V minulých letech patřily lednové příspěvky do rubriky Obrázky týdne nejčastěji zasněženému paleoartu. Letos je tomu jinak, a hned na úvod tohoto příspěvku mohu uvést, že i předposlední Obrázek týdne v lednu 2026 neobsahuje jedinou sněhovou vločku. Je to dílo, na které jsem narazil na přelomu úterý a středy, když jsem pracoval na druhé části 6 vybraných druhů lambeosaurinů. Zalíbilo se mi natolik, že jsem ho do obrázkové rubriky musel zařadit. Jeho autorem je Dominik Hammelsbruch, jehož rekonstrukce magnapaulie zamířila do onoho středečního příspěvku.
Popisek k obrázku: Dravý teropodní dinosaurus druhu Australovenator wintonensis nalezl při útěku před nekontrolovaně se šířícím lesním požárem svou další kořist. Řádících plamenů využívá k zahnání malého býložravce z čeledi Hypsilophodontidae takříkajíc do kouta. Asi metr dlouhý ptakopánvý dinosaurus nyní nemá, kam zmizet. Z jedné strany mu únikovou cestu odřízl oheň, z druhé strany se už k němu blíží ta šestimetrová, půl tuny vážící potvora s nemalým počtem ostrých zubů v tlamě a s masivními drápy na předních končetinách, kterými hodlá jeho lehkým peřím pokryté tělo sevřít. Nebohý hypsilophodontid se bude muset hodně snažit, aby se z této nezáviděníhodné situace dostal. Bude muset spoléhat na svou rychlost, a hlavně bude muset překonat strach z ohně, chce-li se australovenatorových pařátů a čelistí úspěšně vyvarovat. Podobným způsobem, jakým loví tento Australovenator, nahánějí svou kořist do kouta i dnešní australští dravci, tedy teropodi z řádu ptačích dinosaurů Accipitriformes, jmenovitě například luňák hvízdavý (Haliastur sphenurus). Někteří dokonce při požárech přenášejí po krajině zapálené větvičky a shazují je na nespálenou vegetaci, aby z ní vyhnali potenciální kořist. Lze si představovat, že se někteří aktivně lovící neptačí dinosauři chovali alespoň trochu podobně. Fosilní pozůstatky dosud podrobněji neklasifikovaného hypsilophodontida jsou známy z australského souvrství Wonthaggi ve státě Victoria, jehož sedimenty se datují do křídových stupňů valangin až barem. Australovenator žil nicméně později, až ve stupni alb, a jeho fosilie pocházejí ze souvrství Eumeralla, též se nacházejícího ve Victorii. To vydalo také pozůstatky elasmariánů, například atlascopcosaura, dříve považovaných za hypsilophodonty. Tato scéna se odehrává v Austrálii, tehdy ještě spojené s Antarktidou, před 95 miliony let.
Kdybychom tak měli k dispozici stroj času, a mohli jsme se vrátit zpět o těch pětadevadesát milionů roků, abychom pozorovali dravého australského dinosaura při lovu v zapálené buši! Ke všemu štěstí máme mezi námi talenty, jako je právě Dominik Hammelsbruch, jež nás svými díly mohou k takovému pozorování přiblížit.
Stále platí, že si dávám od každodenního psaní přestávku, a také v příštím týdnu budu publikovat články jen velmi skoře. Do konce ledna bych rád vydal příspěvek s již zhotovenými fotografiemi zvířecích modelů na sněhu, jenž zamíří do rubriky Mé obrázky. Chci pokračovat i v projektu 6 vybraných druhů lambeosaurinů. Časem bych se rád vrátil k Novým Lovcům kryptidů, jejichž další kapitola se mi už v hlavě začala dávat dohromady v prosinci - jen tak mít čas na její napsání! Ale nebojte se, Blogorgonopsid se určitě do příštího Obrázku týdne jednou či dvakrát probudí ze svého zimního spánku.
Velikost: délka 15 až 16,5 m, hmotnost 8,8 až 9,8 tun.
Další mexický zástupce tribu Lambeosaurini, fylogeneticky nejblíže druhu Velafrons coahuilensis, byl popsán v roce 2012 Albertem Prieto-Márquezem a jeho kolegy, hovoříme-li tedy o rodu jako takovém. Magnapaulia byla od roku 1981 známa jako druh lambeosaura, konkrétně tedy Lambeosaurus laticaudus, který popsal nálezce fosilního materiálu, geolog William J. Morris. Poblíž města El Rosario v mexickém státě Baja California se mu už koncem 60. let podařil parádní objev; mezi lety 1968 a 1974 postupně odkryl kostru obrovitého lambeosaurina, sestávající i z několika kostí lebky, nezahrnovala nicméně ozdobný hřebínek, který zvíře mohlo "nosit" na vrcholku hlavy. Morrisův nález byl v průběhu dalších dekád některými odborníky považován za druh hypacrosaura, jiní si zase nebyli jisti validitou samostatného taxonu. Alberto Prieto-Márquez se svými kolegy využil při popisu rodu Magnapaulia nejen Morrisův exemplář, ale také řadu dalších exemplářů, z nichž všechny pocházely z blízkosti maximálně tří metrů od exempláře typového. Vrstva v rámci santonského až maastrichtského souvrství El Gallo, která je vydala, se datuje do doby před 73,6 až 73 miliony let; Magnapaulia tedy žila ve svrchní křídě stupně kampán. Co se týče velikosti, jde o jednoho z největších dosud známých zástupců ptakopánvých dinosaurů a o největšího lambeosaurina. Nálezce původního exempláře měl za to, že za života bylo toto zvíře dlouhé i 16,5 metru, byť autoři studie z roku 2012 odhad jeho tělesné délky snížili o čtyři metry. Nutno dodat, že existovali i větší hadrosauridi; čínský Shantungosaurus mohl mít podle odhadu z roku 2012 i 17 metrů na délku. Magnapaulia se také řadí mezi oněch několik málo neptačích dinosaurů, jejichž zkamenělé pozůstatky se zachovaly s kůží. Ocas jednoho exempláře pokrývají šupiny o šířce až 4 centimetrů, obklopené menšími šupinkami šestiúhelníkového či kulatého tvaru, široké 1 centimetr. Tato zvířata nejspíše žila v pobřežních oblastech.
Uběhl další týden, a máme za sebou již polovinu letošního ledna. Přitom mám pocit, jako by rok 2026 začal teprve před pěti minutami! Již mnohokrát jsem v úvodu do Obrázku týdne takřka básnil o neúprosnosti času a o tom, jak kvapně ubíhá, a že před pár okamžiky v geologickém čase se naším světem proháněla úplně jiná zvířata, jejichž majestát je dnes lidstvem navracen mj. paleoartem. Ale je to tak! Nějaká stovka a k tomu ještě pár milionů let, a místy, kde je dnes Kolumbie, se proháněly velké zubaté obludy. Tentokrát jsem se do obrázkové rubriky rozhodl zařadit toto mistrovské a nově (v tomto týdnu) uvedené dílo brazilského biologa a paleoumělce Igora Alvese neboli Sauroarchive. Jen se na něj podívejte!
Popisek k obrázku: Velký krátkokrký plesiosaur Monquirasaurus boyacensis z čeledi Pliosauridae útočí na svého vzdáleného dlouhokrkého elasmosauridního bratránka druhu Callawaysaurus colombiensis. Rozměrná zubatá tlama tohoto 10 metrů dlouhého a 13 tun vážícího mořského monstra co nevidět sklapne tělo mladého čtyřploutevce, zatřese jím a rozporcuje jej zaživa, a pak se tmavě modrá voda zbarví doruda. Dospělí callawaysauři nejsou drobečci, měří na délku až 8 metrů, a pro monquirasaura mohou být už příliš velkým soustem, toto je ovšem velice mladý jedinec, a ohromnému pliosaurovi může posloužit jako vítaná svačinka. Další dva callawaysauři, se kterými se čtyřploutvý dlouhokrk pohyboval v dosud nerozlučné školce, plavou každý na opačnou stranu, vyděšeni monquirasaurovým náhlým, prudkým zjevením. Nenadálý útok vrcholného predátora ekosystému vyděsil také jejich želví společnici Desmatochelys lowi, nejstarší zatím známou mořskou želvu, náležející do prastaré křídové čeledi Protostegidae. Spolu s ní se z brzy zkrvavené scény snaží uniknout také čtyři ostronosé kostnaté ryby rodu Vinctifer z jursko-křídové čeledi Aspidorhynchidae a řádu Aspidorhynchiformes, s šupinami podobnými kostlíním. Všichni tito živočichové jsou známi z fosilií ze souvrství Paja ve střední Kolumbii, rozléhající se od středního Magdalenina údolí na západ ke Cordillera Oriental v rámci kolumbijských And. Sedimenty tvořící toto souvrství jsou staré 130 až 113 milionů let, a obsahují mnoho fosilních ostatků plesiosaurů, pliosaurů, ichtyosaurů, mořských želv, amonitů, různorodé mořské fosilní flóry, a vydaly i neúplný osový skelet jediného dosud známého kolumbijského dinosaura, titanosauriformního sauropoda druhu Padillasaurus leivaensis. Ten byl popsán roku 2015. Hlavní hvězda tohoto obrazu, zubatý Monquirasaurus, byl však popsán teprve v našem desetiletí - konkrétně v roce 2021. Tato scéna se odehrává před 115 miliony let.
Igor Alves uvedl, že k vyobrazení hrozivého zubatého zjevu monquirasaura jej inspiroval Pennywise Stephena Kinga; momentálně se totiž dívá na seriál Vítejte v Derry (Welcome to Derry), který byl premiérově od října do prosince 2025 uváděn na streamovací službě HBO Max. Vidíte v Igorově pliosaurovi tvář vražedného klauna hraného Billem Skarsgårdem?
Ve středu jsem začal novou sérii 6 vybraných druhů, zaměřenou na lambeosauriny, a v brzké době můžete očekávat její druhou část. Také jsem v průběhu týdne zamířil na sníh a vyfotografoval jsem několik nových i starších zvířecích modelů z mé rozsáhlé sbírky. Zatím nevím, zda je s vámi budu sdílet v příštím týdnu, ale určitě se jich dočkáte do konce ledna!
Velafrons coahuilensis, jeden ze šesti naprosto určitých známých zástupců tribu Lambeosaurini v rámci podčeledi Lambeosaurinae, byl středně velkým hadrosauridem podobajícím se mladým corythosaurům a hypacrosaurům. V roce 2007 ho popsal americký paleontolog Terry Gates se svými kolegy na základě téměř neúplné kostry s lebkou vydané nalezištěm fosilií Rincon Colorado a souvrstvím Cerro del Pueblo v mexickém státě Coahuila. Jejímu vykopání předcházelo ještě postupné odkrytí úplné kostry postrádající lebku mezi lety 1991 a 2001, ta však dosud nebyla detailně prozkoumána. Ve svém článku, vydaném ve 27. svazku Journal of Vertebrate Paleontology v první polovině roku 2007, doktor Gates a jeho kolegové uvedli výsledky fylogenetické analýzy, na jejichž základě byl dinosaurus klasifikován jako lambeosaurin. Rodové jméno Velafrons, které mu dali, znamená v podstatě "zvednutá plachta na čele", a odkazuje na obloukovitý hřebínek, který zdobil část jeho lebky. Tato "ozdoba", ať už mohla být zvířetem využívána jakkoliv, mohla být u některých velafronsů mnohem větších rozměrů. Popsaný exemplář byl totiž nedospělý, a podobně jako ostatní exempláře mladých hadrosauridů měl v poměru k velikosti těla dosti velkou lebku. Hřebínek měl ale menší, než jiní lambeosaurini; je možné, že kdyby byla nalezena lebka dospělého exempláře, disponovala by mnohem větším hřebínkem. Juvenilní holotyp celkem měří nějakých 7,5 metru na délku, v dospělosti pak Velafrons mohl nabýt i desetimetrové délky. Zajímavé je, že v době popsání byl Velafrons prvním novým přírůstkem na seznam severoamerických lambeosaurinů po více než 70 letech. Tento býložravý dinosaurus žil před 73,5 miliony lety.
Dovolím si vzdálit se opět hlavnímu tématu tohoto blogu, a sdílet s vámi mé pocity ohledně současného dění ve zfašizovaných Spojených státech amerických a na západní polokouli celkově. Tento příspěvek jsem chtěl napsat už o víkendu v předminulém týdnu, ale dávám si od každodenního psaní potřebnou přestávku, a od té doby šílenost trumpovského režimu ještě narostla, tudíž jsem si řekl, že v plánovaném příspěvku shrnu to nejdůležitější zkrátka o něco později. Jedno je nyní již jisté - Spojené státy americké se za administrativy, která v lednu loňského roku převzala moc, proměnily v silně autoritářskou zemi, která pokračuje v rozšiřování svých imperialistických zájmů, a ve které jsou omlouvány vraždy způsobené novodobým Gestapem v podobě agentů ICE. Navíc se ukazují být nespolehlivými spojenci Evropy a začínají ohrožovat integritu NATO. Asociálové fandící a omlouvající MAGA nácky se radují, a neuvědomují si, že i jejich mizerné atomizované životy jsou v ohrožení.
Když jsem se 3. ledna po návratu ze zasněžených lesů, v nichž jsem strávil značnou část dne, dozvěděl, že USA provedla útok na Venezuelu a zatkla jejího prezidenta Nicoláse Madura s jeho manželkou, nebyl jsem nikterak překvapen. Donald Trump a lidé kolem něj se léta netajili zájmem o venezuelskou ropu, a s rostoucím mezinárodním vlivem trumpistické venezuelské političky Maríe Coriny Machado to už nějakou dobu vypadalo, že se země stane terčem brutálního zásahu. Přesto bylo šokující, k čemu došlo. Spojené státy porušily mezinárodní právo, když jejich ozbrojené jednotky vnikly na suverénní venezuelské území a unesly tamního lídra. Ještě v ten den jsem se musel nahlas smát, když jsem sledoval záznam tiskové konference s Hegsethem, Rubiem a Trumpem, na kterém první dva jmenovaní neustále omílali, jak prý Spojené státy přinášejí do Venezuely demokracii, a pak před mikrofon přišel Trump a na rovinu řekl, že jim jde jen a pouze o ropu (Rubio se u toho, jak už je zvykem, nekomfortabilně kroutil v pozadí). Není to poprvé, co tenhle blbec tak nějak zkazil divadelní akt svých kolegů, ale v kontextu všeho, co se stalo, mi to přišlo jako naprosté selhání bazálního pokusu o zakrytí skutečného důvodu, proč k útoku došlo - tudíž ani kterýkoli z těch přihlouplých českých konzervativců, co Trumpovi (velice málo informovanému, mimochodem; každý ostatně ví, že Trump ani nic moc nedělá, spíše se jen třese před dalšími zprávami ohledně Epsteinových dokumentů) fandí, nemůže nic namítat. Velice se mi líbil skit Jakea z kanálu Man Carrying Thing, vydaný ještě onoho dne, který vám prezentuji níže. Před dvaceti lety by něco jako Trumpův výstup neprošlo, tehdy se vymýšlely pohádky o zbraních masového ničení v Iráku, ale dnes... dnes už jsou standardy lhaní tak nízko, že se lhát ani nevyplatí. Což je fajn, protože to odmaskovává Trumpovy fanoušky jako naprostou imperialistickou verbež.
Otázkou samozřejmě je, zda jde Trumpově administrativě ještě o něco jiného, než jen o ropu pro největší fosilní korporace sídlící v USA. Měl být únos venezuelského prezidenta ukázkou moci zbytku světa? Nebo hlavně Rusku a Číně, které s Venezuelou dosti spolupracují a exploatují tamní ropu? Domluvil to celé Rubio, a Trump vlastně o tomto armádním adventurismu do poslední chvíle vůbec nevěděl? Hovoří se dokonce o tom, že ten únos ani nebyl skutečný, a že se lídři Ameriky a Venezuely domluvili na této šarádě, ale kdo ví, zda jsou tyto spekulace validní. Změní se ve Venezuele vůbec něco, nebo bude země i nadále naprosto zchudlá, jako v posledních letech? No, nejspíše se nic nezmění nebo bude Venezuela rozvrácena ještě více, a tamní lidé budou nadále trpět v nejistotě. K moci se tam dostanou další zkorumpovaní lidé, chudoba nepoklesne, jen se zřejmě v zemi bude ještě více těžit ropa. A nyní to začíná vypadat tak, že Trumpovi se znelíbil ExxonMobil, a velký nárůst těžby ropy zřejmě zaznamená hlavně Chevron... to mi připomíná, jak teď Rubio podal Trumpovi soukromou poznámku zmiňující Chevron, a Trump ji dementně nahlas přečetl do mikrofonu (Rubio opět vypadal nekomfortabilně, ten jeho cringing úsměv!)... V každém případě je to opravdu znepokojivá situace. V New Yorku se v posledním týdnu demonstrovalo proti Trumpovi; obrovské množství lidí vyjádřilo nesouhlas s tímto armádním adventurismem, porušením mezinárodního práva a zneužíváním peněz amerických daňových poplatníků k rozšiřování imperialistických a fosilních zájmů Spojených států.
V souvislosti s armádní intervencí USA ve Venezuele souvisí rostoucí hrozba pro Grónsko, o které Trump a lidé kolem něj neustále projevují zájem. Rádi by i tamní kritické suroviny, které kvůli změně klimatu a s ní souvisejícím táním ledu budou moci být snadněji těženy. Hra je jasná - honba za ohromným profitem na úkor životního prostředí, a Venezuela i Grónsko jsou vnímány jen jako zdroje. V den nelegálního útoku na Venezuelu zodpověděl na tiskové konferenci Trump otázku týkající se Grónska; řekl, že o něm bude hovořit za zhruba dvacet dnů. Od té doby roste tenze ohledně možného útoku USA na dánské území. Premiérka Dánska Mette Frederiksen uvedla, že takový útok by znamenal konec aliance NATO. To by znamenalo obrovský posun v tom, jak je vlastně současný svět organizován. Konec NATO by se pak brzy odrazil na ukrajinském území, jehož obranu Spojené státy dosud podporovaly, byť od nástupu Trumpa o poznání méně (ostatně to, jak loni Trump a Vance v Bílém domě provokovali Zelenského jako malí nezralí kluci na základce si pamatujeme všichni). A možný postup ruských sil by pak lehce mohl ovlivnit i nás ve střední Evropě. Trumpovy hrozby namířené Dánsku tedy vůbec nelze brát nalehko, a pokud tak někdo činí, musí být zcela odtržen od naší zhoršující se reality a žít v jejím zapírání. Pro více zde uvádím příspěvek žurnalistky Sanne Wass z Bloomberg Television, který na mě jen tak před pár dny vykoukl na YouTube.
Spojené státy americké se nyní snaží vytvořit si sféru vlivu po celé západní polokouli. Čína se snaží mít vliv na co největší část východní a jihovýchodní Asie, jakož i na jiné části planety, jejichž přírodní zdroje drancuje, a Rusko má očividně zájem o Evropu, kterou se snaží čím dál více stáhnout do své sféry vlivu prostřednictvím krajní pravice, dezinformací, konspiračních teorií, antigenderu, klimaskepse a dalších nástrojů. Člověka mé generace napadá... co když svět, ve kterém jsem vyrostl, skončí? Co když nás v souvislosti s tím rostoucím imperialismem a nacionalismem, s těmi ohavnostmi zvyšujícími nerovnosti a míru vykořisťování v současném světě, čekají nové ozbrojené konflikty? Kéž by se Star Trek neukázal být pravdivý v tom, že rok 2026 má být rokem začátku třetí světové války, jež v jeho universu trvala až do roku 2053.
Neuvěřitelné množství utrpení v amerických ulicích nyní dovádí člověka k slzám. Sami obyvatelé Trumpem a jeho nacionalistickými spojenci ovládané Ameriky jsou biti, znásilňováni a dehumanizováni agenty ICE, kteří v posledních dnech vnášejí chaos do města Minneapolis v Minnesotě. Před pěti dny otřásly světem záběry vraždy Renee Good, sedmatřicetileté Američanky, matky dvou dětí, kterou chladnokrevně zastřelil Jonathan Ross, agent ICE tvrdící o sobě, že je "hardcore křesťanem a podporovatelem MAGA". Když se Renee snažila ve svém automobilu odjet z ulice plné řádících ICE gestapáků, tento psychopat po ní třikrát vystřelil a zasáhl ji do obličeje. Trump následně začal šířit naprosto hnusné fámy o tom, že žena, která vraždu natočila, byla profesionální agitátorkou a že prý se Renee snažila Rosse přejet. V těch nejshnilejších zákoutích oligarchických sociálních sítí se těchto fám okamžitě chytli Trumpovi fanatičtí následovníci a začali sdílet dehumanizující memy, kradli fotografie jiných žen a šířili je s uvedením, že šlo o fotografie Renee, a celkově sítě zahltili sprostotou a radostí z její vraždy. To opět ukazuje, co jsou tyto antisociální svině zač. 9. ledna byly vydány záběry z Rossovy kamery, jež jasně dokazují, že se jej oběť nesnažila přejet. Vlastně se na něj dokonce usmívala. Více ve videu z Vaushova kanálu.
Poslední věc, ke které bych se chtěl ještě vyjádřit, je umělá inteligence Muskovy sociální sítě, která bez souhlasu svléká na fotografiích ženy a děti, což je naprosto dystopické a hnusné. Velká Británie začíná zvažovat, že používání Twitteru zakáže, a já jen doufám, že se k ní přidají další země. Oligarchy vlastněné sociální sítě by měly být zakázány, a reálně jsem i proto, aby ti, kteří je budou užívat, šli za mříže. Že byste takový názor ode mě nečekali? Pak o mě jistě mnohé nevíte. Skutečnými sociálními sítěmi jsou ty decentralizované - Mastodon či Blue Sky. Ale velké korporátní sociální sítě, zvláště pak Twitter, považuji opravdu už jen za žumpu toho nejhoršího kalibru, a je-li nejrychlejším způsobem, jak se jich zbavit, nějaká státní legislativa, nějaký ban udělený seshora, pak budiž. Twitter je plný nácků a pedofilů, kteří kradou fotografie lidí a využívají umělou inteligenci, aby jim z nich vytvořila materiál pro ukojení jejich úchylek. Je to nesmírně toxické místo, kde je ubližováno lidem, a kde si krajní pravice radikalizuje další generaci incelů, bojovníků za "svobodu slova" (kdy svobodou slova je myšleno jen hrubé urážení na základě barvy pleti, sexuální orientace, vzhledu, etnicity či zdravotního znevýhodnění), kreténů milujících AI a podobných frustrovaných a nesnášenlivých loserů.
Tolik mé krátké povídání o tom, co se v současnosti děje, hlavně ve Spojených státech. Náš svět je protkán ohavným násilím a vykořisťováním, šikanou a genocidami, a nyní to vypadá, že se má vše ještě zhoršit. Jak události posledního více či méně týdne vnímáte vy? A jak pravděpodobná je podle vás možná anexe Grónska Spojenými státy?
Máme druhý lednový pátek, a já tedy samozřejmě na svůj blog musím umístit další Obrázek týdne! S tímto výtečným dílem, zhotoveným na začátku roku 2026, jsem se setkal před pár dny, kdy bylo internetové paleokomunitě představeno ve vší své majestátnosti. Jeho autorem je Wezdarchid, jeden z mých oblíbených rozvíjejících se paleoumělců. Zobrazuje chování mořských plazů, pro které možná důkazy z fosilií nevyčteme, ovšem spekulovat, zda tato veliká zvířata vyrážela nad vodní hladinu obdobným způsobem, jako dnešní velryby, není ničím radikálním. Není to snad krásná scéna?
Popisek k obrázku: Dvě samice velkého šupinatého mořského plaza druhu Tylosaurus proriger se vymršťují nad vodní hladinu v intimním namlouvacím tanci. Jedna se líbí druhé, a tak se rozhodly vytvořit spolu silné pouto - vztah, který může trvat i několik měsíců nebo let. Během té doby se spolu budou prohánět svrchnokřídovým oceánem, jako dvě královny mu budou vládnout, a veškeří další živočichové obývající jejich království, od amonitů přes rozličné žraloky až po menší mosasauridy, se před nimi budou muset klanět ve strachu z konce v zubatých čelistech těchto kolosálních vládkyň. Právě se rodí nová dynastie, manželský svazek, který předefinuje status quo této části oceánu. Společně budou tylosauří královny také nevyrovnatelnou silou proti otravným samcům, jež by se jim pokoušeli narušovat životy. Každá ze samic je s délkou 14 metrů impozantním karnivorem. 13 až 14 % délky tylosauřího těla zabírá hlava, a 50 až 60 % spodní čelisti u druhu T. proriger tvoří robustní zubní kost nesoucí po každé straně třináct zubů. Kromě nich měl Tylosaurus také dva premaxilární zuby, dvanáct až třináct maxilárních zubů, a po třinácti dentárních zubech následovalo deset až jedenáct zubů pterygoidních. Podobně jako dnešní varani a hadi, i tento velký mořský ještěr byl vybaven Jacobsonovým orgánem, umožňujícím detekci chemie okolního prostředí, a možná měl tedy i rozeklaný jazyk. Zda tylosauři vyráželi nad vodní hladinu, třeba v namlouvacích tancích nebo aby se zbavili kožních parazitů, tak, jak to dělají dnešní velcí kytovci (například keporkak), je otázkou, nicméně by to dávalo smysl. Když už byli ještěři z čeledi Mosasauridae vzhledem tolik podobní nepříbuzným krokodylomorfům nebo pozdějším kytovcům ze skupiny Archaeoceti, proč by v důsledku konvergentního vývoje nemohli vykazovat také podobné chování, jako mořští giganti, kteří s námi obývají planetu dnes? Tato scéna se odehrává na území Kansasu před 75 miliony let.
Dovolím si citovat slova člena paleokomunity na jedné sociální síti: "Toto fakt zašlo příliš daleko. Směšná spekulace založená jen na moderní woke ideologii se snahou vtlačit nám toho co nejvíc do krků... copak vůbec existují důkazy toho, že se mosasauři vrhali nad vodní hladinu jako velryby?" Vtipné, že? Pokud by byl někdo náhodou hodně velký blbeček a namítal by něco proti lesbickému páru tylosaurů, nechť se probere, nejlépe u výtečných knih, jako Queer Ducks (and Other Animals) neboFeminism in the Wild, případně u dalších knih zabývajících se diverzitou sexuálních orientací napříč živočišnou říší.
Stále si dávám přestávku od denního psaní článků, o které jsem vás informoval už v závěru minulého příspěvku z této rubriky, nicméně bych rád začal novou sérii 6 vybraných druhů. Uvidíme, zda se k tomu dostanu do vydání dalšího Obrázku týdne.
Jak bylo očekáváno, dnes zamířil na internet třetí oficiální teaser k nejočekávanějšímu snímku roku 2026, superhrdinskému spektáklu Avengers: Doomsday od Marvel Studios, který do kin vstoupí 18. prosince. Ačkoliv jeho uniklou verzi natočenou fanoušky v kinech před promítáním jiného filmového giganta, Avatar: Fire and Ash, jste už jistě viděli, byl jsem stejně jako miliony dalších potěšen tím, že ho konečně máme v nejlepší možné kvalitě a vydaný samotnou společností Marvel Entertainment. Po odhalení návratu Steva Rogerse coby otce ve 40. letech minulého století a po teaseru s Thorem modlícím se k Odinovi za sílu v souboji s Doctorem Doomem míří třetí upoutávka do vesmíru, v němž mí oblíbení mutanti bojují o přežití. Působivý monolog Iana McKellena navracejícího se do role Erika Magnuse Lehnsherra, nebo též Magneta, doplňuje dramatický vhled do poničené Xaviery školy pro nadanou mládež. Smrt si přijde pro všechny z nás, ale důležité je, čím budeme, až zavřeme oči. Ian láskyplně svírá ruku svého dobrého přítele Patricka Stewarta ztvárňujícího opět Charlese Francise Xaviera neboli Profesora X, usmívá se, ujištěn Magnetovým nadcházejícím hrdinstvím... a pak James Marsden coby Scott Summers v komiksově přesném cyclopsovském kostýmu otevírá své oči, a proti útočícím Sentinelům vysílá vše, co v nich má. Je to pecka.
O návratu X-Menů, mých nejoblíbenějších postav z vesmíru Marvel Comics, ve snímku Avengers: Doomsday jsem už na svůj jinak prehistoricky a přírodovědně orientovaný blog napsal článek loni v březnu. Jen stěží se mohu zbavit své nedočkavosti, neboť jak jistě víte, jste-li dlouhodobými čtenáři mého blogu, mám k těmto postavám velice blízký vztah. Jakékoli skoré, odstřelovači Kevina Feigeho bedlivě odposlouchávané a šmírované novinky o tom, jak se X-Meni zapojí do boje Avengers, New Avengers, Wakanďanů a Fantastické čtyřky s největší hrozbou pro celý mnohovesmír, vtahuji s rostoucím zájmem a natěšením. Ian McKellen loni na podzim uvedl v rozhovoru pro Queer Theatre v Londýně, že Magneto a další mutanti v tomto filmu jsou "remnants of the X-Men people" (tedy "zbytek X-Menů"), a já si říkám, že tedy vracejících se sedm mutantů může představovat poslední přeživší události velmi podobné té, která se v původním foxovském x-menovském universu stala ve filmu X-Men: Budoucí minulost (X-Men: Days of Future Past). V posledním záběru teaseru vidíme nalevo za Scottem obrovskou nohu zabijáckého robota Sentinela. Je možné, že většina X-Menů v tomto vesmíru poumírala, a Charles, Erik a další se nyní skrývají v poničené bývalé škole? Odehrává se rozhovor Charlese s Erikem ve chvíli, kdy se dohodnou na tom, že pomohou hrdinům ze Země-616 zničit Doctora Dooma? Těžko říci, zatím nevíme. Rozhodně jsem však teaserem nadšen.
Při takřka ještě ročním čekání globálního milovnictva filmu na tento gigantický snímek se můžete vrátit k předchozím filmům, v nichž Patrick Stewart, Ian McKellen a James Marsden ztvárnili postavy vracející se v tomto teaseru. Proč se znovu nepodívat na první filmX-Menz roku 2000? Či najeho pokračováníz roku 2003? O Vánocích 2026 nás v kinech čeká oslava šestadvacetileté historie hraných verzí těchto marvelovských superhrdinů na stříbrném plátně!
Patříte-li mezi nadšence do prehistorického života, kteří aktivně vyhledávají fikci s dinosaury a jinými dávno zmizelými živočichy, pak jistě znáte mangu Dinosaur Sanctuary, psanou a kreslenou Itaru Kinoshitou. V průběhu let jsem o ní chtěl na tento blog napsat již několikrát a obnovit tak lehce pozapomenutou sérii článků, v rámci níž jsem vám představoval dinosauří komiksy jako Devil Dinosaur či Xenozoic Tales, ale má pozornost byla vždy odlákána jinými tématy, a tak ji zde poprvé zmiňuji až v tomto příspěvku. Byl jsem totiž upozorněn na průzkum, který by mohl pomoci ke vzniku animované adaptace této výtečné série, a rád bych vás na něj odkázal! Mezi dny 24. prosince 2025 a 30. ledna 2026 pořádá web AnimeJapan již 9. ročník průzkumu s názvem "Manga, kterou chcete vidět adaptovanou jako anime", přičemž jedním ze 48 nabízených titulů, jejichž animovaná adaptace je nyní zvažována, je právě Dinosaur Sanctuary. Komiksový příběh zasazený ve fikčním světě, v němž byli neptačí dinosauři coby živoucí tvorové znovuobjeveni roku 1946 a v němž existuje dinosauří park Enoshima Dinoland s hlavní hrdinkou, dinosauří krmičkou Suzume Sumou, může zamířit na televizní či počítačové obrazovky v případě, že o jeho adaptaci bude v tomto průzkumu ukázán velký zájem. Nutno podotknout, že Itaru Kinoshita spolupracuje na této dosud osmidílné a stále tvořené manze s paleontologem Shin-ichim Fujiwarou z Nagojského univerzitního muzea v Tokiu, díky čemuž jsou mnohá zvířata vyobrazena s jistou dávkou přesnosti a aktuálnosti. Pokud máte stejně, jako autor tohoto blogu, zájem o animované zpracování Dinosaur Sanctuary, tedy v podstatě o "japonský Prehistorický park", zúčastněte se průzkumu na tomto odkazu. Protože web AnimeJapan je v japonštině, doporučuji použít jeho anglický překlad přes Google Translate pro orientaci v jednotlivých otázkách a výběru možností. Přeložená stránka vám neumožní formulář vyplnit, můžete však přeskakovat z okna na okno se znalostí toho, co je po vás při vyplňování textových polí požadováno. Dinosaur Sanctuary je mezi oněmi osmačtyřiceti tituly mangy 30. v pořadí a označeno "Dinosan". V případě, že čtete mangu a máte zájem o více adaptací vybraných titulů, můžete zvolit ještě další tři, ale nezapomínejte, že prioritu bude mít první vybraný titul.
Přední obálka 4. svazku mangy Dinosaur Sanctuary, vydaného v září 2024. Zdroj: Amazon
Ačkoliv mám jen okrajové povědomí o japonské animaci, která mne na rozdíl od animace západní nikdy nepřilákala (možná i proto, že, slovy amerického politického streamera Vaushe, je 80 % japonské animace určeno - abych ho necitoval doslovně - hodně zvláštním lidem s hodně zvláštní vzrušivostí), vsadím se, že Dinosaur Sanctuary by bylo výtečné anime, které by potěšilo nejednoho zájemce o dinosauří fikci. Původní manga Itaru Kinoshity je plná rozličných prehistorických živočichů, od giganotosaura, stegosaura a pachycephalosaura přes plateosaura, thescelosaura a psittacosaura až po globidense, prosaurolopha a rhamphorhyncha. Vychází od března 2021, a těší se velké popularitě. V angličtině jsou jednotlivé svazky Dinosaur Sanctuary vydávány kalifornským nakladatelstvím Seven Seas Entertainment, jež v minulosti publikovalo také tituly My Androgynous Boyfriend, The Titan's Bride, My Little Pony: The Manga či Go For It, Nakamura!, a které patří k hlavním vydavatelům mangy na západní polokouli. Je to skvělá série, která si naprosto zasluhuje své fanoušky, a do povědomí ještě většího počtu lidí by se mohla dostat skrze animovanou adaptaci. Dejte tedy autorům webu AnimeJapan vědět o svém zájmu o její zpracování!
Výsledky průzkumu budou oznámeny v březnu tohoto roku. Třeba pak anime adaptaci Dinosaur Sanctuary uvidíme už koncem roku 2027 nebo v roce 2028. Nebylo by to skvělé? Ještě jednou,odkaz s formulářem zde.
Včerejším dnem nám začal rok 2026, a já ho oslavil článkem o taotienimravovi, nimravidovi z oligocénu, který byl formálně popsán teprve před měsícem a pár dny. V druhém letošním příspěvku, který patří do rubriky Obrázky týdne, se vrátíme o něco hlouběji do minulosti, do dob druhohorních veleještěrů, ale neopustí nás jedna záležitost, na kterou jsme si v mnoha částech této země v posledním dnu zvykli - sníh. Tento nádherný zasněžený paleoart jsem našel už minulý pátek, a uchoval jsem si ho pro sdílení s vámi po Novém roce. Jeho autorem je paleoumělec Allotyrannosaurus. Jak se vám líbí?
Popisek k obrázku: Trojice dravých tyrannosauridů druhu Nanuqsaurus hoglundi útočí na samici býložravého rohatého dinosaura druhu Pachyrhinosaurus perotorum, jež se oddělila od svého stáda. Jeden z těchto sněhobíle zbarvených velkých opeřenců jí už zasadil několik nepěkných ran do levého boku. Pachyrhinosaurus krvácí, ale nevzdává se, a ukazuje se být silným protivníkem. Jen proto, že je tato samice momentálně osamělá a nemá ve své blízkosti žádné další pachyrhinosaury, kteří by jí pomáhali v boji, neznamená to, že je bezbrannou obětí odsouzenou ke krvavé smrti. Bude se prát, co to jen půjde; bude používat svůj silný zobák, rohy na týlním štítu a vůbec celé své mohutné tělo, kterým může snadno jednoho z těch rozdivočelých otravů zalehnout. Pokud to nanuqsauři s obstaráním potravy myslí vážně, budou muset být velice opatrní, a přistupovat k pachyrhinosauřici s vypočítavostí a hlavně se vzájemnou kooperací. Obklíčit ji nestačí; budou muset koordinovat své výpady a dávat jeden na druhého pozor. Zatím vypadají příliš vzrušeně zápachem čerstvé krve, aby se dalo s jistotou říci, že pachyrhinosauřice prohraje. Tato scéna se odehrává na území dnešní Aljašky před 73 miliony lety. Nanuqsaurus byl popsán v roce 2014 na základě neúplné lebky a několika zubů ze souvrství Prince Creek, které vydalo světu také fosilie již uvedeného pachyrhinosauřího druhu (jednoho ze tří platných druhů tohoto rodu) a dále též prvního aljašského pachycephalosaurina Alaskacephale, dromaeosaurida rodu Saurornitholestes či kachnozubého edmontosaura, původně identifikovaného jako samostatný (ale nyní již zřejmě neplatný) rod Ugrunaaluk.
Po dnešním dnu Blogorgonopsid trochu utichne. Jak jste už jistě vypozorovali, čas od času si dávám přestávky od každodenního psaní článků, a myslím si, že v průběhu ledna Blogorgonopsidovi odpočinek jen prospěje. Očekávejte tedy menší počet článků, uvažuji nicméně o započetí nové série 6 vybraných druhů a také o novém příspěvku do projektu Random Bird!
Ještě jednou - pro případ, že jste nedočetli do konce méOhlédnutí za rokem 2025- vám krásný Nový rok! Nepřestávejte se v něm zajímat o rozmanitý svět přírody a jeho minulost!
Začal nám Nový rok 2026, a určitě není špatným nápadem vstoupit do něj s povědomím o novém druhu fosilního obratlovce, který byl popsán na konci roku minulého. Dne 26. listopadu 2025 vydal vědecký časopis Proceedings of the Royal Society B článek od Qigao Jiangzua z Institutu vertebrátní paleontologie a paleoantropologie Čínské akademie věd a jeho kolegů, kteří společně formálně popsali nový rod a druh nepravé "šavlozubé kočky" z čeledi Nimravidae. Učinili tak na základě kosterních pozůstatků ze souvrství Qingshuiying v autonomním regionu Ning-sia na severu Číny, jehož horniny jsou pozdně eocénního až raně oligocénního stáří. Tento nepravý šavlozubák žil před 28 miliony let, a jedná se tak o jednoho z nejstarších známých zástupců podčeledi Nimravinae, byť jej o několik milionů let (až o sedm) překonává třeba takový Dinictis felina z pozdního eocénu až raného oligocénu Severní Ameriky. Doktor Jiangzuo vybral se svými kolegy pro tohoto nově představeného feliformiána (nimravidé nepatřili mezi kočky, které tvoří čeleď Felidae, ani do jejich nejužšího příbuzenstva, tedy do nadčeledi Feloidea, ale jsou klasifikováni jako součást podřádu Feliformia) druhový název Taotienimravus songi. Prefix "taotie" v rodovém jménu odkazuje na mýtické zvíře ze staré čínské legendy, jež bývalo popisováno jako bestie s velikou tlamou a neukojitelným apetitem, přičemž taotienimravovy špičáky mají jaksi připomínat zvětšené, z tlamy trčící špičáky Taotie. Druhové přízvisko songi ctí sběratele zkamenělin Yuefenga Songa, který typový exemplář nalezl a věnoval ho Přírodovědnému muzeu společnosti Yingliang Stone v jižní Číně. Od ostatních nimravidů se Taotienimravus lišil šířkou tlamy (měl ji širší, než kterýkoli jiný zástupce této čeledi) a také přítomností velkých premolárů (zubů umístěných v zubní řadě, postupujeme-li od středu čelisti k okraji, před stoličkou) přímo před špičáky, což snižovalo intenzitu skousnutí. Autoři studie mají za to, že toto zvíře tedy zabíjelo svou kořist docela jinak, než ostatní kočkám podobní karnivoráni; nejspíše ji trhalo podobným způsobem, jako zástupci čeledi Hyaenodontidae, mezi něž patří například Hyaenodon, Boritia či Preregidens. Morfometrická analýza oblasti patra u taotienimrava ukázala, že obývá morfoprostor docela odlišný od jiných nimravidů, a bližší gepardovi (Acinonyx sp.), hyaenodontidům a madagaskarským fosám (Cryptoprocta sp.). Zřejmě to bylo zvíře schopné drtit kosti, což napovídá již zmíněná šířka tlamy, ale také robustnost postkaninových neboli lícních zubů. Z toho důvodu mělo značně zmenšené špičáky, které tedy nepůsobily jako špičáky ostatních nimravidů (stará poučka z Putování s pravěkými zvířaty - šavlovité špičáky se nemohou zakousnout do kosti, neboť jsou křehké). Speciální adaptace na drcení kostí ale jeho lebka neměla. V rámci čeledi nimravidů je zatím Taotienimravus naprostým unikátem.
Taotienimravus, působící na tomto obrazu snad ještě divočeji, než mýtické zvíře Taotie ze staré čínské legendy. Malba Yuefenga Songa, nálezce fosilních pozůstatků tohoto nimravida, převzatá ze Sci.News
Podle velikosti lebky byl Taotienimravus docela velkým zástupcem této čeledi. Od premaxily po okcipitální kondyl (kloubní výběžek týlní kosti) měřila jeho lebka asi 20 centimetrů. Co se jeho příbuzenských vztahů týče, tvořil sesterskou linii s eurasijským a severoamerickým rodem Nimravus a čistě severoamerickým rodem Dinaelurus. Zatímco nejstarší fosilie nimrava pocházejí, podobně jako dinictise, ze samého konce eocénu, Dinaelurus se ve fosilním záznamu objevuje na začátku oligocénu. I tito blízcí příbuzní nebyli zrovna drobečky; Nimravus měl 120 centimetrů na délku, Dinaelurus byl dlouhý kolem 130 centimetrů, takže šlo o nimravidy velikostně srovnatelné s dnešním levhartem (Panthera pardus). To Dinictis byl dlouhý jen kolem metru, maximálně 110 centimetrů. K nárůstu velikosti šelem z této čeledi docházelo nejspíše díky vymření "ostrých hyen", tedy čeledi Oxyaenidae, která se vyvinula v pozdním paleocénu v Severní Americe, rozšířila se do Eurasie, a pak ve středním eocénu, pár milionů let před příchodem prvních nimravidů, zcela vymizela. Poslední nimravidé žili ještě jednadvacet milionů let po taotienimravovi; šavlozubým kočkovitým šelmám velice nápadně podobný severoamerický a eurasijský Barbourofelis mizí v pozdním miocénu před 7 miliony roky.
Podle čínského zvěrokruhu je rok 2026 rokem ohnivého koně. Navrhuji však, abychom ho brali jako rok nimravida nesoucího jméno jedné z nejznámějších mytologických příšer z oné části světa. Nechť je rok 2026 rokem taotienimrava!
