pondělí 12. ledna 2015

Knihy o pravěku: Poznávej věci kolem sebe Dinosauři

Od 27. května minulého roku se zde opět po delší čas neobjevil žádný popisek knížky o pravěku. Jelikož jsem však tento rok k Vánocům dostal dvě nové knihy zaměřené na prehistorii a dinosaury, přichází tento článek...

Poznávej věci kolem sebe-Dinosauři je krásná knížka o dinosaurech a pravěku od předního paleontologa (či světově proslulého dinosaurologa) Mikea Bentona. Jak již napovídá název, zabývá se hlavně druhohorami a dinosaury. Má celem 5 kapitol: První dinosauři, Svět dinosaurů, Doba obrů, Kvetoucí svět a Změny a vymírání, a má také celkem 160 stran počínaje jazykovou poznámkou pro české vydání (s nadlehčujícím humorem v poslední větě) a konče Poděkováním. Celá kniha se zabývá dinosaury od Triasu přes Juru až po Křídu, zobrazuje některé hodně zajímavé rody a druhy, popisuje i některá naleziště či určité typy fauny nazvané podle oblasti nálezů (např. Zigongští dinosauři, Kayenští dinosauři nebo Solnhofenská laguna). V celé knize se nachází veliké množství ilustrací, z nichž mnohé jsou vyrobeny za pomoci počítače, dále je zde však i spousta fotografií fosílií a dalších zajímavých nálezů. Nechybí ani mapy světa v určitém geologickém období, zmínky a krátké popisy významných vědců, geologická časová tabulka předhledným způsobem zobrazující vývoj života na Zemi či různé zajímavosti z práce paleontologů včetně vykopávek v terénu a práce v laboratoři. Na konci každé kapitoly ještě najdete odkazy na různé webové stránky o dinosaurech v češtině... Dosud jsem v knize neobjevil žádnou chybu, což je skvělé. Sám tuto knihu opravdu doporučuji!!!

Údaje:
Autor: Profesor Mike Benton,
rok vydání: 2009 (v češtině 2010, v obchodech je k dostání stále),
počet stran: 160.

Doufám, že brzy přispěji na blog i dalšími popisy svých knih o pravěku!

neděle 11. ledna 2015

Výsledky Soutěže Dinosauři 2014

Od této chvíle je již Soutěž Dinosauři 2014 uzavřena a nikdo další odteď nemá možnost se přihlásit. Účast čtyřech soutěžících mne velmi potěšila, diplomy se zde objeví již brzy... Každý má nyní možnost si zkontrolovat své správné odpovědi v tomto výsledkovém článku...

1. Který významný paleontolog popsal Stegosaura? Odpověď: Othniel Charles Marsh.

2. Který významný vědec popsal Massospondyla? Odpověď: Richard Owen.

3. Byl Erythrosuchus příbuzný dinosaurů? Odpověď: Byl jejich vzdáleným příbuzným, ale příliš blízce příbuzný s nimi nebyl.

4. Na základě nálezů jakých zvířat a proč sestavil geofyzik Alfred Wegener svou teorii kontinentálního driftu? Odpověď: Např. podle nálezů koster Lystrosaura nebo Mesosaura, kteří žili na kontinentech od sebe oddělených. Wegenera napadlo, že všechny kontinenty musely být kdysi spojeny v jeden (navíc do sebe dnes i zapadají).

5. Napište jedním slovem, co byli Ischigualastia a Dinodontosaurus. Odpověď: Dicynodonti.

6. Jak se jmenuje hora na Antarktidě, kde byly poprvé objeveny pozůstatky Glacialisaura? Kdo je objevil? Odpověď: Mount Kirkpatrick.

7. Přesahoval Mapusaurus svou délkou Giganotosaura? Odpověď: Ne.

8. V jakém státě byl nalezen Deinocheirus? Odpověď: Mongolsko.

9. V období Křídy před 100 miliony let žil v Austrálii sauropod ze skupiny titanosaurů, jehož jméno začíná na písmeno W. Jak zní celý název tohoto dinosaura? Odpověď: Wintonotitan.

10. Je pravda, že se první kvetoucí rostliny objevily už na samém konci Jury? Odpověď: Možná částečně, uznány mohou být odpovědi "ano" i "ne".

11. Jak velkou sílu čelistního skusu měl Allosaurus? Mají dnešní aligátoři nebo třeba proslulý T-Rex větší sílu skusu? Odpověď: Allosaurův skus se rovnal asi 200 kilogramům, takže aligátoři (se sílou skusu 1 tuny) a T-Rex (síla skusu 4 tuny) rozhodně skousli silněji.

12. Je pravda, že roku 1870 anglický biolog Thomas Henry Huxley upozornil na podobnost končetiny pštrosa s končetinami Thecodontosaura a Archaeopteryxe? Pokud ne, jak to tedy bylo? Odpověď: Pravda to nebyla, protože Huxley upozornil na podobnost končetin pštrosa, Archaeopteryxe a Compsognatha.

13. Co znamená název "Timimus"? Odpověď: Timův napodobitel, či napodobitel Tima.

14. Kteří tvorové (napište alespoň jednoho) bývají označováni jako Zigongští dinosauři? Odpověď: Obzláště dobře zachovalí dinosauři z oblasti Zigong v Číně, jako například Gasosaurus, Shunosaurus, Yandusaurus a mnozí další.

15. Co to byl Kubanochoerus gigas a kdy žil? Odpověď: Velké pravěké prase z Miocénu.

16. Jak se jmenuje obrovský sauropod z Patagonie, jehož pozůstatky byly objeveny tento rok? Jeho jméno je možná trošku náročnější na výslovnost... Odpověď: Dradnoughtus.

17. Proč paleontologové považují za tolik významný letošní nález dinosaura rodu Kulindadromeus na Sibiři? Odpověď: Kvůli dobře zachovalému peří. Je také jedním z mála ornithopodů, u nichž se peří patrně vyskytovalo.

18. Jakou barvu kůže měl Mosasaurus? Nápověda: Zjištění zbarvení patří také k letošním skvělým objevům... Odpověď: Byl černobílý, takže nahoře byl tmavý a na břiše bílý.

19. Napište alespoň tři filmy nebo televizní pořady, ve kterých se objevil dronte mauricijský. Odpověď: Dodo se objevil ve velikém množství filmů nebo televizních pořadů, příklady mohou být Doba ledová, Pravěk útočí, Vyhynulí tvorové a mnohé další...

20. Co se nachází na obrázku? Camptosaurus!

Většina z Vás by snad měla v soutěži obstát dobře, diplomy zde budou již brzy!!!

sobota 10. ledna 2015

Aquilops americanus-Nejstarší rohatý dinosaurus Ameriky

Paleontologové nedávno našli, popsali a pojmenovali nový druh rohatého dinosaura ze Severní Ameriky, pravděpodobně jednoho z nejstarších svého typu. Dali mu jméno Aquilops americanus, tedy v překladu "americká orlí tvář". Žil na sklonku období rané Křídy před 113-105 miliony let, tedy zhruba 10 milionů let předtím, než se v Americe objevil další vědcům ještě dobře známý raný zástupce skupiny Ceratopsidae, Zunoceratops. Aquilops se hodně podobal asijským Psittacosaurům, stejně jako oni pravděpodobně i tento druh běhal více po dvou než po čtyřech končetinách, a podobnost se svými asijskými příbuznými je u nově nalezeného druhu celkem zarážející, což uvedl i známý americký paleontolog a expert na rohaté dinosaury Andrew Farke. Aquilops byl popsán na základě nalezené lebky z Cloverly Formation v Montaně, jež byla odkryta už roku 1997 a která měřila pouhých 84 milimetrů, zbytek jeho těla tedy zřejmě nebyl delší, než 60 centimetrů, i když podle některých maximálně měřil i 1,4 metru. Jako jeden z prvních ceratopsidů byl tedy opravdu malý, například známý Triceratops měřil pro srovnání na délku přes 6 metrů a vážil skoro 4000 krát více, než Aquilops! I když byl však Aquilops malý, může podle vědců poskytnout cenná vodítka ke zkoumání evoluce rohatých dinosaurů. Ti se nejpravděpodobněji vyvinuli v Asii, odkud pak migrovali do Severní Ameriky přes zemskou šíji, až ji nakonec usídlili-Aquilops možná patřil k těm úplně prvním. Byl to samozřejmě býložravec. Vědce ještě dále zajímá, jaká tajemství tento nově objevený úžasný vymřelý tvor skrývá, a tak se možná v budoucnu nepochybně dočkáme i dalších informací...

Více informací můžete popřípadě najít na webech Science Daily a Sci-News, z druhé uvedené stránky je i obrázek. Snad Vás nový objev nadchl stejně, jako mne...

pátek 9. ledna 2015

Správce dinosauřího parku - Zuřivý superdravec

Správce dinosauřího parku pokračuje i tímto pátkem, a navazuje na události z předešlého týdne... Co se asi přihodilo nového?

Zuřivý superdravec

Nejnovějším a také ne zrovna stálým přírůstkem v našem parku byl ještě donedávna obrovský samec Spinosaura aegyptica, toho největšího predátora mezi dinosaury, jaký kdy žil. Tento gigant nám způsobil potíže už v době, kdy jsme ho našli, což se stalo na Nový rok 2015. Jelikož zřejmě plaval za táhnoucími hejny ryb, dostal se vysílený Spinosaurus až na pláž našeho ostrova, a my se rozhodli se o něj postarat. Dlouhou dobu byl ubytován v provizorních výbězích, do jejichž ohrad však neustále bušil obrovskou, skoro dvoumetrovou hlavou s čelistmi plnými ostrých zubů. Také barva jeho zádové plachty změnila barvu a stala se krvavě rudou. Spinosaurus nám dával varování, že zaútočí, protože se mu u nás už vůbec nelíbilo. V pondělí konečně přijel Oliver, a ihned byl svědkem něčeho opravdu děsivého. Spinosaurus se naštval tolik, že probořil ohradu a začal nás pronásledovat. Ukryli jsme se v hlavní budově, kde jsme ovšem rozhodně nebyli v bezpečí. Pouhých pět minut poté, co jsme se skryli, probořil predátor zeď a pobral mezi zuby dva naše pracovníky. Olivera každopádně v poslední chvíli napadl plán a odběhl k pojistkám a elektrickému vedení. Protože stál dinosaurus v rozbořené zdi, mohl snadno dostat vysokou elektrickou ránu z vedení, která přetrhal. A také, že ji dostal. Elektřina sice pořádně zatřepala i našimi dvěma chlapy, ale ti skončili mnohem radši vysláblí a unavení, než aby je sežral obrovitý Spinosaurus. Rána byla celkem velká, ale dravce nezastavila, takže pokračoval v pustošení. Utíkal jsem k rangerské stanici, kam se již naši rangeři také vrátili, a informoval jsem je o celé pohromě. Nejdříve mi nechtěli věřit, což mě donutilo vrazit jednomu pěstí, poté konečně uslyšeli hluboký řev dravce a vydali se ho odchytit. Spinosaurus mezitím pronikl do akvárií...

Tam mohutně řval na dvojici našich Cryptoclidů, od jejichž vylíhnutí se už uběhl více než rok. Pak si všiml našeho žraloka Cobeloda a probořil čumákem akvárium s ním. Žralok vypadl na zem a Spinosaurus do něj zaťal své pařáty. Pak už vnikli do budovy rangeři a střelili Spinosaura uspávací šipkou. Toho mírné zalehtání na tvrdé kůži tak naštvalo, že okamžitě nechal zraněného Cobeloda být a vrhl se po rangerech. Ti mu ale nestačili. Utíkali, jak jen nejrychleji mohli, nedokázali však predátorovi utéci. Jeden z nich byl nakonec zašlápnut-poté Spinosaurus usnul a svou lidskou oběť zavalil docela. Ukázalo se tedy, že ani rangeři možná nejsou schopni čelit všemu nebezpečí, které chov pravěkých zvířat nabízí. U tak velkého masožravce nemůžete ani předvídat, s jakou zuřivostí je schopen zaútočit. Ve středu byl Spinosaurus kompletně přenesen helikoptérou na Isle of Die a vypuštěn na pláži. Oliver a já jsme ho na onom místě pozorovali, probral se už deset minut po vypuštění. Představte si, kdybychom nestihli akci včas a začal by sebou házet nad širým mořem... Udělal jsem si ještě jeho fotografii za noci, a pak jsme odjeli zpět do Dinosauřího parku. O stavu Cobeloda budete ještě informováni, snad se už nic takového nikdy nezopakuje...

Pokračování opět příští pátek! Doufám, že se Vám tato část líbila, pokud ano, komentujte či hodnoťte pod článkem hvězdičkami...

čtvrtek 8. ledna 2015

Křovinář němý-Největší jedovatý had Nového světa

Od popisu korálovce jihoamerického, který jsem napsal 5. října minulého roku 2014, uběhla již hodná doba a já se konečně rozhodl napsat o jednom z nejkrásnějších a nejpůsobivějších jedovatých hadů světa, jehož popis jsem Vám sliboval... Je tu bushmaster, křovinář němý!!!

Latinský název: Lachesis muta,
Rozšíření: Neotropy, tedy střední a Jižní Amerika,
Velikost: 3,5 metru.
Křovinář němý, v angličtině dle popisů původních obyvatel Ameriky označovaný jako bushmaster ("vládce buše"), je největším jedovatým hadem obou Amerik a zároveň dobrý kandidát na druhé místo v umístěný největších jedovatých hadů světa (větší je kobra královská a s křovinářem němým ve velikosti soupeří ještě mamba černá). S délkou zhruba přes 3,5 metru jde o opravdu úctyhodného hada. Vědecký název křovináře němého je Lachesis muta, což českému jménu odpovídá. Lachesis byla v řecké mytologii jedna ze třech sudiček, muta znamená "němý" a odkazuje na to, proč je tento had považován za tak nebezpečného. Bushmaster totiž v žádné životní situaci nevydává sebemenší zvuk, dokonce ani ve chvílích, kdy se cítí ohrožen. Jelikož si ho díky maskování nemusí v pralese hned každý všimnout, může křovinář zaútočit a osobu uštknout bez jakéhokoliv varování. Protože se však jedná o celkem vzácný druh, navíc žijící v oblastech velmi vzdálených od civilizace, jen málo lidí je každoročně tímto hadem uštknuto. Pokud byste se však stali obětí, měli byste vysokou šanci na úmrtí, a to dokonce i po brzkém dostavení protijedu. Jed bushmastera je totiž hemotoxický, to znamená, že rozkládá tkáně a mrtvoly uhynulých živočichů po smrti velmi rychle hnijí. Občas je po uštknutí třeba amputovat postiženou končetinu, aby nedošlo k rozpadu celého těla. Stejně jako všichni zmijovití hadi z podčeledi chřestýšovitých, má i křovinář němý vertikální zorničky jako kočka a tepločivné jamky. Zvlíáště ty jsou pro něj důležité, neboť je s jejich pomocí schopen detekovat teplo vydávané kořistí a vidět její infračervený obraz i v naprosté tmě. Jedná se o nočního lovce. Tento obrovský had je bezpochyby schopen ulovit i větší druhy savců, ptáků a ještěrů. Výjimečný je mezi chřestýšovitými tím, že není živorodý či vejcoživorodý, ale klade vejce, jako primitivnější plazi. Křovinář němý, stejně jako další dva druhy rodu Lachesis, má skutečně působivou pověst-španělský název pro tohoto hada totiž znamená "zabiják býků". Především obyvatelé Kostariky věří, že jediné uštknutí tímto křovinářem může zmařit osud dospělého býka...


Příště fer-de-lance či terciopelo, česky křovinář aksamitový!!!

středa 7. ledna 2015

Nebezpečná výprava Dona Rolanda 7.

Minule se Donu Rolandovi a jeho týmu poprvé povedlo zahlédnout tajemného tvora, který se schovával v jeskyni, k níž vedly obrovské stopy. David McDuff předpokládal, že šlo o Rugopse. Při útěku Don Roland skočil ze skály, aby se zachránil, zatímco Jamie, David a Za vnikli do vody, kam za nimi dravec neběžel. Jamie začal tvora natáčet, a když si David vzpomněl na Dona Rolanda a na to, že by ho tým měl jít hledat, Jamieho začalo něco za ruku táhnout do vody... Ale co?!

NEBEZPEČNÁ VÝPRAVA DONA ROLANDA, 7. ČÁST:





Který živočich má na hoře Nkigivango hnízdo? A co bude se Za, Jamiem a Davidem? To se dozvíte příště! Předem však upozorňuji, že tuto část jsem nakreslil v poslední den minulého roku a prozatím nemám žádné další díly dopředu připraveny-seriál bude tedy zase na nějakou dobu pozastaven...

úterý 6. ledna 2015

Hra Nanosaur

Po dlouhé době je tu další popis hry s dinosaury, i tato je podle mě docela hodně povedená... Hru s názvem Nanosaur vyvinula společnost Pangaea Software už v roce 1998. Její příběh začíná v roce 4122, kdy nový druh inteligentního dinosaura, Nanosaurus, ovládá celou planetu poté, co se mu podařilo odolat vědcům, kteří jej přivedli k životu za pomocí klonování. Vy jako hráč jste posláni vůdci Nanosaurů pomocí časové smyčky do období svrchní Křídy, před 65 miliony let, kdy svět zasáhl obrovský asteroid a všechny dinosauří druhy z naší planety vymítil. Úkolem je posbírat vejce od 5 různých druhů dinosaurů (úkolem je tedy najít 5 vajec) během pouhých 20ti minut. Protože byl do hry zasazen tak nízký limit, za který musíte úkol splnit, dočkáte se i některých kritických situací. Zejména dinosauři, jejichž vejce se vydáte "ukrást" anebo z hlediska příběhu hry lépe řečeno "zachránit", mohou být velice agresivní a na Nanosaura, za něhož hráč hraje, mohou lehce zaútočit. Na obranu je Nanosaurus vybaven dělem na zádech, dále s sebou má i jetpack (k létání nad ostatními zvířaty), speciální kompas k nalezení časových smyček a GPS lokátor, jenž je hráči zobrazován jako mapka v pravé horní části obrazovky. Z dinosaurů se ve hře kromě Nanosaura (podobného raptorům) objevují ještě Tyrannosaurus Rex, Triceratops, Stegosaurus, Dilophosaurus (který je vybavený límcem a plive jed jako v Jurském parku) a létající plaz Pteranodon. Všichni tito živočichové jsou schopni útoku. Ve hře je také řada lokací... Ačkoliv je náplň této dinosauří hry docela jednoduchá, zaznamenala docela úspěch a tak není divu, že byla vytvořena i pokračování-Nanosaur 2: Hatchilng a Nanosaur: Extreme-o těch se dozvíte již v blízké době...



Hru bych celkově doporučil každému, kdo se chce alespoň trochu zabavit... Snad se Vám tento popisek líbil, pokud ano, můžete komentovat...

pondělí 5. ledna 2015

Eogyrinus

Eogyrinus ('pulec úsvitu" nebo "jitřní pulec") je vymřelý obojživelník, který žil v období pozdního Karbonu před 300 miliony lety. Patřil mezi první lépe vyvinuté čtvernožce, a zároveň i mezi největší-s délkou těla od nosu po špičku ocasu měřil 4,6 metru. Právě díky velikosti si zasloužil titul jednoho z největších obratlovců žijících v Karbonu. Paleontologové na základě důkladných rekonstrukcích předpokládají, že váha Eogyrina se pohybovala snad i okolo 560 kilogramů, takže vážil víc než půl tuny. Byl to dravec stavěný k lovu ze zálohy. Lovil menší ryby, obojživelníky a případně i velké bezobratlé, kterých žilo v Karbonu opravdu hodně. Jeho hlava byla úzká a dlouhá, žvýkací svaly byly podle uchycení čelisti docela silné a tak se jeho čelistní skus mohl rovnat skusu krokodýla. Na souši se Eogyrinus pohyboval dost neohrabaně, neboť jeho končetiny byly maličké a s jejich pomocí nebyl schopen zvednout břicho ze země. Zato však šlo o vynikajícího plavce. Eogyrinus byl vybaven dlouhým ocasem a celkově aerodynamickým tvarem těla, které jej v případě potřeby poháněly vpřed jako torpédo. Většinu své kořisti pravděpodobně neminul, pokud tedy včas nevylezla na souš. Pozůstatky Eogyrina byly objeveny v Anglii, kde se před 300 miliony let rozkládaly rozlehlé stálezelené lesy s mokřady. Zajímavostí je, že nedávno paleontoložka Jenny Clack zkoumala pozůstatky Pholiderpetona, který je považován za blízkého příbuzného Eogyrina. Ukázalo se však, že obě zvířata jsou zřejmě jedním identickým rodem. Pokud má pravdu, Eogyrinus by byl zřejmě přejmenován, protože Philoderpeton byl pojnmenován o celých 30 let dříve, než Eogyrinus...
Popisek Eogyrina můžete najít například v knize "Speciální průvodce-Dinosauři od Allosaura k Tyrannosaurovi" od Gerrieho McCalla.

Příště další obojživelník, Amphibamus!

neděle 4. ledna 2015

George McCann ztracen v čase-část 6.

Příběh George McCanna, Freddyho Dixona a nově i našeho starého známého Fernanda Cortese pokračuje... Fernando svým přátelům sdělil, že nehodu v současném světě přežil a vydal se do minulosti je zachránit. Nyní, když je našel, pro ně má něco obzvláště zajímavého... Mohlo by jim to usnadnit cestu zpět do jednadvacátého století?

GEORGE MCCANN ZTRACEN V ČASE-ČÁST 6.:
Polední slunce začalo pořádně pražit, když naše trojice procházela velkou kapradinovou loukou uprostřed lesa. Korunami vysokých listnatých stromů procházely paprsky slunce a odpařovaly poslední zbytky ranní rosy z lístků kapradin. Mezi těmi se občas mihla nějaká malá ještěrka, jelikož se na sluníčku chtěla pořádně vyhřát. "Tábor mám tam nahoře na kopci," sdělil Fernando svým druhům, "základnu jsem si postavil u malé jeskyňky. Přišlo mi to jako nejbezopečnější místo k usídlení." George neustále ostražitě přejížděl očima po okolí a snažil se zaregistrovat i sebemenší podezřelý pohyb, který by předznamenával nějaké nebezpečí. "Podívejte," zašeptal náhle a ulehl mezi matně tmavě zelené kapradí. "Tohle zvíře jsme už viděli," řekl Dixon, když si tvora pořádně prohlédl. "Je to zase ten Eusmilus, akorát, že tenhle jedinec mi přijde mnohem větší, než ten předchozí," pověděl George. "Také jsem už tyto šelmy viděl," informoval Fernando, "a to lovit ve smečce. Byly čtyři a útočily na nějakého malého kopytníka, který vypadal tak trochu jako kůň." "V tom případě to byl kůň," zamyslel se George, "první prakoníci totiž na konci Eocénu už s určitostí žili." Eusmilus očichával větve, které předtím patrně označkoval nějaký příslušník jeho vlastního druhu, a hned poté se ztratil v hloubi lesa. "Bože můj, Eusmilové dosahují maximální délky tak 2,5 metru-říkám si, že by nás mohli ohrozit," vydechl George. Po chvíli se naší trojici podařilo dostat se až k velké kamenné stěně porostlé mechy a lišejníky. Z jejího vrcholku se jim naskytl perfektní pohled na okolí-zjistili tak, že moře tmavě i světle zeleného lesa se táhne jen tak daleko, kam až samo oko dohlédne. George si zase neodpustil menší informaci: "V období Eocénu byla velká část naší planety pokryta hustými lesy, až teď, v pozdní části tohoto geologického období začaly lesy ustupovat a umožnily tak příchod..." "Mlč už, ty chytrej!" skočil mu do řeči Fernando, "Přece tu nejsme proto, abychom poslouchali poučky o minulosti Země. Za námi je kopec s mou skrýší, jdeme!" George jen obrátil oči v sloup, něco zašeptal do ucha Dixonovi, který jen nevěřícně zakroutil hlavou, poplácal George po zádech, až z toho George začal kašlat, a výšlap pokračoval. Za chvíli se už všichni tři ocitli u Fernandovy základny. "Tomuhle ty říkáš základna? Vypadá to jako hromada odpadků," uchechtl se Dixon. Fernando se začal hrabat v nějakých plachtách, které byly k zemi připevněny kameny, očividně hledal to, co chtěl svým druhům tolik ukázat. Pak si najednou vzpomněl ještě na něco. "Chlapi, teda především ty Dixone, pamatuješ, jak jsem v panamském pralese pobral všechny záznamy z Richardovy kamery poté, co ho zabilo jedno zvíře? Mám je ještě pořád u sebe, koukni," řekl Fernando. "Máme tu vlastně kameru, že jo, Georgi? Tak na co čekáme, pusťme ten záznam!" vyhrkl Dixon...


Celý záznam byl neporušený, natočený v HD a natočená prehistorická zvířata zobrazoval překrásně. Dixon a Fernando na něj s radostí hleděli, jakoby věděli, že i přes všechno, co se událo, by v současnosti, dostali-li by se do ní, měli šanci na úspěch. Zato George nechtěl nic ani vidět a tak jen netrpělivě postával opodál a čekal, až si Fernando a Dixon vynachválí tu nádheru a dojde se k té podstatnější věci. "Tak dobře, skončeme to, a teď to důležité," řekl konečně Fernando, "tady mám vysílačku." Odkudsi v jeskyňce vytáhl onen předmět. "Pane McCanne, víte, na co to je?" optal se George. "No samozřejmě! Tohle je vysílačka, kterou jsme používali v džungli ke komunikaci s týmy vyslanými do minulosti... Sloužila ke komunikaci mezi jednotlivými obdobími." "Není to parádní? Co takhle zavolat do současnosti o pomoc?" navrhl Fernando. "No ano, jenže vysílačkou zavoláte možná tak na hlavní frekvenci do trosek projektu v panamském pralese, leda... Leda že bychom změnili hlavní frekvenci! Ale... No jasně! Jeremy Stewarts! Mluvil jsem s ním tehdy, když jsme vyjížděli natáčet do džungle-byl to můj bývalý kolega, který teď pracuje na letišti v Ciudad de Panamá. Bavili jsme se spolu, on musel vědět, proč tam jedeme! Říkal jsem mu, že za pět dní se uvidíme, ale to se nestalo! On to musel tušit! Mám na něj kontakt, snad změníme frekvenci vysílačky a zachráníme se!" začal křičet George a radostně vyskočil. "Páni, to je to támhle?" obrátil náhle list diskuze Dixon. "To jsou ti pravěcí koně, které lovily ty šelmy," odvětil Fernando. "To je Orohippus, opravdu je to primitivní forma koně..." zašeptal George. A kde jsou obvykle býložravci, tam musí být i masožravci. George najednou poklepal na rameno Dixonovi i Fernandovi a ukázal do vzdálenosti asi dvou set metrů. Tam se pohybovala silueta jednoho Eusmila. Tři muži vytřeštěně hleděli na dravce plížícího se vzdáleným porostem, když tu se náhle z vysoké skalní stěny spustil jiný Eusmilus a začal hnát Orohippy jedním směrem. Do cesty jim skočil další dravec a okamžitě uchvátil dospělého prakoníka. Třetí Eusmilus, který v podstatě jen hlídal svým druhům záda, se brzy také připojil k hostině. "Na vzhled jedinců určitých druhů mám dobrou paměť, a něco mi říká, že tohle je ta samá smečka, kterou jsem už viděl. Akorát, že byli, jak jsem už kdysi říkal, čtyři..." zamyslel se nahlas Fernando. Atmosféru doplnil právě čtvrtý a největší Eusmilus, stojící na skále asi pět metrů nad muži. "To je on! Do jeskyňky!" zavelel Fernando. George okamžitě vytáhl plynový granát a hodil jej po dravci. "Nebojte, jen se na chvilku schováme v jeskyni a bude po všem! Plynový granát ho zaměstná..." pousmál se George, ale to se příšerně mýlil. Dravou kočku Georgův postup pořádně naštval a tak, když se muži schoulili k nejzažší stěně jeskyně, začala v otvoru šmátrat velká levá přední končetina s nataženými drápy. Najednou se objevila i hlava, pak tělo, celý tvor zakryl východ a najednou byli muži v pasti... Pokračování příště!!!


Co teď, když Eusmilus blokuje východ z jeskyně? Dokáží ho naši hrdinové nějak odrazit? Dostanou se nakonec všichni tři do současného světa, a pokud ano, podaří se jim tuto cestu skutečně přežít? Další část již brzy!!!

sobota 3. ledna 2015

Jeskynní šelmy doby ledové: Hyeny

Průběh minulých částí nám přiblížil medvěda jeskynního a jeho lvího souseda, tentokrát se podíváme na slibované obří prehistorické hyeny!

Jeskynní hyena (Crocuta crocuta spelaea) byla poddruhem dnešní hyeny skvrnité (Crocuta crocuta) s jedním rozdílem-dosahovala mnohem větší velikosti. Zatímco hyena skvrnitá váží maximálně 90 kilogramů a loví paviány, makaky, malé opice a požírá i mršiny, hyena jeskynní vážila alespoň 105 kilogramů a se zhruba o půl metru delším tělem byla schopná ulovit i velkou kořist typu stepních bizonů, divokých koní a dokonce i srstnatých nosorožců. Dokazují to četné nálezy kostí těchto býložravců, nalezené v doupatech hyen. Dravci si zjevně nosili svou ulovenou potravu, nebo případně kusy mršin, do jeskyní, kde je dále požírali. Stejně jako populární medvědi i lvi z doby ledové, hyena jeskynní dostala své jak vědecké, tak i v jiných jazycích běžně užívané jméno díky tomu, že její pozůstatky byly v minulosti hojně odkrývány v jeskyních nebo ve skalních rozsedlinách. Dokazuje to, že doupaty, kde tito tvorové přebývali a kde se také starali o svá mláďata, byly právě jeskyně. Jeskynní hyeny byly ve středním až svrchním Pleistocénu rozšířeny po celé severní Eurasii, od Portugalska až Španělska daleko po východní Sibiř. Řadí se tak k nejrozšířenější megafauně doby ledové. Jsou také velmi dobře známé z fosilních pozůstatků, které byly podrobovány velkému množství důkladných vědeckých zkoumání. První lebku jeskynní hyeny byla darována slavnému vědci Georgisi Cuvierovi již roku 1812. Ten okamžitě upozornil na to, že tato psovitá šelma dosahovala mnohem úctyhodnější velikosti, než její dnešní africká příbuzná. Mnohé jeskynní nálezy z Evropy upozorňují na společný výskyt kostí pravěkých medvědů a lvů poblíž pozůstatků hyen. Paleontologové, kteří se snažili zjistit, proč tomu tak bylo, přišli na něco neuvěřitelného-hyeny patrně požíraly lví a medvědí zbytky, anebo ony predátory ve smečce dokonce samy zabily! Možná to zní neuvěřitelně, ale i dnešní africký lev může mít dost potíží, když si na něj troufne dobře organizovaný gang hyen. Zdá se tedy, že prehistorická hyena jeskynní byla takřka nepřemožitelným predátorem, a navíc to vypadá, že se jí vyhýbali i samotní pravěcí lidé. Kresby lovců z doby ledové z Chauvetovy jeskyně ve Francii staré 20 000 let vyobrazují tohoto tvora jako docela hrůzu budícího zabijáka. Ještě zajímavější jsou nálezy kostí neandrtálců v doupatech jeskynních hyen, ty totiž poukazují na velké soutěžení o množství lokalit k usazení mezi těmito dvěma opravdu velmi odlišnými tvory. Neandrtálci byli zjevně kanibaly a mrtvoly zástupců jejich vlastního druhu byly často hyenami přenášeny z místa na místo jakožto snadno získatelný oběd. Ačkoliv však byla jeskynní hyena nebezpečným lovcem, nakonec přece jen neodolala velké změně klimatu, která přišla už před asi 20 000 lety a která před 10 000 lety definitivně vymazala většinu pleistocénní megafauny z naší planety. Hyeny byly určitě velmi přizpůsobivé, ale zřejmě se asi dost specializovaly na lov velkých býložravců, a když ubylo těch, museli za jejich zmizení draze zaplatit i jejich lovci. Ze západní Evropy hyena jeskynní kompletně vymizela před 11 000 let...


Příště se dozvíte o šavlozubcích a dýkozubcích, jejichž pozůstatky byly též objeveny v jeskyních! Nejedná se sice o fosílie nalézané v tak hojných počtech, rozhodně se však také jedná o něco dost zajímavého!

pátek 2. ledna 2015

Správce dinosauřího parku - Ohromující překvapení

Máme tu prvního Správce dinosauřího parku napsaného v roce 2015! Samotný název možná už trochu napovídá, co se hned na jeho začátku našim hrdinům mohlo přihodit... Snad se Vám bude tato část líbit!

Ohromující překvapení

Začátek nového roku nepředstavoval na našem ostrově takovou slávu, jako na jiných místech planety. Lidé si začínající nový rok vybavují obvykle s práskáním ohňostroje, těch několik zbylých pracovníků, kteří v Dinosauřím parku střežili pravěká zvířata, a mezi nimiž jsem i já, ale muselo začínající rok oslavit trochu jiným způsobem. Raději jsme se napili minerálky, nevystřelovali žádné petardy (neradi bychom totiž vyrušili zvířata) a zapnuli jsme si televizi, kde zrovna dávali první díl jednoho krásného britského seriálu o parku s dinosaury, kteří jsou do současnosti přiváženi z minulosti jedním známým dobrodruhem. Pak jsme zalehli a usnuli tvrdým, hlubokým spánkem. Přemýšlet o ohňostrojích a Novém roce ve zbytku světa nás ani nenapadlo. Druhý den, tedy včera, jsem se probudil pozdě-skoro ve 12 hodin v poledne. Na ostrov už stačilo přijet dalších pět pracovníků, kteří nás okamžitě chtěli vytáhnout z peřin. Na pláži prý čekalo ohromující překvapení... Na nic jsem nečekal a ještě v pyžamu jsem vyběhl na pobřeží, kde už všichni stáli okolo něčeho obrovského. Byl to dospělý, osmnáctimetrový Spinosaurus aegypticus, vyplavený jen tak na pláži. Byl ještě živý, hlasitě sýpal a dýchal a matně pohyboval očima. Chlapy okamžitě napadlo, že tito dinosauři, největší mezi masožravými druhy, žijí poblíž vody a živí se rybami. Tenhle jedinec zřejmě opustil zdánlivé bezpečí Isle of Die a vydal se směrem za hejny ryb, které loví. Po dlouhé cestě, při které se trmácel oceánem, dravý obr nakonec zeslábl a mořský proud jeho více než desetitunové tělo odnesl až k našemu ostrovu. Možná, že kdyby tady náš ostrov nebyl, dávno by již zemřel... Ale co dělat s takovým ohromujícím překvapením?

Museli jsme Spinosaura uspat a informovat Charlese, který si zrovna užíval první den v Novém roce doma se svou rodinou tisíce kilometrů odsud, o tom, co se zrovna stalo. Chlapi Spinosaura ještě jedno přeměřili a zjistili, že vážně měří 17 metrů a 91 centimetrů, což je něco naprosto neuvěřitelného. Poté, co usnul, připoutali jsme obra na velké množství lan, které táhl vrtulník řízený jedním z našich pracovníků. S jeho pomocí byl Spinosaurus dopraven do pozorovací ohrady, do výběhu hned vedle Siamotyranna, jenž tam byl umístěn minulý týden po problémech, které způsobil. Siamotyrannus vypadal vyděšeně a začal se choulit ke zdi, když ucítil Spinosaurův pach. Menší predátoři se na Isle of Die Spinosaurů asi bojí, a rozhodně mají proč-my sami přece před rokem zažili, co jeden Spinosaurus udělal s pilotem Rodríguezem a jeho letadlem. Teď tedy máme v parku největšího predátora všech dob. Hodili jsme mu nějaké ryby, ale Spinosaurovi se v pozorovacím výběhu moc nelíbí. Budeme ho asi muset dostat zpátky na jeho rodný ostrov, jenže jak? To začíná být velkou otázkou, která nám nedává spát, zatímco Spinosaurus zubatým zobákem mlátí do ohrady a chce ven...

Co říkáte na nejnovějšího přírůstka v parku? Myslíte, že si jej naši hrdinové nechají, nebo jej raději vrátí zpět? Příště se to nejspíš dozvíte...

čtvrtek 1. ledna 2015

Zjištěná zbarvení u dinosaurů

Během posledních pěti let učinili paleontologové několik naprosto úžasných objevů, ke kterým také došli především za pomocí výkonných moderních technologií. Posledních několik let totiž patří odhalením, která nám ukazují, jakou barvu měli vlastně někteří dinosauři. Ještě před dvaceti, možná i deseti lety by si o něčem takovém mohl každý paleontolog i nadšenec prehistorie nechat jen zdát, ale v roce 2010 jakoby se objevil nějaký zlomový bod...

Všichni dinosauři, nebo jiní prehistoričtí tvorové, kteří jsou popsáni v tomto článku, a jejich zbarvení již docela známe, byli opeření. Narozdíl od svých mnohdy velkých šupinatých příbuzných, menší dinosauři s peřím zůstali hluboko ve vrstvách lépe fosilizováni, stejně jako otisky jejich peří či protopeří. Z některých velmi dobře zachovalých fosílií získali vědci melanosomy-pigmenty, které opravdu prozradily, jak byl onen daný tvor zbarven...

Sinosauropteryx
Tento malý dinosaurus žil v Číně v období Křídy před asi 125 miliony let. Patří k vůbec prvním dinosaurům, u nichž bylo zbarvení peří odhaleno. Za výzkumem stál přední světový paleontolog, profesor Mike Benton z Univerzity v Bristolu, který podrobil fosilní peří Sinosauropteryxe důkladnému zkoumání. Výsledek byl neuvěřitelný: Melanosomy byly u Sinosauropteryxe poskládány stejně, jako u dnešních ptáků. Zjistilo se tedy, že Sinosauropteryx byl žíhaný, střídavě se u něj vyskytovaly černé, zrzavé a žluté pruhy...


Anchiornis
Malý pravěký prapták Anchiornis, který bývá někdy řazen k příbuzenstvu známého Troodona, zatímco některými vědci je už považován za blízkého příbuzného ptáků (Paraves), žil také v Číně, a to v období Jury před 160 miliony let. Právě v roce 2010 američtí paleontologové rekonstruovali jeho vzhled za pomocí nádherně zachovalé kostry, vyzvednuté v souvrství Yixian v severní Číně. Zjistili, že peří mělo zjevně více barev na každém pramenu, než jako tomu bylo u Sinosauropteryxe. Anchiornis měl na hlavě červenou chocholku, zbytek těla byl černý až šedý a křídla na předních i zadních končetinách byla zbarvena černobíle. Takovou variaci barev používal Anchiornis nejspíše k předvádění se...


Confuciusornis
Jedním z blízkých vyhynulých příbuzných ptáků byl čínský Confuciusornis, který žil před 125 miliony lety ve stejných místech, jimiž se proháněl i Sinosauropteryx. Tento výborný letec byl roku 2010 zkoumán pro změnu zase čínskými paleontology, pod vedením profesora Zhanga Fuchenga, a ti zjistili, že Confuciusornisovo peří mělo černé, šedé a červenohnědé odstíny...


Sinornithosaurus
Mezi další výjimečně známé čínské dinosaury patří i Sinornithosaurus, i když toho neproslavilo ani tak zjištění zbarvení jeho peří, jako odhalení toho, že měl v zubech jedové kanálky a podobně jako dnešní hadi, zabíjel tento dinosaurus svou kořist jedovatým uštknutím. Roku 2010 každopádně tým profesora Bentona zjistil, že Sinornithosaurus byl šedožlutý až černohnědý-jednotlivé samostatné odstíny těchto barev se však na peří vyskytovaly též...


Microraptor
Microraptor patří mezi proslulé čínské dinosaury, nejen proto, že v době objevení kompletní kostry se o něm tolik mluvilo a psalo, ale také proto, že se okamžitě dostal i do televizního seriálu Prehistorický park, a dozvěděli se tak o něm diváci po celém světě. V roce 2012 tým vysoce specializovaných vědců zjistil, že Microraptor byl kovově lesklý. Možná se schovával v korunách stromů a tmavá barva mu poskytovala lepší maskování...


Archaeopteryx
Roku 2013 bylo konečně zjištěno zbarvení nejslavnějšího pravěkého opeřence-Archaeopteryxe litographicy. I když výzkumníkům se nepovedlo prohledat melanozomy úplně po celém Archaeopteryxově těle, víme alespoň, že konečky křídel byly černé, zatímco spodní část křídel byla bílá, dále se barva peří opět proměnila v černou a hlava byla asi šedá.


Tento článek jsem se rozhodl napsat především proto, že se v posledních pěti letech, jak sami vidíte, hranice možností paleontologie neuvěřitelně posunuly. I když nevíme, zda nás zkameněliny či moderní technologie, které používáme k jejich výzkumu, trochu neklamou, přesto se dozvídáme o pravěkém světě mnohem více, než kdy předtím-hlavně v barvách. Doufejme, že tento rok dojde také k podobným skvělým objevům, nebo alespoň jednomu odhalení z celé řádky tajemství, které před námi pravěk schovává v tajemných hlubinách času...

Přání do nového roku

Uplynulý rok 2014, který je již několik minut minulostí, byl něčím výjimečný... Pro mne určitě, vždyť jsem také na svůj blog za celý rok napsal 367 článků, tedy mnohem více, než kdykoliv předtím. Bohužel se něco takového už asi nikdy nezopakuje, a proto budu na uplynulý rok sám vzpomínat velmi rád. Udála se také řada objevů a poznání ve vědě, zvláště v paleontologii, které se tento blog věnuje, a vězme, že i v tomto roce 2015, jehož začátek celé davy lidí oslavují vystřelováním petard a ohňostroje všude v mém okolí, i kdekoliv jinde po světě, bude zjištěno více o tajuplném světě přírody, který mnohé z lidí tak fascinuje... Šťastný nový rok 2015!!!

HAAS

středa 31. prosince 2014

Ptakoještěří vejce a hnízda

Po celém světě jsou nalézány stovky dochovaných kostí ptakoještěrů, kteří vládli vzduchu ve stejné době, kdy dinosauři kráčeli po suché zemi. Z hlediska fosílií tedy ptakoještěry nebo-li pterosaury jakožto celou skupinu známe celkem dobře... Ve skutečnosti však víme jen velmi málo o jejich skutečném chování. Možná ještě méně toho víme dokonce o pterosauřích mláďatech, o hnízdech a vejcích. Ale přesto existují důkazy o tom, z čeho se tito nebeští vládci líhli, a co v podobě drobounkých novorozených pterosauříků po vylíhnutí opouštěli. Neexistuje pro to dostatek důkazů, ale podle několika málo nálezů z různých lokalit se lze domnívat, že všichni ptakoještěři kladli vejce. Nemusí to být samozřejmě úplná pravda, například i někteří dnešní hadi jsou vejcorodí, a jiní zase živorodí, což může platit i u jiných dnes stále žijících skupin živočichů. Ty druhy ptakoještěrů, jejichž vejce a případně i hnízda zůstala nezničena do dnešních dnů, však alespoň prozrazují několik faktů o celé skupině... Roku 2011 byla v Číně nalezena zkamenělina ptakoještěra rodu Darwinopterus (jenž byl pojmenován podle slavného anglického přírodovědce Charlesa Darwina), na níž byla zcela patrná matka sedící u vejce. Jedná se asi o jedinou nespornou pterosauří fosílii, u níž je vidět jak rodič, tak vejce, které nakladl nebo o které se snad případně i staral. Kámen dále prozradil, že vejce muselo být relativně měkké, což lze vyčíst v porovnání se zachovalými kostmi dospělého ptakoještěra. Ale skutečný úžasný nález ptakoještěřích vajec přišel až v létě tohoto roku, jelikož v pohoří Ťan-Šan na severozápadě Číny došlo k objevu celé kolonie létajících plazů typu Hamipterus tianshensis. Celá tato kolonie hnízdila, což dokazují nádherně zkamenělá vejce-některá z nich jsou sice mírně promáčklá, alespoň jde však o další důkaz toho, že byla měkká, podobně jako u dnešních želv, krokodýlů, ještěrů nebo hadů, jejichž vejce bývají kožovitá. Ačkoliv od náhlého pochování kolonie Hamipterů písečnou bouří uběhlo již 120 milionů let, vrhl tento letošní objev nové světlo na svět pterosauřích druhů. Další nálezy pochází také z Číny, například v provincie Liaoning. Potvrzuje to však určité domněnky o tom, že létající plazi hnízdili společně? Vytvářeli si jednoduchá hnízda, do nich kladli vejce, a jelikož bylo všude kolem plno jejich sousedů, nedovolil si snad žádný predátor přiblížit se k hnízdům a stát se lupičem. Kromě toho jsou známi i někteří novorození ptakoještěři, například Pterodactylus z německého Solnhofenu, který mohl být jen pár hodin starý předtím, než zemřel a dochovala se nám o něm úžasná zpráva kdesi v geologických vrstvách pod zemí...


Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud ano, komentujte. V příštím roce, který začíná již zítřejším dnem, se dočkáte určitě spousty dalších článků do rubriky o ptakoještěrech!!!

úterý 30. prosince 2014

Crystal Palace Park

Ke sklonku roku jsem se ještě rozhodl přispět nějakým článkem do rubriky Muze, výstavy, zoo a dinoparky popisem nějakého dalšího zajímavého místa. Tentokrát se nepřeneseme příliš daleko, zůstaneme v Evropě, a podíváme se na velké dílo, za které se částečně zasloužil i jeden významný vědec...

Crystal Palace Park je takovou typickou zahradou poblíž zámku postaveného v klasickém anglickém stylu. Nachází se na jihovýchodě Londýna, hlavního města Spojeného království. Obvykle do něj proudí vlny návštěvníků, protože je velice unikátní-jedná se o jednu z historicky prvních atrakcí, které diváky kdy lákaly na modely dávno vyhynulých tvorů, včetně dinosaurů, v životní velikosti. Crystal Palace Park byl založen už na začátku 50. let 19. století, ale až o pár let později se stal domovem slavných dinosauřích modelů. Roku 1854 bylo Benjaminem Waterhousem Hawkinsem dokončeno celkem 33 takových soch, které zobrazovaly dinosaury podle tehdejších představ. Mezi nejznámější sochy tak patří bezpochyby Iguanodon nebo Megalosaurus, kteří však v parku vypadají spíše jako obrovští leguáni a varani, než jako skuteční dvounozí a celkem i hbití tvorové. Roku 1854 navíc park dostal i lebku obrovského lenochoda Megatheria, kterou objevil sám Charles Darwin v Jižní Americe. Rok předtím, tedy v roce 1853, se udála velká hostina v modelu Iguanodonta, mezi hostujícími byl mimo jiné i Sir Richard Owen, velmi známý anglický vědec, který se velmi zasloužil o výzkum dinosaurů a dal této skupině plazů dokonce i vědecký název. Kromě dinosaurů však Crystal Palace Park nabízí pohled i na tehdejší představy o prvohorních tvorech, včetně Dicynodonta. Z druhohorních zvířat jsou kromě dinosaurů v parku vystaveni i velcí mořští plazi, tedy Ichtyosauři (jako Cymbospondylus) a Plesiosauři, různí Labyrintodonti, a dále i krokodýlům podobní Teleosauři. Do parku se však dostali i vyhynulí třetihorní a čtvrtohorní savci-například Megaloceros nebo kopytnatá Anoplotheria. Dále se zde objevuje prakoník Propalaeotherium, chobotnatec Mastodon a novozélandský vyhynulý, čtyři metry vysoký pták Dinornis... Ačkoliv dnes jsou již modely dinosaurů v parku považovány jen za zastaralé představy o prehistorii, určitě stojí za to tato místa navštívit. Crystal Palace Park si totiž stále nese moc pěknou anglickou atmosféru, a k tomu je i zajímavou atrakcí...


Doufám, že se Vám tento kratší popisek líbil, pokud ano, můžete komentovat i hodnotit hvězdičkami...

pondělí 29. prosince 2014

George McCann ztracen v čase-část 5.

Poté, co přístroj na otevírání smyček patrně ztratil spojení s 21. stoletím, zůstali George i Dixon skutečně ztraceni v čase. Minule se dostali do Severní Ameriky před 40 miliony let, kde je čekalo setkání s několika šelmami a také s velmi nebezpečným býložravcem Megaceropsem. Dixona od jisté smrti zachránila jen střelba neznámého muže-ukázalo se, že z nějakého neznámého důvodu je na místě přítomen Fernando Cortes... Ale proč?

GEORGE MCCANN ZTRACEN V ČASE-ČÁST 5.:
"To nemůže přece nemůže být pravda!" vykřikl George, zatímco se vylekaný samec Megaceropse konečně vrátil ke své stejně tak zděšené rodině. "Nebojte, jsem skutečný," řekl Fernando, sestoupil z kopce a pomalým krokem přišel k Georgovi a potřásl mu rukou. Pak pomohl na nohy stále o to víc šokovanému Dixonovi. "Co tady děláš? Přece jenom tomu nemůžu uvěřit..." řekl George. "Klid, chlapi, všechno Vám vysvětlím. Při tom incidentu v panamském pralese jste kompletně zmizeli, a já byl napaden smečkou raptorů. Zatlačili mě ke zdi malé budovy a šli po mě, jediné, co mi zbývalo na obranu, byla má mačeta, kterou nosím stále s sebou. Už to se mnou vypadalo zle, když jsem se opřel o stěnu toho stavění a ona se probourala. Byla totiž ze ztrouchnivělého dřeva. Spadl jsem do nějaké jámy a padl do bezvědomí, zatímco se raptoři snažili ke mě dostat-jenže dlouhý ocas jim v tom bránil. O pár minut později jsem se probral a raptoři už byli pryč. Trvalo mi ještě čtvrt hodiny, než jsem z jámy vylezl a pak šel pátrat po Vás. Našel jsem Ianovu mrtvolu ohlodávanou těmi velkými dravci s hřebínkem na hlavě pár metrů před domem, kde stál ten Váš stroj času. Uzřel jsem rozbité okno a napadlo mě, že jste museli běžet tam. Jenže vy jste tam nebyli. Říkal jsem si, že jste asi proběhli tím strojem času, který byl ale v tu chvíli zrovna zavřený, takže se přede mnou nerýsoval žádný podivný objekt," povídal Fernando. "My jím neproběhli, on nás vtáhl," doplnil ho krátce Dixon. Fernando mávl rukou, jakoby to bylo nepodstatné, a pokračoval: "Něco mi říkalo, že musíte být někde hodně hluboko v minulosti. Vzal jsem si podivný kovový předmět, který se válel po podlaze, nějak se mi povedlo zapnout stroj času a už jsem mířil do minulosti, abych Vás našel." "Když jsi věděl, co se nám stalo, proč jsi se nevrátil k civilizaci a neuspořádal pro nás záchrannou výpravu?!" optal se George. "Ehm, já myslel, že Palmer chtěl, aby se o naší expedici nevědělo... Ale to je jedno, a je to vedlejší. Prve jsem Vás hledal na pobřeží nějakého moře, nedalo se tam vůbec dobře dýchat, dusil jsem se pod nátlakem nějakých plynů a po pláži lezli obrovští škorpióni. Pak jsem zapnul nějaké tlačítko a ocitl jsem se v dusném pralese plném obřího hmyzu, ale vyhnal mě odtamtud požár." "Takže ta stopa byla skutečná! A patřila tobě!" vykřikl Dixon. "Dixon říkal, že viděl nějakou čerstvou stopu předtím, než jsme před ohněm také utekli do tohoto období," oznámil George. "Určitě tam zbyla po mě," pousmál se Fernando. "No, a pak jsem skončil tady. Trochu jsem ten předmět na zapínání podivných objektů zkoumal a zjistil jsem, že je zařízený na přenášení lidí do pár období..." řekl dále Fernando, ale něco ho vyrušilo. Byl to dusot obrovských nohou samce Megaceropse, jeho bučení, odfoukávání vzduchu z nozder a z toho vycházející naštvání. Megacerops se totiž během rozhovoru lidí uklidnil a rozhodl se netolerovat nic živého v okolí jeho rodiny. Už zase vyrazil, a hnal si to přímo proti zděšenému Dixonovi. Fernando začal pálit ze samopalu, který s sebou měl, ale tentokrát už ani střelba do vzduchu nepomohla. Megacerops totiž věděl, že posledně mu to neublížilo, a tak již nyní neměl strach. "Takže rychle pryč odsud!" vyhrkl Fernando. Začala honička...


Muži se prodírali všemi kapradinami, nízkými větvemi mohutných stromů, do obličejů se jim zarývaly ostré akáty a jediné, co je pohánělo dál, bylo bučení Megaceropse. Za chvilku doběhli k velké skalnaté stěně, která obepínala tuto část lesa. Fernando se zoufale pokusil vyskočit nahoru, ale stěna byla mnohem vyšší, než on, a tak jen těžkopádně spadl do suché hlíny. George však při běhu vytáhl z kapsy jeden z těch plynových granátů, kterými byl vybaven, a hodil jej po Megaceropsovi. Fernando mezitím popadl svůj samopal a začal po zvířeti střílet. Megacerops dostal pár kulek do nohou a navíc se nadýchal ne zrovna zdravého plynu. Radši obrátil směr a prchal zpět k rodině. "Utíkáme dál!" zavelel Fernando a pobídl ostatní, aby utíkali za ním. Zdálo se, že přesně věděl, kam mají běžet. Jen Dixon se trochu zdržel vzadu, protože se také nadýchal vzduchu z plynového granátu a začal kašlat, takže mu pak George musel v chůzi pomáhat. Po asi pěti minutách se konečně dostali na mýtinu. Tam se Fernando posadil na kmen vysokého padlého stromu a nabídl Georgovi a Dixonovi láhev s vodou. Oba ji s radostí a poděkováním přijali. "Jak je možné, že jsi přežil?" zeptal se Dixon, vykašlávaje nezdravý plyn. "Kamaráde, já mám deset životů. I kočka by zemřela dřív než já," odpověděl Fernando. "Jo aha, já zapomněl, chlapi z pralesa... Jsi přece ten pralesní biolog, expert, co?" zasmál se Dixon. "Mám pětadvacetiletou praxi chytání velkých pralesních zvířat, od anakond přes pekari až po jaguáry. Nějaký dinosaurus nebo podobná potvora mě nezastaví," odpověděl hbitě bez jakéhokoliv rozmýšlení se Fernando. "Co jsi nám to chtěl ukázat s tím přístrojem?" obrátil list diskuse George. "Tohle," odvětil rychle Fernando a otevřel tu kovovou krabičku, kterou měl u sebe, "v téhle části spojení červených drátků je taková černá destička s bílým písmem. Jsou tu vypsána všechna období, do kterých se můžeš dostat, včetně současnosti. Pokud vedle nápisu svítí červený cuplík, jak jsem to já pochopil, máš šanci se do toho období dostat." Pak Fernando popadl Georgovu krabičku. "U Vašeho přístroje cuplík nesvítí vedle současnosti, to znamená, že byste zůstali ztraceni v čase. Já v podstatě zpět taky momentálně nemohu, protože při každém zapnutí krabičky se spálily baterky. V táboře tam na kopci mám ale jednu věc, která by Vás mohla zajmat ještě o něco víc," řekl dále Fernando. "Je milé, že jsi nás přišel zachránit, pralesáku," vetřel se zase do diskuse Dixon. "Tak na co čekáme? Pojďme do toho tvého tábora? Po cestě si možná ještě popovídáme..." navrhl George, Fernando kývl hlavou a opět začal běh, tentokrát však zpátky do lesa. Tam ale někdy číhá víc nebezpečí, než si člověk myslí...


Náplní této části byl spíše rozhovor mezi postavami, než hrůzu nahánějící setkání s pravěkými zvířaty, příště se to však podstatně změní... Co má však Fernando v táboře tolik zajímavého? Proč se přece jen George a Dixona rozhodl hledat? A najde teď naše trojice společnou cestu zpět do domovské éry?

neděle 28. prosince 2014

Soutěž Dinosauři 2014

Koncem roku se zde již tradičně objevuje velká dinosauří soutěž... Její předchůdci, Novoroční soutěž, Soutěž Dinosauři 2011, Soutěž Dinosauři 2012 a Soutěž Dinosauři 2013 měly všechny 20 otázek, a stejně tomu bude i nyní. Vítám Vás u Soutěže Dinosauři 2014! Za každou správně zodpovězenou otázku získáte jeden bod, takže maximální počet je 20 bodů. Nejradši bych byl, kdybyste mi odpovědi poslali na e-mail haasvojt@volny.cz, případně je pište i do komentářů (zde je jen jediné riziko-ostatní od Vás mohou odpovědi opsat). Jestli-že se Vám komentář vyhodnotí jako spam, nesmutněte, sám si ho totiž v administraci přečtu. Posíláte-li e-mail, nevkládejte prosím odpovědi do žádného programu, ten bych totiž nemusel otevřít. V tomto případě prosím též napište, z jakého e-mailu mi zpráva přijde. Z instrukcí by to mělo být snad všechno, nakonec už jen stačí napsat do komentáře pod tento článek, že se hlásíte. Myslím, že otázky by neměly být težké, proto hodně štěstí!!!

1. Který významný paleontolog popsal Stegosaura?

2. Který významný vědec popsal Massospondyla?

3. Byl Erythrosuchus příbuzný dinosaurů?

4. Na základě nálezů jakých zvířat a proč sestavil geofyzik Alfred Wegener svou teorii kontinentálního driftu?

5. Napište jedním slovem, co byli Ischigualastia a Dinodontosaurus.

6. Jak se jmenuje hora na Antarktidě, kde byly poprvé objeveny pozůstatky Glacialisaura? Kdo je objevil?

7. Přesahoval Mapusaurus svou délkou Giganotosaura?

8. V jakém státě byl nalezen Deinocheirus?

9. V období Křídy před 100 miliony let žil v Austrálii sauropod ze skupiny titanosaurů, jehož jméno začíná na písmeno W. Jak zní celý název tohoto dinosaura?

10. Je pravda, že se první kvetoucí rostliny objevily už na samém konci Jury?

11. Jak velkou sílu čelistního skusu měl Allosaurus? Mají dnešní aligátoři nebo třeba proslulý T-Rex větší sílu skusu?

12. Je pravda, že roku 1870 anglický biolog Thomas Henry Huxley upozornil na podobnost končetiny pštrosa s končetinami Thecodontosaura a Archaeopteryxe? Pokud ne, jak to tedy bylo?

13. Co znamená název "Timimus"?

14. Kteří tvorové (napište alespoň jednoho) bývají označováni jako Zigongští dinosauři?

15. Co to byl Kubanochoerus gigas a kdy žil?

16. Jak se jmenuje obrovský sauropod z Patagonie, jehož pozůstatky byly objeveny tento rok? Jeho jméno je možná trošku náročnější na výslovnost...

17. Proč paleontologové považují za tolik významný letošní nález dinosaura rodu Kulindadromeus na Sibiři?

18. Jakou barvu kůže měl Mosasaurus? Nápověda: Zjištění zbarvení patří také k letošním skvělým objevům...

19. Napište alespoň tři filmy nebo televizní pořady, ve kterých se objevil dronte mauricijský.

20. Co se nachází na obrázku:


Doufám, že všichni zúčastnění odpoví správně, diplomy však určitě dostanete všichni! Už se těším na Vaše odpovědi...

sobota 27. prosince 2014

Jak vypadá práce paleontologů na Antarktidě?

K letošním Vánocům jsem mimo jiné dostal i knihu "Poznávej věci kolem sebe-Dinosauři" od profesora Michaela Bentona, předního světového paleontologa. Okamžitě mě zaujala jedna dvoustrana, a právě díky ní jsem se rozhodl napsat tento článek...

Antarktida je veliký, nehostinný, ale přesto krásný kontinent. Ačkoliv se zdá, že mnoho ze svých krás nemůže lidem nabídnout, vědečtí pracovníci stále usilují o odhalení mnohých antarktických tajemství. Už v roce 1990 podnikl paleontolog William Hammer se svým týmem expedici do této nehostinné oblasti naší planety, aby našel fosilní pozůstatky dinosaurů. Podařilo se mu najít kosti Cryolophosaura ("zmrzlého dinosaura s hřebínkem"), který žil na Antarktidě v období spodní Jury (stupeň pliensbach). Výprava Augusta College z Georgie se pod vedením Hammera vrátila na Antarktidu i roku 2004, a nalezla pozůstatky dalších pradávných živočichů-včetně býložravého sauropoda Glacialisaura, známého z nálezů několika kostí jeho končetin na hoře Mount Kirkpatrick. Později i další výpravy odhalily mnohé o prehistorické fauně a flóře Antarktidy. Jak ale práce těchto vědeckých pracovníků v tak nehostinném prostředí, jakým Antarktida je, vypadá? Rozhodně se nejedná jen o nějakou samozřejmost, vyjet si na Antarktidu. Celá výprava stojí spousty peněz, určitě mnohem více, než kterákoliv jiná expedice do terénu. Paleontologové jsou tlačeni časem, veškeré výkopy totiž musí probíhat výhradně v období antarktického jižního léta. Ačkoliv během zimy klesá teplota na Antarktidě až k -70°C, v létě se oteplí natolik, že mnohá zmrzlá místa úplně roztají a geologům a paleontologům odhalí pevnou tvrdou půdu. Tou se vědci mohou prokopat až k ostatkům dávno vymizelých zvířat. Jelikož ještě před asi 50 miliony lety byla Antarktida pokryta lesy a tuhé mrazy jako dnes jí byly cizí, může nám i tento zledovatělý kontinent nabídnout mnohé k poznávání prehistorického světa. Na ledové půdě se však odborníci nemohou dopravovat terénními auty, zapotřebí jsou lodě, letadla a dokonce i vrtulníky. Při přistávání na ledu musí pilot vždy předem znát hloubku zmrzlé vody pod sebou, aby náhodou nedošlo ke katastrofě. Vědci dále k prokopávání se ztuhlou zamrzlou zeminou používají krumpáče, lopaty, kladívka a často i modernější technologie. Hloubení děr do věčně zmrzlé půdy není vůbec nic jednoduchého a někdy i prohloubení země o pár metrů zabere celé hodiny. K tomu ani nechybí rychlý průzkum nálezů, jejich balení a odesílání do bezpečnějších míst. Vědci musí nosit teplé oblečení, zimní boty a přebívají hlavně v teplých stanech. Často po celou dobu expedice žijí jen z konzerv. Na konci léta pak samozřejmě všechno zamrzne, začne padat sníh, začne se tvořit i led a většina míst se stane naprosto nepoužitelných k průzkumu. Přitom se navíc musí odvézt všechno vybavení, dokonce i odpad, který po sobě vědečtí pracovníci zanechají. Bezpečnost pro nalezené předměty, různé fosílie, je samozřejmě nezbytná...

Snad Vám tento článek poskytl alespoň malou představu o tom, jak je pro paleontology těžké zkoumat fosílie pravěkých zvířat na jednom z nejdrsnějších míst naší planety... Pokud se Vám líbil, komentujte...

pátek 26. prosince 2014

Správce dinosauřího parku - Kouzlo prehistorie

Zatím i po Vánocích zde stále pokračuje Správce dinosauřího parku! Snad se Vám nová část zalíbí...

Kouzlo prehistorie

Když jsem teď takřka sám na ostrově vzdáleném od civilizace tisíce a tisíce kilometrů, jen s pár našimi pracovníky a se zvířaty, která po staletí vědci i veřejnost považovali za vyhynulá, říkám si, že jsem měl docela štěstí. Dostal jsem se do opravdového ráje. Ne že by tu nebylo co řešit, za uplynulý Vánoční týden jsem měl problémů se zvířaty celkem dost. Ovšem když se člověk jen tak k večeru posadí na lavičku vedle některého z výběhů a podívá se na to, jak spolu všichni ti tvorové komunikují, vydávají různé zvuky apod., je to prostě kouzelné. Příští rok, už velmi brzy, začnou do našeho parku proudit davy návštěvníků z celého světa. Klidu tu už asi moc nebude, ale aspoň se každý z nás podělí o své zážitky s dinosaury a dalšími pravěkými tvory s turisty, kteří si je přijedou prohlédnout. Teď ale dost snění, těsně před Vánoci můj život visel na vlásku. Pamatujete na Abrictosaura, o kterém jsem se zmiňoval minule, a který podhrabal plot a následně utekl? Stalo se opět něco podobného, jenže tentokráte už u toho nejhoršího možného dinosaura. Jeden ze čtyřech chlapů, kteří tu se mnou přes Vánoční prázdniny zůstali, zapomněl v pondělí nakrmit našeho Siamotyranna. Dravec dostal hlad, ale nikde v okolí se žádná potrava nenacházela. Tak strčil hlavu pod plot a šup-povedlo se mu vytrhnout pár tyček. Pak už jen vesele pobíhal okolo ohrady, téměř převrátil jeep (a to ještě nemluvím o tom rozbitém skle) a nakonec našel mně samotného u výběhu Teleocerasů. Zrovna jsem si totiž hladil malého Teleocerase za plotem. Pak následovala menší honička (však to znáte) a nakonec jsem Siamotyranna uvěznil v náhradní ohradě. Jenže z důvodu toho, že momentálně je nás tu jen pět, a nikdo z nás neumí profesionálně řídit například vrtulník nebo kamion, museli jsme Siamotyranna v ohradě nechat. Nemůžeme jen tak riskovat jeho další útěk při neuváženém převozu. Příští týden se většina pracovníků vrátí, pak se tak stane...

Vánoce jsem prožil s ostatními čtyřmi pracovníky celkem vesele. Nevymýšleli jsme ale nějaké šílenosti, a raději jsme si během Štědrého dne celý park krásně prošli. Zabralo nám to docela dost času, takže si myslíme, že návštěvníci budou doslova nadšeni, až tohle vše zažijí. Podívali jsme se na všechna zvířata, některá jsme nakrmili speciální chutnou stravou (když byly ty Vánoce), na některé jsme si i sáhli a přitom jsme si pořídili spoustu fotografií a videozáznamů. V rodné Evropě je teď asi sníh, já zažívám tropické vichry, déšť, venku je dusno a v centru ostrova kvetou květiny. Včera jsem o tom trochu přemýšlel, vyšel jsem si k útesům na severu ostrova a díval jsem se do slunce, které se neúspěšně pokoušely zahalit tmavé mraky. V dálce se ozývalo volání pterosaurů-mísilo se spolu se zvuky zvířat, která u nás chováme... Není to kouzelné?

V nadcházejícím roce se ještě také dočkáte nových částí, poté však již pátek asi trochu své zaměření změní!

čtvrtek 25. prosince 2014

Konvergence: Vodní obratlovci

Konvergence je podivuhodným typem evoluce, při němž se nepříbuzné živočišné či rostlinné druhy vyvíjí podobným způsobem nezávisle na sobě. Způsobuje to především život ve stejném prostředí, jehož výsledkem je někdy až zarážející podobnost různých životních forem... V tomto seriálu se budeme zabývat nejznámějšími příklady konvergence, a sami uvidíte, jak si evoluce během milionů let pohrála se spoustou druhů...

Tentokráte se zaměříme na obratlovce, jejichž útočištěm se stalo vodní prostředí. Život podle všech důkazů kdysi ve vodě vznikl a nadále se v ní vyvíjel. Pozdějšími obratlovci, kterým se ve vodě velice dařilo, a kteří se také stali základem pro všechny další živočichy s páteří, byly ryby. Své typické znaky si drží dodnes, ovšem někteří z jejich nejvzdálenějších potomků po stovkách milionů let udělali krok ze souše zpět do vody a dávné znaky po rybích předcích si znovu přivlastnili... Co je k tomu vedlo?

RYBY A DALŠÍ RYBOVITÍ OBRATLOVCI:
Ryby jsou velice širokou skupinou obratlovců. Tato skupina ve vodě žijících zvířat patří k nejstarším obratlovcům, jací kdy na naší planetě žili-a kupodivu po stovkách milionů let tito tvorové neustále přežívají. Ryby, i ostatní jim podobní rybovití obratlovci, včetně paryb (žraloků a rejnoků) žijí až na pár výjimek výhradně ve vodě. Vodu v podstatě ke svému životu potřebují. Nacházejí v ní potravu, a dokonce v ní i dýchají. Přizpůsobili si jednoduchou funkci-dýchání pomocí žáber. To je také důvod, proč se neustále nemusí nadechovat nad vodní hladinou, a to jim dává obrovské možnosti. Mnohé ryby i paryby jsou k nalezení hned u vodní hladiny, kde se živí miniaturním planktonem, jiné formy zase nalezneme až v kilometrových hloubkách, v místech, kam ani sluneční světlo silnou vrstvou mořské vody nepronikne. Ryby žijí i ve sladké vodě, ve vnitrozemí, ale až na vrstvu slizu okolo těla se od svých zaoceánských bratranců příliš neliší. Základním znakem, který však ryby i paryby využívají k plavání, jsou ploutve, včetně samotného ocasu. Tyto klíčové znaky hrají roli v jejich životě-bez nich by zkrátka tito tvorové vězeli na jednom místě a nemohli se vůbec pohnout. Plavecké styly jsou různé, patří mezi ně jemné třepotání ploutví, anebo mávání obrovskými "křídly" tak, jak to dělávají rejnoci manty. Mnozí z těchto rybovitých obratlovců si navíc během dlouhé doby osvojily aerodynamický tvar těla, takže mohou doslova prolétávat vodními řetězci. Fantastické ovšem je, že rybovití obratlovci položili základ pro všechny ostatní obratlovce, jak již bylo uvedeno výše. Představte si však, že mnohem dokonalejší skupiny se později uchýlily ke znakům, jež ryby dělají tak vitálními a přeživšími živočichy...


MOŘŠTÍ PLAZI, ICHTYOSAUŘI:
To, že se z ryb vyvinuli obojživelníci a z těch pak plazi neznamená, že by však nějaká z těchto skupin nemohla být později spjata s vodou, a to doslova. V období Triasu, první geologické periodě druhohor (Mezozoika) se jedna skupina tzv. euryapsidů (viz. článek Eurypsidi) vrátila zpět do vodního světa. Vedlo je k tomu pravděpodobně hledání vhodné potravy, tedy ryb a možná i dalších, například bezobratlých, ale snáze ulovitelných mořských živočichů. Mezi Eurypasidy se vyvinula celá řada skupin, my však budeme mluvit o jedné docela proslulé-o Ichtyosaurech. Ichtyosauři vypadali původně jako velká mořská monstra nahánějící hrůzu kdejakému menšímu tvorovi, ale později se z nich vyvinula krásní rychlí plavci. Předchozím rybám se snad ze všech druhohorních plazů Ichtyosauři podobali nejvíce. Proto se jim také říká ryboještěři. Kromě skutečnosti, že nebyli rybami, se tito tvorové od oněch obratlovců odlišovali ještě jednou věcí-nedýchali samozřejmě žábrami. Ačkoliv konvergenční evoluce navrátila plazy zpět do hlubinných vod, novější způsob dýchání u nich nezměnila...



KYTOVCI:
Nakonec se ani savci nebáli udělat ten podstatný krok zpět do vody. Když před 65 miliony let vyhynuli dinosauři, malí rejskům podobní savci započali svoji vládu. Výsledkem bylo nepřeberné množství druhů. Mnohé druhy slezly ze stromů nebo se vyhrabaly z hlubokých děr v podzemí a přiblížily se k pradávným vodám. Při mořském pobřeží se nacházela spousta potravy. Možná právě to byl důvod, proč jedna skupina kopytníků, vzdáleně příbuzná hrochům, zdánlivé bezpečí souše opustila a vydala se hledat nová teritoria na osídlení po celém širém oceánu. Postupem času ztratili kytovci spojení se zemí úplně a oceán už začali považovat jako odvěký domov. Z končetin s prsty a blánami mezi nimi se vyvinuly ploutve. Plavecký styl však vůbec ryby nepřipomínal, byl mnohem dokonalejší. Kytovci jako jakákoliv jiná skupina savců samozřejmě dýchá vzduch plícemi, takže je jejich potřebou vynořit se nad vodní hladinu, aby se nadechli. Z primitivních druhů evoluce stvořila dravce typu Basilosaura s hadovitým tělem, jednoho z největších predátorů historie. Skončila až u moderních velryb, jako jsou neškodní, planktonem se živící plejtváci, anebo vorvani či kosatky, které se doslova rvou ke každé krvavé hostině. U kytovců je tedy rybí tvar těla více než zřejmý. Zajímavý je ovšem ještě jeden případ konvergence. V období Miocénu za mladších třetihor (Neogénu) se mezi kytovci objevili delfíni, sviňuchy a jim podobní. Všimněte si však (a to i na obrázcích), jak se tito kytovci podobají vymřelým Ichtyosaurům? Jelikož mnozí loví ryby, dlouhým zobákem rozráží vodu, podlouhlý tvar těla jim dodává rychlost při jejich vodních akrobatických hrách a vůbec-jsou si prostě nesmírně podobní... I zde sehrála konvergence velkou roli...




Všechny uvedené živočišné skupiny se tedy navzájem tolik podobají, neboť je takto utvarovalo prostředí, v němž žijí, ačkoliv jsou si naprosto nepříbuzné...

Doufám, že se Vám tato část nové série líbila, pokud ano, komentujte! Za všechny názory budu taktéž velmi rád...

Nejčtenější