Největší ptáci, kteří kdy vzlétli

Většina zástupců skupin zvířat, která dnes stále žijí, dosahovala v pravěku mnohem větších rozměrů. Vše, co z těchto dávných tvorů, jejichž zaniklá sláva zašla již před miliony let, známe, jsou jen nehybné kamenné pozůstatky těl strnulých v hlubinách času. Představte si však, že můžete cestovat zpátky v čase a některé z těchto gigantických předků dnešních zvířat sledovat na vlastní oči... Možná to zní jen jako pouhá fantazie, ale paleontologové se opravdu musí vžít do role cestovatelů v čase a podniknout na vlastní pěst podobnou výpravu, alespoň ve světě představ. Někteří zástupci různorodých tříd živočichů byli v pravěku skutečně obrovští, ale posléze vyhynuli a dnes nám tak zbývá jediné: zkoumat to, co se z nich dochovalo. I ze zkamenělin se však dá mnohé vyvodit, včetně velikosti. Existovali největší dinosauři, největší hmyz, největší mořští plazi, největší savci a v neposlední řadě také největší ptáci, kteří kdy kroužili po oblacích. A právě těmi se dnes budeme zabývat... Jaké by to asi bylo vrátit se o pár milionů let zpět a uvidět nad sebou neuvěřitelně kolosálního dravce kroužícího po nebi a hledajícího sebemenší pohyb nějaké potencionální kořisti? Někteří by si možná mysleli, že něco takového se mohlo stát pouze v Sindibádovi, příběhu, v němž se hlavní hrdina skutečně setkal s obrovitými dravými ptáky žijícími v tajemném údolí plném diamantů. Ale to byla pohádka. Nicméně v pravěku opravdu žili tvorové, kteří by se možná oněm obrovitým mýtickým opeřencům ze Sindibáda podobali. Mezi ně se řadila skupina kondorů zvaná Teratornithidae. Žili v Severní a Jižní Americe v třetihorách, v Miocénu až po Pleistocén a někteří z nich vyhynuli teprve před pár desítkami tisíc let. Už jen jména jako Teratornis merriami nebo Teratornis woodburnensis sama o sobě mohou nahánět hrůzu, neboť rozpětí křídel těchto dravců dosahovalo přes 4 metry. To ale stále nebylo nic ve srovnání s pravým gigantem, možná největším anebo případně jedním z těch největších ptáků, kteří kdy létali. Argentavis magnificens je jméno pro děs nahánějícího kondora vysokého asi 1,5 metru, což je výška dvanáctiletého dítěte. Nicméně rozpětí křídel bylo už samo o sobě mnohem více úctyhodnějším, a to 7,3 až 8 metrů! Pod křídla takového ptáka by se rázem vešla možná dvě auta stojící těsně za sebou! Pravěk překonal lidskou představivost, tento velikán žil v Miocénu před 8 až 6 miliony let na území Jižní Ameriky. První fosílie byly nalezeny v argentinském městě La Palma. Jakožto největší létající pták vážil Argentavis asi 80 kilogramů, tedy tolik, co štíhlý dospělý muž. Objevené kosti zahrnují i lebku, takže paleontologové i ornitologové mají dokonalou představu o vzhledu tohoto prehistorického létajícího stroje, poněvadž lebka často prozradí o stylu života určitého druhu více než zbytek těla. Podle všeho se lze domnívat, že Argentavis se živil hlavně zdechlinami, od kterých odháněl za pomoci svého děsivého vzhledu menší mrchožrouty. V období Miocénu ještě Jižní Amerika nebyla spojena se svým severním protějškem a pláně Argentiny byly doslova přeplněny velikými kopytnatými savci, endemickými a typickými pro onu oblast. Právě ti představovali zdroj Argentavisovy potravy. Mezi další Teratornidy ještě třeba Cathartornis gracilis nebo čtyřmetrový Ailoronis incredibilis či případně kubánský Oscaravis, ale žádný z nich se svým rozpětím nevyrovnal osmimetrovému Argentavisovi. Jen pro představu, největší žijící pták, albatros stěhovavý, má rozpětí křídel skoro 4 metry, tedy tolik, co oni. Setkání s pravým titánem světa ptáků by pak bylo úžasné. Každopádě, aby toho nebylo málo, ptačí svět hostil v dávné, ač v tomto případě i nedávné minulosti další létavá monstra. Příkladem může být Harpagornis moorei, obecně známý jako orel Haastův na počest německého geologa Juliuse von Haasta, který ho roku 1871 popsal. Výpočty potvrdily, že orel Haastův mohl na svou kořist při náletu zaútočit rychlostí až 80 kilometrů v hodině. Rozpětí křídel dosahovalo přes 3 metry a váha se mohla vyšplhat až na 15 kilogramů. Oproti Argentavisovi byl možná drobečkem, ale přesto se řadí mezi největší dravce vůbec. Orel Haastův žil na Novém Zélandu během Pleistocénu a Holocénu a neměl zde žádné přirozené nepřátele. Zároveň byl i jediným přirozeným nepřítelem velikých nelétavých ptáků zvaných Moa. Kolem roku 1280 však na Nový Zéland přijeli první Maoři a izolace na ostrovech se stala pro tohoto ptáka hřebíkem do rakve. Kdy vyhynul? To se s jistotou neví, biologové však odhadují, že to bylo už kolem roku 1400. Lidé totiž hojně lovili jedinou dostupnou potravu dravce, tedy ptáky Moa a on pak následně na nedostatek lovných zvířat vyhynul... Mezi další obry se však řadí i jestřáb Titanohierax s váhou minimálně 8 kilogramů. Třicetikilový hrabavý jménem Sylviornis žil zase na Nové Kaledonii ještě před 600 lety. Jeho vyhubení způsobil až nadměrný lov prvních oceánců. Skutečými obry mezi rybožrouty byli zase Pelagornitidi, zvláštní obři možná vzdáleně příbuzní již jmenovanému Argentavisovi, včetně před prár lety objeveného druhu Pelagornis chilensis, jenž žil na území Chile po dobu asi 50 milionů let-ze světa zmizel teprve před dvěma miliony let! Rozpětí křídel dosahovalo asi 5,2 metru a tento pták žil zřejmě poblíž moře, kde s pomocí ostnatého zobáku chytal kluzké ryby... Pravěcí ptáci tedy dosahovali skutečně úctyhodných rozměrů, a ať už jejich vyhubení způsobil člověk či velká adaptace jen na určitý typ potravy nebo prostředí, což se jim později stalo osudným, zaslouží si velkou úctu. A to i přes to, že jejich životy jsou nadobro ztraceny v temných hlubinách času...

Všechny tyto živočichy svou přizpůsobivostí možná překonali ptáci, kteří žijí dodnes, ale přesto si skutečně onu úctu zaslouží... Pokud se Vám tento článek líbil, můžete komentovat...