie odletěl." Thomson zbledl, Pierre a Megan též. Johnson a Mayson se na sebe podívali, Collins také znervózněl. Tři hlavní podezřelí se přímo před nimi změnili v ošklivé zelené příšery. Pak se postupně změnili i všichni ostatní v místnosti. Každý technický pracovník v základně CIA byl St'eem, Indrid Cold. "Leesonová," řekl monotónně Arik, "zavolejte nahoru, že technická místnost byla infiltrována."

"To nebude k ničemu," řekl na to jeden z metamorfů, a k Thomsonovi přistoupil, "nikdo vám nepomůže. V celém Langley jste jediní lidé." Hned nato dostal příšernou ránu do hlavy, dopadl na zem, a zůstal ležet. Collins ho jedinou ranou pěstí zabil. "Okamžitě ven z místnosti," řekl Thomson svým kolegům. Metamorfové začali zpod stolů vytahovat zbraně, od obyčejných pistolí po zmenšené verze trubicovitých střelných zbraní Shai'ri, a počali s palbou. Megan jednomu z mimozemšťanů prorazila hlavu nožem, dva u dveří několika ranami zabil Pierre. Arikovi se podařilo jednoho metamorfa postřelit. Collins kryl své kolegy vlastním tělem, a dostával jednu ránu za druhou. Uniformu mu střely brzy zničily, ale jeho maso, kůže i kosti se rychle regenerovaly. První z místnosti vyběhla Megan, v závěsu za ní pak Mayson a Johnson. "Tohle je příšené! Pokud je infiltrována celá budova, pak je po nás!" zařval Mayson. "A já si myslel, že tady budu v bezpečí," dodal. Ve chvíli, kdy pod náporem lidé opustili místnost, zrušil jeden ze St'eemů energetické pokrytí prostoru kolem základny úplně. Do dříve chráněného prostoru ihned proniklo několik menších vesmírných plavidel, zrovna takových, z nichž pouhá dvě před pár minutami Langley ohrožovala. Tentokrát jich ovšem byly desítky. V chodbě narazila šestka lidí na dalšího St'eema. Přímo před nimi se proměnil. "Vy prý již víte," řekl se svým neutuchajícím úsměvem, a přiložil prsty pravé ruky k hlavě. "Merde, zastřelte ho!" zařval Pierre a vytrhl Megan z ruky pistoli. Metamorfova mrtvola s sebou pleskla o zem. "Dobrý postřeh, Pierre. Obávám se však, že to přišlo příliš pozdě," řekl Arik. Z technické místnosti se začaly ozývat slabé rádiové vlny. Mnozí z Coldů taktéž přikládali prsty k hlavě, a spolu s rádiovými vlnami svolávali své podřízené i telepaticky. Z lesů v dálce se k Langley začala přibližovat živoucí, létající masa - stovky Mothmenů. Předáci hejna přistáli před budovou a poplivali toxickými slinami skleněné dveře. Sklo doslova roztálo. "Jsme v obklíčení," řekla Megan. "Neříkejte mi, že tohle je náš konec," zafňukal Mayson. "Srabe. Dejte se konečně dohromady," sykl na něj Pierre. Arik vytáhl z opasku dvě malé pistole, a podal je Maysonovi a Johnsonovi. "Nesmíme se vzdát," řekl, jako by o nic nešlo. Avšak sám byl uvnitř pohlcen strachem. V základě CIA přebývaly stovky nebezpečných metamorfů - a vůbec, jak už dlouho? Proč si toho Arik předtím nevšiml? A pak tu byli Shai'ri a Mothmeni. Už se blížili...

* - Nieto odkazuje na prohru bitvy v Granadě na konci 2. série a na nelehké časy, jež prožil během 3. série

** - Collins, podobně jako Pierre obdařený nadlidskou silou a schopností regenerace díky Nietovu séru agresivity, se po událostech na konci 3. série stal agentem CIA

Jak bitva nad Kármánovou hranicí dopadne? Podaří se Černým motýlům odrazit vesmírnou loď mířící na Skandinávský poloostrov? A jak se situace vyvine v Langley? Ustojí Pierre, Megan, Arik, Collins, Mayson a Johnson nápor ze strany tří mimozemských ras, jimiž jsou obklíčeni? Nebo některý z nich zaplatí životem? A pokud ano, tak kdo? Pokračování příští sobotu!

Obrázek týdne 1. 5. 2020

Miluji rosomáky. Poprvé jsem se s nimi seznámil, když jsem jako malý četl Štorchovy Lovce mamutů, a jen o něco později do mého života přišel ještě jeden Rosomák. Jmenuje se Logan. Tentokrát jsem hledal obrázky rosomáků - na svou velikost zřejmě nejzuřivějších dravých savců, kteří v současnosti na naší planetě žijí. Podařilo se mi najít tuto krásnou malbu, jejímž autorem je americký umělec Robin Murray...

Popisek k obrázku: Samec rosomáka (Gulo gulo) odpočívá na skalisku v horách kanadského Yukonu. Je nádherné počasí, srst na zádech mu prohřívají teplé sluneční paprsky. Rosomák pozoruje okolí, není však na lovu. Před několika desítkami minut dokončil hodování na mrtvole yukonského losa (Alces alces gigas), a jeho břicho je plné k prasknutí. Až na něj ale zase přijde hlad, žádný živý tvor před ním nebude v bezpečí. Rosomáci jsou schopni skolit kořist mnohem větší, než jsou oni sami.

Na svůj blog Blogorgonopsid Diaries jsem včera napsal článek o vývoji rosomáků, najít ho můžete na tomto odkazu. O těchto velkých lasicovitých šelmách jistě v budoucnu napíši více článků, jsou to zkrátka jedni z mých nejoblíbenějších savců vůbec!

Zítra můžete na tomto blogu očekávat třetí část příběhu Jako můra k plameni ze 4. série Lovců kryptidů. Dále chci pokračovat v psaní projektu Geology Rocks, a také se blíží další oslava Blogorgonopsidových narozenin! Užijte si víkend!