Tento článek mě napadlo napsat, když jsem minulý týden při procházce s naším malým nezbedným pejskem prostřednictvím svého mobilního telefonu četl o jednom pozoruhodném druhu vlka na webových stránkách Mongabay. Hned jsem si uvědomil, že se mu prostě musím na svém blogu alespoň jednou věnovat...
Vlk africký je psovitou šelmou, jež na naší planetě žije už 600 000 let. Má v podstatě dvě vědecká jména, ačkoliv za platné už je v současné době považované jen to druhé, a to sice Canis anthus a Canis lupaster. Tohoto rychlého zabijáka malých savců, gazelích kolouchů a hmyzu, občas se přiživujícího i na mršinách a ovoci, popsal v roce 1820 francouzský zoolog a paleontolog Frédéric Cuvier, mladší bratr Georgese Cuviera, "zakládajícího otce paleontologie". Po celé 19. století i část 20. století byl pak vlk africký považován za poddruh vlka obecného, a klasifikován jako Canis lupus lupaster. V roce 1939 však z taxonomického záznamu úplně vymizel, neboť jej tehdy vlivný americký zoolog Grover Allen tak trochu mylně synonymizoval s šakalem obecným (Canis aureus) na základě výzkumu německého zoologa Ernsta Schwarze. Tím byl formálně zvětšen areál rozšíření šakala obecného, vyskytujícího se od Evropy přes Arabský poloostrov až do jihovýchodní Asie, ale nevyskytujícího se na africkém kontinentu. Teprve v roce 2011 byla provedena mitochondriální studie "šakalů obecných" ze severní a východní Afriky, a přišlo se na to, že to vlastně šakalové vůbec nejsou, ale že jde vážně o odlišný druh z rodu Canis. V roce 2015 pak byla v žurnále Current Biology publikována vědecká studie, která konečně jasně určila vlka afrického za samostatný druh.
Tady problémy s taxonomií neskončily. V roce 2017 provedli vědci z univerzit v Oslu a Helsinkách, vedení paleontologem Larsem Werdelinem, další výzkum, týkající se tentokrát holotypu popsaného onehdy Cuvierem. Jak se ukázalo, Cuvier celý druh (dříve tedy poddruh vlka obecného) popsal na základě kosti šakala pruhovaného (Canis adustus). Mnohem detailnější výzkum než on, a navíc na základě pozorování živých zvířat a ne pouze zkoumání kostí těch zemřelých, provedli v roce 1832 Wilhelm Friedrich Hemprich a Christian Gottfried Ehrenberg, kteří jako první v historii zavedli druhový název Canis lupaster, poněvadž zvíře skutečně považovali za odlišný druh a ne poddruh, ale nikdo z vědecké komunity je neposlouchal. Tento druhový název byl tedy v roce 2017 zaveden jako jediný platný. Někteří odborníci nicméně stále používají starší název Canis anthus. Werdelin před třemi lety uvedl, že je třeba zjistit, jak velký areál rozšíření vlků afrických vlastně je. Každý zjištěný fakt se počítá, zkoumání každé populace umožňuje odborníkům vytvořit přesnější mapy rozšíření těchto psovitých šelem.
V Maroku začal před několika roky výzkumný program Atlas Golden Wolf Project s cílem zjistit více informací o tomto znovuobjeveném druhu. Právě tady je výzkum vlků afrických možná důležitější než ve většině ostatních částech severní a severovýchodní Afriky, kde tyto šelmy žijí. Pohoří Atlas už totiž v minulosti kvůli lidem ztratilo své velké savčí predátory; lvy berberské, se kterými se už ve volné přírodě nesetkáme (žijí pouze v zajetí), berberská populace levhartů je už zastoupena jen malým množstvím jedinců, a karakalové a hyeny žíhané byly z pohoří Atlas vytlačeni úplně. S odchodem tolika vrcholových predátorů se stal ekosystém tohoto pohoří, oddělujícího pobřeží Středozemního moře a Atlantského oceánu od saharské pouště, poměrně zranitelný. Abundance býložravců vzrostla, čímž má dopad na místní vegetaci, spásanou jimi v mnohem větším měřítku. Vlk africký je velice důležitým článkem v potravním řetězci tohoto ekosystému, a je velice pravděpodobné, že bez něj by se celá potravní pyramida zřítila. Zastává teď roli všech těch lidmi vyhubených či vytlačených predátorů.
Bohužel však vlci afričtí mají nepřátele. Místní pastevci se jich bojí, a čeho se lidé bojí, to také nenávidí. O vlcích afrických se v pohoří Atlas zvěstují strašlivé příběhy, zkazky, jež ubližují jejich reputaci, a čím více místních, strachujících se o své ovce, je slyší, tím více jsou vlci nenáviděni. V jednom tradovaném příběhu zabil jediný vlk africký celkem sto ovcí, jen aby vedle té poslední, které zakroutil krkem, ulehl, a nikdy se již neprobral. Takový příběh samozřejmě postrádá veškerou logiku, ovšem mnoho pastevců bez přírodovědného vzdělání mu jistě uvěří. Maročtí ovčáci také tvrdí, že vlci zabíjejí jejich ovce, aby je ztrapnili před ostatními pastýři. Jiní zase věří tomu, že se z nich vlci zabíjením ovcí snaží udělat lepší pastevce, dbající více na bezpečí svých stád. Liz Campbell z Univerzity v Oxfordu momentálně provádí úžasný výzkum marocké populace vlků afrických, a zjistila, že v polovině případů, kdy pastevci uviděli psovitou šelmu útočit na ovce, jednalo se o zdivočelého domácího psa, a nikoliv vlka!
Lizin výzkum dále potvrdil, že vlci jsou obviňováni z každého zabití ovce nebo celkově útoku na dobytek, jehož pachatel nebyl viděn. Jen 15 % pastevců, s nimiž hovořila, ztratili ovce kvůli predátorům; hospodářská zvířata zbytku byla ve skutečnosti zabita nemocemi nebo umrzla v nepříznivém, chladném počasí. Bohužel však v severní Africe, stejně jako všude jinde ve světě, mají lidé problémy s vlky. Považují je za ďábelské, krvežíznivé nestvůry, které je třeba nenávidět už jen proto, že vlastně existují. Vlci, ať už obecní či afričtí, byli vždy neoprávněně nenáviděni, vytlačováni ze svých domovů a stříleni, a jak víme, například na populaci vlků obecných v Severní Americe se to drasticky projevilo (pořád je to relativně nedávno, co se vlci obecní začali vracet do Spojených států, tedy mimo Aljašku, ze svých posledních útočišť v Kanadě). Claudio Sillero z IUCN/SSC Canid Specialist Group uvedl, že právě nesmyslné pověry o brutalitě vlkům africkým ubližují nejvíce. Zjistil, že maročtí pastevci hodlají používat při boji s vlky kromě pušek i levné jedy, jež mohou jednoduše obrátit celý už tak křehký ekosystém vzhůru nohama. Když totiž někdo otráví maso mrtvé ovce, nezaplatí za to životem jen vlci, ale i další mrchožrouti, třeba supi. S tímto problémem se ostatně setkáváme v savanách na území států subsaharské Afriky. V 60. letech bylo používat jed v boji s divokou zvěří v Maroku legální, později byly ovšem tyto praktiky zastaveny, právě z důvodu negativního ovlivňování celého ekosystému. Dnes je kupodivu používání jedu proti vlkům opět legální. Jedy se nesmí používat jen tehdy, když je jasné, že by napáchaly škody na území jiného pastevce.
Aby se vlků afrických pastevci v pohoří Atlas zbavili, nastražují na ně také pasti; pomalé zabijáky, které sklapnou zvířeti končetinu a drží ji až do konce jeho života. Liz Campbell však doufá, že se pohled místních na vlky nakonec zlepší. Vše, co je k tomu potřeba, je jen lepší vzdělání. Psovité šelmy, jak je obecně známo, mají na své prostředí ohromný vliv. Bez vlků to v Yellowstonském národním parku přestalo vypadat dobře, ale když do něj byli znovu vysazeni, situace se pro místní vegetaci zlepšila, jelikož býložravci už nebyli přemnožení. Pravdou je, že vlka afrického klasifikuje IUCN jako málo dotčený druh, to však vůbec neznamená, že by některé lokální populace, jako právě ta v pohoří Atlas, nebyly v bezprostředním ohrožení. Kdyby se náhodou stalo, že by tato populace vyhynula nebo že by byla ze své původní domoviny vytlačena, celý ekosystém by se pravděpodobně zhroutil, a navíc bychom přišli o spoustu potenciálně získatelných dat o rozšíření a evoluci tohoto pozoruhodného druhu.
Nenávist bohužel není tím jediným, co lidi vede k zabíjení vlků afrických. Někteří obyvatelé Maroka totiž věří, že určité části těla vlka mají léčivé účinky. Samozřejmě to vůbec není pravda. Nová generace ochránců vlků se bude muset hodně snažit, aby marocké obyvatele přesvědčila o tom, že vlci nejsou nebezpeční zabijáci, lovící hospodářská zvířata pro zábavu, a že jejich orgány skutečně nemají žádnou kouzelnou moc. Mít respekt k vlku africkému není vůbec těžké. Vždyť Sererové ze Senegalu už dlouho věří tomu, že vlk africký byl prvním výtvorem nejvyššího boha Rooga, a proto tuto psovitou šelmu uctívají.
Obrázky jsou z webů MaghrebOrnitho, Animalia.bio a BMC. Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud byste měli nějaké připomínky, nezdráhejte se je napsat do komentářů.
Žádné komentáře:
Okomentovat