Cetiosaurus

Cetiosaurus ("velrybí ještěr") byl první kdy popsaný sauropodní dinosaurus a žil v době střední Jury stupňů bajok až bathon. Před 170 miliony let však svět vypadal zcela jinak než dnes, a Anglie, severní Afrika a Portugalsko (které je též možným nalezištěm Cetiosaura) byly součástí kontinentu Laurasie. Podnebí bylo mnohem vlhčí a teplejší a dinosauři v průběhu evoluce rostli. Cetiosaurus patřil mezi primitivní sauropody, ale byl již veliký-byl 14 až 18 metrů dlouhý a vážil 9 tun. Byl to tedy těžký, čtyřnohý býložravec. Krk nesměřoval vertikálně nahoru jako u Brachiosaura, držel se totiž s tělem téměř horizontálně. Nicméně krk byl krátký, a stejně tak ocas. Velikostně se délka krku rovnala délce trupu (bez ocasu), což bylo mezi pozdějšími sauropody netypické (u Diplodoků délka krku přesahovala délku trupu). Cetiosaurus patří do čeledi Cetiosauridae, která byla v Juře a v rané Křídě rozšířena po celé planetě. Cetiosaurus a jeho příbuzní měli dva základní znaky: jen částečně duté obratle, a páteř spojenou čtyřmi bederními obratli. Jejich kosti byly poměrně křehčí. Obratle Cetiosaura jsou pozoruhodné i z jiného pohledu: na rozdíl od těch Brachiosauřích z nich vybíhaly krátké příčné výběžky (Brachiosauři je měli dlouhé). Tzv. tělo obratle bylo mnohem širší, a neurální trn byl zase užší, ne tolik zavalitý. Cetiosaurus bývá jako primitivní sauropod s pokročilým Brachiosaurem často srovnáván, protože právě u těchto dvou dinosaurů lze na pohled rozlišit zásadní rozdíly... Cetiosaurus měl tupou, malou hlavu, velmi malou mozkovnu, dobře viditelné dolní spánkové okno na lebce a velice silné končetiny, připomínající ty sloní. Ramenní klouby byly velké a umožňovaly zvířeti dobrou chůzi, když mohutné končetiny nesly těžké tělo. Cetiosaurus nebyl příliš rychlý, ale stáda těchto dinosaurů putovala cestovní rychlostí až 15 kilometrů v hodině. To je sice méně, než rychlost utíkajícího člověka, přesto byli Cetiosauři velmi úspěšní. Právě život ve stádech jim pomáhal vyvarovat se útoků mnoha predátorů, jako byl Megalosaurus, se kterým se tento sauropod běžně setkával. Oba patří mezi nejznámější britské dinosaury... Ironií však je, že Cetiosaurus původně vůbec nebyl považován za dinosaura. Když Richard Owen roku 1842 tohoto živočicha popsal, domníval se, že je to velký vodní plaz podobný krokodýlovi. Všiml si též, že páteř a především pak obratle, vystlané spongiózní strukturou, připomínají kytovce. Spongiózní struktura je totiž na obratlech velryb a delfínů charakteristickým znakem. Zajímavé ovšem je, že zrovna v době popisu zavedl Owen i název "dinosaur", který začal užívat pro Megalosaura a Iguanodonta. Původní zkameněliny Cetiosaura však byly objeveny mnohem dříve, a to už roku 1809 v Oxfordshire (a odtamtud později přišla i řada dalších skvělých objevů). Kosti získal William Buckland, objevitel Megalosaura. Francouzský srovnávací anatom Georges Cuvier se pak domníval, že jde přímo o kosti velryby, což ale o několik let později Owen zpochybnil. Oba muži si konec konců konkurovali, a byl to Owen, který měl pravdu. Ovšem ten, kdo v Cetiosaurovi rozpoznal dinosaura, byl až Darwinův buldok Thomas Henry Huxley. Roku 1869 se již správně identifikované kosti Cetiosaura staly jedním z Huxleyových argumentů, jimiž hájil Charlese Darwina. Od té doby byly fosilie tohoto dinosaura nalezeny ještě v Yorkshire, Northamptonshire, Nottinghamshire, Gloucestershire, a v dalších částech Anglie, a prokazatelně také v Maroku. Právě marocký exemplář, nalezený v roce 1979, přesně 110 let po správném Huxleyově určení, ukázal, jak velký Cetiosaurus skutečně byl. Anglické nálezy totiž tvořily jen samostatné kosti. Stehenní kost marockého exempláře měřila 1,8 metru (tolik, co člověk) a jediná lopatka 1,5 metru na délku... Není divu, že tak velké kosti kdysi lidé považovali za pozůstatky velryb. V dobách, kdy ještě slovo dinosaurus nebylo známo, mohly tyto nálezy mást i geology, kteří kosti Cetiosaura nalézali v mořských usazeninách. To jen dosvědčuje, že tito obři žili v blízkosti řek nebo dokonce na pobřeží, kde se nacházely velké zásoby rostlinné potravy-cykasy, kapradiny, kapraďorosty, jehličnany a jinany. Cetiosaurus jejich listy zpracovával lžícovitými zuby. Denně musel spořádat mnoho kilogramů, aby udržel svůj tělesný metabolismus...

Cetiosaurus je populární. Jeho popis naleznete kupříkladu v knihách "Velká kniha o dinosaurech" od Davida Lamberta, "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" od kolektivu autorů včetně Barryho Coxe, "Dinosauři-Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona nebo "Dinosauři a život v pravěku" od Hazel Richardsonové.

Příště Massospondylus!

Lovci kryptidů: Kostarika (2/3)

Obsah minulé části: Pierre a Sabine Leroyovi se přidali k přírodovědci Jacku Owenovi, aby společně našli podivné zvíře vyskytující se v nejodlehlejší části Kostariky-na poloostrově Osa. Tvor údajně připomíná něco mezi kočkou, psem a opicí, a je rozhodně velmi záhadný... Po přistání na Ose se naši přátelé ocitli obklopeni deštným lesem...

LOVCI KRYPTIDŮ: KOSTARIKA, ČÁST DRUHÁ:

Majitel ubytovacího domku pověděl Pierrovi, Sabine a Jackovi strašidelný příběh o tom zvířeti. Sabine to nahnalo strach, Pierre se trochu držel, ale moc dobrý pocit z příběhu neměl, jen Jack se usmíval a pokyvoval. Byl to příběh mladého muže, který se v noci vydal do lesa, protože na jeho pokraji uviděl něco světélkovat. Informoval o tom Josého, vypravěče tohoto hororu, a pak zmizel. Když ho druhý den José našel, ležel mrtvý v pralese a chyběly obě ruce. O něco později zahlédl José na střeše tohoto domku zvíře s opičím vzezřením, ale jeho tvář byla kočičí a vrtící ohon připomínal psa. Strašný skřek, který zvíře vydalo, vyděsil Josého natolik, že se schoval do sklepa a nevyšel další tři hodiny. Všechno se to vždy událo v noci, za tmy. Když José příběh dopověděl, setmělo se. Všichni šli spát. Sabine si lehla a rychle zavřela oči, aby usnula. Pak se jí o tom monstru zdálo. Pierre zase půlku noci hleděl z okna ven, strašně ho lákala představa, že to zvíře přijde k domku a on ho uvidí! Vždyť už ho spatřil kdysi a pamatoval si, že tak strašné není. Konec konců, tehdy před ním ten netvor utíkal, a kdyby se Pierre onehdy neztratil v lese, jistě by ho chytil. Jack spal zcela klidně, zdály se mu sny o vanilkové zmrzlině a ocenění zoologa roku... Hned druhý den se tým vydal do lesa. "Půjdeme radši všichni spolu, souhlasíte?" navrhla Sabine a svěřila se oběma druhům, že má z kočko-pso-opičáka docela strach. "Jen se neboj, Sabine, přede mnou vždycky uteče. Che che, bojí se mě všechno a já ničeho," chlubil se její bratr. "Počkej, máš něco za límcem. Proboha, vždyť to je pavouk!" vykřikl nato Jack. "No a co... No... To... To snad není dobře? Nebo... Pomoc!" vyhrkl Pierre. Jack mu z košile vytáhl malou skákavku. "Děláš si ze mě srandu, Jacku? Já myslel, že mi za límec vlezla nějaká dvaceticentimetrová tarantule, a ne tohle. Che, toho se teda nebojím," řekl na to naštvaně Pierre. Po chvíli narazili na stopy, dokonale uchované v blátě. "K ránu pršelo, a půda je zde rozbahněná teprve pár hodin. Tohle zvíře tu prošlo před nedávnem," konstatoval Jack. "To je sice hezké, ale jako opičí, kočičí či psí stopy to nevypadá," pousmál se Pierre. "Samozřejmě, že ne. Poloostrov Osa je jedním z posledních míst ve střední Americe, a zřejmě posledním v Kostarice, kde se ještě prohánějí tapíři. A tohle jsou jednoznačně stopy tapíra. Jinak jsou tu i jaguáři," informoval Jack. Chvíli šli po tapířích stopách a doufali, že uvidí alespoň tohoto vzácného savce, ale stopy mizely kdesi u velkého jezera a tak bylo hledání bezvýsledné. Pokračovali tedy pátráním po kryptidovi. Rozdělili se. Pierre a Sabine šli společně hlouběji do lesa, zatímco Jack se držel spíše při jeho okraji-tam, kde se nachází letiště. Věřil, že tajemný kryptid se vyskytuje především zde. Vždyť José vyprávěl o světélkování na kraji pralesa. Pak ten netvor dokonce vyšplhal na střechu domku. To znamená, že musí žít poblíž! Ale Pierre a Sabine spoléhali na své staré zkušenosti z lovu tohoto zvířete. Před rokem ho totiž nalezli dále od civilizace. Jak tak šli, prohlíželi každou díru ve stromě, každou jámu v zemi, ba dalekohledem se dokonce dívali do koruny každého stromu. Jakmile nalezli strom vyčnívající na všechny ostatní, rozhodli se na něj vylézt. Sabine vyhodila nahoru lana, zatímco Pierre se jimi obmotal a ve chvíli už lezl nahoru. Za chvíli překvapeně vykřikl: "Je tady! Je tady!!! V koruně stromu!" Sabine to trochu vyděsilo. "Co teď? Co mám udělat?" křičela. Ale Pierre neodpovídal. Zmizel v hustém pokryvu listí, mezi větvemi, a Sabine ho už neviděla. Zničehonic začal řvát: "Drží mě za ruku!!! Kde mám palec? Bože, kde mám palec?!"

Teď se Sabine zarazila. "Můžeš přestat s tou šaškárnou, Pierre?!" vykřikla na něj. Nato se Pierre, smějící se od ucha k uchu, prudce spustil dolů. "No, ale vtip to byl dobrý, ne?" zeptal se, zatímco se mohl potrhat smíchy. "Nech si to na Halloween. Nejsem na to zvědavá," řekla mu jeho sestra vážně. "Ale Halloween je už brzy!" snažil se z toho s legrací vymotat Pierre, přičemž se snažil opravdu vymotat i z těch lan. "Přes den asi nemáme žádnou šanci na nalezení toho netvora. Co to zkusit za tmy? Ty jsi ho přece viděl v noci," řekla po chvíli Sabine, když už se pomalým krokem vraceli ke stavení, prosekávaje se mačetou silným porostem. Sabinin návrh byl opravdu dobrý. Tento kryptid je jistě noční tvor. Jack souhlasil. Navíc informoval dvojici o svém úžasném objevu. Zavedl je na kraj lesa, jen dvacet metrů od letiště. Mlčky ukázal na shluk větviček a listí v koruně nevysokého stromu. "Hnízdo? Nebo postel z větviček? Orangutani z jihovýchodní Asie si takové staví," zašeptal Pierre. "Možná," řekl klidným hlasem Jack, "každopádně, je už opuštěné. Ale tam nahoře jsem našel pár ptačích pírek, nějaké chomáče srsti a kost." "Kost čeho?" zeptala se neklidně Sabine. Teď Jack opravdu zvážněl: "Vypadá to jako malíček z lidské ruky. Samozřejmě jsem všechny vzorky vzal a hodil do krabiček. Po obědě se na ně podíváme." "To abych na ten oběd neměl ani chuť," zamračil se Pierre. "A teď Vám něco řeknu: myslím si, že se nacházíme v jeho teritoriu. O tom asi nikdo nepochybujeme. Ovšem, to znamená, že tudy to zvíře chodí. Nejspíš teď přes den odpočívá v jiném hnízdě. A potom ve tmě obchází své území a hledá něco k snědku," sdělil svým přátelům Jack. Jakmile se setmělo, skryli se všichni tři v provizorním stanu, vyrobenému k pozorování ptáků. Byli vybaveni termovizí, speciální kamerou, která natáčí i za nejčernější tmy, a pro případ obrany i puškou...

Konec druhé části. Spatřili kočko-pso-opičáka? Co je na příběhu zabití mladíka pravdy? Může být kost, kterou Jack našel, jeho? Třetí část již brzy!

Původ ichtyosaurů (1/2)

Po projektech Původ plesiosaurů a Původ pliosaurů přináším dvoudílný seriál Původ ichtyosaurů. Uvidíte, jak se vyvíjeli tito pozoruhodní obyvatelné pravěkých moří!!!

Původ ichtyosaurů

Začátek vývoje

Ichtyosauři jsou spolu s Plesiosaury nejznámějšími druhohorními mořskými plazy. Nebyli to dinosauři, ale zástupci vlastní skupiny plazů, kteří byli v druhohorách též velmi rozvinutí. Objevili se však nějaký čas před nimi, na začátku Triasu. Avšak kteří ichtyosauři byli těmi prvními? Zajímavé je také to, že se ichtyosauři velice podobali dnešním delfínům nebo částečně rybám, a to svým rybovitým tvarem těla. Proto si také vysloužili název ryboještěři. Tento tvar těla se u nich vyvinul právě kvůli tomu, že žili ve vodě. Jenže předci ichtyosaurů tak přece nevypadali. Jaký byl jejich vzhled?!

V minulosti se vědci přeli, co byli ichtyosauři zač, a někteří je považovali opravdu za pravěké delfíny, jiní dokonce za obojživelníky (například Friedrich von Huene v roce 1937 napsal, že ichtyosauři by mohli být velmi zvláštní skupinou obojživelníků). To však není pravda, byli to plazi stejně jako ještěrky, hadi, želvy nebo plesiosauři. Jejich původ je však zahalen rouškou tajemství. Jejich předkové museli být připraveni vkročit do vodního světa už na konci Permu, ještě předtím, než došlo k obrovskému vymírání. Ovšem dodnes nebyl nalezen žádný suchozemský předchůdce ichtyosaurů. Přitom je jasné, že předkové těchto plazů byli suchozemští, protože po období Karbonu se všichni plazi vydali osídlit souš a teprve ve druhé polovině Permu se někteří začali vracet do vody (dobrým dokladem je krokodýlu podobný Mesosaurus z Brazílie)... Byly už učiněny výzkumy, které ukázaly, že Ichtyosauři se vyvinuli z nějakých diapsidních plazů. Diapsid je označení pro zvířata, která mají dvě spánkové jámy, dnes jsou to například krokodýli nebo ptáci. Také primitivní plazi byli diapsidní, v tomto případě je interpretace jasná. Předchůdcem všech Ichtyosaurů byl rod suchozemského plaza se dvěma spánkovými jamkami. Vydal se do vody, možná žil blízko ní, začal v ní hledat potravu a jak pokračoval jeho vývoj, začaly se u něj končetiny měnit v ploutve...

Nejstarší známý ichtyosauři, které paleontologové označují jako Ichthyopterygia, žili před 248 miliony let, tzn. na samém začátku Triasu a tedy i druhohor. Jedním z těchto raných ryboještěrů je Utatsusaurus, který žil před 248 až 245 miliony let na území dnešního Japonska a Britské Kolumbie v Kanadě. Bylo u něj potvrzeno, že má vývojově celkem blízko k ještěrům a k archosaurům. Na to, že šlo o primitivního ichtyosaura, byl docela velký-měřil 3 metry na délku, takže byl stejně dlouhý, jako osobní automobil. Kromě toho u něj byly vyvinuté podlouhlé čelisti sloužící k chytání ryb, takže Utatsusaurus byl nejspíše rybožravý. Podobá se mu čínský Chaohusaurus, který byl ale podstatně menší-byl dlouhý asi 1,8 až 2 metry, a byl také štíhlejší. Na nález tohoto tvora navázala řada nejasností: původně byl pojmenován Anhuisaurus, pak Chensaurus... Rod Chaohusaurus faciles může být pochybný, "Chensaurus chaoxianensis" může být neplatný, dva celkově uznávané druhy možná nestačí k výzkumu...

Špicberské ostrovy, Grónsko, Čína, Kanada i Norsko vydaly zkameněliny zvířete, které kdysi žilo ve všech těchto zemích, takže bylo globálně rozšířené. Byla to Grippia. Mezi prvními ichtyosaury sotva najdete zvíře tak dobře prozkoumané a zrekonstruované, jako je ona. Grippia žila už před 235 miliony let, od objevení původních druhů tedy uplynulo už nejméně 13 milionů let. Přesto však měla primitivní znaky. Vzhledem připomínala něco mezi ichtyosaurem a mosasaurem: byla zavalitá, měla podlouhlé zubaté čelisti. Měřila možná jen metr na délku, ale byla postrachem všech ryb...

Všechny tyto rody, kterým se, jak již bylo zmíněno, říká Ichthyopterygia, měli nepochybně suchozemské předchůdce. Svědčí o tom struktura jejich končetin i jejich tělo, které ještě připomíná nějaké zavalité tvory ze souše... Měli však už jeden typický ichtyosauří znak. Nejen, že byli pravděpodobně teplokrevní, oni k tomu rodili živá mláďata. Fosílie ichtyosauřích samic, které zemřely v době, kdy se jim zrovna narodilo mládě, jsou slavné. Většinou náležejí křídovým ryboještěrům, nebo těm jurským. Ale Chaohusaurus z Číny už také rodil živá mláďata. Důkazem jsou nálezy z roku 2014, protože právě tehdy byly objeveny tři kostry Chaohusaurů se zachovanými embryi! Proč se u nich objevila živorodost? No, jelikož již byli přizpůsobeni životu ve vodě. Ichtyosauři se nevraceli na souš, aby kladli vejce. Byli plně vodní. Od této chvíle, kdy se u nich vyvinula živorodost, se už nikdy nevrátili na suchou zemi.

A vývoj šel dále. Ichtyosauři začali růst a objevovala se mezi nimi monstra takových rozměrů, že i ten největší Nothosaurus raději odplaval pryč, aby se schoval v síti korálových útesů. Střední až pozdní Trias, vody severní polokoule. Osm druhů jednoho velkého rodu, který patřil k největším mořským predátorům té doby. Ten nejmenší z osmi druhů byl velikostně srovnatelný s velkým bílým žralokem. Ten největší pak s kosatskou. Můžete si udělat dobrý obrázek o tom, co tak velké zvíře požíralo. Dnešní žraloci bílí a kosatky žerou teplokrevnou kořist, a Cymbospondylus též. Mohl útočit i na pterosaury nebo-li ptakoještěry, kteří létali nízko nad hladinou. I tak byl ale více přizpůsoben na lov amonitů, belemnitů a ryb.

Ze všech prvních ichtyosaurů je právě Cymbospondylus nejlépe prozkoumaným. Objevil se i v seriálu BBC Monstra pravěkých oceánů, kde byl ukázán jako vodní šelma, která se jen tak nevzdává. Opravdu byl takový, byl to rozený predátor. Také to byl skvělý plavec. Jeho ocas měl úhoří tvar, a Cymbospondylus jej používal stejně jako úhoř nebo jako mořští hadi. Mával s ním ze strany na stranu, a to jej ve vodě tlačilo vpřed. Ocas byl mohutný, tvořil třetinu délky těla.

Ale budoucí ichtyosauři tento znak ztratili úplně. Nebo by se to dalo říci jinak, během evoluce byl jejich ocas vylepšen a začal připomínat ocasní ploutev ryb. Před 228 miliony let se objevil Californosaurus. On a jeho příbuzní (čeleď Toretocnemidae) byli pokročilými triasskými ryboještěry. Jejich ocas ostře směřoval dolů, jeho spodní strana byla stejného tvaru, jako široká dýka. Californosaurus měřil 3 metry a jak napovídá jeho jméno, zkameněliny rodu byly objeveny v Kalifornii v USA. To se však nedá říci o Mixosaurovi, jenž byl objeven v Číně, na Timoru, v Indonésii, na Špicberkách i v Kanadě, a dále též ve Spojených státech. Mixosaurus je nejznámějším ryboještěrem období Triasu a jeho skvěle zachované fosilie (a též jejich velké množství) dokazují jeho pokročilost. Je však zajímavé, že byl zřejmě pomalým plavcem...

Cymbospondylus ani jeho předkové samozřejmě neměli zádovou ploutev. Californosaurus, Mixosaurus a jejich příbuzní jí však byli vybaveni. Byla krátká, připomínala spíše malý hrbolek na zádech. Byla však viditelně rozeznatelná. Budoucí ryboještěři měli zádové ploutve vyšší a vyšší, například jurský Stenopterygius.

S koncem Triasu se ve vodách objevil největší ichtyosaur všech dob. Dvacetimetrový Shonisaurus byl spolu s křídovým Kronosaurem nebo dinosaurem Spinosaurem největším predátorem všech dob! Žil sice ve stejné době, jako Californosaurus a Mixosaurus (pozdní Trias), ale nepatřil do jejich nejužšího příbuzenstva. Byl to zřejmě poslední zástupce primitivních ryboještěrů bez ploutve na zádech, zato byl však ohromný. Už nikdy v druhohorách ichtyosauři nedorostli takové velikosti...

Na obrázku má sice Shonisaurus zádovou ploutev, nicméně ve skutečnosti mu chyběla...

V juře se mezi ichtyosaury objevili ti, kteří skupinu nejvíce proslavili... O těch příště...

Správce dinosauřího parku - Naši noví ještěří přátelé

Správce dinosauřího parku pokračuje... Otevření parku se blíží... Všichni začínají být nervózní... Co se může přihodit?

Naši noví ještěří přátelé

Oliverovi se podařilo přivézt do parku jeho zřejmě poslední nové přírůstky před otevřením. Máme opičí ještěry! Jsou docela roztomilí, vlastně jsem si ani nemyslel, že to budou takoví mazlíci. Bál jsem se, aby Oliver nepřivezl něco děsivého a nebezpečného. Ovšem trojice Megalancosaurů, které teď máme v parku v našem teráriu, s námi určitě bude vycházet dobře. Ale od začátku. Ve středu se Oliver znovu vypravil na Isle of Die, vybaven doslova pouze pár krabicemi k převozu menších zvířat. Jeho společníci nalezli nový druh rostliny, který na Isle of Die ještě nebyl studován. Oliver však mezitím učinil ještě významnější objev: po kmeni nevysokého, fíkovníku podobného stromu, přeběhl nějaký plaz. Měl asi půl metru na délku a připomínal mu Drepanosaura, kterého zkoušel odchytit minulý týden. Ovšem tento ještěr vypadal jinak, ačkoliv to byl jistě jeho příbuzný. Olivera okamžitě napadlo, že jde o Megalancosaura. Byl to hbitý plaz a brzy zmizel v koruně stromu. Oliver nemeškal ani chvíli. Vylezl na strom a po pár děsivých momentech, kdy se mu pod nohama zlomilo pár větví, konečně dosáhl svého cíle. Popadl Megalancosaura za hlavou, nechal ho, ať se drápy zachytí na jeho rukou, a pak, přidržuje se kmenu jen jednou rukou, v druhé držíc plaza, slézal opatrně dolů. Donesl Megalancosaura do tábora, všichni byli naprosto nadšení a Oliver si umínil, že jich odchytí ještě několik. Brzy zjistil, že Megalancosauři zde žijí v kolonii. Chvíli se procházel po jejich území a náhle zahlédl dvě samice, jak leží na větvi vedle sebe, a jejich záda zrovna osvětluje sluneční svit. Jejich krásné, nazelenalé šupiny se blyštily jako ty nejkrásnější drahokamy na světě. Oliver vyskočil, zachytil se větvem vyhoupl se na ni a obě samičky chytil. Nevypadaly moc naštvaně. Jedna prý dokonce zazívala, asi byla unavená. Oliver s nimi opatrně slezl dolů a přemístil je do přenosných krabic. Cíl byl splněn, tým nasedl do helikoptéry, a odletěl. Na letišti na Tedově ostrově způsobila přítomnost Megalancosaurů trochu rozruch. Všichni chtěli ta nádherná zvířata vidět, včetně mě... Tlačil jsem se dopředu, abych je zahlédl. Někdo byl ale rychlejší. "Páni, jsou nádherný! Koukněte na to!" říkala ta osoba. Pak mě dala loktem do pusy. To byla rána! Raději jsem nic neříkal, i když v hlavě se mi odehrávala spousta myšlenek, jak to tomu člověku vrátit. Když jsem ale pomyslel na to, že to byla naše nová veterinářka (která je až příliš nadšená, když vidí nějaké pro ni roztomilé zvíře), nechal jsem si to pro sebe. Přece jen mi ale jedna nadávka ulítla ("banánová slupko!"), ale nikdo si toho nevšiml a jsem za to docela rád. Megalancosauři se však chovali skvěle. Veterinářka si je vytáhla z krabice, a všichni tři po ní lezli úplně v klidu! Byli jako chameleoni, jako velmi klidní chameleoni. Neodolal jsem, a jednoho Megalancosaura jsem si vzal na rameno. Nejprve se mi zdálo, že mě kousne, protože pomalu natahoval hlavu k mému uchu, otevíral tlamu a jemně syčel. Ale pak z tlamy vystrčil dlouhý, štíhlý jazyk a "pohladil" mě s ním po hlavě. Úplně jako pes! Megalancosauři se mi líbí, určitě to s nimi nebude nikterak složité... No, snad...

Chodníky v parku jsou postaveny, spraveny a též upraveny. Stály nás docela dost peněz, tak doufám, že je nějaký drzý návštěvník hned nezničí. Snad také nové lampy budou dobře fungovat. Doufám, že je nějaký vzteklý turista nerozkope proto, že v parku nechováme Tyrannosaury. Na letišti již byly vystaveny uvítací cedule s nápisy typů "Vítejte v Dinosauřím parku, kde minulost ožívá!" nebo "Vítejte v ráji dinosaurů. Toto místo bude Vaším nejoblíbenějším!". Konkrétně k tomu druhému bych ještě přidal "a taky tím posledním, které kdy navštívíte". Nedoufám v to, naopak, nepřeji si to! Ale mám prostě strach, aby tu nedošlo k nějakému incidentu. Včera večer jsem nakrmil Leptoceratopse Dina a hned na to si pustil Jurský park 2. Doufám, že se nám nestane stejným osudem, jako mnoha postavám v tom filmu. Chováme v parku zvířata, která jsou svou nebezpečností srovnatelná s raptory v Jurském parku... Na druhou stranu musím říci, že zajištění Siamotyrannova výběhu, stejně jako pěkné chování Erythrosucha, mě uklidňuje. Pokud tito hoši nebudou zlobit, nedojde k ničemu strašnému... V otevření parku má dojít v polovině listopadu. Do té doby nás ještě navštíví Charlesova rodina, několik Oliverových přátel, L. C. Clark, který si přijede obhlédnout konečnou verzi parku, a několik britských, německých a amerických vědců...

Jen aby Charlesův syn zase nezlobil! Dan má strach oprávněně-Dinosauří park bude brzy přístupný veřejnosti. Několik lidí v něm však již zemřelo. Nebude se to opakovat s těmi, kteří se přišli na zvířata jen podívat?!

Titanosauři připutovali do Austrálie přes zemi ledu

Přes jedenácti lety, roku 2005, objevil chovatel ovcí a farmář David Elliott kosti velkého dinosaura v savaně na svém ranči v australském Queenslandu. Nedávno byl živočich popsán a pojmenován jakožto Savannasaurus. Jedná se o jednoho z mála australských sauropodů, které známe. Žil v období Křídy, asi před 95 miliony let, spolu se svými příbuznými Wintonotitanem a Diamantisaurem. Australští sauropodi obvykle nebývají bráni jako obrovští v porovnání se svými jihoamerickými příbuznými. Ovšem Savannasaurus měřil až 15 metrů a řadil se tak mezi středně velké titanosauridy. Vážil až 20 tun a na výšku měřil okolo 6 metrů, díky čemuž byl větší, než například Wintonotitan. Možná to byl jeden z největších jižních dinosaurů své doby. Každopádně, nedávno uskutečněný popis Savannasaura ukázal další pozoruhodnost. Paleontologové se domnívají, že již vědí, jak se sauropodi, konkrétně titanosauři, dostali do Austrálie. Jejich původ musíme hledat na zcela odlišném kontinentu: v Jižní Americe. V době asi před 105 miliony let, kdy migrace sauropodích druhů začala, byla již Gondwana, nebo-li Velký jižní kontinent, na rozpadu. Sauropodi neputovali do Austrálie přes kus Afriky, který tehdy tyto kontinenty spojoval jen chabě. Jižní Amerika a Austrálie však byly obě pevně připojeny k jinému kontinentu. Dnes bychom se divili, kdyby se nějaká skupina zvířat dostala z jednoho místa na druhé přes Antarktidu. Tehdy ale nepanovalo na ledovém kontinentu tak extrémní podnebí: střídala se sice období zimy a léta, ale nejnižší teploty určitě nedosahovaly ani z poloviny takových hodnot, jako dnes. Antarktida byla tehdy zalesněná, a poskytovala všechno, co sauropodi potřebovali: hojnost zeleně. Dostatek potravy byl důležitý, ale sauropodům se na Antarktidě dařilo. Jejich migrace z Jižní Ameriky přes Antarktidu našla svůj cíl v Austrálii. Přes zemi ledu se tedy do Austrálie dostali všichni titanosauři původně z Jižní Ameriky. Antarktida byla tehdy, na samém konci rané Křídy, zhruba před těmi 105 miliony let, opravdu jedinou možnou cestou po suché zemi z Jižní Ameriky na kontinent protinožců. Paleontologové stojící za tímto nálezem však říkají, že by tuto skutečnost neodhalili nebýt Savannasaurových kostí. Právě ty poskytly cenné informace. Kosti byly porovnány s kostmi jihoamerických sauropodů a byla odhalena překvapivá podobnost. Také nedávno objevená lebka Diamantisaura prozradila mnohé o evoluci a utváření lebek australských titanosaurů. Podle odborníků je kromě toho možné, že spousta jiných zástupců tehdejší australské fauny měla původ v Jižní Americe. K těmto trans-polárním migracím dinosaurů totiž mohlo dojít vícekrát. Savci pak tento krok zopakovali: vždyť předchůdci dnešních vačnatců se vyvinuli v Jižní Americe a též se do Austrálie dostali stejnou cestou, a to asi před 50 miliony let. Je tedy zřejmé, že k takovému velkému putování došlo v historii zvířat jižní polokoule hned několikrát...

Za informace děkuji: www.news.nationalgeographic.com, www.sci-news.com a www.en.wikipedia.org .

Doufám, že se Vám článek líbil, do komentářů napište, co si myslíte!

Lovci kryptidů: Kostarika (1/3)

Již s koncem příběhu Ve stínu přízraků jsem sliboval nástup nového příběhu, který bude zřejmě delší a složen z více příběhů, týkajících se jedné skupiny lidí, která zažívá neuvěřitelná dobrodružství. Když jsem s tímto nápadem přišel, napadlo mě jednoduše ho nazvat Lovci kryptidů. Sami se dozvíte, o čem bude, a kam Vás zavede... První tři díly tohoto příběhu budou z Kostariky, a naši noví hrdinové tam budou muset čelit čemusi podivnému... Snad se Vám příběh bude líbit!

LOVCI KRYPTIDŮ: KOSTARIKA, ČÁST PRVNÍ:

Hlubiny lesa byly ztraceny ve tmě. Skrze silný porost tvořený vysokými stromy foukal jen slabý vítr a nepohrával si s jejich listy. Spadané listí bylo mokré kvůli nedávnému dešti. Jako by byl v lese klid. Náhle však keře prorazila lidská postava. Utíkala rychlostí vyplašeného koně, občas uklouzla, hbitě se postavila a pokračovala v běhu. Větvičky pod silnýma botama toho člověka praskaly jako Vánoční prskavky. Člověk rychle doběhl k mohutnému stromu, vysokému asi dvacet metrů, avšak rozvětvenému jen dva metry nad zemí. Muž se opřel o kmen pod jeho košatou korunou. Už dále nemohl. Sotva popadal dech, rukama si chytal rozbolavěný hrudník, hlasitě sípal a kašlal. Po chvíli se posadil. Chytl se za hlavu a promnul si oči. Z čela si otřel pot a pak své ruce bezvládně položil podél těla. Ještě chvíli popadal dech, pak se však postavil. Náhle si uvědomil, co se stalo. Je uprostřed deštného lesa, při běhu někde ztratil svou svítilnu, je celý zablácený a všude je tma. Ten tvor, za kterým utíkal, mu někam zmizel. Byl asi rychlejší a unikl mezi spletité výtvory lián, nebo se vyšplhal někam vysoko do korun stromů. Teď náhle dostal muž strach. Co když ho ten tvor sleduje? Může být schován někde v záloze a čekat, až jeho pronásledovatel projde kolem. Mohl by ho napadnout, protože je nebezpečnější, než si muž myslel. V té tmě se člověk s těží orientoval. Kdyby aspoň souvislým pokryvem listí na větvích vysokých stromů pronikl paprsek měsíce, který byl dnes v noci v úplňku! Muž nahmatával drsnou kůru tropických stromů a snažil se zorientovat v tomto zrádném terénu. Každý strom byl teď pro něj příšerou. Viděl v každém obličej toho hrozného monstra, jako by se na něj každý z těch stromů zlověstně smál a lákal ho k sobě. Houbovití paraziti na kůře stromů působily jako oči. Tomu člověku se zdálo, že na něj mrkají. Byl naprosto vystrašený a začaly se mu třást ruce. I když si oči začaly zvykat na tmu lesa, nebyl schopen pokračovat. Trvalo mu několik minut, než se vzchopil a došel zpět na lesní cestu, po které se původně dal. Tam konečně spatřil svou svítilnu, položenou na zemi, osvětlující trs trávy, a také batoh, který ležel pár metrů od ní. Než se ale ten muž vrátil do civilizace, zabralo mu to celou noc...

"Vzpomínáš si, jak jsme před rokem přiletěli do Kostariky s cílem najít to podivné zvíře připomínající něco mezi kočkou, psem a opicí?" zeptala se mladá dívka jednoho mladého muže, když společně se svými kufry vycházeli z letiště. "No jistě, jak jsem byl v tom pralese a ztratil jsem se tam. Byl jsem tehdy dost vyděšený. Haha!" řekl ten muž. "Škoda, že jsem tam nebyla, Pierre. Mohli jsme ho vyfotografovat," řekla ta dívka. "To pochybuju. Stál ode mě tak deset metrů a viděl jsem jen jeho oči. Potřebovali bychom lepší foťák než tuhle starou krabici! Tátův foťák, co používal, když jsme byli malí, ten fungoval stokrát líp!" prohodil s úsměvem ten muž. Byli to bratr a sestra, Sabine a Pierre Leroyovi. Pocházeli z Francie, z malé vesničky na severu země, ale už léta společně pracovali na zoologickém výzkumu v Přírodovědném muzeu v Paříži. Právě se podruhé v životě dostali do Kostariky, a na Mezinárodním letišti v San José čekali na svého kamaráda, který se k nim měl přidat na této výpravě. Stáli před vchodem do hlavní haly a znuděně sledovali palmy vysázené podél nejbližší ranveje. Foukal do nich silný vítr a jednomu z turistů odfoukl klobouk. "Chyťte ho! Chyťte ho! Stál mě majlant!" řval ten muž se silným anglickým přízvukem. Pohotový Pierre okamžitě ožil, vyskočil a utíkal za kloboukem. Udělal dobře, protože vítr foukal proti němu a tak mu klobouk narazil do obličeje. Trochu se zasekl. "Promiňte, tohle je moje. Děkuju, že jste ho zachránil," řekl majitel. "Nemáte zač," řekl trochu zmateně Pierre. Na to se na něj Angličan podíval: "Vy jste z Francie! Nejste náhodou..." "Jo, jsem. Váš obličej mi taky někoho připomíná, a jistě jste z Anglie." Takto se Leroyovi seznámili se svým novým přítelem, Jackem Owenem. Byli s ním v kontaktu již předtím, ale teprve nyní se potkali osobně. Při cestě do hotelu spolu hovořili o této výpravě. "Dobrá, takže vy jste byli v Kostarice minulý rok a hledali jste toho kočko-pso-opičáka. Pierre ho viděl, jenže ho nevyfotografoval. A teď jste zpátky a chcete ho najít, a popsat jako nový druh. A jak už jsem Vám psal před pár měsíci, já dělal výzkum v jedné knihovně v San José a našel jsem tam asi sto let staré zprávy o potvoře podobného vzezření. Musí v tom být souvislost!" říkal Jack. "Teď se vydáme na sever poloostrova Osa, kde se nachází jeden z nejnedotčenějších lesů jak v Kostarice, tak na celém světě. Pokud žije, pak to zvíře najdeme!" řekla k tomu Sabine. Hned druhého dne malé bílé osobní letadlo přistálo na "golfovém trávníku" toho nejdivočejšího letiště, jaké by si člověk uměl představit. A Pierre, Sabine a Jack byli uprostřed lesa plného tajemství...

Konec první části. Pokračování příště! Dozvíte se více o kočko-psu-opičákovi, po kterém tři mladí nadšenci jdou. Ale nic nebude tak jednoduché, jak se zdá...

Jedovatí ptáci

V září jsem psal o jedovatých savcích, teď popíši jedovaté ptáky! Rubrika o současné přírodě se po tomto článku na nějakou dobu odmlčí... Podívejte se však do světa ptačího jedu!

Ptáci nejsou skupinou zvířat, u kterých by lidé obvykle očekávali přítomnost jedu. Jedovatí hadi, včely, rejnoci nebo rejsci, o kterých se dobře ví, že jsou jedovatí, to pro většinu lidí není nic překvapivého. Avšak jed u ptáků není zrovna častý a lidé o něm slýchají jen málokdy. Vlastně je to v ptačím světě docela vzácnost. Žádný pták na naší planetě neprodukuje jed jakožto toxin, který by vbodl do své oběti s cílem zabít ji přes pozřením, nebo s účelem obrany. Avšak někteří ptáci mohou být jedovatí na dotyk, nebo je případně jedovaté jejich maso. Možná byste čekali, že takové ptáky uvidíte kdesi v tropech, a že jsou velmi vzácní. Nedaleko Vašeho domova ale možná žije jeden pták, jehož maso může být jedovaté. Je to křepelka polní, ten menší pták z polí a luk. Samci se ozývají krátkými tóny. Křepelky požírají hmyz a semínka, tak odkud se bere jed, který se dostává do jejich těla? Určité rostliny, jež spořádají, u nich způsobí vývin jedu. Zoologové stále debatují o tom, které konkrétní rostliny to vlastně jsou. Pokud něco nevíme o křepelkách, je to právě způsob, jak se do nich jed dostává, především do jejich masa. Zcela jiným případem je pižmovka ostruhatá. Je to nádherná husa, v případě větších samců vážící až 6 kilogramů, a vyskytuje se v subsaharské Africe. A jak se maso a tkáně tohoto ptáka stávají jedovatými? Pižmovka ostruhatá hojně požírá majky, známé též jako puchýřníci. Jed u většiny druhů majek produkují jen samci, takže přísun jedu do těla pižmovek není neustálý. Navíc ptáky nezabíjí, jen se ukládá v jejich mase. Jed, který pak maso pižmovek a tedy i tělo majek obsahuje, se nazývá cantharidin. Stejnou látku produkují například páteříčkovití, brouci, kteří výrazně připomínají mravence. Pozoruhodné je, že cantharidin se hromadí i v tělech dropů velkých, kteří jsou kandidáty na nejtěžší létající ptáky na světě. Ačkoliv proti němu nejsou imunní, přežívají jeho pozření a jed pak dokonce zabíjí jejich parazity. Je to skutečně obdivuhodné...

Jak uvedl paleontolog Darren Naish ve svém článku na Science Blogs v roce 2010, kdyby člověk ochutnal maso pižmovky, zemřel by. Cantharidin je neuvěřitelně silný jed. K zabití dospělého člověka ho stačí 10 miligramů. Není divu, že pižmovky patří mezi druhy "nejméně ohrožené"-lidé opravdu nemají důvod je zabíjet pro maso... Avšak někteří ptáci na naší planetě dovedli pojem "jedovatý pták" ještě dále. Pitohui, skvělé jméno pro novoguinejského ptáka z čeledi žluvovitých. Jeho křiklavé, téměř nažloutlé zbarvení jako by přímo varovalo potenciální útočníky. Kůže a peří těchto ptáků totiž obsahují neuvěřitelně silný jed, zvaný batrachotoxin. Mnohé to může zarazit: batrachotoxin je spojován s kůží jedovatých žab, jako jsou jihoamerické pralesničky. Tak jak k němu přišli tito ptáci? Stejně jako u hus, i tito neobyčejní ptáci získávají jed díky tomu, že požírají brouky. Původní obyvatelé Nové Guineje říkají pitohui také "odpadní ptáci". Prý není dobré je jíst. Ale kdo by chtěl takové krásné zvíře sníst? Ať už má na obranu jed (pitohui jej používá k odrážení hadů, dravých ptáků i miniaturních parazitů), nebo jím vybaven není, je každý pták naprosto úžasný.

Mám v plánu napsat i články o dalších jedovatých zvířatech!

José F. Bonaparte

Zdroj obrázku: www.raresource.com .

José Fernando Bonaparte (nar. 14. července 1928) je nejvýznamnější argentinský paleontolog, který proslul objevením a popsáním nejznámějších jihoamerických dinosaurů vůbec. Patří k velmi ceněným osobnostem paleontologie a jeho tvář je často spojována s obrovskými kosti, a jejich nálezy. Bonaparte není příbuzným Napoleona, ovšem jeho otec byl italský námořník a tak se rodina Bonapartů ocitla v Jižní Americe. José Bonaparte se už v Argentině narodil, ve městě Rosario, v provincii Santa Fe, která sousedí s Uruguayem. Už když byl malý, sbíral fosílie, jež ho okouzlily. Když vyrůstal, rozhodl se, že ve svém městě založí muzeum se zkamenělinami, a také tak učinil. V 70. letech byl již seriózním vědcem v argentinském Přírodovědném muzeu v Buenos Aires. Mezi vědci proslul především tím, že velmi tvrdě pracuje. Také proto většina z jeho vědeckých popisů nových rodů dinosaurů byla tak detailní, a rekonstrukce zvířat na nich založené jsou platné i dnes. Popsal a pojmenoval následující rody: Abelisaurus, Argentinosaurus, Amargasaurus, Andesaurus, Riojasaurus, Piatnitzkysaurus, Guibasaurus, Carnotaurus, Coloradisaurus (pozor, jedná se o argentinského dinosaura, nikoliv severoamerického) a další. Bonaparte také pomáhal svému následovníkovi, Rodolfovi Coriovi, při popisu obrovského Giganotosaura. Pokud jde o další výzkum, zasloužil se Bonaparte o rozšíření našich znalostí ohledně rozdělení Pangaei. Zaznamenal, jak se život, a především pak dinosauři, vyvíjeli po vzniku Laurasie a Gondwany, a jaké se mezi nimi začaly utvářet rozdíly. Bonaparte si dále všiml, že stáda velkých křídových titanosauridů nahradila v Jižní Americe severoamerické hadrosaury, kteří také putovali v obrovských stádech. Díky němu též víme, že Jižní Amerika byla i v pozdní Křídě rájem sauropodů, kteří jinde na Zemi spíše vymírali (ačkoliv ti poslední, jež známe, žili též v Severní Americe, například Alamosaurus). Ačkoliv je Bonaparte známý pro výzkum dinosaurů, má větší zájem o prehistorické savce...

Ohrožení listonozi

Listonozi jsou živoucí fosílie. Jejich zkameněliny sahají 300 milionů let zpět v čase ve fosilním záznamu. Patří mezi ty skupiny zvířat, které se během své dlouhé existence změnily jen málo, anebo téměř vůbec. Listonozi trochu připomínají trilobity, avšak kromě faktu, že jde o členovce, s nimi vývojově moc společného nemají. Jsou to korýši. Vypadají však zvláštně. Listonoh jarní je někdy v angličtině přezdíván tadpole shrimp. Tadpole znamená pulec, a tento živočich Vám opravdu může připomínat larvy obojživelníků, alespoň vzdáleně. Při bližším pohledu však zjistíte, že mu ze zadečku vycházejí jakési dva ocásky. Tyto tvory můžete doma chovat v akváriu, není to nic složitého. Ale ve volné přírodě začínají být ohrožení. Mnozí se vyskytují po celém světě: listonoh jarní (Lepidurus apus) se například vyskytuje jak v ČR a Maroku, tak na Novém Zélandě a samozřejmě v řadě zemí mezi nimi. Je to sladkovodní živočich. A právě úbytek sladkých vod v České republice znamená, že listonozi jsou v nebezpečí. Nyní se využívá nové metody, jak zachránit jejich prostředí. Závody s těžkými automobily mají za následek rozšíření stojatých louží a malých jezírek, a na pneumatiky se lepí listonozí vajíčka. Jsou tak roznesena do nových kaluží. Jakmile se příští rok na jaře vylíhnou, bude vše v pořádku. V tomto případě těžká technika pomáhá zvířatům k přežití: více stojatých jezírek znamená, že počet listonohů vzroste. Skupiny jedinců také nebudou mít tak velkou konkurenci, protože spousta z jejich sourozenců se už vylíhne a bude žít jinde. Listonoh jarní je kriticky ohrožený. Pokud se dostanete do oblasti, kde žije, dávejte pozor při procházení kalužemi! Tohoto drobného korýře můžete lehce zašápnout, pokud se bude pohybovat u dna. Měří jen 3 až 5 centimetrů, takže pozor! Podstatně lépe je na tom listonoh americký, který se vyskytuje v řadě biotopů od středoseveru Kanady po jih Jižní Ameriky a také za Tichým oceánem, tedy v Japonsku a dokonce i na Nové Kaledonii. V Japonsku je listonoh americký dokonce používán jako agent k požírání plevelí v rýžovích polích! Někdy se mu dokonce říká "aquasaurus", protože je populárním domácím mazlíčkem... Na listonozích je pozoruhodné to, že připomínají jakousi zmenšenou verzi dalších živoucích fosílií: ostrorepy. Nemůžeme si dovolit tato zvířata ztratit, jsou příliš cenná. Protože jim v některých oblastech hrozí vyhubení (jak už jste zjistili, v ČR je listonoh jarní zvláště ohrožen), musíme je chránit, stejně jako vody, které obývají. Důležité je tyto vody neznečišťovat a zachovávat nejlépe bez jakýchkoliv lidských zásahů. Pak splníme přinejmenším částečné podmínky pro záchranu těchto živoucích fosílií, živočichů, kteří zažili svět dinosaurů...

K napsání tohoto článku mě inspirovala včerejší reportáž v Událostech na ČT24, v níž bylo ukázáno, jak jsou listonozi v České republice chráněni. Tato úžasná zvířata obývají velkou část naší planety si rozhodně zaslouží ochranu!

Největší mořská rezervace!

Před dvěma lety se na internetu objevila petice za vytvoření největší mořské rezervace všech dob. Rozlohou by se rovnala Mexiku, a zachránila by tisíce druhů mořských živočichů a rostlin. Proti tomuto nápadu bujeli především komerční rybáři a majitelé společností, jež tamní zvířata loví. Jedno z posledních útočišť tak ohrožených zvířat, jako jsou tuňáci, mělo stále nejistou budoucnost. V roce 2006 se objevily první náznaky toho, že by rezervace mohla být vytvořena, ale muselo se počkat dalších deset let, než byl nápad schválen. Možná, že i vy jste tuto petici podepsali. Já osobně tak učinil a rozeslal ji svým přátelům a známým, a oni ji také podepsali. Americký prezident Barack Obama na konci srpna tohoto roku ohlásil, že této žádosti vyhoví, a skutečně tak učinil. Expandoval národní monument na západ od Havaje a vytvořil tak největší mořskou rezervaci v celé lidské historii! Původní Bushův nápad se tak díky němu stal realitou, a také díky nám. Někdy totiž opravdu může rozhodnout jediný hlas, a když se jich v petici nacházely miliony, včetně toho mého a možná i toho Vašeho, pak rozhodnutí bylo o to jednodušší. Národní monument zvaný Papahanaumokuakea zabírá 1,5 milionu čtverečních kilometrů, což je dvakrát tak víc jako Texas! Podle Bílého domu tato expanze území, které bylo částečně chráněno už předtím, pomůže ochránit 7000 druhů, jež tam žijí. Některé zdroje uvádějí, že na tamních atolech, jež jsou jedinou souší široko daleko, hnízdí sta tisíce až miliony mořských ptáků, především terejů... Vytvoření největší oceánské rezervace bylo oceněno i společností Greepeace, která se neustále rve za životní prostředí, a popsáno jako "tučné rozhodnutí, které ukončí komerční rybaření a extrakci minerálů v tom regionu". Je totiž pravdou, že kromě vylovení ryb hrozila tomuto území i těžba minerálů a dalších přírodních bohatství, a to všechno by Papahanaumokuakeu poznamenalo a později i zničilo. Korálové útesy jsou na tom místě v ohrožení již desítky let, a přitom se jedná o jeden z největších korálových útesů na světě (dosahující možná až poloviny rozměrů Velkého bariérového útesu na pobřeží Queenslandu v Austrálii). Tímto krokem by měla být ochráněna velká spousta živoucích organismů, z nichž mnohé nenajdeme nikde jinde na světě... Barack Obama byl na postu prezidenta USA po 8 let a za tu dobu vytvořil nebo rozšířil 26 přírodních monumentů, což není malé množství. Spojené státy také s ochranou přírody začaly: byl to Theodore Roosevelt, jeden z nejrespektovanějších prezidentů americké historie (jeho tvář je vytesána ve slavné skále spolu s obličeji Lincolna, Jeffersona a Washingtona), kdo aktivně chránil severoamerickou přírodu. Ještě předtím, v roce 1872, byl ve Spojených státech vytvořen historicky první národní park, a to Yellowstone. Nyní však Spojené státy chrání přírodu i mimo své území, nebo v jeho blízkosti (jako v tomto případě, "nedaleko" Havajských ostrovů). Podle mě je to skvělý úspěch! Byl jsem jedním z milionů, kteří návrh podpořili, a moc mě těší, že se stal skutečností!!!

Popis k obrázku: Tmavě modrý barva označuje původní rozlohu monumentu, zatímco světle modrá ukazuje území, jež bylo tento rok rozšířeno...

Do komentářů napište své názory! Podle mě je to naprosto skvělý úspěch v ochraně přírody!

Správce dinosauřího parku - Je tam T-Rex!

Již víte, že je plánováno otevření Dinosauřího parku. Nemůže to však něco ohrozit? Nebo snad bude tato část o něčem jiném? To se dozvíte jen od správce Dana..

Je tam T-Rex!

"Říkali, že je to absolutně nemožné, ale já se teď na něj dívám. Stojí tak sto stop, necelých třicet metrů, ode mě. Dívá se mým směrem, páni, má prostě výborný zrak. Jako vlk. Hledí přes ten nos dopředu skoro jako kobra královská. To mi připomíná jednu příhodu v Indii..." volal nám vysílačkou Oliver během úterního večera. Vše, co po nás chtěl, bylo hlavně to, abychom jeho vysílání zachytili a udělali z něj nahrávku. "Všichni si myslí, že Tyrannosauři vymřeli před 65 miliony let, a mají pravdu. O tom není pochyb. Ale tady přežili a..." pokračoval Oliver, ale větu nedořekl. Začalo se ozývat šustění, potom křik lidí mísící se s řevem dinosaura a po chvíli se vysílačka vypnula. "Zatraceně! Pitomec!" vykřikl Charles, jakmile se to stalo, a prudce vstal. Seděli jsme v radiocentrále na letišti v parku, já, Charles a radista Harley. Oliver se ozval až po patnácti minutách, nejprve nás informoval o tom, že tým je kompletní a nikomu se nic nestalo, a že je T-Rex jen napadl. Nevím, proč použil slovo "jen". Je však pravdou, že na Isle of Die žijí zvířata ještě hrůzostrašnější než T-Rex, například vše nenávidějící raptoři nebo ten Spinosaurus, který kdysi zabil pilota Rodrígueze. "V lesním porostu bylo pro T-Rexe prakticky nemožné za námi běžet. Navíc byl značně pomalý. Ale na otevřeném by byl parádně rychlý, kluci, to bych Vám už nevolal." skončil to celé Oliver. Ve středu se vrátil na oběd a zdržel se dodnes. Teprve před hodinou odletěl letadlem z Fidži do Spojených států amerických. Na výpravu na Isle of Die jej tentokrát neposlala jeho odhodlanost najít nějaké tajemné zvíře, ačkoliv po opičích ještěrech snažně pátrá a věří, že je do otevření parku je schopen odchytit. Důvodem, proč se na ostrov vydal, byla nabídka od BBC Radio 4. Ta bude asi za tři týdny vysílat všechny ty jeho zážitky. Také, že po své cestě do Spojených států se Oliver na čas vrátí domů do Spojeného království, aby BBC oficiálně předal nahrávku s těmi úžasnými zvuky. Řev T-Rexe byl prý Harleyem zachycen skvěle. Něco takového ještě posluchači rádia neslyšeli. Nikdy předtím, ale možná, že uslyší někdy potom...

Otevření parku je již téměř jisté. Zajištění výběhu Deinotheria probíhá poměrně dobře. Za týden bude s prací na ohradě hotovo. Také Siamotyranní výběh prošel kontrolou. Výsledkem je spousta opor jednotlivých kůlů, jež mu v podstatě znemožňují plot zevnitř prorazit. V neposlední řadě proběhla i kontrola Ericovy ohrady, ta je však v pořádku. Erythrosuchus už v parku také několik lidí zabil, ale v poslední době se nechová nijak nebezpečně a léta s ním nejsou žádné potíže... Jediné, co nás zarazilo, je zpoždění dodavatele kachliček na chodníky. Mezi výběhy totiž budou postaveny krásně zdobené chodníky. Jenže dodavatel kachličky neposlal včas. Měly jsme je obdržet už v neděli. Přišly však až dnes, krátce před obědem. Kapitán nákladní lodi, jež rozváží náklad po několika zdejších ostrovech, prohlásil, že o ničem neví. Zmínil se nám jen o tom, že nedávný tajfun mohl dodavatele zdržet. Vždyť náklad byl přece kapitánovi poslán letadlem. Dal jsem si tu práci, abych zjistil něco o zrušení letu toho nákladního letadla. Jediné, k čemu jsem se po hodinách pátrání dobral, bylo to, že letadlo vůbec nevzlétlo. Let byl odložen na neurčito. Náklad byl tedy dovezen jiným letadlem, ale kterým? Může to být zvláštní, ale jsem podezřívavý. Po tolika případech s traviči, zloději a špióny v parku si zkrátka dávám pozor. Dostavba chodníků započne hned zítra, aby vše bylo připraveno co nejdříve. Oliver se vrátí těsně před otevřením parku, to datum se už blíží...

Stane se ještě něco překvapivého během příprav? A co potom, jakmile bude park otevřen? Nedojde k nějaké nehodě? Naši přátelé z Dinosauřího parku jsou z většiny přesvědčeni, že ne. Doufejme jen, že se nemýlí...

Wodnika

Wodnika nebo-li žralok zechsteinský patří ke známějším prvohorním parybám. V pozdním období Permu to byl běžný mořský dravec z vod obklopujících tehdejší superkontinent Pangaea. Prosluněnými vodami Panthalassy tito žraloci, délkou shodní s dospělým člověkem, proplouvali jako torpéda slídící po všem, co by je nasytilo. Zkameněliny Wodniky, skvěle zachované, byly nalezeny v Anglii, Německu a Rusku. Na tomto území z oceánu Panthalassa vybíhalo Zechsteinské moře, které tehdy zabíralo většinu severní Evropy. A právě to byl domov tohoto žraloka. Sdílel jej s mnoha rybami, ale nejvíce jej zaměstnával sběr korýšů, měkkýšů s ulitami a dalších tvorů s pevnou schránkou. Dokazují to zuby, které nejsou tak špičaté a ostré, ale spíše poměrně zavalité. Jediným skusem dokázala Wodnika rozbít schránku své bezobratlé oběti a pochutnat si na mase uvnitř. Ačkoliv existuje minimálně jeden celý otisk Wodniky, uchovaný ve skále, jež se v horninu proměnila z mělkého mořského dna, většinou nalezených pozůstatků se tento žralok nijak neliší od těch dalších-fosilizované jsou nejčastěji zuby. Chrupavka, která tvoří kostru žraloků, rejnoků a dalších paryb, nezkamení, ale shnije. Proto také takového obra, jakým byl Megalodon, známe pouze ze zubů a čelistí, jediných částí těla tvořených skutečnou kostí nebo v případě zubů spíše sklovinou. Kompletní exemplář je nicméně 1,8 metru dlouhý. Tvar ocasu dokazuje, že Wodnika byla dobrým a zvláště rychlým plavcem. Horní polovina ocasní ploutve je mnohem větší a vystouplejší, než ta dolní. Ústí do špičky, a okraj ploutve takřka vytváří jakýsi useklý, nepravidelný půlměsíc. Navíc bylo o tomto žralokovi zjištěno ještě jedno: dá se u něj poznat rozdíl mezi samci a samicemi. U většiny pravěkých žraloků je to těžké posoudit, dobrých otisků jejich těl ve skále je málo. Ovšem u Wodniky je to dobře známo. Samci měli poblíž řitních ploutví zvláštní výběžky, kdežto samicím musely zcela určitě chybět. I mezi dnešními žraloky si toho lze všimnout... Tohoto permského masožravce, který s koncem prvohor nadobro vymizel z naší planety, popsal v roce 1843 Georg Graf zu Münster. Patřil mezi první paleontology, v době popisu Wodniky mu bylo 67 let, zesnul jen rok poté. Vytvořil však obsáhlou sbírku německých fosílií, především pak těch z Bavorska, které v pozdější části 19. století vydalo ještě senzačnější zkamenělé poklady...

Popis tohoto žraloka naleznete například na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Adelospondylus!

Vesmírná předzvěst globálního oteplení

Zprvu se může zdát, že mimozemská tělesa se jen s těží mohou stát předzvěstí následných změn na Zemi. Avšak 56 milionů let staré důkazy jasně potvrzují, že k tomu skutečně došlo. Stalo se to již několikrát, ovšem toto je jeden z nejvýznamnějších vědeckých důkazů. A možná, že celá událost měla i mnoho společného s těmi změnami, jež nebyly malé. Devět milionů let předtím způsobil pád jiného mimozemského tělesa, obrovské desetikilometrové kometky, sérii katastrofálních událostí, jež vedly k vyhynutí dinosaurů a dalších velkých zvířat, panujících v druhohorách. Před 56 miliony let zase dopad jiného meteoritu mohl zapříčinit velké globální oteplení. Tento jev, který měl nemalé důsledky, doslova obrátil atmosféru vzhůru nohama na přelomu Paleocénního a Eocénního období. Podnebí se velice oteplilo. Jen několik milionů let po vymření dinosaurů Země zažívala další extrémy. Pád kometky, jejíž velikost není známá, měl za následek velkou akumulaci, tedy nahromadění, oxidu uhličitého v atmosféře. Během 150 000 let se teplota na zeměkouli zvýšila o nějakých 5 stupňů Celsia, což není zanedbatelná hodnota. Savci, právě se vzapamatující po druhohorách, připraveni obsadit zaniklé niky mezi živočichy, a také ptáci, kteří rychle narůstali do velkých rozměrů, měli situaci o něco těžší. Možná však toto oteplení urychlilo jejich vývoj, jelikož se změnou prostředí byly rychle vymíceny formy živočichů, které se během té krátké doby nedokázaly přizpůsobit. Zvířata ze středního až pozdního Eocénu, ať už to byli Gastornisové, nebo masožraví kopytnatci, byli potomci tvorů, kteří oteplení úspěšně přečkali a dokázali se mu přizpůsobit doslova skvěle. Nyní si někteří odborníci myslí, že v souvislosti s Paleocénním-Eocénním oteplením lze najít analogii, jistou podobnost, s tím dnešním. Globální oteplování, ke kterému dnes dochází, sice nebylo způsobeno kosmickým tělesem, ale lidská činnost, která za ním stojí, má podobné následky. Jen během krátké doby, když se atmosféra kvůli jaderné energii a podobným dějím oteplila, vyhynula řada zvířat. Před 56 miliony let došlo k něčemu podobnému... Není vyloučeno, že v budoucnu bude ještě zjištěno, jaké konkrétní měl dopad třetihorního meteoritu na tehdejší život. Avšak důkazy v sedimentech, v pravěkých skalách, jasně vypovídají o tom, že následky nebyly zrovna malé. Jinak je však potřeba uvést, že k tomuto nálezu došlo spíše čirou náhodou při obvyklém vědeckém výzkumu...

Parasuchus

Parasuchus ("blízký krokodýlu") byl fytosaurus známý z Indie, z období pozdního Triasu. Patřil mezi pokročilejší triasové archosaury, a velice se podobal dnešním krokodýlům, i když s nimi byl spíše vzdáleně příbuzný. Fytosauři však mezi zvířaty v Triasu skutečně vynikali. Parasucha popsal známý vědec Richard Lydekker roku 1885 jakožto člena nově popsané čeledi Phytosauridae. V roce 1870 toto jméno použil "Darwinův buldok", přírodovědec Thomas Henry Huxley v seznamu fauny, ale od té doby bylo jméno Parasuchus považováno za nomen dubium. Dlouho tak nebylo používáno. Teprve od roku 2010 je naprosto jasné, že může být platné... Parasuchus žil před 220 miliony let v bažinách, jezerech a při říčních březích pevniny, jež se v budoucnu měla stát dnešní Indií. Byl dlouhý 2,5 metru, vážil až 200 kilogramů a požíral ryby a další malé obratlovce. K tomu měl silné čelisti s relativně malými, avšak zašpičatělými zuby. Stejně jako u krokodýlů se jeho nozdry nacházely na vrcholu čenichu, stejně jako oči. Pravděpodobně využíval stejné lovecké taktiky: ponořený číhal na kořist v záloze pouze s očima, nozdrami a ušima nad hladinou. Když nějaká suchozemská kořist přišla ke břehu, aby se napila, bleskurychle zaútočil a stáhl ji do vody, kde ji zabil. Ryby však lovil tak, že hbitě vplouval do jejich hejn a prodlouženými čelistmi je postupně zachytával. Krk a hřbet Parasucha byly pokryty kostěnnými deskami, osteodermami. Břicho bylo velice silné, břišní žebra tvořila hutnou síť. Když ho nějaký predátor se slabým skusem povalil na záda, mohl být problém s prokousnutím Parasuchova břicha... Parasuchus nebyl jediným archosaurem, který v Triasu žil při vodách Indie. Nedaleko míst, odkud pocházejí kosti tohoto zvířete, byly v 80. letech minulého století nalezeny i fosilie Tikisucha, který byl výrazně podobný Postosuchovi ze Severní Ameriky téže doby. Také pozoruhodný plaz Malerisaurus sdílel s Parasuchem tehdejší svět. Vzhledem k jeho velikosti je možné, že se tento metrový plaz, vzdáleně příbuzný dinosaurům, občas stával jeho kořistí...

Popis Parasucha můžete najít v několika knihách, mezi nimi je i krásná publikace "Dinosauři a život v pravěku" od Hazel Richardsonové (od Dorling Kindersley, českou edici vydala Euromedia).

Příště Cetiosaurus!

Duhovec jednobarvý-Svalnatý hrabavý had

Po více než dvou měsících je tu další popis hada, jde o slíbeného duhovce jednobarvého. Snad se Vám popis i had zalíbí...

Latinský název: Xenopeltis unicolor,

Rozšíření: Jihovýchodní Asie,

Velikost: délka 1 až 1,3 metru.

Duhovec jednobarvý je zástupcem monotypické čeledi duhovcovitých, tzn. že v čeledi je umístěn pouze jeden rod, a to Xenopeltis (česky duhovec). Na světě žijí jen dva druhy, oba nalezneme v jihovýchodní Asii: duhovec chajnanský žije jen v Číně, zato duhovec jednobarvý obývá celý region. Výzkumy DNA prozrazují, že nejbližšími žijícími příbuznými duhovců jsou středoamerické krajtovky dvoubarvé (Loxocemus bicolor). Jinak jde o skupinku hadů, kteří tvoří poslední žijící zástupce kdysi početné skupiny hrabavých plazů, kteří byli hojně rozšířeni i v jiných částech světa. Když však holandský přírodovědec C. G. C. Reinwardt roku 1827 duhovce jednobarvého popsal, zařadil ho do úplně jiné skupiny. Až později byly určeny hlavní znaky pro vytvoření nové. Reinwardt každopádně určil, že druh žije na Jávě, ovšem to je jen malá část jeho rozšíření. Najdeme ho i na Andamanách a Nikobarách, na jihu Číny, v Indočíně, Malajsii, Indonésii a na Filipínách... Duhovec jednobarvý je každopádně jediným výrazně se lesknoucím druhem hada. To mu ostatně vysloužilo české jméno duhovec, i anglický název sunbeam snake. Také pojmenování Xenopeltis znamená "podivně ošacen". Má svalnaté tělo, silnější, než většina hrabavých druhů. Hlava je klínovitá, zploštělá a vybavená malýma očkama. Temeno hlavy pokrývají velké opalizující štítky šupin. To vše pomáhá hadovi při pohybu sypkou půdou. Provrtává se jí a hledá ještěry, malé savce, žáby a další hady, jež požírá. Samozřejmě to není jedovatý had: svou oběť místo toho škrtí. Nalezneme ho v celé variaci přírodních prostředí, od mýtin a mokřin po zarostlé kopce, rýžoviště, příkopy, někdy je k nalezení i v městských parcích (například v Singapuru, "divokém městě"). Je-li na povrchu, lidé si ho obvykle velmi snadno všimnou díky jeho velikosti i silně zářícím šupinám. Ty jsou pokryty vrstvou tmavého pigmentu. Díky tomu je odraz světelných paprsků zesílen, a někdy můžeme na šupinách pozorovat duhové barvy. Základní zbarvení je ale hnědé, tedy alespoň svrchní část těla. Bříško je totiž bílé, což je podobné krajtovkám... Duhovec jednobarvý je vejcorodý, samice kladou okolo 10 vajec, ze kterých se po inkubační době vylíhnou mláďata, jež jsou, jako u všech plazů, plně samostatná...

Příště vinejš červený!

Indiánské příběhy o strašném monstru

Indiáni ze Severní Ameriky znali pozůstatky pravěkých zvířat, vždyť také proto mluvili například o hromových koních, což byla ve skutečnosti brontotéria. Zkameněliny těchto neuvěřitelných zvířat z třetihor, ale také těch z druhohor, nalézali na západě Spojených států obvykle. V krajině Badlands, odkud je známo tolik dinosauřích fosílií, nalézali kosti podivných draků a kvůli tomu si vyprávěli příběhy o strašlivých monstrech a zuřivých, zlých démonech. Avšak žádný z nich se nerovnal Unktehi. Tak říkali hroznému vodnímu monstru, které bylo pozůstatkem "z doby, kdy lidé ještě neexistovali". Zajímavé je, že některé indiánské kmeny přišly s příběhy o tom, že před lidmi světu vládl hmyz a plazi. Buďto do dobře odhadli z pozorování zvířat, anebo z pohledů na zkameněliny, které jim musely nápadně připomínat ještěry. Ať tak či onak, Unktehi prý byla hrozivá příšera, jež se občas vrací na Zemi. Tyto příběhy se vyprávěly jak mezi Siouxy, tak později mezi Lakoty. Jeden Lakotský chlapec, svatý muž jmenovaný Chromý Jelen, prý kdysi v druhé polovině 19. století zažil bouři. Nebyla to ale bouře jen tak ledajaká. Pátral po ztracených koních, ale náhle jej začaly stíhat blesky. Bouře byla příšerná, on však neměl, kam jít. Pak se mu vybavil jeden z příběhů o kosmické bitvě, které si Indiáni vyprávěli. Měl pocit, že je při ní. "Hromoví ptáci" proti něčemu bojovali. Chromý Jelen se tiskl ke skále a vyčkal tam celou noc. A když se rozednilo, spatřil něco pozoruhodného. Bylo to mrtvé Unktehi. "Hromoví ptáci" ho porazili. Učinili tak, protože Unktehi, které se vrátilo na Zemi, chtělo chlapce zabít a sežrat. Oni jej však uchránili a monstrum zabili. Chromý Jelen se snažil na místo zavést bílé vědátory, ale nikdy jej už nenalezl. Nicméně, našel jiné pozůstatky Unktehi, které už vědci viděli. Kosti byly nachlup stejné... Co to bylo? Unktehi, které Chromý Jelen viděl, byla kostra. Byla to kostra něčeho mimořádně velkého, něčeho, z čeho i Indiáni měli respekt. A měli bychom i my, kdybychom takové zvíře zaživa potkali na ulici, nebo jako oni viděli jeho kosti v nějaké geologické formaci a náhle se stali objeviteli úžasného fosilního materiálu starého 150 milionů let. Byly to kosti sauropoda... Indiáni totiž věřili, že Unktehi byl jakýsi vodní netvor, a staré rekonstukce sauropodů zobrazovaly tyto dinosaury ve vodě. Indiáni i vědci to tedy z kostí dříve vyčetli dobře, i když dnes víme, že sauropodi byli suchozemští. Povídky u Unktehi jsou tedy založené na kostech pravěkých zvířat, konkrétně těch největších, jaká kdy v Severní Americe kráčela! Indiánských příběhů založených na pozorování obrovských kostí kdesi v horninách však bylo mnohem, mnohem více...

Toto není kryptozoologické téma, chtěl jsem však článek o těchto příbězích napsat, protože jsou stejně pozoruhodné, jako historie amerického osídlování a prehistorie amerického kontinentu...

Predátor a kořist v pravěké Kanadě: Albertosaurus vs. Mercuriceratops

Před 75 miliony let byla provincie Alberta v Kanadě krvavým bojištěm. Střetávala se na něm zvířata všech různých velikostí, od dvoumetrových zabijáků až po osmimetrové rohaté býložravce. Mnozí z těchto tvorů disponovali děsivými zbraněmi, které při bitvách používali, a často záleželo na taktice i na náhodě, kdo vlastně vyhrál. Mezi největšími zvířaty, která se v prehistorické Albertě střetávala, patřili dva odlišní dinosauři-vedli však spolu nemilosrdné boje...

Nejprve zde máme Albertosaura. Ten se již v našem seriálu objevil, v souvislosti s Edmontonií. Opancéřovaný býložravec však nebyl jediným, který musel Albertosaurům čelit... Albertosaurus patří mezi nejznámější a nejprozkoumanější dinosaury Severní Ameriky. S délkou více než 8 metrů patřil mezi velké theropody, byl to masožravec, pravděpodobně dravec, ale možná i občasný mrchožrout. Protože patřil k tyrannosauridům, měl zakrnělé přední končetiny a mohutné čelisti vyzbrojené dlouhými, dýkovitými zuby, zahnutými dozadu. Těmi svou oběť trhal. Mohl vyvinout překvapivou rychlost, nebyl totiž tak těžkopádný, jako jeho pozdější příbuzný T-Rex. Albertosauři zřejmě lovili ve skupinách, výzkum tyrannosauridů z Alberty, vedený profesorem Philem Curriem, to dosvědčuje. Co když smečka Albertosaurů hledala před 75 miliony let nějakou oběť, a narazila na tučnou, ale také dobře vyzbrojenou kořist?

V roce 2014 Ryan a jeho spolupracovníci popsali nový druh býložravého dinosaura z čeledi Ceratopsidae a podčeledi Chasmosaurinae, a nazvali jej Mercuriceratops gemini. Byl to velký rohatý dinosaurus o délce 6 metrů, byl tedy srovnatelný se svým bratrancem Chasmosaurem, jemuž byl nápadně podobný. Mohl za to dlouhý, široký a plochý límec, chránící zezhora krk. Jako u jiných ceratopsidů, mohl Mercuriceratops tento límec používat při soubojích mezi samci. Rohy, směřující svými vrcholy trochu vzhůru od lebky, tak nezasáhly nechráněné oči, ale právě tento límec. Když Mercuriceratops žil, mohl být tento límec pestře zbarven například k upoutání pozornosti samice. Zároveň s jeho pomocí zastrašoval predátory. Musel to být děsivý pohled, podívat se na rozzuřeného býka Mercuriceratopse mířícího právě proti Vám, s těmi rohy a s tím límcem... Kromě Alberty byl Mercuriceratops nalezen i v sousední Montaně v USA. Před 75 miliony let patřil Mercuriceratops na obou územích k největším spásačům vegetace...

Albertosauři zřejmě lovili ve skupinách. Je pravděpodobné, že Mercuriceratops žil zase ve stádech. Mohla skupina Albertosaurů zaútočit na stádo dobře vyzbrojených býložravců? Důlažité bylo najít si nějaký zranitelný kus. Když se nějaký býložravec vzdálil od stáda, byl synem smrti. Albertosauři mu ihned odřízli cestu ke skupině a zabili ho. Mohla však skupina tyrannosauridů proniknout rovnou do stáda a vybrat si nějakého zraněného či nemocného jedince až tam? V Prehistorickém parku byla ukázána scéna, kdy Tyrannosauři takto pronikli do velké skupiny Triceratopsů. K něčemu podobnému mohlo docházet i mezi souboji mezi Albertosaury a Mercuriceratopsy. Bylo to skoro jako na afrických planinách, když lvi loví pakoně. Z ničeho nic se skupina Albertosaurů dostala přímo doprostřed stáda. Občas nějaký dravec podlehl, neboť byl zraněn ostrými rohy svých býložravých oponentů. Ovšem jindy došlo k zabití Mercuriceratopse. Dva nebo tři Albertosauři mohli jedince obklíčit a smrtelnými ranami svých čelistí jej během chvíle zabili. Nebylo však radno setkat se s rozzuřenými členy stáda, například s vůdčími samci, v takovém případě by byly šance vyrovnané, nebo by dravci ustoupili... Všechno toto je založeno na poznatcích ze současného světa, kde obdobné souboje probíhají mezi velkými savci neustále, alespoň tedy hluboko v divočině...

Doufám, že se Vám tato část líbila, byla možná trochu delší než ta předchozí, ale to by vadit nemělo... Tak zase příště u tohoto projektu!

Správce dinosauřího parku - Hledání opičích ještěrů

Pracovní týden končí, začíná víkend, a to znamená, že pro Vás píši další část Správce dinosauřího parku!

Hledání opičích ještěrů

Minulý týden se Oliver pevně rozhodl, že na Isle of Die nalezne opičí ještěry. Tito nadmíru pozoruhodní plazi, kteří ve skutečnosti nebyli ještěry, ale jinou, již vymřelou skupinou plazů, možná žijí v hustých pralesích uprostřed ostrova. Tam ale ještě nikdy nikdo nepronikl. Oliver se tento týden po dlouhé době vydal na Isle of Die. Když jsem se s ním loučil, suše prohodil, že je rád, že se mu zlomenina nohy zahojila a že může začít "řádit". Nevím, co si pod tím mám představit. Ten Oliver mě vždycky dostane. Jednou vleze Tyrannosaurovi přímo do tlamy jenom proto, aby si odebral kus masa kořisti z jeho zubu a mohl jej zkoumat. A pak to cvakne. Na Isle of Die se vydal s pomocí lodi. Brzy se však vrátili. "To ses na té výpravě vážně vyřádil!" říkal jsem mu a smál se při tom. Oliver byl naštvaný. Očividně se urazil a po celý zbytek dne se mnou nepromluvil. Až u večeře jsem zjistil, že radar lodi zachytil známý velký objekt proplouvající vodami. Byl to Kronosaurus, a navíc mířil proti lodi a tedy i proti našemu ostrovu. Tým se rozhodl nic neriskovat a vrátit se. Oliver byl z toho rozmrzelý a frustrovaný. Ovšem hned druhého dne naskočil do helikoptéry s cílem opakovat pokus. Tentokrát se nevrátil hned a rozhodně ne s prázdnou. Helikoptéra jej donesla na členitou, kamenitou horu na jihovýchodě ostrova. Oliver, Tim a horolezec Joe se pak po lanech spustili dolů z jinak velmi nebezpečných, nepřístupných srázů. Po seskočení do měkkého podrostu se ocitli v džungli plné tajemných zvířat. Brzy si povšimli toho, že je něco sleduje. Mezi nízkými, tak metr vysokými rostlinami podivného druhu, ještě nikdy neviděného, se cosi pohybovalo. Trojice pokračovala dál a až po půl hodině uslyšela zařvání raptora. Oliver mi vyprávěl, jak se mu v té chvíli zastavil dech a něco jej mocně zabodalo v zádech. Nebyl to raptoří dráp, ale strach, který se v něm nahromadil. I když Oliver se nebojí ničeho, z raptorů má velký respekt. Konec konců, když jsem se kdysi s Oliverem na Isle of Die ztratil, Velociraptoři nás pronásledovali od rána do noci. A nedávno Olivera téměř zabili, když si zlomil nohu při pádu do jejich rokliny... Jenže tentokrát Oliver nepřijel na Isle of Die nepoučený. Jakmile se v houštině objevila hlava prvního raptora, vypálil Oliver hlasitou ránu z raketové pistole. Prý jsem měl vidět ten rozruch. Raptoři pištěli strachem a hrůzou z nového a celé masy se jich stahovaly pryč z místa. Vypadalo to, jako kdyby keře běhaly. Občas nějaký ten raptor vyskočil do vzduchu, zastavil se, natáhl krk, aby viděl přes větve keřů, a začal sledovat skupinku. Dlouho to však nevydržel a nervózně se otočil, aby byl už pryč. Po celý zbytek výpravě neviděla naše trojice ani jednoho raptora. Cesta do centra ostrova nebyla jednoduchá, a vlastně se týmu vůbec nepodařila. Večer přišel brzy, avšak Oliverovi a jeho přátelům se podařilo dostat se na místo, odkud se dala zavolat helikoptéra, a kam zároveň mohla přistát. Než se však pilot se svým strojem dostal z heliportu v parku k nim, uběhla dlouhá chvíle. Chvíle ve tmě...

A právě v tu chvíli Oliver zjistil, že jeho úsudek byl správný! Totiž to, že ve středu, nebo při okraji středu ostrova, žijí opičí ještěři! Zahlédl jednoho ve větvích vysokého blahovičníku. Okamžitě se za ním pustil. Lezl nahoru, Joe mu zezdola asistoval a nakonec se k němu i přidal. Tim to celé natáčel s pomocí speciální kamery, která vše zaznamená ve tmě (a vůbec nevadí, že záznam je přes svou zelenost trochu nepřirozený). Opičí ještěr se ale brzy ztratil, vylezl kamsi na vrcholek stromu a Oliver jej tam nemohl najít. Když se mu pod nohou zlomila větev a on zůstal viset na deset vteřin do té chvíle, než mu Joe podal kus lana, aby se přichytil, byl už opičí ještěr ten tam. Podle Olivera to byl Drepanosaurus, ale Tim pak namítl, že mohlo jít o nějaký jiný typ, snad o Megalancosaura. Oliver chce toto zvíře do parku přivézt ať to stojí, co to stojí. Vždyť do otevření parku zbývá už jen měsíc! Není divu, že všichni mají spoustu práce. Já se sotva stíhám věnovat Dinovi, ale na pravidelné krmení a doplňování vody do jeho misky nezapomínám. Řeknu Vám, mít doma dinosaura jako mazlíčka, to je opravdu něco úžasného. V životě jsem si nedokázal představit, že se budu o takové zvíře starat. Ale kdo ví, o co se budu muset starat, až se Oliver slavně vrátí z nějaké úspěšné expedice?

Přiveze Oliver do parku opičí ještěry? Nestane se mu příště něco zlého? Uskuteční se otevření parku bez problémů? Co když se do té doby naši přátelé setkají s něčím, co jim bude schopno plány překazit? Ani já sám ještě nevím... Ale jasné je jedno: Pokračování bude zase za týden!

Myosaurus

Myosaurus patřil do nejúspěšnější skupiny plazů z hranice prvohorní a druhohorní éry. Tento dicynodont byl velmi široce rozšířen minimálně na území dnešního jihu Afriky a Antarktidy. Když v roce 1917 jihoafrický paleontolog Sidney Henry Haughton popsal tento rod plaza, pojmenoval ho Myosaurus gracilis. Haughtonovi se podařilo popsat i další plazy nalezené v Jižní Africe, ale žádný z nich neproslul tolik, jako Myosaurus. Jako u většiny tvorů, jež Haughton popsal, i u Myosaura vycházel pouze z neúplných fosilních pozůstatků. K dispozici měl pouze lebku, dodnes se nenašla žádná jiná další část těla Myosaura, ačkoliv lebek od roku 1917 bylo nalezeno ještě několik. Myosaurus žil na samém začátku období Triasu, ale pravděpodobně se objevil už na konci Permu a patřil mezi nemnoho zvířat, která přežila strašlivé vymírání, možná způsobené nadměrnou sopečnou erupcí na Sibiři. Myosaurus a všichni myosauridi měli širší lebky, než jakákoliv jiná skupina dicynodontů. Mohlo to být přizpůsobení ke žvýkání jiného typu potravy. Myosaurus měřil jen asi 1,5 metru, takže patřil mezi střední dicynodonty, určitě nedorůstal takových rozměrů, jako Lystrosaurus. Jak již bylo zmíněno, lebky Myosaura byly nalezeny v Jižní Africe a na Antarktidě. Antarktické pozůstatky pocházejí z formace Fremouw, což je fantastická transantarktická fosilní lokace. Právě tam byla nalezena spousta antarktických pozdně permských a raně triasských rodů, mezi nimi je kromě Myosaura i dobře známá pravěká rostlina rodu Glossopteris (kapraďosemenná). Jihoafričtí Myosauři pocházejí z formace Normandien. V době, kdy tento rod žil, byly kontinenty spojeny a tak mezi těmito Myosaury zřejmě nebyly rozdíly...

O tomto tvorovi se dočtete například na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Wodnika!

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Neovenatoridae

Po Dicraeosauridech a Megalosauridech popíši Neovenatoridy, čeleď dinosaurů, kterou je celkem nezvyklé uvádět. Sami se dozvíte proč...

Název čeledi: Neovenatoridae,

Autor názvu a popisu: Benson, Carrano, Bussatte, 2010!

Nejznámější dinosauři čeledi: Neovenator, Megaraptor,

Doba výskytu: Křída.

Jak vidíte, tato čeleď dinosaurů byla popsána nedávno a tak se s ní v knihách moc často nesetkáte. Důvodem je to, že její zástupci byli donedávna považováni za členy jiných skupin dinosaurů. Typickým příkladem je Megaraptor, velký theropod měřící 9 metrů na délku a žijící v pravěké Patagonii, Jižní Americe, před 90 miliony let. Ještě před pár lety byl považován za největšího raptora, tedy dromaeosaurida, který kdy žil. Jeho 30 centimetrů dlouhý dráp byl umisťován na zadní končetiny, jako je tomu s drápem Velociraptora, Deinonycha a dalších raptorů. Ovšem pak se zjistilo, že to byl omyl! Megaraptor měl tento dráp na předních končetinách, možná podobně, jako jemu nepříbuzný Baryonyx. V současnosti je považován za neovenatorida, ale některé nové výzkumy ukazují, že brzy bude ze skupiny vyjmut a zřejmě zařazen k tyrannosauridům či spinosauridům (takže by nakonec k Baryonyxovi neměl daleko)... Neovenatoridi byli příbuzní jurským Allosaurům. Patří do skupiny carcharodontosaurů, kam řadíme některé z největších masožravých dinosaurů vůbec. Oni samotní nebyli tak obrovští jako třeba Carcharodontosaurus, ale přesto dorůstali úctyhodných rozměrů. Například Orkoraptor z křídové Argentiny měřil až 6 metrů na délku a vážit mohl k jedné tuně. Byl to zuřivý predátor lovící menší ornithopody, a byl opeřený. Samozřejmě nejznámějším zástupcem čeledi je rod, podle něhož byla pojmenována. Je to Neovenator, popsaný už roku 1996 díky pozoruhodně zachovalým zkamenělým kostem z ostrova Wight v Anglii. Původně byl považován za Megalosaura, konkrétněji za jeho nový druh. To se v minulosti stávalo mnohokrát: celá řada theropodů byla popisována jako Megalosaurus. Avšak Neovenator měl blíže k Allosaurům. Byl velký, délka byla vypočítána na 7 až 8 metrů, váha se pohybovala okolo dvou tun. Pozůstatky původně nalezeného exempláře byly objeveny spolu s kostmi Mantellisaura, takže je možné, že jedinec zahynul při hodování na mrtvole býložravce, nebo jejich kostry jednoduše pohřbila společně tekoucí řeka, do níž se dostaly... Minulý rok byl dokončen významný výzkum. Paleontologové, kteří se mu věnovali, zjistili, že Neovenator měl mimořádně citlivý systém neurovaskulárních kanálů. Sloužily mu jako senzory. Něco podobného bylo zjištěno i v souvislosti se Spinosaury a v budoucnu bude jistě odhaleno i ohledně dalších skupin masožravých dinosaurů...

Dále plánuji napsat o další málo známé čeledi, podrobnosti již brzy!

Diplomy za soutěž Ve stínu přízraků

Vyhodnocení soutěže sice mělo proběhnout mnohem dříve, snad už týden poté, co jsem ji odstartoval. Omlouvám se za prodloužení, ale snad Vám to nevadí... Jsou tu tedy diplomy za soutěž Ve stínu přízraků, jež jsem vytvořil podle svého letního příběhu na tomto blogu, který pojednával o skupince zoologů čelících děsivému nebezpečí v hloubi jávského pralesa, a to jak ze strany nebezpečných monster, tak krutých lidí. Zprvu mi napsalo více z Vás, že by se zúčastnili, nicméně nakonec tak učinili jen dva. Ankylosaurovi a Martinoraptorovi však moc děkuji za účast. Teď mám pro Vás diplomy!

Výsledky obou jsou skvělé, Ankylosaurus skončil s plným počtem bodů, tedy 12. Gratuluji!

Plného počtu bodů dosáhl také Martinoraptor. Děkuji za účast a gratuluji!

Snad Vám nevadí, že máte na diplomu oba stejný obrázek, nicméně to jsem již sliboval při zadání soutěže. Snad Vás náš milý Ahool potěšil... Doufám, že se Vám všem příběh Ve stínu přízraků líbil. Jen ještě dodám, že v soutěži byl jeden chyták: v příběhu vůbec nebylo nic o tom, že by se Velociraptor (který v něm nevystupoval) dostal do Jakarty. Ale Ankylosaurus a Martinoraptor moc dobře věděli, že o ničem takovém jsem v příběhu nepsal. Dále jsem si až dnes všiml vlastní chyby ve druhé otázce, napsal jsem totiž, že zoologové jeli na Borneo, ne na Jávu, kde se příběh odehrával. Myslel jsem však na Jávu, ne na Borneo, a rozhodl jsem se nepočítat toto jako chyták. Koneckonců, odpovědi byly správné na otázku, kterou jsem chtěl původně zadat... Další soutěž už brzy!