6 vybraných druhů troodontidů: Stenonychosaurus

Vědecký název: Stenonychosaurus inequalis,

Rozšíření: Alberta, Kanada,

Velikost: délka 2,4 metru, výška 90 cm, hmotnost 35 až 50 kg.

Tento zástupce čeledi Troodontidae a podčeledi Troodontinae byl popsán v roce 1932 Charlesem Mortramem Sternbergem na základě kostí zadní končetiny (konkrétně chodidla), ocasních obratlů a fragmentů kostí přední končetiny, které nalezl v Dinosaur Park Formation na území kanadské provincie Alberta. Později bylo nalezeno více úplnějších exemplářů; jeden nalezl v roce 1969 Dale Russell, a tento nález mu pak umožnil zformulovat dosti kontroverzní hypotézu o dinosauroidovi. Philip J. Currie považoval ve vědecké práci z roku 1987 stenonychosaura za druh troodona; Troodon inequalis ovšem není platným názvem tohoto zvířete. Stenonychosaurus byl vybaven nápadnými štíhlými zadními končetinami, jež mu umožňovaly rychle běhat. Pochopitelně měl po jednom srpovitě zahnutém drápu na každé "noze", které byly při chůzi vztyčeny, podobně jako u zástupců čeledi Dromaeosauridae. Zřejmě to byl nokturnální predátor, neboť jeho lebka nesla velké očnice, a je pravděpodobné, že dobře viděl po tmě. Okolní svět vnímal trojrozměrně. Ve srovnání k velikosti těla měl jeden z největších mozků mezi všemi dinosaury. Stenonychosaurus byl predátorem. Žil-li ve smečkách, pak mohl lovit například mladé exempláře hadrosauridů rodů Lambeosaurus nebo Corythosaurus. Studie růstových kostních prstenců, jejíž výsledky byly publikovány roku 1993, prokázala, že dospělosti dosahoval Stenonychosaurus mezi 3. a 5. rokem života. 

6 druhů karet: Kareta pravá

Vědecký název: Eretmochelys imbricata,

Rozšíření: tropické a subtropické vody Atlantského, Tichého a Indického oceánu,

Velikost: délka 1 metr, hmotnost 80 kg.

Kareta pravá je v angličtině známá jako "hawksbill sea turtle", a to díky onomu výraznému zobáku se zvětšeným tomiem, který se hodí k porcování živočišných hub (Porifera). Ty ostatně tvoří značnou část jejího jídelníčku, 70 až 95 %. Je to typický spongivor, vybírající si jen určité druhy hub, zatímco nad jinými ohrnuje nos. Nevadí jí však druhy, jež jsou pro ostatní živočichy silně toxické, kupříkladu Aaptos aaptos, obsahující ve svém těle alkaloid aaptamin. Kromě hub požírá také mořské řasy, rostliny, medúzy, mořské sasanky, ryby nebo korýše. Nejdůležitější hnízdní pláže tohoto druhu se nacházejí v Mexiku, na Seychellách, v Austrálii a na Srí Lance. Dále však kareta pravá hojně hnízdí i na Floridě a na plážích ostrovů v Karibském moři. Mláďata váží po vylíhnutí pouhých 24 gramů, a musí se činit, aby dosáhla moře, neboť je pronásledují krabi a pobřežní ptáci. Dospělosti dosahuje kareta pravá ve 20 letech života. Není ovšem známo, jakého věku se mohou celkově dožít; indopacifické karety však bývají klidně i pětatřicet let staré. Bohužel se jedná o kriticky ohrožený druh. Jeho vejce jsou považována v mnoha zemích světa za pochoutku, a jsou většinou ilegálně sbírána, a to ve velkém. Vajíčka karet pravých byla lidmi konzumována v Číně už alespoň 500 let před začátkem našeho letopočtu. Za dob Starého Egypta byla lovena pro svůj nádherný krunýř. Dle údajů z let 1996 a 2001 se v Japonsku alespoň v době, kdy byla data publikována, prodávalo na 30 000 kilogramů krunýřů těchto želv každý rok! Mnohé společnosti, například World Wildlife Fund Australia, či dokonce samotná americká vláda, se snaží nebo v minulosti snažily o záchranu tohoto druhu. Zajímavé je, že v písku za sebou karety pravé při pohybu po pláži zanechávají asymetrické stopy. 

6 druhů karet: Kareta plochá

Vědecký název: Natator depressus,

Rozšíření: australský kontinentální šelf, pobřežní tropické vody v okolí kontinentu,

Velikost: délka 76 až 96 cm, hmotnost 70 až 90 kg.

Jediný druh z rodu Natator, kareta plochá, je k nalezení na východ, západ a sever od Austrálie, ve vodách některých ostrovů západní Indonésie a na jih od Nové Guineje. Hnízdí především v Austrálii, konkrétně v Západní Austrálii, v Severním teritoriu a Queenslandu, a pak také na jižním cípu Nové Guineje. Mláďata se začínají líhnout v prosinci, ale opozdilci opouštějí vajíčka klidně i na konci března. Nejvíce se jich ovšem líhne v únoru. Jsou sotva šest centimetrů dlouhá. Pohlavní dospělosti dosahují tyto želvy v období mezi 7 až 50 lety, alespoň tak to tedy uvádí Animal Diversity Web. Vajíčka samotná jsou dlouhá 55 milimetrů, a samice klade v jedné snůšce okolo 50 vajec. Kareta plochá je omnivorem; konzumuje mořské okurky, medúzy, měkkýše a všelijaké další bezobratlé, a také mořskou trávu. Tu má však zřejmě ráda poněkud méně, a raději se přece jen živí masem. Bohužel není odborníkům známo, kolik těchto želv ještě zbývá, IUCN tedy klasifikuje karetu plochou jako Data Deficient. V roce 1994 byla nicméně na Červeném seznamu IUCN vedena jako zranitelná. Dle vědců však není tak ohrožená, jako další druhy želv s malým areálem rozšíření, kupříkladu taková kriticky ohrožená kareta menší (Lepidochelys kempii). Dospělci mají jen málo přirozených nepřátel, mláďata však na souši loví do Austrálie lidmi zavlečené lišky či zdivočelá prasata, a ve vodě žraloci. 

Obrázek týdne 28. 5. 2021

Další týden je za námi, a tak je tu další Obrázek týdne! Už jsme během letošního května v rámci této rubriky odpočívali s inostrancevií, procházeli se po březích jezera s malým wuerhosaurem a posledně jsme pozorovali pravěkého plameňáka krmícího svého droboučkého potomka. Tentokrát pro změnu zavítáme pod hladinu pravěkých moří! Tento nádherný obrázek jsem poprvé uviděl asi před dvěma týdny, kdy ve vědeckém žurnále Cretaceous Research vyšel článek popisující nový druh mosasaura, pochopitelně touto malbou zobrazený. Je dílem Andreye Atuchina. Přiznejte si to - pohled na tento obrázek je zkrátka skvělým zakončením tohoto pracovního týdne!

Popisek k obrázku: Temné hlubiny svrchnokřídového moře proťal přinejmenším pětimetrový přízrak. Je to Pluridens serpentis, velký mosasaur z podčeledi Halisaurinae, a jeden z děsivějších obyvatel křídového pekelného akvária. Ačkoliv je to skutečně velký plaz, a někteří dospělci zřejmě dorůstají i více než desetimetrové délky, je vybaven relativně malými zuby, jež mu znemožňují uchvátit větší kořist. Jinými slovy, je specializovaný na lov menších mořských živočichů, a tento Pluridens právě jednoho z nich našel - krakatici rodu Dorateuthis. Ať se gladiem vybavený hlavonožec snaží sebevíc, nemá šanci mu uniknout. Pluridens již svým rozeklaným, varaním jazykem ochutnává vodu v jeho bezprostředním okolí, a zanedlouho, možná za pouhou vteřinku, po něm chňapne a ukončí jeho život. O kus blíže hladině pluje druhý mosasaur, a svým vzhledem děsí hejno ryb. Pluridens serpentis je v pořadí třetím popsaným druhem rodu Pluridens, a byl popsán v květnu 2021 na základě fosilních ostatků nalezených v Maroku a datujících se do stupně maastricht. Jednalo se zřejmě o jednoho z posledních mosasaurů, neboť žil nepříliš dlouho před skončením druhohor a tedy i velkým vymíráním, jež tehdy "věk plazů" nadobro ukončilo.

Nádhera, není-liž pravda? Nevím, jak vy, ale já přemýšlím o tom, že si ten obrázek dám alespoň na pracovní plochu. 

Během uplynulého týdne se toho zase stalo tolik! V úterý se začal na BBC Two vysílat Springwatch 2021, a abych řekl pravdu, už se moc těším, až se na něj podívám (na jeho sledování v živém vysílání bohužel nyní čas nemám). Také skončil Self-Isolating Bird Club Chrise Packhama a Megan McCubbin, se kterým jsem žil od března minulého roku - od té doby, co celý svět obrátila vzhůru nohama covidová pandemie. Rozhodně se doporučuji na poslední epizodu SIBC podívat, na jejím konci vystupovali i někteří z hostů, jež jsme v živých vysíláních klubu v posledních čtrnácti měsících vídali (mj. Nick Baker, Gary Moore, Paul Harfleet a další). Užijte si víkend, vyražte ven, pokud můžete, a těšte se na další várku 6 druhů, kterou Vás zasypu příští týden - a půjdeme do pravěku!

6 druhů karet: Kareta menší

Vědecký název: Lepidochelys kempii,

Rozšíření: Mexický záliv, Karibské moře; migruje do Atlantského oceánu,

Velikost: délka 56 až 70 cm, hmotnost 36 až 45 kg.

Po karetě zelenavé jediný další druh rodu Lepidochelys, a zároveň nejmenší žijící mořská želva na naší planetě. Jedná se o kriticky ohrožený druh, jehož počty zdecimoval sběr vajec lidmi, ale také znečištění jejich přirozeného prostředí a nadměrné užívání sítí k lovu korýšů, ve kterých se želvy zaplétají. Ropné katastrofy v moři, včetně té, jež se odehrála v Mexickém zálivu v roce 2010, primárním výskytišti tohoto vzácného druhu, měly na počet karet menších také značný vliv. Při oné události zahynulo 156 mořských želv několika druhů, přitom však většinu z nich tvořily karety menší. V současnosti běží několik projektů, jež se snaží těmto želvám pomáhat. Oblíbenou potravou karety menší jsou různí korýši, měkkýši, ryby, medúzy, mořské řasy, mořská tráva či ježovky. Mladí jedinci žerou hlavně mořské rostliny a kraby. Ti samotní pro ně ale hned po vylíhnutí na domovských plážích představují velké nebezpečí! Většina samic se každoročně vrací na jednu konkrétní pláž, aby nakladly vajíčka. Tou pláží je Rancho Nueva v mexickém státě Tamaulipas. V tzv. arribadas se jich tu mohou shromáždit stovky až tisíce. Pohlavní dospělosti dosahují tyto želvy v 10 až 12 letech.

6 druhů karet: Kareta zelenavá

Vědecký název: Lepidochelys olivacea,

Rozšíření: tropické vody Pacifiku a Indického oceánu, v Atlantiku jen výjimečně,

Velikost: délka 61 cm, hmotnost 25 až 46 kg.

Kareta zelenavá je jedním ze dvou druhů rodu Lepidochelys. Je to všežravý druh, požírající kraby a různé další korýše (včetně langust a krevet), plže, ryby, medúzy (zvláště v mělkých vodách) a dále třeba i mořské řasy. Většina hnízdišť indickooceánských karet zelenavých se nachází na březích státu Urísa, zvláště pak poblíž obce Gahirmatha. Spolu s tichomořským pobřežím Mexika a Kostariky patří k největším hnízdním baštám tohoto druhu. Sporadicky ale samice tohoto druhu kladou vajíčka i v jiných místech, daleko od ostatních samic. Většinou však vytvářejí tzv. arribadas, tedy agregace hnízdních samic čítající asi 1000 jedinců. Většinou bývají tyto želvy pozorovány v mělkých vodách o hloubce 22 až 55 metrů. Nebezpečím pro mláďata jsou ve vodě různé druhy ryb a žraloků, a také krokodýlové, zvláště pak na středoamerickém pobřeží. Pro dospělce představují největší nebezpečí (z přirozených predátorů) kosatky a žraloci, jinak ale žádné další významné nepřátele nemají. Tedy kromě člověka, kvůli kterému je tento druh klasifikován jako zranitelný. Bývají totiž loveny pro svou kůži, ale jako ostatním mořským želvám, i jim pomáhají ochránci přírody tak, že chrání hnízda a snaží se zajistit, aby do moře dorazilo co nejvíce mláďat. Lov je v některých oblastech jejich výskytu trestný.

6 druhů karet: Kareta obrovská

Vědecký název: Chelonia mydas,

Rozšíření: tropické a subtropické oceány a moře celého světa,

Velikost: délka 1,5 metru, hmotnost 68 až 190 kg.

Jediný zástupce rodu Chelonia, po kterém je také pojmenována čeleď karetovitých (Cheloniidae). Má dorzoventrálně zploštělé tělo, velké přední ploutve, a je to všežravec, živící se medúzami, živočišnými houbami, různými měkkýši a korýši. Mladí jedinci jsou dosti karnivorní, ale s příchodem dospělosti se mění skutečně v omnivory, a někteří pak přecházejí na úplně vegetariánskou stravu. Pod karapaxem se nachází zelená tuková vrstva (odtud tedy anglický název "green sea turtle"). Obvykle žijí karety obrovské v teplých vodách, ale nalezneme je výjimečně i v mořích chladnějších, kupříkladu na jihu Aljašky. Hlavním přirozeným predátorem tohoto druhu v havajských vodách je žralok tygří (Galeocerdo cuvier). Mláďata musí po vylíhnutí a při výpravě do moře, jež po něm následuje, čelit rackům, krabům, liškám, šakalům, zkrátka různým pobřežním predátorům v závislosti na tom, v jaké části světa se vylíhla. Na karetě obrovské je závislé přežití pijavice Ozobranchus branchiatus, jež bývá permanentním parazitem těchto želv a je zcela specializovaná na život na jejich kůži. Žije například na končetinách či na krku. Jednou z velkých bašt karety obrovské je ostrov Ascension na jihu Atlantiku, kde se jich každou hnízdní sezónu shromáždí tolik, aby vytvořilo 6000 až 25 000 jednotlivých hnízd. Druh je podle IUCN ohrožený, je loven pro maso, vejce, ale vůbec mu dobře nedělá ani znečištění vod, způsobující u želv nádory, a globální oteplování, jež má v určitých částech světa (např. na severu Velkého bariérového útesu) za následek líhnutí pouze samců, a nikoliv samic (pohlaví karet je pochopitelně závislé na teplotě okolí vajíčka, v němž se vyvíjejí). Populace karet obrovských ze Středomoří je kriticky ohrožená. 

6 druhů karet: Kareta obecná

Vědecký název: Caretta caretta,

Rozšíření: celý svět; moře a oceány v mírném, subtropickém a tropickém pásmu,

Velikost: délka 70 až 95 cm, hmotnost 80 až 200 kg.

Největší druh želvy s tvrdým krunýřem - je o něco málo větší, než kareta obrovská (Chelonia mydas) a galapážská želva sloní (Chelonoidis niger). Výše uvedené velikostní rozměry platí pro většinu jedinců, ale najdou se i pořádní obři, z nichž ten nejtěžší kdy nalezený vážil 545 kilogramů a na délku měl 213 centimetrů. Karapax karety obecné je žluto-oranžový až narudle hnědý, a plastron je bledě žlutý. Karetě obecné se líbí na otevřeném oceánu i v mělkých pobřežních vodách, většinou o teplotě 13,3°C až 28°C. Jedná se o všežravce, konzumující plže, mlže, desetinožce, živočišné houby, mořské sasanky, ramenonožce, hvězdice, mořské okurky, a při migraci na otevřeném moři i medúzy. Jídelníček tohoto druhu je však ještě rozsáhlejší - vlastně se jedná o nejméně vybíravý druh mořské želvy, živící se největším počtem druhů ze všech sedmi (tedy z šesti karetovitých a jedné kožatky). Kareta obecná má silné čelisti, kterými je schopna svou kořist rozdrtit, a často si při manipulací s ní pomáhá předními ploutvemi. Kromě živočichů pak žere i mořské řasy a různé vodní rostliny. Nebezpečím pro dospělce jsou mimo člověka především žraloci, kosatky a velcí ploutvonožci. Mláďata po vylíhnutí loví krabi, racci nebo třeba mývalové. Hnízda a kloaky dospělců bohužel pravidelně napadá štětičkovec (Penicillium), nepříjemná houba z čeledi Trichocomaceae. Na zádech želv často parazitují i různé druhy řas. Tento druh želvy může žít ve volné přírodě 47 až 67 let, a dosahuje pohlavní dospělosti mezi 17 až 33 lety. Ač jej IUCN klasifikuje jako zranitelný, podle Endangered Species Act of 1973 je to druh ohrožený.

6 druhů plameňáků: Plameňák karibský

Vědecký název: Phoenicopterus ruber,

Rozšíření: Yucatánský poloostrov, Kuba, Jamajka, Dominikánská republika, Haiti, Bahamy, Panenské ostrovy, Turks a Caicos, Portoriko, Anguilla, Barbados, Honduras, Louisiana a Florida (USA), Kolumbie, Venezuela, severní Brazílie, Trinidad a Tobago, Galapágy,

Velikost: výška 120 až 145 cm, hmotnost 2,2 až 2,8 kg.

Pro plameňáka karibského je typické kejhání, jež připomíná to husí. Samci jsou o něco větší než samice. Dříve se mělo za to, že plameňák karibský je ve skutečnosti plameňákem růžovým, ale kvůli nedostatku dat, jež by tuto možnost potvrzovaly, je považován za druh samostatný. Mezi květnem až srpnem kladou samice plameňáků karibských jediné, křídově zbarvené vajíčko, o které se starají spolu se samcem a mládě se pak z vejce líhne po 28 až 32 dnech. Pohlavní dospělosti tito ptáci dosahují až v 6 letech života, déle než ostatní druhy plameňáků. Ve volné přírodě se mohou dožít i 40 let. Občas se v období rozmnožování objevují i trojičky, tvořené jedním samcem a dvěma samicemi, z nichž jedna je vyloženě podřízená. Peří pokrývající křídla je červeného zbarvení, ale samotné letky jsou černé. Zobák je růžový nebo bílý s černým zakončením. V České republice je plameňák karibský k vidění ve třech zoologických zahradách, a těmi jsou Zoo Praha, Zoo Liberec a Zoo Ostrava. V Praze jsou chováni už od roku 1960, přičemž první "pražští plameňáci" byli přivezeni ze zoologické zahrady v Paříži. V roce 2013 zahynul v pražské zoo dlouhověký, osmačtyřicetiletý samec. 

6 druhů plameňáků: Plameňák chilský

Vědecký název: Phoenicopterus chilensis,

Rozšíření: Ekvádor, Peru, Chile, východní Brazílie a Argentina, introdukován do Nizozemí,

Velikost: výška 110 až 130 cm, hmotnost 2,3 kg.

Téměř ohrožený druh plameňáka, živící se hlavně řasami, sinicemi a planktonem v pobřežních vodách, lagunách, estuáriích a slaných jezerech. Jeho peří je poněkud sytěji růžově zbarvené než u podobného plameňáka růžového, se kterým patří do stejného rodu. V divočině tito ptáci žijí ve velkých hejnech. Samci a samice spolu v období hnízdění spolupracují při tvorbě hnízda z bahna, a oba se podílejí na inkubaci jediného nakladeného vajíčka. Inkubace trvá 26 až 31 dní. Je známo, že jenn 1 % těchto plameňáků má v jedné snůšce dvě vejce. Vylíhlá mláďata se osamostatňují po 65 až 70 dnech, kdy jsou již schopna letu. Tak jako jejich příbuzní, jsou i plameňáci chilští monogamní. K páření dochází ve vodě, ale na území Argentiny se páří na souši a v horách. Nemají-li ptáci v peří dost karotenoidů, pak se ani nesnaží partnera zaujmout, a ostatní ptáci na jejich bělejší zbarvení nijak nereagují. V divoké přírodě se plameňáci chilští dožívají asi 50 let. Po krajině se pohybují v leteckých formacích ve tvaru písmene V, s nataženými krky a zadními končetinami. Jedná se o denní ptáky, a 15 až 30 % dne tráví upravováním svého peří. Je důležité, aby bylo voděodolné. Jedním z nebezpečích, která tomuto druhu hrozí, je sběr vajec, ale také lov dospělců a v neposlední řadě těžba a s ním spojené znečištění alkalinových jezer.

Obrázek týdne 21. 5. 2021

Celý tento týden patří na mém blogu plameňákům! Prostřednictvím projektu 6 druhů jste se dosud seznámili se čtyřmi z nich, a popisy dvou dalších vyjdou pochopitelně o víkendu. Rozhodl jsem se, že i Obrázek týdne, tentokrát s krásným datem 21. 5. 2021, bude patřit plameňákům. Ovšem ne některému z žijících šesti druhů, nýbrž jednomu z alespoň 10 známých vyhynulých zástupců rodu Phoenicopterus (jen pro upřesnění, ten dnes zahrnuje tři z šesti žijících druhů plameňáků). Tento krásný obrázek jsem našel na webu The New Daily. Jeho autorem je Frank Knight, významný australský ilustrátor vědeckých prací a dětských knih o přírodě a také ornitolog, který mj. pracoval i na publikaci Parrots of the World: An Identification Guide, jež byla vydána v roce 2006.

Popisek k obrázku: Na březích slaného jezera se shromažďují pravěcí plameňáci druhu Phoenicopterus eyrensis. Podobně jako současní zástupci čeledi Phoenicopteridae, i tito pozdně oligocénní ptáci jsou vybaveni zobákem schopným oddělit od sebe bahno a drobné vodní organismy, jimiž se živí. Přes lamely na spodní čelisti jeden z plameňáků filtruje z vody malé korýše, drobný hmyz a jeho larvy, měkkýše a sinice. Jiný plameňák, ten v popředí, předává přefiltrovanou potravu do zobáčku svému jedinému potomkovi, který se vylíhl z křídově zbarveného vajíčka - jediného, který pár vyprodukoval. Drobný ptáček ještě není růžový, protože dosud nepřijal dostatek karotenoidů z potravy. Vlastně se nezbarví do růžova ještě několik let; pár mladíků v pozadí na sebe stále upozorňuje svým bílým pernatým pokryvem, a to už se oba blíží dospělosti! Hejno se dále věnuje hledání potravy, ale někteří ptáci břeh přelétají ve snaze najít si lepší místo k objednání a snězení oběda. Phoenicopterus eyrensis žil v pozdním oligocénu a raném miocénu, před 25 až 23 miliony let, a byl popsán Adamem Yatesem v roce 2015 na základě fosilního materiálu nalezeného na východě Eyreova jezera v Jižní Austrálii. Jednalo se o jednoho z největších a nejrobustněji stavěných plameňáků, jež kdy žili. Byl rozhodně větší než jeho současný bratránek z okolí Eyreova jezera, Phoenicopterus novaehollandiae. Na přelomu paleogénu a neogénu tento obří plameňák sdílel toto prostředí s podivným nelétavým ptákem druhu Dromornis stirtoni, vzdáleně příbuzným kachnám.

Tento týden byl skutečně divoký. Stalo se toho tolik! Před pár dny bylo oznámeno, že AT&T sloučí Discovery Communications s WarnerMedia, což mě osobně ani tolik nepřekvapilo, ale když teď budou Discovery Channel, Animal Planet a další kanály společnosti patřit Warnerům, nemohu se zbavit pocitu, že je to další krok v mediální válce mezi největšími americkými korporacemi, a to sice mezi Warnery a Disneym (Disney dokončil před dvěma lety koupi Foxu, který mnoho let předtím koupil National Geographic, tudíž NG patří společnosti Disney). Už to není jen válka Mickeyho a Looney Tunes, ani Marvelu (vlastněného Disneym) a DC (vlastněného Warnery). Jinak tento týden zajásali batmanovští fanoušci, neboť bylo oznámeno, že je ve výrobě nový animovaný seriál Batman: Caped Crusader, produkovaným Brucem Timmem (DC Animated Universe), J. J. Abramsem a Mattem Reevesem (režisérem filmu The Batman, který vyjde příští rok). A stalo se toho ještě mnohem víc... Příští týden bude také velmi zajímavý, neboť na BBC Two začíná nová série Springwatch! Chris Packham a Michaela Strachan budou tentokrát vysílat živě z Norfolku, konkrétně z Wild Ken Hill. Máme se, na co těšit!

V příštích týdnech můžete na Blogorgonopsidu očekávat pokračování projektu 6 druhů. Ten následující budu věnovat jedné skupince zvířat z moří a oceánů!

6 druhů plameňáků: Plameňák Jamesův

Vědecký název: Phoenicoparrus jamesi,

Rozšíření: Peru, Chile, Bolívie a severozápadní Argentina,

Velikost: výška 90 až 92 cm, hmotnost okolo 2 kg.

Spolu s plameňákem andským (P. andinus) jediný další zástupce rodu Phoenicoparrus. Plameňák Jamesův obývá vysoko položená plató a okolní oblasti v Andách na území výše uvedených států, a je téměř ohroženým druhem. Tento status mu byl udělen v roce 2008 kvůli poklesu počtu jedinců ve třech generacích těchto ptáků před jeho ustanovením. Jedním z nebezpečí, která jim trvale hrozí, je například sběr vajec místními obyvateli. Stejně jako ostatní plameňáci, i samice tohoto druhu snášejí v období rozmnožování jediné vejce, a je-li o něj hnízdící pár připraven, pak jsou jeho pokusy o rozmnožení v daném období zcela zmařeny. Mláďata jsou uniformně šedá či bílá. Růžové zbarvení získávají po 2 až 3 letech života, a mohou za něj karoteny organismů, jež konzumují. Plameňáci Jamesovi požírají například diatomy o velikosti 21 až 60 μm. Přílišné množství soli, se kterým se mohou setkat při procezování slané vody, je vyloučeno žlázami v nosních dírkách. Jinak ale hledají potravu spíše ve sladkých vodách andských jezer. Dospělci mají na každém z křídel 12 per uzpůsobených k letu. Maximální rychlost letu se pohybuje okolo 60 km/h, a to tedy u migrujících hejn.

6 druhů plameňáků: Plameňák andský

Vědecký název: Phoenicoparrus andinus,

Rozšíření: Andy; jižní Peru až severozápad Argentiny a sever Chile,

Velikost: výška 110 cm, hmotnost 2 až 2,4 kg.

Spolu s plameňákem Jamesovým utváří rod Phoenicoparrus. Plameňák andský je, jak už jeho jeho druhový název napovídá, doma v Andách. Byly nalezeny i fosilie, datující se do doby asi 1000 let před naším letopočtem (resp. asi 3000 let před rokem 1950; před počátkem radiokarbonového datování). Přirozeným prostředím plameňáka andského jsou mokřady ve vyšších polohách. Jsou to migranti, schopní urazit přes 1120 kilometrů (nějakých 700 mil) za jediný den. Přes léto se zdržují v okolí slaných jezer, ta se ale s příchodem chladnějších měsíců stávají poměrně aridními, a ptáci pak přezimovávají v samotných mokřadech. Výjimečně mohou někteří z těchto ptáků zavítat i do brazilské Amazonie, ale to jen vzácně, a příliš dlouho se tam nezdržují. Mláďata jsou zbarvena šedě, dospělci pak světle růžově s černými ocasními pery. Je důležité si uvědomit, že plameňák andský je zranitelným druhem, a vliv má na něj zvláště těžba. Do vod, ve kterých hledají malé měkkýše, korýše a další drobné organismy, jež požírají, se kvůli ní dostává tetraboritan sodný, který způsobuje plameňákům vrozené deformace, kardiovaskulární defekty a u samců také degeneraci varlat. Bohužel jsou také v některých oblastech jejich výskytu plameňákům andským odebírána vejce; podle údajů z roku 1992 je sběr jejich vajec na vzestupu. Vajíčka jsou exportována do Spojených států a Evropy za velké peníze. 

6 druhů plameňáků: Plameňák malý

Vědecký název: Phoeniconaias minor,

Rozšíření: subsaharská Afrika (zvláště Velká příkopová propadlina) a severozápadní Indie,

Velikost: výška 80 až 90 cm, hmotnost 1,2 až 2,7 kg.

Plameňák malý je nejmenším plameňákem na světě a zároveň také jediným druhem rodu Phoeniconaias. Je to téměř ohrožený druh, částečně i kvůli malému počtu hnízdišť, z nichž některá jsou v přímém ohrožení ze strany člověka. Populace těchto ptáků z východoafrických jezer Bogoria a Nakaru byla také s příchodem tohoto století ovlivněna znečištěním prostředí těžkými kovy. Jedním z nejdůležitějších hnízdišť plameňáka malého ve východní Africe je Natronové jezero. Ptáci se však rozmnožují i na severozápadě Indie, na solných pláních Zinzuwadia a Purabcheria. Hlavní složkou potravy tohoto druhu je sinice rodu Spirulina, jež se vyskytuje pouze v alkalinových jezerech s pH 9 až 12. Jakékoliv jezero, kde si tito ptáci hledají potravu, má tedy vodu nevhodnou k zavlažování. Fytosyntetické pigmenty sinic dávají peří plameňáků malých růžové zbarvení. Samice tohoto druhu, ostatně jako u všech plameňáků, kladou jediné, křídově zbarvené vejce. Ptáčata vytvářejí po vylíhnutí školky, jež může tvořit až 100 000 jedinců. Dospělý plameňák může údajně (alespoň tedy podle webu Animalia.bio) v letu dosáhnout rychlosti až 60 km/h.

6 druhů plameňáků: Plameňák růžový

Vědecký název: Phoenicopterus roseus,

Rozšíření: Afrika, jižní Evropa, Blízký východ a jižní Asie,

Velikost: výška 110-150 cm, hmotnost 2-4 kg.

Plameňák růžový je ze všech druhů plameňáků nejvíce rozšířený. Je to málo dotčený druh, ačkoliv je pro něj škodlivé znečištění vod způsobené člověkem, způsobené zvláště chemikáliemi z továren. Přirozenými predátory ptáčat plameňáků růžových jsou například marabu (Leptoptilos crumenifer) nebo různé druhy dravců a racků. V divoké přírodě se tito ptáci dožívají 30 až 40 let, podle informací zoologické zahrady ze švýcarského Baselu se pak v zajetí mohou dožít až 60 let. Přirozeným prostředím plameňáka růžového jsou wattová pobřeží v intertidálních zónách a měkké pobřežní laguny se slanou vodou. Vodu ptáci nabírají do zobáků a procezují malé korýše, řasy, měkkýše a další potravu. V období rozmnožování klade samice plameňáka růžového jediné velké vejce křídové barvy, ze kterého se po 27 až 31 dnech líhne potomek. Hnízdo, utvořené z bláta a hlíny, opouští 5 až 7 dní po vylíhnutí. Růžové zbarvení získávají tito plameňáci mezi třetím a čtvrtým rokem života, kdy již také pohlavně dospívají. Zbarvení je z velké části způsobeno karotenoidy z pigmentů malých organismů, které konzumují.

6 druhů - úvod

Počínaje zítřkem, tedy 17. květnem, začne na tomto blogu nový projekt, pojmenovaný 6 druhů. Vždy od pondělí do neděle sem přibude šest článků, z nichž každý bude popiskem jednoho druhu zvířete z určité skupiny, jíž bude týden věnován. Každý týden tedy bude patřit jiné šestici zvířat, většinou zástupců stejného řádu, čeledi nebo rodu. Některé ze skupin zvířat, jimž tento větší projekt zasvětím, budou vyloženě zastoupeny pouze oněmi šesti druhy, zato z dalších skupin jich pouze šest vyberu, a takové články se pak budou nazývat "6 vybraných druhů". Hodlám takto popisovat živočichy současné i vyhynulé. Hned zítra vyjde popisek prvního z šestice druhů jedné nádherné skupiny ptáků, a zbytek týdne se pak bude věnovat jeho pěti příbuzným. Celý týden tak bude na tyto tvory zaměřen. Myslím, že se máte, na co těšit!

Za nápadem popsat každý týden šest druhů zvířat není žádná pekelná konspirace, ale jednoduše důvod, že mi nyní začíná pekelné období, kdy musím do svého už tak informacemi, obrázky a tabulemi zaplněného mozku soukat ještě spoustu dalších věcí. Aneb dostáváte-li ještě pořád místo výplaty známky, chápete to. Proto jsem tedy přednastavil řádku článků ze série 6 druhů na několik příštích týdnů, abyste tu měli, co číst, a blog aktivně pokračoval, ale já se mohl věnovat jiným věcem. Co se týče kvízu "Který pravěký tvor to je?", mohu Vám slíbit, že se vrátí, ale nejspíše až někdy v červnu. Kolik týdnů pak kvíz samotný poběží, to ještě nevím.

Doufám, že se Vám budou týdny strávené s 6 druhy líbit!

Ozraptor

Ozraptor ("australský lupič") byl teropod z nadčeledi Abelisauroidea, který žil na území dnešní Austrálie v období střední jury před 170 až 168 miliony let. Jeho pozůstatky byly objeveny v roce 1967 čtyřmi dvanáctiletými školáky ze Scotch College v Perthu v lokalitě Bringo Railway Cutting nedaleko města Geraldton na pobřeží Západní Austrálie. Nález sestával ze spodní části levé holenní kosti. Nadšení nálezci se rozhodli fosilii ukázat profesorovi Rexu Priderovi ze Západoaustralské univerzity, ten pak vytvořil její odlitek a poslal ho do Přírodopisného muzea v Londýně. Tamní odborníci, zvláště pak doktor Alan Charig, se domnívali, že kost patřila jakési jurské želvě. Dále se zvířetem v podstatě nikdo nezabýval až do roku 1989, kdy byl kurátorem Západoaustralského muzea (Western Australian Museum) jmenován John Long, jenž schválil preparaci materiálu označeného UWA 82469, tedy onoho fragmentu holenní kosti z okolí Geraldtonu, a při ní se přišlo na to, že ve skutečnosti patřila dinosaurovi. Long se dal dohromady s Ralphem Molnarem, paleontologem a kurátorem savčí sbírky v Queensland Museum, a společně po letech práce, konkrétně v roce 1998, popsali na základě zkameněliny nový druh teropodního dinosaura, kterému dali jméno Ozraptor subotaii. Zatímco rodový název odkazuje vyloženě na obyvatele Austrálie, jimž se obvykle v anglickém slangu říká "Aussies" nebo též "Ozzies" (výslovnost je ostatně stejná), druhový název je odkazem na postavu Subotaie z amerického filmu Barbar Conan (Conan the Barbarian) s Arnoldem Schwarzeneggerem z roku 1982. Ozraptor patří mezi nejstarší dosud nalezené australské dinosaury, není-li dokonce tím nejstarším. Rhoetosaurus, sauropod z kladu Gravisauria, jehož pozůstatky byly nalezeny ve středním Queenslandu, je pak zřejmě druhým nejstarším australským dinosaurem; žil zhruba před 163 miliony let. Co se ozraptorova zařazení týče, nebyli si zprvu Long a Molnar jistí, do které konkrétní skupiny teropodů vlastně patřil. Tvar holenní kosti jasně vypovídal o jeho příslušnosti k bipedním, většinou masožravým dinosaurům, ovšem jakéhokoliv přesnějšího zařazení schopni nebyli. Americký paleontolog Thomas Holtz napsal v jedné své studii v roce 2004, že se jednalo o zástupce skupiny Avetheropoda, jež zahrnuje všechny carnosaury a celulosaury, tudíž se také nejednalo o nikterak přesnější zařazení. Oliver Rauhut označil ozraptora v roce 2005 za člena nadtřídy Abelisauroidea, a to kvůli tvaru hřbetu na holenní kosti, kterým připomínala tibiu některých abelisaurů. Podíváme-li se tedy na tajemného ozraptora jako na abelisauroida, pak je zřejmě nejstarším zástupcem celé této skupiny. Velmi primitivní abelisauridi (čeleď Abelisauridae) žili ve střední juře také na území dnešního Portugalska, tedy v Laurasii. Mohli však být poněkud dosti rozšíření, a byť se to může zdát překvapivé, v podobě ozraptora už tehdy existovali i na Gondwaně. Úlomek holenní kosti, nalezený v roce 1967, je dlouhý 8 centimetrů a na nejtlustším spodku široký 4 centimetry. Celá kost by měřila až 20 centimetrů, takže zvíře by celkově mělo asi 2 metry na délku. Byl to tedy poměrně malý abelisauroid. Vypadá to, že tito dinosauři začali podobně jako tyranosauroidi v poměrně malém měřítku, a v průběhu jury a křídy se postupně zvětšovali. Jinak se vynořily také spekulace, že by se mohlo jednat o zástupce kladu Ceratosauria, tato domněnka ovšem nebyla potvrzena. Jakožto poměrně malý masožravec se Ozraptor zřejmě proháněl po pláních a lesích Západní Austrálie a děsil vše, co bylo menší, než on. Také však mohlo jít o mrchožrouta. Nic z toho samozřejmě nelze z nalezeného úlomku tibie vyčíst, tudíž nelze tyto domněnky stoprocentně potvrdit. Jasné ovšem je, že se jednalo o karnivora.

Popis ozraptora naleznete například na webech Prehistoric Wildlife, Australian Age of Dinosaurs či na anglické i české Wikipedii.

Příště Limusaurus!

Obrázek týdne 14. 5. 2021

Jen co jsme se naděli, je skoro půlka května za námi. Není to prostě neuvěřitelné, jak rychle ten čas letí? Své by o tom ostatně mohl vyprávět malý stegosaurus, který kdysi, v období spodní křídy, zanechal na severozápadě Číny malou stopu. Nakonec se dostala do rukou našeho druhu, konkrétně pak do rukou paleontologů, a devětatřicetiletý čínský paleontolog Lida Xing o ní se svými kolegy napsal článek do vědeckého žurnálu Palaios. Vyšel před více než dvěma měsíci, 3. března tohoto roku. Na rekonstrukci malého čínského stegosauříka jsem narazil dnes odpoledne, když jsem z jakéhosi důvodu hledal další a další obrázky stegosauridů, jako by už nestačilo, že jsem je v této rubrice reprezentoval tento rok minimálně dvakrát. Když jsem tu kresbu spatřil, neodolal jsem. Prostě jsem ji s Vámi musel sdílet. Jejím autorem je umělec vystupující pod jménem Kamitoge.

Popisek k obrázku: Mládě stegosaurida druhu Wuerhosaurus homheni se v přítomnosti dospělých zástupců svého druhu prochází po březích mělkého jezera. Zcela náhle ho zaujal pohyb, a z čistě modré oblohy se k němu snáší vážka, jež před chvílí poletovala nad vodou a hledala nějaký menší vodní hmyz k snědku. Drobný stegosauřík je jí naprosto zaujatý. Jeho velké, nevinné oči se zaměřují na její rychle se pohybující křídla. Na rozdíl od dospělců je tento malý dinosaurus mnohem světlejší; jeho boky nejsou šedé, ale nažloutlé až jemně hnědé. Má také pruhovaný ocásek. Z toho už trčí malé ostny, které by mohl v případě potřeby použít k obraně, i když by zřejmě nebyly příliš účinné - rozhodně ne tak účinné, jako několik desítek centimetrů dlouhé thagomizery dospělců. Nevypadá to, že se v okolí jezera momentálně pohybuje nějaký nebezpečný predátor. Jsou tu jen další wuerhosauři. Mládě je tedy v naprostém bezpečí. Jednu ze stop, jež za sebou zanechává, naleznou mnohem, mnohem později hledači fosilií v čínské provinci Sin-ťiang. Její délka se bude rovnat 5,7 centimetrům, a bude tak nejmenší stegosauří stopou známou do té doby vědeckému světu. Scéna se odehrává v období spodní křídy.

Obrázek jsem stáhl z webu Live Science. Není známo, zda malý stegosaurus patřil k rodu Wuerhosaurus, nicméně pozůstatky adultů tohoto stegosaurida byly nedaleko jeho stopy nalezeny, takže to nelze úplně vyloučit. Druh ani rod každopádně nebyl podle stopy identifikován, jasné je jen to, že ji vytvořilo mládě jednoho ze zástupců těchto střechatých dinosaurů.

Co nového můžete v brzké době čekat na mém blogu? Rozhodně něco zbrusu nového! Brzy začne nový projekt...

Správce dinosauřího parku - Seznam všech zvířat k 13. 5. 2021

V letech 2014 až 2019 jsem vydával seznam všech zvířat chovaných v Dinosauřím parku na Tedově ostrově a tedy vystupujících v pátečníku Správce dinosauřího parku našeho přítele Dana Jamesona vždy v únoru. Tentokrát však, podobně jako v roce minulém, přináším ucelený seznam Danových chovanců až v květnu. Od publikováni předchozího článku tohoto typu jsem napsal osm částí Správce dinosauřího parku; šest jich vyšlo minulý rok v létě (dvě v červenci, čtyři v srpnu), jedna na konci října (Halloweenský speciál) a jedna další pak na začátku dubna tohoto roku (Velikonoční speciál). Nemusí se to zdát jako příliš velký počet částí (byť byly mnohdy delší než některé z předchozích Danových zápisků, vycházející na tomto blogu po dlouhou dobu každý týden), ale i tak přibyla do Dinosauřího parku pěkná řádka zvířat. Některá přivezl Oliver Marsh z Isle of Die, jiná byla do parku umístěna po převozu z Puškovova parku, jímž se naši přátelé z Tedova ostrova minulý rok v létě dosti zabývali. Zde je tedy seznam všech živočichů, které Dinosauří park chová ke 13. 5. 2021:

Leptoceratops,

Tsintaosaurus,

Othnielia,

Rhamphorhynchus,

Cryptoclidus,

Erythrosuchus,

Archaeopteryx,

Lagosuchus,

Siamotyrannus,

Dsungaripterus,

Adelobasileus,

Testudo atlas (Colossochelys),

Wuerhosaurus,

Ardeosaurus,

Teleoceras,

Palaeotis,

Pachyrhachis,

Gallimimus,

Gigantophis,

Anqingosaurus brevicephalus,

Cryptolacerta,

Cobelodus,

Mesembriornis,

Ammonites,

Plesiosaurus,

Deinotherium,

Belemnit,

Abrictosaurus,

Giganotosaurus,

Pulmonoscorpius,

Troodon,

Mesothele,

Arthropleura,

Pterygotus,

Coelophysis,

Masiakasaurus,

Protoceratops,

Brachylophus,

Estesia,

Pteranodon,

Megalancosaurus,

Purgatorius,

Stethacanthus,

Smilodon,

Titanomyrma,

Compsognathus,

Macrauchenia,

Cronopio,

Pterodactylus,

Barbourofelis,

Quetzalcoatlus,

Deinonychus,

Microraptor,

Hybodus,

Saniwa ensidens,

Andalgalornis,

Panthera leo spelaea,

Mirischia,

Leithia cartei,

Discosauriscus,

Triadobatrachus massinoti,

Irritator,

Najash,

Kretzoiarctos beatrix,

Echinodon,

Aiolornis,

Dracopelta,

Onychonycteris,

Gemuendina,

Tityus apozonalli,

Triceratops,

Ceratosaurus,

Hyporhina,

Dromiceiomimus,

Corythosaurus,

Thrinaxodon,

Zilantophis,

Yantarogekko.

Všichni tvorové od aiolornise dolů přibyli do parku od minulého léta. Jak vidíte, není jich málo, a někteří jsou pochopitelně zastoupeni páry, trojicemi nebo i většími skupinkami! Ve Velikonočním speciálu Dan uvedl, že Oliver hodlal přivézt také obrovskou žábu Beelzebuffo, ale do té doby se mu ji zatím nepodařilo odchytit. Ovšem kdo ví, třeba už se brzy v parku ocitne... Zatím ale nevím, kdy se Danův pátečník na tento blog vrátí. Doufám, že k tomu tento rok ještě dojde. Nezapomeňte totiž, že nezávisí jen na množství peněz, které ode mne Dan za psaní svých zápisků dostane, ale také na mém volném čase.

Zeev Reiss

Zdroj obrázku: GeoScienceWorld

Zeev Reiss (2. dubna 1917 až 11. července 1996) byl izraelský geolog a mikropaleontolog, který mimo jiné zasvětil asi desítku let studiu dírkonošců Akabského zálivu, včetně těch nalezených poblíž města Ejlat na jihu Izraele. Narodil se na někdejším území Rumunska, a zájem o vědu projevil, když byl studentem Černovické univerzity v Bukovině, která se dnes nachází v západní Ukrajině. Rozhodl se studovat biologii a lékařství, ale bohužel mu nebylo dopřáno studium dokončit. Přišla totiž 2. světová válka a Holocaust, a protože byl Zeev Reiss židovského původu, zajali ho nacisté a přemístili jej do pracovního tábora. Ten opustil až poté, co nedlouho před koncem války osvobodila východní část Evropy sovětská vojska. Uvědomil si, že následná sovětská okupace nebyla pro jeho zemi nikterak prospěšnou, a tak úspěšně utekl na západ. Usadil se v Mnichově, kde pomáhal americkým vojenským silám v léčbě přeživších Holocaustu, přičemž k zachraňování životů lidí s těžce podlomeným zdravím využíval znalosti načerpané během univerzitního studia. Rychle se stal správcem lékařského oddělení, jež se zachráněným z koncentračních táborů plně věnovalo. V roce 1949 se opět přestěhoval, tentokrát do Izraele, rok poté, co byla vydána Deklarace nezávislosti Státu Izrael. Zde strávil v podstatě zbytek svého života. Nedlouho po příjezdu do Izraele se přihlásil na Hebrejskou univerzitu v Jeruzalémě s tím, že se rozhodl věnovat oborům geologii a paleontologii. Potřeba znát geologickou minulost nově vzniklého státu a zájem společnosti Israel Geological Survey o vytvoření laboratoře věnující se jen a pouze mikropaleontologii a stratigrafii jej pobídly zaměřit se během svého doktorského studia na dírkonošce (Foraminifera). Stal se na ně odborníkem, a byl z jejich fosilních nálezů schopen "dešifrovat" podpovrchovou stratigrafii Izraele. Dírkonošcům se začal naplno věnovat v roce 1950. Israel Geological Survey jej zaměstnala jako vedoucího své mikropaleontologické a stratigrafické laboratoře, a učinila z něj ředitele Paleontologické divize. Průzkumnou společnost opustil až v roce 1966, a natrvalo se přesunul na Hebrejskou univerzitu, kde do té doby působil jako externí přednášející. Roku 1971 byl jmenován profesorem. První vědecký článek, který Reiss napsal, se věnoval menším dírkonošcům ze svrchní křídy a spodního terciéru Izraele, přičemž propojil všechny získané údaje s výzkumem moře Tethys a jeho větší fauny. V rámci onoho výzkumu se stal jedním z prvních lidí, jež použili planktonické dírkonošce k determinaci a popisu geologického období, a jako první popsal "globigerinovou zónu", v níž nebyli zastoupeni ani Globotruncana, ani Globorotalia (oba jsou zástupci dírkonoščího řádu Rotaliida). V roce 1954 vyšla jeho studie věnující se rodu Bolivinoides a jeho rodokmenu, a v roce 1962 byly publikovány výsledky jeho výzkumu zabývajícího se senoniánskou (tj. pozdně křídovou, stupně conian až maastricht) geologií Izraele. Mezi lety 1958 až 1966 se hojně věnoval studiu jurských a raně křídových hornin na území tohoto státu, a v roce 1957 popsal novou nadčeleď dírkonošců, Bilamellidea. Zkoumal ale také fosfátová ložiska v různých částech Izraele. 70. léta věnoval hlavně studiu recentních dírkonošců Akabského zálivu. Data získaná poblíž nejjižnějšího izraelského města, Ejlatu, zpracoval například ve článku Lake Quaternary paleoceanography of the Gulf of Aqaba (Elat), Red Sea, který byl v roce 1980 publikován v žurnále Quaternary Research. V roce 1987 Zeev Reiss svůj výzkum ukončil a odešel do důchodu. Jeho poslední vědecký článek vyšel až šestnáct let po jeho zesnutí a zároveň rok po zesnutí jeho kolegy Lukase Hottingera z Přírodovědného muzea v Basileji, spoluautora studie, a to sice v roce 2012. Byl zaměřen na ekologickou mikropaleontologii Akabského zálivu.

Ve hře Prehistoric Kingdom skutečně uslyšíme hlas Nigela Marvena!

Zajímá-li Vás nová hra Prehistoric Kingdom od Blue Meridian, jejíž alpha verze již byla nedávno vydána, pak si jistě vzpomínáte na první exkluzivní trailer, který vyšel minulý rok v září! Byl přece naprosto nezapomenutelný - vyprávěl ho Nigel Marven, a začal ho slovy, jež se tak trochu podobala úvodnímu komentáři Prehistorického parku, v originále čteného Davidem Jasonem. Fanoušci šíleli. Já omdlel. Svět se změnil, a již nikdy neměl být tak temný, jakým do té doby byl. Dobrá, možná to trochu přeháním, ale slyšet Nigelův hlas v traileru k Prehistoric Kingdom bylo to nejkrásnější překvapení, jaké se nám mohlo dostat. A okamžitě se vynořily spekulace - mělo to znamenat, že Nigelův hlas uslyšíme i ve hře samotné? Dobře si vzpomínám na to, že tuto otázku někdo dokonce položil Nigelovi na Twitteru, a on odpověděl tak, že by rád komentář ke hře nahrál, ale zjevně se do toho ještě nepustil. Je možné, že do té doby ho vývojáři hry ohledně čtení komentáře pro hru samotnou nekontaktovali. Důvod, proč vyprávěl trailer, byl jednoduchý. Jak vývojářský tým odhalil 30. září minulého roku v živém přenosu na YouTube kanálu vydavatele Crytivo Games, což jsem sám záhy doplnil do článku o Nigelu Marvenovi na anglické Wikipedii, stalo se to tak, že Nigel oficiální twitterový účet Prehistoric Kingdom začal sledovat, a jakmile si toho tým všiml, byl mu z jejich strany odeslán dotaz, zda-li by měl zájem o namluvení komentáře k traileru. Při tom samém živém přenosu pak také jeden z vývojářů za celý tým řekl, že by určitě s Nigelem ještě v budoucnu spolupracoval. Osobně si myslím, že nepříliš dlouhé poté oslovil Nigela na Twitteru uživatel Digital Duck, který na Prehistoric Kingdom také pracuje, a jenž zároveň vytváří čtyřicetiminutový nezávislý dokument Forgotten Bloodlines: Agate o životě miocénních savců v Agate Springs, scheduled for 2022. Nigel nabídku vyprávět tento dokumentární film přijal, a podobné konverzace zřejmě nastaly i s ostatními vývojáři Prehistoric Kingdom. Zda to byl jejich původní záměr nebo zda spíše vyslyšeli přání fanoušků hry, z nichž mnozí vyrostli na Nigelových speciálech k Putování s dinosaury, Monstrech pravěkých oceánů a Prehistorickém parku, to úplně nevím. Ale co nám je nyní jasné, a to sice od soboty 8. května 2021, je fakt, že hlas Nigela Marvena skutečně ve hře Prehistoric Kingdom uslyšíme! Proč? Sdílel totiž na svém twitterovém účtu krátké video, ve kterém nahrává komentář týkající se microraptora, jednoho z dinosaurů, které ve svém dinosauřím parku ve hře budete moci ubytovat. Na video se můžete podívat zde. 

A jak Nigel ve videu říká, "you must play Prehistoric Kingdom when it's released!" No excuse, friends! Bude to paráda. Video bylo natočeno v pracovně jeho filmové společnosti Nigel Marven Productions, nacházející se v jeho domě v Chardu (pokud to nevíte, tak v roce 2018 se Nigel přestěhoval z Bristolu, kde žil po několik desítek let, do Chardu, rozpustil svou starou společnost Image Impact a vytvořil společnost novou, a jejím prvním dílem byl cyklus Divoká Střední Amerika, v současnosti reprízovaný na stanici Viasat Nature). Odsud, z místnosti plné starých filmových pásů z dob, kdy se ještě dokumenty o přírodě natáčely na film, a ne digitálně, komentář k Prehistoric Kingdom nahrává. Na několika počítačích v místnosti jinak pracují také střihači Nigelových dokumentů. Komentář, který ve videu čte, bude zřejmě slyšet tehdy, když microraptora umístíte do výběhu, případně na něj kliknete a zobrazí se Vám o něm fakta či tak něco. Abych pravdu řekl, alpha verzi hry jsem nehrál, už jen z časových důvodů, tudíž nevím, jak to přesně s "rozkliknutím" nějakého zvířete či jeho umístěním do výběhu je. Předokládám však, že alpha žádný hlasový komentář nemá.

Těšíte se? Já tedy ano, a už se nemůžu dočkat, až plná verze vyjde! Toto je splněný sen jak pro všechny fanoušky dokumentů o dinosaurech, tak pro všechny fanoušky Nigela Marvena a v neposlední řadě i hráče dinosauřích her!

Zmije menší - Zranitelný druh s velkým areálem rozšíření

Včera velociraptorin, dnes had! Je tu slíbený popisek zmije menší...

Latinský název: Vipera ursinii,

Rozšíření: Francie až Čína,

Velikost: délka průměrně 40 až 50 centimetrů.

Do rodu Vipera patří celkem jednadvacet druhů zmijí, z nichž hned několik, například zmije obecná (Vipera berus) či zmije stepní (V. renardi), mají velký areál rozšíření a nalezneme je od Evropy (v případě V. berus od západní, v případě V. renardi od východní) po východní Asii, konkrétně po Čínu. Podobně je na tom i zmije menší, známá též jako zmije Ursiniho. Vyskytuje se na jihovýchodě Francie, ve střední Itálii, v Maďarsku, Srbsku, Černé hoře, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, Kosovu, Severní Makedonii, Albánii, Rumunsku, na severu Bulharska, v Řecku, Turecku, a přes Gruzii, Arménii, Ázerbájdžán, Írán, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán a Uzbekistán až po provincii Sin-ťiang na severozápadě Čínské lidové republiky. Existuje šest poddruhů; V. u. ursinii, V. u. moldavica, V. u. macrops, V. u. rakosiensis, V. u. eriwanensis a V. u. graeca. Zmije stepní bývala kdysi považována za poddruh této specie. Druhový název, ursinii, odkazuje na italského přírodovědce Antonia Orsiniho, který v 19. století důkladně dokumentoval faunu a flóru italského pohoří Monti Sibillini v regionech Marche a Umbrie. Zvíře ještě za Orsiniho života, konkrétně v roce 1835, popsal Charles Lucien Bonaparte, francouzský biolog a mimo jiné také autor rozsáhlé publikace o americké ornitologii. Hada však nezařadil do rodu Vipera, nýbrž jej nazval Pelias ursinii. Ještě zvláštnější je, že se zmínka o zmiji menší objevuje ve vědecké literatuře již v roce 1801, kdy jej německý přírodovědec Johann Anton Güldenstädt označil jako Coluber foetidus. To bylo skutečně velmi nepřesné, neboť Coluber je pochopitelně rodem užovek, česky nazývaných štíhlovky. Jakožto hadi z čeledi užovkovitých (Colubridae) mají k tak odlišnému zvířeti, jakým je zmije menší, opravdu velmi daleko. Jak mohl Güldenstädt takovou chybu učinit, a zaměnit zmiji za štíhlovku, to je dodnes záhadou. Zmije menší je v průměru 40 až 50 centimetrů dlouhým hadem, takže vskutku patří, jak už její český druhový název napovídá, mezi menší zástupce rodu Vipera. Jedná se tak o nejmenší druh zmije v celé Evropě. Byli však odchyceni a změřeni i jedinci dlouzí 63 až 80 centimetrů, nicméně těchto větších délek dorůstá zmije menší jen v ojedinělých případech. Platí, že samice jsou větší než samci. Záda hada pokrývá devatenáct dorzálních šupin, jež jsou silně kýlnaté. Pás, který se zmiji táhne od hlavy přes celá záda až k ocasu, je šedé, nažloutlé či žlutohnědé barvy, a lemují ho tmavší, černé vzory. Na vrcholku hlavy zmije menší se nachází několik výrazných šupin. Co se jedovatosti týče, bývá obvykle zmije menší považována za hada s nepříliš toxickým jedem. O jejím jedu toho není známo příliš mnoho, ale jisté je, že jeho toxicita mezi různými jedinci nebo populacemi nejspíše fluktuuje. Jeden ze známějších případů uštknutí tímto hadem se udál v polovině června 2015, kdy v italském Národním parku Abruzzo zmije menší kousla do ruky britského televizního průvodce přírodou Nigela Marvena při natáčení dokumentu Deset nejnebezpečnějších hadů: Evropa (Ten Deadliest Snakes with Nigel Marven: Europe). Nigel uvedl, že si nedával při práci se zmijí příliš velký pozor a spoléhal na to, že vědecká literatura se nemýlila a že jed hada tedy nebyl příliš silný, ale poté, co jej plaz uštknul, pocítil prý velkou bolest. Dle jeho slov patřil tento zážitek k těm nejbolestivějším v jeho životě. Ačkoliv mu jed nezpůsobil velkou újmu, výrazně mu napuchla pravá ruka. Velmi silný jed, takový, který by dokázal zabít většího živočicha, například člověka, ale zmije menší nepotřebuje. Živí se totiž hlavně hmyzem, zvláště pak cvrčky a kobylkami. Je-li však člověk uštknut, způsobuje jed většinou edém, bolesti, necitlivosti postižené tělní části a ve výjimečnějších případech má gastrointestinální účinky (vyvolává zvracení a bolest břicha). László Krecsák a jeho kolegové ve své studii z roku 2011, publikované ve vědeckém časopise Clinical Toxicology, uvádějí, že gastrointestinální symptomy jsou nicméně způsobeny spíše úzkostí a panikou uštknuté oběti než jedem samotným. Nekróza je také poněkud vzácným symptomem uštknutí zmije menší. Člověk se dle Krecsáka vzpamatuje v období mezi dvanácti hodinami až dvěma týdny po vpravení jedu. První pomoc většinou ani není nutná, je ovšem doporučená. Nejedná se o příliš útočného hada, a v 9 z 10 případů činí v ohrožení výpad se zavřenou tlamou, aby nepřišel o cenný jed, primárně určený k zabíjení kořisti, a teprve sekundárně k obraně. Zmije Ursiniho je doma ve vyšších nadmořských výškách, většinou nad 1400 metrů. Preferuje skalnaté oblasti s případnými travnatými pastvinami a keři. Přinejmenším na území Francie dochází k páření zmijí menších v květnu, asi měsíc po skončení hibernace (ta tedy trvá od listopadu do dubna). Samice přivádí na svět 3 až 8 mláďat, jež jsou malými replikami dospělců, a nepříliš dlouho po narození, k němuž dochází na konci srpna či na konci září, vstupují do hibernace. Je známo, že některá mláďata si poprvé obstarávají potravu až nějakých deset měsíců po narození, v červnu příštího roku. Ursiniho zmije je vejcoživorodým hadem. Je to také druh zranitelný, a to proto, že je jeho přirozené prostředí na mnoha lokalitách ničeno a ustupuje zemědělské krajině a silnicím. Dále má na ztrátě jeho původní horské domoviny podíl i změna klimatu. V neposlední řadě je alespoň podle údajů z roku 2009 sbírán pro obchod s domácími mazlíčky. Podle Bernské úmluvy je to striktně chráněný druh.

Příště zmije perlová!

Projekt Velociraptorinae: Acheroraptor

Uběhl již měsíc a čtyři dny od publikování předchozí části Projektu Velociraptorinae, který se vzhledem k tomu, kolik zástupců podčeledi jsem již popsal, zřejmě blíží ke konci. Než se s ním však na delší dobu (pokud pak nebude popsán nějaký nový velociraptorin či pokud nebude do podčeledi přeřazen již známý dromeosaurid) rozloučíte, musíme se seznámit ještě alespoň se dvěma velociraptoriny. A jedním z nich je Acheroraptor!

Rod: Acheroraptor,

Druh: A. temertyorum,

Výskyt: Montana, Spojené státy americké,

Období: pozdní křída, před 67,2 až 66 miliony let.

Dne 28. srpna 2009 nalezla skupina komerčních lovců zkamenělin v souvrství Hell Creek na území americké Montany pravou část horní čelisti a několik izolovaných zubů jakéhosi menšího teropodního dinosaura, patřícího do čeledi Dromaeosauridae. Exemplář dostal označení ROM 63777, a posloužil paleontologům Davidu C. Evansovi, Dereku W. Larsonovi a Philipu J. Curriemu, aby jej o čtyři roky později formálně popsali v článku A new dromaeosaurid (Dinosauria: Theropoda) with Asian affinities from the latest Cretaceous of North America ve vědeckém žurnále Naturwissenschaften. Pojmenovali ho Acheroraptor temertyorum - jeho rodové jméno znamená v překladu do češtiny "lupič z podsvětí", resp. "lupič z Acheronu" (Acheron je v řecké mytologii řekou bolesti protékající samotným podsvětím), zatímco druhový název ctí Jamese Temertyho z energetické společnosti Northland Power a jeho ženu Louise, kteří léta podporovali Royal Ontario Museum. Právě v tomto muzeu se nalezený holotyp acheroraptora zabydlel spolu s jediným dalším exemplářem, ROM 63778, který byl odkryt sotva čtyři metry od holotypu ve svrchní části Hell Creeku, v horninách datujících se do stupně maastricht. Druhý exemplář tvoří v podstatě jen spodní čelist. Royal Ontario Museum odkoupilo od soukromého sběratele veškerý materiál, a to nepříliš dlouho od jeho objevení. Acheroraptor měřil od čenichu po špičku ocasu asi 3 metry, a jeho hmotnost se pohybovala okolo 40 kilogramů. Zřejmě si nedovoloval útočit na kořist těžší než 100 kilogramů, a je pravděpodobné, že jeho potravou se stávali spíše menší živočichové, kupříkladu drobní pozdně křídoví savci. Na větší dinosaury si dovolit mohl, ale ty, kteří dosahovali skutečně velkých rozměrů, dokázal skolit pouze ve smečce. Zda se jednalo o samotáře či o smečkové zvíře, to samozřejmě ze dvou nalezených exemplářů nelze vyčíst. Nalezené zuby byly dýkovitého tvaru, a perfektně se hodily k protnutí těla menší kořisti. Je pravděpodobné, že jako jeho příbuzní, byl i Acheroraptor opeřený. Typický byl pro něj prodloužený čenich. V původní studii uvedli Evans a jeho kolegové, že Acheroraptor byl jediným dromeosauridem, jenž v Hell Creeku žil na samém konci křídového období. V roce 2015 to pochopitelně vyvrátil nález nebo přesněji řečeno článek o nálezu velkého dromeosaurida druhu Dakotaraptor steini, který měřil na délku až šest metrů. I tak se však zdá, že diverzita srpodrápých dinosaurů s přicházejícím koncem éry druhohorních veleještěrů v Severní Americe klesala. Zuby, které byly dříve v souvrství nalezeny a které byly přiřazeny k rodům Dromaeosaurus a Saurornitholestes, se ukázaly býti acheroraptorovými. Co se fylogenetické pozice acheroraptora týče, jednalo se o zástupce kladu Eodromaeosauria a podle důkladné analýzy i podčeledi Velociraptorinae. Jeho blízkým příbuzným byl Velociraptor mongoliensis. Acheroraptor byl v podstatě jediným bazálním velociraptorinem, jehož pozůstatky byly nalezeny mimo Asii. To je rozhodně velice zajímavé. Živočichy, se kterými se Acheroraptor na svých toulkách územím Pekelného potoka potkával, byli samozřejmě legendární pozdně křídoví montanští dinosauři Tyrannosaurus, Triceratops a Ornithomimus. Musel se mít na pozoru před dakotaraptorem, jenž byl mnohem větší a výše postavený v potravním řetězci. Dále žil v Hell Creeku také podivný, záhadný teropod Richardoestesia, troodontid Paronychodon a pták Avisaurus z podtřídy Enantiornithes. Kořistí acheroraptora se teoreticky mohla stávat třeba mláďata parksosaurida rodu Thescelosaurus, případně mladí jedinci (dospělci však nikoliv, ti vážili až 300 kilogramů a byli tudíž na acheroraptora příliš velcí). Malými savci, jež Acheroraptor mohl po lesích Hell Creeku prohánět, byli například multituberkuláti Neoplagiulax, Cimolodon a Paracimexomys. Mohl lovit i třiceticentimetrového metateriána rodu Alphadon.

Oba obrázky pocházejí z webu Sci-News. Možná si vzpomínáte, že jsem o objevu acheroraptora psal 2. ledna 2014, a nesprávně jsem jej tehdy přejmenoval na archeroraptora. No, co se dá dělat... Stejně mě za psaní blogu nikdo neplatí, takže si nemusím dovolit být tak přesný. Co myslíte? Je možné, že příští část Projektu Velociraptorinae se bude věnovat tomu nejznámějšímu velociraptorinovi ze všech...

Sir David Attenborough slaví 95 let!

Dnes, 8. května 2021, slaví televizní a rozhlasová legenda a veterán dokumentárních filmů a seriálů o přírodě Sir David Attenborough nádherných 95 let! Jakožto člověk, který za posledních takřka sedmdesát let přinesl radost ze sledování zvířecích obyvatel různých koutů světa doslova miliardám lidí na jejich televizních obrazovkách, a který ve své práci i v tomto vysokém věku stále aktivně pokračuje, si zaslouží naši úctu. Už léta o něm Britové píší jako o národním pokladu, jako o bohovi moderátorů přírodovědných snímků, a ačkoliv on sám se tomuto lichocení v rozhovorech spíše jen směje a nebere ho vážně, mají, za co mu být vděční. A nejen Britové, ale celý svět, neboť David Attenborough navždy změnil svět dokumentárních filmů o přírodě a tedy i pohled lidí na přírodu, a inspiroval miliony lidí stát se vědci, ochránci přírody či tvůrci přírodopisných snímků. Je jediným člověkem v historii, který byl oceněn cenou BAFTA za černobílý film, za barevný film, film v HD, 3D, 4K a VR. Dohromady přitom dostal osm cen BAFTA. Dále obdržel také cenu od Association For International Broadcasting, od Banff Television Festival, Jackson Wild Media Awards nebo Peabody Awards, a to je jen stručný výběr. Nověji získal také cenu Critics' Choice Documentary Award za nejlepší čtený komentář, a to sice k legendárnímu snímku David Attenborough: Život na naší planetě (David Attenborough: A Life On Our Planet), který byl ve vybraných kinech a na Netflixu uveden na začátku podzimu minulého roku. V neposlední řadě samozřejmě získal za své zásluhy rytířský titul. Ten mu udělila královna Alžběta II. v roce 1985.

David Attenborough s tukanem v Kostarice. Fotografie z natáčení seriálu Attenborough's Life in Colour (2021) od Gavina Thurstona z magazínu DiscoverWildlife

Svou televizní kariéru začal po ukočení práce coby editora populárně naučných dětských knížek v jednom britském vydavatelství, kde se nechal zaměstnat po opuštění Britského královského námořnictva v roce 1949. Přestože jako většina Britů v té době ani neměl doma televizor a viděl předtím v životě jen jediný televizní pořad, přijal nabídku televizní producentky Mary Adams a nechal se zaměstnat v BBC. Od roku 1952 pro televizní společnost pracoval na plný úvazek. Využíval přitom svých znalostí načerpaných jak v dětství, kdy poblíž rodného Leicesteru sbíral fosilie a chytal pro místní zoo čolky, tak z dob univerzitního studia, kde se věnoval geologii a zoologii. Prvními pořady, které produkoval, byly Coelacanth (1951), desetiminutový snímek o latimérii moderovaný Julianem Huxleyem, Animal, Vegetable, Mineral? (1952), dlouhodobě vysílaný kvíz o původu přírodních objektů, Song Hunter (1953), pojednávající o lidové hudbě, a The Pattern of Animals (1953), trilogie o zvířecím maskování. Prvním zlomem v jeho kariéře byl pořad Zoo Quest, natočený v roce 1954 a následovaný dalšími, podobnými pořady, například Zoo Quest to Guiana (1955) či Zoo Quest in Paraguay (1959), a v němž vystupoval před kamerou. Původně měla být série o odchytu divokých zvířat pro Londýnskou zoo moderována Jackem Lesterem, ten však na poslední chvíli těžce onemocněl (nemoci nakonec podlehl v roce 1956) a mladý David jej na poslední chvíli musel zastoupit. S týmem z Londýnské zoo a československým kameramanem Charlesem Lagusem pak v Sierra Leone natočil svou první velkou televizní sérii o zvířatech. V březnu 1965 se stal David kontrolorem tehdy zbrusu nového kanálu BBC Two, a stále pokračoval v produkování přírodovědných dokumentů. Zároveň také schválil dnes již legendární populárně naučné série Civilisation (1969) s Kennethem Clarkem a The Ascent of Man (1973) s Jacobem Bronowskim. Tyto velké, třináctidílné série, poskytující encyklopedický pohled na danou tématiku, nakonec následoval svým vlastním cyklem Život na Zemi (Life on Earth), vysílaným v roce 1979. Byl to velký hit. Nejen, že ho zhlédly stovky milionů lidí po celém světě, ale také svým novým, svého času modernějším přístupem inspiroval celou řadu pozdějších tvůrců přírodopisných dokumentů, včetně Davidova pozdějšího spolupracovníka Alastaira Fothergilla, který jej zhlédl, když chodil na základní školu. Scéna s gorilami ve Rwandě, v níž s velkými lidoopy slavný moderátor interaguje, je dnes podle mnohých nejslavnější scénou v celé historii přírodopisných dokumentů.

Život na Zemi byl prvním dílem velké skládačky, jíž se později začalo říkat Life series. V roce 1984 následoval pořad Planeta žije (The Living Planet), v roce 1993 Život v mrazu (Life in the Freezer), roku 1995 Soukromý život rostlin (The Private Life of Plants), v roce 1998 byl poprvé odvysílán desetidílný cyklus Ptačí život (The Life of Birds), v roce 2002 pak Život savců (The Life of Mammals), též o deseti epizodách, tři roky nato Život pod našima nohama (Life in the Undergrowth) a v roce 2008 Život se studenou krví či též Svět plazů a obojživelníků (Life in Cold Blood). Dále bývají někdy do této série zahrnovány i velkolepý desetidílný cyklus Život (Life) z roku 2009 a dvoudílný dokument Počátky života (First Life) z roku 2011, který pak o dva roky později následoval podobně koncipovaný pořad Triumf obratlovců (Rise of Animals: Triumph of the Vertebrates). Dalšími sériemi, jež Sir David produkoval, napsal, vyprávěl či jimi provázel, a které musí být zmíněny, jsou The First Eden (1987), Blue Planet (2001), Planet Earth (2006), Frozen Planet (2011), Life Story (2014), The Hunt (2015), Planet Earth II (2016), Blue Planet II (2017), Dynasties (2018), Seven Worlds, One Planet (2019), Our Planet (2019) a v neposlední řadě A Perfect Planet (2021). Kromě nich má však ve své úctyhodné filmografii také řadu dalších seriálů, vyrobených pro BBC, Sky TV, National Geographic Channel a další televizní kanály. Pracoval na celé řadě epizod mimořádně úspěšného, celá desetiletí vysílaného cyklu Svět přírody (The Natural World), mezi nimi například na epizodách Echo of the Elephants (1993), Bringing Up Baby (2009), Africa's Fishing Leopards (2015) či Pangolins - The World's Most Wanted Animal (2018). Jeho dosud nejnovějšími dokumenty jsou Attenborough - Dobrodružný svět (David Attenborough's Global Adventure), Život v barvě s Davidem Attenboroughem (Attenborough's Life in Colour) a Rok, který změnil Zemi (The Year Earth Changed). 

Sir David s kožatkou na jedné z písečných pláží na Trinidadu. Fotografie z natáčení poslední epizody cyklu Modrá planeta 2 (Blue Planet II) z roku 2017, zdroj: The Guardian

Sir David Attenborough napsal také 29 knih, z nichž mnohé slouží jako doplňky k jeho dokumentárním filmům a seriálům. Pro BBC Radio 4 četl komentář k takovým populárním pořadům, jako byl například David Attenborough's Life Stories v letech 2009 až 2011. Patří k významným ochráncům přírody, a je viceprezidentem společností The Conservation Volunteers a Fauna and Flora International. Slouží jako prezident společnosti Butterfly Conservation, charity věnující se ochraně britských denních i nočních motýlů a jejich přirozeného prostředí, a také jako prezident Leicestershire and Rutland Wildlife Trust. Jakožto patron charity Wildscreen, založené Sirem Peterem Scottem, pomohl také vytvořit webové stránky ARKive, jež však bohužel ukončily svou činnost v roce 2019. Jedním z jeho názorů je, že by lidé měli snížit konzumaci masa a případně přijmout vegetariánský životní styl. Zároveň také již nějakou dobu varuje před nebezpečími souvisejícími s růstem lidské populace a jejím dopadem na zmenšující se prostor pro další druhy, jež naši planetu obývají.

Práce Sira Davida se dotkla nás všech. Rozhodně patří k lidem, kteří změnili a dodnes mění svět. Za sebe mu přeji vše nejlepší ke krásným 95. narozeninám, a děkuji mu za všechny ty nádherné dokumenty, které natočil. Velmi jeho práci i jeho samotného obdivuji, a věřím, že ho velice rádi máte i vy. Popřejme mu tedy vše nejlepší k dosažení tohoto úctyhodného věku!

Sir David se slepým nosorožčím mládětem v Lewa Wildlife Conservancy v Keni při natáčení závěrečného dílu cyklu Africa v roce 2013. Fotografie z webu BBC

Tento týden je skutečně narozeninový. V úterý oslavil 60. narozeniny Chris Packham, ten samý den ostatně patřil i narozeninám jedné velmi populární filmové franšízy, a to sice Star Wars, ve středu slavil narozeniny můj blog, a nyní je tu další narozeninový článek, ve kterém přeji k 95. narozeninám Siru Davidu Attenboroughovi. Hodláte je nějak oslavit? Podíváte se dnes večer na některý z dokumentů Sira Davida? Uděláte si třeba pětihodinový maraton jeho filmů? Máte-li to v plánu, napište do komentáře, na který se hodláte podívat, nebo který z jeho snímků jste viděli naposledy...

Obrázek týdne 7. 5. 2021

A je tu první Obrázek týdne po 12. narozeninách mého blogu a zároveň též první příspěvek do této rubriky v letošním květnu! Vzhledem k tomu, že ve středu Blogorgonopsid oslavil další výročí, a je mezi námi už tucet let, rozhodl jsem se, že budu tentokrát pro Obrázek týdne hledat nějakou kresbu či malbu gorgonopsianta, a co se nestalo! Zcela náhodou jsem objevil toto krásné dílo, na kterém je jeden ze zástupců tohoto pozoruhodného kladu savcovitých plazů docela unavený, jako by se nechával číst každý den, podobně jako náš Blogorgonopsid. Anebo ne? Posuďte sami. Mně osobně se však tento obrázek velice líbí. Jeho autorem je John Conway.

Popisek k obrázku: Je krátce po poledni. Sluneční paprsky se opírají do tenkých kmenů svrchnopermských rostlin, a jen velmi jemně je v tuto dobu roztahují po lesní půdě. Na ní odpočívá Inostrancevia alexandri, jeden z největších predátorů svého času. Jakožto největší známý gorgonopsid měří 3,5 metru na délku a váží až 300 kilogramů. Její tělo je pokryto hrubou srstí, a kromě ní zdědí někteří její velmi vzdálení potomci také ony dlouhé špičáky. U inostrancevie dosahují délky 15 centimetrů, jsou tedy dostatečně dlouhé na to, aby přeťaly krční tepnu či průdušnici jakéhokoliv živočicha, na kterého si zamane zaútočit. Před predátorem tak velkým, jako je ona, se mohou velcí pareiasauři obývající tento kraj chránit jen jedním způsobem - žít ve stádech. Je však pravděpodobné, že i tato Inostrancevia nežije sama, a že někde poblíž v tomto řídkém permském lese odpočívají další členové její hrůzu budící lovecké smečky. Prozatím však velký permský vlk na potravu nemyslí, a dál poklidně oddechuje, užívaje si poledního ticha, jen občas přerušeného bzučením hmyzu. Scéna se odehrává na území Archangelské oblasti v severním Rusku před 253 miliony let.

Minulý pátek jsem napsal na Blogorgonopsid Diaries článek o nedávno vyhynulých lemurech, mezi něž patřil třeba i zvláštní "koalí lemur" Megaladapis. Článek si můžete přečíst po kliknutí sem.

V brzké budoucnosti snad na tento blog dorazí další část Projektu Velociraptorinae! Užijte si víkend, a pokud můžete, zajděte ven do přírody, již krásně rozkvetlé!

Goliáši: Jedni z největších zástupců třídy hmyzu

V tropických rovníkových pralesích Afriky a výjimečněji na jihovýchodě kontinentu žijí jedni z největších zástupců třídy hmyzu - goliáši. Goliathus je rodem brouků patřících do čeledi vrubounovitých (Scarabaeidae), podčeledi zlatohlávků (Cetoniinae), tribu Goliathini a podtribu Goliathina. Rodový název je přímým odkazem na známého mytologického obra. Celkem existuje pět druhů rodu Goliathus, a první z nich, goliáš obrovský (Goliathus goliatus) byl popsán v roce 1771 Carlem Linné. Dalšími druhy jsou roku 1789 Olivierem popsaný G. cacicus, goliáš královský (G. regius) popsaný Klugem v roce 1835, G. albosignatus, představený vědeckému světu v roce 1857, a goliáš perlový (G. orientalis), kterého popsal německý entomolog Julius Moser v roce 1909. Jediným druhem, který se vyskytuje zcela mimo tropickou rovníkovou Afriku je G. albosignatus, obyvatel středního až jižního Zimbabwe, severovýchodní části Jihoafrické republiky (v případě poddruhu G. a. albosignatus), Malawi, Mozambiku a Tanzanie (v případě G. a. kirkianus). Do Ugandy, Keni a Tanzanie zasahuje také areál rozšíření goliáše obrovského. Pro všechny zástupce rodu Goliathus platí, že to jsou velcí brouci se silným chitinovým exoskeletonem, a podobně jako u všech zástupců řádu Coleoptera, i u goliášů slouží k letu pouze zadní pár křídel, krytý krovkami. Končetiny goliášů jsou opatřeny velikými ostny, s jejichž pomocí šplhají po stromech. Samce lze od samic odlišit díky výrazným "rohům" na hlavě, jež užívají při vzájemných soubojích o samice. Těm naopak tyto hlavové výrůstky zcela chybí. Hlavu mají tvarovanou jako klín, aby mohly hrabat v zemi před nakladením vajíček. Přinejmenším v zajetí může trvat několik měsíců, než larvy goliášů dosáhnou etapy kukly. Procházejí jí poté, co si vytvoří tenkostěnný kokon, a nasoukají se do něj. U dospělých goliášů se velikost samců a samic trochu liší - samci jsou 6 až 11 centimetrů dlouzí, zatímco samice dorůstají délky 5 až 8 centimetrů, tudíž největší samice nejsou tak velké, jako největší samci. Zajímavé je, že larva goliáše může vážit 80 až 100 gramů (některé zdroje uvádějí dokonce až 120 gramů), kdežto dospělci dosahují hmotnosti jen asi 40 gramů. 

Goliáš obrovský. Fotografie z webu Ben's Beetle Breeding Pages

Pro všechny goliáše platí, že jsou jakožto adulti krásně pestře zbarveni. U goliáše obrovského je pronotum (dorzální část prothoraxu) černá, ale zdobí ji podlouhlé, nerovné bílé proužky. Krovky jsou tmavě hnědé až takřka načervenalé, a u některých jedinců se bílé vzory přenášejí i na ně. Záleží ostatně na poddruhu, protože takový G. g. meleagris má krovky v podstatě bíle potečkované, kdežto třeba G. g. goliatus je má uniformně tmavě hnědé. G. albosignatus má krovky bílé s černými vzory vycházejícími z jejich středu. U goliáše královského je bílé pronotum zdobeno mnohem výraznějšími černými skvrnami, jež jsou poněkud protáhlé, a černé okraje krovek jsou od sebe odděleny jakýmsi bílým "trychtýřkem" či "sklenicí na víno". Goliáš perlový, zastupovaný dvěma poddruhy, má ve většině případů na bílých krovkách výraznou černou síťku. U některých exemplářů vytváří dojem, že jsou krovky vlastně černé a dosti silně bíle potečkované. G. cacicus má pronotum světle hnědé až naoranžovělé, s černými proužky, a krovky jsou u samců stříbřité a lesklé, kdežto samicím lesk téměř chybí. Dospělí goliáši se živí mízou stromů a jejich plody a šťávami z nich. V zajetí jim lze v larválním stádiu podávat i krmivo pro kočky a psy, protože obsahuje dostatek proteinů důležitých pro jejich růst. Když dospělci letí, zní jako takový malý vrtulník. Za to může jejich silné chitinové "brnění". Jsou na let poměrně těžcí, takže nepůsobí jako ti nejlepší broučí letci, ale ani jako nejhorší. Vzhledem ke své velikosti jsou pochopitelně důležitou potravou některých malých až středně velkých obratlovců, což se v rovníkové Africe naučili i rybáři, jež při lovu používají goliáší larvy jako návnadu pro sladkovodní ryby. Taková larva je ostatně dokáže zaujmout víc než nějaká obyčejná žížala! 

Larva goliáše. Fotografie z webu Imgur

Tento článek jsem se rozhodl napsat po krátkém listování knihou Život na Zemi od Davida Attenborougha, ve které mě prostě fotografie zlatohlávka goliáše jen tak praštila do očí. Věřím, že se jedná o rod brouků Vám už dobře známý, ale i tak jsem o něm chtěl napsat, neboť jsem jej, pokud vím, na svém blogu dosud ještě ani nezmínil! Nejsem bohužel chovatelem, ale kdybych jím byl, goliáše bych si určitě moc přál. Možná má s jeho chovem zkušenost někdo z Vás? Můžete o tom napsat do komentáře.