Obrázek týdne 24. 10. 2025

V týdnu od 19. do 25. října probíhá Ace Week 2025, do něhož je Blogorgonopsid už posedmé zapojen, a v rámci něhož jsem pro vás zatím od neděle do čtvrtka napsal tyto články: Proč je důležité učit o asexualitě; Asexualita na YouTube III; Jsou demisexuálové součástí LGBTQIA+?; Acefobie, singlismus a chrononormativita; a Šest dobře známých asexuálních postav z populární fikce. Dnes si od psaní o asexualitě a asexuálním spektru dám menší přestávku. Protože je pátek, je na čase sdílet s vámi další Obrázek týdne, a opět to tentokrát bude paleoart. A jak už to tak chodí, narazil jsem na něm na jednom discordovém serveru, na který se každým dnem vracím. Je to nový obraz od umělce vystupujícího pod přezdívkou Onirio, zveřejněný teprve včera, 23. října tohoto roku. Jak se vám líbí?

Popisek k obrázku: Největší z teropodů, Spinosaurus aegyptiacus, zvíře dlouhé dobrých 14 metrů a vážící 7,5 tuny, pohlíží na rozbouřené mořské vlny obarvené dorůžova a dopupurpova zapadajícím slunkem. Tyčí se nad nimi, postaven na skalisku, které se div neztratilo v jejich obětí, a nasává nozdrami slaný vzduch. Možná, že uvažuje o tom, zda má cenu za těchto podmínek vyrazit na lov ryb. Ale možná také pouze obhlíží své území, a na lov rybích obyvatel rozdivočelého moře nepomýšlí vůbec. Kdo ví, co se tomuto obrovi odehrává v hlavě. Jeho masivní ocas je ztuhlý, rozkročené zadní končetiny se také nehýbají, a Spinosaurus upřeně hledí vpřed, kamsi ke tmavnoucímu horizontu. Může tu stát minutu nebo klidně i celé hodiny. Když jste největším masožravým dinosaurem všech dob, můžete si tak trochu dělat, co se vám zachce - a když nemáte zrovna hlad, klidně můžete relaxovat u moře. V průběhu desítek let se pohled odborníků na spinosaurův vzhled změnil. Poté, co byly Ernstem Stromerem popsané exempláře, převezené z Egypta do Německa, nenávratně ztraceny v důsledku bombardování Mnichova za 2. světové války, byl tento velký masožravec zahalen rouškou tajemství. Ta se protrhla až v 90. letech, konkrétně v roce 1996. Zjistilo se, že Spinosaurus byl nepochybně příbuzensky spjat s anglickým baryonyxem popsaným v předešlém desetiletí, pozbyl karnosauří hlavu a byly mu nasazeny prodloužené čelisti, se kterými pak hezky rozmetal letadlo a natrhal pár žoldáků jako bestiální antagonista filmu Jurský park 3. Dnes je však rekonstruován s masivnějším ocasem a v docela jiném postoji, než jak si ho experti představovali i před desítkou let, kdy byl více zobrazován jako dosti akvatický kvadruped. Příběh postupného rekonstruování vzhledu spinosaura je vzrušujícím příkladem vývoje ve vědě na základě získávání dalších dat a informací. Tato scéna se odehrává v oblasti pozdější severní Afriky před 97 miliony let.

A nyní, abych Ace Week úplně nepřerušil - kdo z vás hlasuje proto, aby byl Spinosaurus vnímán jako symbol asexuality? Tyrannosaura sexe si můžou allosauři (totiž allosexuálové) nechat, losera jednoho. Nám má patřit ten největší z teropodů - ten pravý král dinosaurů. Mám váš souhlas?

Vtípky stranou, čeká vás ještě jeden příspěvek v rámci Ace Weeku 2025, ačkoliv vyjde už den po skončení této kampaně. Ano, uhodli jste, zahrnu do něj 17. část projektu Kniha týdne, které se dočkáte v neděli. Na zítřek mám v plánu publikovat zde 2. část 8. kapitoly Nových Lovců kryptidů, Palby v poušti. Také již pracuji na říjnových dokumentárních novinkách, a někdy v posledních dnech tohoto měsíce byste se tu měli dočíst o celé nové řádce titulů, které vyšly zhruba za poslední měsíc. 

Přeji vám pěkný víkend - snad ho budete mít, jako já, prodloužený, když se to pondělí mezi volnými dny tak nabízí!

Ace Week 2025: Šest dobře známých asexuálních postav z populární fikce

Ace Week 2025 pokračuje! Blogorgonopsid je již posedmé zapojen do Mezinárodního týdne povědomí o asexualitě, každoroční události odehrávající se v poslední celý říjnový týden, jejímž účelem je osvěta a vzdělávání společnosti o této nejvíce přehlížené sexuální orientaci. V neděli jsem v rámci tohoto projektu vydal článek Proč je důležité učit o asexualitě, v pondělí příspěvek Asexualita na YouTube III, počínaje úterým se zde můžete dočíst něco na téma Jsou demisexuálové součástí LGBTQIA+?, a včera sem přibyl článek Acefobie, singlismus a chrononormativita. Článek, který vám přináším dnes, jsem chtěl napsat už léta, a bylo mi potěšením jej dát dohromady. Ve své podstatě je takovým následovníkem loňského příspěvku Sedm dobře známých bisexuálních postav z populární fikce, který jsem vydal v rámci Týdne povědomí o bisexualitě.

Ačkoliv je asexualita často mezi sexuálními orientacemi přehlížena, i ona je reprezentována řadou fiktivních postav v populární fikci, a některé z nich během mě, stejně jako jiné ace lidi, během vyrůstání opravdu oslovily. Určitě je třeba říci, že je třeba zvýšit reprezentaci asexuality a ace spektra napříč populární kulturou, a pevně věřím, že se nám jí v příštích letech a desetiletích bude dostávat. V tomto článku vám nyní představím 6 postav z populární fikce, které jsou asexuály nebo se nacházejí na asexuálním spektru; ať už to o sobě přímo prohlásily nebo to o nich prohlásili jejich tvůrci (a v případě hraných postav jejich herci), případně fanoušci, kteří z životní historie a zkušeností těchto postav vydedukovali jejich sexuální identitu. Jsou to také postavy, které něco znamenají pro mě osobně, a se kterými jsem více než dobře obeznámen. Pokud má vybraná šestice nezahrnuje vaši oblíbenou ace postavu, klidně mi dejte vědět - třeba příští rok napíši o další šestici, a pak ji už neopomenu!

Doktor

Doktor, hlavní protagonista nejdéle vysílaného britského sci-fi seriálu Doctor Who (1963-dodnes), v jehož roli se vystřídala řada významného herectva, je zástupcem mimozemského druhu Pánů času (Time Lords) z planety Gallifrey. Poté, co zpod gallifreyského Kapitolu ukradl stroj času s názvem Time and Relative Dimension in Space (zkráceně TARDIS), stal se z něj cestovatel časem a prostorem, a má velice v oblibě lidský druh z planety Země, kterému se sice vzhledem podobá, ale emočně i fyziologicky se od něj velice odlišuje. Se svými obvykle lidskými společníky se vydává na různá dobrodružství, a za svůj dlouhý život si mnohým prošel. Vyhrál Časovou válku (Time War), stal se prvním Pánem času s více než 12 možnými regeneracemi, zničil planetu fašistických Daleků Skaro, zažil 4,5 miliardy let trvající mučení v gallifreyském ciferníku... a mnohem více. V průběhu let hráli Doktora (a nyní mi věřte, že to odnikud neopisuji; tato jména by po sobě měl znát každý) William Hartnell, Patrick Troughton, John Pertwee, Tom Baker, Peter Davison, Colin Baker, Sylvester McCoy, Paul McGann, Christopher Eccleston, David Tennant, Matt Smith, Peter Capaldi, Jodie Whitaker, znovu David Tennant a Ncuti Gatwa. Speciální verze Doktora - Válečného Doktora, Kurátora a Uprchlickou Doktorku - ztvárnili John Hurt, znovu Tom Baker a Jo Martin.

Řekněme si na rovinu, co všichni víme. Doctor Who je seriálem s velkým množstvím LGBTQIA+ postav, od Jacka Harknesse přes River Song po Bill Potts, od Madam Vastry a její přítelkyně Jenny Flint po Ianta Jonese. Nicméně i sám Doktor je queer. Pomineme-li, že s každou regenerací mohou Pánové času změnit kromě své osobnosti také své pohlaví (proto se z Mastera stala Missy, z gallifreyského generála ve výtečné epizodě Hell Bent z 9. série z roku 2015 se stala generálka, a z Doktora se stala Doktorka na konci epizody Twice Upon a Time z roku 2017), díky čemuž jsou (jak to řekl 12. Doktor v jednom dialogu s Bill Potts) daleko za hranicí lidské nicotné obsese s tím, jestli je někdo muž nebo žena, nesmíme zapomínat na Doktorovu asexualitu. Pokud náhodou někdo neznalý namítne, že Doktor asexuál být nemůže, protože 1. série z roku 1963 jasně ukázala, že má dceru - říkám na to, pod jakým kamenem žijete, že asexuály považujete za neschopné mít děti, když to chtějí? Že je však Doktor ace, to není jen můj vlastní názor, ovlivněný mýma vlastníma ace očkama, kterýma se dívám na svět kolem sebe. Většina fanoušků Doctor Who považovala gallifreyského Pána času za asexuála už před desetiletími, a tradičně se mezi fandy klasické éry (1963-1989) má za to, že 1. až 8. Doktor byl v každé regeneraci ace.

Ale to není vše. Když jsem začal Doctor Who před spoustou a spoustou let sledovat, okamžitě jsem zjistil, že Matt Smith o svém 11. Doktorovi v roce 2010 prohlásil, že je asexuál, a že raději než mít s někým sex, hrál by šachy se pštrosem. Před dvěma lety velcí Whovians (fanoušci seriálu, neznáte-li ten žargon) vykopali starý rozhovor s Davidem Tennantem, v němž oblíbený skotský herec o své 10. inkarnaci Doktora prohlásil tato slova: "Je to docela asexuální postava." To prosím desítka i jedenáctka byly verze Doktora, kterou hráli tihle pohlední mladí muži, od kterých by běžně divák očekával, že do něj vnesou jakousi allosexualitu. Přitom Mattův Doktor byl, jak to on sám řekl, "rubbish with women", protože o ně neměl zájem (jistě, oženil se s River Song, ale bylo to mezidruhové manželství založené na platonickém vztahu; 12. Doktor s ní pak žil čtyřiadvacet let, ale nebuďme bizarní a nepředpokládejme, že to byl jiný než platonický nebo romantický vztah mezi dvěma druhy z jiných planet). Také Tom Baker, oblíbený 4. Doktor a později Kurátor z budoucnosti ve speciálu The Day of the Doctor vydanému k příležitosti 50. výročí seriálu v listopadu 2013, o svém Doktorovi pronesl, že je asexuál. Osobně vám coby ace muž mohu říci, že Doktor určitě je ace, a ač některé inkarnace pociťovaly romantickou přitažlivost (například zpočátku velmi jemný 8. Doktor v podání Paula McGanna), postava nikdy nebyla heterosexuální. I 13. Doktor v podání Jodie Whitaker byl asexuální ženou, a v podání Ncutiho Gatwy byl otevřeně queer. 

Batman

Batman, jeden z nejznámějších superhrdinů panteonu DC Comics, a spolu se Supermanem a Wonder Woman snad nejvýznamnější postava DC mnohovesmíru, je jedinou reálnou personou traumatizovaného miliardáře Bruce Waynea, který ve svých osmi letech přihlížel brutální vraždě svých rodičů a v jejím důsledku se proměnil v samozvaného bojovníka se zločinem v netopýřím kostýmu. Byl vytvořen v roce 1939 americkými komiksovými kreslířy Billem Fingerem a Bobem Kanem jako jeden z prvních superhrdinů v důsledku enormního úspěchu o rok dříve představeného Supermana od Jerryho Siegela a Joea Schustera. Temný rytíř (The Dark Knight), nejlepší detektiv světa (World's Greatest Detective), rytíř v plášti (Caped Crusader), přezdívalo se mu v průběhu posledních 86 let různě (spolu se svým společníkem Robinem tvořil i dynamické duo, Dynamic Duo). Je členem Ligy spravedlnosti (Justice League of America), ale vždy byl tak trochu na jejím okraji. Sebedisciplinovaný samotář chovající sympatie k mladým sirotkům, z nichž si v průběhu let učinil své maskované společníky, žije po většinu času v prostorné jeskyni, zahleděn do hlubiny, jež div čas od času nezahledí do něj.

Jedna věc je známa už dlouho - Batman není heterosexuál. Nemůže být heterosexuál. V rámci Ace Week 2024 jsem napsal článek Asexuální čtení trilogie Temný rytíř, v němž jsem poukazoval na to, proč lze Bruce Waynea/Batmana ve třech batmanovských filmech režiséra Christophera Nolana (2005-2012) vnímat jako asexuálního muže. Nolanův hyperrealistický Batman je však jen jednou z mnoha verzí této legendární postavy, jejíž pečlivé prozkoumání poukáže na asexualitu. Navzdory tomu, co homofobní psychiatři tvrdili v 50. letech minulého století - že Batman a Robin jsou gayové a z dětských čtenářů batmanovských komiksů činí gaye - celá komiksová historie netopýřího muže poukazuje na jeho asexualitu. A pokud náhodou v té které časové linii nebo na té které Zemi v DC mnohovesmíru není "čistým asexuálem", pak je gray-ace nebo demisexuál. Muž, který se obléká za netopýra a tráví své noci mlácením nepřátel (ve filmu Batman začíná takhle jednou vymění možnou noc se supermodelkami, se kterými se přijel předvést do restaurace, za noc strávenou v bytě s pár mačo týpky, a jednoho z nich sekne při močení; vskutku velmi podezřelé, ten týpek měl kalhoty dole) asi opravdu nebude heterosexuál, ani žádný velký romantik. V komiksové sérii Batman: Hush má sice Batman vztah s Catwoman, ale celou dobu si myslí, že byl zmanipulován svými nepřáteli, aby k ní něco emočního cítil - a když se ukáže, že jeho pocity byly skutečné, odchází od nich. Nejsou pro něj nakonec důležité, nechce vztah a už vůbec nechce intimitu. 

Z vědeckých výzkumů se ví, že asexuální muži, aromantičtí muži i muži, kteří jsou aro ace, jsou často velmi maskulinní - dokonce více, než muži heterosexuální. Batman je sám o sobě dost maskulinní, a jako ace muž vám mohu říci, že asexualita je jediná sexuální orientace, která této postavě opravdu sedí. Pod tou kápí a pláštěm není malý nevyrostlý kluk plačící nad hrůzně zavražděnými rodiči, ani nikdo emočně zaostalý. Je to dospělý člověk s rozumem, inteligencí a pamětí hodnými označení nejlepším detektivem na světě, a jeho asexualita se nikterak nepojí s jeho dětským zážitkem. Zda je v důsledku svého traumatu Batman sociopat, to už je na jinou debatu. Jak ostatně verze této postavy hraná Benem Affleckem vyřkla pod vlivem Wonder Womanina lasa pravdy ve filmu The Flash (2023), kdyby chtěl opravdu ukončit zločinnost, vzdal by se všeho svého jmění. Batman reprodukuje systém, o kterém tvrdí, že se jej snaží pěstmi "léčit"; Bruce Wayne je kapitalista, vlastní půlku města, které se topí v chudobě a kriminalitě proudící ze zoufalosti právě kvůli tomu, že je tolik privatizované. I on nicméně zaslouženě patří na seznam acespec postav.

Tremor

Tremor, vlastním jménem Roshanna Chatterji, je superhrdinská postava ze světa DC Comics, která byla poprvé představena ve 25. čísle 3. knihy Secret Six v roce 2010 a později byla od roku 2013 jednou z hlavních postav dvanáctidílné komiksové série The Movement v kontinuitě The New 52. Vytvořila ji významná americká komiksová scénáristka Gail Simone, která je mimochodem zodpovědná za pansexualitu Deadpoola z Marvel Comics, a která také koncem 90. let na raném internetu přišla s termínem "women in refrigerators" ("ženy v lednicích") označujícím sexistické praktiky amerických vydavatelů superhrdinských komiksů, jejichž ženské postavy bývaly častěji brutálně vražděny, než postavy mužské. Spoluautorem postavy Tremor byl kreslíř Jim Calafiore, pro The Movement ji pak kreslil Freddie E. Williams II. Roshanna je teenagerkou z Indie a disponuje geokinetickými schopnostmi, díky nimž může vytvářet zemětřesení. Do týmu Movement ji protlačila samotná Amanda Waller, politicky velice silná agentka americké vlády.

Když jsem se začal o asexualitě poprvé dozvídat prostřednictvím internetu, vyhledal jsem si jeden seznam ace postav z populární kultury, a Tremor z DC Comics byla jednou z těch vůbec prvních, jež jsem na tom seznamu spatřil. V historii DC Comics byla v podstatě vůbec první vyoutovanou asexuální postavou (takový Batman na svůj coming out, který ale bude čistou formalitkou, ještě čeká). V sérii The Movement o ni jevil romantický zájem poměrně zvláštní mladík Jayden Revell, přezdívaný Mouse, jehož nejlepšími přáteli byly krysy. Jayden, samotář neznalý běžné hygieny a v životě nepoužívající šampon na vlasy, se v jednom čísle komiksu poměrně dětinsky a neotřele Roshanny zeptal, jestli by neměla zájem s ním chodit. Když odmítla, vyřkl: "Je to kvůli těm krysám? Spousta holek nemá ráda krysy." Roshanna odpověděla: "Ne, tak to není. Mousi, jsem asexuálka." Vypadá to, že zároveň je Tremor i aromantička, a během celé dvanáctidílné série nejeví žádný sexuální ani romantický zájem o kteroukoli jinou postavu. 

Vidět v komiksu od DC v první polovině minulého desetiletí otevřeně asexuální ženskou postavu byla samozřejmě pro nejednoho ace člověka velká událost. Do té doby byl snad za asexuála některými považován jen Rorschach z Watchmenů - který však asexuálem opravdu není; Walter Kovacs je represovaný heterosexuální konzervativec s nenávistnými názory vůči lidem jiné sexuální orientace a barvy pleti. Vždy jsem považoval za urážlivé, že někteří neznalci o Rorschachovi vykládali, že je ace, aniž by ta postava jakékoli znaky asexuality vykazovala. Příchod Tremor tak pro mě mnohé znamenal - a Gail Simone, jejíž tvorby si moc vážím, za ni mohu poděkovat.

Jughead Jones

Forsythe Pendleton "Jughead" Jones III, nebo prostě jen Jughead Jones či Jughead, je významnou postavou v Archie Comics, a byl vytvořen Bobem Montanou a Johnem L. Goldwaterem pro 22. číslo titulu Pep Comics v roce 1941. Je to excentrický, dosti flegmatický středoškolák, který je bubeníkem rockové skupiny The Archies, má rád jídlo, a v mnoha příběhových liniích je asexuálem. V průběhu desetiletí se Jughead stal jednou z nejpopulárnějších postav z Archie Comics, a to především díky svému sarkastickému humoru a nekonformistickému životnímu stylu. Je to velice kreativní a chytrý mladík, a jeho současná verze miluje videohry, komiksy, japonskou mangu a skateboarding. Kromě komiksů se samozřejmě Jughead objevil také v seriálu Riverdale, tam to ale s jeho sexuální orientací bylo komplikovanější, a spousta ace fanoušků byla rozhodnutími tvůrců naštvána (na ten žhavý diskurz z minulého desetiletí si vzpomínám, jako by probíhal včera).

Jughead vždy působil jako asexuál. Už ve starých komiksech z poloviny 20. století na slova své maminky, že by si třeba mohl užít přítomnost nějaké dívky, reagoval naštvaně: "Tenhle kluk si neužije přítomnost dívky! Ne teď, ne nikdy! Navždy!" Pokud ho něco opravdu zajímalo, pak to byly hamburgery. Kanadský komiksový kreslíř Chip Zdarsky v roce 2016 potvrdil, že Jughead skutečně je asexuál, a to přinejmenším v jeho příbězích s touto postavou; dále byl pak vyoutován jako ace také v komiksech Ryana Northa a Marka Waida ze série Jughead v rámci New Riverdale. Jeho dřívější nelibost k dívkám byla vysvětlena jako důsledek zlomeného srdce z dětské lásky, nicméně nikdy nebyl nějak misogynní, to vůbec - v roce 1990 v jednom komiksu Jughead prohlásil: "Není to tak, že bych nenáviděl holky - jen více miluji jídlo!" Chip Zdarsky na svém twitterovém účtu potvrdil, že Jughead je také aromantik; web Comicbook.com pak své čtenáře informoval o tom, že Jughead je skutečně aro ace, tedy aromantický asexuál. V komiksech z 60. let se dokonce skupina dívek dala dohromady a snažila se probudit v Jugheadovi zájem o romantiku, ale ani náhodou se jim to nepovedlo.

Bohužel hraná verze Jugheada v seriálu Riverdale (2017-2023) z americké televizní stanice the CW nesplnila očekávání fanoušků komiksů. Sám herec Cole Sprouse, který ho hrál, se kriticky vyjádřil k rozhodnutí tvůrců Riverdale učinit Jugheada hetero klukem. Velice rád by během 137 epizod seriálu prozkoumal Jugheadovu sexuální orientaci. Pro asexuální komunitu to byla velká ztráta. Riverdale je seriálem, jenž bohužel zradil materiál, který adaptoval, a přispěl k vymazávání asexuality ze společenského povědomí. Je to škoda, když v komiksech je Jughead ace.

Lilith Clawthorne

Lilith Clawthorne, bývalá vedoucí Císařova čarodějnického kruhu a starší sestry "soví dámy" Edy Clawthorne, je jednou z důležitých postav velice oblíbeného animovaného seriálu The Owl House (2020-2023). Zodpovědná za kletbu své mladší sestry, jež se kvůli špatně provedenému kouzlu začala jako teenagerka pravidelně měnit v sově podobné monstrum, přidala se Lilith k čarodějnicím císaře Belose, aniž by věděla, že se dala do služby vetřelce z Lidské říše (Human Realm), který chtěl v její domovině, na Boiling Isles, vymýtit čarodějnictví. Poté, co prohlédla skrze císařovy machinace a zachránila Edu před popravou, znovu se sblížila se svou sestrou a zkamarádila se s psychotickým Hootym, démonem tvořícím Edin soví dům, kterému později začala láskyplně přezdívat "Hootsifer". V americkém originále dabovala Lilith herečka Cissy Jones.

Dne 13. března 2022 hostovala hlavní tvůrkyně The Owl House, povstávající legenda americké animace Dana Terrace, charitní živý stream, v němž zazněl speciální materiál nahraný právě dabérkou Cissy Jones. Postava Lilith v něm řekla, že nikdy vůči nikomu necítila romantickou přitažlivost. Její herečka později potvrdila, že tato nahraná slova jsou "v podstatě canon", a na Twitteru pak dále poukazovala na možnou aromantickou orientaci této postavy. O pět dnů později, 18. března 2022, na svém instagramovém účtu jasně potvrdila, že Lilith je asexuálka. Jako někdo, kdo má The Owl House vážně rád a považuje ho za zlatý standard západní animace 20. let 21. století, jsem byl zjištěním, že Lilith je aro ace, vážně nadšen! Vždyť to dávalo takový smysl... Lilith byla vždycky nerd, hodně se učila a žila v knihách. Její sestra Eda byla docela jiná - divoká, nevyzpytatelná, bisexuální. Neznamená to, že každý ace člověk, a zvláště každá ace dívka, musí být nerd, ale nepřekvapuje mě, že právě takový typ člověka jako Lilith, se svými kulatými brejličkami, je na asexuálním spektru.

Ve 3. sérii, sestávající jen ze 3 podstatně delších epizod (které považuji za nejlepší zakončení amerického animovaného seriálu za desítky let), Lilith vypadá docela jinak, než na výše prezentovaném obrázku. Její vhled je méně femininní a více androgynní, a vlasy má zrzavé. Odlišná barva očí v důsledku záchrany Edy jí však zůstává. Také se naučí "odemknout", chcete-li, svou harpyjí formu.

Nadia van Dyne

Nadezhda "Nadia" van Dyne, rozená Pym, přezdívaná Nezastavitelná Wasp (The Unstoppable Wasp), je superhrdinka ze světa Marvel Comics, poprvé představená v komiksovém sešitě Free Comic Book Day 2016 Civil War II, za kterým stáli Brian Michael Wendis a Jim Cheung. Následně v roce 2017 dostala vlastní minisérii s názvem The Unstoppable Wasp, která však byla ukončena po deseti číslech. Scénárista Jeremy Whitley ve 2. čísle nastínil její asexualitu, a já si opět moc dobře pamatuji na to, jak se to tehdy v ace kruzích na internetu řešilo. V květnu 2020 vyšel o Nadie také román pro mládež, napsaný spisovatelkou Sam Maggs a nazvaný The Unstoppable Wasp: Built On Hope. Později se Nadia objevila v komiksové antologii Marvel Voices Pride v roce 2023.

Nadia byla vychována jako vražedkyně v Rudé komoře, která produkuje zabijácké vdovy (jako je Black Widow), ale podařilo se jí odtamtud uniknout za pomocí Pymových částic, jež samozřejmě vynalezl Hank Pym, první Ant-Man (a Giant Man), který byl jejím otcem. Nadiinou matkou byla Marya Trovaya, později MODAM, verze M.O.D.O.K.a. Po setkání se svou nevlastní sestrou Janet van Dyne neboli Wasp se Nadia stává hrdinkou, získává americké občanství a přidává se ke kontroverzním Avengers, přes které se dostává do spolupráce s druhým Ant-Manem, bývalým zlodějíčkem Scottem Langem. O něco později, po zjištění, že její otec je naživu a jeho tělo splynulo s tělem vražedného Ultrona, obdrží Nadia diagnózu bipolární poruchy. Část Whitleyho komiksové série se zabývá její bipolaritou a manickými epizodami, kterými si Nadia prochází.

Jak jsem zmínil, Whitley poukázal na to, že Nadia může být asexuálka, už ve 2. čísle The Unstoppable Wasp. Protože se však Marvel příliš obával coming outu tehdy tak viditelné postavy, jako je Wasp - přestože ve filmu Ant-Man and the Wasp z roku 2018 měla samozřejmě tuto přezdívku Hope van Dyne, Mark Waid prozradil, že Nadia byla modelována podle oné filmové verze hrané herečkou Elizabeth Lilly - kvůli možné ztrátě peněz (ach ten Hollywood), v podstatě ho odložil (Whitley za to nebyl rád, protože měl v plánu prozkoumat Nadiinu asexualitu). Zcela jasně byla Nadia vyoutována jako ace žena ve výše zmíněné antologii Marvel Voices Pride 2023. Předtím jinak její asexualitu potvrdila i Sam Maggs, která k ní jako k ace ženě přistupovala při psaní svého románu.

Šest ace postav z populární fikce je opravdu málo, ale jak jsem již uvedl výše, třeba se příští rok k tomuto tématu vrátil a představím vám nějaké další! Nepochybuji o tom, že většinu z této šestice znáte. Těm, které jste dosud neměli možnost poznat, rozhodně doporučuji také věnovat pozornost! V rámci letošního Ace Weeku se nyní již blížíme do finále. Čeká vás ještě jeden článek!

Ace Week 2025: Acefobie, singlismus a chrononormativita

Ace Week 2025 pokračuje již čtvrtým příspěvkem na tomto blogu! Blogorgonopsid je již sedmým rokem zapojen do této osvětové kampaně, která má za cíl zvyšovat vizibilitu ace lidí, mezi něž autor blogu patří, a vzdělávat naši společnost o asexualitě a asexuálním spektru. V neděli jsem vydal článek Proč je důležité učit o asexualitě, v pondělí vyšel příspěvek Asexualita na YouTube III a včera jsem vám prezentoval článek s titulkem Jsou demisexuálové součástí LGBTQIA+?. Čtvrtý článek vydaný v rámci letošního Ace Weeku se bude více zabývat útlakem, se kterým se ace a acespec lidé setkávají, a to nejen v acefobní, ale také v singlistické a chrononormativní podobě.

Náš svět prorůstají nerovnosti. Institucionalizovaný útlak a diskriminace na základě barvy pleti, tělesného postižení, neurodivergentnosti, třídní příslušnosti, rozsahu vlastněného majetku, genderu, sexuální orientace ad. činí v různorodých podobách mnoha lidem životy těžké. Asexuálové a další lidé nacházející se na ace spektru se setkávají s konkrétními podobami útlaku, který je acefobní. Acefobie je institucionalizovanou diskriminací vůči ace lidem, projevující se nejen reprodukcí škodlivých narativů o nás v běžných mezilidských vztazích, ve školách, v práci, v médiích či v politice, ale také sexuálním, fyzickým a psychickým násilím páchaným na ace lidech za účelem dehonestovat, ublížit nebo dokonce "změnit", kým jsme. Útlak LGBTQIA+ lidí má různé podoby, a každý se s ním potýká v nějaké určité a konkrétní podobě. Projevy homofobie, nenávisti namířené vůči gayům a lesbám (v tomto konkrétním případě ještě můžeme hovořit o lesbofobii), zahrnují škálu škodlivých praktik, které se protínají s bifobií; avšak bisexuálové se také potýkají s celou řadou diskriminačních praktik, které neovlivňují gaye a lesby. Také do acefobie se prolíná určitá škála diskriminačních praktik, které obecně dávají dohromady queerfobii, má ale také celou řadu svých vlastních příznaků. V tomto příspěvku bych se rád zaměřil na to, jak se diskriminace ace a acespec lidí prolíná s formami útlaku, které postihují nejen queer osoby, ale také heterosexuály - se singlismem a chrononormativitou.

Braňte se acefobům - nakonec jsou to jen loseři, kterým je podezřele moc po tom, co cítíme vůči ostatním lidem. Zdroj: Reddit

Jedním z jasně viditelných projevů povinné sexuality, která je nástrojem patriarchátu, kapitalismu, náboženství a dalších utlačovatelů, je singlismus - diskriminace namířená proti lidem, kteří jsou singl. Setkávají se s ní lidé různých sexuálních orientací, od ace lidí přes gaye a bisexuály až po heterosexuály. Manifestuje v různorodých podobách, od škodlivých narativů a pomluv o lidech, kteří jsou singl a nejsou tedy přinejmenším momentálně v žádném vztahu s někým jiným (ať už je to vztah platonický, romantický a/nebo sexuální), až po finanční diskriminaci a znevýhodňování zákonem toho či onoho státu. Potenciálně může být singlismus devastující - stejně jako jiné formy útlaku může osobě či osobám, jež se s ním pravidelně i nepravidelně setkávají, zničit život. S určitými formami singlismu se setkávají singl heterosexuální muži, singl heterosexuální ženy, singl ace lidé, singl gayové, singl lesby, singl bisexuálové, singl pansexuálové, singl trans lidé, singl intersex lidé, singl nebinární lidé, singl BIPOC lidé, singl neurodivergentní lidé, singl lidé s tělesným postižením, singl imigranti a další skupiny obyvatel v naší rozmanité společnosti. Ať už ale singlismus nabývá jakékoli podoby, je zapuštěn ve škodlivé amatonormativitě, tedy předpokladu, že lidé "potřebují" mít romantické vztahy, a povinné sexualitě, tedy předpokladu, že lidé "potřebují" mít sex. Z toho tedy vyplývá, že kdo je singl, nemá vztah a nemá sex, je vnímán jako abnormální. Tragickým důsledkem útlaku singl lidí jsou pak třeba incelové, heterosexuální muži přijímající narativ, podle něhož jsou v důsledku svého singl statutu "loseři", a viní za tento statut ženy (jsou chronicky misogynní a sexističtí; incel znamená patriarchální extremista). K tomu, jak se singlismus konkrétně projevuje ve spojení s acefobií, se ještě dostanu. 

Pro dosud neznalé může být poslední termín, který vám musím vysvětlit předtím, než se posuneme dále, poměrně dosti kuriózní. O chrononormativitě jsem se poprvé dozvěděl skrze sociologickou knihu Refusing Compulsory Sexuality (Odmítnutí povinné sexuality) od afroamerické queer anarchistky Sherrondy J. Brown z roku 2022. Tento koncept poprvé představila již zesnulá profesorka Elizabeth Freeman, jež se v akademickém prostředí věnovala genderovým a queer studiím, a která je známa především jako autorka knihy Time Binds: Queer Temporalities, Queer Histories (Jak svazuje čas: Queer časovosti a queer historie) z roku 2010. Chrononormativita je předpokladem, podle něhož všichni lidé žijí své životy na stejné časové ose. Sociální předpoklady a institucionální vlivy nám všem vnucují standardizovanou, homogenní časovou linii našich jednotlivých životů. Naše zkušenosti mají podle chrononormativního rámce tvořit v čase určité vzorce, jež se pojí s dalším normativním rámcováním; v chrononormativním světě jsou lidé organizováni tak, aby během svého života byli maximálně produktivní (pro kapitalistický systém) a aby v určité fázi svého života vytvářeli vztahy, vstupovali do manželských svazků (které jsou mj. prostředkem státní a/nebo náboženské kontroly lidské sexuality) a měli děti (čímž rozmnoží pracující v systému založeném na dogmatickém nekonečném růstu a kapitálové akumulaci). Kdokoliv, kdo se chrononormativnímu pohledu na lidský život - na to, jak se má vyvíjet a jak má být organizován - vymyká, je předmětem sociálního vyslýchání, znevýhodňování v práci a v mezilidských vztazích, ale také zvýšených daní a dalších různorodých "trestů" za nekonformitu. S chrononormativitou se pojí řada typů útlaku - určitou podobu má ve spojení s ableismem, s anti-autismem nebo anti-ADHD, s queerfobií, s rasismem, se sexismem (vzpomeňme na to, jak jsou vnímány heterosexuální ženy nemající děti, je-li jim třeba nad 40) nebo s fatfobií a další diskriminací na základě vzhledu a podoby těla. Ve spojení s různými formami útlaku se chrononormativita různě projevuje, a o jejích konkrétních projevech ve spojení s acefobií a singlismem si povíme více.

Nyní si představte, že žijete život například s těmito zkušenostmi. Coby mladý ace člověk, nepociťující sexuální přitažlivost k nikomu, začnete zhruba v deseti nebo jedenácti letech dostávat otázky typu: "Líbí se ti holky nebo kluci?" Je dosti pravděpodobné, že bez nějakého většího zamyšlení odpovídáte tak, jak předpokládáte, že "splníte zkoušku". Možná si dokonce myslíte, že lidi, kteří se vám líbí, se vám opravdu líbí proto, že vás sexuálně přitahují. V příštích letech svého života si ale začínáte uvědomovat, že vaše pocity jsou docela jiné od pocitů okolního prostředí. Teenageři řeší sexuální atrakci, chtějí sex, mluví o něm a začínají ho zkoušet. Vy si místo toho uvědomujete, že lidé, kteří se vám líbí, se vám líbí esteticky. A estetická přitažlivost není přitažlivostí sexuální. Od okolí se na vás začínají snášet dotazy o tom, zda s někým chodíte, zda zkoušíte mít první sexuální vztahy, dokonce možná i jaké sexuální aktivity se vám líbí a jaké nikoliv. Přitom vás tyto věci vůbec nezajímají, a nejradši byste už o nich ani neslýchali, když nejsou součástí vaší zkušenosti, a netoužíte po nich. Jenže když v osmnácti s nikým nechodíte a začínáte se identifikovat jako aromantický asexuál, jste singl a očividně máte docela jiné životní cíle, než lidé kolem vás, snáší se na vás celá řada sociálních očekávání, jež v některých podobách manifestují v nadávky, pomluvy, šikanu, dokonce i násilí, včetně násilí sexuálního. Spolužáci reprodukují singlistický útlak, a aniž by věděli, že jste asexuálem, ukazují na vás a považují vás za zvláštního, když nejevíte zájem o vztahy. Jste upovídaný člověk, dokonce se rádi venku pohybujete s ostatními, chodíte s nimi do kina, mluvíte s nimi o filmech, nejste prostě žádný samotář. Ale nikdo nechápe, proč si prostě s někým nevyrazíte nebo proč netoužíte ocitnout se uvnitř něčí těla. Najednou jste pro ně divní, protože jste singl. Pak se jednou vyoutujete. Lidi vás nechápou. Nechápou aromantičnost, nechápou asexualitu, a říkají vám, že v tuto část vašeho života s vámi musí být "něco špatně". Od dospělého člověka se přece očekává, že má obsesi se sexem, hledá vztahy a vytváří je proto, aby se především dostal k sexu a jednoho dne přece chce mít rodinu a děti. Začnete se potýkat s narativy typu "Jestli nezačneš s někým chodit, už navždy budeš sám" nebo "Není normální, aby člověk v tvém věku necítil sexuální touhu." A může jich být víc. Acefobie se spojuje se singlismem a chrononormativitou, a člověku, který svou sexuální orientací a s ní se pojící životní zkušeností, vztahovým statutem a standardizované, homogenní, univerzalizované časové lince platné údajně pro "všechny" lidi neodpovídá "normálu", negativně ovlivňuje život.

Chrononormativita určuje, kdy je pro co v našich životech čas; kdy je čas pro mládí, dospělost a stáří, pro vzdělávání, práci, dating, sex a potomky. Svazuje životy všech, a není milá k těm, kteří se vymykají. Zdroj: Daniel Dashnaw

Toto byl sice fiktivní případ, ale určitě je blízký zkušenosti mnoha lidí, kteří se nacházejí na asexuálním a/nebo aromantickém spektru. Acefobie se často pojí se singlismem, protože řada ace a acespec lidí je singl. "Pořád jsi nenašel správného partnera" nebo "Říkáš, že nemáš žádnou sexuální touhu, ale budeš ji mít, až nebudeš singl", to jsou jen dva příklady možných škodlivých narativů, které vycházejí z acefobie a singlismu. S chrononormativitou se pak pojí třeba v takovém případě: "Ve svém věku bys neměl být singl a měl bys cítit sexuální přitažlivost." Kvůli standardizaci toho, jak se má někdo v určitém věku cítit a jaké pocity a touhy má mít vůči ostatním lidem, pak lidé reprodukující chrononormativitu ve spojení s acefobií a singlismem dehumanizují asexuály a acespec lidi na "nevyrostlé děti", na "nemocné", na "roboty", přirovnávají je k "rostlinám" (jako na prvním obrázku uvedeném v tomto článku) nebo k "bakteriím", a opakují jim, že ve svém věku by se neměli cítit tak, jak se cítí, protože prý univerzálně pro všechny platí to, co platí pro ně samotné - tedy pro tyto acefoby a singlisty, neschopné přemýšlet o lidském životě jinak, než chrononormativně. V určité podobě se s kombinací těchto záležitostí setkávají ace ženy, od narativů typu "Ve svém věku bys měla mít přítele" či "Ve svém věku bys měla uvažovat o dětech" až po sexuální násilí s cílem "změnit" jeho oběť; hovořím zde o nápravném znásilnění; heterosexuální muž se může pokusit "změnit" sexuální orientaci asexuální dívky tím, že ji donutí k nekonsensuálnímu sexuálnímu styku - to je neskutečná ohavnost, jaké v naší společnosti kvůli existenci kultury znásilnění ve spojení s povinnou sexualitou stále není věnována dostatečná pozornost! Oběťmi nápravného znásilnění a nuceného sexu však mohou být samozřejmě také ace muži a nebinární lidé na ace spektru, ale také další queer lidé. A často může být toto sexuální násilí spojeno s chrononormativitou: "Ve svém věku by sis přece měl/a/i sex/znásilnění užít." Je to otřesné, ale takový je stávající systém, v němž existujeme.

Chrononormativita určuje lidem - a to lidem různých sexuálních orientací, různých věků, různých skupin - kdy je správné být singl a kdy ne, odkdy mají mít vztahy a sex anebo dokonce kdy jsou už příliš staří na vztahy a sex. Určuje také, kdy je správné studovat vysokou školu; kdy je správné pracovat nebo nepracovat (zapálení osmdesátiletí pracující důchodci se také setkávají s řadou nepříjemných narativů namířených vůči nim, když jsou vnímáni jako "příliš staří", aby "dobře" pracovali!); kdy je správné mít vlastní děti (a pokud je nemáte, pak jste za určitou věkovou hranicí vnímáni jako "loseři"); kdy je správné se nějak chovat (pokud se v pětadvaceti chováte stejně, jako v osmnácti, jste prý "zastydlí puberťáci") apod. Přesně vymezuje, kdy má každý člověk žít určitou zkušenost. Jako bychom byli stroje! Jako bychom se měli chovat podle toho, jak nás někdo nařídil! Mě osobně ani bůh, ani pán nebude nic nařizovat. A váš přístup by měl být stejný, vážíte-li si svého vlastního života, který má být jen a pouze ve vašich rukou. Je na vás, s kým a kdy máte vztahy a s kým a kdy máte nebo nemáte sex, kdy a jak dlouho (jestli ve dvaceti, ve čtyřiceti nebo šedesáti) studujete univerzitu a jestli jste ochutnali McCheese Burger konečně do těch svých dvanácti (a jinak nemůžete být normální a trpíte závažnou mentální nemocí, když jste nikdy neochutnali nezdravé jídlo od McDonald's).

Nikomu by nemělo být nic do toho, jestli jste singl nebo ne. Nikdo by vás neměl soudit podle toho, zda máte vztahy nebo ne; zda o ně máte zájem nebo ne; zda máte zájem o konkrétní typy vztahů, jaké jsou standardizovány amatonormativitou a povinnou sexualitou. Nikdo by neměl namítat nic proti vaší sexuální orientaci, ať už jste gay, lesba, bi, pan, ace či hetero. Tak to má být. Jenže my nežijeme v rovnostářském, emancipovaném světě; žijeme ve světě prorostlém útlakem, diskriminací, nerovnostmi, předsudky, šikanou, násilím, smrtí. Proto je třeba vnímat, jak jsou různí lidé různými způsoby omezováni, diskriminováni, souzeni, traumatizováni a doháněni k sebevraždám. A je třeba vnímat, jak acefobie, singlismus a chrononormativita jdou ruku v ruce v činění životů asexuálních a acespec lidí těžkými, ač by to tak správně - ve světě, v němž by útlak neexistoval - vůbec nemělo být.

Pevně věřím v to, že pro vás byl tento článek přínosný. Vnímejme, jak se útlak projevuje, a jaké jsou jeho důsledky na lidi - krátkodobé i dlouhodobé. Nezapomínejme na to, že ace a acespec lidé se setkávají s konkrétní diskriminací, a snažme se ji odstraňovat, aby mohli žít v lepším a přátelštějším světě. Každý z nás může pomoci učinit změnu. Dalšího příspěvku v rámci Ace Weeku 2025 se dočkáte zítra.

Ace Week 2025: Jsou demisexuálové součástí LGBTQIA+?

Letošní Mezinárodní týden povědomí o asexualitě, nebo též Ace Week, pokračuje již třetím dnem. Blogorgonopsid je do této osvětové kampaně zapojen sedmým rokem, a potřetí na něm v rámci Ace Weeku vycházejí články o asexualitě a ace spektru takřka v každý den. Zatím jsem v rámci tohoto projektu letos vydal články Proč je důležité učit o asexualitě a Asexualita na YouTube III. Ve třetím článku z této série bych vám rád představil demisexualitu, a zodpověděl na zásadní otázku: Pokud jste demisexuály, patříte do LGBTQIA+?

Demisexualita je sexuální orientací na asexuálním spektru, která je definována absencí sexuální přitažlivosti pociťované vůči jiným osobám s výjimkou velmi silného emočního, například romantického vztahu s partnerstvem. Demisexuál je člověk, který běžně nepociťuje sexuální přitažlivost, ale nachází-li se ve vztahu s někým, komu důvěřuje, koho velmi dobře zná a/nebo ke komu má silnou citovou vazbu, cítí sexuální přitažlivost právě vůči němu. O intimní záležitosti demisexuálové nejeví zájem, nemají-li primárně vybudovaný tento citový vztah; zájem o sex pak pociťují až sekundárně. Asexuální spektrum je běžně v akademické literatuře děleno na asexualitu ("čistou asexualitu"), šedou zónu (gray-asexualitu) a demisexualitu. Ačkoliv na rozdíl od ace a gray-ace lidí demisexuálové v oněch výjimečných, velmi silných vztazích pociťují sexuální přitažlivost a sexuální touhu, neprožívají ji tak, jako allosexuálové, tedy gayové, bisexuálové, pansexuálové a heterosexuálové. Jejich zkušenosti jsou skutečně zařaditelné na ace spektrum. 

Pokud nejste demisexuality znalí, říkáte si možná, že jste někoho s takovými pocity už v životě potkali - možná těch lidí vlastně bylo mnoho - a jen jste neznali slovíčko, které jejich zkušenost označuje. A zcela určitě jste narazili na desítky a stovky demisexuálních postav v literatuře či filmu. V akademickém prostřední, ve studiích literatury, se dokonce používá termín "povinná demisexualita"; ten popisuje typickou zápletku v romantických románech, nejčastěji pak v romantických románech o ženách, které shledávají sex žádoucí a příjemný až poté, co se zamilují (jinými slovy, až po vybudování citového vztahu cítí sekundárně sexuální touhu). Možná, že jste dokonce vy samotní demisexuálové! Znamená to tedy, že jste queer? Patříte na pride pochody, třebaže jste demiheterosexuály?

Vlajka demisexuality. Zdroj: Wikimedia Commons

Odpověď je jasná: Samozřejmě, že ano! Zaprvé, na pride pochody patří každý, ať už jste gay, lesba, bi, pan, trans, intersex, nebinární, two-spirit, ace, gray-ace, demi nebo hetero spojenci. Zadruhé, demisexualita je velmi queer. I pokud jste žena a cítíte pouze sekundární sexuální atrakci k mužům, do kterých jste se zamilovala, jste demisexuálka a jste součástí LGBTQIA+. Podobně, jste-li muž cítící sexuální přitažlivost a touhu vůči ženám, do kterých jste se nejprve zamilovali a až poté cílíte k nějaké intimitě, jste demisexuál a jste tedy součástí LGBTQIA+. Demisexualita, i třeba v demiheterosexuální podobě, není heterosexualita. Je to nenormativní zkušenost, neodpovídající standardům toho, jak máme vůči ostatním lidem kolem nás cítit sexuální přitažlivost a touhu vstupovat s nimi do sexuálních vztahů. Od heterosexuálů se očekává, že sexuální přitažlivost cítí vůči lidem opačného genderu v rámci genderové binarity, případně "opačného pohlaví" v rámci binárně genderovaného spektra pohlaví, ale nikoliv až sekundárně po vybudování emočního vztahu. Ano, pro některé heterosexuály platí, že chtějí mít sex s osobou, která je přitahuje, až poté, co si spolu vybudují konsensuální citový vztah, ale tuto sexuální přitažlivost cítí v podstatě od začátku - už od doby předcházející budování tohoto vztahu. Jejich vztah je vlastně zcela založen na vzájemné sexuální přitažlivosti. Pro demisexuály hraje zásadní roli jiná přitažlivost - romantická nebo platonická, nebo jiný typ atrakce, který se pojí s emocemi. Sexuální přitažlivost a touha nehrají v budování tohoto vztahu - od vzájemného poznání až po dating - žádnou roli.

Podle některých odhadů může být až 30 % naší společnosti zastoupeno demisexuály. To znamená, že až 30 % naší společnosti může být LGBTQIA+, a to prosím nepočítáme queer allosexuály (gaye, lesby, bisexuály a pansexuály), rovněž jako jiné acespec lidi (asexuály a gray-asexuály). Queerness je všude, a ani ten nejzavilejší queerfob jí nemůže utéci. Je docela dost možné, že i rodiče takového fašounského nenávistníka všeho duhového jsou LGBTQIA+, protože jsou oba demiheterosexuálové. Tato tvrzení nejsou nikterak "ideologická". Demisexualita je termín, s nímž se běžně setkáme v sexuologické, zdravotnické, psychologické a biologické odborné literatuře, rovněž jako v queer studiích a feministických studiích, ale také ve studiích literatury a filmu! Historicky mohla demisexualita hrát roli i ve vývoji toho, jak si různé kultury představovaly dlouhodobé vztahy. Vždyť heterosexualita byla ještě na začátku 20. století považována za poruchu - ano, čtete správně, ta tolik oblíbená heterosexualita, definovaná onehdy jako "nepřirozeně silné tažení vůči opačnému pohlaví". Tu definici musel vymyslet nějaký demisexuální psychiatr. Vidíte? Demisexualita utvářela náš svět. A přitom je queer. 

Demisexualita může mít samozřejmě různé podoby. Člověk může být demisexuál a zároveň gay, demisexuál a zároveň bisexuál, demisexuál a zároveň pansexuál nebo demiheterosexuál. V našem světě nic není tak jednoduché, jak se to může zdát - zvláště, když nahlížíte na svět skrze reduktivní objektiv všem lidem - ať už jsme jakékoli sexuální orientace a jakéhokoli genderu - ubližující cisheteropatriarchální ideologie. Lidé jsou rozmanití, jejich zkušenosti jsou rozmanité, a zkušenosti demisexuálů bychom ani náhodou neměli ignorovat. Stejně jako další lidé na ace spektru, musí být vítáni v queer prostorech a na pridech, kam inherentně patří.

Fotografie demi pride vlajky. Zdroj: Zazzle

Pokud vás demisexualita zajímá více, můžete si přečíst letošní článek Lucíe Bausely Buccianti o demisexuálních ženách v románech z literární sérii STEMinist od Ali Hazelwood; tezi Joany Castanon z roku 2021 pojednávající o demisexualitě brazilských žen; nebo také, pokud toto vážné téma, jež v žádném případě nesmí být bagatelizováno, snesete, loňský článek Randolpha C. H. Chana a Fei Nga Hunga o hrozném sexuálním násilí páchaném na asexuálech, gray-asexuálech a demisexuálech, vydaný v odborném časopise The Journal of Sex Research. Základní informace vám podají také LGBTQIA+ Wiki, AVENWiki a anglická Wikipedie. Pro úplnost zde ještě jednou uvádím odkaz na video demi a nebinárního YouTuberstva Lynn Saga o demisexualitě, které může být pro mnohé dobrým odrazovým můstkem při učení se o této sexuální orientaci. 

Doufám, že tento článek byl pro vás přínosný, a třeba vás dovedl k zamyšlení se nad tím, jak nás demisexualita obklopuje ze všech stran. V příštích dnech se dočkáte dalších příspěvků v rámci projektu Ace Week 2025.

Ace Week 2025: Asexualita na YouTube III

Včera začal Ace Week neboli Mezinárodní týden povědomí o asexualitě, každoroční událost sloužící k osvětě asexuality a asexuálního spektra, do níž je Blogorgonopsid zapojen již sedmým rokem! Ace Week 2025 jsem uvedl článkem Proč je důležité učit o asexualitě. Druhým příspěvkem v rámci tohoto týdenního projektu hodlám navázat na články Asexualita na Youtube z 24. října 2023 a Asexualita na YouTube II z 21. října 2024. Velice rád vám zde hodlám prezentovat šestici dalších YouTube kanálů, na kterých se můžete o asexualitě a ace spektru dozvědět více!

Společenské povědomí o asexualitě neustále narůstá, a přibývá také ace YouTuberů, kteří o svých zkušenostech na ace spektru otevřeně hovoří. Viditelnost je nesmírně důležitá, zvláště patříte-li do skupiny, jež je často přehlížena a jejíž marginalizaci a útlaku je věnováno málo prostoru. Za svého života jsem coby mladý ace člověk měl možnost stát se dlouhodobým sledujícím čím dál většího počtu brilantních komunikátorů, kteří dělají opravdu dobrou práci na poli učení naší společnosti o našich různorodých zkušenostech. V prvním příspěvu na téma asexuality na YouTube jsem vám představil kanály a tvorbu Codyho Daigl-Orianse (Ace Dad Advice), Elle (Spacey Aces), Daniela (Slice of Ace), Rowan Ellis, HeyoDamo a možná poněkud překvapivě i Jessie Paege. Ve druhém, loňském příspěvku, následovali Meghan Sandor, Marshall John Blount (Gentle Giant Ace), Jenna Clarek, Embly, Tr(ace)y Asexuality Media a Yasmin Benoit. Všechny stojí za to sledovat, to mi věřte!

Nyní se připravte na přehlídku dalších šesti YouTube kanálů, které vám nejčastěji přehlíženou sexuální orientaci, definovanou nízkou či žádnou sexuální přitažlivostí pociťovanou vůči ostatním lidem, též mohou pomoci pochopit.

1. Fluently Acespec

Fluently Acespec je kanál s rychle narůstajícím počtem odběratelů, který vytváří Patrick Bex, a jenž byl spuštěn videem s názvem Aro and Ace belong in LGBTQ+ vydaným 14. listopadu 2023. Patrick je spisovatelem píšícím romány pro mládež, pracuje také jako učitel a je aro ace mužem, který prostřednictvím této své platformy vzdělává široké publikum o diverzitě lidí na ace spektru, jejich zkušenostech, ace (sub)kultuře, agenderu, LGBTQIA+ aktivismu, aromantickém spektru, LGBTQIA+ sociálních sítích či politice v ohledu na práva LGBTQIA+ lidí ve Spojených státech amerických. Jeho videa bývají obvykle 5 až 11 minut dlouhá, ale sem tam Patrick natočí i nějaké to delší video, dlouhé třeba 16 až 20 minut. Na kanálu Fluently Acespec se dozvíte například to, jak být dobrými spojenci aromantiků; o těžkostech, s nimiž se v naší společnosti potýkají allosexuální aromantici; o tom, jaké to je být aro ace a zároveň empatik (člověk s vysokou schopností empatie); můžete se podívat na jeho rozebrání mýtu, podle něhož asexualita "vychází" z autismu; na video o 20 věcech, které byste nikdy neměli říci asexuálním mužům, a můžete zhlédnout i jeho reakci na návrhy medikalizovat aceness. Patrick je velkým fanouškem Pokémona, takže pokud jste geeks, možná vás zaujme i jeho video o tom, jak mu právě tato franšíza pomohla nalézt pravdu o sobě samém. Rozhodně doporučuji kanál Fluently Acespec sledovat.

2. sym

Symphonie Cameron je YouTuberka a influencerka vytvářející videa o makeupu, tetování, hudbě, domovních dekoracích nebo také thriftingu (nakupování s secondhand shopech). Na svém kanálu má nyní 319 videí, a to po více než 9 letech aktivní tvorby, kterou započala coverem písně Honeybee od Seahaven 4. listopadu 2016. Symphonie se na svém kanálu nevěnuje asexualitě a ace spektru, avšak je biromantickou ace ženou. Vyoutovala se před 4 roky v devatenáctiminutovém videu, kde do detailu probrala svou asexuální odyseu. Už nějakou dobu před vydáním onoho videa v říjnu 2020 učinila coming out na svém instagramovém účtu. Ve videu hovoří o tom, jak o své sexuální orientaci poprvé přemýšlela už ve 4. třídě základní školy, co pro ní znamená být ace, a jak nekomfortabilní pro ní byly některé sensuální zkušenosti hraničící se zkušenostmi sexuálními. Je to opravdu skvělé coming out video. Na Symphoniině kanálu se dále můžete podívat na video o jejím nedávném útoku na secondhand shopy; o její chaotické transformaci barvy vlasů z černé na zelenou; o tom, jak si doma vybělila obočí; můžete se podívat na dokumentaci jejího rodinného výletu na člunu; nebo na video dokumentující jeden chaotický den, který zažila v City Museum St Louis v Missouri. Určitě stojí za to se na některá její videa podívat, a jak jsem již napsal, zvláště dobré je její níže prezentované coming out video.

3. echoisweird

Echo Gillette vlastní YouTube kanál, který má nyní přes 539 000 odběratelů; na němž se nyní nachází 264 videí; a který započal videem, v němž se světu představila spolu se svou kamarádkou z Arizona State University, když byla ve 2. ročníku. Kanál se nevěnuje přímo asexualitě a ace spektru, nicméně stojí za to zmínit, že pár videí na tato témata Echo v průběhu let natočila. Původně se její kanál věnoval random tématům jako lakování nehtů nebo stříhání vlasů, pak ale přišlo období, kdy jej ovládlo kreslení; ať už to bylo kreslení pro charitní účely, nebo návod, jak nakreslit sebe samotné ve stylu animace populárního animovaného seriálu Městečko záhad (Gravity Falls). Echo učinila coming out jako ace ve videu publikovaném 10. července 2018. Musím přiznat, že to byl jeden z prvních asexuálních coming outů, které jsem vlastně kdy viděl - a opravdu se povedl. Kromě své asexuality v něm Echo hovořila i o své romantické orientaci, o černém prstenu, jenž je symbolem asexuality, a prezentuje v něm i pěknou animaci s alegorií o obsesi společnosti klikami dveří. Další videa, která natočila o asexualitě, se týkala zvláštních narativů, ze kterých jsme my, ace lidé, unaveni; zda umělá inteligence ChatGPT rozumí asexualitě; jaké to je být ace holka a zároveň mít přítele; nebo o asexualitě a sex-pozitivitě, které natočila s Chandlerem N. Wilsonem a Aaronem Ansuinim. Opět doporučuji tato i další videa z Echoina uměleckého kanálu zhlédnout.

4. Lynn Saga

Lynn Saga má na svém YouTube kanálu v současné době 685 videí a může se pochlubit více než 45 600 odběrateli. Jejich tvorba započala videem s názvem Welcome To My Gay Ass Channel! vydaným 8. září 2020. Většina videí na jejich kanálu se týká LGBTQIA+ témat, aktivismu, asexuality, ace spektra (včetně demisexuality), nebinarity, LGBTQIA+ sociálních sítí, prideu nebo také populární kultury s queer postavami. Lynn je nebinární, trans, demisexuální a biromantik. Na jejich kanálu naleznete například video s 5 tipy, jak se vyoutovat jako aromantik; reakci na první polibek dvou dívek (Lumity!) v animovaném seriálu Soví dům (The Owl House); video o 5 znacích, které ženám mohou pomoci zjistit, že jsou přitahovány ženami; rozbor filmu Nimona z roku 2023 coby dokonalého trans příběhu; nebo video o jejich participaci v dokumentárním filmu Life Without It o asexualitě. Opět jde o velice dobře zpracovaný obsah, který může sledujícím mnohé dát. Lynn vám též doporučuji sledovat.

5. Jessica Kellgren-Fozard

Podobně jako v případě Jessie Paege, která se loni vyoutovala jako lesba (a opustila svou demisexuální identitu), i v případě britské YouTuberky Jessicy Kellgren-Fozard, jejíž kanál s více než 1200 videi má přes 1 190 000 odběratelů, si možná znalí čtenáři tohoto příspěvku mohou říci: "Ale vždyť Jessica není ace ani acespec." Ano, Jessica je lesba a zároveň žije s několika zdravotními znevýhodněními, konkrétně s hluchotou, Ehlersovým-Danlosovým syndromem, hereditární neuropatií se zvýšenou náchylností k tlaku, syndromem posturální ortostatické tachykardie a ADHD. Natočila však několik videí o asexualitě a ace spektru, většinou ve formě YouTube shorts, mj. video o původu termínu asexualita; krátké vysvětlení ace a aro identit a rozdílů mezi nimi; nebo o povinné heterosexualitě, která samozřejmě ubližuje nejen asexuálům, ale i allosexuálům. Její další videa s větší délkou se týkají například potřeby vyučovat o LGBTQ+ vztazích ve školách; jak rodiče mohou nevědomě ubližovat svým LGBTQ+ dětem; výbavy, jak hovořit k boomerům o tom, že žádná "woke agenda" naši společnost neruinuje (navzdory tomu, čemu ti páprdové věří); nebo proč je fialová barva asociována s gayness. Před sedmi lety natočila také video o mentálním zdraví s Rowan Ellis, kterou jsem vám představil v předloňském článku, a jež se nachází na ace spektru. Doporučuji se na všechna tato a další Jessičina videa podívat.

6. Queers of the world

YouTube kanál Queers of the world, který má se svými 196 videi přes 4 950 odběratelů a který vede Oliver Jähnke ze Švédska, také není věnován čistě asexualitě neboa ace spektru, ale nachází se na něm řada videí s touto tématikou, jež ji mohou představit širokému publiku. Představuje divákům příběhy různých queer lidí z různých částí světa, a je mezi nimi i několik acespec lidí. V jednom z nich vám Alice Olsson, která napsala bakalářskou práci na téma povinné sexuality a problémů, které způsobuje nejen ace lidem, popovídá o medikalizaci asexuality. V jiném se od aktivistva Miku a Rikkert dozvíte o historii asexuality ve Švédsku. Aro ace nebinární a autistické umělectvo Tulip / Tiny Flower z rakouského Innsbrucku vám popovídá o tom, jaké to je být ace umělectvo a zároveň mít i jinou menšinovou zkušenost. A od Limmes Olsson se dozvíte o jejich plánech studovat asexualitu v akademickém prostředí. Na kanálu se však nacházejí videa i s dalšími ace aktivisty, umělci či výzkumníky. Níže vám předkládám video studentky lékařství Aryam Marafi, která je aro, ace a muslimka. Hovoří v něm o tom, jaké je být asexuální aktivistkou a zároveň ženou s vírou v Islám. 

Doufám, že pro vás tento výčet další šestice YouTube kanálů, které poskytují informace o asexualitě a ace spektru, jakož třeba i o aro spektru a o širších LGBTQIA+ tématech, byl přínosný. Pevně věřím, že příští rok se v rámci Ace Weeku k sérii Asexualita na YouTube zase vrátím, a představím vám várku dalších kanálů a videí, které stojí za to zhlédnout. Pokud jsem vám sdílením těchto kanálů a jejich tvorby nějak pomohl, budu jedině rád!

Ace Week 2025 bude pokračovat! Určitě se můžete těšit na další příspěvky v následujících dnech, a čekání na ně si můžete zkrátit právě sledováním těchto videí.

My Friends, the Wild Chimpanzees | Kniha týdne

Nadešel čas napsat pro vás 16. část projektu Kniha týdne, v rámci něhož s vámi každou neděli sdílím informace o knize, kterou jsem buď přečetl v uplynulém týdnu nebo jsem se v něm vrátil po jejím přečtení dříve. Předchozí části Knihy týdne byly recenzemi následujících publikací: Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma a The Modern Crisis od Murrayho Bookchina. Další kniha v pořadí byla napsána významnou přírodovědkyní a ochránkyní přírody, která bohužel zesnula v první říjnový den letošního roku. 

My Friends, the Wild Chimpanzees (česky Mí přátelé, divocí šimpanzi) je první knihou, kterou napsala Valerie Jane Morris Goodall, významná primatoložka, etoložka a antropoložka proslavená svou prací s šimpanzy učenlivými (Pan troglodytes). Byla vydána nakladatelstvím National Geographic Society v roce 1967, a představuje vhled do práce Jane Goodall s šimpanzy z Gombe Stream Game Reserve (později Národního parku Gombe Stream) v britské Provincii Keňa (později v Tanzanii) v době mezi lety 1960 až 1967, kdy se konkrétní tlupou těchto lidoopů zabývala v rámci svého studia na Univerzitě v Cambridge. Seznamuje čtenáře s jedinci, kteří se stali takřka stejně slavnými, jako žena, která jim zasvětila léta pozorování a výzkumu, a čtivou, populárně naučnou formou a skrze vyprávění o tomto několikaletém dobrodružství poskytuje informace o chování a sociálním životě našich lidoopích bratránků, se kterými máme přes některé rozdíly společného více, než se před 60. lety minulého století vědci domnívali. Se 204 stranami, z nichž mnohé obsahují pozoruhodný fotografický materiál tehdejšího manžela Jane Goodall, barona Huga van Lawicka, je My Friends, the Wild Chimpanzees velmi lehce stravitelnou a zábavnou četbou, přesně takovou, jakou člověk od populárně naučné literatury o přírodě ze začátku druhé poloviny minulého století očekává. Určitě ji mohu doporučit všem, ať už jste zájemci o šimpanze či jiné primáty nebo ne. Mít znalosti toho, co Jane Goodall tolik proslavilo, bude určitě každému zájemci o přírodu přínosné.

Přední obálka knihy My Friends, the Wild Chimpanzees vydané v roce 1967 nakladatelstvím National Geographic Society. Zdroj: Amazon.de (upraveno)

Když Jane Goodall zesnula 1. října 2025, mnoho lidí bylo zarmouceno. Jedna z největších pionýrek primatologie, autorka dvaatřiceti knih a participantka v celé řadě dokumentárních pořadů o přírodě, zvláště pak o lidoopech, s sebou odnesla i své vlastní vzpomínky na dobu, kdy byl výzkum našich lidoopích bratránků ještě na svém začátku. Inspirovala řadu vědkyň a vědců, neboť sama učinila trhlinu v oboru do 60. let tolik zaplněnému muži na úkor jiných skupin lidí, včetně žen. Její jméno bylo, je a bude navždy spojeno s ochranou zvířat, jejich právy a snahou zlepšit jim životy. Osobně jsem byl úmrtím Jane Goodall překvapen podobně jako mnoho dalších lidí; nikdo to nečekal. Doktorka Goodall se právě nacházela ve Spojených státech amerických a měla načatou sérii přednášek, když v první říjnový den zemřela ve spánku ve věku 91 let. 7. října jsem o ní napsal článek s názvem Vzpomínka na Jane Goodall, promiňte mi tedy, že zde nebudu opakovat její mnohé konkrétní přínosy naší nejen lidské komunitě. Snad bych jen zmínil slova evolučního biologa Stephena Jaye Goulda, podle něhož byla práce Jane Goodall "jedním z největších vědeckých úspěchů západního světa." Ačkoliv jsem ji coby zájemce o přírodu znal už jako malý z přírodopisných dokumentárních filmů, ve dnech po jejím zesnutí jsem si uvědomil nepříjemnou pravdu - nikdy jsem nepřečetl jedinou z jejích knih, dokonce ani Ve stínu člověka (In the Shadow of Man), bestseller, který byl vydán v roce 1972. Nyní se již nachází v mých rukou a plánuji přečíst si jej snad v příštích týdnech, nicméně v době od pondělí 13. října do neděle 19. října letošního roku jsem přečetl její zcela první knížku, jež nikdy nebyla vydána do češtiny - tou je právě My Friends, the Wild Chimpanzees. 

Kniha dokumentuje první léta, která s přestávkami autorka strávila v Gombe Stream Game Reserve u jezera Tanganika a její první seznámení s šimpanzy, jejichž jména by vám neměla být neznámá - šimpanzy, které pojmenovala David Greybeard, Flo, Fifi, Goliath, David, Merlin, Melissa či Rodolf. Jane Goodall v ní širokému čtenářstvu popisuje své pozorování šimpanze používajícího nástroje při lovu termitů, čímž bylo zcela poprvé dokázáno, že Homo sapiens není jediným druhem schopným používat nástroje k získání potravy. Na to její tehdejší univerzitní mentor, proslulý paleoantropolog Louis Leakey, reagoval slavnými slovy: "Nyní musíme redefinovat člověka, redefinovat nástroj, nebo akceptovat šimpanze jako člověka!" Popisuje také první dokumentaci šimpanzího lovu na paviány a neskutečnou divokost, s jakou se pak naši bratránci z pralesa chovali kolem paviání mrtvoly. Nabízí vhled do tehdy ještě málo prozkoumaného sociálního života šimpanzů, do jejich výchovy mláďat, potyček a společného hledání potravy. My Friends, the Wild Chimpanzees však rozhodně neupozaďuje i další aspekty jejího života v africké džungli - od trpění malárií přes úpravy tábora kvůli častým šimpanzím návštěvám až po překvapivá setkání s dalšími živočichy, od prasete štětkouna požírajícího kosti antilopy lesoně po lovecké výpravy odvážných promyk. Poskytuje také vhled do života místních lidí, pro které je jezero Tanganika zdrojem obživy a šimpanzi neodmyslitelnými sousedy.

Tato publikace je rozdělena na 7 jednotlivých kapitol. Po jednostranné předmluvě od Leonarda Carmichaela, který byl v době jejího vydání viceprezidentem pro Výzkum a průzkum v National Geographic Society, hlavního sponzora práce doktorky Goodall, následuje první kapitola, An Old Dream, a New Life (Starý sen, nový život). Kapitola druhá nese název At Long Last I Belong (Po dlouhé době konečně zapadám), a poněkud delší kapitola třetí se jmenuje Days for Hunting, Days for Rain (Dny lovu a dny deště). Čtvrtá kapitola byla pojmenována The Way We Live and Work (Jak žijeme a pracujeme), pátá kapitola pak David Greybeard and His World (David Greybeard a jeho svět). Šestá kapitola nese název Mothers and Their Young (Matky a jejich mláďata), zatímco kapitola poslední svým názvem Only the Beginning (Pouze začátek) přímo navnazuje na další desetiletí životního díla doktorky Goodall. Jak jsem již uvedl výše, kniha My Friends, the Wild Chimpanzees obsahuje velké množství barevných fotografií, jejichž autorem byl Hugo van Lawick, který byl do Gombe Stream vyslán s cílem fotografovat práci autorky v terénu pro reportáže National Geographic. Kromě fotografií pak kniha obsahuje i výtečné ilustrace Austina Briggse, Richarda Schlechta a Jaye H. Matternese; poslední jmenovaný je autorem většiny ilustrací v knize. Doplňující ilustrační materiály jsou jak schématy a v případě první kapitoly mapou, tak jednostranovými či dvoustranovými malbami. Knížka opravdu kypí barvami.

Jak jsem zmínil, doktor Leonard Carmichael, psycholog primátů spjatý se Smithsonovým institutem, napsal pro knihu předmluvu o délce pěti odstavců na jediné stránce. Na úvod píše: "Tato úžasně nová a zajímavá kniha pro mě znamená opravdu hodně. Patřím mezi několik málo šťastlivých outsiderů, kterým se dostalo privilegia navštívit baronku Jane van Lawick-Goodall v její terénní stanici, zatímco byla uprostřed provádění epochu tvořících studií divokých šimpanzů, které zde hlásí." Skutečně tomu tak bylo, na straně 194 si můžete prohlédnout společnou fotografii Jane Goodall, Leonarda Carmichaela, Melvina M. Payna a T. Dalea Stewarta spolu s šimpanzem Figanem. Doktor Carmichael zmiňuje naši evoluční spjatost s velkými lidoopy - šimpanzy, gorilami a orangutany - a také Henryho W. Nissena, který jako první prováděl terénní výzkum šimpanzího chování, ač jen v krátkém časovém období (rozhodně ne po léta a nakonec vlastně celá desetiletí, na rozdíl od autorky této knihy). Rozhodně je pravdou, co doktor Carmichael píše v závěru předmluvy: "Tato kniha přináší novou a významnou dimenzi do lidských znalostí šimopanze - velkého lidoopa, který je v mnohém více jako člověk než jakékoli jiné živoucí zvíře."

Jednadvacetistránková první kapitola, An Old Dream, a New Life (Starý sen, nový život) začíná vzpomínkou na západ tropického slunka na pozadí šimpanzů z tlupy studované doktorkou Goodall a jejím tehdejším manželem Hugem, kteří se ukládali ke spánku ve svých listových ložích vysoko nad zemí. Čtenář je poprvé seznámen se starým Mr. Worzlem, sirotkem Merlinem adoptovaným jeho starší sestrou Miff a Pepem. Tehdejšími společníky doktorky Goodall byli také Sally Avery ze dvou keňských farem, Caroline Coleman z Bristolské univerzity, Michael Fisher, Hugův nevlastní bratr, a John MacKinnon z Oxfordské univerzity. Zatímco společně večeřili, dávala si do nosu i ženetka, každý večer se vracející do jejich tábora na hřebeni (Ridge Camp) k talíři pokrytému rybami. Později toho samého večera narazili v zatemnělém pralese Jane a Hugo na mršinu lesoně, a uviděli jakési blyštící se zraky. Nešlo o levharta, jak se domnívali, ale o štětkouna, jenž se přiživoval na mase a kostech malé antilopy. Toto byl prý jeden z velmi intenzivních zážitků, které si autorka z rezervace odnesla. Už v tento večer v roce 1966 reflektovala, co od roku 1960 v Gombe Stream dokázala. 

Druhá polovina 1. kapitoly je pak příběhem o tom, co předcházelo autorčině první návštěvě rezervace a jejích prvních týdnů v ní. Doktorka Goodall zmiňuje svého tehdejšího mentora Louise Leakyho, s nímž se setkala v rokli Olduvai, kde pracoval spolu se svou manželkou Mary na vykopávkách pravěkých lidí a jejich příbuzných (společně objevili a popsali druh Homo habilis). Svěřila se mu, že od dětství toužila studovat africká zvířata, a on jí navrhl výzkum šimpanzů u břehů Tanganiky. Po 18 měsících, během nichž doktor Leakey zajišťoval peníze na výzkum (konkrétně šlo o grant od Wilkie Foundation v americkém Illinois), zamířila Jane z Nairobi do Kigomy, malého čtrnáctitisícového městečka nejbližšímu rezervaci Gombe Stream, a to se svou matkou Margaret Myfanwe Joseph a kuchařem Dominicem. Její první setkání s šimpanzy byla naprostým zklamáním - lidoopi před ní utíkali. Po dvou měsících Jane a její matka onemocněly malárií, a Dominic se o ně musel starat, což prý prováděl velmi dobře. S vysokou teplotou se obě potily v zapařeném stanu, a ačkoliv jim Dominic navrhl, aby zamířily k lékařům v Kigomě, odmítli, neboť věděli, že tříhodinovou cestu člunem nezvládnou. Teprve po vyléčení se z malárie se Jane poštěstilo přiblížit se k šimpanzům - tím úplně prvním byl David Greybeard s dlouhými šedými "vousy". Ačkoliv po pěti měsících Janeina matka odjela do Anglie, přidala se k autorce Dominicova manželka a jejich dcera. Několik měsíců se v táboře pohyboval také řidič člunu Hassan, najatý doktorem Leakeym.

Jane Goodall s jedním členem šimpanzí tlupy z Gombe Stream v Tanzanii. Vyfotografováno Hugem van Lawickem v 60. letech minulého století. Zdroj: National Geographic

Ve druhé kapitole, At Long Last I Belong (Po dlouhé době konečně zapadám), je čtenáři hned na začátku zprostředkován popis onoho významného objevu šimpanzího vyrábění jednoduchých nástrojů k získávání potravy. Byl to právě David Greybard, koho doktorka Goodall sledovala při chytání termitů pomocí modifikovaného stébla trávy a stonku révy bez listů. Sama autorka i její matka z toho byly nadšeny: "Popsala jsem, jak David strhal listy ze sekce révy a odtrhal okraje stonku trávy. 'Nepoužil jen nějaký starý materiál, který ležel blízko,' vysvětlila jsem, 'on opravdu upravil stonky a trávu, a učinil je vhodné pro svůj cíl.' 'Pak to znamená, že člověk není nakonec jediným výrobcem nástrojů!' zvolala má matka." Toto zjištění bylo vskutku přelomové. Zvířata užívající nástrojů už byla známa, mezi nimi například mořská vydra, kterou Jane zmínila v konverzaci se svou matkou. Nicméně pozorování mladé přírodovědkyně dokázalo, že šimpanzi, naši blízcí bratránci, si nástroje i upravují: "Antropologové, další sociální vědci a teologové definovali člověka různými způsoby. Donedávna bylo jedním přijatým prvkem antropologické definice to, že 'člověk začíná v té fázi evoluce primátů, kdy zvíře začíná vytvářet nástroje v regulérním a daném vzoru.'" Krátce po těchto slovech uvádí autorka již výše zmíněný citát Louise Leakyho. Žádné další zvíře - paviáni, jiné opice a ptáci - živící se termity v Gombe Stream nevyužívají a neupravují nástroje pro lov. Autorka se vyjadřuje k šimpanzí prozíravosti, jejíž možnou absencí se někteří odborníci oháněli, a píše, že šimpanzi nemají důvod si nástroje ponechávat (proč s sebou nosit strhané stéblo trávy, když si kdekoliv opatříte nové?). Později Jane sledovala šimpanze jménem McGregor při lovu mravenců rodu Dorylus, opět prováděném za pomocí primitivních nástrojů. Hugo van Lawick, který se už tehdy nacházel v rezervaci a fotografoval autorčinu práci, jej dokonce připodobnil k pravěkému muži. 

Člověka může napadnout, proč vlastně šimpanzi nepoužívají kamenné nástroje, jako pravěcí lidé? K tomu autorka píše: "Zdá se to tak nějak překvapivé, že šimpanzi více nepoužívají kameny a větve jako zbraně, neboť všichni dospělí samci, jež známe, a většina adolescentních samců, hází předměty nahodile pro posílení toho, čemu říkáme jejich nájezdní předvádění. K tomu dochází, když jsou šimpanzi sociálně vzrušeni nebo frustrováni. Běhají divoce dokola, vrhají kameny a klacky, tahají větve, pleskají zeminu nebo dupou, a skáčou do stromů, aby násilně houpali větvemi." Popisuje, jak odlišní šimpanzi - konkrétně Mr. Worzle a Fifi - házeli různé předměty, a poprvé zmiňuje notoricky známý "zlý obličej" samičky Fifi. Jednou, když Hugo trpěl malárií, hodil během svého nájezdního předvádění David Greybeard kámen do stanu, v němž fotograf marodil; ten se jen o kousek vyhnul jeho tváři. Odsud se pak doktorka Goodall odráží k popisu svého prvního blízkého setkání s Davidem Greybeardem, o kterém ji informoval kuchař Dominic. Po pár týdnech pak do jejího tábora začal zavítávat i tehdy dominantní samec Goliath. Až poté autorka představuje čtenáři Huga van Lawicka (dovolil bych si uvést, že to mohla učinit už předtím, než začala popisovat jejich pozdější společné sledování Mr. McGregora při lovu mravence), a seznamuje jej s Hugovou celoživotní láskou ke zvířatům: "Jednou jako kluk cestoval vlakem se dvěma liščími mazlíčky, které propašoval na palubu v proutěném koši na prádlo. Během cesty otevřel dveře kupé průvodčí. 'Co je kruci zač ten ohavný puch?' zeptal se, když bral Hugovu jízdenku. Jeho zraky se podezřívavě upřely na koš. 'Ou, to je jen špatně vyprané prádlo,' odpověděl Hugo nevinně, a pašované zboží odsunul dále pod sedadlo. Průvodčí se na něj dlouze, tvrdě podíval, když mizel, a pevně za sebou zavřel dveře." Tahle anekdota z dětství Huga van Lawicka mě pobavila. Líbil se mi také popis Janeina setkání se samičkou lesoně, která se čumákem dotkla jejího kolena a poté odpádila pryč (měla ale aspoň dost kuráže k člověku pomalinku přicupkat). Na konci kapitoly se čtenář dozví, co musel tým v táboře učinit proto, aby si uchránil před šimpanzy své banánové zásoby.

Kapitola třetí, Days for Hunting, Days for Rain (Dny lovu a dny deště), začíná popsáním šimpanzího lovu paviánů. Byl to samec Rodolf, kdo ještě před devátou jednoho rána ukořistil paviána, kvůli čemuž se celá tlupa mohla zbláznit. Žádnému z dalších šimpanzů nechtěl Rodolf svůj úlovek propůjčit, a "sebestředně si střežil svou hostinu." Nemusel být vysoce postaveným členem tlupy, aby si ji uhájil před Goliathem, Mikem či J. B. (to všechno byli docela divocí samci). Nakonec se o maso podělil, ovšem nejvtipnější byl způsob, jakým mu nakonec byl pavián ukraden (jak, to nebudu prozrazovat). Poněkud dramatický je příběh Janeina a Hugova návratu do rezervace po měsících absence (tehdy v jejich táboře žil s Dominicem mykolog Kristopher Pirozynski); v land roveru se museli potýkat s velkou vodou vylitou na východoafrické silnice už krátce po opuštění Nairobi. Do Kigomy tehdy nejezdilo mnoho vlaků - třeba jeden za tři měsíce. Dokážete si to představit, mířit do divočiny a vědět, že z ní na měsíce kvůli záplavám nemůžete odjet? Právě proto je tato kniha tak skvělá. Čtenář se také dozví, jak se s prudkými lijáky, které byly zodpovědny za ty záplavy, snažili vypořádat šimpanzi, a jak na ně reagovali: "Někdy, když na ně spadnou první kapky, začnou se předvádět, divoce a rytmicky přehupují z jedné nohy na druhou, malé stromky kopou sem a tam, a dupou po zemi. Tomuto spektakulárnímu představení říkme 'dešťový tanec'." Pobavilo mě Hugovo lákání šimpanzů do nového tábora na břehu jezera (Lake Camp) vystavěného v květnu 1964. Činil tak s prázdnou krabicí, ale tlupu přesvědčil, že v ní měl banány: "'Mým jediným hororem,' přiznal Hugo, když ležel s roztaženýma rukama a nohama znaven na zemi, 'bylo, že mě doženou a zjistí, že jsem podváděl. Ta krabice byla prázdná!" Čtenář se také dozví o Hugově přetahované o fotoaparát s jedním lidoopem, o příjezdu dánské asistentky Edny Koning do rezervace, a o zlobivém chování šimpanze pojmenovaného Satan vůči obyvatelům tábora.

Pokud vás zajímá, jak byly tábory Jane Goodall a jejích kolegů vybaveny, jak si nakupovali potraviny a jak se pohybovali v terénu, pak vás určitě zaujme čtvrtá kapitola, The Way We Live and Work (Jak žijeme a pracujeme). Banány a cigarety si kupovali z Mwamgonga, drobné rybářské vesničky na břehu Tanganiky (určitě doporučuji podívat se na malebné fotografie jezera v obrázkové sekci po skončení kapitoly; na jednom snímku si autorka prohlíží krásnou malou plachetničku, kterou si jako hračku vyrobili vesničtí kluci). Čtenář se dozví o neobolách stříbřitých (místní těmto rybám říkají dagaa), na nichž závisí životy obyvatel této a dalších vesnic. Mwangongem provázel autorku a její kolegy muž jménem Rashidi. Jedné dívce z národa Bantú dokonce Rashidi domluvil pózování před Hugovou kamerou za peníze. Autorka pokrývá v této kapitole různé technické záležitosti; jak National Geographic Society opatřila týmu nový člun i jak to bylo s koupí léků. Popisuje také své první přihlížení lidskému porodu pod dohledem Iddiho Mataty; roli porodní báby přitom zastávala Janeina matka. Na konci kapitoly je popsána původní nevole šimpanzů Davida a Goliatha nechat se na banány nalákat do hlavního pozorovacího tábora (Main Observation Camp). 

Pátá kapitola, David Greybeard and His World (David Greybeard a jeho svět), je věnována především onomu charismatickému šedovousovi, který autorce zprostředkoval první blízké setkání šimpanzího druhu: "David - první šimoanz, který mne zcela akceptoval, první, který mi umožnil být u něj. Jaký to byl triumf! Přišla jsem tehdy k němu nečekaně, a když mě uviděl, jen na chvíli hleděl, a pak pokračoval ve žvýkání trávy. To bylo v roce 1961, když jsem byla v terénu jen něco málo přes rok." Popisuje událost z června 1966, kdy na ni a na Huga tento jedinec bez očekávání zaútočil poté, co s tlupou zabil guerézu: "Stáli jsme na místě a mysleli jsme si, že je to jen blafování, ale David, odpojený od ostatních, pokračoval v útoku. V posledním momentu jsme se otočili a utekli. Bylo to jako noční můra. Pokaždé, když jsme se ohlédli, zdýl se být dokonce blíže. A Hugo, který utíkal za mnou a obracel na Davida tvář, zůstal uvězněn ve spleti trnů. Bezmocně sledoval, jak se k němu křičící lidoop blížil přes těch pár yardů, které je dělily. Náhle, když to vypadalo, že musí zaútočit, David přestal. Na chvíli stál docela nehnutě, hleděl na každého z nás; pak se otočil a vrátil se k hlučné tlupě shromážděné kolem úlovku." Právě tyto momenty jsem při čtení opravdu miloval. Autorka nemusí takové nebezpečné chvíle popisovat květnatým jazykem, prostě jen vykládá, co se stalo, a čtenář se samým zděšením pomalu zvedá z židle. Doktorka Goodall dále popisuje svůj nález místa nazvaného jednoduše "vrchol" (Peak), odkud mohla shlížet do údolí Mlindy a potoka Kakombe. Právě tam také pozorovala Davida, Goliatha a další samce (celkem jich bylo šest) při námluvách samici. Zmiňuje, jak se samci pohybují poblíž samic, které shledávají atraktivní, a jak se pět týdnů (nezvykle dlouhá doba) namlouvali i staré samici Flo. V závěru kapitoly se čtenář také dozví o jejích pozorováních vítání a pozdravů mezi jednotlivými jedinci. Jen bych se kriticky vyjádřil k autorčině přirovnávání dominantního šimpanze ke králi v lidských společnostech; ano, je to sice metafora, ale někteří neopatrní čtenáři by si z toho mohli odnést jakousi legitimizace institucionalizovaných hierarchií v naší společnosti.

V šesté kapitole, Mothers and Their Young (Matky a jejich mláďata), se autorka věnuje mateřským vztahům šimpanzic a jejich mláďat - ať už jsou přímo jejich potomky, anebo adoptovanými šimpanzími drobky. Kapitola začíná vzpomínkou na šimpanzí samici Melissu a její prvorozené mládě, které přišlo na svět v roce 1964. Nejprve nevěděla, co si s ním počít, a chvíli trvalo, než se o něj začala starat. Jiná samice, Mandy, byla autorkou jednoho dne nalezena s mládětem Jane, které na tom nebylo dobře: "Když se Mandy ukázala, viděla jsem, že jedna z rukou mláděte visela bez užitku a zlomená, s většinou masa utrhnutou. Mandy vypadala naprosto zmateně. Pokaždé, když se pohnula, nemluvně křičelo v bolesti, a jeho oči byly mdlé a zasklené utrpením. Jediný způsob, jakým zděšená matka reagovala, bylo obejmout mládě ještě těsněji, kvůli čemuž pořád jen více křičelo. Ani jednou se neměla k tomu, aby ránu prohlédla. ... O dva dny později jsme Mandy uviděli v horách, její mládě bylo mrtvé. Umístila tělo vedle sebe, zatímco probírala srst společníkovi, a pak své smutné břemeno sebrala, přitiskla ho k hrudi a odešla s ním do podrostu." Další mládě měla Mandy o 15 měsíců později. Kapitola se věnuje také vztahu mezi starší samičkou Fifi a jejím novorozeným bratrem Flintem. Čtenář se dozví o jeho hrátkách s mládětem Goblinem. Když tuto kapitolu při psaní znovu procházím, vždy mě pobaví autorčino užíváno slova gay se staroanglickým významem: "Malý šimpík, dříve tolik gay, se stal čím dál více letargickým." No, to heteráctví z člověka udělá... Ne, slovo gay ještě v 60. letech znamenalo "veselý" (muži milující muže se v Británii, odkud doktorka Goodall pochází, nenazývali gayi, ale camp). Autorka jinak popisuje také první permanentní přátelský vztah mezi samicemi šimpanzů, který se jí dostalo pozorovat, nebo vztah adolescentního samce Pooche se starým Huxleym.

Jane Goodall hladí samečka Flinta a jeho starší sestru Fifi, zatímco na ně dohlíží jejich stará matka Flo (fotografie se nachází v knize na straně 177). Zdroj: The Guardian

Jak už jsem zmínil výše, název poslední kapitoly, Only the Beginning (Pouze začátek), přímo navnazuje na další díla Jane Goodall. Dokázala si v roce 1967 představit, že do konce svého úctyhodně dlouhého života bude autorkou 32 knih? Na začátku této kapitoly píše, co se ještě o šimpanzích tehdy nevědělo - například jak dlouhé jsou jejich pokrevní vztahy, jak je to se separací odrostlých sourozenců, a jak se mění, kdo je dominantním samcem. Následuje příběh samce Merlina, který si v dětství prošel těžkostmi - na dva a půl měsíce se neukázal u jediného člena tlupy, a nejspíše se držel u chladného těla své zemřelé matky. To, zdá se, mělo negativní vliv na jeho vztahy s jedinci jeho věku, i na jeho psychické zdraví obecně: "Merlin v pravdě utrpěl těžkou ztrátu. Zmizí nakonec všechny zdánlivé stopy jeho neurózy, nebo se bude vždy chovat, jako dnes? Bude nízce postaveným samcem, dominovaným jinými po celý svůj život? Nebo se stane zlostným a agresivním, jako by chtěl pomstít své nešťastné dětství? To nám ukáže jen dlouhodobé pozorování." Jako někdo, kdo si zatím přečetl jen jednu knihu od Jane Goodall, vážně doufám, že se Merlin nestal mstivým psychoušem! To už by mi asi moc sympatický nebyl, a to říkám, jako někdo, kdo vyrostl na Batmanovi. Část kapitoly se zabývá také problémy, se kterými se šimpanzi už v 60. letech potýkali - zvláště s lovem pro maso. Autorka připomíná, že občas jsou samice šimpanzů zabíjeny a jejich živé traumatizované mládě je pak prodáno na trhu, třeba jako nevhodný domácí mazlíček. Pobavil mě popis toho, jak si malý Flint vytvářel hnízdo z trávy, ale místo toho, aby si do něj sedl, uložil si ho na klín a pak nevěděl, co dělat. V závěru vzpomíná Jane na rozhovor s Hugem o tom, co plánované dlouhodobé pozorování šimpanzů v Gombe Stream může přinést, a ještě jednou vyzdvihuje oblíbeného Davida Greybearda: "Můj blízký kontakt s ním vedl k vytvoření pouta mezi člověkem a lidoopem, pouta založeného na vzájemné důvěře a respektu - v jistém smyslu, přátelství. Samozřejmě musím pořád hrát roli pozorovatele, který se nevměšuje, a nesmím nikdy zapomenout, že studuji přírodní chování divokých zvířat." Připomíná, že šimpanzi ji nikdy po návratu z Británie nevítali, jako domácí mazlíček vítá svého paníčka nebo paničku.

Dovolím si citovat ještě tento pěkný odstavec z poslední kapitoly: "Doufáme, že pokračováním výzkumu v rezervaci najdeme odpovědi na tyto otázky a mnohé další. Takové záležitosti zajímají nejen nás, ale také ty, kteří studují lidské chování - antropology, psychology a sociology. Protože pokud, jak Hugo a já pevně věříme, mnoho základních vzorů chování člověka a lidoopa sdílí společný zrod v daleké minulosti, pak zevrubné znalosti lidoopího chování mohou být nedocenitelné pro lepší porozumění chování člověka. Šimpanzi v divočině jsou dobrými subjekty takové studie, jakou provádíme, protože jsou vybaveni řadou emocí podobných lidským a demonstrují určitou kapacitu pro rozumné myšlení. Navíc šimpanzí společnost klade méně zábran, než dnes kterákoli společnost žijících lidí. I v šimpanzí komunitě samozřejmě existují nějaké zákony, jako v každé zvířecí skupině: například, že staré zvíře normálně nezaútočí na nemluvně. Ale šimpanzí společnost je svobodnější než ta naše, takže je snadnější rozpoznat důvody pro šimpanzí činy než pochopit podobný čin provedený člověkem." Šimpanzi a lidé nejsou stejní; hypotetický poslední společný předek těchto dvou druhů (označovaný zkratkou CHLCA) existoval zhruba v době před 13 až 5 miliony let. Mnohé se však o evolučních základech některého lidského chování můžeme naučit právě od lidoopů, kterým Jane Goodall zasvětila svůj život.

My Friends, the Wild Chimpanzees je výborná kniha, dobře a rychle se čte, oplývá jistou romantikou starého provádění vědeckých výzkumů v divočině (mohu-li toto slovíčko použít), a je také velice inspirativní. Jane Goodall si zaslouží být oslavována, přinesla světu mnohé poznatky o našich bratráncích šimpanzech, a přečíst si její první kdy vydanou knihu, vydanou před 58 lety, opravdu stojí za to. Vřele ji doporučuji k přečtení.