Správce dinosauřího parku - Na atolu

Je tu pátek druhého června a je tedy čas na další část Správce dinosauřího parku!!!

Na atolu

Ve chvíli, kdy toto píši, je mi velmi horko. Mám pocit, že již brzy zemřu. Proto bych chtěl uvést, že být správcem Dinosauřího parku pro mne byla čest. Mnoho let jsem v něm pracoval, až do této chvíle, kdy se vzdávám všech nadějí na své přežití... Všechno to začalo před dvěma dny, tedy ve středu. Měl jsem zrovna odpolední klid po obědě, seděl jsem na vyžehlené pokrývce postele a měl na klíně svůj notebook. Četl jsem si o katastrofě na Aljašce: obrovský ropný barel vybuchl a způsobil děsivé škody. Pak k mému domku přiběhl Oliver a horlivě ťukal na dveře. Celý rozmrzelý jsem se zvedl a šel jsem líně otevřít dveře. "Hele, kámo, není času na zbyt, dělej, jedem!" řekl mi rychle. Nechápavě jsem se na něj podíval. "Právě teď je jen kousek odsud, dál na moři, obrovský mořský plaz. Ochránci pravěké zvěře mne o tom informovali," vysvětloval. Letoun Ochránců pravěké zvěře totiž zpozoroval obrovského, třináct metrů dlouhého mořského plaza plavat při hladině. Pravděpodobně se nadechoval. Brzy by se mohl ponořit, vždyť už také od vydání zprávy uběhly dvě minuty-Oliver doběhl k mému domku překvapivě rychle. Řekl jsem si, to je skvělá příležitost vidět něco nového! Nasedli jsme do mého auta a tryskem odjeli na letiště. Za půl minuty už letoun přistával. "Rychle chlapci!" křičel Roger McGerard, pilot a jediný člověk, který do té chvíle v letadle byl. Vlezli jsme do něj během dvaceti vteřin a pak se vznesli. Rychlostí jsme mířili daleko od Tedova ostrova. "Teda, to je úžasné dobrodružství!" řekl jsem. Oliver jen pokýval hlavou. Brzy jsme dorazili k místu, kde údajně Roger zahlédl toho živočicha. Stále se nacházel pod vodní hladinou, plaval velmi pomalu. "Je to Elasmosaurus! Já to věděl, je to Elasmosaurus!" volal nadšeně Oliver. "Ajéje!" vykřikl náhle pilot. Letadlo se celé přetočilo. "Cvičíte na aeroakrobatickou soutěž?" řekl Oliver. Stiskl jsem pás, který byl kolem mne ovinut, protože jsem počínal mít zlé tušení. "Nedělejte si srandu! Je to s námi blbý!" zařval pilot. Letadlo začalo klesat. Uslyšel jsem krákání Pteranodontů. Byli dva, zahlédl jsem je, když jsem se podíval za sebe, nahoru, zadním sklem. "Padáky a skákat! Svižně!" zařval Roger. S Oliverem jsme vyskočili hned. Padáky jsme vysunuli poměrně brzy a zanedlouho jsme už klesli na hladinu. Pilot opustil letadlo krátce předtím, než se ve vzduchu vznítilo. Pak dopadlo do vody. To, co následovalo, se už dá popsat jen jako výbuch vody a ohně. Voda samozřejmě zvítězila. Pilot dopadl daleko od nás, a ne do vody, ale na malý atol...

Než jsme k němu doplavali, vytratily se z nás veškeré síly. Posledních dvacet metrů k písčitému ostrůvku mne musel Oliver pomáhat. Poté, co mne vytáhl na souš, jsem omdlel. Když jsem se probudil, byla vůkol tma. Vykřikl jsem strachy. Nepamatoval jsem si zprvu, co se stalo. Oliver mne uklidnil a vysvětlil mi, že se právě nacházíme na malém atolu uprostřed Pacifického oceánu, a že nemáme žádné vysílačky či cokoliv jiného. S hrůzou jsem tak zjistil, že atol je nejen liduprázdný, koneckonců pochopitelně, ale nerostou na něm žádné rostliny, nežijí na něm žádná zvířata, a přes den na něm pořádně praží slunce. Ve čtvrtek ráno jsem se seznámil s provizorním stanem, který Roger a Oliver postavili, zatímco jsem byl ve středu odpoledne v říši snů. Byli jsme skryti pod Rogerovým kabátem a Oliverovou větrovkou, jež se nacházely na dvou železných tyčích zabodnutých mezi kameny. Neměli jsme vodu a začal nás trápit hlad. Roger doufal, že brzy přiletí letadlo a všimne si nás. Ale žádný letoun Ochránců pravěké zvěře se neblížil. Jako by všude zapomněli, že se s námi mohlo něco stát. Je otázkou, zda Charles vůbec věděl, kam míříme. Z vyhlídkového letu se tak stal boj o přežití. Alespoň že jsme měli "střechu" nad hlavou. Nicméně včera v sedm večer přiletěl Pteranodon a napadl nás. Oliver po něm hodil svou botu, čímž ji ztratil, neboť létající gigant sice dostal ránu, bota však spadla do vody a ztratila se v nekonečné modři oceánu. Rozápelený písek atolu pak Oliverovo chodidlo pálil. Pteranodon si těsně před odletem vzal náš stan. Nyní jsme na slunci již značně dlouho. Sluníčko vysvitlo hodně brzy. Zastavily se mi hodinky, ani nevím, kdy to bylo. Ale počkat... Mám pocit, že támhle letí letadlo! No ano! Je 15:17 v pátek odpoledne a já vidím letadlo! Začíná kroužit nad atolem!!!

Mě nezbývá nic jiného, než doufat, že Dan Jameson, Oliver Marsh a Roger McGerard přežijí...