Velká evoluční odysea savců, část 6.: Savci Eocénu

V době svých začátků nebyli savci dominantními zvířaty, ale postupně se vyvíjeli, rostli a sílili, až se z nich stala vitální zvířata se schopností adaptace ke každému typu prostředí. Během Paleocénu byli savci především malí, ovšem v Eocénu je již zasáhl rychlejší vývoj. Obývat souš však nebylo vždy bezpečné a proto se někteří specializovali na život v moři... My se nyní podíváme do světa ztraceného po asi 40 milionů let...

Eocén je geologické období třetihor, které zahrnuje dobu před 55 až 33,9 miliony let. Jedná se o poměrně dlouhou dobu, svou délkou přesahující předchozí Paleocén. Během Eocénu zasáhla savce prudká evoluce, mnozí byli nuceni vytvořit si neobvyklé strategie k přežití jen kvůli působení větších predátorů, kteří by mohli existenci jejich druhů ohrozit. Někteří savci však byli možná více než bizarní. Messelské souvrství vydalo řadu zkamenělin, jež nemají obdoby. Například Leptictidium byl savec připomínající vzhledem bércouny, ačkoliv díky prodlouženým zadním nohám se spíše než to podobal tarbíkům nebo malým klokanům. Řád Leptictida, ke kterému patřil, však již vyhynul. Dříve byli jeho zástupci, včetně středoeocénního Leptictidia, řazeni k hmyzožravcům. Nutno podotknout, že vzhledem k typu obživy by takové zařazení nebylo nesprávné-Leptictidium se s největší pravděpodobností živilo malými bezobratlými, ale nepohrdlo snad ani ještěrkou či žábou. Paleontologové v současnosti rozeznávají několik odlišných druhů Leptictidia, některé jsou známy z Rumunska či Francie, jiné, jako známé L. nasutum, pocházejí z Německa. Vzhledem k tomu, že Leptictidium jako rod existovalo po 15 milionů let, šlo jistě o úspěšného živočicha. Zcela jistě však podlehlo změnám klimatu, jež přišly s koncem Eocénního období, a které vymítily i mnoho jiných unikátních savců...

Pokud byste ve středním Eocénu hledali savce, kteří mají v dnešním světě potomky, zcela jistě byste se vydali za ranými koňmi. Díky svému vyobrazení v populárním seriálu BBC Putování s pravěkými zvířaty je známým typem raného koně Propalaeotherium. Tento malý prakoník byl velký jako kočka a vážil nanejvýš 10 kilogramů-dokonalá kořist pro velké dravé ptáky. Nebyl sice prvním z čeledi Equidae, ale jeho neobvyklý vzhled značí jakousi primitivnost. Propalaeotherium nemělo typická kopýtka, na prstech se stále nacházely pouze zvětšené drápy. Tento býložravec mohl běžet značnou rychlostí a zřejmě šlo o ostražitá zvířata, nepochybně se vyhýbající predátorům. Fosílie Propalaeotheria byly nalezeny v Evropě i Asii, rod to byl tedy rozšířený. Mezi jeho potomky nebo blízké příbuzné patřilo Paleotherium, již podstatně větší primitivní forma koně (vysoká okolo 75 centimetrů). Tento opět nezvykle vzhlížející "kopytník" žil v deštných lesích Evropy před 45 miliony let. Z pozdního Eocénu známe již takřka dokonale vypadající koňovité, navíc je dosti pravděpodobné, že známý a dobře prozkoumaný Mesohippus patřil do vývojové větve dnešních koní (Equus). Nebyl příliš vysoký, ale mnohé znaky se schodovaly s dnešními koňmi, včetně mozku.

Počátek evoluce kytovců je též ryze Eocénní záležitostí. V roce 2001 paleontologové objevili poměrně zachovalejší skelet předtím již popsaného prakytovce rodu Pakicetus. Název značí, že tento tvor se vyskytoval pouze na území Pákistánu. Tam, kde se dnes rozléhají písečné duny a nehostinné, suché prostředí, vzkvétaly před 48 miliony let lesy, jimiž protékaly mohutné řeky, nejspíše ústící do moře. Většina paleontologů si myslí, že toto zvláštní stvoření jménem Pakicetus, měřící asi metr na délku a podle všeho stavěné více pro život na souši, než ve vodě, představuje nejranější formu velryby. První pohled na kostru Pakiceta však může zmást. Původně byl tento živočich popsán jako mesonychid, dravec podobný šakalům. Jeho zuby se však podobají zubům kytovců, navíc z nich odborníci odvodili, že šlo o všežravce (což však nemusí být případem dnešních kytovců, i největší velryby živící se planktonem jsou v podstatě dravci). Evoluční linie kytovců pokračovala rody Rodhocetus a Ambulocetus, oba jsou též známy z Pákistánu. Vypadali spíše jako teplokrevní krokodýlové, mezi prsty měli plovací blány a stylem plavání se pravděpodobně podobali současným vydrám. Ve své době to byli dominantní predátoři vodního prostředí, Ambulocetus se svou délkou 3 metrů zjevně neměl konkurenci. Kytovci s adaptací pouze pro život v moři se však objevili až na konci Eocénu, patřil mezi ně například legendární Basilosaurus nebo jeho malý bratranec Dorudon...

Basilosaurus byl ohromným predátorem s hadovitým tělem, jehož fosílie byly nalezeny ve Spojených státech amerických, v Egyptě a dokonce i v Jordánsku. Nebyl to žádný ještěr, jak napovídá jeho jméno, ve skutečnosti šlo o první skutečně velkou velrybu. V Eocénu byli všichni kytovci zuřivými dravci, nešlo o poklidné nasávače planktonu. Existuje zkamenělý důkaz pro domněnku, že Basilosauři lovili mladé Dorudony, své blízké příbuzné. Ačkoliv byl Basilosaurus přizpůsoben pro život v oceánských vodách, stále u něj byly přítomny zbytky zadních končetin, jež značily, že šlo o primitivního kytovce. S délkou 18 metrů byl alespoň třikrát delší, než Dorudon, jenž byl shodou okolností původně považován za mládě Basilosaura. Tyto dva rody spolu koexistovaly, ve fosilním záznamu se objevily ve stejné době a společně také vymizeli. Někteří se domnívají, že kytovci typu Dorudona mohli představovat předky delfínů...

Na konci Eocénu byli příkladem skutečné velikosti i savci na souši. Uintatherium bylo jedním z prvních velkých savců, a také nejslavnějším zástupcem vyhynulého řádu Dinocerata. Byl to čtyřmetrový spásač listí vyskytující se v Americe a v Číně před 37 miliony let. Těžko říci, proč měla Uintatheria tak zvláštní hrboly na lebce, možná se s jejich pomocí samci přetlačovali při bojích o samice nebo teritorium, anebo šlo o ozdoby sloužící k předvádění se. Ke konci Eocénu se objevili příbuzní Uintatherií, zvláštní čeleď zvaná Brontotheriidi (či Titanotheriidi). Brontoteria sama o sobě představovala horu svalů a síly, ale roh, díky kterému se podobala nosorožcům, byla v podstatě křehká kost. Mezi nejznámější brontoteria se řadí Titanotherium, Megacerops, Brontotherium a Lambdotherium. Všechny rody byly zhruba stejně velké, rozšířeny však byly po celé severní polokouli...

Zdroje obrázků: Wikipedie (první obrázek upraven), walkingwith.wikia.com .