Lovci kryptidů: Kostarika (2/3)

Obsah minulé části: Pierre a Sabine Leroyovi se přidali k přírodovědci Jacku Owenovi, aby společně našli podivné zvíře vyskytující se v nejodlehlejší části Kostariky-na poloostrově Osa. Tvor údajně připomíná něco mezi kočkou, psem a opicí, a je rozhodně velmi záhadný... Po přistání na Ose se naši přátelé ocitli obklopeni deštným lesem...

LOVCI KRYPTIDŮ: KOSTARIKA, ČÁST DRUHÁ:

Majitel ubytovacího domku pověděl Pierrovi, Sabine a Jackovi strašidelný příběh o tom zvířeti. Sabine to nahnalo strach, Pierre se trochu držel, ale moc dobrý pocit z příběhu neměl, jen Jack se usmíval a pokyvoval. Byl to příběh mladého muže, který se v noci vydal do lesa, protože na jeho pokraji uviděl něco světélkovat. Informoval o tom Josého, vypravěče tohoto hororu, a pak zmizel. Když ho druhý den José našel, ležel mrtvý v pralese a chyběly obě ruce. O něco později zahlédl José na střeše tohoto domku zvíře s opičím vzezřením, ale jeho tvář byla kočičí a vrtící ohon připomínal psa. Strašný skřek, který zvíře vydalo, vyděsil Josého natolik, že se schoval do sklepa a nevyšel další tři hodiny. Všechno se to vždy událo v noci, za tmy. Když José příběh dopověděl, setmělo se. Všichni šli spát. Sabine si lehla a rychle zavřela oči, aby usnula. Pak se jí o tom monstru zdálo. Pierre zase půlku noci hleděl z okna ven, strašně ho lákala představa, že to zvíře přijde k domku a on ho uvidí! Vždyť už ho spatřil kdysi a pamatoval si, že tak strašné není. Konec konců, tehdy před ním ten netvor utíkal, a kdyby se Pierre onehdy neztratil v lese, jistě by ho chytil. Jack spal zcela klidně, zdály se mu sny o vanilkové zmrzlině a ocenění zoologa roku... Hned druhý den se tým vydal do lesa. "Půjdeme radši všichni spolu, souhlasíte?" navrhla Sabine a svěřila se oběma druhům, že má z kočko-pso-opičáka docela strach. "Jen se neboj, Sabine, přede mnou vždycky uteče. Che che, bojí se mě všechno a já ničeho," chlubil se její bratr. "Počkej, máš něco za límcem. Proboha, vždyť to je pavouk!" vykřikl nato Jack. "No a co... No... To... To snad není dobře? Nebo... Pomoc!" vyhrkl Pierre. Jack mu z košile vytáhl malou skákavku. "Děláš si ze mě srandu, Jacku? Já myslel, že mi za límec vlezla nějaká dvaceticentimetrová tarantule, a ne tohle. Che, toho se teda nebojím," řekl na to naštvaně Pierre. Po chvíli narazili na stopy, dokonale uchované v blátě. "K ránu pršelo, a půda je zde rozbahněná teprve pár hodin. Tohle zvíře tu prošlo před nedávnem," konstatoval Jack. "To je sice hezké, ale jako opičí, kočičí či psí stopy to nevypadá," pousmál se Pierre. "Samozřejmě, že ne. Poloostrov Osa je jedním z posledních míst ve střední Americe, a zřejmě posledním v Kostarice, kde se ještě prohánějí tapíři. A tohle jsou jednoznačně stopy tapíra. Jinak jsou tu i jaguáři," informoval Jack. Chvíli šli po tapířích stopách a doufali, že uvidí alespoň tohoto vzácného savce, ale stopy mizely kdesi u velkého jezera a tak bylo hledání bezvýsledné. Pokračovali tedy pátráním po kryptidovi. Rozdělili se. Pierre a Sabine šli společně hlouběji do lesa, zatímco Jack se držel spíše při jeho okraji-tam, kde se nachází letiště. Věřil, že tajemný kryptid se vyskytuje především zde. Vždyť José vyprávěl o světélkování na kraji pralesa. Pak ten netvor dokonce vyšplhal na střechu domku. To znamená, že musí žít poblíž! Ale Pierre a Sabine spoléhali na své staré zkušenosti z lovu tohoto zvířete. Před rokem ho totiž nalezli dále od civilizace. Jak tak šli, prohlíželi každou díru ve stromě, každou jámu v zemi, ba dalekohledem se dokonce dívali do koruny každého stromu. Jakmile nalezli strom vyčnívající na všechny ostatní, rozhodli se na něj vylézt. Sabine vyhodila nahoru lana, zatímco Pierre se jimi obmotal a ve chvíli už lezl nahoru. Za chvíli překvapeně vykřikl: "Je tady! Je tady!!! V koruně stromu!" Sabine to trochu vyděsilo. "Co teď? Co mám udělat?" křičela. Ale Pierre neodpovídal. Zmizel v hustém pokryvu listí, mezi větvemi, a Sabine ho už neviděla. Zničehonic začal řvát: "Drží mě za ruku!!! Kde mám palec? Bože, kde mám palec?!"

Teď se Sabine zarazila. "Můžeš přestat s tou šaškárnou, Pierre?!" vykřikla na něj. Nato se Pierre, smějící se od ucha k uchu, prudce spustil dolů. "No, ale vtip to byl dobrý, ne?" zeptal se, zatímco se mohl potrhat smíchy. "Nech si to na Halloween. Nejsem na to zvědavá," řekla mu jeho sestra vážně. "Ale Halloween je už brzy!" snažil se z toho s legrací vymotat Pierre, přičemž se snažil opravdu vymotat i z těch lan. "Přes den asi nemáme žádnou šanci na nalezení toho netvora. Co to zkusit za tmy? Ty jsi ho přece viděl v noci," řekla po chvíli Sabine, když už se pomalým krokem vraceli ke stavení, prosekávaje se mačetou silným porostem. Sabinin návrh byl opravdu dobrý. Tento kryptid je jistě noční tvor. Jack souhlasil. Navíc informoval dvojici o svém úžasném objevu. Zavedl je na kraj lesa, jen dvacet metrů od letiště. Mlčky ukázal na shluk větviček a listí v koruně nevysokého stromu. "Hnízdo? Nebo postel z větviček? Orangutani z jihovýchodní Asie si takové staví," zašeptal Pierre. "Možná," řekl klidným hlasem Jack, "každopádně, je už opuštěné. Ale tam nahoře jsem našel pár ptačích pírek, nějaké chomáče srsti a kost." "Kost čeho?" zeptala se neklidně Sabine. Teď Jack opravdu zvážněl: "Vypadá to jako malíček z lidské ruky. Samozřejmě jsem všechny vzorky vzal a hodil do krabiček. Po obědě se na ně podíváme." "To abych na ten oběd neměl ani chuť," zamračil se Pierre. "A teď Vám něco řeknu: myslím si, že se nacházíme v jeho teritoriu. O tom asi nikdo nepochybujeme. Ovšem, to znamená, že tudy to zvíře chodí. Nejspíš teď přes den odpočívá v jiném hnízdě. A potom ve tmě obchází své území a hledá něco k snědku," sdělil svým přátelům Jack. Jakmile se setmělo, skryli se všichni tři v provizorním stanu, vyrobenému k pozorování ptáků. Byli vybaveni termovizí, speciální kamerou, která natáčí i za nejčernější tmy, a pro případ obrany i puškou...

Konec druhé části. Spatřili kočko-pso-opičáka? Co je na příběhu zabití mladíka pravdy? Může být kost, kterou Jack našel, jeho? Třetí část již brzy!