Ve stínu přízraků-část 9.

Osmou část příběhu jsem napsal 8. srpna, nyní je však čas na tu devátou... Snad se Vám bude líbit...

VE STÍNU PŘÍZRAKŮ-ČÁST DEVÁTÁ:

James, Andrew, Yan, John a Alice definitivně opustili vesnici a vydali se zpět do džungle, aby nalezli tajuplného Ahoola a zachránili ho před nebezpečnými lidmi, proti kterým nyní bojovali. Jakmile však vkročili do hloubi lesa, uslyšeli táhlé pískání. "To je náš Ahool!" vyhrkl James a hnal se za tím zvukem. Andrew ho následoval. Nikdo z nich neměl žádnou střelnou zbraň, až na jednu uspávací pušku, kterou s sebou měla Alice. Jejich cílem bylo zvíře uspat a nasadit mu obojek s vysílačkou, takže by pak mohl být nadále sledován nějakou vědeckou stanicí, a bylo by zjištěno, zda mu hrozí nebezpečí či ne. James se náhle zastavil. S hrůzou se podíval do koruny stromu. Andrew mu poklepal na rameno a mlčky naznačil, že by se měli stáhnout. Yan, John a Alice do nich doslova narazili, když utíkali, a také zahlédli to monstrum. "To je přece Superbat! Ten obrovský jedinec, největší Ahool, kterého ti darebové od Reeva chytli," řekl Andrew. Když si gigantický Ahool uvědomil, že ti dvounozí tvorové spolu jen mluví a nesnaží se mu nic udělat, rozhodl se je zahnat. Jako mohutný ptakoještěr vznesl se z větve, na které seděl, a zamířil si to proti nim. "Utíkejte! Utíkejte!!!" křičeli všichni jeden přes druhého, jako by snad některý z nich na útěk nepomýšlel. Alice se v tom zmatku podařilo střelit do Ahoola uspávací šipku. Někdo za to však draze zaplatil... Ahool kvůli tomu úplně zešílel, vydával ze sebe skřeky jako by mu někdo ublížil. A pak popadl mezi své ostré pařáty, dost dlouhé na obejmutí dospělého muže, Johna! Alice teď šílela! "Johne, skoč, okamžitě!" křičela na něj. John jen řval strachy a Ahool ho unášel neznámo kam. Za chvíli si to gigantický netopýr zamířil nad vrchní pás lesa, nikdo jej neviděl a také Johna už nebylo slyšet. "Ne!!!" křičela stále dokola Alice. "Nebojte, paní Campbellová, my ho přece najdeme. Nemůžou být daleko!" řekl ji Yan a jako první se vydal tím směrem, kudy Ahool letěl. Andrew chvíli zůstal u Alice, která se strachy rozbrečela. Měla o Johna velký strach. James ji také chvíli uklidňoval, ale nemohl si dovolit nechat Yana samotného, a tak se za ním vydal. Za chvíli oba došli na mýtinu. Les zde byl vykácený už delší dobu. A tam, ve výšce snad sto metrů, letělo to obrovské monstrum. "Brácho, co budeme dělat?" zeptal se Yan. James se chytl za čelo. "To fakt nevím," odpověděl, "tohle je zoufalé. Vlastně bychom mohli... Ne, podívej!!!" Ahool Johna pustil. Se strašným řevem padal ten muž dolů, a pak to celé skončilo. Když k němu James a Yan doběhli, byl již Ahool zpět v džungli. Proto tedy letěl sem, na mýtinu, aby zde Johna, vetřelce v teritoriu, zabil. Johna poranily už samotné Ahoolovy drápy, což později James a Yan zjistili, když se dívaly na jeho strašlivě poškrábané ruce. Byl to však pád ze stometrové výšky, co ho zabilo. "Pro Alice tohle nedopadne dobře," řekl James...

Když se však vrátili na místo, kde Andrewa a Alice nechali, nenašli je. Byla tam jen velká krvavá skvrna, která Jamese i Yana pořádně vyděsila. "Proboha, co se tady stalo?" ptali se oba sebe navzájem. Yan byl přece jen zkušený průvodce jávskými lesy, začal proto hledat další stopy. "Tady! Jamesi, pojď sem, tady jsou kapky krve," řekl a ukazoval směr. "Podívej na ty otisky bot v bahně, tohle jsou Andrewovy boty, to poznám," řekl pak James, když si prohlédl další stopy. Chvíli šli pralesem dál. Z chvíle se stala čtvrt hodina, pak celá hodina, nakonec hledali své přátele už čtyři hodiny a nakonec se vrátili s nepořízenou. "Byl bych se vsadil, že šli tam, kam vedla krvavá stopa a taky ty Andrewovy šlápoty," říkal si pro sebe James. "Počkat!!!" vykřikl náhle nahlas. Yan z toho poznal jen jediné: James si něco v hlavě uvědomil. Začal pádit zpět do hlubin lesa. "Je pozdě, Jamesi, počkej! Já mám aspoň baterku!" křičel na něj Yan a utíkal za ním. Již za úplné tmy dorazili oba opět na místo zmizení svých přátel. "Jsme to ale hlupáci... Tohle nejsou jen otisky Andrewových bot. Vždyť takové boty mohou nosit ti vojáci... Ale co teď?" vysvětloval James. Oba se nakonec utábořili na tom místě. Postavili stany, na chvíli rozdělali oheň a uvařili si polévku. "Jde mi z toho hlava kolem... Že by je vojáci někam odvedli? Musíme počkat do zítřka..." řekl ještě James, popíjeje horký čaj. "Tam, Jamesi, podívej!" vyhrkl Yan a hrdlo se mu svíralo hrůzou. Dvě velké svítivé oči je pozorovaly z koruny stromu. "Další Ahool, nebo ten první?" řekl jeden z nich. Příšera vzlétla a zamířila si to na ně. James i Yan začali utíkat. Yan dostal pořádnou ránu do hlavy, to ho asi ten tvor zasáhl zadní končetinou. James chvíli utíkal v naprosté tmě. Ztratil se v lese. Brzy si uvědomil, že tohle bylo to nejhorší, co mohl udělat. Nechal tam Yana samotného, a sám je tu teď ztracen. Náhle jeho úvahy přerušilo vrčení. Byl to zlostný, agresivní zvuk procházející ušima jako motor rally. James si hned vzpomněl na ty příběhy o "Velkém Johnovi". Prý to byl nějaký dinosaurus, který utekl do pralesa, a teď... Vždyť on byl nedaleko Jamese! Vystrašený dobrodruh kráčel zpět, ale neviděl. Jakmile si jeho oči přivykly tmě, spatřil, jak se asi pět metrů před ním rýsuje robustní hlava s rohovitými výrůstky. Vrčení bylo stále silnější. Ten tvor byl nervózní a pomalinku se k Jamesovi přibližoval. James to již nevydržel a začal utíkat! Doufal, že běží směrem k táboru. Pak ale podklouzl, a spadnul hlavou na nějaký kus dřeva. Ztratil vědomí... Dál už si nic nepamatoval... A když se probudil...

Příští část bude zároveň částí poslední! Jedno je však jasné: Jamesův život teď visí na vlásku... Pokračování příště!