Správce dinosauřího parku - Othnielia umí být nepříjemná jako kasuár

Opět jsme se dočkali konce pracovního týdne, do letních prázdnin již mnoho týdnů nezbývá... A dnes je pátek, takže je zde i další Správce dinosauřího parku!

Othnielia umí být nepříjemná jako kasuár

Minule jsem Vám popisoval první informace o nastávající matce ze skupiny našich Othnielií. Matka nakladla vejce a střežila hnízdo. Vše důležité jsem se dodnes dozvídal z kamery uchycené na plotě a ke zvířeti se nepřibližoval. Dnes dopoledne však již bylo nutné něco vyzkoumat. Novou generaci dinosaurů si v Dinosauřím parku určitě nesmíme nechat ujít! Othnielie jsou normálně velmi poklidná zvířata, pasou se v husté vegetaci a při mém příchodu do výběhu většinou utečou dozadu o tak jeden až dva metry. Tentokrát udělaly všechny to samé, až na matku, která zbystřila. Zvedla hlavu, sledovala mě a pak udělala pár kroků vzad. Asi si pomyslela: "To je zase ten otravný veterinář, ten mým vejcím nic neudělá..." Mluvil jsem na Othnielii pomalu a klidně a přibližoval se k hnízdu. Samici to začalo být podezřelé. Klekl jsem si na zem a začal jsem natahovat pravou ruku v hnízdu, držel jsem v ní speciální měřidlo, s jehož pomocí jsem se chystal vejce změřit. Přerušilo mě ale pískání samice. Jen co jsem na ni upřel pohled, dostal jsem velkou ránu její levou zadní nohou přímo do obličeje. Rychle jsem se zvedl a utíkal k východu, kde jsem se zastavil a udiveně na ni hleděl. Samice stála před hnízdem a stále varovně pískala. Utřel jsem si pot z čela a nevěřícně odešel. "Takže Othnielie jsou tak trochu jako kasuáři," zasmál se Oliver, když jsem mu to vše vyložil u oběda v malé restauraci Seňor Grand na západní pláži, "ani mezi dnešními tvory neexistuje mnoho takových, kteří své hnízdo vůbec nebrání. Ale jsi velmi chytrý a bystrý, že jsi neuhnul!" Dále jsem s Oliverem nemluvil, byl jsem uražen jeho hlasitým smíchem, jímž na sebe a tím pádem i na mne upozornil všechny obědvající pracovníky. O tom, že to škrábnutí na čele mám od dinosauřího drápu jsem raději pomlčel...

Po obědě jsem se domluvil s několika ošetřovately. Jeden přiběhl k hnízdu a předstíral jakýsi útok. Vyprovokoval samici k útoku a ta ho začala hnát až k plotu. Pak jsem k hnízdu přiběhl já. Viděl jsem tam šest, tedy o jedno více, než mne upozorňovala kamera. To poslední vejce bylo zahrabáno úplně dole, vlastně ho skoro ani nebylo vidět. Samice ale brzy rozpoznala náš plán a rozběhla se po mě. O ničem jsem nevěděl a s dalším ošetřovatelem jsem měřil délku hnízda a z paměti počítal jeho plochu. Samice mne kopla do hlavy, já se zvedl a poodešel dál. "Do Prčic, to snad ani není možné, vždyť tohle zvíře mě jednoho dne dovede k šílenství nebo k čemu!" zaklel jsem. Náš výzkum skončil trochu nešťastně, ale přesto už víme o hnízdící matce mnohem více. A také jsme se přiučili něčemu o dinosauřím chování. I přes ta zranění a Oliverův smích jsem za to všechno rád...

Příště čekají Dinosauří park další problémy, nenechte si tedy ujít následující část!