Vývoj želv, 6. část

Projekt Vývoj želv se blíží ke konci... Urazili jsme dlouhou cestu, kterou se evoluce želv ubírala. Bylo to 250 milionů let dlouhé putování, tento seriál Vám však ukázal alespoň jeho část. Stále jsme se však nedostali do současnosti... Nyní je čas na to, abychom si představili čtvrtohorní želvy...

Vývoj želv, 6. část:

Během třetihor nabral vývoj želv obrátky. Objevily se skupiny jako karety a kožatky, které dodnes proplouvají vodami moří a oceánů. Avšak mnohé z druhů želv, se kterými dnes sdílíme naši planetu, se objevily spíše v průběhu čtvrtohor. Jsou to tedy současné druhy. Dobrým příkladem je Aldabrachelys, a tedy i dnešní želva aldabranská. Vyskytuje se na Aldabře, ostrůvku (a snad i několika přilehlých ostrovech) na sever od Madagaskaru. Ještě před 2000 lety však měla příbuznou, zvanou Aldabrachelys grandidieri, jež byla pravděpodobně vyhubena lidmi, kteří se tehdy na ostrovy dostali. Aldabrachelys je však i dnes skutečným gigantem v podobě druhu, který známe, a jenž je bohužel ohrožen. Zato obrovské galapážské želvy začaly svůj vývoj již v pozdních třetihorách, před 6 až 12 miliony let. Možná, že se z pevninské Jižní Ameriky dostaly na ostrovy díky plovoucím kusům dřeva, každopádně je jisté, že se jim na místě začalo dařit tolik, že narostly do skutečné velikosti. Proto jsou příkladem ostrovního gigantismu, kdy se druhy žijící na ostrovech během vývoje zvětší a získají i dominantní postavení. Pozdně třetihorní velkou želvou byla Cheirogaster, rod žijící v Miocénu a Pliocénu Afriky a Evropy (evropský druh byl identifikován roku 2012). Byla to obří želva , schopná odolat náporu šavlozubých šelem... Poputujme však do čtvrtohor, konkrétně do Pleistocénu. V jižní a jihovýchodní Asii bychom se v té době setkali s želvou dorůstající délky 2,5 metru, výšky 1 metru a váhy až 850 kilogramů. Dostala jméno Colossochelys. Název mluví snad za vše, byl to kolos mezi želvami a jedna z největších želv, jež kdy žily. Občas se jí říká také Megalochelys (paleontologové v současnosti považují za nejkorektnější tento název) nebo Testudo atlas. Byla to možná největší suchozemská želva všech dob, žádná větší ještě nebyla nalezena. Jen mořské želvy z období Křídy, jako byl Archelon, byly ještě o metr delší. Představte si však setkání s Colossochelysem! Musel to být pomalý býložravec, pochodující lesy a pláněmi v úpatí Himálaje, a džunglemi Barmy, Jávy, Celebesu, Timoru a dalších oblastí. Sloupovité nohy nesly těžké tělo, na zádech pokryté želvovinou. Želva měla velmi ostré drápy k hrabání hnízd pro svá vejce, měla rohovinový zobák, a byl to unikátní plaz. Dnes, v Holocénu, je nejmenším druhem želvy želva trpasličí, vážící 310 gramů. Colossochelys vážil 3000 krát více!!!

Colossochelys byla dvakrát větší, než dnešní galapážská želva sloní. Avšak neubránila se svému osudu a vyhynula, snad to způsobila prudká změna klimatu, která měla s koncem Pleistocénu globální účinek. Jiné obrovské elvy, meiolaniidi z Nové Kaledonie a Ostrova Lorda Howa, vyhynuli snad až s příchodem lidí před několika tisíci lety, tedy už v Holocénu.. Čtvrtohory však nebyly jen érou velkých želv. Pleistocén znamenal novou etapu v dějinách naší planety: pro mnohé tvory, včetně želv, to znamenalo přizpůsobit se době ledové. Ledovce pokrývaly většinu Evropy a plazi se z ní tedy stáhli dále na jih. Dnes je to hlavní důvod, proč v jižní Evropě žije tolik plazů, a vlastně i několik druhů želv, zatímco ve střední Evropě najdete jen jednu želvu a dále, například na britských ostrovech, nežije přirozeně žádná (kromě těch chovaných lidmi v zajetí). Želvám v tropech tehdy velké nebezpečí nehrozilo, ačkoliv i ony mohly pocítit dopad chladu, který sužoval místa tisíce kilometrů vzdálená. Některým se tam však skutečně dařilo. A některé vyhynuly jen kvůli lidem až v našem letopočtu, jako například velké želvy z ostrova Rodrigues (byly vyhubeny kolem roku 1800). Jiným želvám dnes hrozí bezprostřední nebezpečí ze strany lidí, například asijské želvy jsou vybíjeny pro maso, otřesná skutečnost, která není pro ekosystém nijak přívětivá. Naštěstí se některé těší přísné ochraně...

Poslední část se již nevěnovala tolik anatomickému vývoji želv. Důležité je však to, že vývoj želv ještě zdaleka neskončil. Pokud tato skupina zvířat bude žít nadále a přežije destruktivní lidské působení, jež už připravilo řadu druhů o existenci, bude vývoj želv pokračovat dále. A kdo ví, jaké znaky se u nich jednou objeví. Lidé tu již nebudou, ale možná se želvy zase dočkají podivuhodných ostnů, či snad zbraní. Kdo ví... Vždyť i krunýř (v podobě rozšířených žeber Eunotosaura) se jim vyvinul spíše k přizpůsobení se hrabavému životu a později dostál účelu obrany...

Doufám, že se Vám šestidílný projekt Vývoj želv líbil. Pokud jsem v něm neuvedl některé důležité údaje, omlouvám se za to, snažil jsem se však ukázat Vám, jak barvitá minulost želv byla. Děkuji Vám za komentáře, které jste v jednotlivým částem projektu psali...