Pravěká zoo-Za Patagonskými obry 6.

Pokud Vám nějak unikla minulá část mého seriálu najdete ji zde: Příběhy na vyprávění .

Dnes přináším další část!!!

PRAVĚKÁ ZOO-ZA PATAGONSKÝMI OBRY-část 6/7:

Procházeli jsme rozbahněnou krajinou kaňonu. Hned u skály jsem si všiml, co se i snámi mohlo stát. "Chudák Patagonykus." řekl jsem. Kolem nás proběhl párek Iguanodontů a nad námi kroužili ptakoještěři. Pořád jsem se nějak nemohl vymotat z myšlenky, že jsme Jeep museli nechat v bahně. "Doufal jsem, žee to něějak nadějně ještě bude vypadat, ale začátek je lepší než konec. Když jsme přijeli, bylo tu sucho a málo vody, typický kaňon. Teď ale po sezóním dešti je to tu jenom samé bahno a bláto..." řekl jsem. "Musíme Argentinosaury najít rychle." skočil mi do řeči John. "Teď se ale vlastně v bahně můžou perfektně uchovat stopy." řekl jsem Johnovi. V tu chvíli jsem začal doufat, že Argentinosaura najdeme. Mezitím však v Pravěké Zoo měl hlavní ošetřovatel Charles novinu, kterou si pro mně chtěl nechat na můj příjezd. I když byl rád z toho, co objevil, na druhé straně byl naštvaný na Orodromei, kteří sežrali ta nejlepší jablka ze sadu a to Charlese pěkně otravovalo. V těch chvílích se však u nás, v pravěké Argentině před 79 miliony let, stávaly stále větší otřesy. "Co se to děje?!" řekl jsem v náhlém zmatku.

"Támhle! Voda!" všiml si důvodu John. Bohužel jsme najednou oba dbali jen na sebe a každý jsme se vydali na jinou cestu výš do kaňonu. Voda se rozehnala jen pár desítek metrů podemnou. John to měl lepší, protože snáze vylezl kamsi nad "propast" a nemusel se strachovat, že se mu něco stane. Za to u mně nadcházely horké chvilky. Na kaňon za mnou se podařilo vyšplhat jednomu Giganotosaurovi. "To je můj konec!" pomyslel jsem si. Giganotossaurus stál těsně u mně a v jeho slinách bylo vidět, že je hladový. Ohnal se po mně svou velkou hlavou ale já jsem uskočil a spadl na záda. Podemnou se bahno začalo lámat. Giganotosaurus zařval a já vstal. Uskočil jsem mu... Mezitím však kus skály spadl i s Giganotosaurem. Byla to nádherná podívaná, když přede mnou spadl jeden z největších masožravců, kteří kdy chodili po Zemi. Oddychl jsem si a utřel si pot. Jak voda spadla do dalšího údolí sestoupil jsem k Johnovi. "Teď máme jedinou šanci. Za pár desítek minut se zřítí další potopa, takže nemáme moc času!" řekl jsem a myslím, že John viděl v mých očích strach.

Co se přesně stane? Jack, John a filmový štáb jsou nyní v nebezpečí. Musejí dojít pěšky přes rozbahněnou krajinu. Zda-li Argentinosaura najdou, uvidíte příště!