Hranice stáří života se posunula hlouběji do minulosti...

Minulý rok jsme byli ohromeni, když bylo zjištěno, že život v pradávných oceánech existoval už před 3,7 miliardami let, tedy mnohem později, než jsme donedávna očekávali. Tím se výrazně posunula hranice stáří života na naší planetě, neboť do té doby byly mikroskopické pozůstatky nejstarších organizmů známy pouze z doby před 3,5 miliardami let. Je téměř jisté, že se život vyvinul ve vodě-právě tam k tomu byly nejpříhodnější podmínky. Nebo ne? Včera přišla velká zpráva z UNSW Sydney ohledně velkého nálezu australských vědců. Nález byl učiněn v Západní Austrálii, v pouštních podmínkách, části Austrálie, jež je bohatá především na menší zkameněliny. A právě tyto nově objevené zkameněliny posunuly hranici stáří života na souši o celých 580 milionů let. Věděli jsme, že nejstarší mikroorganizmy žijící na souši se vyskytovaly na Zemi už přibližně před 2,9 miliardami let-minulý rok tak bylo zjištěno v Jihoafrické republice. Avšak nové nálezy dokazují, že mikrobiální život existoval na suché zemi před 3 miliardami 480 milióny let. To je naprosto neuvěřitelné! Za tento objev vděčíme nálezu velmi speciálních zkamenělin z Pilbara Craton. Nyní se někteří vědci chystají předložit teorii, která by dokazovala vznik života ne ve vodě, ale na souši, nebo poblíž souše. Fosilie z Pilbara Craton totiž vznikly v sedimentech dávných horkých pramenů. Jednalo se o sladkou vodu, protékající tehdy horkým, pro život jen s těží obyvatelným prostředím. Přesto však některé mikroorganizmy mohly vzniknout právě v této sladké vodě nebo dokonce v půdě blízko ní. A co je ještě zajímavější je fakt, že usazeniny z Pilbara Craton v Austrálii jsou nápadně podobné usazeninám z planety Mars. Již mnoho, mnoho let se diskutuje o tom, zda na Marsu existuje život, nebo alespoň existoval (v minulosti byly oba póly Rudé planety pokryty ledem, pevným skupenstvím vody, ideální pro výskyt života). Nové nálezy tak nejen poukáží na možný vznik života na Zemi, nikoliv v moři, ale ve sladké vodě nebo na souši, tak na možný vznik a existenci života na Marsu. Je možné, že plánovaná expedice na Mars, která se uskuteční v roce 2020, by mohla využít podoboných dovedností, s nimiž nyní vědci odhalili dávné, 3,48 miliardy let staté fosílie v Austrálii. Mohli by tak zjistit, zda se na Marsu nenacházejí fosilie tamních, potenciálně existujících zástupců života... Ať už je to s životem na Marsu jakkoliv, je jisté, že nové nálezy poukazují na vznik života na Zemi-protože usazeniny z Pilbary byly před 3,48 miliardami let na povrchu souše, je jisté, že život tehdy žil už tam. Samozřejmě je též možné, že se přece jen vyvinul v oceánech, a za těch 220 milionů let se rozšířil i na souš a do horkých pramenů. A je každopádně velmi vzrušující, že život existoval na souši už tak krátce po vzniku naší planety...

Obrázek, který vše dokazuje, je z webu Science Daily... Doufám, že Vás tato zpráva zaujala, já jsem z ní naprosto nadšen!

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Diplodocidae

Po nějaké době přináším další část projektu Základní údaje o čeledích dinosaurů, tentokráte o čeledi, která je velmi dobře známá... Vítejte ve světě Diplodocidů!

Název čeledi: Diplodocidae,

Autor názvu a popisu: Othniel Charles Marsh, 1884,

Nejznámější členové čeledi: Diplodocus, Apatosaurus, Supersaurus,

Doba výskytu: Svrchní Jura až začátek Křídy.

Diplodocidi měli několik typických znaků: delší, ostré zuby ideální k trhání vegetace, vybíhající z tlamy, pak dlouhý krk a ocas, které nesli vodorovně s tělem, malou hlavu s velmi malým mozkem, silné sloupovité končetiny a značnou velikost těla. Někdy se uvádí, že Mamenchisaurus, jakožto zástupce čeledi Diplodocidů, měl nejdelší krk ze všech dinosaurů-jeho tělo bylo dlouhé 22 metrů a krk tvořil takřka polovinu jeho délky. Dnes už však někteří paleontologové tvrdí, že Mamenchisaurus, byť měl s Diplodocidy společného předka, byl již součástí jiné čeledi, a to Mamenchisauridae. Největší Diplodocidi, dlouzí až 45 metrů, žili na konci Jurského období, před 155 až 145 miliony let. Protože plazi rostou celý život, rostli tak i Diplodocidi a ostatní dinosauři. Stále však není jisté, zda dinosauři jako Supersaurus a Dinheirosaurus nejsou jen odlišnými druhy Diplodoka. Vzhledem k jejich velikosti (kromě toho, Supersaurus pochází ze Severní Ameriky, kdežto Dinheirosaurus z Portugalska) se však zdá, že ne. Samozřejmě nejznámějším zástupcem čeledi je již zmíněný Diplodokus. Tento masivní dinosaur žil hlavně na pláních západních Spojených států, především v oblastech Wyomingu a Colorada, stejně jako Utahu. Stáda Diplodoků byla občas napadána dravými Allosaury, kteří jim byli nejnebezpečnějšími predátory. Slavnou scénu boje na solných pláních jsme mohli vidět i v cyklu BBC Putování s dinosaury: Balada o Alosaurovi. Kromě velikosti však měli dospělí Diplodoci ještě jednu zbraň, kterou mohli dotěrné Allosaury odrážet. Byl to bičíkovitý ocas, jenž byl rovněž jedním z typických znaků zástupců čeledi Diplodocidů... Vraťme se ještě k velikosti. Je možné, že mezi Diplodocidy se mohli nalézat vůbec největší suchozemští živočichové všech dob, ale nejsme si tím jistí. Mluvíme o Amphicoeliasovi, podivuhodném dinosaurovi, který mohl, ale také nemusel existovat. Během Války o kosti v druhé polovině 19. století, kdy Othniel Charles Marsh popsal čeleď Diplodocidae, pojmenoval jeho rival jednoho ze zástupců této čeledi-dal mu jméno Amphicoelias. Učinil tak podle nálezu jediné, mohutné kosti, podle níž by celková délka živočicha činila 58 až 64 metrů! Bohužel se tato kost údajně ztratila, a tak se dochoval jen nález. Dodnes není jasné, zda kost opravdu existovala a zda nákres není jen zvětšeninou mnohem menšího nálezu, dost možná kosti Diplodoka... V rámci Diplodocidů musíme zmínit ještě jedno: po více než sto let se myslelo, že Apatosaurus a Brontosaurus jsou synonymy a že značí jediného živočicha. Až před dvěma lety bylo odhaleno, že Brontosaurus byl skutečně jiný rod... Diplodocidi byli velmi zajímavými sauropody, ale v období Křídy nakonec vymizeli, stejně jako poslední ranokřídoví zástupci Dicraeosauridů (např. Amargasaurus) a Brachiosauridů (např. Sauroposeidon), a zbyli jen Titanosauridi, kteří přežili až do konce dinosauří éry...

Doufám, že se Vám tento kratší článek o Diplodocidech líbil, pokud ano, komentujte prosím...

Nosorožec srstnatý (Coelodonta antiquitatis)

Jméno: Nosorožec srstnatý (Coelodonta antiquitatis),

Potrava: Traviny a další nízké rostliny,

Výskyt: Evropa a severní Asie (Sibiř).

Popis:

Nosorožec srstnatý je bezpochyby jeden z nejznámějších savců doby ledové. Byl to věrný průvodce mamuta-stáda huňatých nosorožců se často pásla v blízkosti mamutích stád, a tak tito dva velcí býložravci důvěrně znali jeden druhého. Nosorožec srstnatý žil v Pleistocénu. Jeho předkové z rodu Coelodonta se objevili už před 3 miliony let, tedy na samém konci Pliocénu, v Nihowanu v Číně. Další z jeho předků se v té době vyskytovali v Tibetu. Nosorožec srstnatý se vyvinul před 400 tisíci lety a vymizel teprve před 10 000 lety, s koncem poslední (würmské) doby ledové... Protože se zachovaly zmrzlé pozůstatky nosorožce srstnatého ve věčně zmrzlé půdě (permafrostu), ví se, že měl rudohnědou srst, která na šíji a krku tvořila jakousi vystouplou hřívu. Všechny ty dlouhé chlupy rostoucí po těle v obrovském množství chránili nosorožce před chladem. V době ledové bylo léto krátké, trvalo asi jen měsíc, ale právě v tu dobu nosorožci shazovali svou srst. Letní byla mnohem kratší a tak se nepřehřáli. Jakmile nastala zima, začala jim srst zase růst, až vytvořila teplý kožich. Stejně jako ostatní nosorožci (s výjimkou starodávných druhů jako bylo Indricotherium) měl i tento druh rohovinové rohy. Nad čenichem vyrůstal nejdelší ze dvou rohů: u samců byl až metr dlouhý. Často s jeho pomocí zápasili o samice-nedá se však říci, že by se přetlačovali. Spíše prudkými pohyby hlavy nebo třením rohu o trávu zastrašovali jeden druhého, až ten slabší nakonec ustoupil... S celkovou délkou těla 3,5 až 4 metry a výškou v lopatkách 160 centimetrů to byl opravdový obr. Proto je zvláštní a podivuhodné, že jeho nejbližším žijícím příbuzným je vůbec nejmenší ze zbylých pěti dnešních nosorožců: "huňatý nosorožec" sumaterský. V době ledové však žili i větší huňatí nosorožci, například Elasmotérium. Nosorožec srstnatý měl špatný zrak, zato však jeho čich byl skvěle vyvinut. Tohoto zvířete se báli i neandrtálci, kteří jím mohli být zabiti. Zranění na jejich kostech to potvrzují. Přesto však pravěcí lidé, zvláště lovci mamutů, nosorožce zabíjeli. Možná je v některých oblastech i vyhubili, ale největším nepřítelem těchto nosorožců byla změna klimatu. Když k ní došlo, museli se začít stěhovat na sever až severovýchod, s ústupem ledovců zmizeli z Evropy a přežívali s posledními mamuty nedaleko od Uralu. I tam je však postihlo vyhynutí... Důkazem, že pravěcí lidé nosorožce lovili, jsou i jeskynní malby ve Francii, staré 30 000 let...

Brzy očekávejte další popisky zvířat z 6. epizody Putování s pravěkými zvířaty!

Jedovaté paryby

Další z mých článků o jedovatých zvířatech je tu... Nyní se zaměříme na skupinu dávných obyvatel moří, mezi nimiž se též nacházejí živočichové vybavení jedem...

Paryby jsou skupinou mořských obratlovců, která zahrnuje žraloky, chiméry a rejnoky. Mezi žraloky a chimérami se nenacházejí žádné jedovaté druhy-jed ke svému životu prostě nepotřebují. Právě žraloci jsou vybaveni ostrými zuby, které se po celý život obměňují. Nevyvinuly se jim žádné jedové žlázy, prostě stačí čelistmi stisknout a rybí potrava je usmrcena. Ani chiméry nepotřebují jed. Na rozdíl od velkého množství ryb, parybám, tedy "rybám s chrupavčitou kostrou", se jed takřka nevyvinul. Ovšem poslední zbývající skupina paryb, ta evolučně nejmladší, je už jedem vybavena. První rejnoci se objevili v Křídě asi před 120 miliony let a nevypadali příliš odlišně od těch, které známe z moří dnes. Je však třeba uvést, že většinou pravěké rejnoky známe přece jen ze zubů. Stejně jako u žraloků, i u rejnoků se zachovávaly především zuby, tvořené sklovinou, která může zkamenět, zatímco chrupavčitá kostra se jednoduše rozpadla... Rejnoci nás vždy fascinovali. Někteří jsou schopni elektrických výbojů, jako parejnok elektrický z Latinské Ameriky. Jedinou elektrickou ranou je schopen zabít i koně, o člověku tedy nemluvě. Avšak jed jako takový se vyskytuje u trnuch. Své jméno dostaly právě díky přítomnosti trnu, vycházejícího z ocasu. Je to dlouhý, ostrý výběžek, stejně ostrý jako nůž, a mnohdy dokonce i stejně dlouhý. Věřte nebo ne, některé druhy trnuch mají osten dlouhý až pětatřicet centimetrů. Je delší než obvyklé školní pravítko a může způsobit velkou bolest, je-li jím člověk zasažen. Trnuchy každý rok způsobí zranění až 1500 lidem na kalifornském pobřeží. Lidé se kopou ve vodách mělkých pláží, kde se trnuchám daří. Nehybně leží v písku, dobře zamaskovány, a pak, když na ně někdo šlápne, zahájí sebeobranu. Prudce mrští svým bodcem a zasáhnou nohu člověka, který si vše uvědomí až poté, co ucítí hroznou bolest. Trnuchy mají svůj bodec i jed pouze k obraně, nikoliv ke zneškodnění kořisti. Prudká rána však může opravdu velmi bolet. Je potřeba lékařská pomoc, avšak zřídkakdy dojde k vážnějšímu zranění. Jed trnuch je navíc vůči člověku většinou neškodný nebo má jen malý efekt. Dalo by se říci, že pokud nemá člověk alergii na nějakou složku v jedu, bude na něj jed působit podobně jako vosí štípnutí. Rozhodně však taková rána nesmí být podceněna. Kde se nachází na bodci jed? Odpověď je: na spodní straně. Tam vybíhají z kůže dvě jedové žlázy, jež jsou pokryty jemnou kůží. Jed se nachází pod touto jemnou pokožkou a poté se z ní může dostat...

V ojedinělých případech trnuchy zabily člověka. Jsou to velmi smutné případy. Do roku 1945 bylo trnuchami zabito jen 16 lidí. Od té doby nedošlo k žádnému dalšímu úmrtí. Až v roce 2006 došlo k velké tragédii. Lovec krokodýlů a australská ikona Steve Irwin natáčel poblíž Port Douglas v Queenslandu, Austrálii, scénu, ve které se přiblížil k jedné trnuše. Ta se neočekávaně pohnula, aniž by na něj vůbec zaútočila, a její trn probodl Stevovi hrudník. Tato strašná zpráva tedy zasáhla celý svět a vyvolala podobné reakce, jako při smrti princezny Diany v roce 1997. Je to obrovská škoda, že byl Steve trnuchou zabit-byl to skvělý bojovník za divokou přírodu. Sám by ale nechtěl, aby byly trnuchy kvůli takovému neštěstí zdemonizovány... Minulý rok došlo bohužel k podobnému incidentu v Singapurském akváriu, kdy dvaašedesátiletý potapěř Philip Chan zemřel po úderu trnem rejnoka. Pouze v akváriu zvířete pracoval a staral se o něj, ale trnucha jej považovala za útočníka a tak v sebeobraně zaútočila... Tyto případy jsou však velmi vzácné. Nebyl to jed, který napadené lidi zabil. Byl to dlouhý trn, ne však jed, ten je opravdu slabý a může zabít jen menší útočníky, například malého žraloka nebo dravou rybu, která by trnuchu napadla. Jinak jsou trnuchy a ostatní rejnoci mírumilovná stvoření...

Příště napíši článek o jedovatých plazech!!!

Lovci kryptidů: Černá stopa (6/6)

Jack, Pierre a agenti z Kanady a Japonska se konečně dostali do Šanghaje, aby informovali místní policii o nebezpečích v sídle Zhou Lena, vzdáleném několik kilometrů v hustém lese. Agent ze Spojených arabských emirátů měl mezitím Zhou Lena hlídat v jeho vile. Podaří se našim přátelům nebezpečného zločince dopadnout?

LOVCI KRYPTIDŮ: ČERNÁ STOPA, ČÁST ŠESTÁ:

"Za chvíli jsme tam!" řekl Kanaďan, který krátce předtím Jackovi sdělil, že se jmenuje Roger Neill. Japonec se zase Pierrovi, s nímž si povídal, představil jako Akihiko. Auto jelo těsně před motorkou a s rychlostí se k policejní stanici přibližovali. Náhle nějaký muž skočil před Akihikovo auto. Nešlo včas zabrzdit. Akihiko okamžitě auto zastavil a přiřítila se k němu policie. "Ten muž je mrtvý! Přejel jste ho!" křičel policista na japonského agenta, který tomu stále nemohl uvěřit. "Ten muž před auto skočil! Viděl jsem to, přísahám!" řekl Pierre, ale policisté na něj neslyšeli. Oba muže okamžitě zavedli na policejní stanici. Roger s Jackem teď seděli na motorce, která stála v dlouhé koloně. "Viděl jste to? Nějaký sebevrah. Aby tak Zhou Len zavolal svým lidem, kteří jsou zde, v Šanghaji, a jeden z nich se za něj obětoval... Koukej, támhle ten muž s vysílačkou za rohem," mluvil. Okamžitě otočil motorku, ta nadskočila a vyjela po střeše luxusní červené limuzíny. Řidič i nějaká módní hvězda jedoucí na večírek se příšerně lekli. Motorka sjela z auta a pokračovala v cestě za roh. Tam se prudce zastavila. "Hele, šéfe, musím končit," řekl ten Číňan asi schválně anglicky, protože chtěl Rogera s Jackem vyprovokovat. "Tak dost, hra skončila, jste zatčen!" vykřikl kanadský agent. Muž však vytáhl pistoli a vystřelil po něm. Roger dostal přímý zásah. O vteřinu později kopl Jack muže do lokte a pistole mu vypadla z ruky. Následně ho kopancem do hlavy zbavil vědomí. Pak se přiřítil k Rogerovi. "Jsem v pohodě, škráblo mě to pod podpažím," řekl a křečovitě se usmál. Bylo to možná jen škrábnutí, ale tričko měl hned zakrvácené. Za Jackem a Rogerem náhle stáli dva policisté. Vyslýchali je, chtěli vědět, co se stalo. Nechtěli věřit tomu, že by po nich Číňan střílel a místo toho považovali za střelce Jacka, který měl v tu chvíli jeho pistoli. Oba též odvezli na policejní stanici. Až tam se dozvěděli, že Akihiko, Pierre, Jack a Roger patří k sobě. Bylo jim vysvětleno, co se děje ve vile Zhou Lena. Policie však nevypadala příliš zaujatě. "To není pravda. Zhou Len je poctivý podnikatel a vy jste sem přijeli, abyste ho okradli," zněla později odpověď policejního komisaře. "Takhle se tu chováte k cizincům?" řekl nebojácně Jack. "Vyšlete tam okamžitě nějaké jednotky," řekl již ošetřený Roger. "Jsem agentem z Kanady a tadyhle Akihiko je z Japonska. Copak nám nevěříte?" pokračoval. Jednání se táhlo příliš dlouho. Jack byl stále nervózní, neboť věděl, že již zajatý muž, jenž po Rogerovi vystřelil, byl spolu se sebevrahem informován Zhou Lenem o možném odhalení. A to znamenalo, že Zhou Len uprchl. Co je nyní s arabským agentem? Večer, tedy až po setmění, se konečně policejní auto vydalo k vile Zhou Lena. Na lesní cestě zastavilo. "Jdeme na záchod," řekli policisté. Jack, Akihiko a Pierre, natěsnaní vedle sebe na zadních sedadlech, div neotevřeli údivem pusu. "Vy jdete jako oba na záchod a tady?" řekl nevěřícně Jack. "My zpátky za minutku," usmál se policista. Nechali je odejít, a pak Jack vylezl z auta. V černočerné tmě nic neviděl. Tak rozsvítil baterku a posvítil na křoviny. "Přepadení," usmál se ten policista, na kterého posvítil. Rozhodně si neodskočil, naopak, někde vzal samopal a teď na Jacka mířil. Brzy přišel další. Zbraně vyhrabali někde v křoví. Auto pak obklopili ještě tři ozbrojenci. Jack vtrhl do auta a nastartoval ho. "U všech copánků!" vykřiklo pět ozbrojenců. Policisté totiž zapomněli vytáhnout klíčky z auta. Auto srazilo dva z ozbrojenců a pokračovalo v cestě k Zhou Lenově vile. "Tohle znamená jediné," řekl Akihiko, "ti policisté byli podvodníci." Brzy k vile dorazili...

Byl zrovna úplněk a tak celá zářila. Jack, Akihiko a Pierre vyběhli z auta a vrazili do vily. Nikdo zde nebyl. Jack se proto vydal do prvního patra. Tady našel arabského agenta. Byl spoutaný s roubíkem v puse a ponechán vlastnímu osudu jen tak ležel na podlaze. Jack ho osvobodil a agent mu řekl, že ani nečekal, že ho ještě uvidí. Prý měli být přepadeni. Slyšel to. Zhou Len je teď na heliportu kousek odsud a chystá se uniknout. "Dobrá," řekl Jack jako velitel, "dopadneme ho tam. Říkáte, že Mapusaura Xia si vzal s sebou. To je dobře. Nezahyne. V tomto domě také nikdo není? Dobře, že ne. Stačí už jen maličkost." Arabský agent, jménem Fahad, ukázal Jackovi, kde se nachází bomba. Dále už byla jen zapálena, naše čtyřka opustila vilu a ta vyletěla do povětří. "Tak, Zhou Lenova mučírna zničena," řekl Akihiko, dívaje se na hořící zbytky vily. Zřejmě se mu v hlavě promítaly nějaké vzpomínky. Zhou Len ho prý sám mlátil. Ve chvíli, kdy do lesa přijeli hasiči, aby požár uhasili, bylo už původně policejní auto blízko heliportu. Jack zaslechl kňourání Xia. Pak viděl velkou klec, přivázanou k vrtulníku, jak se s ní chystá vzlétnout. "Počkej, kámo, jdu s tebou!" křikl Pierre, uviděl totiž, že Jack se žene k helikoptéře. Skočil do ní ještě otevřenými dveřmi. Pak vzlétla. Pierre se chytil řetězu, který držel klec s vystrašeným Xiem. Šplhal nahoru. Na palubě vrtulníku mezitím docházelo ke strašné bitce mezi Jackem, Zhou Lenem a jeho pobočníkem. Jack už poněkolikáté zlomil Zhou Lenovi nos a jeho pobočník skončil s přeraženým palcem na levé ruce. Dveře helikoptéry byly stále otevřené. Pilot se na chvíli ze sedadla zvedl a uštědřil Jackovi ránu do hlavy. Ten mu to vše vrátil dvakrát tak silnou ranou. Usedl k řízení a tak vrtulník počal přistávat. Zhou Len však Jacka napadl zezadu a dal mu pěstí do oka. Jack se s bolestí svalil k zemi. "Ruce vzhůru," zaznělo. Pierre se konečně doškrábal na palubu. Vytáhl pistoli z kapsy a mířil na tři nebezpečné muže. Jack se vrátil k řízení. Dole už na ně čekala policie. Zhou Len byl zatčen... "Teda, řeknu Ti, kámo, tohle byla opravdu kryptozoologická výprava," řekl Pierre, když se s Jackem vrátili do Rakouska, a stáli na náměstí malé alpské vesničky. "To jo. Z Tatzelwurma jsme viděli jen málo. Zato jsme si užili nespoutané Mapusauří akce v Číně," odpověděl jeho kamarád a oba se nahlas rozesmáli...

Naši přátelé zažívají stále nebezpečnější dobrodružství! Kam se dostanou příště? Zjistí, proč Zhou Len zabil Pierrovu sestru? A je skutečně konec nebezpečím ze strany podlých lidí, nebo tato akce se Zhou Lenem všechno jen odstartovala? Možná, že se ještě budeme divit...

Tento den slaví Blogorgonopsid své osmé narozeniny!!!

Rok uběhl jako rychle proudící vodopád, a tak dnes, dne 5. května 2017, slaví Blogorgonopsid své osmé narozeniny!!! Jsem velice rád, že se mi daří články na tento blog psát už tak dlouhou dobu... Když počítám i dnešní článek, od 6. května minulého roku přibylo na tomto blogu 362 článků! Dohromady jsem jich tedy napsal už 2551, což je číslo, kterému sám nemohu uvěřit. Dosavadní rekord návštěvnosti je stále 409 lidí za jediný den, ale návštěvníků má tento blog opravdu hodně a já Vám všem děkuji, že jej navštěvujete. Děkuji všem za pochvaly, inspirace i vše jiné. Na tento blog píši díky velké podpoře, ze které jsem velmi potěšen, a vězte, že se jej budu snažit udržet ještě hodně dlouho...

Tentokrát poprvé Blogorgonopsid neslaví své narozeniny v hloubi srdci Pangaei, v nejsušší Permské poušti a též nejsušší poušti, která kdy na naší planetě existovala. Místo toho si užívá velký narozeninový dort v jednadvacátém století. Zdá se, že mu chutná, ale... Nebude přítomnost oslavence v našem dnešním světě příliš nebezpečná? Jen se podívejte na ty zuby! Nebylo by dobré, kdyby mu dort ze Scutosauřích krunýřů nestačil... A na co se zde můžete těšit v blízké době? Především chci psát více článků o ochraně přírody a o vzácných zvířatech, kterým hrozí vyhubení. Také mám v plánu několik velkých projektů a seriálů, stejně jako další velké příhody Lovců kryptidů. Také se můžete těšit na mnoho nových popisků... Ještě jednou Vám děkuji a doufám, že tu Blogorgonopsid vydrží ještě dlouhou dobu...

HAAS

Správce dinosauřího parku - Nebezpeční ostrované

Další pátek, další Správce dinosauřího parku! Tentokrát zajisté speciální, neboť je 5. května, což je pro Blogorgonopsida velké datum... Avšak nejprve ke Správci Danovi!

Nebezpeční ostrované

V pondělí se Oliver vypravil na Isle of Die. Z jižního pobřeží, nyní pokrytého hustou sítí močálů, které obývají pravěcí brodiví ptáci, zamířil přímo do vrcholků hor. Spolu s Timem a dvěma dalšími muži nalezl stopy tajemného huňáče. Ukázalo se, že Gigantopithecus nemusí být tak daleko. Po vkročení do temné, zasněžené rokle, náhle Oliver zvíře spatřil. Nevypadalo zrovna nadšeně. Stálo na zadních a mohutnýma rukama si bilo do prsou. Všichni čtyři začali s útěkem. Bohužel byl Gigantopithecus rychlejší. Neuvěřitelně obratně se k nim přiblížil, a než stačili vyběhnout prudký sráz, přičemž několikrát sjeli až dolů, měl je. Chytil Tima za ruku a vyhodil ho do vzduchu. Tim naštěstí spadl na nohy a do sněhu. I tak to byla pořádná rána. Pak se vzchopil a vstal, ale v tu chvíli na něj spadl Oliver. Bylo to jen taktak. Gigantopithecus je oba hodil poblíž ostrého skalního výběžku, na který by se mohli nabodnout. V jeho okolí se nacházely kosti menších zvířat: je pravděpodobné, že si Gigantopithecus nosí potravu do rokle a odštípává z ní kusy právě na této skalce. Zbylé dva muže pak nechal utéct, ale celou cestu do tábora slyšeli jeho hrozný řev. Ve chvílích, kdy Gigantopithecus vystoupal na vrchol jedné ze skal obklopujících rokli, vzali to Oliver a Tim oklikou a utíkali pryč jediným zbývajícím směrem. Museli se však dostat na sráz nad malou, avšak prostornou jeskyní, která tomuto "Yettimu" byla domovem. Jaké to bylo překvapení, když k ní doběhli a z jeskyně vyšla menší samice. Byla možná menší, ale neméně děsivá než samec. Začala na něj křičet, samec se otočil a už sbíhal dolů, aby dva vetřelce, kteří se nezabili, zničil. Samice po nich vyběhla též, ale Oliver jí cepínem podrazil nohu. Chudák lidoop trochu zaškobrtl a plácl sebou do sněhu, ovšem nic se mu nestalo. Jen se postavil a hudroval. Samec přiběhl jen chvíli nato. Teď záleželo na tom, zda Oliver s Timem vyšplhají nahoru rychleji, než jejich pronásledovatelé. Pro Gigantopithecy to nebyl problém. Ve šplhání po skalních stěnách jsou mistry. Ale stejně tak Oliver s Timem! Počali útěk dolů z hor. Vtrhli do neuvěřitelně mlžné džungle. Jaký to byl rozdíl oproti chladným horám. Sundali si své zimní bundy a nalezli tok potoka, který je měl zavést do bažin a odtamtud do tábora na pobřeží...

Bohužel se přihodilo neštěstí. Jen co se ocitli tam, kde stromy v okolí potoka nerostly tak hustě vedle sebe, začal je sledovat Pteranodon. Chvíli nad nimi jen tak kroužil, ale pak se vrhl na Tima. Oliver po pterosaurovi sekl cepínem. Minul, a Pteranodon se jen obrátil a už narazil v letu do Olivera. Oliver sebou sekl o pět metrů dál. Pteranodon se ve vzduchu zastavil s napřaženými křídly, klapal zobákem, vyluzoval nepříjemné, sykavé zvuky, a pařáty napřahoval k Timovi. Tim skočil do potoka. Pteranodon ho nechal být a zaměřil se na Olivera. Ten však vytáhl pistoli a dvakrát vystřelil do vzduchu. Pteranodon se lekl a uletěl. Oliver dále pomohl Timovi z potoka. Právě zde nastal problém, poněvadž si Tim vyvrtl kotník. Dalších dvacet minut šli pomalou chůzí k mokřadům. Už se stmívalo. To je na jihu Isle of Die ta nejhorší doba, je to doba, kdy vylézají na lov největší nestvůry, včetně těch nejinteligentnějších zabijáků, jaké kdy jih ostrova poznal. Mluvím o Velociraptorech. Oba si byli jisti, že jsou jimi sledováni, a tak Oliver neváhal, a při první příležitosti, kdy mohli dlouho běžet po suché zemi, zvedl Tima, hodil si ho na záda a upaloval, co to šlo. Jedině tak se snad zachránili. Velociraptoři se shromáždili u stojatého jezírka daleko za nimi. Pískali a houkali na ně, a všechno se to mísilo s neustálým syčením. Než došli oba do tábora, byla tma. Tim byl ošetřen, ale zranění bylo vážnější, než se původně zdálo, a tak musel být odvezen na Tedův ostrov. Stále nemůže pořádně chodit... Pokud jde o ty dva, kteří před Gigantopithecy unikli ještě před Oliverem a Timem, došli do tábora v pořádku... Já měl tento týden nabitý program, ale nejvíce mě zajímalo, jak se daří vajíčku žraloka rodu Stethacanthus. Stále se nevylíhlo. Podle Olivera může trvat dlouho, než se tak stane. Slanost vody v akváriu, v němž je uloženo, je však normální. Uvidíme, zda se nám narodí náš první žralok Stethacanthus!

Pokračování se dočkáte zase za týden! Dan Vám popíše, co nového se přihodilo... Teď zde ale přibyde ještě jeden článek!!!

Neuropteris

Neuropteris byla kapraďosemenná rostlina. Vyskytovala se na naší planetě v období svrchního Karbonu, tedy na samém konci éry gigantického hmyzu i pralesů pokrývajících celou planetu. Byla zhruba středně velká, ovšem nikdy se nefosilizoval celý exemplář, nebo alespoň nebyl nalezen. Nalézané listy jakožto otisky v dávných skalách jsou obvykle kolem 50 milimetrů dlouhé, i když mohly být i trochu větší. Nejčastěji jsou objevovány pouze lístky opadané z hlavního stonku. Tyto lístky odpadly a zapadly vody, kde byly na dně pohřbeny usazeninami a nakonec se díky tomu zachovaly. Stejným způsobem se například zachovala křídla prehistorického hmyzu, jako byly karbonské vážky. Neuropteris žila v době, kdy bylo na naší planetě velmi teplo a vlhko zároveň. Vysoké procento kyslíku v atmosféře podporovalo růst členovců. Všichni živočiční i rostlinní giganti suchozemského světa žili a rostli v rozsáhlých močálech. Neuropteris nebyla výjimkou... Jakožto bažinná rostlina vytvářela po uhynutí mnoho vrstev rašeliny. Ta se po stlačení přeměnila na černé uhlí, které dnes spalujeme... S fosiliemi Neuropterise se setkáme v Evropě a Severní Americe. V oblasti potoka Mazon v americkém státě Illinois je Neuropteris nejhojnější fosilizovanou listnatou rostlinou. Dále se její zkameněliny nacházejí v Pensylvánii. Tamní lesy vypadaly před 300 milióny let tak, jako ve slavném seriálu BBC Putování s pravěkými monstry...

Popis Neuropterise můžete najít v knížce "Průvodce přírodou-Zkameněliny" od Chrise Pellanta.

Příště Coniopteris!

Fascinující housenka, která požírá plasty

Velkým nebezpečím pro naši planetu jsou nyní plasty. Už na začátku školy se všichni učíme, jak dlouho může trvat, než se rozloží plastová láhev uložená do země. Například v Tichém oceánu je mnoho plastů a ty ovlivňují místní zvířata. Ale jeden nový objev by nám mohl pomoci vypořádat se s nerozkladatelnými plasty... Nyní totiž bylo zjištěno, že larva můry Galleria mellonella, zavíječe voskového, může pozřít a strávit plast. Je to neuvěřitelné, ale housenky tohoto podivuhodného motýla mají v žaludku speciální enzymy, které odbourávají a ničí i těžko stravitelné struktury, jako je právě polyethylen, který tvoří plast. Housenky zavíječe voskového byly předmětem vědeckého výzkumu a zájmu už hodně dlouho, ale teď se ukazuje, že budou opravdu schopny plast ničit. Každý rok lidé použijí trilion plastových sáčků, které pak ničí naši planetu. Ale housenka zavíječe voskového se jimi v klidu může živit. Plasty samozřejmě netvoří normální součást jejího jídelníčku. Jako většina housenek, živí se i tato rostlinami. Musejí, protože že později zakuklí a tak po krásné přeměně, metamorfóze, vznikne dospělý motýl, nebo v tomto případě spíše můra, možná by se dalo říci i mol. Včelaři nemají zavíječe voskového rádi, jelikož je tento motýl schopen zničit cokoliv, co jejich včelky vytvoří. Ovšem svět plastu nemá většího nepřítele... Zoologové nyní zjistili, že po 12 hodinách žvýkání plastového sáčku jediná housenka celý sáček naprosto zredukovala. Ale proč? Odpověď je jednoduchá: housenka zavíječe voskového požírá plast, neboť je schopna polyethylen přeměnit ethylenový glykol, což je stravitelná látka. Je to naprosto neuvěřitelné, ale tato housenka může vyrůst na požírání plastu. Tam, kde se usadí, si vždy najde potravu. Je to velmi přizpůsobivý druh. Mnoho lidí nyní jásá, protože se ukazuje, že problémy s plastem nejsou neřešitelné. Díky tomuto objevu se nám podaří chránit životní prostředí a přírodu... Jak však řekli výzkumníci v čele s doktorkou Fredericou Bertocchini, nebylo by oprávněné redukovat plasty jen proto, že víme, jak to udělat biologicky. Nesmí to být jen housenky zavíječů, ale také my sami, kdo budeme používat méně plastových sáčků a podobných pro náš svět potenciálně nebezpečných předmětů. Housenky totiž nemohou spotřebovat trilion plastových sáčků. Proto až půjdete do obchodu a nakoupíte si pečivo, neberte si nový sáček! Vezměte si nějaký, který už máte doma. Sáčky zbytečně nevyhazujte a používejte na nošení více zboží. Nebudete tak muset brát další a další...

Na obrázku vidíte housenku zavíječe voskového, jak se prokousává zbytky plastového sáčku... Snad Vás tento nový objev nadchl! Ukazuje, že někteří živočichové se překvapivě mohou živit tím, co lidé skutečně považují za odpad. Je úžasné, jak se u nich tato přizpůsobivost vyvinula...

Získány vzorky DNA pravěkých savců i našich předků

Dnes napíši o skvělém novém objevu, který na konci dubna nadchl vědce i zájemce o pravěk...

Geologům a dalším vědcům studujícím prehistorické horniny, stejně jako kosti živočichů v nich uložené, vyvinuli novou metodu získávání DNA prehistorických savců. Je to neuvěřitelné, ale kráčíme dobou, kdy už výzkum genetické výbavy našich předchůdců není vzácností. Donedávna byly takové nálezy vzácné, ale s novou metodou se jistě bude dařit získávat více a více vzorků DNA nejen různých nám ne blízce příbuzných živočichů, ale také pravěkých lidí. Výzkumníci z Německa se nedávno pustili do výzkumu Denisova Cave v Rusku. Tato jeskyně je dobrým nalezištěm mnoha kostí zvířat doby ledové. U některých kostí a dalších předmětů, fosilizovaných v jeskyni, se zachovaly malé vzorky DNA. Zřejmě je to tak díky chladnému jeskynnímu vzduchu, který není agresivní a tudíž maličké řetězce genetické informace po desetitisíciletí vážně nenarušil, narušil-li je vůbec. Nakonec se po náročném výzkumu podařilo zjistit, že pozůstatky tvorů doby ledové z Denisova Cave i z některých dalších oblastí, například z jeskyní Chorvatska a Belgie, patřily zástupcům dvanácti odlišných savčích čeledí. Byli mezi nimi srstnatí nosorožci, mamuti i gigantické jeskynní hyeny. U nich byly některé z nalezených vzorků DNA v celkově dobrém stavu. Dále se však podařilo zjistit, jaký "text" měla genetická informace Denisovianů, pravěkých lidí poslední doby ledové. Denisoviané byli blízkými příbuznými neandrtálců. Představovali článek mezi moderním člověkem Evropy a Asie. Získání vzorků DNA Denisovianů může prozradit mnohé o této málo známé skupině pralidí. Už nyní byly vzorky porovnány s již dříve získanými poznatky o neandrtálcích Evropy a pravěkých lidech doby ledové Asie, především Sibiře a Číny... Jak se však mohlo něco málo z genetické informace zachovat, a jak to pak bylo nalezeno? No, jde o analyzaci fragmentů mitochondrií různých živočichů. Jak jsem již zmínil, vzorky se zachovaly pravděpodobně díky mírnému jeskynnímu klimatu. Nikdy však nebyly úplné. Stále je ovšem impozantní, že nesly dostatečné množství informací... Je možné, že již brzy bude odhaleno více o historii lidského rodu i druhu Homo sapiens. Zjištění, jak extraktovat malé množství genetické informace z kostí pralidí je nyní novým klíčem, který již byl pomalu zasunut do zámku, jenž nám dosud bránil dívat se na naše předky s větším množstvím znalostí...

Obrázek je čistě ilustrativní, nenachází se na něm Denisova Cave. Jedná se však o jinou jeskyni, v níž byly objeveny pozůstatky prehistorického člověka...

Lovci kryptidů: Černá stopa (5/6)

Jak již víte, Pierre a Jack nakonec na policii nezavolali. Zhou Len je nechal unést, a dále je chtěl nechat sežrat Mapusaurem Xiem. Jackovi se však podařilo osvobodit se. Navíc zjistil, že Xiovi může sám poroučet. Ve sklepích Zhou Lenovy vily našel mnoho dalších mužů, kteří se pokusili Zhou Lena dostat, vždy však neúspěšně a měl je čekat stejný osud, jako Jack a Pierra. Nakonec muži nalezli Pierra, který se nehýbal...

LOVCI KRYPTIDŮ: ČERNÁ STOPA, ČÁST PÁTÁ:

"Určitě žije!" řekl ten Japonec. Jack dal Pierrovi facku na vzpamatování. "Co blbneš?!" křikl Pierre. Jackovi se ulevilo, stejně jako ostatním. Pierre žije. "No co, hrál jsem mrtvého, aby mě nesežral ten dinosaurus. Slyšel jsem, jak Zhou Len za dveřmi šeptá: 'Hehe, za chvíli bude po tobě, ty hrombidlo.' Tak jsem si řek, nenechám se sežrat, budu hrát mrtvého a pak se odsud nějak dostanu. Jenže vy jste byli rychlejší," vysvětloval Pierre, odcházeje s ostatními z místnosti. Náhle si Arab všiml dalšího strážce se samopalem. Vyběhl proti němu a dříve, než strážce mohl cokoliv udělat, dostal do obličeje takovou ránu, že omdlel. Arab popadl samopal a ukázal ostatním, ať za ním jdou. Japonec šel vedle něho a hned si začali povídat. Chtěli se pomstít Zhou Lenovi za to, že je zde ve sklepích dlouho držel. Jack a Pierre upalovali za nimi, protože tajní agenti šli poměrně rychle. Konečně dorazili do místnosti, kde měl Kanaďan dohlížet na Zhou Lena. Vousatý muž však ležel na zemi a z očí mu tekly slzy. Držel si ruku a naříkal. "Co se stalo, pane?" zeptal se starostlivě Jack a pomohl muži posadit se na zemi. Muž nejprve úpěl, ale pak začal mluvit: "Ten srab umí karate. Asi mi přeťal ruku vejpůl." "To nevadí," řekl agent ze Spojených arabských emirátů, "dohoníme ho. Zhou Len je pomalý jak šnek. Všichni za mnou! Do výtahu!" O pět minut později už stáli v přízemí vily. Jack odvedl Kanaďana pryč z domu. Jen co za sebou zavřeli vrátka před domem, obstoupila je banda deseti ozbrojenců. "Xiu, trhej!!!" zařval Jack. Překvapilo ho, že dinosaurus prorazil přízemní dveře a hned se na desítku mužů hnal. Vysvětlení zde bylo jediné: Xiu ve sklepě nezůstal, protože si ho Zhou Len vzal s sebou, když ze sklepa utekl. Nyní však zase poslouchal Jacka. Pět ozbrojenců se okamžitě dalo na útěk. Moc dobře věděli, jak silný tento malý Mapusaurus může být. Toho, který se jako první postavil zvířeti na odpor, kousl Xiu do kolene levé nohy. Muž pustil na zem samopal a začal řvát, zatímco Xiu mocně držel jeho koleno, přičemž se ozýval nechutný křupavý zvuk. Žádný ze zbývajících čtyřech schopných ozbrojenců se nesnažil Xia zastřelit. Věděli, že je to Zhou Lenův miláček. Zastřelit Xia se rovná nechat se zastřelit Zhou Lenem. Proto se snažili Xia, stále mocně zakousnutého, odtáhnout pryč. Očima je pozoroval, ale čelistmi stále držel koleno a mačkal už jen silněji a silněji. Z po zuby ozbrojených mužů se stali zoufalci. Jack mezitím odváděl Kanaďana hlouběji do lesa. Kanaďan mu řekl, že zde má svou motorku. Před třemi dny sem totiž přijel jakožto agent, aby dopadl Zhou Lena. A přijel právě na motorce, která byla kousek odsud zaparkována. "Vezmu Vás na policii do Šanghaje, je to kousek odsud. Za deset minut jsme tam," řekl vousáč. "Počkejte, a co Pierre a další dva agenti?" optal se Jack. "Ten Japonský pán tu má auto. Arab sem přišel pěšky, aby nebyl nápadný, ale všichni tři se vejdou do auta. Běžte jim honem říct, ať běží k tomu autu. Vím, kde je zaparkováno. Japonec tu byl přede mnou. Auto se nachází tak dvě stě metrů na severozápad odsud. Tak jim to běžte říct!" zněla rázná odpověď. Jack utíkal zpět do vily. Proběhl kolem ozbrojenců, stále se komicky snažících zachránit nohu svého kamaráda, který řval na celé kolo. Xiu už vrčel, nedělalo mu dobře, že ho další čtyři tahali za ocas. Nakonec pustil a po jednom rafl tak, že mu ukousl všechny prsty na pravé ruce-jen palec zůstal. To už však Jack dobíhal k vile. Uvnitř se však dělo něco neuvěřitelného...

Pierre vypadal jako boxer. Mlátil Zhou Lena tak dlouho, než nepřítel padl k zemi a sípal se slovy: "Ne! Ne! Už toho nechte!" "To máš za to, že jsi s pomocí Webera nechal v Kanadě zastřelit mou sestru, ty jeden pitomý ocelový ničemo!" křikl na něj Pierre a Zhou Len si po těch slovech dal instinktivně ruce před obličej. Také, že to bylo dobře, protože Pierre mu do rukou kopl-jinak by to schytal Zhou Lenův obličej. Arab a Japonec drželi v rukou samopaly a mířili na zuby cenícího sluhu a zbylého ozbrojeného vojáka, posledního, který ještě Zhou Lena chránil. "Poslyšte," vyrušil je tak trochu z "práce" Jack, "musíme na policii. Kanaďan mne vezme napřed! Vy nastoupíte do auta tohoto agenta a pojedete s ním." "A já zde zůstanu a budu na ty ničemy dohlížet," nabídl se arabský agent. "Dobrá," zasouhlasil Jack, "tak tedy vyražme!" Opět proběhli kolem ozbrojenců, kteří teď měli dočista jiné starosti. Ten s rozkousaným kolenem ležel na zádech a bědoval, další si hleděl svých ukousnutých prstů a další se snažil Xia dostat ze svého chodidla-Xiu se mu pořádně zakousl do prstů na noze. Další dva, které ty hrůzy ještě nepotkaly, vzali nohy na ramena, motivováni činem svých pěti kamarádů, kteří to udělali už tehdy, když se Xiu objevil. V autě Japonec vysvětloval Pierrovi, co se tu vlastně děje. Stejně jak Kanaďan mluvil k Jackovi při jízdě na motorce: "Zhou Len se zajímá o kryptidy, neboť jsou to podle něj výkonné stroje na zabíjení. Hodlal si vytvořit armádu kryptidů, složenou z Tatzelwurma, obrovského medvěda druhu Arctodus simus a monstra z Aricy, stejně jako se zajímá o Lochnesskou příšeru. Doufal, že některá ze zvířat možná prodá do zoo a získá tak velké peníze, ale především chtěl s jejich pomocí ovládnout svět. Zhou Len věří, že kryptidi jsou tak mocní. Myslí si, že by je vypustil do newyorských ulic a nechal tamní obyvatele požírat tak dlouho, až by to nějak padlo v jeho prospěch. Osobně si myslím, že není možné, aby ten hromotluk ovládl svět. Je to příliš hloupá myšlenka. Ta zvířata by ho sežrala dřív, než by je vůbec vypustil z vily, natožpak někam do Ameriky," vyprávěl Kanaďan a nakonec se zasmál. "Z celého světa sem mířili agenti, aby o něm něco zjistili, ale moc se nám to nedařilo. Vždy někoho zajal a několikrát už zabil. Ale teď je po všem," řekl ještě agent. Už byli v Šanghaji. Od policejní stanice je dělilo jen pár set metrů...

Poslední část již velmi brzy!!!

5 největších ptakoještěrů

Quetzalcoatlus

Rozpětí křídel tohoto gigantického ptakoještěra bylo až 11 metrů. Velcí jedinci mohli svá křídla roztáhnout až na délku 12 metrů, což je úctyhodná velikost. Tento obr žil v Severní Americe před 75 až 65 miliony let. Byl posledním z velkých pterosaurů. Měl vynikající zrak, silný zobák, s jehož pomocí hledal potravu v jezerech (živil se rybami a korýši) a patřil mezi nejúžasnější živočichy, kteří kdy na naší planetě žili. Jeho hlava měřila 2 metry na délku, krk byl delší než 3 metry, co je délka auta. Quetzalcoatlus znamená v překladu "opeřený drak"...

Arambourgiania

Paleontologové ji sice znají jen z kosti objevené roku 1943 v Jordánsku, i podle její délky až usuzují, že to byl gigant nad giganty. Nalazený krční obratel měřil neuvěřitelných šedesát centimetrů... Arambourgiania měla pravděpodobně rozpětí křídel až 12 metrů, možná i 13 metrů. To z ní činí jednoho z největších létajících plazů kdy existujících. Arambourgiany plachtily nad svrchnokřídovým mořem západní Asie a Evropy a lovily ryby...

Hatzegopteryx

Tento pterosaurus nebo-li ptakoještěr žil v Evropě na konci Křídy, před 65 miliony let, tedy ve stejné době jako jeho severoamerický protějšek Quetzalcoatlus. Nejvýznamnějším hnízdištěm tohoto obra s rozpětím křídel až jedenáctimetrovým byl ostrov Hateg. Později z něj vznikla část Rumunska. Hateg byl malý ostrov a vyskytovali se na něm maličtí dinosauři, například nejmenší sauropodi nebo trpasličí verze Troodona. Hatzegopteryx byl jediným gigantickým tvorem na ostrově a mini-sauropody pojídal k snídani.

Ornithocheirus

Tohoto ptakoještěra proslavil cyklus BBC Putování s dinosaury, zejména 4. epizoda "Giganti oblohy" stejně jako speciál "Země obrů" s Nigelem Marvenem. Ornithocheirus byl ve své době největším ptakoještěrem. Rozpětí jeho křídel činilo 12 metrů, délka jeho těla byla 3,5 metru, což znamená, že měřil na délku více než dospělý člověk. Lze usuzovat, že hmotnost jeho těla nepřekračovala 100 kilogramů, takže byl neobyčejně lehký. Délka hlavy mohla být až 1,5 metru. Stejně jako ostatní pterosauři, měl i on duté kosti uvnitř vyztužené kostěnnými trámečky. Lovil ryby a olihně a pravděpodobně podstupoval dlouhé migrace.

Moganopterus nebo Pteranodon

Ostatní ptakoještěři už nedosahovali takových rozpětí křídel. Moganopterovo rozpětí činilo 7 metrů, Pteranodon měl rozpětí křídel 6 až 8 metrů, takže byl o něco větší. Moganopterus pochází z Číny, Pteranodon ze Severní Ameriky. Oba byli rybožrouti, měli krátké ocásky a žili v období Křídy...

Věřte nebo ne, možná budou v budoucnu nalezeny i druhy stejně tak velké, možná i větší. Ptakoještěři však určitě byli největšími aktivně létajícími živočichy všech dob!

Pravděpodobně nejvzácnější druh želvy na světě

Želvy jsou skupinou plazů, která je katastrofickým lidským působením ohrožena zřejmě nejvíce. Různé malé sladkovodní želvy v Asii jsou na pokraji vyhynutí, neboť je želví maso považováno za pochoutku. Některé druhy, jako je želva filipínská, vyskytující se jen na ostrově Palawan, jsou sběrem již značně ohroženy. Želv filipínských už zbývá na světě jen sto. Také mořské želvy jsou v nebezpečí, dříve byla jejich hnízda vyhledávána pro množství vajec, jež byla též považována za chutné jídlo. Dnes po celém světě existuje mnoho záchranných stanic a jejich členové hnízda chrání, odebírají vejce a vylíhlá mláďata vypouštějí do moře, což zvyšuje naději, že množství jedinců se dožije dospělosti. Bohužel dnes bojujeme s dalším problémem: mořské želvy často požírají plastové sáčky, jelikož si je spletou s medúzami, kterými se živí, a tyto plastové sáčky, volně plující po oceánu, jim ucpou střeva a zabijí je. Je to smutný osud, a může za něj znečištění moří... Avšak sladkovodní želvy trpí zřejmě nejvíce. Týká se to i největších a zřejmě nejpozoruhodnějších sladkovodních želv, kožnatek. Tyto želvy jsou výjimečné: vyskytují se v Africe, Americe i Asii, a značnou část svého života tráví ve vodě. Kromě plicního dýchání mají přídatné žábry a čenich prodloužený do rypáčku, který funguje jako šnorchl. Když želva vyplave k hladině, nadechne se s pomocí dlouhého rypáčku, aniž by musela vynořit hlavu. Mnohé z kožatek jsou též zabíjeny pro maso... Nejohroženější sladkovodní želvou, a snad i tou nejvzácnější želvou žijící v současnosti na naší planetě, je kožnatka Swinhoeova. Celkově měří až 1 metr na délku, 70 centimetrů na šířku a může vážit okolo 100 kilogramů, ačkoliv podle některých dřívějších výzkumů měřili průměrní jedinci "pouhých" 25 kilogramů. Tato velká želva sežere vše, co se k ní přiblíží: ryby, červy, kraby a jiné korýše, vodní měkkýše, dokonce i vodní hyacint a další rostliny. Je vybavena silnými čelistmi, jež překousnou v podstatě cokoliv. Je pravděpodobné, že by jedním kousnutím dokázala člověku silně pohmoždit prst. Bohužel je kožnatka Swinhoeova tak vzácná, že se už zřejmě nevyskytuje v divočině. Nikdo si nemůže být jist, zda se ještě divocí jedinci nepotulují vodami, jež kdysi byly plné těchto kožnatek, co však víme jistě je fakt, že zbývají jen 3 jedinci. Žijí v zajetí, v zoo v čínském Suzhou. Původně obývala kožnatka Swinhoeova jezero Tai ve východní Číně, stejně jako vody řeky Yangtze (česky Jang-c'-ťiang). Čínská civilizace vznikla v okolí této řeky před několika tisíciletími, ale tehdy ještě neměla na kožnatky devastační vliv. Bylo to až v posledních desetiletích, kdy přirozené prostředí kožnatky Swinhoeovy začalo rychle mizet. Kdysi byla hojná též ve Vietnamu, dnes již v zemi nežije žádný exemplář. Minulý rok, v lednu 2016, zahynul jeden ze čtyř tehdy žijících exemplářů. Lidé mu říkali Cu Rua a uctívali jej, pak bohužel zahynul, a to i přesto, že o něj bylo postaráno. Proto dnes zbývají jen tři exempláře. Existuje šance, že se jim ještě narodí potomstvo. Tým zoo v Sunzhou v to doufá. Jakékoliv pokusy dosud selhaly, snad ale jednoho dne samička kožnatky Swinhoeovy v zoo naklade snůšku vajec. Třeba to bude tehdy, kdy by to bylo nejméně očekáváno. Jediná snůška by mohla tento druh zachránit. Kožnatka Swinhoeova může najednou naklást 60 až 100 vajíček. V roce 2008 už samice kožnatky Swinhoeovy velkou snůšku nakladla, vajec bylo 80, ale bohužel ani v jednom z nich nebylo embryo malé želvičky... Doufejme, že tato želva nevyhyne, tak jako například Ecnomiohyla rabborum, druh žáby, který vyhynul minulý rok (poslední sameček, Toughie, jenž byl jediným živoucím zástupcem svého druhu, na podzim minulého roku zesnul). Snad se kožnatku Swinhoeovu podaří zachránit!

Další důležité informace můžete najít například na tomto zajímavém webu: http://www.turtlesurvival.org/blog/1/416#.WQRUm_nyjIU .

Doufám, že tyto želvy přežijí-bylo by to velmi smutné, kdyby kvůli člověku vyhynul další nádherný druh plaza...

Správce dinosauřího parku - Ve žraločích vodách

Je čas na dalšího Správce dinosauřího parku! Tak honem začněte číst, jak se situace na Tedově ostrově vyvíjí!

Ve žraločích vodách

Překvapivě, Spinosaurus se v neděli vrátil. Tento gigant se potuloval po jižní pláži, naštěstí daleko od lidí. Dvojice dělníků, která kontrolovala větrnný mlýn kousek od pláže, na jedné z písečných dun, náhle zaznamenala přítomnost velkého dinosaura jen tak se procházejícího po pláži. Okamžitě upozornili rangerskou stanici. Spinosaurus si jich i na takovou dálku naneštěstí všiml a dokonce se po nich rozehnal. Utíkal jako divý a na svou velikost byl překvapivě rychlý. Oba muži vylezli až na vrchol větrnného mlýnu, div jeho otáčením nahoře nebyli zasaženi. Spinosaurus pod větrnným mlýnem stál a hleděl na ně, dokonce na ně i zařval. Kdyby chtěl, mohl by mlýn zbořit jediným šťouchnutím hlavou. To se však nestalo. O deset minut později na pláži přistál rangerský vrtulník. Čtyřka rangerů se ptala, co se stalo a vyptávali se, kde je Spinosaurus. Dělníci odpověděli, že čekání zřejmě přestalo mohutného dravce bavit. Odebral se do moře a odplaval. Rangeři však nic neponechávali náhodě. Nasedli do helikoptéry a začali hlídkovat nad mořem. Brzy spatřili plachtu Spinosaura vyčnívající z nekonečné modře, stejně jako jeho hlavu občasně se vynořující nad hladinu, to jak dinosaurus dýchal. Předali informace o tom, kde byl Spinosaurus naposledy viděn, Ochráncům pravěké zvěře. Ti začali zvíře okamžitě sledovat s pomocí malého letadla. Během následujících dvou dnů zjistili, že Spinosaurus, velký samec, žije na malém skalnatém ostrůvku podstatně daleko od Tedova ostrova, a ještě dál od Isle of Die. Ochránci by rádi nasadili zvířeti vysílačku, to však vůbec nebude jednoduché. Oliver Marsh však projevil velký zájem o odchyt Spinosaura za účelem jeho následného pozorování... Zatímco jedna akce je plánována, k další už došlo. Sotva se Oliver vrátil, hned začal plánovat mise na Isle of Die. Příští týden v pondělí vyrazí na ostrov, znovu do jižních hor, kde se vyskytuje tajemný lidoop. Během týdne se vrátí do parku, ale pak zase odjede na Isle of Die zkoumat ptakoještěry. Tento týden pro změnu oprášil starou ponorku, kdysi používanou k výzkumu mořských plazů. Přijel za ním ichtyolog Kevin Craven z Velké Británie, a společně se vydali do podmořských hlubin...

Oliver a Kevin nalezli několik podivných druhů olihní, vyskytujících se jen zde a nikde jinde na světě. Všechny byly odchyceny do speciálních kelímků k odběru vzorků. Kevina však zajímaly především ryby. Tým nalezl mrtvého tuňáka-obrovská škoda, tuňáci jsou ohrožení. Ovšem tento tuňák nebyl zabit člověkem, ale žralokem. Nasvědčovaly to hluboké rýhy v mase, takové podle Olivera i Kevina mohl způsobit jen menší druh žraloka. Brzy se ukázalo, že by mohlo jít o žraloka modravého. K mrtvému tuňákovi připlul a kousl si do něj. Pak se ale ukázal pravý majitel úlovku. Žraloka modravého zahnal už jeho stín-Stethacanthus, pravěký žralok doby Karbonské! Kevin zapnul speciální kameru, díky které natočil, jak Stethacanthus trhá kusy masa kořisti. Následnou analýzou odhalil, že Stethacanthus byl opravdu původcem původních rýh a tedy zabijákem ryby. Dříve, než se naši přátelé mohli vrátit na hladinu, objevilo se okolo ponorky celé hejno Stethacanthů. O to víc bylo překvapující, když Oliver a Kevin zjistili, že jsou to samičky a všechny kladou vajíčka do vody. To bylo něco vzrušujícího! Kevin odebral vzorek jednoho žraločího vajíčka. Olivera hned napadlo, že by nebylo špatné v Dinosauřím parku vychovat žraločí mládě-od vajíčka po dospělce. Několik Stethacanthů se sice ponorce přiblížilo tak, že si oba mysleli jediné: to zvíře na nás zaútočí. Nakonec k tomu nedošlo, jeden žralok pouze narazil do kelímku na odběr vzorků a nechtěně tak pustil na svobodu jednu praoliheň. Nyní začal Oliver pečlivě studovat chování žraloků v akváriích. Nepřekvapilo ho, že o růstu a vývinu těchto zvířat, zvláště pak z vajíček, se toho ví jen velmi málo... Pokud vše půjde dobře, budeme mít o jednoho žraloka víc!

Proč se Spinosaurus, sídlící na skalnatém ostrůvku tak daleko od Dinosauřího parku, stále vrací na pláž Tedova ostrova? A podaří se Oliverovi a jeho týmu postarat se o žraloka Stethacantha? Jak dopadne expedice, kterou Oliver chystá-najde znovu tajemného chlupáče? Nezbývá, než uvést jediné: pokračování za týden...

Lovci kryptidů: Černá stopa (4/6)

V minulé části jste se dozvěděli, že Pierre s Jackem zamířili do Šanghaje, aby našli zločince Zhou Lena. Tajemný taxikář se je na něčí příkaz pokusil unést, ale Jackova pohotovost je zachránila. Zhou Lenovo sídlo našli v lese. Dostali se do něj a Zhou Lena zmlátili, ale překvapivě zjistili, že vlastní malého, masožravého dinosaura. Jak se tato záhada vyřeší?

LOVCI KRYPTIDŮ: ČERNÁ STOPA, ČÁST ČTVRTÁ:

Jack vytáhl mobilní telefon a zadal číslo čínské policie. V té chvíli mezi oba dva spadl plynový granát. "Pierre, uteč! Okamžitě!!!" řval dusící se Jack. Pierre byl však malátný a padl na zem, div si hlavu nerozbil. Z houštin vyběhli dva muži a oba odvlekli. Za oknem velké vily stál Zhou Len a sledoval jejich práci. Cenil zuby, oči měl přivřené a kapesníkem si utíral krev, mohutnými proudy tekoucí z jeho rozbitého nosu. Na svého sluhu něco zavolal čínsky a pak řekl: "Xiu!" To byl název malého masožravce, kterého používal k odstranění svých nepřátel. "Co... se... děje? Kde to... jsem?" ptal se Jack, když se probral. Ležel na lůžku v šedé místnosti. Oči ho pálily kvůli osvětlení na stropě. V místnosti nic kromě lůžka a jeho samotného nebylo. Jediným dalším předmětem snad byla pouta, kterými byl Jack k lůžku připoután. Rukama ani nohama nemohl hýbat. Palcem levé ruky se dotkl kapsy na kalhotách a tak zjsitil, že je odzbrojen, neboť v kapse nebyla jeho pistole. Velmi ho bolela hlava a vracely se mu záchvaty kašle. Volal o pomoc, ovšem nikde nikdo. Až po půl hodině, kdy si Jack řekl, že zde snad zahyne, přišel do místnosti ten sluha. Na vodítku vedl dravého dinosaura. "Líbí se Vám dinosaurus? Náš šéf říká, že toto malý Mapusaurus. On z Argentiny. My ho tam chytit před měsíci," usmíval se zlověstně ten darebák. "Nech toho řečnictví, pitomče, a pusť ho," řekl Zhou Len, náhle přicházející za sluhou. Sluha tedy odepnul malému Mapusaurovi vodítko. "Ne! To nemůžete udělat!" zařval Jack. "To teda můžeme udělat. Vlastně musíme, protože byste o všem informoval policii, světový tisk... A my bychom měli problémy," řekl arogantně Zhou Len a ani se při tom na Jacka nepodíval. Dinosaurus byl do místnosti vypuštěn a Jack mu byl ponechán na milost a nemilost. Nehýbal se. Překvapilo ho, že Mapusaurus nereagoval. Potom sklopil prsty levé ruky až k poutům a začal se pout mírně dotýkat. Trhanými pohyby prstů se snažil napodobit nějakého červa. Mapusaurus k poutům přiběhl a mohutně se Jackovi do ruky zakousl. Jack vykřikl. Křičel však spíše překvapením, než bolestí. Mapusaurus překousl pouta. Podivně se však na Jacka díval. V jeho očích bylo vidět, že má hlad. Jack velmi pomalu s pomocí osvobozené levé ruky odepnul pouta u pravé ruky a pak na nohou. Postavil se a přišel ke dveřím. Mapusaurus stál na jednom místě a očima ho pozoroval. Jack se přesvědčil, že dveře jsou zamčené. Začal tedy řvát: "Áu! Moje ruka! Dones mi mou ruku! Ty podlý dinosaure! Nééé! Umírám!!!" Pak si šel lehnout na lůžko. Po pětiminutém čekání přišel do místnosti sluha. Byla to reakce na Jackův řev, myslel si, že Jack je již mrtev. Nejprve ho překvapilo, že v místnosti není žádná krev. Mapusaurus u Jacka stál a zíral na sluhu. "Trhej, Xiu!" vykřikl Jack. Mapusaurus se na sluhu rozehnal. Za chvíli bylo slyšet strašného křiku v chodbě. Jack vyletěl z místnosti a spatřil sluhu zavírajícího se ve výtahu. Jen těsně unikl kousnutí od Mapusaura. "Dobrý," pomyslel si Jack, "to zvíře má mou důvěru. Nejspíše bylo vycvičeno tak, aby poslouchalo spíše autoritativní osoby. To mohl být Zhou Len, teď to jsem já, ale sluha autoritativní není a tak je kořistí." Jack vkročil do další místnosti. Překvapilo ho, kolik zbraní se zde nacházelo. Napadlo jej, že Zhou Len pravděpodobně nelegálně pašuje zbraně. Na malé poličce našel svou starou pistoli. Zasunul ji do kapsy a z místnosti odešel. Prošel chodbou a dorazil k dalším dveřím. "Jste zbabělec! Hnusný zbabělec! Jednou vás někdo dostane!" křičel někdo. "Buďte zticha. Brzo bude po Vás. Pokud vím, můj sluha právě došel pro Mapusaura Xiua, a ten Vás brzy sežere zaživa. Stejně jako jednoho čmuchala z Anglie," mluvil k němu Zhou Len. Osoba, která byla spoutána, mluvila s kanadským přízvukem. Jack nemeškal. Vtrhl do místnosti. "Tady je ten čmuchal z Anglie, Zhou Lene," řekl. Zhou Len přivřel oči s nápadnou zlostí. "Xiu, trhej!" křikl Jack na Mapusaura, stojícího vedle něho...

"Proboha, ne!" křičel Zhou Len. Mapusaurus se mu zakousl do nohy. Zhou Len zvíře odkopl, ale tím ho jen naštval. Xiu se do nohy znovu zakousl a sevřel stejně pevně jako dospělý aligátor. Zhou Len šíleně vyváděl, co jiného mu zbývalo. Jack osvobodil toho muže. Byl to jakýsi šedivý pán s plnovousem, oblečený pouze v bílém tričku a modrých kraťasech. "Děkuju Vám," řekl ten muž, "pracuji na průzkumu Zhou Lenova byznysu. Je to darebák, chtěl mne mučit, stejně jako Vás, jistě." "Ano, ale právě se potýká s jistými problémy," odpověděl Jack. Zhou Len však brzy zchladl. "Nech toho, Xiu!" křičel. Mapusaurus kousání nechal. Zhou Len měl sice poraněnou nohu, ale zase se zlověstně zasmál: "To se ještě uvidí, kdo se tu bude potýkat s problémy." Zmáčkl červené tlačítko na stěně. Do deseti vteřin stáli za Kanaďaněm a Jackem dva ozbrojenci. Do obličeje, krytého kuklou a červenými brýlemi, jim nebylo vidět. Měly samopaly a na oba muže mířili. "Xiu, trhej!" zařval teď Jack. A Mapusaurus poslechl. Jeden z mužů na dinosaura vystřelil, přičemž Zhou Len řval: "Ne! Můj miláček ne!" Muž včas netrefil. Mapusaurus ho však zakousl přímo do krku. Druhý muž začal ječet. Samopal mu spadl na zem a utíkal k výtahu, kterým odsud předtím unikl sluha. Mapusaurus ho však také zabil. "Postarejte se o něj," řekl Jack Kanaďanovi, podal mu svou pistoli a ukázal její hlavní na Zhou Lena, "musím zachránti svého francouzského kamaráda." Proběhl další, úzkou chodbou. Vtrhl do nějaké místnosti. K lůžku tam ležel připoután nějaký Japonec. Krátce Jackovi vysvětlil, proč je zde vězněn-ze stejného důvodu jako oni a jako Kanaďan. Poděkoval Jackovi za osvobození. V další místnosti nalezli oba muži nějakého agenta ze Spojených arabských emirátů. Též jej osvobodili, také to byl jistý bojovník, jenž se snažil Zhou Lena zneškodnit. V další místnosti našli Pierra. Bohužel nebyl při vědomí...

Jak toto napínavé dobrodružství se sklepích Zhou Lenovi vily dopadne? Podaří se našim přátelům, k nimž se nyní přidali jistý Japonec, Arab a Kanaďan, porazit Zhou Lena? A jak se tomuto muži Mapusaurus Xiu dostal do rukou? Naši přátelé netuší, že se dostávají do prostoru biologických zbraní!

Pozoruhodná přizpůsobivost mravenečníků

Dnes jsem se díval na můj oblíbený dokument, Planeta mutantů, na díl o brazilském Cerradu. Proto jsem si řekl, že napíši článek o mravenečnících...

Mravenečník. Symbol brazilského Cerrada. Většina lidí si při vyslovení tohoto jména vzpomene na mravenečníka obrovského, který v Cerradu žije. Ale tímto jménem se pyšní i další pozoruhodné druhy chudozubých savců. Vyskytují se ve střední a Jižní Americe, a mnohé žijí na stromech. Mají drápy uzpůsobené ke šplhání, tak aby větve obejmuly, a navíc využívají dlouhý, chápavý ocas k udržení se na větvích. Původně byli mravenečníci malí, až později, v Miocénu, se z nich vyvinula velká zvířata jihoamerických plání. Protože jihoamerická savana byla vůbec první savanou v dějinách naší planety, vznikla totiž před 32 milióny let, rychle se na ní začal rozvíjet život, především velcí býložraví savci. Dravci zde byli též, v podobě děsoptáků. Mravenečníci se tehdy ještě nevyvinuli, ale společný předek mravenečníků i pásovců se už začal živit termity a mravenci. Ti se později stali oblíbenou potravou těchto savců. Mravenečník obrovský se objevil až po srážce Severní Ameriky s jejím jižním protějškem, k čemuž došlo před 2,5 nebo před 3 milióny let. Tento původní jihoamerický druh dorostl skutečné velikosti. Měří až přes 2 metry, může vážit i 40 kilogramů. Díky této velikosti se dříve mravenečníci nestávali kořistí děsoptáků, ale ti již vymizeli-poslední Phorusrhacové vyhynuli před milionem let. Mravenečník obrovský původně vzešel z pralesa, kde se dnes též vyskytuje-některým zoologům se podařily skvělé nálezy, vyfotografovali mravenečníky při pochodu pralesem v noci s pomocí fotopasti. Avšak na savanách brazilského Cerrada se mravenečníkům daří nejlépe... Drápy mravenečníka obrovského jsou schopny proniknout hnízdem termitů. Je složeno ze zeminy smíchané s trusem termitů a díky tomu je ochranná vrstva neuvěřitelně silná. Mravenečník obrovský stráví v průměru 3 minuty u každého z termitích hnízd, které jsou v Cerradu hojné. Dvě minuty však věnuje rozhrabávání hnízda. Zbývající minutu pak musí využít svůj dlouhý jazyk k tomu, aby dovnitř hnízda pronikl. Na jazyk dlouhý půl metru, delší než lidská ruka, nalepí mnoho termitů. Jazyk je velmi lepkavý. Vystřeluje ho do hnízda obrovskou rychlostí a pak termity hbitě polyká. Nemá zuby, místo toho je mravenečníkův žaludek velice žláznatý, takže termity zničí. Mravenečník vystřelí za minutu jazyk do hnízda až 150 krát! Potom na něj dolehne bolest z kousnutí termitích vojáků, kteří se shromáždí venku kolem špičky jeho prodlouženého čumáku, který tvoří srostlé horní a spodní čelist. Poté mravenečník hnízdo opustí. Sežere sice mnoho termitů (za den až 30 000!), ale termití populaci to nijak neohrozí. Na úbytek termitů reagují termití královny tím, že začnou produkovat ještě více vajíček. Za celý život jich vyprodukují miliardy. Proto jsou termity stále v bezpečí před mravenečníky... Je však úžasné, jak přizpůsobiví mravenečníci jsou. Někteří žijí na stromech, jiní zase na zemi, jako mravenečník obrovský. Tento obr, největší současný chudozubý ze všech, přečkal doby ledové, změnu klimatu, příchod šavlozubých šelem do Jižní Ameriky i nátlak člověka. Populace mravenečníků jsou ze strany člověka v nebezpečí kvůli lovu a ničení přirozeného prostředí. Z brazilského Cerrada už dnes zbývá jen jedna třetina. Naštěstí je však celá chráněna. V této chráněné oblasti, stejně jako v brazilském Pantanalu, mravenečníci loveni nejsou a jsou tak v pořádku. Přesto je to zranitelný druh, tak je klasifikován v Červeném seznamu ohrožené zvěře... Mravenečník obrovský zatím kvůli ničení přirozeného prostředí vyhynul jen na dvou územích Brazílie, dále se však vyskytuje v severní části Jižní Ameriky i ve střední Americe, až po stát Salvador...

Všimněte si krásných barev mravenečníka. Je to jeden z nejpodivnějších savců-protáhlá hlava se srostlými čelistmi, dlouhý ocas jako kožich, nádherná bílá linie vedoucí od ucha až po ramena předních končetin a pak chůze mravenečníka, toto zvíře totiž kráčí po kloubech prstů předních končetin... Mravenečníci si rozhodně zaslouží obdiv!

Jack Sepkoski

Zdroj obrázku: http://www-news.uchicago.edu/releases/99/images/Sepkoski.300jpg

Jack Sepkoski (26. července 1948 až 1. května 1999) byl slavný americký paleontolog, který se zasloužil o vytvoření jedné pozoruhodné domněnky. Ale od začátku... Jack Sepkoski se narodil na Presque Isle v Maine. V roce 1970 získal bakalářský titul na Univerzitě v Notre Dame, v Indianě. Až o sedm let později získal právoplatný titul v geologických vědách. Stal se terénním paleontologem a geologem působícím především v oblasti Black Hills v Jižní Dakotě. V 70. letech zároveň učil na Univerzitě v Rochesteru, New Yorku. Roku 1978 se přidal k Univezitě v Chicagu, kde jako profesor začal působit od roku 1986. Práve zde vyslovil pozoruhodnou teorii významně se týkající života na naší planetě... Podle Sepkoskiho a jeho kolegy, D. M. Raupa, existuje periodicita vymírání druhů. Dle jejich závěrů se ve vesmíru nachází tajemná, zvláštní hvězda zvaná Nemesis, jež je ovšem velice smrtící. S touto teorií přišli v roce 1983. Sepkoski a jeho spolupracovníci tvrdili, že Nemesis obíhá kolem Slunce a jednou za 26 milionů let gravitačně způsobí to, že množství meteoritů začne směřovat k Zemi. Je jistá pravděpodobnost, že by mezi nimi mohl být jeden velký meteorit, který může narazit do Země. To by pak znamenalo, že každých šestadvacet milionů let může pohyb mimozemských těles, přímo tedy obrovské hvězdy ve vesmíru, způsobit vymírání na naší planetě. Už od začátku se však tato teorie setkávala s odpůrci. Luis Walter Alvarez, jenž se proslavil teorií o vymření dinosaurů kvůli srážce Země s planetkou, což jak dnes víme, skutečně proběhlo, vypočítal, že hvězda Nemesis by musela být hnědým či červeným trpaslíkem (podivnými suhvězdnými objekty) vyskytujícím se ve vzdálenosti 1,5 až 3 světelné roky od Slunce. A to je dosud prakticky nemožné, jelikož taková hvězda nebyla objevena a kdo ví, zda ještě bude (jen pro informaci, Proxima Centauri se nachází 4,22 světelného roku od Slunce-je to naše nejbližší hvězda)... Jack Sepkoski se proslavil také tím, že vypracoval seznam různorodosti mořských živočichů a rostlin, vyvíjejících se během Fanerozoika (takto je označováno období, které začalo před 540 miliony let a trvá dodnes, jde o dobu rozvinutého života). Především informoval o třech velkých evolučních faunách složených z mořských živočichů... V roce 1983 dostal Charles Schuchert Award od Paleontologické společnosti. Jedná se o cenu, která je udělována mladým, méně než 40tiletým paleontologům, s jejichž kariérou to vypadá slibně... Jack Sepkoski bohužel 1. května 1999 zemřel na problémy s hypertenzí, zvýšeným krevním tlakem...

Kotlassia

Kotlassia, pojmenována podle ruského města Kotlas, byla jedním z větších obojživelníků žijících v Permu. Když byly její pozůstatky rolu 1898 objeveny ve vesničce Novinki, nedaleko Kotlasu, nebylo toho o ní mnoho známo... Teprve později, ve 20. století, začali paleontologové přemýšlet, do jaké čeledi patřila. Zdálo se, že by mohla být blízkou příbuznou Seymourie, což vědci uznávají i dnes. Oba tito obojživelníci, podobní plazům a žijící hlavně na souši, měli společného předka v Eldeceeonovi, který žil před 330 miliony let... Kotlassia prima žila před 275 milióny let, v pozdním Permu. Na rozdíl od Seymourie nebyla takřka výhradně suchozemská, ale menší část života trávila i ve vodě, o čemž svědčí menší končetiny s prsty dobrými k plavání. Na každé končetině se nacházely prsty čtyři. Kotlassia měřila na délku pouhý 1 metr, takže byla v ohrožení ze strany masožravých savcovitých plazů jako byl Dimetrodon nebo Ctenorhachis. Často se stávala jejich potravou. Naštěstí se před těmito dravými zvířaty občas schovávala ve vodě... Protože měla Kotlassia dva křížové obratle, podobala se plazům. Jde totiž o typický plazí znak. Stále však připomínala velkého mloka, dalo by se dokonce říci, velemloka. Je pravděpodobné, že Kotlassia byla nenápadně zbarvena, aby splynula s okolním prostředím na souši, případně při ponoření na dno úplně zmizela z dohledu. Na suchu byla pomalá a proto před svými nepřáteli často unikala do vody. To značí, že se nikdy nevyskytovala daleko od vodního zdroje. Lebka Kotlassie byla menší a zploštělejší než lebka Seymourie, a dobře zachovalý nález dokazuje, že dobře slyšela. Podle sluchu se tedy hodně orientovala-vyhledávala podle něj potravu, stejně jako byla schopna zaslechnout blížícího se predátora... Tento tvor byl jedním z předchůdců plazů...

Popisek Kotlassie naleznete na webových stránkách ReptileEvolution.

Příště Tulerpeton!

Lovci kryptidů: Černá stopa (3/6)

Z minulé části víte, že se naši přátelé dostali do velkého nebezpečí, když poblíž Tatzelwurmova doupěte vybuchla bomba. Lovec, který měl na zvíře zálusk, zemřel. Jackovi bylo jasné, že výprava do Rakouska končí... Po rozhovoru s Číňanem se naši přátelé vyrazí do Číny...

LOVCI KRYPTIDŮ: ČERNÁ STOPA, ČÁST TŘETÍ:

"A jsme v Šanghaji," řekl Pierre, "nádherné město. Ehm! Ehm!" a rozkašlal se. "Zdá se, že je tu nějaký hustý vzduch," řekl na to Jack a též se rozkašlal. Teprve vycházeli z letadla a šli po schodech, ale oba už kašlali jako diví. Když se trochu uklidnili a vydýchali v budově letiště, vydali se do města. Netušili, že je jim někdo v patách. "Zjistil jsem, kde sídlí Zhou Len," řekl konečně Jack, "navštívíme ho." "Nebojíš se?" řekl Pierre. "Myslím, že by se měl bát spíše Zhou Len," řekl na to Jack a oba se mocně rozesmáli. Taxikář, který se na ně díval, vypadal trochu zmateně. "Vezměte nás k Zhou Lenovi, pane," řekl Jack. Oba si nasedli do auta. Muž zavřel dveře a náhle mu někdo zavolal na mobil. Začal telefonní hovor, který trval tři minuty. Během této doby Jack a Pierre zvažovali, zda z auta nevystoupit, jelikož čekání bylo zdlouhavé. Nakonec se pán obrátil a usmál se na ně: "Já vezmu Vás k Zhou Lenovi. To ta budova ve městě. Veliká, že? Jo, já Vás vzít. Jo, vzít já Vás. Jo, já udělat to." Pak se začal chechtat. Stiskl nějaké tlačítko a okna byla náhle překryta černými skly. Jack s Pierrem s hrůzou zjistili, že pásy, kterými se připoutali, nelze rozepnout. Auto jelo kamsi do neznáma. "Vysvětlete mi, o co tady jde," mluvil klidně Jack. Řidič neodpovídal. Jack vytáhl z kapsy pistoli a prostřelil přední sklo. Číňan byl vyděšen. Auto zastavil a utekl. Jack musel poutací pásy přestřílet, aby se z nich oba dostali. Oba pak unikli otevřenými dveřmi. "No, myslím, že jsme někde hluboko v lese," řekl Pierre, jako by odpovídal na Jackův předchozí dotaz směřovaný k řidiči. "Půjdeme dál pěšky," řekl na to Jack. Pierre se chytl za hlavu. Připadalo mu to šílené. Tak šli dál lesem. Bylo léto, listy na stromech byly zelené, korunami stromů prosvítalo sluneční světlo... Po dvaceti minutách chůze uviděli poblíž silnice velký dům. Zaklepali na dveře. Otevřel jim nějaký čínský sluha. "Jsem Váš americký sponzor. Pusťte mne, a to hned!!!" zařval Jack, napodobuje americký přízvuk. "Hele, takhle už nemluv," zašeptal Pierre, když je sluha vedl do druhého patra domu. "Zní to zvláštně," dodal. Sluha je uvedl do místnosti, na jejíž dveřích bylo čínskými znaky něco napsáno-pak tam bylo latinkou uvedeno Mr. Zhou Len. Jack v duchu zajásal. Pierrovi se rozklepala kolena. Sluha je v místnosti zavřel. "Dobrý den, pane Len. Přinesl jsem Vám pěkný balíček," řekl Jack a dále napodobal americký přízvuk. "Čekal jsem Vás," usmál se zlomyslně ten podivný muž. V jeho očích byla vidět zlost. "Posaďte se, pane Američan," řekl, a poslední dvě slova schválně zdůraznil. "Není třeba si na nic hrát," řekl Jack, pohotově vyskočil a ve vteřině Zhou Lena držel pod krkem, "je po všem! Dostali jsme Vás, vy sprostý vrahu! Budete sedět, i kdybyste nechtěl! Klidně Vás do Evropy dotáhneme třeba v kufru!" "Che che!" zasmál se Zhou Len. V očích toho muže bylo vidět, jak se nebojí a jak zuří. Pierre k němu přišel a vrazil mu do obličeje několik ran pěstí. Zhou Len omdlel. "Co teď? Musíme se z tohoto domu dostat a nějak upozornit tisk a policii, že Zhou Len je zločincem," vyhrkl Pierre.

"Není třeba," řekl někdo. Ve dveřích stál ten čínský sluha a držel cosi na vodítku. "Pozor, pustí na nás psy! Zastřel toho chlapa, rychle!" řval Pierre. Jack vytáhl pistoli a vystřelil, ale muž uhnul a zavřel dveře. Pak je krátce otevřel a pustil do místnosti podivuhodného tvora, kterému předtím odejmul vodítko. Byl to dinosaurus!!! Byl asi metr vysoký a asi jeden a půl metru dlouhý, podivně krákal a v jeho očích byla vidět zlost. "Malý Xiu se dlouho nenajíst. Teď vy jeho potrava!" vykřikl sluha. Pak náhle začal čínsky klít. Uvědomil si, že v místnosti leží omráčený Zhou Len. Nyní je kvůli sluhovi v nebezpečí! Jack a Pierre stáli v rohu a malý dinosaurus, masožravec, se k nim přibližoval. Čenichal, a všiml si Zhou Lena, jen tak ležícího. "Podívej, teď ho sežere! Ještě že tak..." řekl Pierre. Dinosaurus ale muže olízl a ten se probral. "Trhej, Xiu!" křičel Zhou Len. Dinosaurus se rozehnal po dvou Evropanech. Oba jen taktak uskočili. Stáli teď na stole. Zhou Len byl vedle nich. Stáhl Jacka dolů za nohu. Jack mu dal několik silných ran pěstí, až se na zemi válely Zhou Lenovy zuby. Pierre vzal do ruky židli a hodil ji po dinosaurovi. To ale neměl dělat. Zvíře jenom rozzuřil. Skočilo za ním na stůl. Pierre ho zkusil zkopnout dolů, ale nešlo to. Dinosaurus se mu zakousl do nohavice. Jack dal Zhou Lenovi tolik ran do obličeje, že tento darebák mohl být rád, že vůbec přežil. Pak vytáhl revolver a vystřelil po dinosaurovi. Tentokrát už zvíře uteklo. Přímo prorazilo dveře. "Cesta je volná!" křikl Pierre. Oba utíkali ven z domu. Zhou Lena tam museli nechat. Rozhodli se však, že upozorní policii na celou záležitost. Bohužel, něco jim v tom zabránilo...

Pokračování příště! Dozvíte se, jak Zhou Len přišel k malému dravému dinosaurovi a proč jde po našich dvou přátelích!

Oceán Iapetus

Iapetus byl velký oceán, který vznikl v době počátku složitějšího života na Zemi. Mezi několika kusy souše se začal rozkládat v době okolo 600 miliony let, kdy se moře poprvé zaplnila životem. Neví se přesně, zda život vznikl přímo v oceánu Iapetus, ale je jisté, že se do něj brzy začal šířit. Před 540 miliony let se v oceánu zrodil ostrovní oblouk díky působení vulkanické činnosti. Primitivní živočichové, především trilobiti a další raní členovci, se kolem těchto ostrovů zřejmě hodně sdržovali, ačkoliv se vyskytovali i v dalekých hlubinách, velmi daleko od souše. V těchto dobách nebyly podmínky pro život na souši vůbec příhodné. Oceán Iapetus byl však místem, kde později vznikli složitější obratlovci. V Ordoviku, před 450 miliony let, v něm žili Arandaspisové. Byli to velmi primitivní ryby, jejichž tělo bylo takřka kulaté a tak nebyli dobrými plavci. Arandaspisům se v oceánu Iapetus dařilo. V této době byl ohraničen třemi kontinenty: Baltica, Laurentia a Avalonie. Ač pomalu, jistě se k sobě přibližovaly rychlostí několik centimetrů za rok. O 50 milionů let později, v období před 400 miliony let, tedy v Devonu, se tři kontinenty srazily a vytvořili jeden velký kontinent, rozkládající se na jižní polokouli. Nešlo o Gondwanu, zato o jiný významný světadíl. Tehdy se mořští živočichové začali shromažďovat hlavně na pobřeží nově vzniklého kontinentu. Žili v zálivech a lagunách-tehdy již oceán Iapetus neexistoval. Paleontologové studovali zvláštní ostny různých trilobitů, těmito znaky nebyli trilobiti vybaveni nikdy předtím, díky čemuž došli k závěru, že tato zvířata skutečně žila při pobřeží, kde čelila velké konkurenci ze strany predátorů. Arandaspisové již tehdy nežili, z těchto ryb se již vyvíjeli první obojživelníci... Uprostřed velkého kontinentu po srážce vzniklo Kaledonské horské pásmo. Táhlo se místy, kde došlo ke srážce Laurentie, Avalonie a Balticy. Až k úbočí hor vedly z moře řeky, ne však se slanou vodou, nýbrž se sladkou. Obratlovci pronikali dále do vnitrozemí. V této době, před 370 miliony lety, žil na jižní polokouli Eusthenopteron, ryba, jež se stala předchůdcem prvních obojživelníků. Eusthenopteroni žili ve sladkých řekách a lovili zde různé menší živočichy, též řeky osídlující. Podél řek rostly v této části Devonu první velké rostliny: stromům podobné, avšak ve skutečnosti kapraďovité Archaeopterisy. Dosahovaly značných výšek, podobných dnešním stromům, a v blízkosti řek se jim dařilo. V této době už život na souši skutečně začínal. Hmyz pomalu vylézal z vod, dobýval souš a v některých případech dokonce i vzduch-vyvíjely se první vážky. Poblíž Kaledonského horského pásma vystoupili na souš první obojživelníci. Je pravděpodobné, že tehdy se tak stalo na jižní polokouli. Místa jako Velká Británie či Grónsko se nacházela na jih od rovníku a byla součástí velkého kontinentu... Bylo to před 360 miliony let, kdy poblíž Kaledonského horského pásma vystoupili na souš Acanthostegy. Trávily sice většinu života pod vodou, ale na souši se dokázaly pohybovat též. Ve sladkých vodách poblíž horského pásma žily také Hynerie, obrovité, sedmimetrové ryby. Dál se vyvíjely Ichthyostegy a Hynerpetoni... Archaeopterisové poskytovali pokročilým rybám jako byl Eusthenopteron a prvním obojživelníkům typu Acanthostegy potravu. Padlé větvičky zásobily naše dávné předchůdce potravou. Při jejich rozkladu se ve sladkých vodách uvolňovaly důležité plyny, které život ovlivňovaly. Podle jedné teorie se končetiny u obojživelníků původně vyvinuly proto, že v těchto řekách bylo velké množství padlých větviček suchozemských rostlin, stejně jako množství vodní vegetace. Protože končetiny Acanthostegy nebyly tolik silné k dlouhému pochodu na souši, původně je zřejmě tito obojživelníci používali k rozhrábnutí vegetace, když číhali na kořist... V místech, kde se dříve nacházel legendární oceán Iapetus, na jižní polokouli, se začala odvíjet nová etapa života na naší planetě... Když bylo poprvé na začátku 20. století zjištěno, že tento oceán se ve starších prvohorách rozkládal na jižní polokouli a tak výrazně ovlivnil vývoj života a jeho přechod z vody na souš, došlo k jeho pojmenování podle Iapeta, postavy řecké mytologie...

Archaeopteris, jež rostla při řekách poblíž Kaledonského horského pásma:

Eusthenopteron:

Acanthostega:

Za námět i za cenné informace děkuji krásnému dokumentu Zázračná planeta II: Cesta na souš...