Bunostegos

Bunostegos ("hrbolatá lebka") byl pareiasaurid, kterého v roce 2003 nalezl a popsal mezinárodní tým paleontologů, tvořený významnými osobnostmi paleontologického světa, jako Christian Sidor, David C. Blackburn, Sébastien Steyer a Boubé Gado. Prostředky k expedici do Nigeru byly shromážděny společností National Geographic, a během asi měsíčního pátrání paleontologové nalezli celou řadu fosilií permských obojživelníků a plazů. Bunostegos byl jedním z nich. Vzhledem k tomu, že se našla zčásti zachovalá lebka s výraznými hrboly, jež sloužily k podpírání rohů, je jasné, za co vděčí Bunostegos svému jménu. Celý název i s druhovým přízviskem je Bunostegos akokanensis, "plaz s hrboly z Akokan". Druhové jméno odkazuje na nejbližší místo lokaci nálezu. Bunostegos byl velký býložravec, měřící na délku 3 metry. Žil v období svrchního Permu, před 260 až 250 miliony let. Vyskytoval se v krajině plné gorgonopsiantů, kterým musel neustále čelit. Mladí Bunostegové byli velmi zranitelní. Jakmile však zvířata dosáhla plné velikosti, mohli si na ně dovolit jen ti nejstatnější či lovecky nejzdatnější gorgonopsianti, nebo rovnou celá smečka takových predátorů. Je však pravděpodobné, že Bunostegos, podobně jako jemu příbuzný Scutosaurus, žil ve stádech. Ta zřejmě putovala krajinou, pila vodu z malých nádrží uprostřed pouště, a požírala pouštní vegetaci. Pozoruhodné je, že končetiny neměl tento plaz k tělu postaveny tak jako dnešní ještěrky, a to je u pareisauridů poměrně překvapivé. Namísto toho, aby končetiny vybíhaly z těla do stran, měl podle úsudku vědců publikovaného roku 2015 tento živočich "vzpřímenější" postavu, podobně jako dnešní čtyřnozí savci. Končetiny se tedy nacházely pod tělem. Pokud nebude nalezen starší živočich, mohl by být Bunostegos vůbec prvním kdy žijícím čtvernožcem se vzpřímenou čtyřnohou chůzí. Díky tomu se svou postavou více podobal slonovi než třeba varanovi. Vše nasvědčuje tomu, že Bunostegos žil v samém středu prakontinentu Pangaea, jediného kontinentu existujícího v období Permu. Zde se rozkládala největší poušť, jakou svět kdy poznal, a Bunostegos byl mistrem přežití v tomto nehostinném prostředí. Ale jako ostatní pareiasauridi, nedokázal i on přečkat největší vymírání v dějinách života na Zemi, jež zasáhlo naši planetu na přelomu Permu a Triasu, na rozhraní prvohor a druhohor...

Popisek tohoto pareiasaurida naleznete například v knize "Země před dinosaury", kterou napsal člen paleontologické expedice do Nigeru z roku 2003, Sébastien Steyer.

Příště Owenetta!

Novinky ze světa ochrany přírody

Je na čase sepsat několik důležitých událostí ze světa ochrany přírody, které v minulých několika dnech jistě potěšily všechny milovníky zvířat. Uvedu zde tedy několik skvělých novinek...

Tou první je, že se v Chester Zoo v Anglii zcela poprvé podařilo přivést na svět ohrožené bermudské scinky v zajetí. Bermudský scink druhu Plestiodon longirostris je kriticky ohrožený plaz, vyskytující se pouze na Bermudách, a ve volné přírodě žije pouhých 1500 kusů. Dosud se program rozmnožování těchto scinků příliš nedařil. Avšak v Chester Zoo se příběh změnil. Už na jaře tento rok se Chester Zoo stala prvním místem mimo Nový Zéland, kde se vylíhla vůbec první hatérie novozélandská v zajetí. Před týdnem se v Chester Zoo ze dvou snůšek vylíhlo několik roztomilých malých scinků. Nebylo jednoduché přivést je na svět, samičky bermudských scinků bývají vybíravé ohledně míst, kam nakladou vajíčka. Vybavit jejich terária vším potřebným bylo nezbytné. Pracovníci Chester Zoo vzali svůj úkol velmi zodpovědně. Při záchraně druhu, který je tak malý a mnoho lidí o něm ani neví, a navíc v divočině zbývá pouhých 1500 jedinců, byli maximálně připraveni na cokoliv. Moment, kdy se první mláďátko probilo koženým obalem vejce a uvidělo světlo světa, byl zachycen na kameru experty na plazy ze zoo... Důvodem, proč je tento scink tak ohrožen, je ničení přirozeného prostředí. Government Bermudy si je však dle posledních prohlášení zcela vědom toho, že tito scinkové, existující na ostrově více než 400 000 let, si zaslouží plnou ochranu. Tým z Chester Zoo doufá, že tito scinkové budou reintrodukováni na ostrov. Vzhledem k tomu, že rozmnožování vzácných plazů v zajetí se nepodaří vždy, je toto velký úspěch.

Další skvělá zpráva se týká největší z velkých koček, majestátního tygra. Přestože na světě zbývá méně než 4000 jedinců toulajících se divočinou Asie, přičemž Indie se může chlubit největším počtem divoce žijících tygrů na světě, je možné, že se jejich počet již brzy zvýší. WWF totiž spolu s Discovery Communications pracuje na velké kampani, jejímž cílem je zdvojnásobit počet tygrů do roku 2022 efektivním způsobem: ochranou jejich přirozeného prostředí. Z toho důvodu je velmi potěšující zpráva, kterou 8. září vydal Kazachstán. Vláda Kazachstánu nechá vytvořit novou přírodní rezervaci v jihozápadním Ili-Balkashi, kam se vrátí tygři! Poprvé po 70 letech se tygr ocitne v divočině Kazachstánu! Ze střední Asie divocí tygři zcela zmizeli v 60. letech minulého století. Podobně jako v ostatních částech svého areálu rozšíření, i zde byli loveni. Pobyt v nově vytvořené rezervaci umožní reintrodukovaným tygrům a stejně tak jejich reintrodukované kořisti zabydlet se na území, které tygrům vždy patřilo, ačkoliv mnozí z nás již o střední Asii jakožto o tygřím domově dnes nesmýšlí. WWF a Kazachstánská vláda započnou program reintrodukce tygrů v příštích letech, samozřejmě však budou muset bojovat proti pytláctví, neboť si tito nádherní predátoři stále nemohou být jisti životem před každým člověkem...

Jako výtečná novinka by se jednoduše dala popsat i zpráva vydaná před několika dny IUCN, a týkající se dalšího druhu velkých koček. Jde o velkou kočku, která má evolučně blíže k tygrům, přestože součástí jeho jména je slovo levhart. Jedná se o irbise horského, také známého jako sněžný levhart. Vyskytuje se v horách střední Asie, a v divočině zbývá už jen 2500 volně žijících dospělců schopných rozmnožování. Od roku 1972 IUCN klasifikovala tento druh jako ohrožený. Velkým nebezpečím je pro ně lov a ničení přirozeného prostředí. V některých oblastech je lidé nenávidí za to, že zabíjí jejich dobytek. Nicméně ochrana sněžných levhartů se vyplácí. I když jejich počty rostou pomalu, podle výzkumníků zabývajících se sněžnými levharty bylo jejich snižování do značné míry zpomaleno díky mnoha ochranářským projektům. Z toho důvodu už levhart sněžný není klasifikován jako ohrožený, ale jako zranitelný. To však neznamená, že bychom je neměli chránit, naopak, nyní, kdy se jim začíná trochu více dařit, musí ochrana ještě posílit. Pak se snad dočkáme úspěchu v podobě zvětšení jejich volně žijící populace.

Za tyto novinky jsem velmi rád. Doufám, že Vás též potěšily...

Mezinárodní den pand červených

Dnes je Mezinárodní den pand červených, věnovaný savcům, kteří mají blíže k mývalům než ke svým černobílým jmenovcům. Panda červená se stala známá západnímu světu roku 1821, o čtyři roky později byla vědecky popsána, a mnohými cestovateli od té doby prohlášena za nejkrásnějšího savce na Zemi. Po objevení pandy velké se pozornost široké veřejnosti začala soustředit právě na černobílé pojídače bambusu, avšak panda červená je rozhodně zvířetem, které si též zaslouží úctu a respekt. Na rozdíl od pandy velké, která byla poměrně nedávno přeřazena mezi zranitelné druhy díky vitální práci ochranářů, panda červená zůstává ohroženým druhem. V současnosti žije v divočině Asie, v Tibetu, Indii, Číně, Bhútánu, severní Barmě a Nepálu jen několik tisíc jedinců. Některé odhady udávají 3000, ty smělejší až 10 000, v každém případě je panda červená ohrožena ničením přirozeného prostředí. Pokud můžete, využijte dnešní den ke zjištění více informací o tomto krásném savci, a zjistěte, jak mu můžete pomoci.

Lovci kryptidů 2: Ozubený teror (4/6)

V minulé části Jack a Pauline jen těsně unikli nebezpečnému kovovému muži, který je pronásledoval na silnici vedoucí z ranče do Miles City. Tam mezitím Roger, Akihiko a Fahad bojovali s celou smečkou raptorů, oněch ozubených dvounohých zabijáků, kteří straší místní obyvatele. Ve chvíli, kdy už Jack a Pauline vjeli do města s cílem najít své přátele, objevil se kovový muž znovu a zaútočil na Akihika...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: OZUBENÝ TEROR, ČÁST ČTVRTÁ:

Jeep zastavil v ulici, ve které bojovná trojka původně číhala na raptory. Jack i Pauline hbitě vystoupili z auta a utíkali k popelnicím. Mnohé byly převrácené, odpadky z nich byly vytahané, a rozházenost věcí všech typů zde jasně odkazovala na souboj. "To je znepokojující," řekl Jack. "Myslíš, že je raptoři napadli? Že opravdu řádí v tomto městě?" zeptala se ho Pauline. "Teď už bych se tady nedivil ničemu. V tomhle městě je možný všechno," odpověděl Jack. Gestem naznačil Pauline, aby ho následovala k autu. "Vzhledem k tomu, že se na zemi neleskla krev, předpokládám, že Akihiko, Roger a Fahad utekli," sdělil jí. Nastartoval motor a projel ulicí. Jakmile zpozorovali, že auto bojovné trojky zmizelo též, oddechli si. Trojice bojovníků zjevně včas unikla. Otázkou teď bylo, kde je najít. Blížily se ranní hodiny, a přestože byla ještě tma, po silnicích vedoucích městem už proudilo mnoho vozů. Jack a Pauline jen doufali, že se jim jejich přátelé brzy ozvou. Poklidně jeli dál... V tu chvíli Akihiko zařval bolestí. Mocné prsty mohutného železňáka tiskly jeho krk, zatímco temeno jeho hlavy rozbíjelo přední sklo auta. Roger vystřelil po kovovém muži z laserové pistole. Rána zasáhla svůj cíl. Nepřítel padl na zem, Akihiko též. Avšak železňák se okamžitě postavil. Do cesty mu vběhl Fahad, také vyzbrojen laserovou pistolí. Dříve, než však stačil vystřelit, byla hlaveň jeho zbraň utnuta ostřím, které se vysunulo z ruky železňáka. Hned nato se z jeho druhé ruky vysunula pětihlavňová puška a začala střílet po Rogerovi, který mezitím Akihika odvlekl za auto. Fahad neváhal a vrhl se na železňáka holýma rukama. Schytal velmi bolestivou ránu železnou rukou do hlavy. V mdlobách jeho tělo prásklo o silnici. Roger po železňákovi znovu vystřelil, jenže laser nezasáhl svůj cíl, neboť mu kovový muž uskočil. Místo toho laser vznítil garáž jednoho domu. Výbuch gigantických rozměrů vzbudil všechny obyvatele nejen této, ale i všech blízkých ulic. Železňák to šil do auta, jež hned nato také vybuchlo. Roger však Akihika včas odvlekl, takže v centru výbuchu nebyli. Hned poté k němu však železňák přiběhl a obdobně, jako předtím Akihika, ho chytil pod krkem a natlačil ke zdi domu. Jeho obyvatelé, oblečeni v pyžamu a nočních košilích, celý výjev s hrůzou sledovali z otevřeného okna. "S kým mám tu čest?" zachroptěl Roger. "Říkají mi Metaller," zasyčel dvoumetrový železňák a mocně stiskl své prsty. Roger se pokoušel nadechnout, zkoušel dosáhnout na svou laserovou pistoli, která ležela na zemi, ale nedokázal to. Náhle však Metaller uvolnil své sevření. Do jeho železného krku se zakousla tlama plná ostrých zubů. Řev plný bolesti prokázal, že si zvíře vylomilo zuby, když se do svého cíle zahryzlo. Byl to raptor. Železňák Rogera odhodil o dva metry dál, přímo do zahrady před domem, a vysunul své ostří. Sekl po raptorovi, ale jeho reakce byla velmi rychlá, a tak ostří těsně minulo špičku raptorova ocasu. Kryptid zahoukal a dvě vteřiny nato se na Metallera sápali tři další raptoři. Nezničitelný Metaller tím však znepokojen nebyl. Žádné zvíře na světě nedokáže svými zuby či drápy prorazit jeho železnou kůži. Zatímco raptoři trhali spandexový oděv, který kryl jeho tělo jakožto vesta a kalhoty, otáčel se Metaller k Akihikovi, jenž zvedal ze země Rogerovu laserovou pistoli. Jediným prudkým trhnutím ze sebe Metaller setřásl trojici raptorů, odkopl toho čtvrtého, jenž se na něj chystal skočit, z ruky se mu vysunula puška a z té vzešlo několik kulek. Přestože byl malátný a znavený, udělal Akihiko několik salt a jen díky tomu se vyhnul sprše kulek. Nyní přišlo hrozivé překvapení. V pistoli už nebyl dostatek laserových nábojů. Vyšlehl z ní pouze paprsek nejnižšího stupně, který sotva popálil Metallerův spandex, a možná z něho odřízl centimetrový čtvereček. Plnou rychlostí se Metaller hnal proti Akihikovi. Tak jako předtím, i nyní ho chytil pod krkem a opět mocně sevřel. Akihiko se nehodlal vzdát. Z kapsy ve svém spandexu vytáhl svou proslulou železnou tyč. Stiskl rudé tlačítko, a teleskopická tyč se plně prodloužila. Byl mistrem bojového umění, jediným pohybem učinil přímý a potenciálně bolestivý zásah do Metallerovy ruky. Ale železo se střetlo s kovem neznámého typu. Tyč se roztříštila. Akihiko ji v rukou přetočil a koncem, který byl stále neporušený, bodl Metallera do svítícího oka. Neprorazil ho. Bylo kryto kovem.

Metaller vysunul ze své pravé ruky ostří a chystal se Akihikovi probodnout břicho. Už na něj zamířil. Teprve teď dostal další ránu laserem a prorazil dřevěný plot, za kterým ležel pomalu se probírající Roger. Tělo Metallera dopadlo do trávy těsně vedle Rogera, který leknutím vyskočil. Akihiko, opět zcela vysílený, pohlédl na své zachránce. Konečně tu byli Jack a Pauline! Opustili auto, Pauline běžela k Fahadovi, jenž stále ležel v mdlobách, Jack běžel na pomoc Akihikovi a Rogerovi. Svou pistoli znovu nabil, a jakmile se železňákova hlava opět objevila za plotem, neboť se z rány probral rychle, znovu po něm vystřelil. Byl to laser nejvyššího stupně. Metaller zmizel. Roger též přiběhl k Akihikovi. Postavili ho na nohy. Akihiko se hned otočil a vykřikl: "Pozor, vrací se! Ten laser ho nezničil!" Bohužel to byla pravda. Žádný laserový paprsek, ani rána ze speciální pušky, zatím nedokázaly Metallera zničit. Proběhl plotem, jako by to nebyla žádná bariéra, mocnýma rukama odhodil Akihika a Rogera a vrhl se na svůj původní cíl: Jacka. "Věděl jsem, že se tu objevíš, když zaútočím na tvé přátele, spratku!" zařval Metaller. "Dobrý úsudek, kámo. Kde jsme to skončili?" řekl Jack. Dal Metallerovi další ránu z laseru. Teď se k němu z dálky přidala i Pauline a tak Metaller dostal dvojitý zásah. Jack byl náhle strhnut k zemi. "Do háje, raptoři!" zařval. Dvojice velmi agresivních kryptidů se začala přetahovat o jeho spandexový oděv. Akihiko jednoho z nich svou poničenou železnou tyčí praštil po hlavě. Kryptid se pouze naštval a na Akihika skočil. Ještě že Pauline z dálky raptora odstřelila laserem. S tím dalším raptorem už si poradil Roger. Skočil na něj, přitiskl ho k zemi, a Jack dal pak kryptidovi také ránu. Nic se mu nestalo, byla to rána nízkého stupně, laser zvíře ani neporanil, ale rozhodně zastrašil. O vteřinu později Metaller držel Jacka pevně za rameno a zvedal ho nad zem. Místní obyvatelé však od začátku celou bitku sledovali, vždyť diváků neměla málo. Konečně přijížděla policie. Metaller švihl s Jackem o zeď, odrazil Akihika, který se mu za to postavil skoro jako pravý japonský samuraj, a zmizel v překvapující temnotě odcházející tmy. Zatímco se na obzoru objevovalo slunce a pomalu osvětlovalo noční zkázu, vysvětloval Jack, opět plný sil, policii, co se zde přihodilo. Metaller i raptoři utekli. Policie se zprvu zdráhala Lovcům kryptidů věřit, ale když je o existenci jakéhosi železňáka přesvědčili i
místní, a jeden jedenáctiletý hoch dokonce ukázal dost dobrý záznam, který na svůj tablet pořídil z okna svého pokoje, byla věc jasná. Otázkou je, kde se Metaller objeví příště.

Dobrodružství v Montaně rozhodně není u konce! Známe již přezdívku nebo snad i jméno železného muže. Víme, že jej za Lovci kryptidů poslal Deylin Nieto, kterého Metaller zachránil před smrtí v jezeře Nikaragua. Víme, že Dieto mu říká "synu", a že po něm požaduje zničení Lovců kryptidů, předně Jacka Owena. Ale co raptoři? A kde se železňák objeví příště? Podaří se ho zastavit? A co je ta osoba vůbec zač? Muž potažený kovem, nebo nějaký robot? Pokračování příště!

Správce dinosauřího parku - Střelba na moři

A je to tu! Pracovní týden končí a máme alespoň na dva dny volno! Nyní je na čase zjistit, co se v minulých dnech událo v Dinosauřím parku na Tedově ostrově...

Střelba na moři

Víkend byl v pořádku. Vyklidil jsem několik zaneřáděných výběhů, nakrmil jsem několik jejich obyvatel a nakonec jsem si koupil svou vytouženou zmrzlinu (více viz. níže). Byla jahodovo-vanilkovo-čokoládová a byl do ní zabodnut oplatek. Zatímco jsem si během krásného nedělního večera, během něhož se obloha potáhla rudým závojem, užíval tuto skvělou zmrzlinu, dostávali naši nepřátelé z Operace Hon na Kronosaura důležitý příkaz. V pondělí si Oliver vyjel na moře na člunu doprovázen dvěma ichtyology. Chtěli se ponořit do vod okolo Tedova ostrova a zkoumat prehistorické druhy ryb. Ještě předtím, než se mohli ponořit pod vodní hladinu, vynořila se z dálky na hladině moře velká loď. Pochopitelně byla velrybářská, tedy dříve. Později se z ní stalo hlavní plavidlo Operace Hon na Kronosaura. Harpuna prosvištěla vzduchem a zasekla se do člunu. Oliver začal po lodi pálit ze samopalu, který si pro případ nouze vzal s sebou. Potom ve člunu zasyčel granát s otravným plynem. Oliver v poslední chvíli samopal pustil a popadl vysílačku. Byl jsem zrovna na vlně. Seděl jsem v malé místnosti našeho radisty, se kterým jsem o pár minut předtím uzavřel podivuhodnou sázku. Hádali jsme se, kdo bude mít toho dne službu mytí nádobí po pozdní večeři (oba totiž chodíme na večeři pozdě, a kromě nás už není v restauraci nikoho, kdo by nádobí mohl umýt, proto se střídáme). Nakonec se hádka o mytí nádobí zvrátila v hádku o to, kolik metrů má na výšku Deinotherium. Každý z nás sdělil tomu druhému svůj odhad. Já to měl samozřejmě správně! Poražený tedy musel jít a na dvě minuty si lehnout do hnoje od Wuerhosaura. Mimochodem, toto pravidlo jsem nezavedl já, nejsem na to dost šílený. Radista je. Zatímco se válel v hnoji, nacházejícím se v náklaďáku pod okny své pracovny (bylo vážně dost vtipné to sledovat, věřte mi, řehtal jsem se!), musel jsem zvednout vysílačku. Uslyšel jsem Oliverův hlas: "Pomozte nám! Jsme na západ od Tedova o..." To bylo vše. Přitom jsem se do vysílačky chechtal. Nemohl jsem zapomenout na to, co jsem před chvílí viděl. Vysílačku jsem položil na stůl a zase vykoukl z okna. "Pořádně, pořádně!" křičel jsem na radistu, který mi vše opětoval pouze nepříjemným výrazem. Zbývalo mu ještě dvacet vteřin. Během nich jsem si konečně vzpomněl na to, co šlo z vysílačky. Zařval jsem hrůzou. Vyběhl jsem ven a utíkal do budovy rangerů, stojící naproti. Radista se na mě jen nesnášenlivě díval a ukazoval mi pěst. Když jsem kolem něj běžel, přál jsem si mít kolíček na nose. Rangerům jsem spěšně sdělil vše, co mi Oliver stačil říci. O chvíli později se na moři objevila dvě plavidla z Dinosauřího parku, jedno letadlo rangerů a také loď Ochránců pravěké zvěře, kteří byli o Oliverově neštěstí informováni Charlesem. Ten v těch chvílích seděl ve své pracovně v hlavní budově a potil se napětím. Každou chvíli jsem ho měl informovat o vývoji celé akce. Dělával jsem to, dokud vysílačku, kterou jsem měl u úst, neprostřelila zlatá kulka.

Z obrovské lodi srčela jedna kulka za druhou. Byl to doslova déšť kulek. Na dvou člunech jsme kroužili okolo toho, který zůstal na moři, a v němž ještě před chvílí byli Oliver a oba ichtyologové. Operátoři na nás hulákali s pomocí megafonu z paluby své lodi. Brzy nám sdělili, že naši přátelé jsou tam uvězněni v podpalubí. Z rangerského letadla začaly také srčet kulky. Zasáhly jeden stožár na lodi operátorů. Ten spadl a jednoho muže okamžitě zavalil. Operátoři se pořádně naštvali a postřelili dva Ochránce pravěké zvěře. Jednomu muži prostřelili lýtko, druhému paži. Pak jeden z nich zařval, že prý umučí Olivera a oba ichtyology. Aby se ještě víc ukázalo, jací jsou ti "operátoři", jak jim říkám, nelidové, shodili svého zesnulého druha z paluby do vody. To ale rozhodně neměli dělat. Nejen že se nám tím pořádně předvedli. Krev mrtvého přilákala několik Xiphactinů. Nejprve sice vráželi svými ploutvemi do našich člunů, což nám činilo značné potíže, zvláště když jsem z člunu takřka sletěl, protože se člun kvůli mrsknutí Xiphactinova ocasu jaksi moc nahnul. Když ale jeden Xiphactinus vyletěl do vzduchu překousnutý vejpůl, napadlo nás, že naše čluny i loď ochránců musí okamžitě zmizet. A že Operace Hon na Kronosaura to pořádně schytá. Ano! Z vody se vynořil obrovitý Kronosaurus, přilákaný z hlubin oceánu tím neklidem, který kvůli lidské mrtvole započali Xiphactinové. Jeho hlava prorazila trup lodi, úder ploutve vystříkl množství slané vody na lidi na palubě, pak se o loď otřel jeho bok a tím ji celou převrátil. Nikdy jsem nechtěl vidět, jak Kronosaurus útočí na loď. Stalo se to už tolikrát. A vždy za to lidé zaplatili životem. Ale tentokrát, když to byli jeho a naši úhlavní nepřátelé, měl jsem přinejmenším smíšené pocity. Byl jsem rád, že Operace Hon na Kronosaura poprvé dost doplácí na své chování. Zároveň jsem měl však strach o Olivera a ichtyology, stále držené v lodi. Dva rangeři vyskočili z letadla, které rychle nad potápějící se lodí prolétlo. Jakmile se jejich nohy dotkly boku převrácené lodi, odepnuli své padáky a nevšímaje si žebrajících a žadonících operátorů, vnikli ozbrojeni po zuby do podpalubí. Bylo to děsivé. Oliver tam sváděl bitvu s nějakými dvěma mučiteli. Zrovna ve chvíli, kdy ho chtěli nožem zabít, rangeři je oba zastřelili. Oliver jim ukázal, kde najít ichtyology. Společně je osvobodili z cely, která byla z poloviny zaplněna vodou. Dostat se z lodi už nebyl takový problém. Pár operátorů se jim sice postavilo do cesty, ale stačilo do nich pořádně strčit a spadli do vody, kde se to hemžilo Xiphactiny. Náš člun se k lodi dostatečně přiblížil, takže Oliver, ichtyologové a oba rangeři-zachránci mohli do člunu pohodlně skočit. Poté jsme opustili prostor... Ačkoliv jsme nezjistili, proč chtěli operátoři Olivera a jeho vědecké spolupracovníky unést, víme, že po nás jdou. Nicméně o incidentu se teď hodně mluví v tisku. Jsem si jistý, že Operace Hon na Kronosaura dostala velkou ránu.

Danova pošta: Editor mých příhod, který vlastní webové stránky Blogorgonopsid, kde můj týdeník pravidelně každý pátek vychází, mi dovolil, abych k editorem zkrácenému textu mých dobrodružství (věřte mi, že jsou vážně napínavější, to on je pořád zkracuje!) připojil i novou sekci Danova pošta. Tak bych toho chtěl využít a poděkovat jednomu čtenáři mých trablí za námět na zakoupení zmrzliny. Byla fakt dobrá.

Další Správce dinosauřího parku za týden!

Lovci kryptidů 2: Ozubený teror (3/6)

Kovový muž, se kterým jsme se seznámili v hlubinách jezera Nikaragua jakožto se zachráncem a "synem" zločince Deylina Nieta, se nyní neočekávaně objevil v Montaně, kde Lovci kryptidů, momentálně nedoprovázení Pierrem, pátrají po existenci tajuplného dvounohého zabijáka. Už se ukázalo, že jde o nějakého dravého dinosaura, ale pro Jacka a Pauline, kteří byli poctěni tímto zjištěním, se brzy nato stal mnohem důležitější útěk před kovovým vrahounem. Akihiko, Fahad a Roger byli v Miles City napadeni celou smečkou dravých dinosaurů, a kdo ví, co se ještě přihodí...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: OZUBENÝ TEROR, ČÁST TŘETÍ:

"Tak jo, chlapi, vytáhněte laserový pistole!" vykřikl Roger. Akihiko a Fahad tak po něm učinili. Pětice hladových dravců se dala do běhu proti mužům. Jeden šílenou rychlostí vyskočil po Fahadovi a povalil ho na zem. Fahad ale včas zmáčkl spoušť své pistole, a laser odhodil zvíře o sedm metrů dál. Bolestně přitom zavylo, ale to už se na Fahada vrhali další dva. Jednoho z nich pomocí laserové pistole odrovnal Akihiko, ten druhý se však pevně zahryzl do Fahadovy kožené bundy. Roger byl zaměstnán dalším dravcem, který ho přitlačil ke zdi. Pistole vypadla Rogerovi z ruky, nehodlal se však vzdát. Chytil zvířeti krk a trhanými pohyby plnými síly odtahoval jeho hlavu s otevřenou tlamou plnou dozadu zahnutých zubů od té své. Dinosaurus produkoval otřesný, nervy drásající zvuk, zatímco se pařáty předních končetin držel Rogerových ramen. Akihiko konečně laserem odstřelil Fahadova protivníka, a oba se dali do pohybu, aby pomohli Rogerovi. Ten z plných sil vytrvale držel malého, avšak mocného dvounohého predátora za hlavou, pomalu mu však docházely síly... V těch chvílích svištěl po silnici vedoucí od ranče k Miles City jeep. Jack, který ho řídil, nastavil rychlost na plné pecky. Pauline, sedící vpředu vedle něj, se marně snažila kontaktovat bojovnou trojku, tedy Fahada, Rogera a Akihika. Neměli tušení o tom, že jejich přátelé se teď potýkají s velkými problémy. Domnívali se však, že odpovědi se jim přes vysílačku nedostalo právě proto, že se bojovná trojka dostala do potíží. Nemohli vědět, že kontaktovat ji bylo nemožné jen proto, že si Fahad pouštěl do sluchátek línou hudbu a na vysílačku zapomněl. Nyní to pochopitelně bylo jinak, bojovná trojka vedla bitvu s dravými dinosaury. A Jack s Pauline se o těchto kryptidech při jízdě bavili. "Co myslíš, že jsou ti tvorové zač?" zeptala se ho Pauline, když se světla Miles City objevila na horizontu. "Určitě jsou to dinosauři, o tom není pochyb," řekl Jack, stále pozorující cestu ve tmě ozářenou světly auta, "a nebál bych se říkat jim 'raptoři'. Vážně vypadají jako nějací Dromaeosauři, nebo ta monstra z Aricy, se kterými jsme měli já a Pierre tu čest v jejich přirozeném prostředí v Chile a později my všichni v New Yorku. Ale tohle je jiný druh, dost možná i jiný rod. Nějaký relikt inteligentních srpodrápých dinosaurů, i když podotýkám, že jsem si nevšiml, zda mají srpovitý dráp na zadních končetinách... Tolik můžu říct, Pauline." Vlastně to i docela stačilo. Auto se při jízdě mocně otřáslo a Pauline s Jackem okamžitě přestali myslet na raptory. Po straně auta se objevila motorka. Jela stejně rychle jako jeep. Jack, sedící po levé straně jako řidič, měl tu čest pohlédnout do tváře motorkáře, který právě nadzvedl černý plastový kryt obličeje. Byl to opět ten "železňák". Jack k velkému znepokojení Pauline stáhl okno. Kovový muž se k němu naklonil. "Zařádíme si, kámo?" zeptal se Jack "železňáka". "Klidně to třeba roztočíme, kámo," odpověděl dvoumetrový statný železňák, a poslední slovo posměšně zdůraznil jako reakci na Jackovu otázku. Jack stiskl tlačítko, okýnko se zatáhlo, v té chvíli železňák opět stáhl dolů kryt obličeje na helmě, a jeep a motorka se rozjely ještě rychleji. Jack udělal smyk, což motorkáře zmátlo, a skoro do auta narazil. Avšak v poslední chvíli s motorkou vyskočil do vzduchu. Auto se mezitím dvakrát přetočilo na místě a pak zase jelo dál. Těsně před něj však vletěla motorka, jejíž kola se právě dotkla země. Železňák se při jízdě otočil a odhodil svou helmu. Prorazila čelní sklo auta. Za Paulinina vřískání se přední sklo rozletělo na malé kousíčky. Jack neřekl ani slovo. Pouze pokrčil obočí a zrychlil. Motorkář sjel z hlavní cesty a zmizel ve tmě, v polích. Ale ne na dlouho. Po pouhých sto padesáti metrech zběsilé jízdy, během které Pauline přesvědčovala Jacka, ať zpomalí, že prý její špatně, se motorka opět objevila. Jack pohlédl do zpětného zrcátka vystupujícího ze dveří auta. Ve vteřině bylo přeseknuto ostřím, které se vysunulo z rukou kovového muže. Hned nato ostří projelo oknem. Jack zatočil volantem a auto se od motorky trochu odvrátilo. Kdyby to neudělal, ostří by zcela projelo sklem a nakonec i Jackovou hlavou. "Tak fajn, teď jsem se naštval," zařval Jack. Vytáhl z kapsy laserovou pistoli a na motorku, opět jedoucí souběžně s autem, vystřelil. Ale kovový muž laseru nadskočil. Jakmile se ozvala ohlušující rána pečícího se asfaltu, dopadla prudce se točící kola motorky opět na cestu. Železňák se k autu opět přiblížil. Jack schválně zrychlil. Pauline to už nemohla vydržet a skoro omdlévala, rychlá jízda jí vůbec nedělala dobře. Věděla však, že právě teď omdlít nesmí. Pokud se Jackovi, který řídí i střílí, něco stane, bude se muset řízení ujmout ona. Auto se dostalo do smyku. Při něm narazilo do motorky, která sletěla z cesty. Jack zabrzdil. Jeep se zastavil. Bez váhání vyskočil z auta a třikrát to našil do motorky, ležící na zemi. Uvědomoval si však, že kovový muž na ní nesedí. Vždyť ho na ní také neviděl. Opět zmizel někde ve tmě v polích lemujících silnici. Neřekl ani slovo, usedl za volant, omluvil se Pauline za tak rychlou jízdu, a jako by se jinak nic nestalo, pokračoval v jízdě. Za chvíli už měli možnost přečíst si ceduli "Welcome to Miles City", osvětlenou pouličními lampami.

"Víš, kde se Akihiko, Fahad a Roger nacházejí?" optal se Jack Pauline poté, co v porovnání s předchozími kousky vjeli docela dost pomalu do města. "Mám tu přesnou adresu ulice, kde se rozhodli číhat na raptory," řekla Pauline a ukázala Jackovi mapu Miles City s adresou napsanou propiskou hned vedle nákresu... Posledního raptora se Roger v poslední chvíli snažil odkopnout. Docházely mu síly, zadní končetina raptora začala drásat Rogerovi kalhoty i kůži na jeho stehně. Tlama plná zubů, ten strašný ozubený teror, se přibližovala. Ale Fahad a Akihiko zároveň vypálili dvě laserové rány středního stupně. Rána zvířeti neublížila, nevznítila ho tak, jako Jackova rána nejvyššího stupně zapálila motorku. Raptor však s bolestným řevem plným překvapení dopadl na zem. Roger nahlas vydechl, padl na kolena a chytil se za čelo. Fahad s Akihikem k němu přiběhli a pomohli mu na nohy. "Nevidím žádné další," řekl konečně Akihiko, "těch pět byla asi jediná smečka. Aspoň teda neslyším skřeky žádných dalších kryptidů tohohle dinosauřího typu." Roger se po chvíli z nelítostného boje vzpamatoval, a trojice opustila temnou uličku, kde byla jedna popelnice nacpána vedle druhé. Sem raptoři chodili požírat vyhozené zbytky jídla. "Z těch ran se dostanou, pokud jste teda všichni zvolili střední náboj. Víte co myslím?" řekl Roger. "Jasně," pokýval hlavou Fahad. "Poslyšte, co Jack a Pauline? Neměli bychom jim zavolat? Vysílačku jsme tam nechali, nevracel bych se tam, beztak je levná... Haha! Jenom vtipkuju. Dojdeme si pro ni, až ta zvířata uličku opustí," řekl Roger. Náhle však všichni tři strnuli. Uslyšeli opět ty skřeky. "Vracejí se!" vykřikl Fahad. Celou ulicí už probíhalo jedenáct dalších raptorů, vynořujících se odkudsi z osvětlené části města. Člověk by ani nevěřil tomu, že se mohli vzít někde tam. Bojová trojka spustila palbu. Tři raptoři byli hned odrovnáni. Ten zbytek se však velmi rychle přibližoval! Roger, Fahad a Akihiko se dali na zběsilý úprk. "Musíme k autu, na druhé straně ulice, rychle!" řval Roger. Nebylo problém se k němu dostat a nastartovat motor. Jeden raptor skočil na střechu auta, ale to se hned nato prudce rozjelo, on neudržel rovnováhu a spadl na svého kamaráda, který se právě chystal k podobnému výskoku. Chvíli jeli autem klidně a mluvili spolu o nebezpečích, která snad mohla potkat Pauline a Jacka. Neměli ani potuchy o tom, že ti před chvílí bojovali s hrozivým kovovým mužem. Ale než by jim o tom Jack a Pauline řekli, sami zjistili, že raptoři nejsou jediným nebezpečím, kterému zde musí čelit. Do cesty za tmy vběhl jakýsi muž. "Do háje! Přejeli jsme nějakého opilce!" zařval Akihiko. Všichni tři opustili interiér auta. Mísil se v nich pocit zloby i hrůzy, když zjistili, že auto nesrazilo žádného vrávorajícího opilce, ale do auta vrazil dvoumetrový kovový muž. Vstal a jeho svítivě rudé oči zableskly. Hned potom jeho mohutná kovová ruka sevřela Akihikovo hrdlo a natlačila zápolícího muže na kapotu auta...

Jak akce v Montaně dopadne? Přežijí všichni z Lovců kryptidů, kteří se dali na tuto misi? Zjistí, co je zač kovový muž a proč je pronásleduje? A odhalí tajemství raptorů žijících v Miles City? Pokračování příště!

Hurikán Irma

O ničivém hurikánu Irma se v posledních dnech hodně mluví, neboť má již na svědomí minimálně 55 lidských životů. Tato velká, aktivní tropická cyklóna se zformovala 30. srpna 2017 nedaleko Kapverd v Atlantském oceánu, 31. srpna okamžitě zamířila do Karibiku a nyní, v polovině září, zasáhla Floridu. Už 6. září nařídil starosta floridského města Fort Lauderdale evakuaci všech obyvatel východně od silnice US 1. Jak všichni víme, evakuace skutečně proběhla a měla nebývalé rozměry. Své stanoviště museli z důvodu nebezpečí hurikánu přemístit miliony lidí, šlo tudíž o největší evakuaci lidí v historii Floridy. Následné varování před hurikánem týkající se jeho zásahu ve Florida Keys a v Miami mělo podobný účinek. Od 6. září už byly na Florida Keys uzavřeny všechny školy. Většina čtenářů bude asi z médií vědět, že policie byla kvůli velmi špatnému a nebezpečnému počasí nuceny vydat ohlášení, že v určitých oblastech nebude moci zasáhnout, a že tedy lidé nemají opouštět své domovy. V USA zasáhl hurikán Irma státy Florida, Georgia, Alabama a Jižní Karolína. Předtím však způsobil velké škody na karibských ostrovech. 24 lidí bylo zabito na Malých Antillách, na Kubě zahynulo 10 lidí, 3 v Portoriku a 1 na Haiti. Dalších 17 lidí pak zemřelo ve Spojených státech. Tropické cyklóny, ničivé atmosférické jevy ve tvaru víru, mohou dosáhnout i rychlosti 300 km/h. Přitom rychlost větru hurikánu Irma přesáhla 25 km/h, šlo tedy o velmi silnou a ničivou tropickou cyklónu. Hurikán Irma byl zařazen do 5. kategorie dle síly hurikánu (kategorií je právě pět), a je rozhodně jedním z nejsilnějších hurikánů, které kdy v Atlantském oceánu vznikly. K rozptýlení došlo 12. září, tedy včera. Výsledky však byly velmi ničivé. Podle The Guardian by se nyní dal Disneypark označil jako výjev z postapokalyptického filmu, ačkoliv slavný hrad se stále nachází na svém místě... Doufejme, že se v současnosti odvrácený hurikán José nedá na cestu na americké pobřeží a vyhne se civilizaci...

Obrázek je z ABC News.

Pecopteris

Pecopteris ("učesaná kapradina") byl velmi rozšířený rod rostlin existujících v období prvohor, konkrétně pak v geologických periodách Devon, Karbon a Perm. V 19. století byla tato prvohorní rostlina popsána Adolphe-Théodorem Brongniartem, slavným francouzským botanikem a držitelem Wollastovy medaile za práci v oboru geologie. Jen k roku 1997 bylo popsáno snad 300 různých druhů rodu Pecopteris, a dnes, o dvacet let později, jich možná bude ještě o několik desítek víc. Pecopteris patřil do čeledi maraciovitých, což jsou rostliny řadící se do oddělení kapraďorostů, z nichž většina roste na zemi. Dnes se na Zemi vyskytuje šest rodů s až 150 druhy, setkáme se s nimi obvykle v tropech a subtropech po celé planetě. Historie čeledě maraciovitých však sahá až do konce Devonského období, na jehož konci se ve fosilním záznamu objevuje Pecopteris. Byla to jedna z mnoha primitivnějších rostlin, jež existovala na souši v době, kdy suchou zem začali osídlovat první obojživelníci. Nejvíce se však Pecopterisovi dařilo v období Karbonu, nejzelenějším období vývoje naší planety. Rozsáhlé stálezelené lesy a močály byly pro tento typ rostlin bezpečným útočištěm. Také se jim tam velmi dařilo. V poslední etapě Karbonu, během stupně pensylván, byl Pecopteris nesmírně úspěšný. Právě z této doby pochází většina nalezených zkamenělin, obvykle otisků listů v horninách, a tedy i většina z mnoha popsaných druhů. Na počátku Permu pak tento předtím úspěšný rod zcela vymírá. Pravděpodobně to bylo způsobeno změnou klimatu na Zemi, stejné důvody vedly k vyhynutí obrovského hmyzu. Klima bylo sušší, močály zmizely, Pecopteris se této proměně nedokázal přizpůsobit a proto vyhynul. Fosilie Pecopterise byly nalezeny v mnoha částech světa, od Kanady a Spojených států přes Portugalsko a Španělsko až po Maroko. Množství krásně zachovaných otisků listů Pecopterise pochází především z amerického státu Virginie, z doby před 303 miliony let. Pecopteris byla kapradina mohutného vzrůstu, listy byly velké a 3 krát nebo 4 krát zpeřené. Z hlavního žebra každého listu vyrůstaly ještě přeměněné a laločně stříhané lístky.

Popisek této rostliny naleznete například na anglické Wikipedii.

Příště Palmoxylon!

Solenopora

Solenopora byl rod červených řas ze skupiny Corallinales. Řasy patřily mezi první organizmy, které se kdy objevily na Zemi. Vyvinuly se v době, kdy ještě na naší planetě nebyl žádný kyslík. Proto byl jejich vznik velmi důležitý; bez nich by se patrně nikdy nevyvinuly všechny skupiny vyšších organizmů, možná by vůbec neexistovali živočichové. Ale protože řasy stejně jako všechny rostliny produkují kyslík, mohli se po dlouhé době objevit i další rostliny a živočichové dýchající tento životadárný plyn... Mnoho řas žije v moři. Solenopora se řadila mezi ně. Tento rod existoval přinejmenším od doby Ordoviku až do období Jury, tedy z této doby pochází většina nalezených pozůstatků. Celkově však Solenopora žila od Kambria až po třetihory, byl to tedy velmi úspěšný rod řas. Čtyři odlišné druhy a pravděpodobně mnoho dalších dosud nepopsaných postupně prošly velkou částí vývoje života na Zemi, od kambrické exploze přes různá živočišná vymírání. Je nicméně pravděpodobné, že některé druhy budou reklasifikovány, protože exempláře z doby po prvohorách vykazují jisté odlišné znaky. Celkově je však jisté, že Solenopora byla červenou řasou. Vytvářela kupy nebo štíhlé rourkovité stélky, podobně jako stromatolity. Samotné stélky se vždy rozdvojovaly do tvaru písmene Y. Byly pokryty velice jemnými póry, jež bývají na zkamenělinách často viditelné. Protože tyto stélky tvořil kalcit, dobře fosilizovaly, a proto dnes mají paleobotanikové k dispozici řadu odlišných exemplářů ke studiu. Ještě pozoruhodnější je fakt, že některé fosilizované exempláře Solenopory obsahují původní růžovou barvu. Solenopora byla rozšířena v mořích a oceánech celého světa, proto se setkáme s fosiliemi těchto řas z mnoha různých lokací. Například druh Solenopora jurassica pochází z Německa a Španělska, S. guangxiensis z čínského Permu, dobře známý druh S. spongioides z estonského a norského Siluru...

Krátký popisek řasy rodu Solenopora najdete v knížce "Průvodce přírodou-Zkameněliny" od Chrise Pellanta.

Příště Pecopteris!

Lovci kryptidů 2: Ozubený teror (2/6)

Po nebezpečném dobrodružství v hlubinách jezera Nikaragua, které jsou základnou tajemného muže jménem Deylin Nieto a jeho dráčků a robotů, se Lovci kryptidů vydali do Montany, aby odhalili tajemství nebezpečného dvounohého kryptida, jenž se potuluje v okolí Miles City. Netuší však, že nebezpečný predátor není jedinou hrozbou, která je zde potká...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: OZUBENÝ TEROR, ČÁST DRUHÁ:

Pauline prorazila houštinu a zapnula baterku. Ve světle se odrážely lesklé šupiny tvora, který před ní a před Jackem tak rychle utíkal. Jack okamžitě vytáhl fotoaparát a pořídil první snímek, bohužel byl však rozmazaný. "Co kdybychom ho zkusili obklíčit?" zeptala se ho Pauline. "Když před námi utíká, má asi strach," dodala. "Dobře, nadběhni mu," řekl Jack. Pauline oběhla několik keřů, až se ocitla mezi vysokými jehličnany. Šustot houští prozrazoval, že se jimi pronásledovaný živočich pomalu sunul vpřed. Zřejmě neměl ani ponětí o tom, že mu do cesty zcela nepozorovaně vnikla Pauline. Připravila si svůj fotoaparát a doufala, že až se zvíře z křoví vynoří, pořídí hezký záběr. Jack chvíli zůstal na místě. Čekal, až na něho Pauline zepředu zavolá. Byl od ní teď nějakých patnáct metrů. Připravil si svou laserovou pistoli pro případ, že by byl kryptid agresivní. Houštiny se opět rozpohybovaly. Pauline, která před nimi číhala zcela po tmě, se trochu polekala. Rozhodně však nevykřikla, čekala totiž na příhodnou chvíli, kdy by mohla zvíře vyfotografovat. Jack se rozhodl postupovat vpřed. Náhle se však otočil. Uslyšel totiž dunivý zvuk. Znělo to, jako by něco těžkého dopadlo na zem. Snad to byl pořádný kus železa, který spadl ze střechy ranče? Ne, tohle znělo tak podezřele, skoro jako seskok lidské postavy z velké výšky, doprovázený řinčením kovu. Jack neměl moc času o tom všem přemýšlet. Světlo před ním se rozsvítilo. Uslyšel, jak Pauline vykřikla. Skočil mezi křoviska a utíkal k ní. Za několik vteřin spatřil Pauline stojící u stromu, fotografující zvíře, které se k ní blíží. Na Jacka nevidělo, plně se soustředilo na ni. Byl to nepochybně dravý dinosaurus, ve světle baterky se po celém jeho těle rýsovaly černé skvrny na bílé kůži. Byl vysoký jen asi jeden a půl metru, zato jeho skřek byl neobyčejně hlasitý. Těžko říci, proč se předtím Jacka a Pauline tak obával. Nyní se asi cítil být v úzkých, proto už na Pauline zaútočil. Jack neváhal a vystřelil po něm z laserové pistole. Minul, protože reakce zvířete byly neuvěřitelně rychlé, a tak dinosaurus vyskočil a paprsku se vyhnul. Otočil se na Jacka, Pauline zvíře i s Jackem v záběru znovu vyfotila, Jack se opět chystal vystřelit, ale dravý dinosaurus strnul hrůzou. Vydal ze sebe uši rvoucí, poděšený skřek a pádil pryč takovou rychlostí, že se za ním stoupal oblak prachu. Jack se podíval na Pauline a chtěl se jí zeptat, zda je v pořádku, ale místo toho byl zděšen jejím strnulým výrazem plným strachu. Dívala se na něco neznámého, něco nebezpečného za Jackem. Ten se otočil, a posvítil na obrovského muže s kamenným výrazem v tváři. Byl dva metry vysoký, celý z kovu a oblečený ve spandexu, a jeho rudé oči žhnuly jako uhlíky. "Co má tohle znamenat?" položil mu Jack otázku, aniž by čekal jakoukoliv odpověď. Překvapilo ho, jak se kovový muž pousmál, naklonil se nad Jacka a řekl: "Jedinou věc, Jacku Owene. Pomstu!" Jeho kovová pěst vyletěla přímo proti Jackovu obličeji. Jack včas uskočil, ale zároveň tvrdě dopadl na zem. Okamžitě vstal, ale to už na něj kovový muž běžel a svým mohutným tělem do něj narazil. Jack dopadl vedle Pauline. Ta se okamžitě sklonila a vzala jeho laserovou pistoli. Zamířila na kovové monstrum, jenže to jí v poslední chvíli svou mohutnou rukou odhodilo snad o pět metrů dál. Jack vstal. Z rukou kovového muže vyjela dvě ostří připomínající mačety. V rychlosti se přibližovaly k Jackově hlavě. Ale Jack znovu uskočil. Jakmile se jeho nohy dotkly země, ostří prosvištěla nad jeho hlavou. "Tak jo, kámo!" vykřikl Jack. "Co seš zač? Nějaká pitomá plechovka nebo nájemný vrah?!" řval a bylo poznat, že se právě dost naštval. "Ani jedno, burane," zařval kovový muž a sekl jednou ze svých mačet po Jackovi. Jack naštěstí uhnul, ale ostří protrhlo jeho spandexový oblek na hrudi. Ke všemu štěstí se však nedotklo kůže ani masa, takže zatím nevytekla žádná krev. Pauline se v tu chvíli už vzpamatovala z nečekaného útoku a stiskla spoušť Jackovy laserové pistole. Velmi silný laserový paprsek narazil do těla kovového muže a povalil ho na zem. Jack přiběhl k Pauline, chytil jí za ruku a utíkal s ní k ranči. Kovový muž se v tom momentu zvedal ze země jako by vážil tolik, co pírko. Na svou velikost a sílu byl neobyčejně hbitý a rychlý. Rozběhl se takovou rychlostí, že kovový dusot jeho nohou Jack a Pauline brzy nato uslyšeli těsně za sebou. Stačila však salva z laserové pistole a kovový muž byl opět na chvíli povalen. Když byla budova na dohled, Pauline zrychlila. "Hned zavolám chlapům v Miles City a informuju je o tom, co se tu s námi děje!" řekla Jackovi. Už se v rychlosti ani nestačila ohlédnout, když obrovitá kovová pěst Jacka zezadu srazila k zemi. Teprve teď si Jack uvědomil, že udělal chybu, když Pauline neřekl, aby mu vrátila jeho pistoli. Byl totiž bezbranný, tedy zdánlivě. Jakmile se z rukou monstrózního zabijáka s rudýma očima opět vysunuly dlouhé, ploché a ostré nože, vzal do ruky velký klacek a nastavil ho před ně. Nepřekvapilo ho, že byl klacek přetnut vejpůl. Alespoň mu to ale dalo šanci postavit se na nohy. "Směšná zbraň... Stejně směšná jako ty. Myslím, že už to nemusím protahovat. Rovnou tě sprovodím ze světa," řekl kovový muž, pomalu se k Jackovi přibližující. "Moc bych se nedivil, kdybyste byl výtvorem Deylina Nieta. Není to tak?" řekl nebojácně Jack. "Jsem jeho syn," řekl dotčeně kovový muž. "On ještě žije?" provokoval ho Jack. Mezitím se jeho oči začaly upínat na nízkou větev jehličnanu, nacházející se ve vzdálenosti jediného skoku. "Můj otec přežije vše. Ale ty ne!!!" zařval kovový muž. Z jeho rukou se vysunula tříhlavňová zbraň a začal z ní sršet déšť kulek. Ovšem Jack těsně předtím vyskočil, zachytil se větve a už hbitě jako opice šplhal výš. Kovový muž zatáhl hlaveň do útrob svého těla a prudce do stromu narazil. Náraz to byl tak silný, že se Jack skoro pustil kmene jehličnanu.

V následující chvíli ale kovový muž s řevem odletěl o patnáct metrů dál. Pauline se totiž vrátila, vybavena obrovskou puškou. Silová střela kovového muže doslova ochromila. Zřejmě padl do bezvědomí. Jack sešplhal ze stromu, řekl "Díky!" a přiběhl ke spícímu zabijákovi. Dotkl se rukou jeho kovově studené hlavy. "Je celý z kovu... Co je tohle zač?" zašeptal pro sebe. Otočil se k Pauline. "Chlapi to neberou," řekla trochu starostlivě, "zkoušela jsem se jim dovolat, ale vysílačka má asi poruchu. Nebo mají trable. V každém případě jsem ráda, že jsem se včas vrátila s touhle věcičkou, abych ti zachránila život." Jack jen pokýval hlavou. "Ať je tenhle přízrak čímkoliv, patří tomu zločinci Nietovi. Já věděl, že zničení ponorky přežil... Nicméně tohle jen dokazuje, že ten chlap má v rukávu víc, než jsme si mysleli. Dráčci, roboti, zbraně... Syn," řekl jí Jack. "Jedeme do Miles City, okamžitě!" zavelel pak. Pauline ho následovala k jeepu. Netušili, že zdánlivě zneškodněný kovový muž, Nietův "syn", se mezitím probral z krátkého spánku. Do vysílačky zabudované ve své pravé ruce jen něco zamumlal, dostal od někoho rozkaz, a rozběhl se směrem k ranči... Roger, Akihiko a Fahad v tu dobu poklidně seděli v temných městských ulicích. Roger pozoroval okolí a leštil svou laserovou pistoli. Akihiko seděl na zemi, nohy měl opeřené o poražené popelnice. A Fahad, sedící opodál, poslouchal línou hudbu. "Fahade, vidíš něco?" zašeptal Akihiko. Fahad neodpovídal. Zasněně hleděl na otřískanou zeď a hudbu si ve sluchátkách zesiloval. Akihiko byl příliš unavený, aby k němu přišel a sluchátka mu z uší strhl. "Jak se asi daří Jackovi a Pauline?" zeptal se Roger. "To nevím, vysílačku má Fahad. Ehm!" řekl Akihiko a okamžitě si něco uvědomil. Konečně vstal a přišel k Fahadovi. Ten si konečně udělal přestávku v poslouchání hudby. "Nevolali ti náhodou? Třeba potřebovali pomoc," řekl mu Akihiko. "O ničem nevím, kámo," pokýval líně hlavou Fahad. "Je tady, chlapi! Je tady!" zvolal vzrušeně Roger. Oba k němu pomalu a tiše přišli. Roger ukazoval na cosi, co se zrovna míhalo ulicí. Byl to ten tajemný dvounožec, ten, se kterým se už Jack a Pauline setkali u ranče, aniž o tom bojovná trojka Lovců kryptidů věděla. Roger okamžitě pořídil fotografii. Hned nato se ale z druhé strany ulice začal ozývat hrozný řev. Tři muži se otočili a spatřili hned pět takových dinosaurů, jak si to k nim kráčí. Syčeli, otevírali tlamy plné zubů a z jejich očí se dalo poznat, že myslí na lov...

Kdo je kovový muž? Proč ho Deylin Nieto poslal za Lovci kryptidů? Jsou dvounozí dravci nebezpečnější, než se zdá? A jaká čeká náš svět budoucnost, když je plný kryptidů a nebezpečných darebáků? Příběh Lovců kryptidů rozhodně nekončí!

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Celestus occiduus

Slíbil jsem, že napíši další část Vyhynulých tvorů z Karibiku, a proto se zde po nějaké době čekání tato další část objevuje. V tomto projektu jsme si už představili vymřelé pozemní lenochody, karibského gaviála, hmyz s pozoruhodným názvem, největší kdy žijící sovu, pozoruhodného Nesophonta... Tentokrát se přesuneme k další skupině zvířat, opět půjde o plaza, poprvé v tomto projektu o ještěra...

Jméno zvířete: Celestus occiduus,

Zařazení: Plazi, šupinatí, ještěři, slepýšovití (Anguidae),

Vyhynutí: 19. století.

Slepýši jsou v Evropě velmi dobře známí. Obecně se už ví, že nejde o hady, ale beznohé ještěry, kteří během evoluce ztratili končetiny a tak jim zbyly pouze jejich rudimenty, jež nejsou na povrchu jejich těla viditelné. Avšak řada slepýšovitých, napříkald američtí aligátorovci, mají končetiny, a dokonce čas od času šplhají po stromech (dobrým příkladem je aligátorovec arizonský). Ve Střední a Jižní Americe pak žije zvláštní skupina slepýšovitých, kteří se nazývají diplogossini (podčeleď Diplogossinae). Česky se jim dvojjazyčníci, anglicky "galliwasps". Jejich tělo čímsi připomíná slepýše, avšak stejně jako aligátorovci, mají i dvojjazyčníci končetiny. Jsou většinou robustně stavění, jejich tělo je však také protáhlé. Je pokryto jemnými, lesklými šupinami, které mohou být různého zbarvení, od hnědé po červenou a žlutou. Bývají různých velikostí, ale obvykle mají 31 až 40 presakrálních obratlů. Dnes žije spousta druhů dvojjazyčníků, patřících do několika rodů. Tím druhově nejpočetnějším je Celestus. Jednotliví zástupci se od sebe liší, ale jeden z nich je přece jen slavnější než všichni dnes žijící. Byl to gigant, alespoň tedy mezi dvojjazyčníky rodu Celestes. Byl pojmenován Celestus occiduus a měřil až 30 centimetrů. Žil pouze na ostrově Jamajka. Jeho fosilie pocházejí z Pleistocénu a Holocénu, tedy období v němž žijeme. S člověkem se setkal, o tom není pochyb. Byl to totiž právě příchod lidí, co vymazalo tento druh z povrchu zemského. Nebyl sice lidmi loven, ale velká invaze mangust z jižní a jihovýchodní Asie, jež byly na karibské ostrovy lidmi přivezeny, způsobila, že Celestes occiduus nadobro vyhynul. Mangusty totiž tyto dvojjazyčníky lovily, a protože se tento třiceticentimetrový ještěr vyskytoval pouze na Jamajce, a tedy ostrovní populace byla počtem jedinců omezena, byl nakonec svými novými predátory zcela vyhuben. Mnoho se toho o něm neví...

Na obrázku vidíte zachovaný, naložený exemplář z muzea. Jedním z viditelných rozdílů mezi samci a samicemi dvojjazyčníků je velikost hlavy. Samci ji mají obvykle robustnější, zvláště když jsou starší. Jamajský Celestus occiduus se živil rostlinami a především ovocem. Byl také pozorován při požírání ryb a malých ještěrů. Jiné druhy dvojjazyčníků občas požírají velmi malé savce, takže se i vyhynulý jamajský druh občas mohl přiživit na malých, myším podobných zvířatech. Někteří jiní dvojjazyčníci, například ti z rodu Diploglossus, požírají také kraby. I ti se mohli stávat kořistí tohoto vyhynulého ještěra. Je možné, že první setkání osadníků v Karibiku s těmito ještěry stála za vytvořením podivuhodného jména "galliwasp". Zřejmě pochází ze slova "gallivache", které jim bylo dáno v 17. století. Ať už to bylo s anglickým jménem těchto tvorů jakkoliv, bohužel relativně nedávno, v předminulém století, vyšla najevo smutná pravda. Vypuštění mangust na Jamajce způsobilo exterminaci dvojjazyčníka druhu Celestus occiduus. Poslední žijící jedinec byl pozorován roku 1840. Nikdy potom už nebyl tento druh spatřen...

Obrázek je z:

https://en.wikipedia.org/wiki/Jamaica_giant_galliwasp

Snad se Vám tato část Vyhynulých tvorů z Karibiku líbila... Doufejme, že ostatní dnes velmi ohrožení endemité karibských ostrovů nedoplatí na osídlení ostrovů lidmi tak, jako tento plaz...

Správce dinosauřího parku - Přestřelka ve vzduchu

Končí první celý pracovní týden měsíce září a s ním přichází i další část Správce dinosauřího parku! Víme, že naši přátelé, včetně správce Dana, mají mnoho problémů s členy Operace Hon na Kronosaura. V posledních týdnech s nimi museli hned několikrát bojovat, a navíc se zjistilo, že k nim tajně patří i pár zaměstnanců parku, kteří z ostrova včas unikli. Co se tedy stalo během minulého týdne?

Přestřelka ve vzduchu

Jak dny postupovaly, délka mého spánku se prodlužovala. O víkendu jsem snil o Operaci Hon na Kronosaura a často se kvůli děsivým tvářím lidí, kteří byli vybaveni samopaly, a objevovaly se v mých snech, probouzel. Se začátkem týdne se tyto sny ztratily. Více už jsem zase myslel na vyklízení výběhů a krmení zvířat, a tak se mi v pondělí zdál již příjemnější sen o tom, jak jsem musel vyklidit výběh Deinotheria. Nebylo to ale zas tak moc příjemné. Zdálo se mi totiž o tom, že ho nikdo už dva měsíce nevyklidil a ten, co to měl na starosti, mě v něm ještě zavřel. Deinotherium v něm nebylo, ale z patřičných důvodů jsem se probudil. A jsem za to rád, toho zápachu jsem měl až dost. V úterý se mi celou noc zdálo o jahodové zmrzlině, která se pomalu přibližovala k mé puse. Když jsem měl konečně ochutnat ten lahodný krém, probudil mne budík. Ve středu se mi zdálo o čokoládové zmrzlině, která se již k mé puse přibližovala poněkud rychleji. Z toho důvodu se mi během snu podařilo olíznout ji alespoň jednou. Poté mě zase probudil budík. A včera se mi zdálo o jahodové i čokoládové zmrzlině, jak se extrémní rychlostí přibližují k mým ústům. Jásal jsem, když tu mě něco probudilo. Nebyl to budík, ale Oliver. Klepal totiž na okno mého domku. Byl jsem pořádně naštvaný, protože jsem nedosnil svůj skvostný sen... Jakmile jsem okno otevřel, Oliver mi sdělil, že jde provozovat paragliding nad moře. Odsouhlasil jsem to a vyhuboval jsem ho za to, že mi to chodí říkat, když mě to vůbec nezajímá a když se mi zdá o jahodových a čokoládových zmrzlinách! Oliver se tomu nahlas smál, přeskočil plot mé skromné zahrádky a kamsi zmizel. Neměl jsem dost času si dnes ráno znovu lehnout, tak jsem nakrmil Dina a šel do Hlavní budovy, kde mi dal Charles přímo otřesný příkaz: "Dnes dopoledne budeš hlídat Olivera, aby se mu nic nestalo." Byl jsem znovu naštvaný. Tolik úkolů v parku, které bych měl splnit, a zrovna musím hlídat Olivera, jako kdyby to bylo nějaké malé děcko, jemuž hrozí nebezpečí na každém kroku! Přišlo mi to trapné, když jsem se dosoukal na pláž. Oliver se na mne zubil, neřekl ani slovo, a pak vzlétnul do oblak. Bylo to tak nudné, sledovat ho a slyšet, jak každou chvíli křičí: "Woohoo!!!" Když vystoupal výš a vykřikl to nejméně po dvouset padesáté první, uslyšel jsem hluk letadla. A v tu ránu mi došlo, že přece jen bylo dobře splnit Charlesův příkaz a nenechat jít Olivera, žádné děcko, ale zkušeného dobrodruha, samotného. Protože i pobřeží našeho ostrova, který je relativně bezpečný, se v současné době může proměnit na hotové bitevní pole, a já toho měl být okamžitě svědkem. Opět se ze mě stal Dan Jameson, odvážný a nebojácný správce Dinosauřího parku, popadl jsem malý dalekohled, který jsem v rychlosti vyrval z kapsy kalhot, a podíval se na létající stroj. Bylo to malé letadlo s dvěma puškami po stranách. Pilot je měl jistě možnost ovládat, což se koneckonců brzy na to ukázalo. Řval jsem na Olivera, ať se snese dolů, že letadlo letí přímo proti němu. Ale Oliver to sám moc dobře věděl a snažil se doplachtit alespoň na hladinu moře. Byl teď celkem daleko od pobřeží, tak půl kilometru. Letadlo prosvištělo kolem něj a vodní hladina se zčeřila, když ji kulky zasáhly...

Okamžitě jsem zavolal do kontrolní místnosti. Tam mě přepojili na rangery, kteří nasedli do vrtulníku a během chvíle byli na pobřeží ostrova. Někdy se hodí rangery nevyužívat jen k odchytávání nebezpečných zvířat, jež opustila své výběhy, ale také k boji proti nepřátelům. A vzhledem k tomu, jak se situace parku vyhrocuje, je pro to druhé budeme muset používat i nadále. Než vrtulník přiletěl, Oliver celkem jemně přistál na vodní hladině. Paraglide nechal na vodě a rychle plaval na pobřeží. Nejprve mne napadlo, že poběžím tak o dvě stě metrů na jih (mimochodem, byli jsme na východním pobřeží Tedova ostrova) a vezmu si člun, s jehož pomocí připluji Oliverovi na pomoc. Tento nápad mne ale brzy opustil, letadlo se vracelo, střelba pokračovala, Oliver se schválně potápěl, aby nebyl prostřílen skrz na skrz a ztratil se pilotovi letadla z očí, a já se raději skryl za několik menších skalek na pláži. Letadlo pak proletělo přímo nade mnou. Jakmile se otočilo, pilot mne zpozoroval a začal pálit. Utíkal jsem k vodě. Skočil jsem do zvyšujících se vln a také zmizel pod vodou. Po chvíli jsem se vynořil. Letadlo stále nad pláží kroužilo. Najednou jsem se šíleně lekl. Někdo mě chytl za krk! Byl to naštěstí jen Oliver, který ke mne doplaval. Zařval na mě, ať se zase potopíme, ale protože jsem na něj jen vyjeveně koukal a on mne stále držel za krk, prostě mě chtě nechtě potopil, ačkoliv jsem se nestačil nadechnout. Pak udělal pár temp a ocitli jsme se v hlubších vodách. Hladina nad námi se zase zčeřila. Když jsme se vynořili, přilétal už rangerský vrtulník. Ve vzduchu nastala velká přestřelka. Na jakékoliv rádiové vysílání pilot neznámého letounu ani nereagoval, místo toho začal po vrtulníku pálit. Rangeři střelbu opětovali ze svých pušek, ale nikdo letadlo netrefil. Zato helikoptéra byla téměř strefena, proto přistála. Náhle se z dály vynořilo další letadlo. Vypadalo v podstatě stejně jako to první, jen jsem uviděl nápis: "Operace Hon na Kronosaura". Oliver, který mě chvíli předtím vytáhl na pláž, už utíkal k rangerům. Okamžitě se chopil vysílačky a zavelel, aby byl připraven letoun Ochránců pravěké zvěře a doslova vtrhl do akce. Letoun přiletěl během asi deseti minut. Během té doby obě nepřátelská letadla jen kontrolovala situaci nad mořem, vracela se a zase odlétala, ale nedocházelo ke střelbě. Jakmile se letoun objevil a skoro to do jednoho z nich napálil, pochopili asi jejich piloti, že na nás nemají šanci... Obě letadla odletěla. Z nejmenovaných zdrojů jsme se ještě před obědem dozvěděli, že letadla pak přistála na ostrově, na němž jsem před pár týdny vyrazil řezáky jednomu členovi Operace Hon na Kronosaura. Musíme zjistit, proč po nás jdou!

Další část zase za týden!!!

Morturneria, plesiosaur z Antarktidy

Před 33 lety, roku 1984, objevili paleontolog Sankar Chatterjee (viz. rubrika Slavní paleontologové) a jeho student Bryan Small z Texas Tech University zkamenělinu plesiosaura na ostrově Seymour poblíž Antarktidy. Zkamenělina, vykopaná z Křídových hornin starých přibližně 65 milionů let, byla pojmenována Morturneria seymourensis. Už v 80. letech minulého století připadal tento plesiosaur vědcům zvláštní. Nepodobal se totiž žádnému, který byl kdy předtím nalezen. Avšak až nyní, v roce 2017, máme ucelené závěry o Morturnerii a konečně víme, jak tento mořský plaz vypadal a alespoň trochu rozumíme tomu, jak se choval. Už v roce 1989 Chatterjee zmínil jeho nezvyklé zuby. A nyní se mezinárodní tým paleontologů z USA, Argentiny a Chile dal do bližšího průzkumu zubů Morturnerie. Opravdu zjistili, že způsob, jakým se tento živočich stravoval byl odlišný od způsobů, jimiž svou kořist získávali ostatní známí plesiosauři. Jde totiž o to, že špičky zubů Morturnerie se spolu nesetkávaly tak jako u dalších dvoukokrkých, čtyřploutvých mořských plazů. Namísto toho tvořily silnou baterii, která by se způsobem, jakým byla utvářena, dala trochu přirovnat je kosticím dnešních velkých planktivorních velryb. Jak tedy lovila? A čím se živila? Lovila tak, že jednoduše plavala se zavřenou tlamou. Nasávala kril. Byl to právě kril, kterým se tento plesiosaur živil! Kril byl zuby procezen, aniž by plesiosaur musel polykat velké množství slané vody. Nepotřebovala tedy čelisti otevírat, aby získala svou potravu. Nic takového nebylo dosud o plesiosaurů zjištěno. Avšak víme, že různé aspekty chování dnešních zvířat se vyskytovaly i v minulosti. Známe už dinosaury, kteří měli jed podobně jako dnešní korovci. Také víme, že vodní plaz Dinocephalosaurus z období Triasu přiváděl na svět živá mláďata podobné jako dnešní ještěrky živorodé. Nyní se tedy dozvídáme o potravním chování Morturnerie, která by se díky němu dala přirovnat k velrybám. Je to další příklad konvergentní evoluce. U dvou blízce nepříbuzných skupin, plazů a savců, se během jiných časových úseků historie naší planety vyvinul podobný nebo dokonce stejný mechanismus získávání potravy...

Obrázky i informace jsou ze Sci-News.com a Science Daily. Děkuji těmto webům za inspiraci pro článek!

Začátek produkce nového seriálu Deadly Dinosaurs!

Konečně jsme se dočkali! Po třech letech přichází zcela nová série Deadly, velkého přírodovědného seriálu z dětské stanice CBBC, kterým provází odvážný svalouš Steve Backshall! S více než sto epizodami patří Deadly k populárním v současnosti běžícím pořadům o přírodě nejen pro děti, ale i pro jejich rodiče. V letech 2009 až 2012 byly natočeny tři série Deadly 60 (60 zvířecích zabijáků), seriál Deadly 360 (Predátoři zblízka), Live 'n' Deadly a několik dalších. Naposledy to byl Deadly Pole to Pole (Od pólu k pólu, dívejte se na ČT:D v neděli na epizodu o Arktidě), který byl dotočen roku 2014. Následující cyklus Backshall's Deadly Adventures (Backshallova nebezpečná dobrodružství) z roku 2015 shrnoval různé ze Stevových dobrodružství po celém světě při natáčení Deadly i expedičních filmů BBC. Nyní se série vrací, což je úžasné, zvláště pak v době, kdy se s velkým entuziasmem mluví i o možném návratu série Nefalšovaná přírodní podívaná (The Really Wild Show), o čemž se poměrně nedávno zmiňoval Chris Packham. Avšak nová série Deadly se nezaměří na současná zvířata. Bude o dinosaurech, a proto se bude jmenovat Deadly Dinosaurs! Steve Backshall v pondělí 4. září na sociálních sítích informoval o začátku produkce seriálu. Deadly Dinosaurs bude mít deset třicetiminutových epizod, v nichž opět uvidíme hvězdy seriálu Putování s dinosaury. S pomocí nejmodernější technologie Steve prozkoumá život těchto dinosaurů v podrobnostech. Kromě scén z Putování s dinosaury by se v seriálu mohly objevit i některé záběry z Planety dinosaurů z roku 2011. Tak tomu bylo i v epizodě o dinosaurech v seriálu Od pólu k pólu. Steve si nakonec vždy vybere, který dinosaurus se zařadí na jeho seznam zvířecích zabijáků... Podle Careersearch, kde se možnost přihlásit se na spolupráci na seriálu nabízela ještě na začátku července tohoto roku, se budou Deadly Dinosaurs kompletně natáčet v Bristolu... Já sám si myslím, že tento seriál se bude trochu podobat Deadly 360. Ve studiu by Steve mohl pustit různé sekvence s dinosaury a pak z nich vybrat ty nejzabijáčtější. Možná se však v tomto seriálu objeví i něco nového, možná budou scény z archivů BBC sestříhány zcela nově, aby byly vytvořeny úžasné, dramatické a zábavné sekvence. DEADLY!!!

Na toto se vážně těším!

Sphenopteris

Sphenopteris byl velmi úspěšným a dlouho existujícím rodem rostlin z čeledi Lyginopteridaceae. Občas se předpokládá, že to byla kapradina, ale bývá popisována spíše jako kapraďosemenná rostlina, jež se řadí mezi cykasorosty. Většina zkamenělin této rostliny pochází z období Karbonu a Permu, avšak podle některých nálezů lze usuzovat, že přežila až do Křídového období, což by z ní činilo jeden z nejdéle žijících rodů rostlin, samozřejmě však obsahujících mnoho druhů. Počítat s časovým rozpětím Karbon až Perm je ale rezervovanější a ověřenější. Tato rostlina, jež byla popsána Sternbergem roku 1825, však žila v celé řadě prostředí, byla tedy velmi přizpůsobivá. Vydržela v různých habitatech. Nicméně preferovala především bažinatá místa. Její lístky mají mírně zubaté okraje. Listy bývají okolo 51 centimetrů dlouhé, i když většina nalezených vzorků je malých. Vždy totiž záleží na uštípnutí horniny, na tom, kolik se toho z listu otisklo do dávného bahna... Většina nálezů zkamenělin Sphenopterise pochází z Jižní Ameriky. V Brazílii byly fosilie Sphenopterise objeveny v horninách Morro Papalé ve městě Mariana Pimentel, jež se nachází ve státě Rio Grande do Sul, nejjižnějším státu Brazílie. Avšak paleobotanici mají k dispozici i zkameněliny Sphenopterise z Kolumbie, a to konkrétně z formace Valle Alto v Kolumbii. Právě tato formace je Jurského stáří, takže pokud zkameněliny odsud skutečně patří Sphenopterisovi, bylo by to potvrzení toho, že tento rod rostlin žil od poloviny prvohor až po velkou část druhohor, ne-li pak po jejich konec v období Křídy.

Popisek této rostliny najdete v knížce "Průvodce přírodou-Zkameněliny" od Chrise Pellanta.

Příště Solenopora!

Arabský primát, který byl naším dávným předkem

Při prohlížení knížky Abeceda dávných věků od Bořivoje Záruby jsem narazil na část o egyptském nalezišti Fajjúm, ve které byl zmíněn i dávný druh primáta z Arabského poloostrova. Proto jsem začal hledat více informací o tomto pozoruhodném tvorovi, a nakonec se také rozhodl napsat o něm článek...

V roce 2009 došlo v Saúdské Arábii, nedaleko Mekky, k úžasnému objevu. V horninách, které byly datovány do období Křídy, byla objevena čelist zvířete, jehož zuby byly typicky opičí. Nálezce Iyat Zalmout poslal fotografii zubů americkému paleontologovi Paulu D. Gingerichovi, který potvrdil, že skutečně patří primátu. V této době se už vědělo, že horniny původně považované za Křídové jsou ve skutečnosti třetihorní. Doba, kdy bývaly mylně označovány za druhohorní, byla tedy pryč. Nato se ukázalo, že zkamenělina patří primátovi, který žil před 29 až 28 miliony let, tedy v období Oligocénu. V době, kdy opice žila, vypadal Arabský poloostrov úplně jinak než dnes. Tam, kde se dnes rozkládá arabská poušť, bujely lesy a v jejich stromoví řádili čiperní primáti. Právě tento rod byl něčím pozoruhodný. Měl totiž blízko ke společnému předku opic Starého světa a Hominoidů, včetně nás lidí. Patří mezi nejstarší známé catarrhiny (souhrnné označení pro opice Starého světa a Hominoidy), ale nebyl nejstarší. Některé fosilní druhy známe už z konce Eocénu... Tato opice byla pojmenována Saadanius. Arabské slovo "saadan" znamená v překladu "opice", takže název rozhodně sedí. Druhové jméno hijazensis bylo zvířeti dáno podle oblasti al Hijaz při arabském pobřeží Rudého moře. Poněvadž byl nalezený jedinec druhu Saadanius hijazensis vybaven velkým šípovým hřebenem na lebce, mohli vědci určit, že to byl samec. Šípový hřeben totiž bývá u samců obvykle větší než u samic, a setkáme se s ním mezi plazy i savci. Lebka byla docela dobře zachována, avšak nacházely se v ní rýhy. Byly způsobeny zuby nějakého velkého masožravce, zřejmě nějaké psovité či kočkovité šelmy. Mnozí z pravěkých primátů jimi byli loveni... Kolébkou člověka je africký kontinent, ale kolébkou nás všech, myšleno nejen nás lidí, ale i lidoopů, paviánů a nám více či méně příbuzným primátům Starého světa, je zřejmě Arábie. Právě tam totiž žil tento obdivuhodný tvor. Avšak podíváme-li se na egyptského Aegyptopitheca, který pochází z konce Eocénu (z doby před 35 miliony let), zjistíme, že by teoreticky místem vzniku vyvinutějších catarrhinů mohla být severní Afrika. Nicméně Saadanius je zřejmě nejblíže příbuzný poslednímu společnému předkovi catarrhinů. Ti se totiž krátce po vyhynutí Saadania začali vyvíjet různými směry, ať už se z nich nakonec stali paviáni nebo lidé. I tak nejsou závěry o anatomii a vývoji Saadania zcela přesné, neboť bylo z této opice nalezeno jen málo.

Ztracená fauna Nového Zélandu: Harpagornis moorei

V této části Ztracené fauny Nového Zélandu se podíváme na pozoruhodného dravého ptáka, který patří k nejznámějším vyhynulým obyvatelům ostrovů...

Vědecké jméno: Harpagornis moorei,

obecné jméno: orel Haastův,

Vyhynutí: Holocén, zřejmě okolo roku 1400 našeho letopočtu.

Kromě netopýrů a ploutvonožců neexistovali v posledních několika milionech let na Novém Zélandu žádní savci. Pobřežní pás i vnitrozemí ostrovů však byly domovem několika druhů velkých nelétavých ptáků, moa. Jelikož to byli býložravci a vzájemně se nelovili, nehrozilo žádnému z druhů moa velké nebezpečí. Avšak přece jen existoval velký predátor, proti kterému byli bezbranní. Byl to největší orel, který kdy existoval. Německý geolog Julius von Haast ho roku 1872 jakožto již vyhynulého živočicha pojmenoval Harpagornis moorei. Druhovým jméno bylo ptáku dáno na počest George Henryho Moore, vlastníka půdy na Novém Zélandě, kde byly ostatky dravce objeveny. Nicméně podle autora popisu se začalo jak v angličtině, tak v češtině ptáku říkat orel Haastův. Ačkoliv analýza DNA prozrazuje, že Harpagornis vlastně jakožto rod neexistoval a orel Haastův byl zástupcem rodu Hieraateus, do něhož se řadí například dnešní orel malý (tudíž by vědecký název orla Haastova byl Hieraateus moorei), jisté je, že tento pták byl skutečně impozantní. Byli to však samice, které dorůstaly tak úžasné velikosti. Samci byli totiž vždy mnohem, mnohem menší. Velká samice orla Haastova mohla vážit až 15 kilogramů, kdežto samec maximálně 12. Na svou velikost měl však tento gigantický orel relativně krátká křídla, rozhodně kratší, než by k jeho mohutnému tělu dokonale pasovala. Přesto měly samice rozpětí křídel okolo 2,6 metru, v některých případech i 3 metry. Důvod, proč se během evoluce křídla orla Haastova zkrátila, je prostý. Jelikož žil v lesích a křovinách Nového Zélandu, potřeboval krátká křídla, aby se nechytila mezi větvemi a orel se neporanil. V minulosti se někteří odborníci domnívali, že orel Haastův by mohl zcela ztratit schopnost létat, kdyby nevyhynul a měl možnost se vyvíjet po další stovky tisíc či po další miliony let. To však není pravda, orel Haastův byl v podstatě dokonalým letcem. Nelovil ale tak, že kroužil po obloze, nesen teplými vzdušnými proudy. Zřejmě se doslova vrhal do akce nízko nad zemí. Jeho křídla byla sice poměrně krátká, zato však byla široká. Tento pták tedy rozhodně svou schopnost létat neztrácel... Jelikož neměl žádné přirozené nepřátele, byl na Novém Zélandu v obdobích Pleistocénu a Holocénu dominantním predátorem. Své mohutné spáry, s nejdelším z nich až 11 centimetrů dlouhým, používal k uchycení své mohutné kořisti. Byli to především ptáci moa, patnáctkrát těžší než orel Haastův. Bylo vypočítáno, že orel Haastův dokázal letět rychlostí až 80 kilometrů v hodině, což bylo na jeho velikost úctyhodné. Jeho kořist tedy neměla možnost uniknout, nemohla-li se náhodou skrýt někde mezi těsně vedle sebe rostoucími stromy, kam pták nedoletěl. Zobák byl také velký a navíc velmi ostrý. Když orel Haastův svou kořist zabil, trhal jím maso, které poté polykal.

Vyhynutí orla Haastova zůstává z části záhadou, neboť zřejmě žádný z cestovatelů ze severní polokoule neměl možnost jej spatřit živého. Orla Haastova však znali Maoři, kteří na ostrovy přijeli okolo roku 1280 našeho letopočtu. Živili se lovem ptáků moa, kteří byli kořistí orla Haastova. Jakmile byli vyhubeni, a přirozené prostředí orlů bylo narušeno, začali vymírat i tito gigantičtí dravci. Bohužel vyhynuli poměrně krátce poté, co se vyvinuli. Je pravděpodobné, že se od vývojové větve menších orlů oddělili před 1,8 až 700 000 lety. Poté v období Holocénu na Nový Zéland přijel člověk a orel Haastův zmizel. Přesto je zde však jeden pozoruhodný příběh, který se zřejmě mohl stát. V 70. letech 19. století známý cestovatel Charles Edward Douglas spatřil dva obrovské dravé ptáky v údolí řeky Landsborough, která je přítokem Haastovy řeky. Douglas je při své cestě zastřelil a snědl jejich maso. Kdo ví, zda šlo o orla Haastova. Pokud by to tak bylo, pak by Douglas spatřil a zastřelil zřejmě dva poslední jedince tohoto druhu. Je však také možné, že se Douglas setkal se dvěma zástupci jiného již vyhynulého druhu novozélandského dravce, jménem Circus eylesi. Je však jisté, že Maoři se s těmito orly ještě setkali, vždyť o nich vyprávějí ve svých legendách jako o velkých ptácích Pouakai, Hokioi a Hakawai.

Na druhém obrázku se nachází srovnání velikosti spárů orla Haastova (větší) a orla malého (menší).

Oba obrázky z https://en.wikipedia.org/wiki/Haast%27s_eagle

Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud ano, budu rád za Váš komentář.

Lovci kryptidů 2: Ozubený teror (1/6)

Minulý díl druhé série Lovců kryptidů se jmenoval "Záhada v jezeře Nikaragua". Jack, Pierre, Pauline, Akihiko, Fahad a Roger se vydali na další obvyklou expedici za kryptidy, tentokrát však vyzbrojeni laserovými pistolemi a ve spandexových oděvech. Doufali, že naleznou tajemného dráčka, který údajně vylézá z jezera Nikaragua ve Střední Americe a napadá rybáře. Nakonec pronikli do podvodní budovy, odhalili zde nebezpečí, které světu hrozí ze strany dráčků, kteří byli uměle vytvořeni člověkem, a velkých robotů. Deylin Nieto, muž, který za tím stojí, má zřejmě jistý plán... A to všechno byl teprve začátek!!!

LOVCI KRYPTIDŮ 2: OZUBENÝ TEROR, ČÁST PRVNÍ:

Nastalo další obvyklé ráno v základně Lovců kryptidů na kraji Londýna. Všichni si sedli kolem obdélníkovitého stolu a hleděli si svého, přičemž čas od času někdo s někým promluvil. Jack popíjel čaj a četl si magazín, Pauline seděla vedle něho a celá rozespalá pomalu pila kávu, Akihiko zase leštil ostré dráty, které měly být umístěny do vrhače, jenž by je vystřelil po jakémkoliv vetřelci v základně. Fahad mu to rozmlouval, že prý na to bude mít celý den. Roger hleděl z okna a jejich rozhovoru se smál a občas k němu něco řekl, a Pierre zíval na celé kolo. "Zakryj si pusu," rozchechtal se Fahad, když ho uviděl. "To nemám zapotřebí," zazubil se Pierre, "aspoň Vám všem ukazuju, jaká nuda tu je. Měli bychom se do něčeho pustit." "Nestačil Ti výlet do Nikaragui před pár dny?" řekl mu Jack, vytržený ze čtení. "No jo, ale to nic moc nebylo. Myslel jsem, že v té podvodní budově budou nějací mimozemšťani... A on tam byl chlápek s roboty," protahoval líně Pierre. "Chtěl bys snad, aby tam byli Ultroni?" zeptal se ho Jack. "Jo! To bych chtěl!!!" vykřikl Pierre. "To máš z těch Avengerů," řekl Akihiko. "Jo, to jo, kámo. Bylo by super podniknout něco jako oni," pokýval hlavou Pierre. "Pierre, my jsme Lovci kryptidů, nechápeš to? V jednom týmu už jsi!" zasmál se Jack. "Hm, ale stejně by to byl dobrý nápad. Já jsem třeba Hulk!" řekl Pierre. "Nenech mě omezit se jen na Avengers," řekl zamyšleně Jack, "co třeba jiné postavy z jiných týmů? Já jsem Wolverine!" "Cože? Ty seš takovej drsňák?! To tak!!!" chechtal se Pierre. "Divil by ses, kámo," řekl Jack, a Pierre raději přestal. "A co Pauline? Kdo je ona? Třeba Wonder Woman?" smál se Pierre. "Počkej, to už sem bereš i DCho," namítl Fahad. "Ne, ona je vlastně blondýna, tak co třeba... Co třeba Černá kočka?" navrhl Pierre. Pauline se smála. "Moc se tady nevytahuj," řekl mu Jack trochu dotčeně. "Proč Ti to vadí? Počkat, nechceš mi snad říct, že máš strach, abych já... Vy spolu chodíte?!" rozchechtal se Pierre. "Co je Ti do toho?" řekl Jack. "Jasně, já to věděl. Znáte se z univerzity, ty se pak poblíž New Yorku vydáš Pauline na vlastní pěst zachránit... Hahaha! Odhalil jsem Vás!" řehtal se Pierre. "Uklidni se," řekla mu přátelsky Pauline. Pierre však nepřestával a žvástal. "Pierre, měl bys raději jít do práce. Běž vyplnit pár formulářů. Co by tomu řekla tvoje sestra?" řekl Jack. Po poslední větě se však trochu zastyděl. Pierre totiž zmlkl. Zlověstně se na Jacka podíval, prudce vstal a vydechl. "Jo, máš pravdu. Moje sestra..." řekl zcela jiným tónem a odešel do své pracovny. "Nechtěl jsem se ho dotknout," řekl Jack, "vím, jak mu na Sabine záleželo a jak si vyčítá, že jí nemohl zachránit před smrtí." "Nic se neděje, kámo," poplácal ho po rameni Roger, "Pierre bude v pořádku." "To doufám. Ty noční můry, co se mu vracejí... Je to můj přítel a já bych mu rád pomohl. Ale nevím jak. Každopádně tím, že jsem se o jeho sestře jen tak náhodou zmínil, mu moc nepomůžu..." řekl trochu smutně Jack. Byla to pravda. Ale co konkrétně se s Pierrem děje, to nikdo netušil... "V Montaně se prý vyskytuje jakési tajemné monstrum, které v noci děsí lidi. Údajně je to dvounohý tvor s dlouhým ocasem a protáhlou hlavou plnou zubů. Domnívám se, že jde o kryptida," začal polední poradu Jack. Pierre zde nebyl. Zavřel se ve své pracovně a od rána z ní nevyšel. "Kdy odlétáme, Jacku?" optala se ho Pauline. "Hned zítra," zněla rychlá odpověď.

Ačkoliv všichni Pierra přemlouvali, aby s nimi jel, on jen tvrdil, že v základně zůstane a bude ji hlídat. Jack se mu sice omlouval za to, že se ho dotkl, ale Pierre pořád jen opakoval: "To nevadí, to nevadí." Bylo to až zvláštní. Lovci kryptidů se tedy neobvykle v pětici vydali do amerického státu Montana. Krátké léto zde končilo a brzy mělo přijít nepříznivé počasí. Mise tedy musela proběhnout rychle. Nedaleko Miles City se nacházel starý ranč, a jeho vlastník Bobby Smith sdělil Lovcům kryptidů, že dvounohé zvíře se často pohybuje právě kolem něj. Jack a Pauline tedy nastražili okolo ranče fotopasti. Další zprávy o děsivém netvorovi pocházely ze samotného Miles City. Zatímco tedy Jack a Pauline zůstali na ranči, Roger, Akihiko a Fahad se drželi ve městě. Očekávali, že v noci uvidí v městských ulicích jakéhosi neurčitého tvora s velkou chutí k jídlu. Zdržovali se hlavně v blízkosti popelnic, kam by mohly tajemného netvora přivábit rozkládající se zbytky vyhozeného jídla. Všichni byli vybaveni termovizemi. Mohli tedy pozorovat své okolí v naprosté tmě. Jejich černé spandexové kostýmy se ztrácely ve tmě, a tak nikdo z nich nebyl vidět. Po setmění spolu Jack a Pauline seděli v okně starého ranče a dívali se na hvězdnou oblohu. Náhle však uslyšeli šramot. Jack pomohl Pauline seskočit z okna a za chvíli už oba utíkali ke křovinám, z nichž se ozýval. Zahlédli tam cosi podlouhlého, snad to byl šupinatý ocas. Jack rozsvítil baterku, ale úkaz zmizel. Stále se však pohybovaly vzdálenější křoviny, takže se Jack a Pauline rozhodli utíkající zvíře následovat. Nevěděli, že je v tu chvíli někdo sleduje. Ležel na střeše ranče a své rudé oči zaměřoval na oběť, které se podle svého úsudku musel zbavit ze všeho nejdříve-Jacka Owena...

Co je zač dvounohý netvor z Montany? Čemu jsou vlastně Jack a Pauline na stopě? Je to on, nebo ne? A kdo je to vlastně sleduje? Pokračování příště!

Správce dinosauřího parku - Průzkum jeskyní a boj se spiklenci

Se začátkem nového měsíce je tu nový Správce dinosauřího parku! Vyřešil se už problém s Josém, který před několika týdny vypustil v parku masožravce na příkaz členů týmu Operace Hon na Kronosaura? A co ostatní potkalo naše přátele v parku? Teď se to dozvíte!

Průzkum jeskyní a boj se spiklenci

Uplynulý týden byl přímo nabitý akcí. V pondělí jsem čistil ohradu Deinotheria, která si úklid skutečně zasloužila. Velkého chobotnatce jsme pochopitelně museli uspat a převést do jiné, náhradní ohrady. Jenže mohutný a nevrlý samec Deinotheria se probudil dříve, než byl do ní vypuštěn. Jelikož se nacházel v síti, kterou nesla helikoptéra, začal sebou házet na všechny strany. Z dálky jsem to s hrůzou pozoroval. Pilot vrtulníku naštěstí brilantně přistál. Zvíře muselo být na zemi zase uspáno, což však způsobilo komplikace. Na jednu chvíli přestalo dýchat. Byl jsem o tom informován přes vysílačku. Jakmile jsem se však do náhradní ohrady dostavil, Deinotherium po ní zběsile běhalo, bylo tedy dost živé. Naráželo do plotu a troubilo tak nahlas, že by člověku praskly bubínky, kdyby stál těsně vedle něj. Středeční převoz zvířete do původního výběhu, který jsem vyklidil, probíhal už o moc snadněji... V úterý se Oliver vydal na výpravu na Isle of Die. Po dlouhé době stanul na ostrově plném pravěkých příšer. Přelet letadlem nad ostrovem ho jen ujistil, že místní příroda se skvěle zotavuje s někdejšího vypálení. Ještě stále si vzpomínám na to, jak Ochránci pravěké zvěře spolu s Oliverem museli zjišťovat, zda decimaci přírodního ekosystému části ostrova přežily všechny tamní druhy. Tentokrát se Oliver vydal na západ ostrova. Obvykle vyráží na jih či na východ, toto byla tedy nová výzva. Západní část ostrova byla sice postižena požáry, je však nově zarostlá džunglí a navíc je útočištěm mnoha podivných živočichů. Někteří z nich sídlí v síti jeskyní, které se nacházejí kousek od pobřeží. Oliver, Tim a výprava dalších šesti mužů doprovázených jednou lékařkou se vydali na pochod. Od pobřeží, kde zanechali letadlo, putovali pralesem až k jeskyním. Byla to dlouhá štreka, zabrala jim půl dne, další půlku dne měli strávit průzkumem jeskyní, tudíž bylo jasné, že budou muset v pralese přenocovat. Oliver byl prvním člověkem, který do těchto jeskyní kdy vstoupil. Musel to být úžasný pocit. Prvních pár kroků učiněných badatelem vyrušilo malého ještěra. Oliver se nezdráhal jej chytit. Ve světle baterek se ukázalo, že by to mohla být mladá Megalania, sotva pár týdnů stará. Oliver pořídil řadu fotografií a pak zvíře zase pustil. Tým dále objevil několik druhů netopýrů, z nichž jeden by mohl být Icaronycteris, pozoruhodný netopýr z období Eocénu. Velká hejna těchto letounů zdobila strop jeskyní, jenž se neustále snižoval. Po nějakém čase Tim zapadl do jámy se studenu vodou a nepříjemně si odřel lýtko. Musel být odveden. Venku jej lékařka Judith ošetřila. Oliver měl pocit, že je v jeskyních něco sleduje a dokonce zahlédl stín masožravého dinosaura. Jelikož byl Timův stav celkem vážný, kvůli zranění totiž ztratil mnoho krve, musela být expedice přerušena. Když poraněného dobrodruha odváděli, slyšeli pískot dinosaurů z jeskyní. Oliver nepochybuje o tom, že je vážně sledovala smečka nějakých masožravců. Otázkou je nebudou-li nebezpeční, až se sem Oliver příště vrátí?

Oliver se z Isle of Die vrátil už ve středu. A zrovna tehdy jsme museli čelit dalšímu nebezpečí. Před polednem nad ostrovem chvíli kroužilo letadlo Operace Hon na Kronosaura. Vyzvali jsme letce k tomu, aby otočil kurz a opustil náš prostor. Ten to však odmítal. Teprve pod pohrůžkou zákona letadlo zmizelo z dohledu. Při obědě ke mě přiběhl lodník z přístavu. Řekl mi, že jeho mladý asistent si právě volal s nějakým Robinem L. Řekl mu, že východ Tedova ostrova je v podstatě nechráněn a tak na něj mohou přistát čluny. Lodník svého asistenta vyslechl čirou náhodou, řekl mu totiž, že jde na oběd, pak si ale odskočil a mezitím se už asistent dal do hovoru se svým kumpánem, zatímco si myslel, že lodník se už dávno láduje mezi námi. Asistenta jsme okamžitě zadrželi. Byl drzý a dokonce mi chtěl dát ránu pěstí do obličeje. Naštěstí byl při akci i Oliver. Ten, který si ze mě vždy dělá legraci, mne nyní dokonale ochránil. Stačilo jediné kopnutí (Oliver umí několik bojových umění, včetně kickboxu) a asistent ležel na zemi, držíce se za břicho. Ve čtvrtek se ukázalo, že na pobřeží nějaký člun skutečně přistál. Na pláži zůstalo lano, kterým byl člun uvázán k dřevěnému kůlu. Možná, že ho tu nechali z čiré provokace, možná museli lano přetnout, když na ně zaútočil nějaký pterosaur volně poletující nad ostrovem. Každopádně jsme zjistili, že dva krmiči z našeho parku úplně zmizeli. Jejich domky jsou takřka prázdné. Sbalili si své saky paky a prostě se nechali odvézt. Kam? No přece k našim nepřátelům z Operace Hon na Kronosaura! K něčemus se schyluje. Dnes ráno jsem telefonoval s jedním argentinským komisařem. Řekl, že José se přiznal k tomu, že měl s pomocí masožravců zabít několik lidí v našem parku, aby tak našim nepřátelům odhalil slabiny bezpečnostních zařízení v parku!

Možné nebezpečí ze strany Operace Hon na Kronosaura asi nedá Danovi spát! Jak celá bitva s těmi zločinci dopadne?!