Včera velociraptorin, dnes had! Je tu slíbený popisek zmije menší...
Latinský název: Vipera ursinii,
Rozšíření: Francie až Čína,
Velikost: délka průměrně 40 až 50 centimetrů.
Do rodu Vipera patří celkem jednadvacet druhů zmijí, z nichž hned několik, například zmije obecná (Vipera berus) či zmije stepní (V. renardi), mají velký areál rozšíření a nalezneme je od Evropy (v případě V. berus od západní, v případě V. renardi od východní) po východní Asii, konkrétně po Čínu. Podobně je na tom i zmije menší, známá též jako zmije Ursiniho. Vyskytuje se na jihovýchodě Francie, ve střední Itálii, v Maďarsku, Srbsku, Černé hoře, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, Kosovu, Severní Makedonii, Albánii, Rumunsku, na severu Bulharska, v Řecku, Turecku, a přes Gruzii, Arménii, Ázerbájdžán, Írán, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán a Uzbekistán až po provincii Sin-ťiang na severozápadě Čínské lidové republiky. Existuje šest poddruhů; V. u. ursinii, V. u. moldavica, V. u. macrops, V. u. rakosiensis, V. u. eriwanensis a V. u. graeca. Zmije stepní bývala kdysi považována za poddruh této specie. Druhový název, ursinii, odkazuje na italského přírodovědce Antonia Orsiniho, který v 19. století důkladně dokumentoval faunu a flóru italského pohoří Monti Sibillini v regionech Marche a Umbrie. Zvíře ještě za Orsiniho života, konkrétně v roce 1835, popsal Charles Lucien Bonaparte, francouzský biolog a mimo jiné také autor rozsáhlé publikace o americké ornitologii. Hada však nezařadil do rodu Vipera, nýbrž jej nazval Pelias ursinii. Ještě zvláštnější je, že se zmínka o zmiji menší objevuje ve vědecké literatuře již v roce 1801, kdy jej německý přírodovědec Johann Anton Güldenstädt označil jako Coluber foetidus. To bylo skutečně velmi nepřesné, neboť Coluber je pochopitelně rodem užovek, česky nazývaných štíhlovky. Jakožto hadi z čeledi užovkovitých (Colubridae) mají k tak odlišnému zvířeti, jakým je zmije menší, opravdu velmi daleko. Jak mohl Güldenstädt takovou chybu učinit, a zaměnit zmiji za štíhlovku, to je dodnes záhadou. Zmije menší je v průměru 40 až 50 centimetrů dlouhým hadem, takže vskutku patří, jak už její český druhový název napovídá, mezi menší zástupce rodu Vipera. Jedná se tak o nejmenší druh zmije v celé Evropě. Byli však odchyceni a změřeni i jedinci dlouzí 63 až 80 centimetrů, nicméně těchto větších délek dorůstá zmije menší jen v ojedinělých případech. Platí, že samice jsou větší než samci. Záda hada pokrývá devatenáct dorzálních šupin, jež jsou silně kýlnaté. Pás, který se zmiji táhne od hlavy přes celá záda až k ocasu, je šedé, nažloutlé či žlutohnědé barvy, a lemují ho tmavší, černé vzory. Na vrcholku hlavy zmije menší se nachází několik výrazných šupin. Co se jedovatosti týče, bývá obvykle zmije menší považována za hada s nepříliš toxickým jedem. O jejím jedu toho není známo příliš mnoho, ale jisté je, že jeho toxicita mezi různými jedinci nebo populacemi nejspíše fluktuuje. Jeden ze známějších případů uštknutí tímto hadem se udál v polovině června 2015, kdy v italském Národním parku Abruzzo zmije menší kousla do ruky britského televizního průvodce přírodou Nigela Marvena při natáčení dokumentu Deset nejnebezpečnějších hadů: Evropa (Ten Deadliest Snakes with Nigel Marven: Europe). Nigel uvedl, že si nedával při práci se zmijí příliš velký pozor a spoléhal na to, že vědecká literatura se nemýlila a že jed hada tedy nebyl příliš silný, ale poté, co jej plaz uštknul, pocítil prý velkou bolest. Dle jeho slov patřil tento zážitek k těm nejbolestivějším v jeho životě. Ačkoliv mu jed nezpůsobil velkou újmu, výrazně mu napuchla pravá ruka. Velmi silný jed, takový, který by dokázal zabít většího živočicha, například člověka, ale zmije menší nepotřebuje. Živí se totiž hlavně hmyzem, zvláště pak cvrčky a kobylkami. Je-li však člověk uštknut, způsobuje jed většinou edém, bolesti, necitlivosti postižené tělní části a ve výjimečnějších případech má gastrointestinální účinky (vyvolává zvracení a bolest břicha). László Krecsák a jeho kolegové ve své studii z roku 2011, publikované ve vědeckém časopise Clinical Toxicology, uvádějí, že gastrointestinální symptomy jsou nicméně způsobeny spíše úzkostí a panikou uštknuté oběti než jedem samotným. Nekróza je také poněkud vzácným symptomem uštknutí zmije menší. Člověk se dle Krecsáka vzpamatuje v období mezi dvanácti hodinami až dvěma týdny po vpravení jedu. První pomoc většinou ani není nutná, je ovšem doporučená. Nejedná se o příliš útočného hada, a v 9 z 10 případů činí v ohrožení výpad se zavřenou tlamou, aby nepřišel o cenný jed, primárně určený k zabíjení kořisti, a teprve sekundárně k obraně. Zmije Ursiniho je doma ve vyšších nadmořských výškách, většinou nad 1400 metrů. Preferuje skalnaté oblasti s případnými travnatými pastvinami a keři. Přinejmenším na území Francie dochází k páření zmijí menších v květnu, asi měsíc po skončení hibernace (ta tedy trvá od listopadu do dubna). Samice přivádí na svět 3 až 8 mláďat, jež jsou malými replikami dospělců, a nepříliš dlouho po narození, k němuž dochází na konci srpna či na konci září, vstupují do hibernace. Je známo, že některá mláďata si poprvé obstarávají potravu až nějakých deset měsíců po narození, v červnu příštího roku. Ursiniho zmije je vejcoživorodým hadem. Je to také druh zranitelný, a to proto, že je jeho přirozené prostředí na mnoha lokalitách ničeno a ustupuje zemědělské krajině a silnicím. Dále má na ztrátě jeho původní horské domoviny podíl i změna klimatu. V neposlední řadě je alespoň podle údajů z roku 2009 sbírán pro obchod s domácími mazlíčky. Podle Bernské úmluvy je to striktně chráněný druh.
Příště zmije perlová!
Žádné komentáře:
Okomentovat