Boj mezi příšerami: Hrozivé bažiny (1/3)

Omlouvám se, že jsem včera nenapsal žádný článek, snad to ale vynahradí můj další příběh.

Boj mezi příšerami: Hrozivé bažiny, část 1.:

Nastala půlnoc v pradávném močálu prehistorického Skotska, 328 milionů let před příchodem prvního člověka na Zemi. Nekonečné ticho zachovávalo podivný klid. Nikde se nic nepohnulo. Obrovští giganti, Lepidodendrony, dorůstající výšky přes 40 metrů, se jen strnule tyčily nad tím prazvláštním světem. Vypadalo to, jako by toto nikdy neměla být naše planeta. Na nebi nezářila jediná hvězda, měsíc se skrýval za hustými černými mraky a život v okolí bažiny jakoby sešlápl plyn. Výšky vod náhle klesly. Ale zůstalo to bez povšimnutí. Jen u nějakého spadaného listí Lepidodenronů leželo podlouhlé tělo se čtyřmi končetinami. Avšak, bez jakéhokoliv pohybu. Noc byla neuvěřitelně chladná. Období Karbonu je totiž obdobím nepředvídatelnosti. Za bílého dne dosáhne prales tropických teplot, zatímco v noci se teplota sotva drží nad nulou. Ale pak se jako výstřel z pušky zatřásla jedna z kapradin. Malý plaz jménem Petrolacosaurus se v noci hnal za potravou. Jako kořist obrovských monster bez páteře byl ve dne zranitelný a schovával se v hlubokých jamách v zemi. Teď, když studenokrevná těla obřích členovců zamrzla v nekonečné temnotě, mohl pojídat menší hmyz, taktéž nereagující. Byl to jediný aktivní tvor široko daleko. Možná se i nějací další Petrolacosauři pokoušeli chytat hmyz, ale nedávali o sobě vůbec vědět. Pak se černé mraky pohnuly a za pár hodin celý močál zčervenal. Rudé slunce, vycházející za mohutnými horami, oznamovalo příchod nového dne. Až tento rudý svit ukázal, co vše v karbonské bažině žije. Podivný obojživelníci, ležící vedle sebe u vody tvořily jeden zvláštní celek. Byli dlouzí přes dva metry. Vysoko v korunách stromů se skrývaly vážky Meganeury s rozpětím křídel neuvěřitelných 75 centimetrů. Jejich larvy žily pod vodou a brzy se měly probudit k životu. Obludní obojživelníci hned vedle mimozemsky vypadajících členovců-takový byl tehdy svět, ze kterého jednou vzejde sever Spojeného království. Petrolacosaurus ještě chvíli chytal bezmocné brouky, i on však vycítil, že sluneční svit vzbudí všechny ty netvory a jako se znenadání před hodinami objevil, tak také zmizel. Slunce mezitím stoupalo výš a výš, až jeden z ohromných obojživelníků pohnul prstem na noze a začal se probírat...

Patřil do rodu Proterogyrinus. Toto 2,5 metru dlouhé monstrum však příliš obojživelníky nepřipomínalo. Vzhledem se podobal spíše plazům, varanům či krokodýlům, anebo něco mezitím, ale co je jasné, dnešním mlokům rozhodně moc příbuzný nebyl. Však také patřil do trochu jiný skupiny, takovým zvířatům paleontologové říkají antrakosauři. I jeho druhové se za chvíli zahřáli, jejich studená krev začala rychleji proudit celým tělem, začali se nadechovat a vydechovat, a když vlezli konečně do ještě stále studené vody, kraj kolem nich vypadal už docela jinak. Jaká to byla změna oproti tiché a temné noci! Kolem se neustále ozýval třepot křídel Meganeur, které se vydaly níže hledat potravu. Mezi padlými Calamity se na chvíli pohnula čtyři metry dlouhá stonožka Arthropleura. Jen přelezla kmen a už se tratila kdesi v bujné zeleni, kde hodovala na chutných kapradinách. Hladový Proterogyrinus se odloučil od své skupinky a hledal si v močále nějakou oběť. Spatřil larvu vážky Meganeury a vrhl se po ní. Ale útokem zvířil písek a kořist mu unikla v prachu před očima. Kousek odsud plaval malý žralok Xenacanthus. Měl jen 70 centimetrů, oproti našemu plně vzrostlému Proterogyrinovi byl velmi slabý. Dravý tvor se po něm okamžitě vrhl, zakousl se mu do podivné "antény" na hřbetní páteři, po chvíli ji utrhl a čelistmi s dlouhými zuby počal drtit zbytek žralokova těla. Xenacanthus se jen marně snažil se ubránit, a i když zasáhl zuby jednou Priterogyrinovu zadní nohu, vypadalo to s ním velmi zle...

Bitva začala, i když Xenacanthu a Proterogyrinus nejsou hlavními soupeři této epizody! Přesto se těšte na další díl...